Hypernormalizace

K tomuto heslu byl vytvořen plakát vhodný k vytisknutí a vystavení. Ke stažení zde.

Antropolog profesor Alexej V. Jurčak, autor konceptu hypernormalizace

Hypernormalizace je pojem, který poprvé představil americko-ruský sociální antropolog Alexej Vladimirovič Jurčak ve své knize Everything Was Forever, Until It Was No More. Tento pojem označuje specifický stav pozdního sovětského socialismu, který trval zejména od 70. let 20. století až do rozpadu SSSR. V této éře se dle Jurčaka stala neměnná reprodukce autoritativních forem důležitější než jejich doslovný obsah, čímž současně docházelo ke stabilizaci systému, vyprazdňování jeho schopnosti popisovat realitu a otevírání prostoru pro významy mimo jeho vlastní kontrolu.

Britský spisovatel a dokumentarista Adam Curtis Jurčakovy myšlenky volně interpretoval a zpopularizoval přibližně takto: společnost si většinově uvědomovala, že politický a ideologický systém je neefektivní a selhává, ale přesto se občané nadále podíleli na jeho fungování skrze opakování prázdných rituálů, neboť si nikdo nedokázal představit žádnou lepší alternativu.

Klíčové charakteristiky hypernormalizace

Hypernormalizační stav byl podle Jurčaka charakterizován několika hlavními znaky.

Extrémní standardizace oficiálního diskurzu

Politické projevy, stranické dokumenty, novinové články, hesla, plakáty, slavnosti i schůze se stále více řídily pevnými šablonami. Jednotlivé texty začaly působit jako úryvky jednoho nekonečného manifestu, který neustále replikuje sám sebe. Jazyk byl posouván vstříc uniformitě a anonymitě. Řeč byla šablonovitá, citační a těžkopádná.

Potlačení autorského individualismu

Jurčakova kniha, v českém vydání pod názvem Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace

Autoři stranických textů neměli být vnímáni jako autonomní lidé přicházející s vlastními myšlenkami. Měli působit jako pouzí zprostředkovatelé jediné nezpochybnitelné pravdy, která už je dávno všeobecně známa. Veškeré texty byly opakovaně editovány tak, aby z nich postupně vymizela autorská osobitost a nakonec i možnost jasně vyčíst, kdo dané tvrzení vlastně vyslovuje. Bezpečnější bylo citovat již existující formulace než skutečně formulovat novou myšlenku.

Časová ustrnulost

Dokonce i nové skutečnosti byly prezentovány jako potvrzení něčeho, co už bylo dávno konstatováno či „předpovězeno“. Oficiální diskurz se neustále obracel k dřívějším formulacím, k předchozím sjezdům, starším usnesením, či původním Leninovým výrokům. Takový diskurz vyvolával dojem, že systém neprochází žádným historickým vývojem. Přítomnost byla jen opakováním minulosti a budoucnost předem známým pokračováním socialismu.

Převaha formy nad obsahem

Jurčak tento proces označuje za tzv. performativní posun. V hypernormalizovaném prostředí bylo důležitější pronést projev, uspořádat schůzi, odhlasovat rezoluci nebo nést transparent podle předem daných standardizovaných pravidel a pouček, nežli přemýšlet, zda je produkovaný obsah těchto aktů jakkoli pravdivý.

Odpojení slov od významů

Oficiální formulace a proklamace byly všudypřítomné, ale jejich původní význam přestal být jasně ukotvený. Pojmy jako „iniciativa“, „pokrok“, „tvořivost“, „socialistické přesvědčení“ nebo „aktivní účast“ se časem vyprázdnily. Byly používány spíše rituálně a symbolicky, aniž by bylo zřejmé, jaký konkrétní stav věcí vlastně popisují.

Diskurz se nakonec začal cyklit v bludném a paradoxním kruhu: problémy způsobené starými postupy měly být odstraněny ještě důslednějším praktikováním starých postupů. Občanům se například přikazovalo projevovat větší spontánnost, avšak výhradně v mezích předem stanoveného a centralizovaného postupu.

Ritualizace na úkor výsledků

Stranické komsomolské schůze, volby, veřejné projevy i prvomájové průvody byly detailně naplánované od začátku do konce. Postupovalo se podle předem daných scénářů, které jasně vymezovaly, kdo vystoupí, co bude říkat, jaké připomínky k tématu zazní, jak na ně vedení odpoví, jaké bude přijato usnesení a jak dopadne hlasování. Smyslem tedy nebylo dojít k efektivnímu výsledku, ale pouze dokonale uskutečnit známou a zavedenou formu.

Masová účast bez víry ve smysl

Pro masovou účast na společenských rituálech nebylo důležité vnitřní přesvědčení o jejich správnosti. Lidé se často účastnili jen proto, aby splnili, co se od nich očekává. Mnozí občané se s obsahem rituálů niterně neztotožňovali, ale ne všichni je nutně odmítali. Převládal pasivní a smířený přístup, který nehodnotil systém ani negativně, ani pozitivně, pouze ho přijímal takový, jaký byl.

Vznik autonomních významů uvnitř systému

Hypernormalizace ve své svázanosti a rigidnosti paradoxně vytvářela i volný prostor. Plnění společenských rituálů se pro svoji mechanizovanost stalo téměř bezmyšlenkovité a jakmile občané vykonali, co se od nich očekávalo, mohli zavedené instituce oportunisticky využít pro své vlastní cíle: budování kontaktů, řešení praktických problémů nebo rozvíjení uměleckých a intelektuálních zájmů. Jurčak tuto pozici označuje pojmem vně (вне) – člověk se nacházel současně uvnitř i mimo doslovnou ideologickou logiku systému. Velká část lidí se nacházela v nejasné šedé zóně, nebyli ani oddaní stoupenci režimu, ani disidenti.

Zdánlivá věčnost, skrytá proměnlivost

Robotické opakování zavedených forem vytvářelo dojem, že systém je přirozený, samozřejmý a nemůže nikdy dojít ke svému konci. Současně se však pod jeho neměnnou skořápkou vyvíjely nové životní světy, významy a vztahy, které už nebyly pod kontrolou oficiální stranické ideologie. Odtud pochází ústřední Jurčakův paradox: sovětský systém působil jako věčný, takže jeho zánik byl téměř nepředstavitelný; jakmile se však začal rozpadat, jeho konec působil překvapivě nevyhnutelně a samozřejmě. Pro sovětské občany tak byl rozpad SSSR zároveň překvapivý a zároveň očekávatelný.

Aplikace konceptu na moderní liberální demokracie

Optikou libertariánské kritiky bychom mohli definiční znaky hypernormalizace přenést i na současnost a vztáhnout je na liberární demokratické země severoatlantického civilizačního okruhu. Tyto země se v posledních desetiletích začínají stále výrazněji setkávat s nespokojeností i pochybnostmi občanů a s rostoucí nedůvěrou v politické představitele i politiku jako takovou. V kontextu s tím se často hovoří o tzv. krizi demokracie.

Na příkladu České republiky můžeme dlouhodobě pozorovat, že napříč veřejností klesá důvěra ve státní instituce, občanská nespokojenost se stavem politiky zůstává dlouhodobě vysoká a nezanedbatelná část české veřejnosti vnímá minulý režim jako lepší než ten současný..

Ve kterých bodech se současný stav demokracie překrývá s Jurčakovou hypernormalizací? Překvapivě najdeme celou řadu podobností. Například:

Odpojení slov od významů – Celá řada slov a pojmů, které se objevují ve veřejném prostoru či v politickém diskurzu, pozbyla svého původního významu. Ze slov se staly tzv. prázdné signifikanty (empty signifiers), do kterých může každý politik či strana vložit přesně ten význam, který je pro ni v danou chvíli žádoucí. Za příklad uveďme slova jako integrace, udržitelnost, inkluze, svoboda, demokracie (zejména slova demokratický a nedemokratický), fašismus, dezinformace, solidarita, populismus, lid, evropské hodnoty, establishment, válka, mír,...

Ritualizace na úkor výsledků – Předvolební a politické debaty se vedou ve stále stejném formátu, který ovšem nevede k reálným výsledkům. Účastníci politických debat nestojí o reálný konstruktivní dialog, nepokoušejí se přesvědčit oponenta, ani nehodlají změnit svůj vlastní názor. Je předem očekávatelné, že oba oponenti odejdou z dialogu se stejnými názory i politickým přesvědčením, s jakými do debaty vstupovali. Řadoví politici musí hájit předem vymezené oficiální stanovisko strany, a to i v případech, že mají v ruce velmi slabé, nekonzistentní, nelogické, nepodložené či dávno vyvrácené argumenty. Účelem politických debat tedy není hledání pravdy, nýbrž zachování vlastní tváře a udržení přízně stávajících voličů. Politické debaty zpravidla jen utvrzují stávající voliče v tom, co si už dávno sami myslí.

Masová účast bez víry ve smysl – Demokratické volby splňují většinu definičních kritérií společenského rituálu. Podstatná část občanů se pak tohoto rituálu účastní, aniž by v tento mechanismus věřila nebo jej považovala za efektivní. Nevoliči bývají stigmatizováni a ve veřejném prostoru se na ně často poukazuje jako na nezodpovědné. Účast ve volbách je rámována jako „občanská povinnost“, kterou jednotlivci „dluží společnosti či státu“ a která se tak od nich automaticky očekává. Mnozí voliči si uvědomují, že jejich hlas pravděpodobně nic nezmění a drtivá většina občanů je skeptická k tomu, že politici skutečně splní své předvolební sliby. Podstatná část veřejnosti se domnívá, že je „téměř jedno“, kdo bude vládnout, protože nekompetentnost, politické kauzy a korupční skandály se objeví (a v minulosti objevovaly) v případě každého vládního kabinetu.

Vznik autonomních významů – Jurčakův koncept vně lze dokonale vztáhnout na současné libertariány, voluntaristy, kryptoanarchisty, zastánce unschoolingu, (anarcho)agoristy a society hackery, kteří se uvnitř stávajícího systému pokoušejí zakládat paralelní struktury. Tito lidé naoko plní vše, co od nich očekávají zavedené společenské normy (platí daně, dodržují zákony,...), ale zároveň hledají cesty, jak žít život podle vlastního uvážení a těmto formalitám navzdory.

Zdánlivá věčnost – V mainstreamovém politickém a mediálním diskurzu nebo v učebnicích dějepisu a občanské výchovy je demokracie často prezentována jako nejlepší možný režim a pomyslná „finální meta“ společenského vývoje. Ve skutečnosti ale současná liberální demokracie západního typu existuje a funguje relativně krátce a nelze jednoznačně říct, že již úspěšně absolvovala „časový test“. Naopak vidíme, že demokratické země se potýkají se značnou krizí efektivity i občanské důvěry. Pokud by tedy došlo k rozpadu demokracie, stávající občané by pravděpodobně prožívali podobné pocity jako tehdejší občané SSSR. Byli by překvapení i nepřekvapení zároveň.