Urza
More actions
| Bc. Martin Urza | |
|---|---|
 | |
| Narození |
4. června 1987 Plzeň, Česká republika 🇨🇿 |
| Instituce | Svobodný přístav, Ježek bez klece, Nevolte Urza.cz. |
| Pole působení | literatura, aktivismus, politika, anarchokapitalismus, anarchoagorismus, školství, vzdělávání, ekonomie |
| Alma mater | Univerzita Karlova v Praze (Bc.) |
| Vlivy | Ludwig von Mises, Murray Rothbard, Peter Gray, Howard Zinn, James Tooley, Rakouská ekonomická škola |
| Oponoval | Etatismus, Demokracie, Neoklasická ekonomie |
| Ovlivnil | Timofej Kožuchov; Česká libertariánská scéna |
| Známý díky | knihy Anarchokapitalismus & Anarchoagorismus; projekt #ne_poslušnosti; Nevolte Urza.cz.; Kanál Svobodného přístavu |
„Dobří lidé neposlouchají špatné zákony.“ | |
Urza je anarchokapitalistický autor a učitel v sebeřízené škole Ježek bez klece; napsal přes tisíc libertariánských textů na web i do tištěných médií a první českou knihu o anarchokapitalismu. O svobodě, vždělávání, volném trhu a roli státu ve společnosti nejen patnáct let čte, přemýšlí a píše, ale též přednáší, diskutuje, beseduje a točí videa. Spolu se svou studentkou Emou z Ježka bez klece tvoří Svobodný přístav; vede český a slovenský Institut Ludwiga von Misese, jehož je spoluzakladatelem; patří do předsednictva spolku Svoboda učení a spolupracuje s mnoha libertariánskými iniciativami.[1]
Dětství & raná léta
Narodil se pod občanským jménem Martin Brejcha a přezdívku Urza si zvolil až později podle postavy z karetní hry Magic: The Gathering. Zpočátku ji využíval jakožto pseudonym (nickname) v gamingovém on-line světě, nakonec se však rozhodl přijmout toto jméno jako oficiální příjmení. Fakticky se tedy jedná o tzv. mononym.
Urza vyrůstal v kompletní rodině ve své rodné Plzni. Jeho rodinné zázemí bylo výrazně politické. Rodiče se otevřeně hlásili k odkazu Havla a Masaryka, přičemž portréty těchto státníků byly nedílnou součástí rodinné domácnosti. V jednom z rozhovorů Urza uvedl, že jeho babička byla herečka, původně komunistka, která však po vpádu vojsk Varšavské smlouvy otevřeně kritizovala komunistický režim. Část Urzovy rodiny proto měla být někdejším režimem perzekuována.[2]
O politiku se aktivně zajímal od svých 11 let (konkrétní od doby 8. sjezdu strany ODS), a zpočátku zastával pravicově-konzervativní politické postoje. Urza odmaturoval na plzeňském Gymnáziu na Mikulášském náměstí a v roce 2009 pak absolvoval bakalářské studium informatiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Jeho názory se postupně posouvaly k libertariánství, zejména pod vlivem debat, které vedl s komunitou na weblogu D-FENS. V době svých dvaceti let již zastával minarchistické názory, které obhajoval v článcích a diskuzních platformách, později zejména na stránkách Mises.cz, které spoluzaložil pro český Institut Ludwiga Misese.
Cesta k anarchokapitalismu
Když jej bývalí spolužáci z gymnázia poprvé seznámili s myšlenkami svobodné volnotržní a bezstátní společnosti, anarchokapitalismem a myšlenkami rakouské ekonomické školy, okamžitě tyto představy odmítl. Po dlouhých debatách se však rozhodl, že téma podrobně prozkoumá, aby byl schopen adekvátní protiargumentce. Začal psát článek, který si kladl za cíl obhájit, že společnost řízená státem je spravedlivější a efektivnější, než společnost založená na volném trhu. Během rešerše však postupně vyvracel všechny vlastní argumenty, až z jeho původně zamýšlené obhajoby státu vznikl pravý opak. Od okamžiku dokončení svého článku se Urza považuje za anarchokapitalistu. Článek je stále k dispozici na webu Mises.cz.
Riziko „kultu osobnosti”
Urza je klíčovou osobností české libertariánské scény a předním popularizátorem anarchokapitalismu. Byl jedním z prvních, kdo v České republice začal otevřeně a úspěšně prezentovat anarchokapitalistické myšlenky, následkem čehož si vydobyl poměrně výsostné postavení. S takovým postavením ovšem přicházejí i značná rizika. Urzovy podrobné rešerše, hluboké znalosti, široký intelektuální záběr i svébytný projev, který se opírá o nekompromisní argumentaci a tvrdou „matfyzáckou“ logiku, je pro mnohé posluchače velmi přitažlivý, což ovšem snadno vede k tomu, že někteří čeští libertariáni přebírají Urzovy názory téměř dogmaticky. Urza se tak pro mnohé stává nekriticky obdivovanou modlou, morálním apelem nebo faktickou autoritou. Samotný Urza přitom upozorňuje, že některé z jeho dřívějších přednášek obsahovaly občasné nepřesnosti nebo faktická pochybení a vyzývá veřejnost k otevřené konstruktivní debatě včetně nesouhlasu a kritiky. Přestože Urzu lze považovat za zdatného debatéra, zásady intelektuální a epistemické pokory upozorňují, že vítězství v debatě ještě samo o sobě není zárukou pravdivosti zastávaných názorů. Spíše než cokoli jiného jde o potvrzení znamenitých argumentačních schopností.
Dalším rizikem je zaměňování osobních názorů Urzy za všeobecnou anarchokapitalistickou argumentaci. Je dobré poznamenat, že samotný Urza se ve svých názorech a závěrech bezvýhradně neshoduje ani s Misesem, ani s Rothbardem a často ani s mnoha dalšími libertariánskými autory. Jeho tvorba se vyznačuje samostatnou filozofickou činností a Urza samotný občasně přichází i se svými vlastními originálními koncepty a tezemi.
Kritika & reakce
Urza je důsledným zastáncem svobody projevu, a to i na svůj vlastní úkor. Z podstaty svého vlastního přesvědčení nikdy nemaže a necenzuruje žádné komentáře, které se objevují u jeho tvorby; nijak nesestříhává své rozhovory, aby nedocházelo k misinterpretacím nebo cílenému vytrhávání z kontextu; neuchyluje se k udělování banů a žádným způsobem se nezabývá výhružkami, pomluvami, ani osobními útoky na vlastní adresu, které by ze své podstaty mohly být mnohdy trestné i žalovatelné. Naopak, na veškerou kritiku reaguje pozváním k debatě či nabídkou dialogu. Celá řada kritiků však této nabídky odmítá využít.
Urzovu první knihu ve své recenzi například zkritizoval novinář Michal Kašpárek. Vyčítal zejména údajnou naivitu v argumentaci a nedostatečné zohlednění nových problémů, které by anarchokapitalismus potenciálně vytvořil. Kašpárek kritizoval nezodpovězenou otázku sociálního zabezpečení, byrokratické problémy nebo riziko tyranie bohatých nad nemajetnými.[3] Na všechny tyto výtky Urza veřejně zareagoval, nabídl adekvátní protiargumentaci i tržní řešení zmíněných problémů.[4] Zároveň Kašpárka vyzval k navazující veřejné debatě natáčené na video, což již však dotyčný odmítl.
Podstatná část kritiky Urzových názorů se opakuje. Mnozí zastánci názorů podobných těm Urzovým tuto skutečnost přisuzují unáhleným závěrům, vědomému či nevědomému strawmanningu, zavádějící misinterpretaci, nedostatečné ochotě naslouchat, anebo z prostého nepochopení či nedomýšlení důsledků Urzovy argumentace. Zároveň mnohé předpoklady, o které se kritika opírá, považují za dávno vyvrácené. Zároveň zastánci mnohdy přisizují odmítání Urzových názorů psychologicko-kognitivním fenoménům, jakými jsou Semmelweisův efekt, kognitivní disonance, status quo bias, efekt systémové justifikace, potřeba konat, konceptuální konzervatismus, olidismus a dalším jevům.
Anarchokapitalismus jako „nedosažitelná utopie“
Představa anarchokapitalistické společnosti je jenom další utopie. Ničeho takového nebude nikdy v praxi možné dosáhnout.
Urza nikdy a nikde neprohlašuje, že fungování anarchokapitalismu je podmíněno jeho plošnou nebo dokonce celosvětovou implementací. Taktéž si ani neklade za cíl zcela a bezvýhradně nahradit stávající státní systém. Urzův anarchokapitalismus je vhodné vnímat spíše jako pomyslný kompas, který vymezuje určité subjektivně preferované směřování společnosti. K tomuto stavu se nepochybně lze asymptoticky přibližovat, ale jeho plné dosažení zůstává pochopitelně spíše hypotetickým. To ovšem nijak nebrání praktickým implementacím, i kdyby měly být pouze částečné. Sám Urza avizuje, že i kdyby disponoval hypotetickou mocí, která by mu umožnila plošně nařídit narchokapitalismus, nikdy by se k takovému kroku neuchýlil. Tvrdí totiž, že svoboda je jedinou hodnotou, kterou nelze prosadit násilím. Společnost k ní může dospět pouze dobrovolně a na základě vlastního úsudku. Právě dobrovolnost je jedním z ústředních apelů Martina Urzy. Nepožaduje, aby všichni lidé povinně přijali anarchokapitalismus, požaduje pouze možnost dobrovolného vyvázání se ze systému (tzv. opt-out) a následnou mírumilovnou koexistenci; umožnění svobodné konkurence státnímu monopolu a přijetí plné osobní odpovědnosti za svůj vlastní život. Pokud budou existovat lidé, jejichž osobní preferencí bude dobrovolné placení daní a následné čerpání státních služeb, Urza říká, že tito lidé by měli mít plné právo v tomto systému nadále zůstat. Za nepřijatelné ovšem označuje takové uspořádání společnosti, kdy je jedna z mnoha možných preferencí – byť většinová – plošně a násilně vnucována všem, včetně těch, kteří s ní sami nesouhlasí.
„Já chci jenom to, aby mě stát nechal na pokoji.“— Urza
Apel na „ideálního člověka“
Anarchokapitalismus zní možná dobře na papíře, ale v praxi by nikdy nefungoval. Aby mohl úspěšně existovat, všichni by museli být poctiví, féroví a dokonale racionální.
Tato výčitka je jednou z nejčastějších reakcí na anarchokapitalistické teze, přičemž není zcela jasné, na čem se toto obvinění zakládá. S žádnými podobnými předpoklady totiž Urza (ani jiní ankapoví autoři) neoperuje a tento protiargument je pravděpodobně od začátku založen na nepochopení či záměrném strawmanningu.
Urzovy teze se neopírají o idealizované modely, ale naopak vycházejí z rakouské ekonomické školy, která je založena na přísné deduktivní logice a na tzv. praxeologii. Praxeologie je samostatná disciplína zabývající se lidským jednáním a jako taková vnímá člověka jakožto reálnou lidskou bytost se všemi nutnými chybami a nedokonalostmi. V žádném případě nepředpokládá dokonalou informovanost, racionalitu nebo ekonomičnost rozhodování. Urzovy teze jsou silné v tom, že platí i v případech, kdy všichni účastníci pomyslného systému jednají dokonale sobecky a bezohledně.
Urza dále podotýká, že o iluzorní a utopické představy se naopak mnohem častěji opírají zastánci demokracie a etatismu. Upozorňuje, že klasická ekonomie po staletí operovala s nerealistickým modelem Homo economicus, přičemž současná společnost se často odvolává na představy racionálního voliče nebo poctivého, neúplatného a zodpovědného politika. Tyto představy jsou ovšem systematicky rozbourávány například skrze koncepty racionální ignorace Anthonyho Downse, negativní selekce moci & problém rozptýlených znalostí Friedricha Hayeka, teorie veřejné volby amerických ekonomů Jamese M. Buchanana a Gordona Tullocka a celé řady dalších.
„Jak by anarchokapitalismus řešil _?“
Jak by anarchokapitalismus zajistil, aby každý jeden potřebný člověk získal adekvátní sociální zabezpečení? Nijak? Aha, takže v tomhle ohledu anarchokapitalismus selhává!
Pokud je anarchokapitalismus srovnáván s pomyslným ideálním stavem, pak je zřejmé, že ankap z debaty nutně musí vyjít v roli poraženého. Problémem ovšem je, že ve srovnání s ideálním stavem vyjde jako poražený každý jeden systém včetně toho současného.
Z hlediska argumentace a neformální logiky je veskrze nekorektní, aby kritici a oponenti „nutili“ anarchokapitalismus vyhledávat odpovědi na otázky, na které nedokáže adekvátně reagovat ani současný demokratický systém (a zjevně ani žádný jiný). Ostatně, mnohé z problémů jsou principiálně neřešitelné, neboť jejich podstata vyplývá ze samotného fungování světa nebo lidské povahy. Takové problémy by tedy byly spolehlivě řešitelné pouze v pomyslném ideálním světě, kterého ovšem nelze v praxi dosáhnout. Navíc se jedná o logický faul známý jako tzv. klam nirvány. Urzovi kritici se také často dopouštějí asymetrické komparace – srovnávají reálné či hypotetické nedostatky anarchokapitalismu s idealizovanými funkcemi demokratického etatismu, což ovšem není férový přístup.
Urza samotný se však tohoto faulu nedopouští. Anarchokapitalismus nikdy a nikde neprezentuje jako ideální uspořádání společnosti, nýbrž jej uvádí jako funkční alternativu, která by efektivně adresovala celou řadu oblastí, ve kterých nynější systém dlouhodobě a opakovaně selhává. Urzova kritika stávajících společenských poměrů a politicko-ekonomické praxe se opírá logickou konzistentnost, odborné studie, relevantní akademickou literaturu a rozsáhlou rozsáhlou intelektuální tradici spojenou s mysliteli jako jsou John Locke, Frédéric Bastiat, Robert Nozick, Walter Block, Hans-Hermann Hoppe, Milton Friedman, Carl Menger, nositel Nobelovy ceny Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises, Murray Rothbard a celou řadou dalších.
Debatní & diskuzní činnost
| Osobnosti, které přijaly pozvání do debaty: | Osobnosti, které odmítly pozvání k debatě: |
|---|---|
| Antonín Dolák | Josef Středula (ČMKOS) |
| Daniel Landa | Michal Kašpárek (novinář) |
| Daniel Vávra | prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA |
| Filip Turek (Motoristé sobě) | |
| Ilona Švihlíková | |
| Ivan Bartoš (Piráti) | |
| Jakub „Kicom“ Vejmola | |
| Jana Maláčová (SOCDEM) | |
| Jaroslav Dušek | |
| Jiří Kinkor | |
| Karel „Kovy“ Kovář | |
| Lukáš Kovanda | |
| Martin Rota | |
| Martin „Mikýř“ Mikyska | |
| Michaela Pixová (CUNI) | |
| Mojmír Hampl | |
| Ondřej „Bratříček“ Tesárek | |
| Pavel Novotný (ODS) | |
| Pavel Šanda (Piráti) | |
| Petr Ludwig (Štít demokracie) | |
| Petr „CzechCloud“ Žalud | |
| Petr „D-FENS“ Jaroš | |
| Roman Joch | |
| Stanislav Hruška (StandaShow) | |
| Tadeáš Žďárský (hnutí Nerůst) | |
| Zuzana Majerová (Trikolora) |
Odkazy
Související články
Reference