Apel na lid (argumentační faul)
More actions
Apel na lid či apel na většinu (latinsky argumentum ad populum, anglicky appeal to popularity / argument to the people / appeal to popular belief, případně appeal to popularity) je argumentační faul, při němž je pravdivost, správnost nebo kvalita určitého tvrzení dokládána tím, že mu věří velké množství lidí a je všeobecně populární anebo široce společensky rozšířené.[1]
Logická nekorektnost faulu spočívá ve skutečnosti, že samotná popularita názoru či postoje žádným způsobem nedokazuje jeho platnost. Lidé se snadno mohou kolektivně mýlit, pod vlivem konformity přebírat názory od ostatních anebo se rozhodovat podle emocí, společenských norem či prostého nedostatku informací.[2]
Apel na lid se často objevuje v politických kampaních a veřejných debatách, v reklamě a marketingu, v každodenních konverzacích i na sociálních sítích. Tento argumentační faul funguje zejména díky tendenci považovat společenský konsenzus za adekvátní náhradu samostatného svědomitého ověřování faktů.
S argumentací apelem na lid se pojí celá řada dalších příbuzných pojmů a fenoménů. Zejména stádový efekt (tzv. bandwagon effect), což je kognitivní zkreslení, pod jehož vlivem si lidé přivlastňují názory, či vzorce chování jenom proto, že jej vidí u ostatních, na základě čehož pak předpokládají, že je daný způsob nejvýhodnější.[3] Čím žádaněji působí určitá varianta, tím větší může být i tlak přidat se k ní. Tento mechanismus lze pozorovat například v módě, spotřebním chování, politice nebo na sociálních sítích.
V marketingu se pak používá tzv. social proofing (sociální dokazování), tedy strategie, při níž je důvěryhodnost produktu či služby posilována reálnými (či falešnými) recenzemi a doporučeními ostatních zákazníků.[4] Pokud je o určitý produkt velký zájem, pro velkou část ostatních se může snadno stát symbolem statusu.[5] Obdobně funguje tzv. astroturfing, při kterém se ke zvýšení relevance používá uměle vybudované zdání široké veřejné podpory.[6]
Apelu na lid je též velmi blízký apel na normalitu, neboť za „normální“ se obvykle považuje to, co je podporováno či praktikováno širokou společenskou většinou.[7]
Modelový vzorec argumentu
Základní forma může vypadat následovně:
/
Většina lidí ve společnosti podporuje X. → Proto je X žádoucí a správné.Apel na lid se v praxi vůbec nemusí objevovat ve výše zmíněných formulacích. Často jej najdeme skrytý ve výrocích a fázích jako „to ví přece každý“, „statisíce lidí se nemohou mýlit“, „všichni normální občané to podporují“, „je všeobecně známo, že...“, „Vox populi, vox Dei“ nebo v řečnických otázkách typu „kdyby to nebyla pravda, proč by tomu tolik lidí věřilo?“
Proč jde o argumentační faul
Popularita určitého tvrzení a jeho pravdivost jsou dvě zcela odlišné vlastnosti. Mohou spolu pozitivně korelovat, ale jedna nemusí nutně způsobovat druhou.[8]
Z logiky věci je reálné, aby určité tvrzení bylo pravdivé a zároveň mu téměř nikdo nevěřil, přičemž historie lidské civilizace zná celou řadu takových příkladů. Starověký matematik Hippasos z Metapontu byl podle tradované legendy prvním, kdo dokázal existenci iracionálních čísel, za což byl následně utopen rozhněvanými pythagorejci, kteří byli představiteli někdejšího matematického mainstreamu. Giordano Bruno byl upálen za své menšinové a nežádoucí názory o nekonečnosti vesmíru a heliocentrismu. A známý maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis byl zavřen do ústavu pro slabomyslné, protože navzdory většinovým představám své doby hlásal, že lékaři by si měli dezinfikovat ruce chlorovým vápnem, neboť zjistil, že porodníci přenášeli špinavýma rukama smrtelnou poporodní horečku na pacientky v porodnicích.[9] Na jeho počest je dokonce dodnes pojmenován tzv. Semmelweisův efekt, který popisuje lidskou tendenci bezmyšlenkového odmítání nových skutečností, jsou-li v rozporu se zavedenými tradicemi, dogmaty či většinově uznávanými postoji.[10]
Problém spočívá také v tom, že názory jednotlivých lidí zpravidla nejsou navzájem nezávislé. Pokud statisíce věří určitému tvrzení, mnohdy to v praxi neznamená, že každý jeden z těchto lidí osobně prozkoumal všechny důkazy a dospěl ke shodnému závěru bez ohledu na všechny ostatní. Většinové názory v praxi často pocházejí z několika původních zdrojů, jsou ovlivněny autoritami, sociálním okolím, nebo Overtonovým oknem, které je nastaveno a udržováno například mediálním diskurzem.[11] Také existuje tzv. efekt iluzorní pravdy, jehož výsledkem je, že většinová a často opakovaná tvrzení jsou s vyšší pravděpodobností pokládána za pravdivá bez ohledu na důkazy či skutečnou platnost.[12] Důvěryhodnost je často podmíněna opakováním a většinové názory bývají zpravidla opakovány velmi často a z mnoha různých úst.
Společenská podpora pro určitá tvrzení, názory či produkty se tak mohou replikovat zcela nenuceně a samovolně. Člověk často určitému názoru uvěří právě proto, že mu věří ostatní, kteří mu zase věří proto, že jej považují za široce společensky přijímaný. Vzniká tak určitý začarovaný kruh.[3]
Příklady použití
„8 z 10 Čechů podporuje zákaz mobilních telefonů ve školách, proto je tento krok správný.“[13]
Průzkum veřejného mínění může vypovídat o politické podpoře návrhu, nikoli automaticky o jeho morální správnosti, efektivitě nebo spravedlnosti. Tato podpora může být navíc ovlivněna mediálním diskurzem a nikoli nezávislými rešeršemi, které jednotliví občané provádějí na vlastní pěst.
„Miliony pacientů na světě užívají homeopatika, takže je to důkaz, že fungují.“
Popularita výrobku není důkazem jeho reálných léčebných účinků. Ty je možné posuzovat výhradně podle odpovídajících empirických důkazů.[14] Ačkoli daný produkt může u jednotlivců skutečně vést ke zlepšení, na základě individuálních výsledků není bezpečné doporučovat produkt plošně všem ostatním.
„Všichni ve třídě si myslí, že odpověď B je správná, takže pravděpodobně správná je.“
Celá skupina může pracovat se stejnou původní informací, která nemusí být pravdivá. Stejně tak mohou všichni podlehnout charismatu či přesvědčivé komunikaci spolužáka, který je považován za velmi chytrého a důvěryhodného.[8]
„Tato kniha je bestseller, takže se určitě jedná o kvalitní literární dílo!“
Prodejnost sice dokazuje popularitu knihy, jenže estetická či literární kvalita je samostatnou otázkou. Produkty masové kultury bývají populární bez ohledu na svou obsahovou či intelektuální vyprázdněnost. Myslitelé frankfurtské školy například tvrdí, že podobné produkty pasivně manipulují konzumenty, kteří pak upřednostňují kvantitu před kvalitou.[15]
„Většina lidí považuje toto chování za morálně akceptovatelné, takže lze předpokládat, že na něm není nic špatného.“
Společenské postoje mohou být relevantní pro studium morálních norem, ale ze samotné existence většinového názoru logicky nevyplývá jeho normativní správnost. Historické křivdy jako otroctví nebo holokaust byly ve své době a kontextu taktéž považovány za společensky a většinově akceptovatelné, přestože v jejich rámci objektivně docházelo k porušování lidských práv.
„Tento komentář má na sociální síti tisíc lajků. Protiargument má pouhých sto lajků, takže očividně ani nemá cenu se jím zabývat.“
Počet reakcí měří především popularitu obsahu, nikoli logickou sílu nebo platnost argumentace. Popularita určitého názoru je též podmíněna tím, uvnitř jaké rabbit hole nebo echo chamber se uživatel zrovna nachází. Komentující může mít pravdu, ale pokud se ocitl na názorově nepřátelském území, jeho argumenty s největší pravděpodobností nedopadnou na úrodnou půdu.[16][17]
Praktické důsledky
Při nadměrném používání apelu na lid a vyzdvihování většinových společenských názorů může snadno docházet ke vzniku a posilování tzv. spirály mlčení, což je fenomén, který byl popsán německou socioložkou Elisabeth Noelle-Neumann již v 70. letech 20. století.[18]
Spirála mlčení říká, že lidé udržují své skutečné názory v utajení, pokud se domnívají, že odporují většinovým postojům a mainstreamovým narativům. Dotyční mají strach, že v případě veřejného prezentování by se dostavily sociální sankce, například odsouzení, zostuzování a ostrakizace. Zástupci menšinových názorových táborů pak v praxi raději mlčí, přičemž lidé s převládajícími názory naopak mluví nahlas a sebevědomě. Spirála mlčení tak může v praxi vyvolávat zdání, že určité názory či postoje jsou silnější, než jaké ve skutečnosti jsou. Dochází také k prohlubování marginalizace určitých postojů a k jisté unifikaci veřejného dialogu.[19]
Je odborný konsenzus apelem na lid?
Je nutné rozlišovat mezi prostým apelem na lid a vědeckým konsenzem. Vědecký konsenzus je totiž založen na jiné argumentaci, než na prostém odvolání na většinové názory či postoje. Říká následující:
„Velké množství odborných výzkumníků, kteří se systematicky zabývají oblastí X, na základě vlastního bádání a dostupných důkazů dospívá nezávisle na sobě k podobným závěrům.“
V takovém případě není relevantní samotný počet vědců, nýbrž jejich odbornost, použitá metodologie a empirické důkazy, na jejichž základě konsenzus vzniká. Odborný konsenzus není stanoven na základě osobních názorů a veřejných prohlášení vědeckých pracovníků, jde o měřitelnou míru shody, která se vyhodnocuje mimo jiné na základě výzkumných závěrů odborných publikací a vědeckých studií.[20]
Zatímco řadoví občané a laická veřejnost často přebírá názory jeden od druhého, vědečtí pracovníci se zpravidla pokoušejí zpochybňovat a ověřovat výsledky výzkumu svých kolegů. V rámci akademické veřejnosti není žádoucí udržovat mainstreamový narativ, ale spíše bourat zavedená paradigmata. Výzkumník, kterému se podaří přepsat stávající odborné poznání, je následně považován za průkopníka a jeho výzkum může vejít do dějin vědeckého poznání.[21]
Odborný konsenzus samozřejmě není neomylný. Talebova teorie černé labuti říká, že k popření stávajícího vědeckého poznání v rámci určitého oboru stačí jeden jediný průlomový objev.[22] K tomu skutečně může docházet a vědecká veřejnost se napříč dějinami mýlila opakovaně. Důležité je ovšem poznamenat, že s moderní profesionalizací a formalizací vědy dochází k zásadním omylům stále méně. Nové objevy zpravidla doplňují, rozšiřují a zpřesňují stávající poznání, než aby jej zcela obracely naruby. Jednou z posledních významných černých labutí byl například objev temné energie, za něhož byla v roce 2011 udělena Nobelova cena třem kosmologům ze dvou výzkumných týmů, konkrétně Saulu Perlmutterovi, Brianu P. Schmidtovi a Adamu G. Riessovi.
I navzdory černým labutím představuje odborný konsenzus významnější argumentační váhu než prostá popularita názoru mezi neodbornou masovou veřejností.
Může být hlas lidu relevantní?
Popularita nebo celospolečenská podpora není sama o sobě irelevantním údajem. Velmi ale záleží na tom, jakou otázku člověk řeší.
Pokud otázka zní „Která sociální síť je mezi teenagery nejpopulárnější?“, pak konkrétní počet uživatelů představuje relevantní údaj, který přímo odpovídá na zkoumaný problém. Stejně tak může být počet zákazníků relevantní při analýze trhu, počet respondentů při odhadování volebních preferencí nebo počet hlasů při určování výsledku voleb.
Faul vzniká až ve chvíli, kdy se z popularity vyvozuje něco, co z ní nutně neplyne, například „Tento produkt kupuje nejvíce lidí, a proto musí být nejkvalitnější.“ První tvrzení sice může být být empiricky ověřitelné, nicméně závěr již vyžaduje další doplňující argumentaci.
Jak se bránit
Při setkání s apelem na lid je vhodné oddělovat dvě roviny: 1) počet lidí, kteří věří určitému tvrzení a 2) existenci konkrétních důkazů a argumentů, které tvrzení dokládají.
Nejjednodušší reakcí může být prostá otázka:
„Proč by počet lidí, kteří tomu věří, měl dokazovat, že je to pravda?“
Dále lze požadovat konkrétní argumenty nezávislé na popularitě názoru. Pokud se diskutuje o účinnosti léčby, relevantní jsou například výsledky výzkumu. Pokud jde o morální otázku, je nutné požadovat normativní argumenty. Pokud jde o ekonomické tvrzení, je nutné pracovat s daty a teorií.
Užitečný je také test historické většiny. Jestliže by princip „většina má pravdu“ platil obecně, museli bychom považovat za správné i mnohé názory, které byly v minulosti široce přijímány, ale později se ukázaly být neplatnými.
Nejlepší obranou proti apelu na lid je proto systematicky navracet diskusi od populárnosti tvrzení ke konkrétním důvodům, důkazům a logické struktuře. Konsenzus může být zajímavou informací, ale samotný počet příznivců nemůže změnit nepravdivé tvrzení v pravdivé.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ Walton, D. N. (1998). Appeal to popular opinion. Pennsylvania State University Press.
- ↑ Deutsch, M., & Gerard, H. B. (1955). A study of normative and informational social influences upon individual judgment. Journal of Abnormal and Social Psychology, 51(3), 629–636.
- ↑ 3,0 3,1 Bikhchandani, S., Hirshleifer, D., & Welch, I. (1992). A Theory of Fads, Fashion, Custom, and Cultural Change as Informational Cascades. Journal of Political Economy, 100(5), 992–1026.
- ↑ Goldstein, N. J., Cialdini, R. B., & Griskevicius, V. (2008). A Room with a Viewpoint: Using Social Norms to Motivate Environmental Conservation in Hotels. Journal of Consumer Research, 35(3), 472–482.
- ↑ Han, Y. J., Nunes, J. C., & Drèze, X. (2010). Signaling Status with Luxury Goods: The Role of Brand Prominence. Journal of Marketing, 74(4), 15–30.
- ↑ Chan, J. (2024). Online astroturfing: A problem beyond disinformation. Philosophy & Social Criticism.
- ↑ Cialdini, R. B., Kallgren, C. A., & Reno, R. R. (1991). A Focus Theory of Normative Conduct: A Theoretical Refinement and Reevaluation of the Role of Norms in Human Behavior. Advances in Experimental Social Psychology, 24, 201–234.
- ↑ 8,0 8,1 Lorenz, J., Rauhut, H., Schweitzer, F., & Helbing, D. (2011). How social influence can undermine the wisdom of crowd effect. PNAS, 108(22), 9020–9025.
- ↑ Loudon, I. (2013). Ignaz Phillip Semmelweis’ studies of death in childbirth. Journal of the Royal Society of Medicine, 106(11), 461–463.
- ↑ Gupta, V. K., et al. (2020). Semmelweis Reflex: An Age-Old Prejudice. World Neurosurgery, 136, e119–e125.
- ↑ McCombs, M. E., & Shaw, D. L. (1972). The Agenda-Setting Function of Mass Media. Public Opinion Quarterly, 36(2), 176–187.
- ↑ Hassan, A., & Barber, S. J. (2021). The effects of repetition frequency on the illusory truth effect. Cognitive Research: Principles and Implications, 6, 38.
- ↑ https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/osm-lidi-z-deseti-je-pro-cesi-vitaji-mozne-zavedeni-zakazu-telefonu-ve-skolach_2608070620_mst
- ↑ https://www.nccih.nih.gov/health/homeopathy
- ↑ Pickford, Henry and Lambert Zuidervaart, "Theodor W. Adorno", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2024 Edition), Edward N. Zalta & Uri Nodelman (eds.)
- ↑ Muchnik, L., Aral, S., & Taylor, S. J. (2013). Social Influence Bias: A Randomized Experiment. Science, 341, 647–651.
- ↑ Cinelli, M., et al. (2021). The echo chamber effect on social media. PNAS, 118(9).
- ↑ Noelle-Neumann, E. (1974). The Spiral of Silence: A Theory of Public Opinion. Journal of Communication, 24(2), 43–51.
- ↑ Matthes, J., Knoll, J., & von Sikorski, C. (2018). The “Spiral of Silence” Revisited: A Meta-Analysis on the Relationship Between Perceptions of Opinion Support and Political Opinion Expression. Communication Research, 45(1), 3–33.
- ↑ Doran, P. T., & Zimmerman, M. K. (2009). Examining the Scientific Consensus on Climate Change. Eos, 90(3), 22–23.
- ↑ Goldman, A. I. (2001). Experts: Which Ones Should You Trust? Philosophy and Phenomenological Research, 63(1), 85–110
- ↑ Taleb, N. N. (2007). The black swan: The impact of the highly improbable. Random House and Penguin.