Chestertonův plot
More actions
Chestertonův plot (anglicky Chesterton’s fence) je označení pro zásadu, která říká, že není radno rušit pravidlo, instituci nebo zavedený postup, dokud není s jistotou známo, proč existuje, jak vzniklo a jaké funkce plní. Název odkazuje k podobenství, které použil anglický spisovatel a myslitel Gilbert Keith Chesterton. Ten skrze metaforu s plotem upozorňoval na nebezpečí, kdy reformátor nebo plánovač může svým zásahem způsobit nepředvídatelné výsledky nebo vedlejší škody, pokud odstraní původní opatření, které těmto negativním důsledkům zabraňovalo. Zejména se tak může stát v případech, kdy aktér nemá dostatečné znalosti či informace pro své rozhodnutí, anebo jednoduše nedokáže adekvátně posoudit možné následky svého zásahu.
V širším významu se nemusí jednat o zrušení člověkem či institucí vytvořeného pravidla, zákona nebo nařízení; koncept Chestertonova plotu může zahrnovat i neuvážené zásahy do řádu, který byl vytvořen přírodou nebo dlouhodobou a spontánní koordinací mnoha jednotlivců.
Zásada sama o sobě neříká, že každé původní pravidlo je nutně správné nebo že se zavedené pořádky nikdy nemají měnit. Taková přísná implementace by byla apelem na tradici a vedla by k dogmatismu, stagnaci či tmářství. Jde však o užitečnou zásadu, která varuje před přílišným sebevědomím tváří v tvář zásadním společenským či systémovým změnám.
Původ metafory
G. K. Chesterton své podobenství formuloval v eseji „The Drift from Domesticity“, která vyšla ve sborníku The Thing z roku 1929.[1]
Představme si, že přes cestu vede plot nebo ohrada. Jeden reformátor v ní nevidí žádný smysl, a navrhuje proto, aby byla odstraněna. Druhý však opatrně namítá, že nejprve by bylo záhodno zjistit, proč zde překážka vůbec stojí. Dokud na to první reformátor nezná odpověď, nemá podle Chestertona dostatečně dobré ospravedlnění k jejímu odstranění. Jestliže však účel plotu objeví a dokáže pádnými argumenty obhájit, proč už není potřebný, může se k návrhu na jeho odstranění kdykoli vrátit.
Chestertonův původní text používal metaforu v souvislosti s reformováním společenských institucí a rodinného života, nicméně dnes se používá šířeji. Samotné označení „Chestertonův plot“ není názvem, který by používal samotný Chesterton a pojmenování se uchytilo až později. V populárním podání se princip často redukuje na zásadu „Neodstraňuj plot, dokud nevíš, proč byl postaven“. Tato formulace vystihuje dostatečně hlavní myšlenku sdělení, přestože není doslovným zněním původního textu.
Význam a použití
Pomyslný plot je symbolem jakéhokoli zděděného či zavedeného uspořádání: může jít o zákon, úřední postup, zvyk, organizační pravidlo, technický standard nebo společenskou instituci. Metafora zdůrazňuje, že současný pozorovatel často nemusí znát podmínky, za nichž dané uspořádání vzniklo, a pravidlo může řešit problém, který není na první pohled viditelný, protože se právě díky přítomnosti tohoto opatření přestal objevovat.
Složitý postup ve firmě se například může stávajícím zaměstnancům jevit jako zbytečný byrokratický balast, přestože proces však mohl vzniknout po závažné chybě, která vedla ke ztrátě dat nebo k ohrožení bezpečnosti. Pokud se postup bez náhrady odstraní, původní problém se může rychle vrátit.
Chestertonova zásada se proto uplatňuje zejména při úvahách o reformní činnosti. Navrhovateli změny se doporučuje, aby se nejprve zamyslel nad několika otázkami: jaký problém mělo původní pravidlo řešit; zda tento problém stále existuje; komu a jak pravidlo prospívá, případně koho zatěžuje; jaké důsledky může mít jeho zrušení a zda lze škodlivé či zastaralé prvky nahradit účinnějším řešením.
Užitečnost principu
Podstatnou myšlenkou Chestertonovy metafory je varování před slučováním dvou tvrzení „Není zřejmé, k čemu X slouží“ & „X neslouží k ničemu“. Zatímco první tvrzení může vypovídat o subjektivním dojmu pozorovatele či jeho znalostech, druhé tvrzení hodnotí samotné pravidlo, přičemž tento závěr vůbec nemusí být pravdivý, ani nemusí z prvního tvrzení nijak vyplývat.
Princip zároveň upozorňuje na vedlejší a nepřímé důsledky změn. Reformátor sice může usilovat o nápravu konkrétní nevýhody stávajícího řádu, ale zároveň hrozí, že při tom přehlédne a nechtěně odstraní i některé jeho přínosy. Konečným výsledkem pak může být, že se situace zásahem naopak zhorší a reforma bude sama potřebovat další navazující reformy nebo nová opatření. Ne všechny změny navíc musejí být jednoduše vratné a existuje zde riziko, že se projeví tzv. ráčnový efekt.
Některé důsledky se navíc projeví teprve s časovým odstupem nebo v součinnosti s jinými procesy. Důkladné zmapování původního účelu může pomoci předvídat, co se stane, pokud dané opatření zmizí, ale nikdy není zárukou, že aktér dokáže dohlédnout všech důsledků svého zásahu.
Meze Chestertonova plotu
Přestože mnohdy může být princip užitečný, zároveň jej lze zneužít jako prostředek k odkládání nutných či žádoucích změn. Požadavek, aby reformátor nejprve porozuměl všem souvislostem, může být nastaven tak přísně, že se nakonec žádná změna nikdy neuskuteční. Úplné poznání složitých institucí často není možné. V některých případech může i samotný odklad vytvářet nové náklady a škody: neoptimální stávající stav může působit újmu po celou dobu, během které se čeká na další informace.
Ostražitost by proto měla platit oběma směry. Při zrušení pravidla je třeba zvážit riziko, že zmizí něco užitečného. Při jeho zachování je třeba zvažovat náklady, které dál působí, a příležitosti, které blokuje. Případná nečinnost tedy automaticky není neutrální volbou.
Historické příklady neuváženého „zbourání“ Chestertonova plotu
Čínská kampaň proti čtveřici škůdců
V rámci čínského industriálního projektu známého jako Velký skok vpřed nařídil vůdce Mao Ce-tung likvidaci čtyři zvířecí druhů: komárů, much, krys a vrabců. Vrabci byli označeni za hospodářské škůdce, protože požírali obilí. Číňané následně vyhubili stovky milionů těchto ptáků. Později však vyšlo najevo, že vrabci fungovali jako přirozený „štít“ proti obtížnému hmyzu. Bez jejich přítomnosti došlo k masivnímu přemnožení sarančat a devastaci úrody, což se následně stalo jedním z hlavních spouštěčů Velkého čínského hladomoru, který vedl k desítkám milionů obětí na životech.[2][3]
Zrušení soukromého vaření a domácích zásob během kolektivizace v Číně
V éře Velkého skoku vpřed docházelo v řadě obcí k zavádění společných jídelen. Rodinám tak bylo v praxi zabraňováno vařit ve vlastních domácnostech a hospodařit se vlastními zásobami potravin; někde jim bylo dokonce odebráno i samotné kuchyňské náčiní. Jakmile začalo selhávat zásobování společných kantýn, domácnosti rázem postrádaly alternativní možnost stravování. Jídelny samotné sice nebyly příčinou hladomoru – zásadní roli hrály zejména nucené odvody obilí, nadhodnocené statistiky a další politická rozhodnutí – odstranění domácí autonomie nicméně výrazně zvýšilo závislost obyvatel na selhávajícím systému.[4][5]
Kolektivizace sovětského zemědělství
Sovětský režim na přelomu 20. a 30. let přikračoval k násilnému rušení samostatného hospodaření a naopak sdružoval rolníky do tzv. kolchozů. Nucené odvody obilí vedly k rozvratu zemědělství; na Ukrajině a v dalších částech SSSR pak vznikl rozsáhlý hladomor. Historici diskutují o záměrech režimu a o přesném podílu jednotlivých faktorů, ale nucená kolektivizace a represivní odběry jsou dobře doloženou součástí katastrofy.[6][7]
Odebírání lodí a rýže v Bengálsku za druhé světové války
Britská koloniální správa zavedla v Bengálsku v obavě z japonské invaze takzvanou „denial policy“: z některých pobřežních oblastí se odvážela rýže a docházelo k zabavování soukromých lodí s kapacitou na převoz většího počtu lidí. Britové tím chtěli připravit Japonce o zdroje a prostředky, které by útočníci mohli využít pro svou vlastní vojenskou expanzi. Tím se ale současně oslabily místní zásoby a doprava potravin, což přispělo k rozhoření bengálského hladomoru v roce 1943.[8][9][10]
Odstraňování dřevinných pásů na britském venkově
Po druhé světové válce začala zemědělská politika v Británii upřednostňovat větší a snadněji obdělávatelná pole, i z důvodu rozšiřující se mechanizace. Začalo proto docházet k masivnímu odstraňování tzv. hedgerows, křovinných pásů utvářejících polní mez. S odstraněním těchto remízků nicméně došlo k úbytku koridorů pro volně žijící živočichy a odstranění přirozených struktur, které pomáhaly zadržovat vodu v krajině a zpomalovat zhoubnou půdní erozi. Výzkum britského zemědělství spojuje poválečnou intenzifikaci s odstraněním zhruba poloviny všech původních polních mezí. Tento zásah negativně ovlivnil úrodnost i výnosnost zemědělské půdy, biodiverzitu ekosystémů i dlouhodobou udržitelnost zemědělské činnosti.[11][12]
Americko-australský zákaz praktiky cultural burning
Domorodé kmeny v Severní Americe či Austrálii po celá staletí praktikovaly tzv. cultular burning – tradiční řízené vypalování suché biomasy v terénu. V chladnějších obdobích roku nebo po dešti původní obyvatelé pravidelně zakládali malé kontrolované požáry, při nichž spalovali opadané listí i porosty nízké vegetace. Moderní lesnické správy v 19. a 20. století ovšem tuto tradici zakázaly a zavedly přísnou doktrínu absolutního hašení jakéhokoliv ohně. Výsledkem této regulace bylo masivní hromadění odumřelého dřeva, které pak v suchých letech a letních měsících vedlo ke vzniku rozsáhlých lesních požárů, které devastovaly celé ekosystémy i města. Indiáni a Aboriginci používali tradiční metodu kulturního vypalování právě proto, aby těmto ničivým katastrofám zabraňovali; kontrolované požáry navíc podporovaly růst nových rostlin pro divokou zvěř a udržovaly krajinu čistou a přehlednou pro lov. Dnešní lesníci se proto k původní metodě řízeného vypalování sami navracejí.[13][14]
„Po bitvě je každý generál“
Přestože nechtěné negativní důsledky některých dřívějších reforem se mohou v dnešním světle jevit jako zřejmé či vyhnutelné, a jejich implementace může s odstupem působit neuváženě, ve skutečnosti je tento způsob uvažování zatížen kognitivním zkreslením, které je známé jako tzv. hindsight bias neboli zaujatost zpětného pohledu.[15]
Jakmile je s bezpečnou jistotou znám výsledek určité akce nebo činnosti, lidská mysl má tendenci věřit, že tento výsledek bylo možné předvídat již od samého začátku a že všechny důsledky byly naprosto logické a nevyhnutelné. Tento psychologický jev funguje zejména na základě selektivnosti lidské paměti – jakmile se mozek dozví výsledek, automaticky přepíše část svých starých vzpomínek. Oslabí vzpomínky na původní pochybnosti či nejistotu ohledně budoucích scénářů a nahradí je falešnou vzpomínkou na vlastní sebejistotu v duchu „hned jsem věděl, že to tak dopadne!“[16]
Ve skutečnosti se ale každé rozhodování odehrává pod určitou mírou nejistoty a neinformovanosti, přičemž stav, ve kterém je aktér schopen vyhodnotit veškeré myslitelné důsledky svého jednání, je spíše hypotetickým ideálem než reálnou možností.
Libertariánský pohled & kritika
V každém z výše zmíněných historické příkladů, kde určitá reforma vedla ke katastrofálním či dalekosáhlým negativním důsledkům, hrál důležitou roli stát nebo jiná centrální či mocenská autorita. Rozhodnutí bylo často implementováno plošně a mnohdy dopadlo i na lidi, kteří s jeho přijetím sami nesouhlasili. Pro libertariány je tento aspekt problému velmi důležitý, neboť naráží na téma dobrovolnosti a poukazuje na problém asymetrie mezi odpovědností za rozhodnutí a nesením nákladů za jeho přijetí.
Britové v Bengálsku, komunisté v Rusku nebo Mao Ce-tung v Číně učinili kroky, které na jednu stranu přímo ovlivnily osudy druhých, ale jejichž negativní dopady na druhou stranu sami příliš nepocítili, přestože za ně byli přímo odpovědní. Lidé, kterých se zásahy týkaly, často neměli jinou možnost, než se pod nátlakem či hrozbou systémového násilí podřídit plošnému rozhodnutí autority. To je obrovský rozdíl oproti případu, v němž by se určitá změna zavedených pořádků týkala pouze aktéra samotného a byla výsledkem dobrovolně přijatých kroků.
Pokud například majitel likérky upraví výrobní postup nebo recepturu, která se v rodinné tradici předává v neměnné podobě po celé generace, vstupuje tím do rizika, za které zodpovídá pouze on samotný. Pokud spotřebitelům alkohol s pozměněným složením nebude chutnat, finanční ztrátu ponese výhradně lihovarník sám a vzniklé škody může přičítat nanejvýše sobě. Pokud však pomyslný Chestertonův plot překročí vláda, pak negativními následky zatěžuje i další lidi, kteří se k danému kroku často nemohli sami nijak vyjádřit.
Koncept Chestertonova plotu se tak v libertariánském pojetí stává argumentem proti centrálnímu plánování a sociálnímu inženýrství. Metafora je blízká i tezím, které zastávali různí libertariánští či liberální myslitelé. Pravidla, postupy a instituce vzniklé tzv. spontánním řádem, který popisuje Friedrich August von Hayek, mohou být účinným řešením problému, který by centrální plánovač pravděpodobně nebyl schopen sám vyřešit kvůli problému rozptýlených znalostí.[17] Nahrazení původních poměrů centrálním plánem tak může vést ke zhoršení celé situace. V eseji „Proč nejsem konzervativec“ se však Hayek výslovně vymezil proti konzervatismu jako politickému postoji, který má sklon bránit existující řád prostě jen proto, že existuje po dlouhou dobu.[18]
Koncept by měl blízko i k teorii intervencionismu Ludwiga von Misese. Mises ve svém díle Kritika intervencionismu varoval před situací, kdy vládní zásah do volného trhu nebo regulace určitého hospodářského odvětví vyvolá nové a nepředvídatelné problémy, které se samy později stanou impulsem k přijímání dalších navazujících pravidel a opatření. To v Misesově pojetí nakonec vede k utvoření bludné spirály intervencionismu, kdy postupně dochází k bobtnání pravomocí státního aparátu a rozsahu jeho činnosti.[19]
- ↑ Chesterton, G. K. (1929). The Thing: Why I am a Catholic. Sheed & Ward.
- ↑ Shapiro, J. (2001). Mao's War Against Nature: Politics and the Environment in Revolutionary China. Cambridge University Press.
- ↑ Dikötter, F. (2010). Mao's Great Famine: The History of China's Most Devastating Catastrophe, 1958–1962. London: Bloomsbury Publishing.
- ↑ Chang, G. H., & Wen, G. J. (1997). Communal dining and the Chinese famine of 1958–1961. Journal of Political Economy, 105(6), 1234–1261.
- ↑ Yang, J. (2012). Tombstone: The Great Chinese Famine, 1958–1962. New York: Farrar, Straus and Giroux.
- ↑ Davies, R. W., & Wheatcroft, S. G. (2004). The Years of Hunger: Soviet Agriculture, 1931–1933. London: Palgrave Macmillan.
- ↑ Conquest, R. (1986). The Harvest of Sorrow: Soviet Collectivization and the Terror-Famine. Oxford University Press.
- ↑ Sen, A. (1981). Poverty and Famines: An Essay on Entitlement and Deprivation. Oxford University Press.
- ↑ Mukerjee, M. (2010). Churchill's Secret War: The British Empire and the Ravaging of India during World War II. Basic Books.
- ↑ Mukherjee, S., et al. (2019). Drought and famine in India, 1870–2016. Geophysical Research Letters, 46(6), 3322–3330.
- ↑ Forman, R. T., & Baudry, J. (1984). Hedgerows and hedgerow networks in landscape ecology. Environmental Management, 8(6), 495–510.
- ↑ Rackham, O. (1986). The History of the Countryside. London: J. M. Dent & Sons.
- ↑ Pyne, S. J. (1982). Fire in America: A Cultural History of Wildland and Rural Fire. Princeton University Press.
- ↑ Kimmerer, R. W., & Lake, F. K. (2001). The role of Indigenous burning in land management. Journal of Forestry, 99(11), 36–41.
- ↑ Fischhoff, B. (1975). Hindsight is not equal to foresight: The effect of outcome knowledge on judgment under uncertainty. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 1(3), 288–299.
- ↑ Roese, N. J., & Vohs, K. D. (2012). Hindsight bias. Perspectives on Psychological Science, 7(5), 411–426.
- ↑ Hayek, F. A. (1945). The Use of Knowledge in Society. The American Economic Review, 35(4), 519–530.
- ↑ Hayek, F. A. (1960). „Why I Am Not a Conservative.“ In: The Constitution of Liberty. Chicago: University of Chicago Press.
- ↑ Mises, L. von (1929). A Critique of Interventionism. Arlington House.