Jednání s policií (návod)

Toto heslo je zatím rozepsané. Libertypedie se plní postupně — text níže nemusí být úplný a neměl by se citovat jako hotový obsah encyklopedie.

Služební vozidlo policie ČR; Zdroj: Wikimedia Commons

Pořizování záznamu úředního výkonu

D-FENS výslovně zdůrazňuje nutnost pořizování záznamu z každé komunikace s policisty a strážníky pro účely případné pozdější ochrany občanských práv a svobod.

Policisté ve výkonu služby nevystupují jako soukromé fyzické osoby, a proto se pořizování audio či videozáznamu nepovažuje za zásah do jejich práva na soukromí a ochranu osobnosti. Policisté se při provádění úkonu nacházejí v roli tzv. úřední osoby, tedy vykonavatele působnosti orgánu veřejné moci, a jsou tím pádem povinni strpět vyšší míru veřejné kontroly ze strany občanů. Nahrávání či natáčení je v právní praxi posuzováno jako jeden z projevů této veřejné kontroly a dále jako využívání občanského práva na informace a na ochranu práv a svobod. Při jednání s policistou ve službě si tedy občan může pořizovat jeho záznam, aniž by k tomu musel dostat výslovné svolení.

Nepřiznané nebo otevřené natáčení?

Výhodou nepokrytého natáčení může být, že policista s vyšší pravděpodobností podlehne autocenzuře způsobené tzv. odrazujícím efektem a upraví své počínání tak, aby na něm případné kontrolní orgány později nemohly shledat nic závadného. Nevýhodou ovšem může být, že kamera či mobilní telefon policistu naopak popudí a přiměje k vyostření celého zákroku. Přestože příslušníci musejí pořizování záznamu strpět, někteří se tomu mohou pokusit zabránit. Ne zcela neobvyklou praxí se stává situace, kdy policista mobilní či jiné záznamové zařízení „identifikuje jako zbraň“ a následně občana vyzve k jeho odložení. Takový incident se přihodil například českému popularizátorovi anarchokapitalismu Martinu Urzovi (zvukový záznam ze zákroku je k dispozici on-line). Pokud k takové situaci dojde, je rozumné poskytnout součinnost a zařízení skutečně odložit. Přesto jej lze ponechat v chodu a umožnit tak alespoň záznam zvukové stopy mimo záběr, aby mohl být zákrok i nadále monitorován.

Ing. Petr Jaroš, známý jako D-FENS

Václav Peričevič, předseda Spolku Šalamoun zabývajícího se monitorováním případů justičního selhání, vyzval v roce 2019 Ministerstvo vnitra ČR, aby na adresu těchto a podobných případů vydalo své oficiální stanovisko. V korespondenční odpovědi Ministerstva explicitně stojí, že použití mobilního telefonu jakožto zbraně se jeví krajně nepravděpodobné a ze strany zasahujících policistů se bude zřejmě jednat o případ zneužívajícího výkladu s cílem znemožnit pořizování záznamu.

V reálné praxi se tak dostávají do konfliktu dvě právní roviny: jednak působnost zákonů & Listiny základních práv a svobod a jednak závaznost policejní výzvy. Přestože platná legislativa je nadřazena konkrétním pokynům, příkazům a výzvám policejního příslušníka, občan se nachází v obtížné situaci.

Ani pevné přesvědčení, že policista postupuje nezákonně, totiž nedává občanovi právo neuposlechnout jeho výzvu.

V praxi se tedy musí člověk výzvě podrobit, přičemž její případnou nezákonnost je možné právně napadnout až zpětně. Bez důkazních materiálů je však pravděpodobnost úspěchu takového dovolání malá, a právě proto je vhodné v pořizování zvukového záznamu pokračovat i po odložení zařízení.

V případě nepřiznaného pořizování záznamu je situace snazší, neboť za předpokladu, že si policista není nahrávání vědom, odpadá i možnost eskalace konfliktu. Nevýhodou skrytého nahrávání je samozřejmě nemožnost či značná omezenost pořizování obrazového záznamu.

Videozáznam nebo zvuková stopa?

D-FENS uvádí, že se k pořizování videozáznamu uchyluje zejména v případě interakcí s úředníky, soudci a státními zástupci, zatímco v případě styku s policisty a strážníky preferuje zvukovou stopu. Uvádí, že zvukové záznamy jsou zcela dostačujícím důkazním materiálem v cca 95 % všech případů. Zároveň dodává, že v případě pořizování audiozáznamu je vhodné, když občan explicitně vysloví policistovo identifikační služební číslo. Díky tomu dojde k autentifikaci záznamu, čímž bude v případě následného správního řízení znemožněno jeho označení za podvržený.

Správné oslovování policejního příslušníka

Uniformovaní policisté ve výkonu služby zpravidla mívají na ramenou či hrudi jasně viditelné výložky (lidově „frčky“) se svou služební hodností. Samotné nošení výložek nicméně není povinné, povinné je pouze zřetelná viditelnost služebního identifikačního čísla.

Hodnost na výložkách napovídá, jakým způsobem policistu oslovovat, což může mít psychologický vliv na první dojem a zbytek následné komunikace. Korektní oslovení může přinést výhodu, zatímco nesprávné oslovení občana od začátku staví do horší situace.

S hodností rotného se lze u příslušníků PČR setkat pouze vzácně, týká se totiž nástupu bez maturity. Nováčci v Základní odborné přípravě nosí hodnost strážmistra, po ukončení výcviku pak obvykle získávají hodnost nadstrážmistra.

Nevhodná / problematická oslovení

Oslovení „pane policisto“ je univerzálním řešením, které vylučuje chybu. Toto oslovení nicméně vede k jasnému vymezení rolí, v závislosti na použitém tónu může znít servilně či bázlivě a může tak z psychologického hlediska prohlubovat či umocňovat podřízené postavení civilisty.

Oslovení „strážníku“ / „pane strážníku“ může snadno vést ke společenskému faux pas či k rozezlení policisty, pokud je jím titulován příslušník státní PČR. Oslovení strážník je totiž vyhrazeno pouze pro příslušníky obecní či městské policie a státní policista jej tedy může vnímat posměšně či pohrdavě. Civilista tím projevuje neznalost, která může dotyčného urazit, neboť každá z bezpečnostních složky má odlišné pravomoci.

Oslovení „důstojníku“ bývá v praxi většinou chybné, neboť důstojnická úroveň začíná hodností podporučíka, kterou řadoví „pochůzkáři“ či „dopraváci“ zpravidla nemívají. V České republice totiž rutinní výkon služby v terénu obstarávají převážně policisté v praporčických hodnostech (se stříbrnými hvězdami na výložkách), kteří představují většinové osazenstvo obvodních oddělení, dopravních inspektorátů a oddělení hlídkové služby. Důstojnické hodnosti (označené zlatými pěticípými hvězdami) se vyskytují zejména u kriminální policie a jsou spojeny s řízením, analýzou či specifickým odborným dozorem.

Vhodné oslovení

Oslovování policisty příslušnou hodností může vnést do komunikace zcela nový tón. Policisté jsou na tento způsob oslovování zvyklí z interního prostředí, v rámci občanského styku je nicméně krajně neobvyklý. Tato neobvyklost ovšem nemusí být na škodu; policistu tento přístup nijak neurazí a ze strany civilisty jde o asertivní nastolení důstojného komunikačního rámce a projev znalosti policejní hierarchie. Obojí může ovlivnit podobu dalších interakcí. Formálnost oslovení s vyšší pravděpodobností zajistí v komunikaci vzájemný respekt, neboť policisté jsou na formální oslovování zvyklí ze strany kolegů a nadřízených; znalost policejní hierarchie zase spíše povede k opatrnosti policisty během výkonu, neboť schopnost rozpoznávání hodností není mezi řadovými civilisty běžná a může vytvářet dojem „zasvěcenosti“ typické pro politiky, státní úředníky, vojáky či právníky.

Rizikem je v tomto případě záměna. Chyba v identifikaci hodnosti snadno ukáže, že civilista ve skutečnosti hierarchii nerozumí a pouze se snaží předstírat svou znalost. To může u policisty naopak vyvolat podezření anebo nelibost či podráždění v případě chybného užití nižší než skutečné hodnosti.

Hodnost se používá bez doplňujícího oslovení „pane“. Občan by tedy neměl říkat například „dobrý den, pane podpraporčíku“, nýbrž pouze „dobrý den, podpraporčíku“. Důležitou poznámkou je i skutečnost, že hodnosti se obvykle nepřechylují – tedy i ženského příslušníka sboru je vhodné oslovovat mužským tvarem hodnosti („podpraporčíku Nováková“ spíše než „podpraporčice Nováková“ ). Přestože Ústav pro jazyk český přechylování vojenských i policejních hodností výslovně doporučuje, skutečný policejní úzus vypadá jinak. Ženská varianta slova je sice mluvnicky přípustná, v reálných situacích se však spíše nepoužívá – a pokud ano, pak zejména v psaném textu spíše než v mluveném slově.