Hurikán a benzinka (myšlenkový experiment)
More actions
Myšlenkový experiment o hurikánu a benzince je volně inspirován debatami o tzv. price gougingu (lze překládat jako „zneužití krizové situace k předražování“). Vychází z úvahy profesora Lorena Cobba a z knihy Spravedlnost: Co je správné dělat, kde profesor Michael J. Sandel hodnotí vlnu zdražování po ničivém hurikánu Charley, který v roce 2004 zpustošil významnou část Floridy. Experiment se dotýká celé řady témat, jako je především distributivní spravedlnost v období krize, cenové stropy, solidarita, plýtvání zdroji a jejich misalokace, asymetrie moci, monopolní postavení, cenové signály a tak dále.
Představení experimentu
Představme si, že se americkou Alabamou prožene ničivý hurikán. Tento hurikán poničí kritickou infrastrukturu a srovná se zemí všechny čerpací stanice kromě jedné jediné. Vyváznuvší benzinka tak doslova přes noc získá téměř „monopolní“ postavení, protože v okruhu sta mil zůstala jediným prodejním místem, kam si lidé mohou přijet natankovat. To se záhy potvrdí v praxi a k místu se začínají sjíždět motoristé z širokého okolí postižené oblasti. Někteří hodlají Alabamu opustit a odjet za svými příbuznými do vedlejších států. U stanice vznikají fronty a je zjevné, že pumpař ze svých zásob nezvládne uspokojit náhlý nárůst poptávky. Tato krajní situace může posloužit jako dokonalý analytický model ke zodpovězení mnoha otázek. Například: je od pumpaře morálně přípustné, aby situace zneužil a vyšrouboval ceny pohonných hmot na desetinásobek původní ceny? Je to od něj ekonomicky rozumné? Pomůže zdražení spotřebitelům, anebo jim naopak uškodí? A je správné, aby zde zasáhl stát a nastavil pumpařovi jasný cenový strop, za který smí paliva prodávat?
Scénář č.1: Ceny zůstanou stejné
Ve prvním scénáři se altruistický pumpař rozhodne, že ponechá ceny ve stávající výši anebo mu vláda nařídí, aby do cen nijak nezasahoval. Motoristé tím pádem nakupují za původní ceny.
V takovém případě lze předpokládat následující vývoj: ke stanici se sjedou motoristé z širokého okolí a velmi rychle vykoupí všechny zásoby. Ti, kteří dorazí jako první, budou mít nad ostatními obrovskou výhodu, protože si stihnou natankovat plnou nádrž a dost možná naplní i kanystry, které si pro jistotu vezmou s sebou. Výsledkem je, že o rozdělení paliva mezi spotřebitele rozhodne zejména správné načasování, bezohlednost a trocha štěstí. Na mnohé zákazníky palivo nezbyde, a to i přesto, že jej mnohdy potřebují víc než dřívější příchozí.[1]
Scénář č.2: Ceny zůstanou stejné a dojde k zavedení přídělového systému[2]
Ve druhém scénáři zůstanou ceny opět stejné (z výše uvedených důvodů), ale ještě navíc dojde k zavedení přídělového systému. Přídělový systém sice efektivně zaručí, že si žádný motorista nenatankuje plnou nádrž na úkor ostatních zákazníků, vzniknou však jiné problémy. Někteří spotřebitelé budou potřebovat ujet delší vzdálenost než tu, na kterou jim příděl vystačí. Tito motoristé by si byli ochotni připlatit za větší odběr paliva, ale stanovený limit jim to zkrátka neumožní. Naopak jiní spotřebitelé sice nebudou palivo potřebovat neodkladně a nutně, ale výhodný cenový strop je namotivuje k tomu, aby si přijeli natankovat takříkajíc „pro strýčka Příhodu“. Takoví zákazníci ovšem budou palivo vykupovat na úkor těch, kteří jej skutečně potřebují ke spotřebě. Problémem je, že ani stát ani pumpař nedokáží změřit subjektivní užitek a reálnou potřebu jednotlivých lidí. A konečně, i v případě přídělového systému nakonec nezbyde dostatek paliva pro ty, kteří se kvůli delší dojezdové vzdálenosti ke stanici ocitli smolně až na samém konci fronty.
Scénář č.3: Ceny se mnohonásobně zvýší
V tomto případě se pumpař rozhodne, že využije monopolního postavení a vyšroubuje ceny na několikanásobek běžných hodnot. V takovém případě se chování spotřebitelů radikálně promění. Ti zákazníci, kteří nutně nepotřebují cestovat, ke stanici kvůli vysokým cenám pravděpodobně ani nevyrazí a raději budou čekat na humanitární pomoc či obnovení dodávek. Jiní zákazníci, kteří cestovat potřebují, sice ke stanici vyrazí, ale s vyšší pravděpodobností omezí svoji spotřebu a natankují pouze tolik paliva, kolik nezbytně potřebují, aby zvládli dojet do cíle určení nebo k jiné čerpací stanici mimo postiženou oblast, kde existuje naděje na nižší cenu pohonných hmot. Snížení spotřeby, které je motivováno vysokou cenou, se tak se tak stává relativní zárukou, že v čerpací stanici zůstanou zásoby i pro další příchozí.
Čím více se budou tenčit zásoby paliva, tím více může pumpař zdražovat. V praxi pak mohou ceny pohonných hmot vystoupat do takové výše, kdy za ně bude ochoten zaplatit skutečně pouze ten, komu palivo přinese nejvyšší užitek. Z morálního hlediska může takové počínání pumpaře skutečně působit jako ryzí hyenismus, jenže z ekonomického hlediska toto sobecké jednání paradoxně vede k takovému řešení, které minimalizuje plýtvání zdroji a zvyšuje šanci, že se zdroje dostanou k těm, pro které bude jejich hodnota subjektivně nejvyšší.
Za nedostatek zdrojů přitom nemůže pumpař, nýbrž přírodní katastrofa, za níž nenese odpovědnost žádný lidský aktér. Paliva jednoduše není dost pro všechny a je zcela zřejmé, že ať už se pumpař či vláda zachovají jakkoli, výsledkem vždy bude, že někteří spotřebitelé palivo nezískají. V takovém případě ovšem vychází nastejno, zda jedinec nemá palivo kvůli vyčerpání zásob nebo proto, že si jej nemůže dovolit. V případě extrémních cen má spotřebitel alespoň o jednu alternativu navíc, která by v případě zavedení cenového stropu vůbec neexistovala, a kterou se může a nemusí dobrovolně rozhodnout využít.[3]
Pokud se pumpař rozhodne ceny astronomicky zvýšit, povede to k dalšímu důsledku – další lidé budou motivováni prodávat své vlastní palivo s vidinou vysokého zisku. V praxi tedy může dojít k tomu, že palivo začnou prodávat místní lidé (kteří nepotřebují nutně odjet) z vlastních zásob a rezerv, nebo k tomu, že si pumpaři ze sousedních států seženou cisternu, naplní ji palivem a rychle vyrazí do zasažené oblasti, aby jej stihli prodat, dokud je cena vysoká. Čím více prodejců pak bude do oblasti přicházet, tím spíše budou ceny klesat k původní obvyklé hladině. Dojde tedy k tomu, že astronomické ceny způsobené nedostatkem komodity, povedou paradoxně k rychlému obnovení dostatku i opětovnému poklesu cen. Pokud by však vláda zavedla cenový strop, pak by tato motivace k prodeji výrazně poklesla a obnovení dodávek by trvalo déle.[4]
Scénář č.4: Progresivní cenotvorba
Existuje ještě scénář s dvoustupňovým modelem, který je občas zaváděn jakožto kompromis mezi morálkou a ekonomickou efektivitou. Kombinuje totiž přídělový systém a zachování tržních cen. V praxi opět dojde k nastavení určitého cenového stropu a k vymezení základního přídělu na hlavu. Klíčový rozdíl nicméně spočívá v tom, že každý zákazník si může natankovat jednak určité omezené množství za regulovanou cenu, ale v případě nutnosti si může přikoupit palivo navíc za aktuální krizovou neregulovanou cenu.
Tento přístup částečně řeší sociální smír i alokační efektivitu, ale stále naráží na minimálně dva problémy. Jak zaručit, že si pro levnou regulovanou část přídělu nebudou přijíždět i lidé, kteří palivo ve skutečnosti nijak akutně nepotřebují? A dále, jak stanovit výši přídělu, aby odpovídal skutečným potřebám lidí? V tento moment se opět vrací problém arbitrární hranice. Co už je dostatečně vysoký příděl a co ještě ne? Jak to určit? Je 10 litrů benzinu na osobu moc, málo nebo tak akorát? A kudy přesně vede pomyslná dělicí čára? Při nastavování této hranice musí regulační orgán řešit problém s nedokonalou znalostí místních poměrů. Místní obyvatelé dokáží nejlépe odhadnout, jaká je obvyklá dojezdová vzdálenost a jaké množství paliva lze považovat za rozumný příděl. Regulační orgán však k těmto informacím přímý přístup nemá.[5]
Interpretace & kritika
Třetí scénář ukazuje, že i když se pumpař zachová amorálně, v praxi jeho sobecké rozhodnutí nakonec paradoxně vede k takovému rozdělení zdrojů, které skrze systém cen reflektuje preference a priority spotřebitelů lépe, než jakékoli plošné vládní opatření.[6]
Nejčastější námitkou vůči tomuto závěru je konstatování, že existuje výrazný rozdíl mezi ochotou a schopností platit.[7] Vysoká cena nemusí zajistit, že se k palivu dostanou vždy jen ti, kteří jej nejvíce potřebují. Bohatý člověk může vykoupit benzín za desetinásobek ceny jen proto, aby udržel v chodu klimatizaci ve svém karavanu, zatímco chudá rodina s nemocným dítětem si naopak nebude moci natankovat ani na cestu do nemocnice. Majetkové nerovnosti tedy nevedou k alokaci zdrojů podle absolutní potřeby, nýbrž podle výše disponsibilního kapitálu.
Takovou námitku nelze ignorovat. Majetní lidé mají díky svému kapitálu skutečně širší paletu možností, než lidé nemajetní. V okamžiku náhlého nedostatku zdrojů však neexistuje žádné vládní řešení, které by tuto asymetrii efektivně narovnalo. V případě uvalení cenového stropu se sice mohou svého přídělu dočkat i nemajetní, jenže pro chudé jedince často představuje neúnosnou zátěž i samotný čas strávený čekáním ve frontě: člověk s nízkým příjmem nebo matka samoživitelka si často nemohou dovolit vystát mnohahodinovou frontu, protože musí pracovat nebo pečovat o své blízké. Pokud by nemajetní dostali přednostní právo přístupu, rázem by vyvstaly nové problémy: skutečně bude dostatek paliva pro všechny chudé? A kteří chudí jsou ještě chudší než ostatní chudí a měli by tedy jít na řadu ze všech nejdříve? Jak kritéria objektivně a efektivně měřit během krizové situace a operativně přímo na místě? Jak zabránit tomu, aby se jiní lidé nevydávali za chudé? Jakýkoliv pokus o kontrolu poctivosti by vyžadoval obrovské transakční náklady – policisty, úředníky, administrativu.[8] V krizové situaci po hurikánu je nicméně vytvoření takového aparátu nerealistické a zdroje vyhrazené na kontrolu by nevyhnutelně scházely jinde (např. při záchranných pracích, obnovování infrastruktury,…).
Přestože příklady s chudou rodinou a nemocným dítětem mohou být reálné, často do debaty vnášejí zkreslující apel na emoce a vedou k tomu, že se analytický model smrkne na karikaturu umírající chudiny a bezohledných milionářů. Takové příklady ovšem blokují racionální diskuzi a odvádějí pozornost od reálných mechanik toho, jak lidská společenství fungují v dobách krize.
V myšlenkovém experimentu je totiž nutné počítat i se solidaritou, altruismem a dobrovolnou kooperací mezi jednotlivými aktéry. Pokud by v modelové situaci skutečně existovala chudá rodina s těžce nemocným dítětem, pak lze předpokládat, že se lidé ze sousedství společně složí na několik litrů drahého benzínu, nebo rodině odlijí trochu postradatelného paliva ze svých vlastních nádrží.[9][10] Místní komunity totiž mají něco, co státní aparát nikdy mít z principu nemůže: aktuální lokální znalosti.[5] Sousedé velmi dobře vědí, kdo v dané čtvrti či ulici skutečně potřebuje pomoc a kdo se naopak snaží situace zneužít. Na základě toho pak dokáží alokovat svoji podporu velmi adresně, efektivně a rychle. Nobelova cena za ekonomii pro Elinor Ostromovou byla udělena právě za výzkum toho, jak lidské komunity dokáží bez státních regulací a cenových diktátů samy organicky spravovat a sdílet vzácné zdroje.[11]
Solidarita by se samozřejmě mohla projevit i jinde. Pokud ji připustíme, může se objevit už při samotném rozdělování. Čekající zákazníci mohou potřebné rodině přenechat část přídělu, nabídnout jí svezení vlastními vozidly, nebo jim přenechat své místo ve frontě. Stejně tak pumpař může vyhradit část zásob pro naléhavé případy, nebo se v konkrétních případech smilovat. Tento přístup je pro něj ostatně rozumný, protože predátorský přístup orientovaný výhradně na zisk by v praxi vedl k poškození jeho lidské pověsti a k budoucímu poklesu příjmů na základě antipatií místních spotřebitelů.
Neregulovaný systém tržních cen tedy v praxi nijak nevylučuje solidaritu, ba právě naopak. Solidarita nicméně dokáže vyřešit pouze nákladovou část problému, už ovšem není schopna obnovit zásoby paliva, které již byly fyzicky vyčerpány. Nejspolehlivější pojistkou proti úplnému vyčerpání tak zůstávají právě tržní ceny.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ Deacon, Robert T & Sonstelie, Jon, 1989. "The Welfare Costs of Rationing by Waiting," Economic Inquiry, Western Economic Association International, vol. 27(2), pages 179-196.
- ↑ Beatty, Timothy K. M.; Lade, Gabriel E.; Shimshack, Jay (2021). „Hurricanes and Gasoline Price Gouging.“ Journal of the Association of Environmental and Resource Economists, 8(2), 347–374.
- ↑ Zwolinski, Matt (2009). „Price Gouging, Non-Worseness, and Distributive Justice.“ Business Ethics Quarterly, 19(2).
- ↑ Montgomery, W. David; Baron, Robert A.; Weisskopf, Mary K. (2007). „Potential Effects of Proposed Price Gouging Legislation on the Cost and Severity of Gasoline Supply Interruptions.“ Journal of Competition Law & Economics, 3(3), 357–397.
- ↑ 5,0 5,1 Hayek, Friedrich A. (1945). „The Use of Knowledge in Society.“ The American Economic Review, 35(4), 519–530.
- ↑ Zwolinski, Matt (2008). „The Ethics of Price Gouging.“ Business Ethics Quarterly, 18(3), 347–378.
- ↑ Snyder, Jeremy (2009). „What’s the Matter with Price Gouging?“ Business Ethics Quarterly, 19(2), 275–293.
- ↑ World Bank (2022). Revisiting Targeting in Social Assistance: A New Look at Old Dilemmas.
- ↑ Aldrich, Daniel P.; Meyer, Michelle A. (2015). „Social Capital and Community Resilience.“ American Behavioral Scientist, 59(2), 254–269.
- ↑ Drury, John; Cocking, Chris; Reicher, Steve (2009). „Everyone for themselves? A comparative study of crowd solidarity among emergency survivors.“ British Journal of Social Psychology, 48(3), 487–506.
- ↑ Ostrom, Elinor (2010). „Beyond Markets and States: Polycentric Governance of Complex Economic Systems.“ American Economic Review, 100(3), 641–672.