Dezinformace o COVID-19 (Ministerstvo zdravotnictví)

Toto heslo je zatím rozepsané. Libertypedie se plní postupně — text níže nemusí být úplný a neměl by se citovat jako hotový obsah encyklopedie.

Dezinformace o COVID-19 byla stránka provozovaná Ministerstvem zdravotnictví České republiky, jejímž účelem bylo vyvracet údajné dezinformace, mýty a nepravdivá tvrzení týkající se pandemie covidu-19.

Odkaz na archive.org.

Ministerstvo na stránce vyvracelo také řadu skutečných a prokazatelných dezinformací – například tvrzení, že mRNA vakcíny mění lidskou DNA, že očkování proti covidu způsobuje samotné onemocnění covid-19 nebo že vakcíny obsahují sledovací mikročipy. Tento článek proto není přehledem celé stránky Ministerstva zdravotnictví.

Zaměřuje se na opačné případy: na konkrétní výroky, u kterých Ministerstvo zdravotnictví:

• označilo pravdivé nebo částečně pravdivé tvrzení za dezinformaci,
• samo uvedlo prokazatelně nepravdivou informaci,
• prezentovalo nejistou hypotézu jako dostatečně známý fakt,
• nebo původní „dezinformaci“ později změnilo či odstranilo bez viditelné opravy.

Nepravdivá a zavádějící tvrzení Ministerstva zdravotnictví

Následující část se zabývá konkrétními tvrzeními samotného Ministerstva zdravotnictví, která byla zveřejněna na stránce Dezinformace o COVID-19 jako autoritativní vysvětlení údajných dezinformací.

Nejde tedy o seznam tvrzení, která ministerstvo vyvracelo, ale o kontrolu pravdivosti jeho vlastních odpovědí.

„Chřipka nemá bezpříznakový průběh“

Při vysvětlování, proč podle něj nebylo správné přirovnávat covid-19 k chřipce, Ministerstvo zdravotnictví uvedlo:

„„Chřipka však nemá na rozdíl od covid-19 bezpříznakový průběh. Každý člověk s chřipkou se dá v populaci snadno odhalit, tedy dá se i izolovat a tím se zabrání dalšímu šíření nemoci.““

Výrok byl zveřejněn na stránce určené k vyvracení dezinformací a uvádění informací na pravou míru.

Toto tvrzení však bylo nepravdivé již v době svého zveřejnění. Bezpříznakové infekce chřipkovými viry byly odborně popsány mnoho let před pandemií covidu-19.

Komunitní studie Flu Watch publikovaná v roce 2014 zjistila u sezónní i pandemické chřipky značné množství infekcí, které byly asymptomatické nebo natolik mírné, že nemocní nevyhledali lékaře.

Systematický přehled publikovaný roku 2016 analyzoval 55 studií a rovněž doložil existenci zcela asymptomatických laboratorně potvrzených infekcí chřipkou. Jejich četnost se mezi studiemi značně lišila, ale rozhodně nebyla nulová.

Nepravdivý byl také navazující závěr, že každého člověka s chřipkou lze snadno rozpoznat a izolovat. Samotná existence asymptomatických a velmi mírných infekcí tuto možnost vylučuje.

To samozřejmě neznamená, že covid-19 a sezónní chřipka byly stejně závažná onemocnění. Ministerstvo mohlo mít pravdu v hlavním závěru, že jejich prosté ztotožňování je zavádějící. K jeho obhajobě však použilo fakticky nepravdivý argument.

Verdikt: nepravdivé tvrzení Ministerstva zdravotnictví. Nešlo o poznatek, který byl vyvrácen až pozdějším vývojem vědy. Existence asymptomatických infekcí chřipkou byla doložena odbornou literaturou několik let před pandemií covidu-19.

„Klinické studie odhalí všechny možné nežádoucí účinky“

Při vyvracení obav z nežádoucích účinků vakcín Ministerstvo zdravotnictví argumentovalo klinickým hodnocením a uvedlo, že jeho jednotlivé fáze slouží k tomu, aby byly odhaleny „všechny možné nežádoucí účinky“.

Takto absolutní tvrzení je věcně neobhajitelné. Klinické studie před registrací jsou zásadním nástrojem pro ověřování bezpečnosti a mohou zachytit běžné i méně časté nežádoucí účinky. Nemohou však z principu zaručit odhalení všech možných rizik, zejména velmi vzácných nebo takových, která se projeví až při použití léčiva u milionů lidí.

Právě z tohoto důvodu pokračuje sledování bezpečnosti léčiv i po jejich registraci prostřednictvím farmakovigilance.

Reálný vývoj covidových vakcín tento princip názorně potvrdil. Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) v dubnu 2021 uznala velmi vzácné případy neobvyklých trombóz spojených s trombocytopenií jako nežádoucí účinek vakcíny Vaxzevria.

Obdobné velmi vzácné případy byly následně identifikovány také u vakcíny Janssen.

V červenci 2021 EMA doporučila uvést mezi velmi vzácnými nežádoucími účinky vakcín Comirnaty a Spikevax také myokarditidu a perikarditidu.

Tato pozdější zjištění neznamenají, že vakcíny nebyly před registrací testovány nebo že byl jejich bezpečnostní profil nepřijatelný. EMA i nadále hodnotila jejich celkový poměr přínosů a rizik jako příznivý. Ukazují však přesně, proč klinické studie nemohou odhalit všechny možné nežádoucí účinky.

Verdikt: nepravdivé absolutní tvrzení Ministerstva zdravotnictví. Správné by bylo uvést, že klinické studie slouží k odhalování nežádoucích účinků a vytvoření dostatečného bezpečnostního profilu před registrací, přičemž velmi vzácná rizika mohou být odhalena až následnou farmakovigilancí.

„Imunita po prodělané nemoci covid-19 trvá pravděpodobně jen několik měsíců“

Při vyvracení tvrzení o dlouhodobé imunitě po prodělání covidu-19 Ministerstvo zdravotnictví uvedlo:

„„Imunita po prodělané nemoci covid-19 trvá pravděpodobně jen několik měsíců.““

Výrok byl součástí vysvětlení, podle kterého nebylo možné na prodělání nemoci spoléhat jako na dlouhodobý zdroj imunity.

Na počátku pandemie byla skutečná délka postinfekční ochrany neznámá. S postupem času však přibývala data ukazující, že ochrana a imunologická paměť přetrvávají déle, než mohl vytvářet dojem výraz „jen několik měsíců“.

Studie více než 12 000 zdravotníků publikovaná v New England Journal of Medicine na konci roku 2020 zjistila u osob s protilátkami proti SARS-CoV-2 výrazně nižší výskyt dalších PCR pozitivních infekcí. Účastníci byli sledováni po dobu až přibližně 31 týdnů a výsledky podporovaly existenci ochrany nejméně přibližně po dobu šesti měsíců.

Další studie publikovaná v časopise Science 6. ledna 2021 zkoumala několik složek imunitní paměti – protilátky, paměťové B buňky i CD4+ a CD8+ T buňky – až osm měsíců po prodělání infekce. Přibližně 95 % sledovaných osob vykazovalo kolem šestého měsíce alespoň několik měřitelných složek imunitní paměti.

Ani tyto studie tehdy nedokazovaly celoživotní imunitu a nebylo z nich možné určit její konečné trvání. Právě to je však podstatné: správným závěrem byla nejistota ohledně délky ochrany, nikoli jistota, že ochrana bude pouze krátkodobá.

Pozdější rozsáhlá metaanalýza 65 studií potvrdila, že ochrana po předchozí infekci byla u původního viru a variant Alpha, Beta a Delta vysoká, zatímco proti reinfekci variantou Omicron byla podstatně nižší. Ochrana proti závažnému průběhu přitom zůstávala výrazně vyšší.

Verdikt: zavádějící a příliš kategorické tvrzení. V době, kdy bylo tvrzení na stránce zveřejněno, již existovaly důkazy o biologicky významné ochraně a imunitní paměti nejméně po dobu přibližně šesti až osmi měsíců. Nebylo tehdy možné spolehlivě tvrdit ani doživotní imunitu, ani její konečnou délku. Ministerstvo však tuto nejistotu prezentovalo jednostranně jako očekávání pouze krátkodobé ochrany.

„Po očkování bude imunita solidnější a dlouhodobější než po vlastním prodělání nemoci“

Ve stejném vysvětlení Ministerstvo zdravotnictví pokračovalo:

„„Očkovací látka má tu výhodu, že svým antigenem stimuluje imunitní systém k daleko větší tvorbě protilátek, než to umí samotný virus. Dá se proto předpokládat, že po očkování bude imunita solidnější a dlouhodobější než po vlastním prodělání nemoci.““

Na jiném místě stránky ministerstvo obdobně uvádělo:

„„Taková imunita je robustnější, a proto také dlouhodobější.““

Problémem nebylo doporučení očkování lidem, kteří covid-19 již prodělali. Pro takové doporučení mohly existovat legitimní veřejnozdravotní důvody. Problematičtější byl komparativní závěr o délce a kvalitě obou druhů imunity.

V době zavádění očkování totiž nemohla existovat dlouhodobá lidská data dokazující, že vakcinační imunita přetrvává déle než imunita po prodělané infekci. První covidové vakcíny začaly být široce používány teprve na přelomu let 2020 a 2021. Registrační studie prokazovaly především vysokou účinnost proti symptomatickému onemocnění během tehdy dostupného období sledování; nemohly ještě empiricky porovnat dlouhodobé trvání ochrany v horizontu let.

Ve stejné době už naopak existovala data potvrzující přetrvávající imunitní paměť po prodělání nemoci po dobu šesti až osmi měsíců.

Ani pozdější poznání neumožňuje vytvořit jednoduché univerzální pořadí „očkování je vždy dlouhodobější než prodělání“. Výsledná ochrana závisela mimo jiné na variantě viru, času od posledního imunizačního podnětu, počtu dávek či infekcí a na tom, zda se hodnotila ochrana před samotnou infekcí, symptomatickým onemocněním nebo závažným průběhem.

Formulace ministerstva obsahovala výraz „dá se předpokládat“, takže ji nelze poctivě interpretovat jako tvrzení, že dlouhodobější vakcinační imunita již byla experimentálně prokázaným faktem. Na stránce určené k autoritativnímu vyvracení dezinformací však tento předpoklad sloužil jako argument proti konkurenčnímu tvrzení, aniž by bylo výrazně uvedeno, že dlouhodobé srovnávací údaje zatím neexistují.

Verdikt: nedostatečně podložená predikce prezentovaná s nepřiměřenou jistotou. Ministerstvo mohlo legitimně předpokládat, že očkování poskytne kvalitní ochranu, ale v dané době nemělo dlouhodobá data umožňující tvrdit, že vakcinační imunita bude robustnější a déle trvající než imunita po prodělání nemoci.

„Kolektivní imunity lze efektivně a nejrychleji dosáhnout jen očkováním“

Ministerstvo zdravotnictví na stránce uvedlo:

„„Kolektivní imunity lze efektivně a nejrychleji dosáhnout jen očkováním.““

Výrok navazoval na argumentaci, podle níž měla být imunita vytvořená očkováním robustnější a dlouhodobější než imunita po prodělání nemoci.

Samotná myšlenka dosažení kolektivní imunity prostřednictvím rozsáhlého očkování byla v té době legitimním epidemiologickým předpokladem. U původních variant SARS-CoV-2 se odhadovaný práh kolektivní imunity často pohyboval přibližně kolem 60–70 % populace, podle předpokládaného reprodukčního čísla a účinnosti imunity.

Problematická je však formulace „jen očkováním“ a míra jistoty, se kterou byl tento scénář prezentován.

Kolektivní imunita není biologicky vázána pouze na vakcinaci. Vzniká tehdy, když dostatečná část populace získá imunitu, která natolik omezuje další přenos infekce, že se její šíření stane obtížným. Imunita může vzniknout jak očkováním, tak po prodělání infekce; záměrné promořování populace však může mít vzhledem k počtu těžkých průběhů a úmrtí velmi vysoké náklady a nebylo proto rozumnou veřejnozdravotní strategií.

Ještě významnější byla tehdejší nejistota ohledně toho, nakolik očkování skutečně blokuje infekci a další přenos viru. V březnu 2021 Státní ústav pro kontrolu léčiv ve zveřejněné odpovědi podle zákona č. 106/1999 Sb. připomínal tehdejší regulatorní informace EMA, podle kterých nebylo dosud známo, jaký dopad mají vakcíny Comirnaty a Moderna na komunitní šíření SARS-CoV-2 ani kolik očkovaných osob může virus nadále přenášet.

V květnu 2021 už existovaly první údaje ukazující, že očkování přenos skutečně snižuje. SÚKL například upozorňoval na britská data, podle nichž očkování vakcínami Pfizer/BioNTech nebo AstraZeneca snížilo riziko přenosu v domácnosti přibližně o 40–50 %. Současně však výslovně upozornil, že tato otázka ještě nebyla dostatečně podrobně prozkoumána.

Pro stabilní kolektivní imunitu je přitom schopnost imunity omezit samotnou infekci a následný přenos zásadní. Vysoká ochrana proti symptomatickému nebo těžkému průběhu sama o sobě nezaručuje, že virus přestane v populaci cirkulovat.

Pozdější vývoj variant Delta a zejména Omicron ukázal, že ochrana před infekcí a přenosem může v čase slábnout a že SARS-CoV-2 může dál rozsáhle cirkulovat i v populaci s vysokou mírou imunity. To však samo o sobě neznamená, že původní předpoklady byly v roce 2020 absurdní; ukazuje spíše, jak nejistý byl výsledek, který ministerstvo prezentovalo velmi kategoricky.

Verdikt: příliš kategorické tvrzení založené na tehdy rozumném, ale neověřeném předpokladu. Rozsáhlá vakcinace byla legitimní a bezpečnější cestou k populační imunitě než záměrné promořování. Ministerstvo však v době, kdy ještě nebylo známo, nakolik vakcíny zabrání infekci a přenosu, prezentovalo dosažení kolektivní imunity očkováním jako téměř jistý výsledek a slovem „jen“ zároveň zaměnilo doporučenou veřejnozdravotní strategii za biologickou definici kolektivní imunity.

„Pouze striktní opatření dostanou pandemii pod kontrolu“

Při vyvracení tvrzení, že nepřímé dopady protiepidemických opatření mohou způsobit více úmrtí než samotný covid-19, Ministerstvo zdravotnictví uvedlo:

„„Pouze striktní opatření dostanou pandemii pod kontrolu.““

Dále označilo roušky a zejména omezení mobility za opatření, která se z dlouhodobého hlediska ukázala jako „jediná možná“ cesta k zabránění nekontrolovanému šíření nákazy.

Takto kategorický závěr však neodpovídal ani tehdejšímu způsobu, jakým epidemickou kontrolu popisovaly mezinárodní zdravotnické instituce. WHO a ECDC pracovaly s kombinací různých opatření: testováním, trasováním kontaktů, izolací nakažených, karanténou kontaktů, hygienou, ochranou dýchacích cest, fyzickým odstupem a podle epidemiologické situace také omezením shromažďování či mobility.

ECDC například v listopadu 2020 výslovně doporučovalo kombinovat trasování kontaktů s dalšími nefarmaceutickými opatřeními.

Ministerstvo tedy mohlo oprávněně tvrdit, že při vysoké incidenci jsou přísná opatření jedním z nástrojů ke snížení přenosu a že jejich absence může vést k rychlému růstu epidemie. Mnohem problematičtější bylo vydávat konkrétní míru jejich přísnosti za jedinou objektivně možnou strategii.

Ještě problematičtější je původní otázka, kterou tím ministerstvo údajně fact-checkovalo: zda mohou nepřímé následky restrikcí v konečném důsledku způsobit více úmrtí než samotná nemoc. Takové tvrzení je counterfactual – jeho pravdivost závisí na tom, s jakým alternativním scénářem se skutečný vývoj porovnává, jaké období se sleduje a jak se započítávají například odložená zdravotní péče, ekonomické dopady, duševní zdraví nebo naopak úmrtí, kterým opatření zabránila.

Samotný údaj o počtu lidí zemřelých s covidem, kterým ministerstvo argumentovalo, proto tuto otázku nemohl rozhodnout. K jejímu zodpovězení by bylo nutné porovnat celkové následky více realistických scénářů, nikoli pouze počet evidovaných covidových úmrtí.

Verdikt: hodnotový a modelový závěr prezentovaný s nepřiměřenou jistotou. Ministerstvo mohlo obhajovat přísná opatření jako preferovanou strategii, nemělo však vědecký podklad pro tvrzení, že jde o jedinou možnou cestu. Zároveň označilo za dezinformaci counterfactual tvrzení, jehož pravdivost nebylo možné vyvrátit prostým odkazem na tehdejší počet zemřelých na covid-19.

Pravdivá nebo částečně pravdivá tvrzení označená za dezinformace

Vedle nepravdivých či příliš kategorických tvrzení samotného Ministerstva zdravotnictví obsahovala stránka také opačný problém: některá tvrzení označená ministerstvem za „dezinformace“ byla ve své faktické části pravdivá nebo se jejich část později skutečně naplnila.

V těchto případech je důležité rozlišovat jednotlivé části výroku. Složené tvrzení může obsahovat současně pravdivý fakt, nepodloženou predikci i hodnotový soud. Označení celého takového balíku jedinou nálepkou „dezinformace“ může zakrýt skutečnost, že některé jeho části jsou správné.

„Každá z vakcín bude mít jinou účinnost“

Ministerstvo zdravotnictví uvedlo mezi dezinformacemi tvrzení:

„„Každá z vakcín bude mít jinou účinnost, a proto by měl mít každý právo vybrat si, kterou vakcínou bude naočkován.““

Výrok přitom obsahuje dvě zcela odlišné části:

• empirické tvrzení, že jednotlivé vakcíny mají rozdílnou účinnost,
• hodnotový a politický závěr, že by z toho mělo vyplývat právo člověka vybrat si konkrétní vakcínu.

První část byla pravdivá již v okamžiku zveřejnění.

Klinická studie vakcíny Pfizer/BioNTech uváděla přibližně 95% účinnost proti symptomatickému covidu-19. Studie vakcíny Moderna uváděla přibližně 94,1 %.

Souhrnná interim analýza vakcíny AstraZeneca/Oxford uváděla naproti tomu přibližně 70,4 %, přičemž výsledky se lišily také mezi jednotlivými dávkovacími režimy.

Tato procenta samozřejmě nebyla přímo srovnatelným žebříčkem kvality. Jednotlivé studie probíhaly v různých zemích, obdobích a epidemiologických podmínkách a mohly používat rozdílné populace či definice sledovaných výsledků. To však nic nemění na skutečnosti, že naměřené účinnosti jednotlivých vakcín se skutečně lišily.

Ministerstvo tuto část tvrzení ve svém vysvětlení ani fakticky nevyvrátilo. Uvedlo pouze, že všechny registrované vakcíny musejí splňovat požadavky na bezpečnost, účinnost a jakost. To je pravda, ale z minimálního požadavku na účinnost nevyplývá, že jsou všechny přípravky stejně účinné.

Druhá část výroku – zda z rozdílné účinnosti má vyplývat právo občana vybrat si vakcínu – je hodnotovým a politickým soudem. Nelze ji stejným způsobem jako klinickou účinnost označit za vědecky pravdivou nebo nepravdivou.

Verdikt: Ministerstvo označilo pravdivou faktickou část tvrzení za dezinformaci. Jednotlivé vakcíny skutečně vykazovaly rozdílnou naměřenou účinnost. Ministerstvo spojilo tento ověřitelný fakt s politickým požadavkem na možnost volby a celý celek označilo jediným štítkem „dezinformace“.

Vakcinační pasy a omezení neočkovaných

V jedné ze starších verzí stránky Ministerstvo zdravotnictví zařadilo mezi dezinformace také tvrzení o budoucím zavedení vakcinačních pasů a omezení práv osob, které se nenechají očkovat:

„„Jsou šířeny dezinformace o takzvaném vakcinačním pasu, podle kterých budou těm, kteří se očkovat nenechají, odebírány základní lidská práva a svobody.““

Tento případ je složitější než rozdílná účinnost vakcín, protože původní tvrzení obsahovalo několik různých předpovědí a hodnotových soudů. Některé se nenaplnily, jiné však ano.

Samotné covidové certifikáty skutečně zavedeny byly. Ministerstvo již v únoru 2021 upravilo vystavování certifikátů o dokončeném očkování a v květnu 2021 samo veřejně informovalo o nastavování pravidel pro tzv. covidové pasy.

Možnost využívat očkovací status k odlišnému zacházení s občany připouštěla komunikace ministerstva dokonce ještě dříve. V rozhovoru zveřejněném Ministerstvem zdravotnictví 29. ledna 2021 hlavní hygienička Jarmila Rážová uváděla covidový pas jako prostředek, který by mohl očkovaným umožnit například cestování, návštěvu kulturních akcí nebo restaurací.

Od 22. listopadu 2021 se systém ještě zpřísnil. U řady volnočasových aktivit, restaurací, některých služeb, sportovišť a akcí přestaly být pro většinu osob uznávány antigenní a s výjimkami také PCR testy a přístup byl zpravidla podmíněn očkováním nebo nedávným proděláním nemoci.

Nejvyšší správní soud později popsal tento režim tak, že osoba nesplňující stanovené podmínky „bezinfekčnosti“ nemohla využít některé služby, a části příslušného mimořádného opatření označil za rozporné se zákonem.

To znamená, že faktická předpověď, že vznikne certifikační systém a že neočkovaní budou mít omezený přístup k některým službám a aktivitám, se skutečně naplnila.

Naproti tomu silnější tvrzení, že neočkovaným budou obecně odebrána základní lidská práva nebo že všichni občané budou donuceni k očkování pod hrozbou trestů, se v této podobě nenaplnilo. Česká republika nezavedla plošné povinné očkování celé populace.

V prosinci 2021 však byla vyhláškou č. 466/2021 Sb. skutečně zavedena povinnost očkování pro osoby starší 60 let a některé profesní skupiny. Tato povinnost byla následně novou vládou zrušena s účinností od 1. února 2022.

Zvláštní význam má také změna samotné stránky. V březnu 2021 se občan podle zákona č. 106/1999 Sb. obrátil na ministerstvo právě s otázkou, proč formulace o vakcinačním pasu z webu zmizela. Ministerstvo změnu nepopřelo, uvedlo pouze, že obsah webu je aktualizován „průběžně na denní bázi“, a konkrétní důvod odstranění nevysvětlilo.

Na živé stránce přitom nebyl veřejně dostupný changelog, ze kterého by pozdější čtenář zjistil, že ministerstvo dříve vakcinační pasy v tomto kontextu fact-checkovalo.

Verdikt: složené tvrzení bylo označeno za dezinformaci, přestože některé jeho faktické části se následně naplnily. Covidové certifikáty skutečně vznikly a neočkovaným byl později omezen přístup k některým službám a aktivitám. Nenaplnila se však nejsilnější interpretace o plošném odebrání základních práv ani o povinném očkování celé populace. Ministerstvo navíc původní formulaci o vakcinačním pasu před zavedením reálného certifikačního režimu ze stránky odstranilo bez veřejné historie změn.

Tiché změny a přepisování stránky

Stránka Dezinformace o COVID-19 nebyla statickým dokumentem. Ministerstvo zdravotnictví její obsah průběžně upravovalo a v odpovědi podle zákona č. 106/1999 Sb. samo uvedlo, že web aktualizovalo „průběžně na denní bázi“.

Na samotné stránce však nebyla veřejně dostupná historie verzí ani přehled oprav. Čtenář proto z aktuální podoby stránky nemohl zjistit, zda ministerstvo nějaké předchozí tvrzení změnilo, odstranilo nebo nahradilo jinou formulací.

Takový způsob aktualizace není sám o sobě důkazem manipulace. U stránky zabývající se rychle se měnící pandemií byly aktualizace nezbytné. Z epistemického hlediska je však významný rozdíl mezi:

• opravou – instituce uvede, co bylo chybně a proč to opravuje,
• aktualizací – novější poznání je viditelně doplněno,
• a tichým přepsáním – starší formulace jednoduše zmizí a pozdější čtenář se o ní z aktuální stránky nedozví.

Normativní tvrzení

U běžné informační stránky nemusí být historie každé editace zásadní. U stránky, která sama autoritativně rozhoduje, co je „dezinformace“, je však historie oprav součástí její důvěryhodnosti. Pokud se verdikt změní, mělo by být možné zjistit nejen to, co instituce tvrdí dnes, ale také co tvrdila dříve a proč svůj postoj změnila.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Odstranění pasáže o vakcinačním pasu

Nejlépe doloženým případem tiché změny je pasáž týkající se vakcinačních pasů.

Ve starší verzi stránky Ministerstvo zdravotnictví pod hlavičkou dezinformací uvádělo:

„„Jsou šířeny dezinformace o takzvaném vakcinačním pasu, podle kterých budou těm, kteří se očkovat nenechají, odebírány základní lidská práva a svobody.““

V březnu 2021 však explicitní zmínka o vakcinačním pasu ze stránky zmizela. Předmět fact-checku byl přeformulován především na údajně budoucí povinné očkování, tvrdé tresty a vytvoření občanů „druhé kategorie“.

Dne 25. března 2021 se na tuto změnu obrátil občan na ministerstvo podle zákona č. 106/1999 Sb. a výslovně citoval pasáž, která již na stránce nebyla.

Ministerstvo změnu nepopřelo. Na dotaz po okamžiku jejího provedení však uvedlo pouze:

„„Obsah webu je aktualizován průběžně na denní bázi.““

Konkrétní důvod odstranění původního textu nevysvětlilo.

Krátce poté začal být pojem, který byl ve starší verzi stránky součástí „dezinformačního“ narativu, používán samotným ministerstvem. Dne 21. května 2021 MZ zveřejnilo tiskovou zprávu nazvanou „Vláda chce nastavit pravidla pro tzv. covidové pasy“.

Později vznikl systém O-T-N a od listopadu 2021 přísnější režim O-N, který skutečně vedl k rozdílnému přístupu očkovaných, nedávno nemoc prodělavších a ostatních osob k některým službám a aktivitám.

Nejde doložit, proč Ministerstvo zdravotnictví pasáž odstranilo. Lze však doložit samotnou posloupnost: ministerstvo nejprve zahrnovalo vakcinační pas do tvrzení označeného za dezinformaci, následně tuto část textu bez veřejného revizního záznamu odstranilo a o několik týdnů později samo oficiálně hovořilo o zavádění pravidel pro „covidové pasy“.

Tento případ tak připomíná mechanismus označovaný v Orwellových konceptech jako paměťová díra: nejde o to, že by původní informace přestala existovat úplně – zachovala se například díky Internet Archive a žádostem podle informačního zákona – ale z aktuálního oficiálního zdroje zmizela bez viditelné stopy po opravě.

Změna formulace o známých osobnostech

Další doložená změna se týkala způsobu, jakým ministerstvo spojovalo veřejně známé osobnosti s dezinformacemi.

Dne 2. prosince 2020 Česká televize popsala tehdejší podobu stránky, která obsahovala sekci s titulkem:

„„Známé osobnosti často propagují dezinformace.““

Mezi zmiňovanými osobami byl například bývalý prezident Václav Klaus.

Pozdější podoba stránky používala opatrnější formulaci, podle níž byly výroky známých osobností zneužívány dezinformačními weby.

Rozdíl není pouze stylistický.

Tvrzení:

„„Osoba X propaguje dezinformace.““

přisuzuje jednání přímo danému člověku.

Naproti tomu tvrzení:

„„Výrok osoby X je zneužíván k propagaci dezinformací.““

přesouvá odpovědnost na jiné subjekty a připouští, že původní autor výroku nemusel dezinformační obsah vytvářet ani vědomě šířit.

Druhá formulace je tedy epistemicky i reputačně podstatně opatrnější. Samotná změna může být považována za zpřesnění textu; stejně jako u ostatních změn však na stránce nebyl veřejný záznam, který by čtenáři vysvětloval, že k úpravě došlo a proč.

Normativní tvrzení

Problémem není skutečnost, že ministerstvo svůj text opravovalo. Oprava je žádoucí. Problematická je absence transparentní revizní stopy: původní autoritativní verdikt mohl být nahrazen opatrnějším, aniž by návštěvník nové verze zjistil, že stát dříve formuloval své obvinění podstatně silněji.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Kdo určoval, co je dezinformace

Stránka nevznikala jako nezávislý akademický fact-checkingový projekt. Za zveřejněný obsah neslo odpovědnost samotné Ministerstvo zdravotnictví, které současně během pandemie vydávalo mimořádná opatření, připravovalo zdravotní politiku a veřejnosti vysvětlovalo důvody svých rozhodnutí.

To je podstatné pro interpretaci celé stránky. Výroky zde nebyly prezentovány jako názor konkrétního epidemiologa nebo externího analytika, ale pod autoritou státní instituce.

Zdroje podkladů

V odpovědi podle zákona č. 106/1999 Sb. Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že technická i obsahová odpovědnost za covidový web byla rozdělena mezi pracovníky ministerstva a jeho tiskový odbor. U sekce Dezinformace o covid-19 jako hlavní zdroje podkladů jmenovalo:

• soukromou analytickou společnost Semantic Visions,
• Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra.

Semantic Visions pro ministerstvo zajišťovala monitoring informačního prostoru a analytické výstupy. Podle zjištění Českého rozhlasu zahrnovala první objednávka z podzimu 2020 mimo jiné denní monitoring, týdenní reporty a přístup do analytického rozhraní.

Doložené objednávky analytických služeb Semantic Visions měly hodnotu:

• 50 000 Kč bez DPH za počáteční monitoring na podzim 2020,
• 100 000 Kč bez DPH u objednávky uzavřené 7. prosince 2020,
• 200 000 Kč bez DPH u další objednávky z 13. srpna 2021.

Tyto částky nelze interpretovat jako cenu samotné stránky Dezinformace o COVID-19. Objednané služby byly širší a ministerstvo využívalo analytické reporty také pro další komunikaci.

Semantic Visions ani CTHH však na stránce nevystupovaly jako konečný arbitr pravdy. Podklady mohly pocházet z externího monitoringu, ale rozhodnutí, co bude pod státní hlavičkou označeno za „dezinformaci“ a jaké vysvětlení bude veřejnosti nabídnuto, neslo autoritu Ministerstva zdravotnictví.

Veřejně nedostupné analytické podklady

Problematická byla omezená možnost veřejnosti ověřit, jakým postupem se konkrétní tvrzení na seznam dezinformací dostala.

Český rozhlas si v prosinci 2020 od ministerstva vyžádal analytické materiály dodávané Semantic Visions. Ministerstvo je tehdy odmítlo poskytnout s odůvodněním, že jde o interní pracovní podkladové materiály.

Z dostupných materiálů se zároveň nepodařilo doložit veřejně přístupnou metodiku, která by například stanovovala:

• jak bylo tvrzení vybráno k prověření,
• jaká definice „dezinformace“ byla používána,
• jak se odděloval fakt od názoru, prognózy nebo hodnotového soudu,
• jaká míra vědecké nejistoty byla ještě slučitelná s označením výroku za dezinformaci,
• kdo konkrétně prováděl finální odbornou kontrolu,
• a jak probíhala oprava verdiktu v případě nových poznatků.

Absence veřejné metodiky sama o sobě neznamená, že uvnitř ministerstva žádný pracovní postup neexistoval. Znamená však, že čtenář nemohl z veřejných podkladů nezávisle zkontrolovat, podle jakého standardu ministerstvo své autoritativní verdikty vytvářelo.

To je zvlášť významné vzhledem k případům popsaným výše, kdy ministerstvo například označilo pravdivou část tvrzení o rozdílné účinnosti vakcín za dezinformaci nebo při vlastním vysvětlení zveřejnilo nepravdivé tvrzení o bezpříznakové chřipce.

Normativní tvrzení

Čím silnější je nálepka, tím důležitější je transparentní metoda jejího udělování. Pokud státní instituce označí výrok pouze za „nesprávný podle současných poznatků“, jde o odborný spor. Označení za dezinformaci navíc přisuzuje výroku reputačně i politicky silnou kategorii. Metoda, kterou stát k takovému verdiktu dochází, by proto měla být veřejně kontrolovatelná.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Odpovědi podle zákona č. 106/1999 Sb.

Další pohled na způsob, jakým Ministerstvo zdravotnictví pracovalo s nejistotou a vlastními tvrzeními, poskytují jeho odpovědi na žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Ty jsou pro posouzení stránky důležité zejména proto, že žadatelé ministerstvo nutili reagovat na konkrétní otázky, zdroje a rozpory. V některých odpovědích pak ministerstvo používalo podstatně opatrnější jazyk než na veřejné stránce Dezinformace o COVID-19.

„MZ se s tímto názorem neztotožňuje“

V žádosti vedené pod č. 433/2021 žadatel upozornil mimo jiné na to, že některé informace zveřejněné v sekci Dezinformace o COVID-19 považuje za neúplné nebo zastaralé, a navrhl jejich aktualizaci.

Ministerstvo na tento podnět odpovědělo stručně:

„„MZ se s tímto názorem neztotožňuje.““

Samotný nesouhlas ministerstva samozřejmě nedokazuje, že žadatel měl pravdu. Z dnešního pohledu je však odpověď zajímavá tím, že na stránce skutečně zůstávala tvrzení, která byla již tehdy problematická – například nepravdivá věta o absenci asymptomatické chřipky nebo příliš kategorická srovnání délky postinfekční a vakcinační imunity.

Ministerstvo přitom nevysvětlilo, podle jakých kritérií považuje aktuální podobu stránky za dostatečnou ani jakým způsobem průběžně ověřuje správnost vlastních starších fact-checků.

Normativní tvrzení

Samotné „nesouhlasíme“ není fact-check. Pokud instituce používá vůči tvrzením jiných lidí kategorii „dezinformace“, měla by být schopna stejně transparentně doložit také správnost vlastních tvrzení a způsob, jakým je průběžně reviduje.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Nejistota ohledně přirozené imunity

Zvlášť výrazný kontrast se týkal imunity po prodělání covidu-19.

Na stránce Dezinformace o COVID-19 Ministerstvo zdravotnictví veřejnosti vysvětlovalo, že:

„„Imunita po prodělané nemoci covid-19 trvá pravděpodobně jen několik měsíců.““

a současně předpokládalo, že imunita po očkování bude „solidnější a dlouhodobější“.

V odpovědích na konkrétní žádosti o informace však ministerstvo popisovalo problematiku imunity mnohem opatrněji.

Při vysvětlování, proč nejsou samotné laboratorně zjištěné protilátky uznávány stejně jako stanovená doba po prodělání onemocnění nebo očkování, například uvádělo:

„„Zatím není stanovena tzv. protektivní hladina IgG protilátek.““

Ministerstvo dále vysvětlovalo, že otázkou stanovení ochranné hranice se zabývá odborná komunita po celém světě a jednoznačná odpověď dosud neexistuje.

Podobnou nejistotu popisovalo i v dalších odpovědích týkajících se uznávání protilátek a ochrany po prodělání onemocnění.

To samo o sobě není rozpor. Neznalost přesné protektivní hladiny protilátek není totéž jako neznalost existence či délky postinfekční imunity. Imunitní ochrana navíc nezávisí pouze na koncentraci IgG protilátek, ale také na paměťových B buňkách, T buněčné odpovědi a dalších mechanismech.

Významný je však rozdíl v míře epistemické jistoty:

• na veřejné stránce byla veřejnosti nabízena jednoduchá hierarchie – přirozená imunita bude spíše krátká, zatímco vakcinační imunita má být robustnější a dlouhodobější;
• v detailnějších odpovědích ministerstvo samo popisovalo imunologii jako složitou oblast s neznámými hranicemi ochrany a nevyřešenými otázkami.

Normativní tvrzení

Problémem nebylo přiznání nejistoty v odpovědích podle zákona 106 – právě naopak. Taková opatrnost odpovídá způsobu, jakým má být komunikována vyvíjející se věda. Otázkou je, proč stejná míra nejistoty nebyla stejně viditelná na stránce, která konkurenční tvrzení označovala za „dezinformace“.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Ministerstvo samo připouštělo proměnlivost poznání

V pozdějších odpovědích Ministerstva zdravotnictví je patrný také obecnější princip: poznání o SARS-CoV-2, očkování a infekčnosti se v průběhu pandemie měnilo s novými daty.

V jedné z odpovědí z roku 2021 ministerstvo při problematice přenosu infekce očkovanými výslovně reagovalo na novější poznatky, podle nichž mohou být také očkované osoby infekční.

Takový vývoj stanoviska není sám o sobě selháním. Naopak je normálním důsledkem vědeckého poznávání: nový virus, nové vakcíny i nové varianty přinášely informace, které nebylo možné znát předem.

Právě proto je ale problematické používat při probíhající vědecké nejistotě binární model:

„Dezinformace“ → „Vysvětlení“

pokud „vysvětlení“ obsahuje hypotézy a predikce, které se mohou s novými daty změnit.

Normativní tvrzení

Změnit názor podle nových důkazů není dezinformace ani selhání. Selháním může být naopak vytvoření dojmu, že nejistá otázka již byla definitivně rozhodnuta – a označení lidí zastávajících jinou, ale stále vědecky možnou interpretaci za šiřitele dezinformací.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Rozdíl mezi veřejnou jistotou a argumentací před soudem

Podobný rozdíl lze nalézt také v argumentaci Ministerstva zdravotnictví před Nejvyšším správním soudem.

Při obhajobě protiepidemických opatření ministerstvo připouštělo, že dostupné vědecké poznatky nejsou vždy dostatečné a přesné a že při řízení epidemie musí rozhodovat i za podmínek nejistoty.

Ve stejném řízení ministerstvo při popisu právního uznávání osob po prodělání nemoci použilo výraz:

„„určitá fikce bezinfekčnosti““

Tento pojem přesně ukazuje rozdíl mezi administrativní kategorií a biologickou skutečností. Osoba splňující právní podmínku „bezinfekčnosti“ nemusela být ve skutečnosti neschopná virus přenášet; naopak osoba, která administrativní podmínku nesplnila, nemusela být infekční.

Argumentace ministerstva před soudem tak byla v tomto ohledu podstatně nuancovanější než jednoduchý veřejný jazyk používaný během pandemie.

Normativní tvrzení

Ministerstvo tedy samo dokázalo pracovat s vědeckou nejistotou, pravděpodobností a právní fikcí. Právě proto je legitimní požadovat stejnou epistemickou opatrnost také od jeho stránky určené k označování cizích tvrzení za dezinformace.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Epistemická autorita státu

Případ stránky Dezinformace o COVID-19 je významný nejen kvůli jednotlivým faktickým chybám. Ukazuje obecnější problém epistemické autority státu – tedy situace, kdy státní instituce nevystupuje pouze jako účastník veřejné debaty, ale zároveň sama určuje, která tvrzení mají být považována za pravdivá a která za dezinformace.

Ministerstvo zdravotnictví během pandemie současně:

• připravovalo a vydávalo protiepidemická opatření,
• veřejnosti vysvětlovalo jejich odborné důvody,
• objednávalo monitoring dezinformačního a informačního prostoru,
• vybíralo tvrzení, která bude označovat za dezinformace,
• a samo formulovalo „správná vysvětlení“, vůči kterým byla tato tvrzení poměřována.

Souběh těchto rolí sám o sobě nedokazuje manipulaci ani nelegitimnost. Během epidemie je přirozené, že ministerstvo zdravotnictví vyvrací například nebezpečné zdravotnické hoaxy.

Vytváří však asymetrii důkazního postavení.

Ministerstvo mohlo tvrzení jiné osoby označit výrazným veřejným štítkem „dezinformace“. Pokud se však později ukázalo, že vlastní vysvětlení ministerstva bylo nepravdivé, příliš kategorické nebo překonané, na stránce neexistoval obdobně výrazný mechanismus, který by starší ministerský výrok označil za chybný.

Nejvýraznějším příkladem je tvrzení, že chřipka nemá bezpříznakový průběh. Ministerstvo jej publikovalo jako součást autoritativního vysvětlení, přestože bylo v rozporu s odbornou literaturou existující několik let před pandemií. Na stránce se však neobjevila rubrika označující vlastní chybu ministerstva jako „dezinformaci“.

Podobně tvrzení o rozdílné účinnosti jednotlivých vakcín dostalo nálepku dezinformace, ačkoliv jeho faktická část byla pravdivá. Ministerstvo přitom vlastní verdikt nedoložilo způsobem, který by tuto část tvrzení skutečně vyvrátil.

Normativní tvrzení

Institucionální autorita není důkazem pravdivosti. Stejný výrok se nestává pravdivějším tím, že jej vysloví ministerstvo, ani nepravdivějším tím, že jej vysloví kritik vlády. Rozhodující mají být důkazy podporující samotné tvrzení.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Asymetrie důkazního standardu

Na stránce byl patrný rozdíl mezi způsobem, jakým ministerstvo zacházelo s nejistotou u tvrzení ostatních a u vlastních tvrzení.

U oponentních výroků mohla být vědecká nejistota, spekulativní část nebo hodnotový dovětek důvodem k zařazení celého tvrzení mezi dezinformace.

U vlastních vysvětlení ministerstvo naopak někdy používalo velmi silné formulace, například:

„„Chřipka však nemá na rozdíl od covid-19 bezpříznakový průběh.““

„„Kolektivní imunity lze efektivně a nejrychleji dosáhnout jen očkováním.““

„„Pouze striktní opatření dostanou pandemii pod kontrolu.““

nebo předpokládalo, že po očkování bude imunita „solidnější a dlouhodobější“ než po prodělání nemoci.

Některé z těchto výroků byly nepravdivé, jiné představovaly možné odborné předpoklady, jejichž skutečná míra jistoty byla podstatně menší, než naznačoval způsob jejich prezentace.

Přitom při podrobnější argumentaci před soudy nebo při odpovědích podle zákona č. 106/1999 Sb. dokázalo ministerstvo vědeckou nejistotu výslovně přiznávat. V řízení před Nejvyšším správním soudem například argumentovalo tím, že při epidemii musí rozhodovat i za situace, kdy nejsou dostupné poznatky úplné a přesné, a samo používalo pojem „určitá fikce bezinfekčnosti“.

Normativní tvrzení

Nejistota sama není chyba. Chybou může být asymetrické zacházení s ní: nejistotu ve vlastním tvrzení prezentovat jako dostatečně pevný základ pro autoritativní „vysvětlení“, zatímco nejistotu v konkurenčním tvrzení použít jako důvod k jeho označení za dezinformaci.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Síla nálepky „dezinformace“

Označení výroku za dezinformaci má jiný význam než prosté konstatování:

„Podle současných důkazů považujeme toto tvrzení za nepravděpodobné.“

Pojem dezinformace nese také reputační a politický význam. Může naznačovat nejen faktickou nesprávnost, ale také manipulaci, nedůvěryhodnost zdroje či jeho příslušnost k širšímu „dezinformačnímu“ prostředí.

Právě proto je důležité rozdělovat složené výroky na jednotlivé části.

Například tvrzení:

„„Každá z vakcín bude mít jinou účinnost, a proto by měl mít každý právo vybrat si, kterou vakcínou bude naočkován.““

obsahovalo:

1. empiricky ověřitelné tvrzení o rozdílné účinnosti,
2. a normativní politický názor o právu na výběr.

První část byla pravdivá. Druhá nemá jednoduchou vědeckou pravdivostní hodnotu. Označení celého výroku jako jediné „dezinformace“ tak přenášelo verdikt také na část, která byla fakticky správná.

Podobný problém vznikl při slučování hypotéz a konspiračních teorií kolem původu SARS-CoV-2. Hypotéza neúmyslného laboratorního incidentu má zcela jiný epistemický status než tvrzení o mikročipech, Billu Gatesovi nebo úmyslném vytvoření pandemie. Jejich spojování do jednoho balíku zjednodušovalo veřejnou debatu na dvě kategorie: „správné vysvětlení“ a „dezinformace“.

Normativní tvrzení

Čím širší je pojem „dezinformace“, tím snadněji se z nástroje pro označování nepravd stává nástroj pro označování nežádoucích tvrzení. Proto je důležité oddělovat ověřitelný fakt, vědeckou hypotézu, předpověď a politický názor.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Může stát šířit dezinformace?

Stránka Dezinformace o COVID-19 neposkytuje důkaz, že státní instituce vždy lžou nebo že informace zveřejněné státem mají být automaticky považovány za nedůvěryhodné.

Dokládá však něco mnohem užšího – a snadno ověřitelného:

státní instituce není vůči šíření nepravdivých a zavádějících informací imunní.

Ministerstvo zdravotnictví na stránce určené k vyvracení dezinformací například:

• zveřejnilo nepravdivé tvrzení, že chřipka nemá bezpříznakový průběh,
• použilo neobhajitelně absolutní formulaci o odhalení „všech možných nežádoucích účinků“ klinickými studiemi,
• prezentovalo nejisté srovnání postinfekční a vakcinační imunity s výrazně vyšší jistotou, než umožňovala tehdejší data,
• označilo pravdivou faktickou část tvrzení o rozdílné účinnosti vakcín za dezinformaci,
• a část původního fact-checku týkajícího se vakcinačních pasů později odstranilo bez veřejného záznamu změny.

Současně ministerstvo správně vyvracelo mnoho skutečných nepravd – například tvrzení o změně lidské DNA prostřednictvím mRNA vakcín, vzniku covidu samotným očkováním či sledovacích mikročipech.

Tyto dvě skutečnosti se navzájem nevylučují.

Normativní tvrzení

Stát může současně správně vyvracet některé dezinformace a jiné nepravdivé informace sám šířit. Důvěryhodnost proto nelze odvozovat pouze od institucionálního původu informace; jednotlivá tvrzení je nutné posuzovat podle jejich důkazů.

— Vojta · subjektivně hodnotící výrok

Závěr

Stránka Ministerstva zdravotnictví Dezinformace o COVID-19 vznikla v době mimořádné zdravotní krize, kdy informační prostor skutečně obsahoval velké množství nepravdivých, zavádějících a někdy zdravotně nebezpečných tvrzení. V řadě případů ministerstvo tyto hoaxy vyvracelo správně a plnilo legitimní informační funkci.

Analýza historických verzí stránky však ukazuje, že stejný standard nebyl vždy použit na tvrzení samotného ministerstva.

Nejzávažnější nejsou případy, kdy se pozdější vývoj vědeckého poznání odchýlil od původních prognóz. Takový vývoj je přirozenou součástí vědy. Významnější jsou případy, kdy:

• ministerstvo publikovalo tvrzení odporující poznatkům dostupným již v okamžiku zveřejnění,
• pravdivou faktickou informaci označilo za dezinformaci,
• vědeckou nejistotu prezentovalo jako autoritativní jistotu,
• spojovalo empirické skutečnosti s politickými či hodnotovými soudy a celek označilo jedním verdiktem,
• nebo svůj starší fact-check změnilo bez transparentního revizního záznamu.