Judikát 8 Tdo 985/2023
More actions
Judikát 8 Tdo 985/2023 ze dne 24. 1. 2024 je kontroverzním verdiktem uzavírajícím několikaletý soudní spor s bývalým a dnes již zesnulým moderátorem Svobodného rádia Vladimírem Kapalem, který byl odsouzen za popírání a zpochybňování válečného zločinu. Libertariánská komunita v Česku vnímá rozhodnutí Nejvyššího soudu – a zejména konkrétní pasáž v jeho argumentace – jako jednoznačný příklad narušování svobody projevu.
„Pachatel proto o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn. Tyto předpoklady budou přitom naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti.“— 8 Tdo 985/2023[1]
Počátek & vývoj situace
Vladimír Kapal (1949–2024) byl českým novinářem a regionálním politikem. Zároveň působil jako hlasatel ve Svobodném rádiu, které sám založil. Během jednoho z živých výstupů v červenci roku 2020, kde byli hosty amatérský historik Juraj Václavík a komunistický politik Josef Skála, Kapal prohásil, že známý Katyňský masakr měl být vykonstruován nacisty (ve skutečnosti se jednalo o akci, kterou inicioval Josif Stalin spolu s vedením sovětské tajné policie NKVD). Obvodní soud pro Prahu 7 se následně za toto prohlášení rozhodl vydat na moderátora trestní příkaz. Podle něj měl být Kapalovi uložen osmiměsíční trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na 5 let.
Vladimír Kapal proti tomuto příkazu podal v roce 2022 odpor, ale v březnu 2023 byl stejným soudem odsouzen znovu. V červnu téhož roku byl verdikt potvrzen i odvolacím soudem, načež se Kapal rozhodl odvolat k Nejvyššímu soudu v Brně. Ani zde však se svým stanoviskem neuspěl. Vladimír Kapal byl výkladem soudu pobouřen a následně se obrátil na Ústavní soud, který však jeho žádosti nevyhověl. Kapal své odsouzení později označoval za politický proces.
Opětovné využití judikátu
Nejvyšší soud tento princip zopakoval ještě výrazněji v usnesení 3 Tdo 706/2024 z prosince roku 2024. Tento případ se týkal učitelky Martiny Bednářové, která při výuce na Základní škole Na Dlouhém lánu ospravedlňovala a popírala ruskou agresi na Ukrajině. I ona byla za své počínání pravomocně odsouzena a soud se odvolal na svou dřívější argumentaci, kterou použil i v soudním řízení s Vladimírem Kapalem.
V případu vedeném s Martinou Bednářovou se však objevily i jiné, přímočařejší a ještě ostřejší výroky. Například:
„Lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu.“— 3 Tdo 706/2024[2]
Kritika
Ve soudním řízení s Vladimírem Kapalem zaznělo ze strany Nejvyššího soudu následující vyjádření: „Pachatel proto o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn.“ To samo o sobě není nijak překvapivé. Aby mohl být pachatel odsouzen za popírání válečného zločinu, musí být prokázán úmysl daného jednání. Problematický je však další krok. Podle názoru soudu je skutková podstata naplněna i tehdy, když je člověk subjektivně přesvědčen o pravdivosti svého tvrzení, ale uvědomuje si, že jeho názor se zásadně odlišuje od „většinového názoru současné demokratické společnosti“. Právě tato formulace je zdrojem největších kontroverzí.
Vědomí společenského nesouhlasu totiž není to stejné jako vědomí objektivní nepravdivosti. Optikou neformální logiky můžeme jednoznačně prohlásit následující: z výroku „vím, že většina lidí považuje mé tvrzení za nepravdivé“ nemusí automaticky plynout závěr „připouštím, že mé tvrzení může být nepravdivé“. Člověk si může plně uvědomovat, že jeho stanovisko sdílí mizivé procento jedinců a současně může být bytostně přesvědčen, že má pravdu a zbývajících 99 % oponentů se mýlí.
„Kdyby celé lidstvo kromě jediného člověka zastávalo stejný názor a pouze tento jediný člověk názor opačný, lidstvo by nebylo o nic více oprávněno jej umlčet, než by on, kdyby měl tu moc, byl oprávněn umlčet celé lidstvo.“— John Stuard Mill, On Liberty, 1859
Ze samotného vědomí existence většinového konsenzu tedy nevzniká nutně srozumění s nepravdivostí vlastního tvrzení – to je v trestním právu zásadní, protože sám zákoník konstatuje, že pokud pachatel určitou skutkovou okolnost trestného činu nezná ani ji nepokládá za možnou, nejedná ve vztahu k ní úmyslně (princip skutkového omylu podle § 18).[3] V tento moment tedy vzniká teoretický rozpor.
Ještě problematičtější je ovšem odvolání na „většinový názor demokratické společnosti“. Historická fakta nejsou definována žádným pomyslným společenským hlasováním. Pokud by 90 % společnosti věřilo nepravdivému výkladu dějin a pouhých 10 % by zastávalo výklad pravdivý, ani v takovém případě by to nemohlo cokoli změnit na ontologické podstatě historické reality. V opačném případě by stačilo, aby se výrazná většina soudobé společnosti shodla na tvrzení, že holokaust je vymyšlený, o rázem by tím byly „vymazány“ všechny historické křivdy. Taková argumentace by však vyzněla zcela absurdně, z čehož je vidět, že odvolání na názor většiny samo o sobě nestačí.
Většinový názor určité společnosti - byť demokratické - nemusí být zdaleka zárukou nejen pravdivosti, ale dokonce ani morální přijatelnosti určitého postoje. Demokratická společnost starověkých Athén se například demokraticky shodovala na správnosti justiční vraždy filozofa Sókrata nebo na závěru, že vlastnictví otroků je veskrze legitimní a obhajitelné. Stejně tak demokratická společnost někdejších nově vzniknuvších Spojených států většinově schvalovala existenci otrokářského systému.
Ústavní soud, který se ke Kapalově případu později vyjádřil, se nicméně neodvolával pouze na demokratickou většinu. Prohlásil, že Katyňský masakr je událost, kterou lze velmi snadno doložit mnoha různými zdroji a prameny, které zmiňovaný většinově-společenský názor jednoznačně a prokazatelně potvrzují. Obvinění proti Kapalovi tedy nemůžeme chápat jako formulaci „tvrdíš něco jiného než většina.“ Zní spíše takto: „znáš rozsáhlé důkazy proti svému názoru, víš, že tvoje prameny byly vyvráceny, záměrně ignoruješ protidůkazy a přesto tvrzení prezentuješ jako fakt“.
Problémem ovšem je, že tato argumentace je spíše modelovým předpokladem, který apeluje na dokonalou čistotu lidské racionality a epistemicky poctivou práci s informacemi a zdroji. Pro lidskou mysl je ale naopak velmi přirozené, že podléhá kognitivním zkreslením, selektivní slepotě a emocionálním vlivům. Člověk si je častokrát vědom skutečnosti, že proti jeho postoji existují rozsáhlé důkazy a mnohdy zná i celou řadu argumentů, které jeho stanovisko vyvracejí – a přesto může být nadále niterně přesvědčen o své vlastní pravdě.
Trojice sociálních psychologů L. Ross, M. Lepper & M. Hubbard na základě svého výzkumu z roku 1975 zavedla pojem známý jako konceptuální konzervatismus (belief perservance). Jedná se o fenomén, který nám říká, že lidé mají tendenci držet se svých stávajících názorů, tezí či myšlenek i poté (a často navzdory tomu), co jsou jim předloženy relevantní důkazy, fakta a argumenty, které tyto názory vyvracejí. V takovém případě ovšem nemusí jít o svobodnou volbu záměrného ignorování protidůkazů. Mnohdy jde o stav, kdy se jedinec stává obětí svého vlastního pokřiveného vnímání reality. Nejvyšší soud tak svým rozsudkem riskuje záměnu epistemického selhání za subjektivní stránku trestného činu. Z objektivních okolností, které soud posuzuje, totiž není možné posoudit skutečný vnitřní stav mysli pachatele. Ten si často nedokáže plně uvědomovat ani pachatel sám a vše závisí především na míře jeho schopnosti metakognice a sebereflexe.
Velmi kontroverzní je i soudní konstatování o tom, že „lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu“. Tento výrok je spíše hodnotovým soudem než čímkoli jiným. Abychom mohli jednoznačně a objektivně říci, co názorem není, musíme mít nejprve jasně zadefinováno, co názorem je. Jenže v českém ani evropském právním řádu neexistuje žádná obecná legální definice slova „názor“. Možná ještě problematičtější je definice slova „lež“. Nejvyšší soud ve svém výroku terminologicky směšuje objektivní nepravdivost tvrzení se lží. Skutkové tvrzení nicméně může být objektivně nepravdivé, aniž by bylo subjektivně lživé. Je-li jeho autor skutečně přesvědčen o jeho pravdivosti, jedná se pojmově spíše o omyl či mylné přesvědčení. Žádný soud přitom nemůže z objektivních okolností objasnit vnitřní stav mysli pachatele. K té má přístup pouze pachatel sám, a to mnohdy jen velmi povrchně.
Libertariánský pohled
Libertariánské proudy obecně ostře odsuzují jakékoli státní a centrální zásahy do svobody slova. Svobodu projevu totiž svazují především s vlastnickými právy. Vladimír Kapal si tak podle tohoto výkladu může na své vlastní mediální platformě říkat cokoli, co považuje za přípustné. Stejně tak se může svobodně projevovat na pozemku vlastníka, kterému tento projev nijak nevadí.
Drtivá většina libertariánů by sama nijak neobhajovala morální správnost šíření nenávisti, schvalování genocidia nebo oslavování zločinných režimů; pouze by byla zásadně proti kriminalizaci tohoto jednání.
Neformální logika bez problému umožňuje zastávat stanovisko „tento názor se mi hnusí“ a zároveň i stanovisko „každý člověk by měl mít právo říkat, co si myslí, pokud nenarušuje cizí vlastnická práva”.
Libertariáni připouštějí, že některé druhy slovních prohřešků mohou být společensky škodlivé nebo přinejmenším problematické, ale z jejich pohledu je ideálním řešením upřednostnění mírového a konstruktivního dialogu před institucionalizovanými zákazy a tresty. Člověk, který zastává potenciálně nebezpečné názory, totiž s mnohem větší pravděpodobnosti zdiskredituje sám sebe právě tehdy, když se bude moci otevřeně účastnit celospolečenské debaty, než když bude legislativně izolován a umlčován.
Na půdě poslanecké sněmovny ČR například platí tzv. parlamentní indemunita, která poslancům umožňuje sdělovat své názory bez omezení – právě proto, aby byla zaručena plná názorová pluralita, která je nutným předpokladem pro vedení plnohodnotné a plodné diskuze.
„[Principem je] svoboda myšlení – nikoli svoboda myšlení pro ty, kteří s námi souhlasí, ale svoboda pro myšlenku, kterou nenávidíme.“— Oliver Wendell Holmes Jr., verdikt nejvyššího soudce v případu United States v. Schwimmer, 1929
Odkazy
Související články
Reference