Orwellovy koncepty jsou soubor společenských, politických a psychologických mechanismů, které britský spisovatel George Orwell popsal zejména v románech 1984 a Farma zvířat. Patří mezi ně manipulace jazykem, přepisování minulosti, kontrola informací, vytváření nepřítele, vynucování konformity nebo postupná změna významu pravidel.
Přestože je 1984 často označováno za prorocké dílo, není příliš přesné chápat tyto koncepty jako Orwellovy předpovědi budoucnosti. Literární historik Ben Pimlott charakterizuje román spíše jako varování než proroctví a jako dílo zabývající se trvale přítomnými vlastnostmi lidské společnosti.[1] Sám Orwell navíc řadu později proslulých mechanismů popisoval už před napsáním románu na základě vlastních zkušeností s propagandou, válkou a politickými hnutími.
Významnou zkušeností pro něj byla zejména španělská občanská válka. Orwell později popsal, že viděl v novinách zprávy o bitvách, které se nestaly, mlčení o událostech, při nichž umírali lidé, i přizpůsobování obrazu skutečnosti momentálním politickým potřebám. Právě v této souvislosti psal o nebezpečí, že ze společnosti začne mizet samotná představa objektivně existujících faktů, a použil dokonce motiv tvrzení, že dvě a dvě jsou pět — několik let před vydáním 1984.[2] Ve své eseji Why I Write Orwell rovněž uváděl, že jeho politické psaní po roce 1936 vyrůstalo ze snahy upozorňovat na skutečnosti, které považoval za překrucované nebo zamlčované, a z odporu vůči totalitarismu.[3]
Proto je populární žertovná poznámka, že „Orwell to nepsal jako návod“, poněkud zavádějící. Vytváří dojem, jako kdyby moderní vlády, politická hnutí nebo jiné instituce převzaly mechanismy popsané v románu a začaly je napodobovat. Pravděpodobnější vysvětlení je méně dramatické: Orwell pozoroval opakující se vlastnosti moci, lidského myšlení a organizovaných společností a dovedl je ve své fikci do krajnosti. Podobné mechanismy proto mohou vznikat znovu, aniž by jejich aktéři Orwella vůbec četli.
Ne všechny jevy popsané na této stránce jsou zároveň výlučně vlastností státu nebo totalitních režimů. V různě silné podobě se mohou objevovat uvnitř politických stran, firem, médií, ideologických hnutí, internetových komunit i jiných skupin. Rozdíl je především v míře koncentrace moci a v možnostech jednotlivce takovému prostředí uniknout, oponovat mu nebo si vybrat alternativní zdroj informací. Přirovnání určitého moderního jevu k Orwellovu konceptu proto samo o sobě neznamená, že daná společnost je totalitní.
„Napoleon má vždy pravdu.“ (kůň Boxer) – delegování vlastního úsudku autoritě (kognitivní outsourcing)
„Budu pracovat lépe a radostněji.“ (kůň Boxer) – zneužití loajality a ctnosti
Ovce a sloganizace – nahrazení diskuze jednoduchou frází
Revoluční elita se stane starou elitou – institucionální konvergence revolucionářů s režimem, který svrhli
„Jones se může vrátit.“ – ospravedlnění současného zla hrozbou horší alternativy
Privilegium jako oběť pro veřejné dobro – mléko a jablka pro lepší výkon intelektuální práce pro dobro ostatních
Monopol na výchovu (Napoleonova štěňata) – Napoleon odebere štěňata ostatním a vychová z nich svou represivní sílu
Zákaz revolučního symbolu po vítězství revoluce – revoluce je užitečná, dokud legitimizuje nástup nové elity, pak se stává hrozbou
Podřízení reality autoritě
Motiv 2 + 2 = 5 představuje stav, kdy o pravdivosti tvrzení přestávají rozhodovat důkazy a začne ji určovat autorita. Nejde pouze o lež nebo propagandu. Konečným cílem je, aby člověk rezignoval na vlastní schopnost posuzovat skutečnost a přijal jako pravdivé to, co je právě požadováno.[4]
Orwell podobný mechanismus popisoval již před vydáním 1984. Ve svých textech o španělské občanské válce upozorňoval na přepisování událostí podle politických potřeb a na nebezpečí zániku samotné představy, že existují objektivní fakta nezávislá na politické moci.[2]
Spoléhat na autority přitom samo o sobě není problém. Člověk nemůže osobně ověřit většinu informací a běžně se musí spoléhat na odborníky, média nebo instituce. Rozdíl nastává ve chvíli, kdy se z důvěryhodného zdroje stane nezpochybnitelný zdroj pravdy: rozpor s důkazy pak nesnižuje důvěryhodnost autority, ale naopak důvěryhodnost samotných důkazů.
V současnosti se tento mechanismus nemusí objevovat pouze v centralizované propagandě. Podobně mohou fungovat politické strany, média, internetové komunity nebo jiné skupiny, jejichž členové posuzují pravdivost informace především podle toho, kdo ji vyslovil. Výsledkem mohou být paralelní informační reality, ve kterých různé skupiny přijímají odlišné autority jako rozhodčí skutečnosti.
Podstatou „2 + 2 = 5“ není konkrétní nepravdivé tvrzení.
Normativní tvrzení
Nebezpečný moment nastává tehdy, když člověk přestane považovat realitu za něco, co lze nezávisle zkoumat, a začne pravdu odvozovat od toho, kdo má právo ji vyhlásit.
Čistý případ Orwellova „2 + 2 = 5“, kdy autorita požaduje přijetí jednoznačně nepravdivého tvrzení navzdory přímo ověřitelné skutečnosti, je v demokratické společnosti neobvyklý. Častější jsou situace, kdy existují dostupná fakta, ale jejich přijetí nebo odmítnutí začne záviset především na důvěře k člověku či instituci, která určitou verzi reality zastává.
Podstatným znakem proto není samotný spor o fakta. V otevřené společnosti je běžné, že lidé interpretují neúplné důkazy rozdílně. Podobnost s Orwellovým konceptem roste tehdy, když postoj k autoritě začne předcházet hodnocení důkazů – důvěryhodnost faktu se odvozuje od toho, kdo jej vyslovil, místo aby se důvěryhodnost autority odvozovala od toho, jak její tvrzení odpovídají skutečnosti.
Andrej Babiš a evidence StB – soupeřící autority
Případ evidence Andreje Babiše ve svazcích StB je zajímavý především tím, že dnes neexistuje jediný nesporný institucionální závěr, k němuž by bylo možné jednoduše odkázat.
Slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) ve svých registračních protokolech nadále uvádí Andreje Babiše pod krycím jménem Bureš, registračním číslem 25085 a kategoriemi „důvěrník, agent“. ÚPN zároveň uvádí, že kategorie agent patřila mezi kategorie vědomých spolupracovníků.[5]
Babiš dlouhodobě tvrdil, že byl evidován neoprávněně. Soudní historie byla komplikovaná: starší rozhodnutí v jeho prospěch byla později zrušena a další řízení skončila především otázkou, která instituce má být ve sporu žalována, nikoli konečným meritorním verdiktem potvrzujícím vědomou spolupráci.[6]
V říjnu 2024 však slovenské ministerstvo vnitra uzavřelo s Babišem smír, který schválil soud. Ministerstvo v něm uznalo, že byl Babiš jako agent evidován neoprávněně a že vědomě s StB nespolupracoval.[7]
ÚPN tento závěr nepřijal a oznámil, že Babišovo jméno ze seznamu spolupracovníků neodstraní. Podle ústavu archivní dokumenty nadále svědčí ve prospěch oprávněnosti evidence a dohoda ministerstva nemění obsah historických archiválií.[8]
Případ tedy není dobrým příkladem jednoduchého tvrzení „Babiš popírá soudem dokázaný fakt“. Naopak je zajímavější jako ukázka situace, kdy lze podle politických sympatií zvolit odlišnou institucionální autoritu: příznivec Babiše může odkazovat na soudem schválený smír a stanovisko ministerstva, jeho odpůrce na archivní materiály a stanovisko ÚPN.
Orwellovský mechanismus by vznikal teprve tehdy, pokud by jedna z těchto autorit byla přijímána jako rozhodující nikoli podle kvality jejích důkazů, ale proto, že poskytuje žádoucí závěr.
Miloš Zeman a Peroutkův „Hitler je gentleman“
Mnohem čistší český příklad představuje tvrzení prezidenta Miloše Zemana o novináři Ferdinandu Peroutkovi.
Zeman v lednu 2015 veřejně prohlásil, že Peroutka v časopise Přítomnost publikoval článek nazvaný „Hitler je gentleman“, a později uvedl, že článek viděl „na vlastní oči“. Přes rozsáhlé hledání se však takový Peroutkův článek nepodařilo nalézt. Zeman se následně omluvil za to, že článek nebyl nalezen, zároveň však nadále trval na tom, že jej osobně viděl.[9]
Spor pokračoval několik let. Městský soud v Praze nakonec v rozsudku výslovně stanovil, že Ferdinand Peroutka není autorem článku „Hitler je gentleman“ ani „Hitler je přece gentleman“ a uložil České republice povinnost omluvit se.[10]
Ministerstvo financí pak v roce 2021 skutečně zveřejnilo soudem uloženou omluvu s konstatováním, že Peroutka autorem takového článku nebyl.[11]
Případ dobře ukazuje setrvačnost tvrzení po ztrátě jeho původní důkazní opory. Zeman nemusel tvrzení pouze jednou chybně vyslovit; mohl jej po neúspěšném hledání článku jednoduše opravit. Místo toho ještě dlouhou dobu zachovával vlastní vzpomínku jako rozhodující zdroj informace.
Z hlediska 2 + 2 = 5 je zajímavý okamžik, kdy již spor nestojí proti sobě jako „důkaz proti důkazu“, ale jako „dostupné záznamy proti autoritativnímu tvrzení, že jsem to viděl“.
Reálné mzdy – stejná data, dvě politické reality
Mírnější podobu stejného mechanismu lze pozorovat při politické interpretaci ekonomických statistik. Zde zpravidla nejde o výrobu nepravdivých údajů. Rozdílné příběhy lze vytvořit výběrem období, ukazatele a srovnávacího základu.
Vývoj reálných mezd v Česku poskytuje názorný příklad. Podle Českého statistického úřadu reálné mzdy v roce 2022 meziročně klesly o 9,4 % a v roce 2023 o dalších 3,2 %. Následně v roce 2024 vzrostly o 4,1 % a v roce 2025 o další 4,0 %.[12]
V červnu 2025 proto premiér Petr Fiala mohl pravdivě říci, že reálné mzdy rostou, a prezentovat tento vývoj jako známku zlepšování ekonomické situace.[13]
Andrej Babiš mohl ve stejné době pravdivě upozorňovat, že proti roku 2021 byla kupní síla mezd stále výrazně nižší. Jeho tvrzení, že mezi lety 2021 a 2024 zaznamenalo Česko mezi vyspělými zeměmi mimořádně silný propad reálných mezd, bylo na základě dat Mezinárodní organizace práce vyhodnoceno jako pravdivé.[14]
Obě tvrzení tedy mohou být současně pravdivá:
„Reálné mzdy rostou.“ – ano, při meziročním srovnání od roku 2024.
„Reálné mzdy jsou stále níže než před několika lety.“ – rovněž ano, při srovnání s předchozí úrovní kupní síly.
V předvolební kampani roku 2025 tento mechanismus názorně ukázaly také srovnávací tabulky SPOLU a ANO. Analýza Českého rozhlasu upozornila, že SPOLU vybíralo ukazatele, podle nichž vycházela lépe Fialova vláda, zatímco ANO zdůrazňovalo například rozsah zdražování. Obě strany přitom mohly používat fakticky správná čísla, ale jejich výběrem vytvořit téměř opačný obraz stejné ekonomiky.[15]
Tento případ sám o sobě není „2 + 2 = 5“. Jde spíše o prostředí, v němž může podřízení reality autoritě snadno vzniknout. Pokud člověk sleduje pouze informační zdroje vlastní politické skupiny, může získat dojem, že data jednoznačně dokazují právě její pohled, přestože konkurenční interpretace může být založena na stejně skutečných údajích.
Nejzajímavější moderní podoba „2 + 2 = 5“ často nespočívá v tom, že by někdo musel zfalšovat číslo 4. Stačí, když lidé přestanou sami zkoumat, co čísla znamenají, a přijmou interpretaci podle toho, které autoritě už předem důvěřují. Stejná data pak mohou v různých informačních komunitách vytvářet téměř neslučitelné obrazy reality.
Slepá oddanost
Bellyfeel je v Orwellově Newspeaku označení pro slepé, emocionální a téměř instinktivní přijetí určité myšlenky. Nejde pouze o přesvědčení, že je něco pravda, ale o stav, kdy člověk správnost určitého postoje přímo „cítí“ a nemá potřebu jej dále kriticky zkoumat.[4]
Takový způsob přijímání názorů není omezen na totalitní společnosti. Může vznikat všude tam, kde se určitý názor stane součástí identity nebo příslušnosti ke skupině. Člověk potom nemusí nejprve posoudit důkazy a následně dojít k závěru; může nejprve intuitivně poznat, který závěr je „náš“, a argumenty pro něj hledat až následně. Tím se bellyfeel může prolínat s post-hoc racionalizací, indoktrinací nebo propagandou.
Moderní psychologie podobný mechanismus zkoumá například pod pojmem motivované uvažování. Lidé mohou informace odpovídající jejich politickým nebo skupinovým postojům posuzovat příznivěji a být kritičtější k informacím, které jim odporují. Tento sklon není výlučný pro jednu konkrétní ideologii.[16]
V současném prostředí se může bellyfeel projevovat například tím, že člověk dokáže okamžitě označit výrok, událost nebo osobu za „správnou“ či „špatnou“ podle toho, ke které straně sporu náleží, ještě před podrobnějším seznámením s argumenty. Sociální sítě tento mechanismus mohou zvýrazňovat prostřednictvím krátkých sloganů, symbolů, memů a dalších jednoduchých signálů skupinové příslušnosti.
Bellyfeel neznamená mít silné přesvědčení. Rozdíl spočívá v tom, zda člověk považuje své přesvědčení za výsledek přemýšlení, které může být konfrontováno s důkazy, nebo zda už samotný pocit, že určitý názor je „správný“, nahrazuje potřebu jej zkoumat.
Pravda podle stranické linie
Blackwhite je Orwellův pojem pro schopnost označit černé za bílé, pokud to vyžaduje loajalita k autoritě nebo vlastní skupině. Nejde přitom pouze o vědomou lež. Člověk může postupně přijmout novou verzi jako skutečně pravdivou a vytěsnit skutečnost, že ještě nedávno zastával opak.[4]
Význam pojmu se mění podle toho, vůči komu je použit. U protivníka znamená bezostyšné popírání zjevných skutečností; u loajálního člena Strany je tatáž schopnost považována za ctnost. Právě zde se blackwhite propojuje s doublethinkem: nestačí říkat to, co je právě požadováno, člověk má být schopen tomu zároveň věřit.
V současnosti lze podobný mechanismus pozorovat například při hodnocení politických rozhodnutí podle jejich původce. Opatření, které člověk odsuzuje jako nepřijatelné, když jej prosazuje protivník, může začít obhajovat poté, co stejné opatření zavede jeho vlastní strana. Stejný výrok, statistika nebo jednání pak může být podle skupinové příslušnosti jednou důkazem korupce, cenzury či extremismu a podruhé rozumným kompromisem nebo nutným opatřením.
Blackwhite proto nemusí vyžadovat centrální propagandu. Může vznikat i spontánně prostřednictvím skupinové loajality, motivovaného uvažování a post-hoc racionalizace: nejprve je znám žádoucí závěr a teprve následně jsou hledány důvody, proč je právě tento závěr správný.
Test blackwhite není otázka „změnil člověk názor?“ Změna názoru na základě nových důkazů je běžnou součástí racionálního uvažování. Podstatné je, zda se spolu s příslušností aktéra mění i kritérium, podle kterého je stejné jednání posuzováno.
Ochranná hloupost
Crimestop je schopnost zastavit vlastní myšlenkový pochod ve chvíli, kdy by mohl vést k nežádoucímu závěru. Orwell jej popisuje jako naučený téměř instinktivní mechanismus: člověk přehlédne logickou chybu, nepochopí nepohodlnou analogii nebo ztratí zájem právě ve chvíli, kdy by další přemýšlení mohlo ohrozit jeho dosavadní přesvědčení. V českém překladu je tento stav charakterizován jako „ochranná hloupost“.[4]
Nejde tedy pouze o cenzuru nebo autocenzuru projevu. Při běžné autocenzuře člověk určitou myšlenku má, ale rozhodne se ji nevyslovit. Při crimestopu se naučí zastavit už vznik samotné nebezpečné myšlenky. Represe se tím přesouvá z vnějšího prostředí dovnitř člověka.
Podobný mechanismus může vznikat i bez totalitního státu. Pokud určité otázky pravidelně vedou k trestu, společenskému vyloučení nebo jiným nákladům, může se člověk postupně naučit některé úvahy vůbec nerozvíjet. Výzkum takzvaného chilling effectu například ukazuje, že vědomí digitálního dohledu může vést k omezení jinak legitimní komunikace.[17]
Nejúčinnější zákaz myšlenky nemusí spočívat v tom, že ji člověk nesmí vyslovit. Může spočívat v tom, že se naučí sám nedojít až k ní.
Crimestop úzce souvisí s bellyfeel, blackwhite a doublethinkem. Zatímco bellyfeel pomáhá správný názor intuitivně přijmout, crimestop brání rozvinutí úvahy, která by jej mohla zpochybnit.
Duckspeak označuje řeč produkovanou automaticky, bez aktivního přemýšlení o jejím obsahu. V Newspeaku doslova znamená „kvákat jako kachna“. Zajímavé je, že výraz může být pochvalou i urážkou: u politického protivníka označuje bezmyšlenkovité kvákání, zatímco u pravověrného člověka je schopnost automaticky pronášet správné názory považována za ctnost.[4]
České překlady se liší. Eva Šimečková ponechává výraz Duckspeak a používá spojení „kvákat jako kachna“, zatímco Petra Martínková jej v Neolektu překládá jako Kvakotit.[18]
Podstatou duckspeaku není, zda je pronášené tvrzení pravdivé nebo nepravdivé. Jde o nahrazení vlastního formulování myšlenek hotovými frázemi. Orwell podobný problém popisoval už v eseji Politics and the English Language, kde kritizoval politický jazyk složený z naučených obratů a předem připravených formulací, které člověku umožňují mluvit, aniž by musel přesně promýšlet význam svých slov.[19]
V současnosti může mít duckspeak podobu politických sloganů, naučených argumentačních frází, hashtagů, memů nebo opakovaných „talking points“, kterými člověk reaguje na téma bez skutečného vypořádání se s argumentem druhé strany. Taková fráze zároveň může sloužit jako signál příslušnosti ke skupině. Opakování navíc může samo ovlivňovat vnímání informace; experimentální výzkum ukazuje, že opakovaná nepravdivá tvrzení bývají hodnocena jako pravdivější a mohou být také častěji sdílena.[20]
Duckspeak není totéž co používání sloganu. Slogan může být stručným vyjádřením promyšleného postoje. Duckspeak vzniká tehdy, když hotová fráze začne nahrazovat samotné přemýšlení.
Rituál kolektivní nenávisti
Dvouminutovka nenávisti je rituál, při němž je pozornost celé skupiny soustředěna na společného nepřítele a účastníci jsou vedeni ke společnému prožívání hněvu, strachu a nenávisti. V 1984 je jejím hlavním terčem Goldstein. Orwell přitom ukazuje, že davová emoce může strhnout i člověka, který si mechanismus propagandy uvědomuje.[4][1]
Smyslem takového rituálu není pouze přesvědčit lidi o určitém politickém tvrzení. Společný nepřítel sjednocuje skupinu, poskytuje jednoduchý cíl frustrace a zároveň umožňuje demonstrovat vlastní loajalitu. Neúčast nebo nedostatek správného rozhořčení se pak může sám stát známkou podezřelého postoje.
Moderní obdobu lze hledat například v některých digitálních lynčích a vlnách kolektivního rozhořčení. Sociální sítě umožňují tisícům lidí současně zaměřit pozornost na konkrétní osobu nebo skupinu (tzv. dogpiling), přičemž projevy rozhořčení mohou být odměňovány lajky, sdílením a další sociální odezvou. Výzkum sociálních sítí ukazuje, že pozitivní odezva na projevy morálního rozhořčení zvyšuje pravděpodobnost jejich dalšího používání a že uživatelé své projevy přizpůsobují normám své sociální skupiny.[21]
Internet navíc může vytvářet dojem ještě většího společenského nepřátelství, než jaké lidé ve skutečnosti pociťují. Výzkum publikovaný v Nature Human Behaviour zjistil, že uživatelé sociálních sítí mají tendenci nadhodnocovat míru morálního rozhořčení ostatních, což následně zvyšuje jejich představu o nepřátelství mezi skupinami.[22]
Dvouminutovkou nenávisti není každá ostrá veřejná kritika. Orwellovský mechanismus vzniká zejména tehdy, když se společné odsouzení protivníka stává samo o sobě skupinovým rituálem a projevená nenávist zároveň slouží jako důkaz příslušnosti ke „správné“ straně.
Příklady v současné společnosti
Přímá obdoba Orwellovy Dvouminutovky nenávisti, tedy státem organizovaný povinný rituál kolektivního hněvu, v současné české společnosti neexistuje. Podobný psychologický mechanismus však mohou vytvářet krátké vlny masového rozhořčení na sociálních sítích. Objeví se konkrétní člověk, skupina nebo událost, na kterou se během krátké doby soustředí pozornost velkého množství lidí. Vyjádření odsouzení potom může sloužit nejen jako reakce na samotný čin, ale také jako veřejná demonstrace vlastního morálního postoje a příslušnosti ke skupině.
Výzkum sociálních sítí ukazuje, že projevy morálního rozhořčení jsou ovlivňovány sociální zpětnou vazbou: pokud uživatel za rozhořčený příspěvek získá pozitivní odezvu, zvyšuje se pravděpodobnost podobných projevů v budoucnosti.[23] Další výzkum ukazuje, že lidé na sociálních sítích zároveň systematicky nadhodnocují míru rozhořčení ostatních, což může vytvářet dojem silnějšího meziskupinového nepřátelství, než jaké skutečně existuje.[24]
Šikana v Hodoníně a následný internetový lynč
V únoru 2025 se na internetu rozšířilo video fyzické šikany dvanáctileté dívky v Hodoníně. Záznam oprávněně vyvolal silné veřejné pobouření, velmi rychle se však objevila také druhá vlna agrese zaměřená proti údajným útočnicím, jejich rodičům i vedení školy. Policie následně prověřovala nenávistné komentáře a výhrůžky zveřejňované na sociálních sítích.[25]
V některých reakcích lidé sami požadovali další násilí nebo obdobný „lynč“ proti pachatelkám.[26]
Případ dobře ukazuje rozdíl mezi odsouzením konkrétního činu a kolektivním emocionálním rituálem. Původní násilí mohlo být zcela legitimně kritizováno, veřejné rozhořčení však následně začalo samo produkovat další agresi a rozšířilo okruh terčů i na osoby, které se samotného útoku nemusely účastnit.
Přenesení viny na celou skupinu – konflikt Romů a Ukrajinců
Po smrti mladého Roma v Brně v červnu 2023, při níž byl zadržen muž ukrajinské národnosti, se část veřejného rozhořčení přesunula z konkrétního člověka na Ukrajince jako skupinu. Ve veřejném prostoru se objevily protiukrajinské projevy a organizátoři následné pietní akce opakovaně vyzývali k odmítnutí principu kolektivní viny.[27]
Napětí nezůstalo pouze u slov. Skupina lidí následně napadla dva ukrajinsky nebo rusky hovořící muže, kteří s původním incidentem neměli nic společného.[28]
Z hlediska Dvouminutovky nenávisti je významný právě přenos emocí z jednotlivce na celou kategorii lidí. Komplikovaný konkrétní konflikt získá jednoduchého kolektivního adresáta a samotná příslušnost ke skupině začne postačovat k tomu, aby se člověk stal terčem hněvu.
Tomio Okamura a Anastasia Sihnaievska
Další podobu kolektivního rozhořčení představuje situace, kdy veřejně známá osoba označí konkrétního člověka jako terč před početným publikem.
V únoru 2025 předseda SPD Tomio Okamura zveřejnil příspěvek o ukrajinské aktivistce Anastasii Sihnaievské, v němž její dřívější text interpretoval jako požadavek na trestání Čechů, kteří nepodporují Ukrajinu, a vyzval ji, aby se vrátila na Ukrajinu.[29]
Po zveřejnění následovala vlna agresivních reakcí. Komentátor Jindřich Šídlo ji následně přímo označil za „internetový lynč“.[30]
Podobnost s Orwellovým mechanismem spočívá v jednoduché posloupnosti: autorita nebo vlivná osoba označí terč, publikum získá společný objekt rozhořčení a veřejným odsouzením zároveň potvrzuje vlastní příslušnost ke skupině.
Jindřich Rajchl a novinářka Zuzana Černá
Podobný mechanismus se objevil v roce 2026, kdy poslanec Jindřich Rajchl zveřejnil fotografii novinářky Zuzany Černé a doprovodil ji veřejnými urážkami. V následné internetové diskusi se objevily také výzvy k jejímu fyzickému napadení nebo zabití a kvůli výhrůžkám bylo podáno trestní oznámení.[31]
Případ ilustruje schopnost sociálních sítí soustředit pozornost velkého množství lidí na jediný snadno identifikovatelný terč. Původní politický či osobní spor se může následně změnit v kolektivní emocionální událost, které se účastní lidé, kteří s původním konfliktem neměli žádnou souvislost.
Orwellovský prvek zde nespočívá v samotné ostré kritice novinářky, ale ve chvíli, kdy se veřejné odsouzení stává skupinovou aktivitou a část účastníků začne soutěžit v intenzitě nepřátelství vůči společnému terči.
Reakce na protivládní demonstraci v roce 2022
Mechanismus kolektivního rozhořčení není vlastností jednoho politického tábora. Po protivládní demonstraci v Praze v září 2022 premiér Petr Fiala uvedl, že akci svolaly síly hlásící se k proruské orientaci a stojící proti zájmům České republiky.[32]
Ve veřejné debatě následovalo ostré vzájemné nálepkování účastníků demonstrace i jejich odpůrců a na internetu se objevovaly také výhrůžky násilím, kterými se zabývala policie.
Tento příklad je důležitý zejména jako připomínka, že rituál kolektivního rozhořčení není spojen s konkrétní ideologií. Jednotlivé politické skupiny se mohou zásadně lišit pouze v tom, koho považují za legitimní objekt hněvu.
Terčem se podle okolností může stát „dezolát“, „sluníčkář“, migrant, Ukrajinec, Rus, politik, novinář, aktivista nebo člověk zachycený na virálním videu. Mechanismus zůstává podobný: identifikace nepřítele zároveň pomáhá identifikovat vlastní skupinu.
Moderní Dvouminutovka nenávisti nepotřebuje Ministerstvo pravdy ani pevně stanovené dvě minuty. Stačí virální podnět, jednoznačně označený terč a prostředí, ve kterém je veřejné vyjádření rozhořčení odměňováno pozorností, souhlasem vlastní skupiny a pocitem společné morální převahy.
Ne každá vlna veřejného odsouzení je obdobou Dvouminutovky nenávisti.
Normativní tvrzení
Hromadná kritika skutečného provinění může být legitimní a společensky důležitá.
Podobnost s Orwellovým mechanismem roste ve chvíli, kdy hodnocení konkrétního činu ustoupí samotnému rituálu nenávisti, odpovědnost se začne přenášet na další osoby nebo celé skupiny a intenzita veřejného trestu přestane odpovídat skutečnému jednání terče.
Podezřelý výraz
Facecrime označuje situaci, kdy může být člověk považován za provinilého už kvůli výrazu tváře, který neodpovídá očekávanému postoji. V 1984 může podezření vyvolat například úzkost, nervový tik nebo nedůvěřivý výraz při oznámení vítězství Strany. Člověk tedy musí kontrolovat nejen své jednání a slova, ale také to, jaké emoce navenek projevuje.[4]
V českých překladech není termín jednotný. Eva Šimečková ponechává původní výraz Facecrime, zatímco Petra Martínková jej v Neolektu překládá jako Krimika.[33]
Podobný mechanismus může vznikat všude tam, kde se od lidí neočekává pouze určité chování, ale také viditelné projevení správného postoje. Podezřelé pak může být například nedostatečné nadšení, neochota připojit se ke společnému rozhořčení nebo nevhodná mimická reakce. Facecrime se tím přirozeně propojuje s Dvouminutovkou nenávisti: nestačí rituálu neodporovat, očekává se také správná emocionální účast.
Moderní technologie dávají tomuto konceptu nový rozměr. Existují systémy pokoušející se z výrazu tváře a dalších biometrických projevů automaticky určovat emocionální stav člověka. Evropská regulace umělé inteligence upozorňuje na omezenou spolehlivost takových závěrů a zakazuje použití systémů rozpoznávání emocí na pracovištích a ve vzdělávacích institucích, s omezenými výjimkami například pro zdravotní nebo bezpečnostní účely.[34]
Facecrime začíná tam, kde už nestačí jednat „správně“. Člověk musí zároveň správně vypadat, správně reagovat a správné emoce také viditelně projevit.
Univerzální nepřítel
Emmanuel Goldstein byl veřejným nepřítelem číslo jedna. Paralelu ve skutečném světě můžeme najít v příkladu Lva Davidoviče Trockého; zdroj:Wikimedia Commons
Emmanuel Goldstein představuje archetyp univerzálního nepřítele — osoby nebo skupiny, která může být označena za původce širokého spektra problémů a zároveň slouží jako objekt společného strachu a nenávisti. V 1984 je Goldstein zrádcem, ideologickým protivníkem i údajným organizátorem odporu proti Straně a stává se hlavním terčem Dvouminutovky nenávisti.[4]
Takový nepřítel plní několik funkcí současně. Složité společenské fenomény získávají prostévysvětlení v podobě konkrétního viníka, pozornost veřejnosti je odváděna od skutečných problémů a celospolečenskou frustraci lze snadno přesměrovat do jednoho bodu. Skutečná míra jeho odpovědnosti přitom může být druhořadá; důležitější je schopnost vysvětlovat jeho prostřednictvím stále nové problémy. Tato strategie se nazývá scapegoating.
Tento mechanismus není omezen na totalitní režimy. Politická komunikace běžně rozděluje svět na „nás“ a ohrožující „je“ a výzkum ukazuje, že zobrazování určité skupiny jako viníka společenského úpadku může posilovat pozitivní vztah k vlastní skupině a současně nepřátelství vůči skupině označené za původce problémů.[35] Výzkum mezinárodní politiky zároveň dlouhodobě zkoumá, zda společná vnější hrozba může snižovat vnitřní politické rozpory a sjednocovat společnost proti společnému protivníkovi.[36]
V současném veřejném prostoru může roli univerzálního nepřítele získat například politická strana, ideologické hnutí, stát, menšina, společenská třída nebo jiná dostatečně výrazná skupina, jíž jsou postupně připisovány navzájem nesouvisející problémy. Propaganda potom nemusí dokazovat její odpovědnost v každém jednotlivém případě; stačí udržovat obecný obraz aktéra, který „za tím nějak stojí“.
Existence skutečného nepřítele sama o sobě není orwellovským jevem. Rozhodující je, když se nepřítel stane univerzálním vysvětlením problémů a nástrojem skupinové soudržnosti, takže jeho obraz začne být politicky užitečnější než přesné zjišťování jeho skutečné odpovědnosti.
Dohled nad smýšlením
Ideopolicie (anglicky Thought Police) představuje posun od kontroly toho, co člověk udělal, ke snaze zjistit, co si myslí, čemu věří nebo co by mohl udělat v budoucnu. V 1984 vyhledává ideozločin pomocí sledování, informátorů a pozorování chování jednotlivců.[4]
Označení Ideopolicie používá český překlad Evy Šimečkové; jiné překlady Orwellových neologismů používají odlišné varianty, například Psychopol.[37]
Moderní technologie umožňují podobný princip částečně automatizovat. Z digitální aktivity lze vytvářet profily lidí, hledat vzorce chování a odhadovat jejich vlastnosti nebo budoucí jednání. Hranice mezi vyšetřováním konkrétního činu a posuzováním člověka podle algoritmicky odvozeného rizika proto získává nový význam.
Evropský AI Act například zakazuje některé formy sociálního hodnocení osob a také systémy, které předpovídají pravděpodobnost spáchání trestného činu pouze na základě profilování člověka nebo jeho osobnostních vlastností. Výjimkou jsou systémy používané jako podpora vyšetřování založeného na objektivních a ověřitelných skutečnostech přímo spojených s trestnou činností.[38]
Ideopolicie nemusí být nebezpečná jen tím, koho skutečně odhalí. Pokud lidé vědí nebo předpokládají, že jsou jejich projevy a chování průběžně analyzovány, mohou sami začít omezovat legitimní komunikaci nebo se vyhýbat určitým tématům. Tento chilling effect je známým problémem sledování a zásahů do svobody projevu.[39]
Orwellovský problém nezačíná samotným používáním dat při vyšetřování. Začíná tam, kde se předmětem kontroly stává předpokládané smýšlení člověka a jeho názory, vztahy nebo projevy začnou sloužit jako důkaz toho, že je potenciálně nebezpečný.
Kriminalizace názoru
Ideozločin (anglicky thoughtcrime) označuje princip, podle kterého může být člověk provinilý už tím, co si myslí nebo čemu věří, nikoli až svým jednáním. V 1984 není problémem pouze veřejný odpor proti Straně; samotná existence zakázaného přesvědčení představuje zločin, který vyhledává Ideopolicie.[4]
Ideozločin je krajní formou ideologické kontroly, protože ruší rozdíl mezi vnitřním přesvědčením a vnějším jednáním. Člověk už nemá mít pouze povinnost dodržovat pravidla. Moc si činí nárok také na to, aby určitým způsobem skutečně smýšlel.
Toto rozlišení je významné i v současnosti. Moderní pojetí lidských práv chrání nejen svobodu projevu, ale přímo svobodu myšlení a právo zastávat názory bez zásahu. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech stanoví právo zastávat názory bez vměšování a Výbor OSN pro lidská práva výslovně uvádí, že toto právo nepřipouští výjimky ani omezení a chrání také osoby před postihem kvůli jejich skutečným, domnělým nebo připisovaným názorům.[40]
To však neznamená, že každý zákaz určitého projevu je ideozločinem. Právní řády mohou za určitých okolností postihovat například výhrůžky, podněcování k násilí nebo jiné vnější jednání. Orwellovský princip začíná tam, kde se předmětem postihu stává samotné přesvědčení člověka nebo kde je člověk považován za nebezpečného nikoli podle toho, co udělal, ale podle toho, jaké názory mu jsou připisovány.
V mírnější společenské podobě může podobný mechanismus vznikat i bez trestního práva: například pokud příslušnost k určitému názorovému proudu automaticky vede k předpokladu dalších vlastností, úmyslů nebo morální viny člověka. Místo posouzení konkrétního jednání se potom hodnotí jeho předpokládané smýšlení.
Ideozločin není zákaz škodlivého jednání. Jeho podstatou je představa, že samotný nesprávný názor může být proviněním, i když jej člověk nepřevedl do činu.
Jazyková kontrola myšlení
Newspeak (česky též Novořeč nebo Neolekt) je jazyk záměrně upravovaný tak, aby omezoval možnosti vyjadřování určitých myšlenek a zároveň podporoval žádoucí způsob uvažování. V 1984 se jeho slovní zásoba postupně zmenšuje a některé významové rozdíly zanikají. Cílem není pouze změnit způsob, jakým lidé mluví, ale postupně zmenšit prostor, ve kterém lze formulovat nežádoucí myšlenky.[4]
České překlady používají různé názvy. Eva Šimečková překládá Newspeak jako Novořeč, zatímco Petra Martínková používá výraz Neolekt.[41]
Newspeak není jen používání nových slov. Jeho podstatou je řízení významů. Nepohodlný pojem může být odstraněn, sloučen s jiným, nahrazen eufemismem nebo označen slovem, které už samo obsahuje žádoucí hodnocení. Člověk potom při popisu skutečnosti současně přebírá i rámec, ve kterém má být tato skutečnost posuzována.
Podobný princip se běžně objevuje v současné politické, mediální i institucionální komunikaci. K extrémní standardizaci oficiálního diskurzu docházelo například v období hypernormalizace v Sovětském svazu.
Stejný jev lze pojmenovat několika způsoby, přičemž zvolený výraz může předem zdůraznit některé jeho vlastnosti a jiné potlačit. Výzkum politického framingu potvrzuje, že způsob, jakým je problém jazykově prezentován, může ovlivňovat postoje a emoce lidí, ačkoli tento vliv není neomezený.[42]
Orwell tento problém rozebíral ještě před napsáním 1984. V eseji Politics and the English Language upozorňoval na politický jazyk používající eufemismy, vágní formulace a hotové fráze k zakrývání skutečného významu jednání.[43] Newspeak tak lze chápat jako dotažení tohoto mechanismu do krajnosti.
Newspeak neznamená, že kdo nemá pro něco slovo, není schopen na to vůbec myslet. Jeho podstata je praktičtější: pokud je určitý jev obtížné přesně pojmenovat, rozlišovat a veřejně popisovat, je zároveň obtížnější o něm přesně přemýšlet a vést o něm spor.
Newspeak úzce souvisí s duckspeakem. Zatímco Newspeak omezuje a předem strukturuje jazyk, duckspeak představuje stav, kdy člověk už připravené jazykové konstrukce automaticky opakuje bez potřeby je znovu promýšlet.
Příklady v současné společnosti
Přímý Orwellův Newspeak, tedy systematické přetváření celého jazyka s cílem znemožnit určité myšlenky, v současné české společnosti neexistuje. Některé současné jevy však používají podobné dílčí mechanismy: změnu významu slov, eufemizaci, neutralizaci, hodnotící pojmenování nebo vytváření výrazů, které již samy obsahují návod, jak má být daný jev chápán. Způsoby, jakými jazyk konstruuje, definuje a přetváří realitu, zkoumal například postmodernistický francouzský filozof Michel Foucault. Ve svých práci často popisoval, že slova fungují jako nástroje moci, které vymezují hranice toho, co si lze vůbec myslet, a podotýkal, že každá společnost funguje ve svých „režimech pravdy“.
„Bezinfekčnost“ během pandemie covidu-19
Výrazným českým příkladem posunu běžného významu slova bylo používání pojmu „bezinfekčnost“ během pandemie COVID-19. Ministerstvo zdravotnictví například v červenci 2021 uvádělo, že za „bezinfekční“ budou považovány osoby 14 dní po dokončeném očkování.[44]
„Bezinfekční“ zde ovšem neznamenalo doslova „člověk, který není infekční“. Takto označený člověk se mohl nakazit a virus dále přenášet. V jednom z řízení před Nejvyšším správním soudem Ministerstvo zdravotnictví samo vysvětlovalo, že výrazem „bezinfekční“ u očkovaných myslí stav, kdy je pravděpodobnost přenosu považována za dostatečně sníženou, aby bylo možné upustit od některých povinností.[45]
Šlo tedy fakticky o administrativní kategorii, která dostala název vyjadřující mnohem silnější tvrzení, než jaké tato kategorie ve skutečnosti znamenala. Nemuselo jít o záměrnou manipulaci; z hlediska Newspeaku je zajímavý samotný mechanismus, kdy se původní význam slova přizpůsobí potřebám systému.
„Ozdravný balíček“ a „Česko ve formě“
Jinou podobu představuje hodnotící pojmenování politických opatření. Vláda Petra Fialy představila v roce 2023 rozsáhlé změny veřejných financí jako „ozdravný balíček“ a používala pro ně také označení „Česko ve formě“.[46]
Balíček obsahoval jak snižování některých výdajů, tak zvýšení příjmů státu prostřednictvím změn daní a odvodů. Zvyšovala se například daň z příjmů právnických osob, daň z nemovitostí či některé odvody a rušily se některé daňové výjimky.[47]
Názvy jako „ozdravný“, „záchranný“, „spravedlivý“, „modernizační“ nebo naopak „zničující“ nejsou neutrálním popisem opatření. Hodnocení opatření je zabudováno přímo do jeho názvu. Oponent pak při převzetí stejného slovníku částečně přebírá i rámec jeho autora.
Tento mechanismus samozřejmě používají vlády i jejich odpůrci a sám o sobě nepředstavuje totalitní Newspeak. Jde však o běžný příklad toho, jak může pojmenování předcházet argumentaci.
„Dezinformační web“ jako kategorie
Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 byly v Česku zablokovány některé internetové stránky běžně označované jako „dezinformační weby“. Vláda tehdy veřejně vyzvala k zásahu proti šíření ruské propagandy a několik soukromých subjektů, mimo jiné sdružení CZ.NIC, následně přístup k vybraným webům omezilo.[48] Soudy později konstatovaly, že výzva vlády nebyla právně závazným příkazem, ale politickou proklamací doporučujícího charakteru.[49]
Samotný pojem dezinformace má přitom konkrétní význam. Ministerstvo vnitra ji definuje jako nepravdivou nebo zavádějící informaci, která je úmyslně vytvářena či šířena za určitým účelem.[50]
Z hlediska Newspeaku je zajímavý okamžik, kdy se označení přenese z konkrétního tvrzení na celý zdroj nebo člověka. Pokud je médium označeno za „dezinformační“, může se následně stát samotná nálepka důvodem, proč nejsou jednotlivá tvrzení posuzována podle jejich obsahu.
To neznamená, že označení nemůže být oprávněné. Web může prokazatelně a systematicky šířit nepravdivé informace. Orwellovský mechanismus začíná spíše tehdy, pokud pojmenování začne nahrazovat dokazování: tvrzení je nepravdivé proto, že pochází z „dezinformačního zdroje“, a zdroj je dezinformační proto, že publikuje „dezinformace“.
„Dezoláti“, „chcimíři“ a jazyk politických táborů
Newspeak nemusí vytvářet stát. Nové pojmy a posuny významů vznikají spontánně také v politických a internetových komunitách.
Výraz „dezolát“ zaznamenal v českém veřejném prostoru po roce 2021 výrazný významový a frekvenční posun. Z původně obecné hanlivé nadávky se stal také výraz označující určitou, velmi široce chápanou skupinu politických odpůrců, například účastníky protivládních demonstrací, příznivce konspiračních teorií či odpůrce některých vládních politik.[51] Ve veřejné debatě se obdobně rozšířila nálepka „chcimír“ pro některé odpůrce vojenské podpory Ukrajiny nebo zastánce rychlého mírového řešení.[52]
Podobné výrazy existují na různých stranách politických sporů. Jejich výhodou je extrémní informační komprese: jediné slovo může současně označovat údajné politické postoje, inteligenci, morální vlastnosti i společenskou příslušnost člověka.
Právě zde se mechanismus přibližuje Newspeaku. Místo otázky „Co tento člověk konkrétně tvrdí?“ může nastoupit jednodušší otázka „Do které kategorie patří?“. Nálepka potom není pouze popisem, ale také návodem, jak má být označený člověk vnímán.
Extrémní současný příklad: „speciální vojenská operace“
Výraznější příklad lze nalézt v současném Rusku. Ruské státní orgány nadále označují válku proti Ukrajině jako „speciální vojenskou operaci“ (special military operation). Tento termín používá oficiální komunikace Kremlu i v roce 2026.[53]
Takové pojmenování funguje jako eufemismus a zároveň jako rámec. Místo obecného pojmu „válka“, který s sebou nese široké právní, politické a emocionální asociace, je použit užší technický výraz naznačující omezenou a specifickou akci.
Současný Newspeak obvykle nespočívá v zakázání slov. Častěji se projevuje soutěží o to, jakým slovem bude určitý jev pojmenován. Kdo úspěšně prosadí pojmenování, může totiž částečně určit i rámec, ve kterém o něm ostatní začnou přemýšlet.
Přepisování minulosti
Paměťová díra (anglicky memory hole) je v 1984 zařízení určené k nenávratné likvidaci dokumentů, které již neodpovídají aktuální verzi minulosti. Winston Smith zároveň pracuje na přepisování starších novinových článků tak, aby minulá tvrzení Strany vždy odpovídala tomu, co tvrdí v současnosti.[4]
Podstatou konceptu proto není pouhé mazání informací, ale systematické vytváření situace, kdy po změně stanoviska zmizí také důkazy o tom, že dříve platilo něco jiného. Nová verze minulosti pak není prezentována jako oprava nebo změna názoru, ale jako to, co údajně platilo vždy.
Paměťová díra úzce souvisí s blackwhite a doublethinkem. Blackwhite umožňuje přijmout novou stranickou linii, doublethink umožňuje zapomenout na rozpor a paměťová díra odstraní záznamy, podle kterých by bylo možné změnu zpětně prokázat.
V digitální společnosti je přepisování minulosti zároveň jednodušší i obtížnější. Webové stránky, příspěvky nebo databázové záznamy lze rychle změnit či odstranit; Library of Congress upozorňuje, že webový obsah může kdykoliv zmizet nebo se změnit.[54] Současně však existují webové archivy, historie verzí, distribuované kopie a další mechanismy, které mohou původní podobu záznamu zachovat. Národní archiv USA například považuje zachování autenticity a přesnosti digitálních dokumentů za jeden ze základních cílů digitální archivace.[55]
Moderní podoba paměťové díry proto může spočívat například v tichém přepisování starších vyjádření, odstraňování nepohodlných dokumentů nebo nahrazování původní verze bez viditelné informace o změně. Samotná oprava chyby nebo aktualizace dokumentu přitom není problémem; rozhodující je, zda je zachováno, že k opravě došlo a co bylo uvedeno před ní.
Paměťová díra není obyčejné zapomínání. Je to mechanismus, při kterém zmizí možnost ověřit, že minulost byla někdy jiná, než jak je popisována dnes.
Svoboda skrze bezvýznamnost
Proléti (anglicky proles) tvoří v 1984 většinu obyvatelstva Oceánie, přesto podléhají výrazně menší každodenní kontrole než členové Strany. Mohou se relativně volně stýkat, bavit, milovat nebo vést soukromý život. Tato svoboda však nevyplývá z respektu k jejich právům, ale z přesvědčení Strany, že nepředstavují politickou hrozbu.[4]
Vzniká tak paradox svobody skrze bezvýznamnost. Moc nemusí všechny členy společnosti kontrolovat stejně. Může soustředit největší pozornost na lidi, kteří mají přístup k institucím, informacím nebo veřejnému prostoru a jejichž případný odpor by mohl být nebezpečný. Relativní volnost ostatních pak nemusí znamenat slabou moc, ale pouze její nezájem. Literární historik Ben Pimlott právě relativní svobodu Orwellových prolétů interpretuje jako důsledek pohrdání, v němž je Strana drží.[1]
Tento princip lze pozorovat i u skutečné politické represe. Sledování a vyhledávání možných odpůrců stojí čas a prostředky, takže represivní systémy mají důvod věnovat pozornost především aktérům, které považují za potenciální hrozbu. Výzkum digitální represe popisuje identifikaci a monitorování hrozeb jako nákladnou součást státní kontroly.[56]
Moderní digitální dohled však tuto rovnováhu mění. Automatizované zpracování dat umožňuje sledovat a vyhodnocovat chování mnohem většího množství lidí při nižších nákladech než individuální fyzické sledování. Politická bezvýznamnost proto může být stále slabší ochranou před dohledem.[57]
To, že moc člověka nechává na pokoji, ještě nemusí znamenat, že respektuje jeho svobodu. Může to také znamenat, že jej jednoduše nepovažuje za dost důležitého, aby stálo za to jej kontrolovat.
Kontrola sexuality a intimity
Orwellovu Oceánii ovládá všudypřítomná strana Angsoc; Zdroj:Wikimedia Commons
Sexcrime a Junior Anti-Sex League představují v 1984 kontrolu sexuality, intimních vztahů a reprodukce politickou mocí. Sexcrime zahrnuje sexuální jednání, které Strana nepovažuje za žádoucí, zatímco Antisexuální liga propaguje sexuální zdrženlivost a potlačení sexuální touhy.[4]
Nejde přitom pouze o sexuální morálku. Strana se snaží oslabovat soukromé vztahy a loajality, které existují nezávisle na ní. Sex má být zbaven potěšení a redukován na povinnost související s reprodukcí. Intimní vztah Winstona a Julie proto zároveň představuje prostor osobní autonomie a formu vzpoury proti systému.[58]
Kontrola intimního života není pouze literárním motivem. Státy historicky i v současnosti regulují některé konsenzuální sexuální vztahy mezi dospělými. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva například uvádí, že více než 60 států stále kriminalizuje soukromé konsenzuální vztahy osob stejného pohlaví.[59] Kontrola může mít také podobu zásahů do reprodukčních rozhodnutí; UNFPA používá pojem reprodukční nátlak pro praktiky, které omezují možnost člověka svobodně rozhodovat o vlastní reprodukci.[60]
Nejmrazivější paralely bychom našli v kambodžské diktatuře Rudých Khmérů (duben 1975 – leden 1979) vedené diktátorem Pol Potem. Rudí Khméři potírali dvoření i námluvy a osobní romantické vztahy byly v zemi zakázány úplně. Zatímco v Orwellově románu schvaloval manželství státní výbor, v Kambodži svatby dojednávala vládní organizace Angkar. Lidé byli oddáváni v masových obřadech bez práva odmítnout partnera. Jak orwellovský Angsoc, tak kambodžský Angkar považovaly sex z lásky za politický zločin. V Kambodži se jakýkoli neoficiální románek či mimomanželský styk trestal mučením a popravou.
Ne každá sexuální norma nebo regulace je obdobou Orwellova Sexcrime. Orwellovský prvek vzniká zejména tehdy, když si politická moc činí nárok na kontrolu konsenzuálního intimního života jednotlivce a soukromé vztahy chápe jako konkurenci vůči loajalitě k systému.
Tento koncept souvisí také se svobodou jednotlivce, soukromím a obecně s otázkou, kde končí pravomoc společnosti nebo státu zasahovat do dobrovolného jednání dospělých lidí.
Všudypřítomný dohled
Sledovací obrazovka (anglicky telescreen) je v 1984 zařízení, které současně vysílá informace a umožňuje Straně sledovat člověka v jeho vlastním domově. Zásadní přitom není jen samotné sledování, ale skutečnost, že člověk nemůže vědět, zda je právě pozorován. Musí se proto chovat neustále tak, jako kdyby sledován byl.[4]
Dohled tím získává druhou funkci: člověk začne kontrolovat sám sebe. Hlídá své chování, řeč, výrazy i činnosti, které by za skutečně soukromých podmínek vykonával jinak. Není tedy nutné, aby někdo každého člověka nepřetržitě skutečně sledoval; stačí vytvořit důvěryhodnou možnost, že sledování může kdykoli probíhat.
Moderní digitální technologie možnosti takového dohledu výrazně rozšiřují. Mobilní telefony, kamerové systémy, sledování komunikace, lokalizační údaje, drony nebo biometrické systémy umožňují shromažďovat a vyhodnocovat informace o velkém množství lidí. OSN upozorňuje, že digitální sledování může měnit chování lidí a vyvolávat chilling effect — lidé se začnou vyhýbat legitimním aktivitám, komunikaci nebo sdružování kvůli vědomí či obavě, že jsou sledováni.[61]
Samotný dohled přitom nemusí být automaticky orwellovský. Kamerový systém použitý k ochraně konkrétního prostoru se zásadně liší od systému, který průběžně shromažďuje informace o celé populaci, propojuje je s identitou jednotlivců a umožňuje zpětně analyzovat jejich pohyb, vztahy nebo chování. Evropský soud pro lidská práva proto u systémů masového sledování posuzuje mimo jiné rozsah sběru dat, nezávislou kontrolu a ochranu před zneužitím.[62]
Nejúčinnější sledovací obrazovka nemusí člověka sledovat neustále. Stačí, když si člověk nemůže být jistý, kdy sledován je, a začne proto své chování nepřetržitě přizpůsobovat možnosti dohledu.
Koncept úzce souvisí s Ideopolicií a facecrime. Sledovací obrazovka poskytuje prostředek dohledu, Ideopolicie hledá známky nežádoucího smýšlení a facecrime ukazuje, že podezřelou informací se může stát dokonce i výraz člověka.
Nedostatek jako nástroj kontroly
V 1984 žije většina obyvatel v prostředí trvalého nedostatku spotřebního zboží, přestože propaganda neustále oznamuje růst výroby a zlepšování životní úrovně. Nedostatek přitom není pouze důsledkem neschopnosti systému. V Goldsteinově knize je permanentní válka vysvětlována také jako způsob, jak spotřebovávat hospodářské přebytky, aniž by zvýšily životní úroveň obyvatelstva a tím oslabily společenskou hierarchii.[4]
Podstatou konceptu je myšlenka, že nedostatek může zvyšovat závislost člověka na systému. Kdo musí velkou část energie věnovat získávání základních potřeb, má méně možností vytvářet vlastní ekonomickou nezávislost. Pokud navíc přístup k nedostatkovým zdrojům rozděluje centrální autorita, může odměňovat poslušnost a trestat neposlušnost.
Extrémním skutečným příkladem je Severní Korea. Human Rights Watch popsala její státní přídělový systém jako prostředek kontroly obyvatelstva: omezení soukromého obchodu s obilím vytvářelo závislost lidí na státem řízené distribuci potravin.[63] Ještě v roce 2025 podle Human Rights Watch severokorejská vláda dále omezovala tržní aktivity v prostředí pokračující potravinové nejistoty.[64]
Umělý nedostatek však může vznikat také mimo politickou represi. Kartely například mohou záměrně omezovat nabídku, aby zvýšily ceny; OECD právě omezování nabídky uvádí mezi typickými protisoutěžními praktikami kartelů.[65] Samotné omezení nabídky proto ještě není orwellovským konceptem. Orwellovský rozměr získává tehdy, pokud udržování nedostatku zároveň pomáhá zachovávat mocenskou hierarchii nebo závislost lidí na instituci, která zdroje rozděluje.
Nedostatek nemusí být jen problém, který se moc snaží vyřešit. V systému založeném na závislosti může být pro mocenskou strukturu výhodné, aby určitého nedostatku nebylo nikdy úplně dosaženo.
Vymazání člověka
Vaporizace označuje v 1984 odstranění člověka, po němž následuje také vymazání jeho existence ze záznamů a kolektivní paměti. Vaporizovaný člověk se stává neosobou (anglicky unperson): oficiálně nejen zemřel nebo zmizel, ale má platit, že nikdy neexistoval.[4]
České překlady používají pro unperson výraz neosoba. U slovesa vaporise se objevují varianty vaporizovat a anulovat.[66]
Vaporizace je více než poprava nebo cenzura. Moc se nesnaží pouze zabránit člověku v dalším jednání, ale také zpětně odstranit jeho místo v minulosti. Fotografie, články a další zmínky jsou upraveny tak, aby po něm nezůstala stopa. Koncept proto přímo navazuje na paměťovou díru.[1]
V internetovém prostředí může vzdálenou paralelu představovat deplatforming – odstranění účtu nebo osoby z významných komunikačních platforem. Výzkum 165 případů deplatformingu zjistil, že odstranění výrazných uživatelů skutečně vedlo k dlouhodobému poklesu pozornosti, kterou získávali i mimo původní platformu.[67]
Deplatforming ani takzvaná cancel culture však nejsou samy o sobě ekvivalentem Orwellovy vaporizace. Odstraněný člověk zpravidla nadále existuje, může vystupovat jinde a záznamy o něm nezmizí. Orwellovský prvek se objevuje spíše tehdy, pokud je cílem systematicky odstranit nejen možnost člověka promluvit, ale také záznamy o jeho předchozí existenci nebo působení.
Také samotné mazání informací nemusí být nežádoucí. Například evropské právo obsahuje právo člověka za určitých okolností požadovat výmaz svých osobních údajů („právo být zapomenut“).[68] Rozdíl spočívá mimo jiné v tom, kdo o vymazání rozhoduje a za jakým účelem – zda jde o ochranu soukromí jednotlivce, nebo o odstranění nepohodlného člověka z veřejné paměti.
Neosoba není pouze člověk, který byl umlčen. Orwellův koncept je dokončen teprve tehdy, když má společnost přijmout, že takový člověk nejen není, ale nikdy ani nebyl.
Příklady v současné společnosti
Přímá obdoba Orwellovy vaporizace, při níž je člověk fyzicky odstraněn a následně vymazán také ze záznamů, v současné české společnosti neexistuje. Digitální prostředí však vytvořilo nové formy znepřístupnění člověka nebo jeho obsahu. Účet, webová stránka nebo dlouhodobě budovaný archiv mohou rozhodnutím provozovatele infrastruktury během krátké doby přestat být pro většinu uživatelů dostupné.
Takové případy nejsou totožné s Orwellovou vaporizací. Odstraněný obsah může existovat v archivech, jeho autor může vystupovat jinde a rozhodnutí může být později změněno nebo soudně napadeno. Právě tento rozdíl však zároveň ukazuje, které pojistky odlišují současné digitální vymazání od Orwellovy nevratné „neosoby“.
Blokace webů po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022
Dne 25. února 2022, krátce po zahájení rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu, vyzvala vláda České republiky relevantní subjekty k opatřením proti šíření nepravdivých a zavádějících informací sloužících k ospravedlňování ruské agrese.[69]
Ve stejném období Národní centrum kybernetických operací Vojenského zpravodajství rozeslalo poskytovatelům internetové infrastruktury seznam konkrétních webů, jejichž znepřístupnění doporučilo. Samotný seznam nebyl zpočátku veřejný a Vojenské zpravodajství jej zveřejnilo až později.[70]
Sdružení CZ.NIC následně znepřístupnilo osm domén používajících českou národní doménu. Pro běžného uživatele tak weby prakticky ze dne na den zmizely. Nešlo přitom o výkon předchozího soudního rozhodnutí. Vláda sama později zdůrazňovala, že její usnesení neobsahovalo příkaz zablokovat konkrétní stránky.[69]
Z hlediska vaporizace je zajímavý nejen samotný zásah, ale také jeho reverzibilita. CZ.NIC po třech měsících blokaci sedmi z osmi domén ukončilo, protože podle sdružení pominuly důvody mimořádného opatření.[71]
Ještě významnější je následný soudní přezkum blokace prováděné operátorem T-Mobile. Městský soud v Praze nejprve v roce 2024 dospěl k závěru, že blokace webu AC24 porušovala pravidla síťové neutrality. V červnu 2026 pak odvolací soud tento závěr pravomocně potvrdil: výzvy vlády a NCKO neměly závazný charakter a T-Mobile podle soudu blokoval web v rozporu s evropským nařízením o síťové neutralitě.[72]
Právě možnost návratu webů a pozdějšího soudního přezkumu představuje zásadní rozdíl oproti Orwellově vaporizaci. Orwellova neosoba nemá kam podat odvolání a minulost nemůže být soudem obnovena. V demokratickém právním systému může být i velmi silný zásah do dostupnosti informací zpětně přezkoumán a označen za protiprávní.
Hana Mašlíková – zrušení třináct let budovaného účtu
V roce 2024 zrušil Instagram influencerce Haně Mašlíkové účet, který podle jejích slov budovala třináct let a který měl přibližně 150 000 sledujících. Důvodem byl příspěvek obsahující sarkastický vtip o znásilnění manžela, který systém společnosti Meta vyhodnotil jako nabádání k sexuálnímu násilí na dospělých.[73]
Rozhodnutí neznamenalo pouze nemožnost zveřejňovat nové příspěvky. Současně zmizel mnohaletý archiv obsahu, síť 150 000 sledujících a komunikační infrastruktura, na kterou byla navázána část jejího podnikání. Mašlíková uváděla, že na účet měla propojené placené spolupráce a další ekonomické aktivity.[73]
Proti rozhodnutí se pokusila odvolat, podle jejího vyjádření dokonce i prostřednictvím kontaktu na zaměstnance společnosti Meta. Odvolání však bylo zamítnuto.[73] Následně si založila nový profil a začala své publikum budovat znovu.
Tento případ ukazuje depolitizovanou podobu digitálního vymazání. Nešlo o státní zásah ani o umlčení politického odpůrce. Jedna soukromá platforma však měla technickou moc během okamžiku odstranit digitální identitu, jejíž společenská a ekonomická hodnota vznikala více než deset let.
Zároveň jde o velmi omezenou paralelu k Orwellovi. Mašlíková nezmizela z veřejného života, mohla založit nový účet, poskytovat rozhovory a svůj příběh veřejně kritizovat. Vaporizován byl tedy konkrétní digitální prostor a jeho historie, nikoli člověk samotný.
Případ zároveň připomíná důležitou vlastnost sociálních sítí: uživatel může roky budovat svou digitální identitu na infrastruktuře, jejíž konečnou kontrolu nevlastní.
Donald Trump – odstranění prezidenta z Twitteru
Mimořádně viditelným příkladem moci soukromé platformy nad digitální přítomností člověka bylo zablokování účtu amerického prezidenta Donalda Trumpa na Twitteru v lednu 2021.
Po útoku Trumpových příznivců na Kapitol Twitter nejprve Trumpův účet dočasně omezil a 8. ledna jej trvale zablokoval. Společnost své rozhodnutí odůvodnila rizikem dalšího podněcování k násilí a uvedla, že Trumpovy příspěvky posuzovala v širším kontextu událostí po útoku na Kapitol.[74]
Význam zásahu nespočíval pouze v odstranění jednoho účtu. Twitter byl jedním z hlavních komunikačních kanálů prezidenta Spojených států a Trump měl desítky milionů sledujících. Soukromá společnost tak fakticky rozhodla, že jedna z nejvýznamnějších politických osobností světa přestane na její platformě existovat.
Rozhodnutí vyvolalo kritiku také v České republice napříč několika politickými stranami. Proti úplnému zablokování vystoupili například Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL, Patrik Nacher a Martin Kolovratník z ANO nebo Jan Skopeček z ODS. Někteří zároveň výslovně zdůrazňovali, že s Trumpovým jednáním nesouhlasí, ale za problematickou považují moc soukromé platformy odstranit významného politického aktéra z prostoru, který získal charakter důležitého veřejného komunikačního kanálu.[75]
Ani tento případ však nebyl skutečnou vaporizací. Trump mohl vystupovat prostřednictvím jiných médií, později založil vlastní sociální síť Truth Social a po změně vlastníka Twitteru byl jeho účet v listopadu 2022 opět obnoven.[76]
Případ je proto zajímavý spíše jako otázka digitální suverenity soukromých platforem: instituce, která není státem, může mít natolik významnou kontrolu nad veřejnou komunikační infrastrukturou, že její rozhodnutí může zásadně změnit schopnost jednotlivce oslovovat své dosavadní publikum.
Moderní digitální „vaporizace“ je proti Orwellově obvykle neúplná a vratná. Člověk nezmizí ze skutečnosti; zmizí z konkrétní infrastruktury, na níž si vybudoval publikum, historii a někdy i ekonomickou existenci. Rozhodující otázkou potom je, kdo tuto infrastrukturu kontroluje, podle jakých pravidel může člověka odstranit a zda existuje účinná možnost rozhodnutí přezkoumat.
Permanentní konflikt jako nástroj kontroly
Heslo „Válka je mír“ vyjadřuje paradox, v němž permanentní válka nepředstavuje narušení politického systému, ale naopak jeden z prostředků jeho stability. V oboru mezinárodních vztahů jde o představu s reálným pozadím. Teoretik Kenneth Waltz například uvádí, že bipolární systém – tedy uspořádání, kdy je moc rovnoměrně rozdělena mezi dva konkurující si hegemony – bývá dlouhodobě stabilnější než mezinárodní prostředí s mnoha silnými menšími aktéry.[77] Dva hlavní soupeři vedou zástupné války a drží se vzájemně v šachu.
V románu 1984 válka mezi velmocemi nikdy definitivně nekončí a jejím účelem není pouze porazit protivníka. Pomáhá spotřebovávat hospodářské přebytky, udržovat nedostatek, zachovávat společenskou hierarchii a soustředit pozornost obyvatel na vnějšího nepřítele.[4] Ostatně, období Studené války, jehož začátek zažil i Orwell sám, je zpětným pohledem opravdu považováno za jednu z nejstabilnějších a relativně předvídatelných etap moderních dějin.
Orwell tuto představu rozvíjel již před vydáním románu. V eseji You and the Atom Bomb z roku 1945 uvažoval o světě rozděleném mezi několik mocných států, které se vzájemně nemohou snadno porazit a mohou proto setrvávat v dlouhodobém stavu „míru, který není mírem“.[78] Orwell tím vlastně předpověděl logiku tzv. jaderného odstrašení i stav, kterému se později začalo říkat vzájemně zaručené zničení (Mutually Assured Destruction).[79] Pouhý rok před autorovou smrtí uskutečnil SSSR první jaderný test s bombou RDS-1, čímž připravil Američany o jejich dosavadní monopol na atomové zbraně. Vzájemné jaderné odstrašení se tak stalo realitou.
Vnější konflikt může mít také sjednocující politický účinek. Politologie tento jev označuje jako efekt národního semknutí (rally-around-the-flag effect): při výrazném vnějším ohrožení může dočasně vzrůst podpora vlády, vlastenecká identifikace a ochota utlumit vnitřní politické spory.[80] Výzkum rusko-ukrajinské války například zaznamenal výrazné semknutí po začátku rozsáhlého konfliktu, přičemž síla těchto efektů závisela také na politickém a mediálním prostředí.[81]
Z toho však neplyne, že každá válka je úmyslně vyvolána za účelem domácí kontroly. Teorie takzvané diversionary war skutečně zkoumá možnost, že politické vedení použije zahraniční konflikt k odvedení pozornosti od domácích problémů, empirické výsledky jsou však nejednoznačné a rally efekt bývá často omezený nebo dočasný.[82]
Orwellovský mechanismus proto není jednoduše „stát vede válku“. Podstatný je systém, ve kterém se trvalá existence nepřítele stává politicky užitečnou: ospravedlňuje mobilizaci, omezení, materiální oběti nebo mimořádná opatření a poskytuje společný cíl, vůči němuž lze poměřovat loajalitu obyvatel.
„Válka je mír“ neznamená, že válka skutečně vytváří mír. Vyjadřuje možnost, že permanentní vnější konflikt může vytvářet vnitřní stabilitu mocenského systému, který by bez nepřítele čelil většímu tlaku zevnitř.
Velký bratr (anglicky Big Brother) představuje personifikaci politické moci. Místo toho, aby byla Strana vnímána pouze jako soubor institucí, pravidel a úředníků, získává konkrétní lidskou tvář. Jeho portrét je všudypřítomný a obyvatelům připomíná nejen moc Strany, ale také údajně osobní vztah mezi vůdcem a každým jednotlivcem.[4] Literární historik Ben Pimlott jej proto charakterizuje jako symbolickou hlavu Strany.[1]
Pro fungování tohoto mechanismu není podstatné ani to, zda Velký bratr skutečně existuje jako konkrétní člověk. Důležitá je jeho symbolická funkce: úspěchy lze připisovat vůdci, nepřátelství směřovat proti jeho protivníkům a loajalitu k celému systému vyjadřovat jako osobní oddanost jediné postavě.
Podobný princip se objevuje v kultu osobnosti a personalizovaných politických režimech. Výzkum popisuje, jak může propaganda vytvářet emocionální vztah mezi obyvatelstvem a vůdcem, používat rodinné metafory a soustřeďovat politickou loajalitu do jeho osoby.[83]
Personalizace se může projevit i tím, že instituce přestávají být loajální především ke svým pravidlům a začnou být loajální konkrétnímu člověku. Výzkum autoritářských režimů například popisuje bezpečnostní aparáty, v nichž jsou funkce a povýšení spojovány s osobní loajalitou vůči vůdci.[84]
Samotná popularita politika nebo výrazná politická osobnost však ještě kult Velkého bratra nepředstavuje. Orwellovský prvek se objevuje zejména tehdy, když se loajalita k vůdci začne zaměňovat za loajalitu ke společnosti, státu nebo samotné pravdě a kritika vůdce je chápána jako útok proti celému společenství.
Velký bratr není pouze symbolem sledování. Jeho hlubší funkcí je dát anonymní moci tvář, kterou lze milovat, obdivovat, poslouchat a které lze přisuzovat zásluhy za celý systém.
Tím se koncept liší od sledovací obrazovky. Sledovací obrazovka vytváří pocit neustálého dohledu; Velký bratr představuje osobu, jejímž jménem je tento dohled vykonáván. Je zároveň protikladem Goldsteina: jeden poskytuje objekt loajality a lásky, druhý objekt strachu a nenávisti.
Zlomení člověka
Vynucené doznání je v 1984 součástí širšího procesu, jehož cílem není pouze přimět člověka k poslušnosti nebo získat jeho podpis pod připravené přiznání. Strana chce protivníka vnitřně zlomit: donutit jej vzdát se vlastního úsudku, přijmout verzi reality určenou mocí a nakonec se s ní skutečně ztotožnit.[4]
Tím se tento mechanismus liší od běžného umlčení odpůrce. Pro moc nestačí, že člověk mlčí ze strachu nebo veřejně odříká požadovanou formulaci, zatímco uvnitř zůstává přesvědčen o opaku. Takový člověk je sice poslušný, ale stále si zachovává vnitřní prostor, který moc nekontroluje. V 1984 má být zničen právě tento poslední prostor odporu.
Vynucování doznání prostřednictvím násilí a mučení je skutečným problémem i mimo Orwellovu fikci. Úmluva OSN proti mučení výslovně zahrnuje získávání informací nebo doznání mezi účely, pro které může být způsobování silného utrpení považováno za mučení. Zároveň stanoví, že výpověď získaná mučením nesmí být použita jako důkaz proti vyslýchanému.[85]
Nátlak navíc nemusí produkovat pravdu. Psychologický výzkum výslechů dokládá, že některé donucovací a manipulativní techniky mohou vést také k nepravdivým doznáním.[86] Doznání proto samo o sobě není spolehlivým důkazem viny, pokud bylo dosaženo prostřednictvím nátlaku.
Orwellovský motiv však jde ještě dál. Doznání není pouze prostředkem vyšetřování, ale rituálem vítězství moci nad jednotlivcem. Jeho cílem je ukázat, že autorita dokáže člověka přimět nejen něco udělat nebo říci, ale také opustit vlastní vnímání skutečnosti. Proto úzce souvisí s podřízením reality autoritě a doublethinkem.
Nejvyšší formou kontroly není přinutit odpůrce mlčet. Je jí stav, kdy odpůrce přestane být odpůrcem, protože přijme přesvědčení svého věznitele za vlastní.
Příklady v současné společnosti
Soudně nebo jinak právně vynucená omluva není sama o sobě obdobou Orwellova zlomení člověka.
Normativní tvrzení
V právním státě může být omluva legitimním prostředkem ochrany osobnosti a nápravy způsobené újmy.
Z hlediska Orwellova konceptu je však zajímavý specifický prvek: někdy nestačí závadné jednání pouze ukončit nebo určitý výrok dále neopakovat, ale člověk musí také aktivně vyslovit či zveřejnit stanovené odvolání nebo omluvu.
Takový akt samozřejmě nedokazuje, že se změnilo jeho skutečné přesvědčení. Právě rozdíl mezi vnější poslušností a vnitřním přijetím však tvoří důležitou část Orwellova konceptu.
Milan Mikulecký vs. Tomáš Klus
Bezpečnostní analytik Milan Mikulecký označil v roce 2024 zpěváka Tomáše Kluse v internetové diskusi za „prolhaného idiota“. Krajský soud v Praze následně pravomocně potvrdil, že se Mikulecký musí za tento konkrétní výraz veřejně omluvit. Jiné ostré výroky včetně označení „užitečný idiot“ soud za hranicí přípustné kritiky nepovažoval.[87]
Mikulecký nakonec zveřejnil omluvu ve znění stanoveném rozsudkem. Z hlediska konceptu zlomení člověka je zajímavé, že soud neuložil pouze povinnost výraz dále nepoužívat, ale požadoval aktivní veřejné odvolání konkrétní formulace.
Případ zároveň ukazuje rozdíl mezi samotným rituálem omluvy a jeho skutečným společenským dopadem. Soudní spor byl široce medializován, zatímco Deník Alarm při pozdějším informování o splnění rozsudku poznamenal, že o samotné Mikuleckého omluvě předtím média již neinformovala.[87]
Orwellovská paralela je zde proto omezená: soud nemohl a ani neusiloval o změnu Mikuleckého skutečného názoru na Kluse. Vyžadoval však vnější akt, jehož obsah nebyl ponechán na přesvědčení povinného.
Tomáš Zdechovský vs. Petr Němec
Europoslanec Tomáš Zdechovský sdílel před sněmovními volbami v roce 2021 satirický obrázek využívající profesní fotografii advokáta Petra Němce a stylizující jej do falešné volební grafiky Pirátů a Starostů. Soud Zdechovskému uložil, aby zveřejnil konkrétně formulovanou omluvu a ponechal ji na svém profilu nejméně měsíc.[88]
Zdechovský se proti rozhodnutí bránil a jeho dovolání nakonec v lednu 2026 odmítl Nejvyšší soud. Protože omluvu dříve nezveřejnil v požadované podobě, čelil také exekučnímu vymáhání. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu omluvu zveřejnil.[89]
Němec již po původním rozsudku uvedl, že věří, že rozhodnutí „pomůže zlepšit politickou kulturu“.[88] Omluva zde tedy nebyla prezentována pouze jako individuální kompenzace poškozeného, ale také jako prostředek, který má ovlivňovat budoucí normy veřejného jednání.
Z Orwellova pohledu je zajímavý především rozdíl mezi zákazem určitého chování a povinností aktivně vyslovit formulaci uznávající, že vlastní jednání bylo neoprávněné. Ani zde však soud nepožadoval, aby Zdechovský tomuto výroku vnitřně uvěřil.
Filip Turek vs. Kristýna Poláčková
Po konfliktu v pražském baru bylo vedeno přestupkové řízení kvůli hrubým urážkám směřovaným proti Filipu Turkovi. Kristýna Poláčková se během řízení Turkovi omluvila za nevhodný výraz a jeho zástupce oznámil, že omluva je dostačující. Po dosažení smíru úřad řízení zastavil bez rozhodnutí o vině.[90]
Případ je zajímavý tím, že samotné vykonání omluvy bylo dostatečným výsledkem sporu. Nebylo potřeba rozhodnout, zda se žena přestupku skutečně dopustila; smír a omluva vedly k zastavení řízení.[90]
To ukazuje obecnou performativní funkci omluvy. Její společenská nebo právní hodnota nemusí být závislá na tom, zda omlouvající se člověk skutečně změnil své hodnocení druhé osoby. Podstatné může být už to, že veřejně nebo před autoritou vykoná akt uznání požadovaný druhou stranou.
Právě zde je zároveň dobře vidět hranice paralely s Orwellem: právní smír se spokojí s vnějším jednáním. Orwellova Strana by považovala úkol za dokončený teprve tehdy, kdyby se změnilo i samotné přesvědčení člověka.
Ondřej Prokop vs. Michal Bláha
Předseda pražské organizace ANO Ondřej Prokop uzavřel v roce 2024 soudní smír s Michalem Bláhou z projektu Hlídač státu. Součástí smíru byla omluva za desítky neprokázaných tvrzení, jejich odstranění a finanční plnění.[91]
Prokop omluvu zveřejnil, ale následně ji doplnil komentářem, podle kterého nelhal a problém spočíval v tom, že jeho tvrzení nebyla prokázána nebo byla formulována předčasně. Bláhu měl zároveň na svém profilu zablokovaného.[92]
Právní odborník oslovený Novinkami upozornil, že podle dřívější judikatury může dodatek odporující smyslu omluvy vést k tomu, že povinnost není považována za řádně splněnou.[92]
Tento případ vytváří mimořádně názornou paralelu k rozdílu mezi vyslovením předepsaných slov a jejich skutečným přijetím. Prokop vykonal formální akt omluvy, zároveň však veřejně zdůraznil, že nepřijímá interpretaci, podle níž by původní tvrzení byla lží.
Právě tento dodatek se následně stal předmětem dalšího sporu. Omluva tedy nebyla vnímána pouze jako určitá posloupnost slov; očekávalo se, že nebude současně doprovázena sdělením, které její význam popírá.
Tento případ ukazuje rozdíl nejvýrazněji: člověk může vyslovit požadovaná slova, ale současně dát najevo, že odmítá význam, který mají vyjadřovat. Právě u Orwella by takové formální podřízení nestačilo.
Omluva státu za výroky Miloše Zemana o Ferdinandu Peroutkovi
Odlišný příklad představuje dlouholetý spor o výroky prezidenta Miloše Zemana o novináři Ferdinandu Peroutkovi. Zeman mimo jiné tvrdil, že Peroutka napsal článek nazvaný „Hitler je gentleman“. Po soudním sporu byla k omluvě nakonec zavázána Česká republika zastoupená Ministerstvem financí. Ministerstvo v listopadu 2021 odeslalo Terezii Kaslové soudem předepsanou omluvu a zveřejnilo ji také na svém webu.[93]
Tento případ je slabší paralelou k Orwellovu zlomení jednotlivce, protože omluvu nevyslovoval přímo původní autor výroku, ale státní instituce jednající na základě soudního rozhodnutí. Právě tím je však užitečný jako kontrast.
Ukazuje, že veřejná omluva nemusí vyjadřovat psychologický stav konkrétní osoby vůbec. Může být čistě institucionálním aktem nápravy: stát je povinen zveřejnit určitou formulaci bez ohledu na osobní přesvědčení prezidenta, ministryně financí nebo jednotlivých úředníků.
To zároveň ukazuje hranice samotné analogie. Orwellovské „zlomení“ usiluje o ovládnutí člověka zevnitř; demokratický právní mechanismus se typicky spokojí s vynutitelným vnějším jednáním a skutečné myšlenky povinného ponechává mimo svou působnost.
↑ČTK. Nepochyboval jsem o tom, že spor ohledně evidence u StB vyhraju, řekl Babiš. ČeskéNoviny.cz, 21. října 2024. Dostupné online: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2585288
↑DEMAGOG.CZ. Andrej Babiš: Reálné mzdy se v České republice propadly nejvíc ze všech vyspělých zemí. 21. ledna 2025. Dostupné online: https://demagog.cz/vyrok/23761
↑BRADY, William J. et al. How social learning amplifies moral outrage expression in online social networks. Science Advances, 2021, 7(33). DOI: 10.1126/sciadv.abe5641. Dostupné online: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8363141/
↑BRADY, William J. et al. Overperception of moral outrage in online social networks inflates beliefs about intergroup hostility. Nature Human Behaviour, 2023, 7, s. 917–927. DOI: 10.1038/s41562-023-01582-0.
↑BRADY, William J.; McLOUGHLIN, Killian; DOAN, Tuan N.; CROCKETT, Molly J. How social learning amplifies moral outrage expression in online social networks. Science Advances, 2021, 7(33), eabe5641. DOI: 10.1126/sciadv.abe5641. Dostupné online: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abe5641
↑BRADY, William J. et al. Overperception of moral outrage in online social networks inflates beliefs about intergroup hostility. Nature Human Behaviour, 2023, 7, s. 917–927. DOI: 10.1038/s41562-023-01582-0. Dostupné online: https://www.nature.com/articles/s41562-023-01582-0
↑VAN DER VELDEN, Mariken A. C. G. et al. Populism and Polarization: A Nostalgic Narrative of ‘Us’ and ‘Them’. Government and Opposition, 2025.
↑MYRICK, Rachel. Do External Threats Unite or Divide? Security Crises, Rivalries, and Polarization in American Foreign Policy. International Organization, 2021, 75(4), s. 921–958. DOI: 10.1017/S0020818321000175.
↑EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA. Nařízení (EU) 2024/1689, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci. Článek 5. Dostupné online: https://eur-lex.europa.eu/eli/reg/2024/1689/oj
↑AMSALEM, Eran; ZOIZNER, Alon. Real, but Limited: A Meta-Analytic Assessment of Framing Effects in the Political Domain. British Journal of Political Science, 2022, 52(1), s. 221–237. DOI: 10.1017/S0007123420000253.
↑STEINBERG, Jessica; LOYLE, Cyanne E.; CARUGATI, Federica. Domestic Digital Repression and Cyber Peace. Cambridge University Press, 2022.
↑TIROHL, Blu. ‘We are the dead … you are the dead’. An examination of sexuality as a weapon of revolt in Orwell's Nineteen Eighty-Four. Journal of Gender Studies, 2000, 9(1), s. 55–61. DOI: 10.1080/095892300102452.
↑UNITED NATIONS POPULATION FUND. State of World Population 2021: My Body Is My Own – Claiming the Right to Autonomy and Self-Determination. Dostupné online: https://www.unfpa.org/sowp-2021/autonomy
↑HORTA RIBEIRO, Manoel et al. Deplatforming Norm-Violating Influencers on Social Media Reduces Overall Online Attention Toward Them. Proceedings of the ACM on Human-Computer Interaction, 2025, 9(2), CSCW062. DOI: 10.1145/3710960. Dostupné online: https://dl.acm.org/doi/10.1145/3710960
↑Daniel., Deudney (1983). Whole earth security : a geopolitics of peace. Washington: Worldwatch Institute. p. 80
↑MURRAY, Shoon. The “Rally-'Round-the-Flag” Phenomenon and the Diversionary Use of Force. Oxford Research Encyclopedia of Politics, 2017. DOI: 10.1093/acrefore/9780190228637.013.518.
↑CHIN, John; SONG, Wonjun; WRIGHT, Joseph. Personalization of Power and Mass Uprisings in Dictatorships. British Journal of Political Science, 2023, 53(1), s. 25–44. DOI: 10.1017/S0007123422000114.
