Ekonomie od zeleného stolu
More actions
Ekonomie od zeleného stolu (anglicky armchair economics – „gaučová ekonomie“ nebo blackboard economics – „ekonomie ze školní tabule“) je kritické označení pro takové ekonomické uvažování, které z abstraktního modelu vyvozuje závěry o skutečném světě, aniž by zkoumalo reálné instituce, historickou zkušenost a způsoby, jimiž lidé daný problém prakticky řeší. Laickou obdobou tohoto přístupu je takzvaná „lidově tvořivá ekonomie“, která používá k vyvozování ekonomických závěrů intuitivní myšlení a selský rozum.
Ekonomie od zeleného stolu není samostatným ekonomickým směrem či školou, jde pouze o kritiku záměny teoretické možnosti za empirickou skutečnost. Z toho, že určitý statek v jednoduchém modelu trh poskytovat „nemůže“ , ještě neplyne, že pro něj lidé nedokážou vytvořit funkční smluvní či organizační řešení.
Nejznámější ukázkou této kritiky je studie britského ekonoma Ronalda H. Coaseho jménem The Lighthouse in Economics vydaná roku 1974 v časopise Journal of Law and Economics.[1]
Maják jako veřejný statek
Maják býval v učebnicích ekonomie dlouho uváděn jako jednoznačný a nezpochybnitelný příklad veřejného statku. Světlo majáku je nerivalitní, protože jeho využití jednou lodí neomezuje ostatní, a obtížně vylučitelné, neboť provozovatel nemůže zabránit neplatící lodi, aby se podle něj řídila. Vzniká proto problém černého pasažéra: každá loď má motivaci nechat náklady na ostatních. John Stuart Mill, Henry Sidgwick, Arthur C. Pigou i Paul Samuelson z tohoto příkladu vyvozovali potřebu státního zajištění či financování majáků z vybíraných daní.[2][3][4]
Coase ve své studii namítal, že tito ekonomové pracovali spíše s intuitivním příkladem než se skutečnými dějinami majáků. Osobně proto prozkoumal systém fungující v Anglii a Walesu od 17. do 19. století, při čemž zjistil, že celou řadu majáků vybudovali a provozovali ryze soukromí podnikatelé.[1] Náklady se nevybíraly od lodí právě míjejících světlo, nýbrž formou majákových poplatků po jejich vplutí do přístavu.[5] Roku 1820 bylo 22 ze 46 majáků provozováno soukromými podnikateli. Zbylé soukromé majáky byly na základě zákona z roku 1836 postupně vykoupeny korporací Trinity House; jejich zánik tedy rozhodně nebyl prostým důsledkem neschopnosti podnikatelů provozovat službu se ziskem.
Coaseova pointa[1]
Coase ukázal, že nevylučitelnost není nutně neměnnou vlastností služby za všech institucionálních okolností. Podnikatel může spojit obtížně zpoplatnitelný užitek s jinou, snadno zpoplatnitelnou službou – zde světlo s přístupem do přístavu. Před rozhodnutím o státním zásahu je proto nutné porovnat skutečně dostupná institucionální uspořádání včetně jejich transakčních nákladů, nikoliv reálný trh s hypoteticky bezchybným státem.
Případ majáků nicméně nebyl příkladem čistého laissez-faire. Soukromník obvykle potřeboval patent od Koruny, který mu dával právo postavit maják a vybírat povinné poplatky; stát toto oprávnění právně vymáhal a omezoval vstup konkurence. Kritici jako David E. Van Zandt a Élodie Bertrand proto namítají, že šlo spíše o smíšený systém soukromé produkce a veřejně udělených privilegií. Samotný paprsek zůstával pro neplatiče nevylučitelný a některé poplatky vytvářely monopolní rentu. Coaseův výzkum tak neprokazuje, že majáky vznikaly bez státního donucení. Vyvrací však jednodušší tvrzení, že jejich soukromá výstavba a provoz jsou principiálně nemožné. Hodnota Coaseovy studie tedy spočívá především v její metodologické lekci: ekonomická teorie má být výchozím nástrojem pro kladení otázek, nikoliv náhradou za zkoumání skutečnosti.
Libertariánský pohled
Pro libertariány je případ varováním před ukvapenými závěry o takzvaných tržních selhání. Model nemusí předvídat nové obchodní modely, sdružování služeb, dobrovolné spolky ani jiné podnikatelské inovace. Existence problému černého pasažéra sama o sobě ještě nedokazuje nutnost státního monopolu – stát rovněž vytváří černé pasažérství a má taktéž informační problémy, náklady a pobídky k dobývání renty.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 COASE, Ronald H., 1974. The Lighthouse in Economics. Journal of Law and Economics. 17(2), 357–376
- ↑ Mill, J. S. (1848). Principles of political economy with some of their applications to social philosophy. John W. Parker.
- ↑ Henry Sidgwick, The Principles of Political Economy (London: Macmillan and Co., 1883), bk. III, ch. II, § 3.
- ↑ Pigou, A. C. (1932). The Economics of Welfare (4th ed.). Macmillan and Co.
- ↑ CANDELA, Rosolino A. a Vincent J. GELOSO, 2019. Why consider the lighthouse a public good? International Review of Law and Economics. 60, 105852