Nerovnost

Infografika upozorňující na majetkové a finanční nerovnosti; Zdroj: Openverse

„Svoboda ze své podstaty podkopává sociální rovnost a rovnost potlačuje svobodu — jak jinak by jí mohlo být dosaženo?“

— Alexandr Solženicyn, projev v Lucs-sur-Boulogne, 25. září 1993

Sociální nerovnost označuje takový stav společnosti, kdy jednotlivci (či skupiny) nemají srovnatelná práva, příležitosti, společenské postavení či rovný podíl na hmotném bohatství; často na základě osobní nebo kolektivní identity jedince, jakou může představovat společenská třída, náboženství, etnicita nebo pohlaví či gender.

Jedním z nejčastěji řešených a diskutovaných témat majetková nerovnost, a to zejména proto, že je nejsnadněji měřitelná a má bezprostřední, přímý a okamžitý dopad na kvalitu lidského života i stabilitu celé společnosti. Peníze a majetek představují univerzální prostředek, který zásadně ovlivňuje všechny ostatní oblasti lidského bytí.

Majetková nerovnost optikou libertariánství

Otázka původu a nabytí majetku

Pro libertariány je při kritice majetkových nerovností nejdůležitějším aspektem původ zbohatnutí a způsob nabytí majetku. Pokud aktéři bohatnou skrze dobrovolnou směnu, výrobu, spoření nebo třeba předáváním dědictví, má jejich status odlišnou morální váhu oproti případu, kdy by ke svému majetku přišli skrze násilí a porušování vlastnických práv (nevolnictví a otroctví, rabování, loupež, invaze, anexe, podvod, konfiskace,...). Pokud bohatství vzniklo tímto predátorským způsobem a následně se drží v rodové linii, libertariáni jako například Robert Nozick řeší způsoby náprav těchto historických křivd.

Libertariánská obhajoba vlastnických práv tedy neznamená automatickou obhajobu současného rozdělení majetku. Nozick do své teorie zahrnuje vedle principů spravedlivého nabytí a převodu také princip nápravy nespravedlnosti a historických křivd. Ten se týká i situací, kdy následky někdejšího bezpráví přetrvávají a ovlivňují postavení potomků původních aktérů. Dědictví samo tedy nezaručuje legitimitu majetkového nároku; Nozick nicméně varuje před automatickým přenášením osobní viny předků na jejich potomky. Úplný postup nápravy těchto křivd Nozick nepředložil, otevřel však otázky určení oprávněného nároku poškozených a vymezení povinností těch, kdo z historických křivd těží.

Upřesnění problému rozevírajících se nůžek

Je pravda, že nůžky mezi bohatými a chudými se v různých obdobích a regionech nadále rozevírají, rostoucí nerovnost nicméně ještě neznamená zhoršování životních podmínek chudších lidí. Zajímavé je pozorovat rozdíly mezi absolutní a relativní chudobou. Absolutní chudoba se posuzuje vůči určitému reálnému životnímuminimu, zatímco relativní chudoba vyjadřuje nedostatek prostředků ve vztahu k běžné příjmové úrovni dané společnosti. Materiální podmínky chudších lidí se proto mohou zlepšovat, přestože nadále zůstávají relativně chudí. Také růst rozdílů mezi bohatými a chudými může doprovázet celkový růst životní úrovně obou skupin.

Lidé, kteří jsou podle současných měřítek relativní chudoby považováni za chudé, mají ve skutečnosti více reálného materiálního zázemí a majetku, než lidé, kteří byli za chudé považováni o několik dekád nazpět. Analýza think-tanku Heritage Foundation z roku 2011 uvádí, že přibližně 80 % chudých domácností mělo klimatizaci, 74 % automobil nebo nákladní vůz, 31 % nejméně dvě vozidla a 42 % dokonce své vlastní bydlení. Přístup k internetu tehdy mělo přibližně 43 %. Domácnost sice stále nemusí mít dostatečné příjmy na nečekané výdaje, starší automobil, lednice, počítač a další majetek jsou přesto zlepšením kažododenního života, které představuje výrazný posun oproti poměrům chudých lidí v nedávné minulosti.

Nerovnosti jako vlastnost světa i člověka

Libertariáni podotýkají, že majetkové nerovnosti, které vznikají výše zmíněnými legitimními způsoby, nejsou samy o sobě problémem, nýbrž nevyhnutelnou vlastností světa. Lidé si nemohou být rovni již z podstaty věci, protože každý člověk disponuje unikátní kombinací charakterových vlastností, znalostí, schopností a dovedností. Určité osobnostní znaky pak spíše korelují s vyšším bohatstvím (například charisma, inteligence, disciplinovanost, síla, krása apod.) Rovnost práv tedy neznamená totožnost schopností, preferencí ani životních výsledků.

I kdyby existoval způsob, jak všechno světové bohatství rovnoměrně rozdělit mezi všechny aktéry, rozdíly mezi lidmi by s časem vedly k obnovení majetkové nerovnosti. Robert Nozick tuto námitku ilustruje příkladem populárního basketbalisty Wilta Chamberlaina: dobrovolné platby diváků za zhlédnutí zápasu košíkové mohou původně rovné rozdělení změnit, aniž by samotnými převody byla porušena něčí práva. Trvalé zachovávání přesné majetkové rovnosti by podle této argumentace vyžadovalo opakované zásahy do nakládání s majetkem, které však nejsou automaticky obhajitelné a vyžadují robustní argumentaci.

Lze též předpokládat že v případě nalezení mechanismu, který by majetkové rozdíly dlouhodobě vyrovnával, by lidé přesunuli svoji pozornost k jiným nerovnostem. Předmětem debat by se tak mohlo stát např. privilegium atraktivity (beauty privilege), zdravého těla (able-bodied privilege), duševního zdraví (mental health privilege), anebo rozdíly v inteligenci, vědomostech, zručnosti, rychlosti, vzrůstu apod. Potenciální „narovnávání“ takových přírodou daných rozdílů pro libertariány představuje neakceptovatelnou dystopickou formu sociálního inženýrství. Murray Rothbard před podobným uvažováním varoval ve své eseji Egalitarianism as a Revolt Against Nature a odkazoval se ke sci-fi povídce Kurta Vonneguta s názvem Harrison Bergeron, kde bylo absolutní rovnosti mezi lidmi dosahováno skrze cílené hendikepování (zátěžové vesty pro silné, rušičky myšlenek pro inteligentní, zohyzďující masky pro krásné,…) Rothbard tím ilustroval svou ústřední námitku, že důsledné narovnávání lidských odlišností ohrožuje svobodu a individualitu. Zásadním bodem libertariánské kritiky je tak otázka, kde a proč by se měly zastavit rovnostářské požadavky, pokud by se za nežádoucí považovala každá výhoda jednoho člověka oproti druhému.

Role závisti a sociálního srovnávání

Libertariáni a jiní kritici rovnostářství upozorňují na úlohu a vliv lidské závisti. Teorie sociálního srovnávání říká, že lidé nehodnotí svoji životní situaci nezaujatě, nýbrž skrze srovnávání s ostatními. Na tom je postaven argument, že odpor k majetkovým rozdílům nevychází pouze z deklarované starosti o blaho druhých, ale je ovlivněn i závistí a subjektivní nelibostí nad tím, že se druhým daří lépe.

Se závistí souvisí také tzv. krabí efekt či krabí mentalita (anglicky crab mentality či crabs in a barrel). Název vychází z metafory krabů ve kbelíku, kteří stahují zpět každého jedince, který se pokusí vylézt ven. V lidských vztazích označuje jednání, při němž lidé brání druhým v úspěchu či společenském nebo majetkovém vzestupu. Některým lidem proto začne osobní životní situace vadit až v moment, kdy jsou svědky náhlého vzestupu jiných lidí ve svém okolí.

Studie sociálního psychologa Davida Sznycera a kolegů z roku 2017 ukázala, že podpora přerozdělování souvisela nejen s deklarovaným soucitem, ale i se závistí a očekávaným osobním prospěchem. Pozoruhodným zjištěním bylo, že 14–18 % účastníků amerického, indického a britského vzorku preferovalo vyšší zdanění bohatých i tehdy, když v zadání průzkumu jasně stálo, že dané řešení přinese chudým menší finanční pomoc.

Podobné studie, které operují s dotazníkovým šetřením a sebehodnotícími škálami, nicméně narážejí na zásadní metodologická omezení. Odpovědi respondentů jsou zkresleny sociální žádoucností, která vede k zamlčování negativních vlastností (jako je závist) a vyzdvihování těch pozitivních (jako je sucit), neboť lidé se chtějí (ať vědomě či nevědomě) prezentovat v příznivějším světle. Zvláště u citlivých společenských témat jde o dobře doloženou slabinu dotazníkových výzkumů. Lidé též mají omezený vhled do vlastních motivů. Uváděné odpovědi mohou být sice upřímné, ale přesto nepřesné. Navíc mohou existovat výrazné rozdíly mezi deklarací hodnot a reálným jednáním. Vyjádřit podporu pomoci druhým v rámci teoretického výzkumu je něco jiného než skutečné obětovat vlastní peníze, čas nebo výhody. Existuje tedy možnost, že závist hraje v reálném rozhodování jednotlivců větší roli, než jakou dokládají výzkumy používající sebehodnotící dotazníková šetření.

Příliv zvedá všechny lodě

Generování bohatství ve společnosti nelze považovat za tzv. hru s nulovým součtem (zero-sum game) – tedy situaci, kdy jeden aktér získává na úkor druhého. Bohatnutí bohatých není pro chudé přímou ztrátou. Naopak. Existuje metaforické přísloví „příliv zvedá všechny lodě“, které vyjadřuje, že celkový ekonomický růst a hromadění bohatství pomáhají všem účastníkům (i když nerovnoměrně) a nikoli pouze těm jednotlivcům, kteří zisk vytvářejí. Výroba, inovace a spolupráce mohou zvětšovat množství dostupných statků a služeb i jejich kvalitu. Bohatnutí bohatých proto samo o sobě neznamená, že chudí o něco přicházejí. Dokonce i pokles jejich procentního podílu na celkovém bohatství světa může doprovázet růst jejich vlastního majetku a zvyšování životní úrovně.

Pokud například vizionářský podnikatel nebo firma uvede na trh užitečnou inovativní technologii, může sice získat značný zisk, ale implementace dané technologie zároveň může zvyšovat celkovou životní úroveň ve společnosti a přinášet zákazníkům dostupnější a kvalitnější výrobky, úsporu času nebo nové možnosti vlastního zbohatnutí. Inovace mohou přinášet pozitivní externality, tedy užitek pro třetí osoby, který není plně zachycen v ceně příslušné transakce. Výzkum například rozšiřuje zásobu poznatků, na něž mohou navazovat další vynálezci a podnikatelé. Příkladem může být rozšíření umělé inteligence a jazykových modelů. Mnohé z nich jde používat i v bezplatné podobě a využít jejich přínosu k vlastnímu vzdělání, podnikání či zvyšování kvalifikace na trhu práce. Přínos inovace tak může výrazně přesahovat příjem jejího původce.

Dalším mechanismem je investování kapitálu v podobě akcií, dluhopisů apod. Majetek, kteří bohatí lidé vkládají do podnikání často financuje výrobní zařízení, rozšiřování provozu nebo vývoj nových technologií. Širší přínosy podnikání mohou vznikat rovněž offshoringem, přesouváním části podnikových činností do zahraničí, a obecněji zahraničními investicemi. V hostitelských zemích mohou vznikat nová pracovní místa a zakázky pro místní dodavatele, docházet k rozšiřování technologických znalostí, manažerských postupů a pracovních dovedností. Tyto přínosy mohou přesahovat samotný zahraniční podnik, například když jeho zaměstnanci později využijí získané zkušenosti v domácích firmách nebo založí vlastní podnikání.

Mnohé firmy též při své zahraniční činnosti budují a modernizují infrastrukturu, ať už dopravní, zdravotnickou či energetickou. Dochází k budování a modernizaci dálnic, železnic, přístavů a letišť, které mohou být následně využívány i místním obyvatelstvem a místními firmami. Nadnárodní korporace také často investují do místních rozvodných sítí, elektráren nebo optických kabelů, což stabilizuje energetiku a konektivitu pro celý přilehlý region. Zahraniční podniky mohou rovněž budovat a provozovat kliniky, nemocnice nebo preventivní zdravotní programy. Péče určená zaměstnancům se někdy rozšiřuje na jejich rodiny a okolní komunity. Konkrétním příkladem je společnost Firestone v Libérii: zpráva amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) z roku 2014 popisuje, že vedle zaměstnanců a jejich rodin poskytovala okolním komunitám také péči v souvislosti s porodem, běžné očkování, primární péči prostřednictvím mobilní zdravotnické jednotky a akutní ošetření. Přínosy zahraničního podnikání se tak mohou dostávat i k lidem, kteří nejsou jeho zaměstnanci ani přímými obchodními partnery.

Libertariány ani anarchokapitalisty nelze rozhodně považovat za zastánce korporatokracie nebo obhájce korporační moci. Pouze odmítají plošnou démonizaci velkých nadnárodních firem a podniků a podotýkají, že jejich činnost má kromě mnoha negativ i své pozitivní přínosu. Ve své kritice pak samozřejmě adresují i firmami produkované negativní externality, které zasahují do vlastnických práv druhých lidí, a stejně tak poukazují na další negativní fenomény jako je například dobývání renty. Zároveň ale dodávají, že situaci v mnoha ohledech výrazně zhoršuje provázanost se státních mocí či samotná existence systému států.

Problém s vymezením hranice

Jedním z navrhovaných způsobů snižování majetkové nerovnosti je vyšší zdanění bohatých a následné přerozdělování získaných prostředků. Radikálnější návrhy zahrnují také vyvlastňování určitých druhů majetku. Takové přístupy ovšem otevírají zásadní otázku: podle jakého kritéria určit, kdo má přispívat, v jaké míře a ve prospěch koho?

Mezi „bohatým“ a „nebohatým“ člověkem neexistuje přirozený ostrý předěl. Při stanovení konkrétní hranice je navíc nutné určit, zda sledujeme příjem nebo čistý majetek, zda posuzujeme jednotlivce nebo společnou domácnost, a zda bereme v potaz také zadlužení či dostupnost hotovosti. Majitel hodnotné nemovitosti může mít nízký běžný příjem, zatímco člověk s vysokým příjmem nemusí mít téměř žádný čistý majetek. S obdobnými otázkami oceňování, dluhů a likvidity se potýká také praktický návrh majetkových daní. Při pokusech o narovnání majetkových rozdílů tak často vyvstává tzv. problém arbitrární hranice.

Hranici sice je možné stanovit číselně například na základě statistiky a údajů o rozdělení bohatství ve zkoumaném vzorku či segmentu, ale není možné nastavit plošnou hranici, která povede ke stejnému subjektivnímu vnímání ztráty a zisku. Lze sice předpokládat, že modelové odebrání 1 mil. Kč způsobí větší újmu člověku, jehož celkový majetek činí 1,5 mil. Kč nežli člověku, jeho majetek činí například 10 mil. Kč, již ovšem nelze předpokládat, že dvě různé osoby, z nichž každá disponuje 10 mil. Kč budou ztrátu 1. mil Kč pojímat totožně. Zde narážíme na problém tzv. nemožnosti interpersonálního srovnání užitku (interpersonal comparison of utility).

Utilitaristické směry, které obhajují zdanění bohatých klesajícím mezním užitkem, implicitně předpokládají, že užitek lze měřit podobně jako teplotu na teploměru. Věří, že např. 100 tis. Kč odebraných z 1. mil Kč způsobí pomyslnou „újmu o velikosti 5 bodů“, zatímco chudému člověku tato částka přinese „užitek o velikosti 50 bodů“. Britský ekonom Lionel Robbins nebo představitelé Rakouské ekonomické školy však vysvětlují, že užitek je čistě subjektivním psychický stavem, který nelze jednoduše sčítat, odčítat ani porovnávat napříč jednotlivými aktéry. Není tedy možné předpokládat platnost předpokladů jako: „Tihle lidé už jsou bohatí dost, takže jim odevzdání tohoto % majetku nezpůsobí žádnou závažnou psychickou újmu.“ Ani vysoký zůstatek na účtu po zdanění, ani klesající mezní užitek nezaručují stejnou subjektivní hodnocení a totožnou psychologickou akceptovatelnost pro každého jednotlivce.

Další otázkou je volba srovnávací skupiny. Člověk považovaný za příslušníka střední třídy v rámci vlastní země může v celosvětovém srovnání zaujímat podstatně vyšší postavení. Mnozí zastánci zdanění bohatých často patří k obyvatelům severoatlantického civilizačního okruhu, ve kterém se koncentruje okolo 60 % veškerého světového bohatství. Celosvětovou optikou tedy sami patří mezi nejbohatší lidi na planetě a redistribuce majetku by se tím pádem musela týkat i jich samotných. Lidé mají nicméně tendenci považovat za standard právě tu úroveň, na níž jsou sami zvyklí. Za pomyslnou hranici důstojné životní úroveň proto mohou implicitně považovat své vlastní poměry a svoji pozornost následně obracet k těm, kteří jsou ještě movitější.

V takový moment může vznikat problém dvojího metru, pokud člověk požaduje majetkové oběti od ostatních, ale sebe bez odpovídajícího zdůvodnění vyjímá z pravidla, které sám prosazuje. Námitka „někdo jiný má ještě více než já“ sama o sobě takové vyjmutí neospravedlňuje; pokud by to tak bylo, pak by ji mohl vznést téměř každý a nakonec by se redistribuce majetku či zdanění muselo týkat pouze nejbohatšího státu, nejbohatšího člověka a nejbohatší firmy na světě.

Vztah mezi rovností a svobodou

Rovnost i svobodu lze považovat za hodnoty, které velká část společnosti vnímá jako kladné, cenné a žádoucí. Problémem ovšem je, že podobných pozitivních hodnot existuje celé množství (bezpečí, spravedlnost, solidarita, respekt, mírumilovnost,...) a při pokusu o jejich maximalizaci v rámci společnosti se jednotlivé hodnoty začnou dostávat do přímých konfliktů. Rusko-britský filozof, esejista a historik idejí Isaiah Berlin například výslovně odmítal představu, že by mohl existovat pomyslný stav dokonalé společenské harmonie, kde je možné maximalizovat veškeré aspekty dobra zároveň.

Stane-li se tedy ústředním cílem společnosti rovnost, pak je nemožné, aby zároveň docházelo k maximalizaci svobody a respektu k vlastnickým právům. Aby totiž mohlo docházet k úspěšnému zavádění a udržování rovnostářství, muselo by zároveň nevyhnutelně docházet k zásahům do vlastnictví a svobody rozhodování těch aktérů, kteří disponují větším majetkem než druzí. Pokud je naopak cílem svoboda, pak bude nevyhnutelně docházet k prohlubování společenských nerovností, protože volné nakládání s osobními dispozicemi i vlastnictvím (dokonce i v přísně vymezeném rámci principu neagrese) povede k přesouvání bohatství ve společnosti směrem k těm, kteří jsou úspěšnější v hospodaření s penězi a v jejich zhodnocování. Svoboda (vymezená negativními právy) a rovnost (ve smyslu požadavku na vynucované udržování majetkové symetrie) lze tedy do určité míry vnímat jako opačné póly na pomyslné ose, přičemž posun vstříc jednomu cíli v praxi často znamená odklon od cíle druhého. To je základní problém tzv. plurality hodnot.

Odkazy

Související články

• Antikapitalismus
• Kapitalismus
• Přerozdělování
• Spravedlnost
• Příliv zvedá všechny lodě