Kritický rozbor husitství

Jan Žizka vede polní vojsko, vyobrazení z Jenského kodexu z konce 15. století. Zdroj: Wikimedia Commons

Husitství bývá představováno jako boj za pravdu, svobodu svědomí a českou národní emancipaci. Jindy se naopak líčí jako ničivý rozvrat křesťanského řádu, který přinesl náboženské násilí, devastaci a izolaci českých zemí. Oba obrazy sice opravdu zachycují část historické skutečnosti, ale oba ji zároveň zjednodušují.

Husitské hnutí nebylo jednotné. Zahrnovalo náboženské reformátory, městské obce, šlechtu, radikální kazatele i vojenské svazy s odlišnými cíli. Jeho účastníci neměli společný plán na vybudování moderní demokracie ani jednotného národního státu. Zároveň nelze přehlížet, že revoluční program doprovázelo násilí, že husitská vojska ničila města a kláštery a že konflikt proměnil život v českých zemích na řadu let v občanskou a mezinárodní válku.

Kritické hodnocení proto neznamená husitství odsoudit jako celek. Znamená zkoumat jeho konkrétní činy a důsledky bez toho, aby se automaticky omlouvaly vznešenými cíli.

Postava Jana Žižky z Trocnova: domněnky & reálné prameny

Detail jezdecké sochy Jana Žižky z Trocnova; Zdroj: Wikimedia Commons

Jan Žižka z Trocnova vstoupil do dějin jako schopný a nikdy neporažený vojevůdce, nicméně jeho osobní život před rokem 1419 je znám pouze útržkovitě. Níže postavení šlechtici zemanského postavení se do písemných pramenů zaznamenávali jen zřídka, takže o Žižkově mládí a osobních motivech nelze vyprávět s jistotou. Historici připomínají, že bezpečně známo není ani samotné místo jeho narození: spojení s Trocnovem je sice tradiční a relativně pravděpodobné, ne však zcela jisté.

Z pramenů vyplývá, že Žižku nelze jednoduše považovat za venkovského zemana, který od začátku vstupoval jako osvícený obránce víry. V mladším a středním věku přišel o majetek svého rodného statku v Trocnově a aby se uživil, připojil se k záškodnické tlupě a vedl partyzánskou válku proti mocnému rodu Rožmberků. Zápisy z Popravčí knihy pánův z Rožmberka a z Jihlavské popravčí knihy obsahují výpovědi zemských škůdců z první poloviny 15. století, jejichž svědectví potvrzují, že Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice. Svůj boj vedl Žižka členstvím ve skupině lapků, v jejímž čele stál Matěj řečený Vůdce. Matějova vlastní výpověď byla zaznamenána po jeho dopadení v roce 1409 a o Žižkově členství hovořil již jistý Pivec, jehož svědectví bylo získáno kolem roku 1402. Z obou výpovědí vyplývá i skutečnost, že ozbrojená skupina vykonávala nejen vlastní činnost, ale i sjednanou práci, za kterou dostávala zaplaceno, například od šlechticů Litola a Albrechta Bítovského z Lichtenburku.

Král Václav IV. mu však později udělil milost, když oznámil purkmistrovi a konšelům města Budějovice, že jim je uděleno svolení usmířit se s Janem Žižkou. Od té doby se Jan živil jako profesionální námezdní voják. Polský kronikář Jan Długosz uvádí, že v letech 1409–1411 Žižka sloužil pod polským králem Vladislavem II. Jagellem jakožto placený žoldnéř. Žižka se tedy od začátku pohyboval v prostředí, kde se hranice mezi politickým násilím, soukromou válkou a loupežnictvím mohly snadno překrývat. Z roku 1414 je pak doložen zápis o tom, že sloužil jako vrátník na dvoře krále Václava IV. Přestože podrobnosti raných let života jsou kusé, s jistotou lze říci, že Žižkova předrevoluční minulost ukazuje člověka dobře obeznámeného s násilím a ozbrojenou službou.

Tato nejistota historického výkladu je velmi důležitá. Národní legenda jej často prezentovala jako spravedlivého ochránce lidu; opačný obraz z něj zase činil bezohledného zločince. Prameny nicméně nedovolují jednoduché přijetí žádného ze dvou krajních portrétů. Jednoznačně však dovolují odmítnout zidealizovanou představu o humanistickém bojovníkovi za svobodu. Žižka byl především středověkým vojevůdcem, který jednal v prostředí tvrdých mocenských střetů a své cíle prosazoval nekompromisní ozbrojenou silou.

Podporoval by samotný Jan Hus ozbrojený konflikt?

Historický dřevoryt s podobiznou mistra Jana Husa, autorem Nicolaus Reusner; Zdroj: Wikimedia Commons

Na otázku, zda by Jan Hus podporoval válečné řešení náboženského sporu, nelze odpovědět jednoduchým a jednoznačným „ano“ nebo „ne“. Hus zemřel čtyři roky před vypuknutím husitské revoluce, a tak není možné znát jeho stanovisko k následnému vývoji. Zároveň mu nelze automaticky připsat odpovědnost za politické a vojenské kroky jeho pozdějších stoupenců.

Dostupné prameny však umožňují opatrný odhad. Hus nebyl pacifistou v moderním smyslu a není důvod tvrdit, že odmítal každé použití síly, zároveň ale nemáme přesvědčivý doklad, že by sám vyzýval k ozbrojenému povstání nebo pokládal válku za spravedlivý a legitimní prostředek k prosazení církevní reformace. Jeho hlavními zbraněmi bylo kázání, disputace, psaní a apel na svědomí. Když se ocitl v nebezpečí, hledal právní a politické záruky bezpečného průchodu do Kostnice. Svou věc se pokoušel především obhájit před koncilem, nikoli vojenskou cestou.

Důležitou oporu pro tento obraz poskytují jeho vlastní dopisy. V listu přátelům z Kostnice nabádal Hus k věrnosti pravdě, ale především vyzýval křesťany, aby se navzájem milovali, usilovali o jednotu a nepodléhali rozkolům. V jednom z listů výslovně píše, že se svým oponentům netouží pomstít a rozsouzení sporu ponechává Bohu. Takový postoj sice není úplným pacifistickým programem, jde však o argument proti představám, že Hus volal po cestě násilné revoluce.

Historické studie o legitimizaci násilí v husitských Čechách navíc rozlišují několik odlišných přístupů. Násilí se mohlo ospravedlňovat obranou víry a církevní reformy, odporem proti křížové výpravě nebo apokalyptickým přesvědčením, že se bojuje v rozhodujícím zápase dobra se zlem. Husův současník Petr Chelčický, významný dobový spisovatel, teolog a myslitel se striktně řídil přikázáním „nezabiješ“ a tvrdil, že křesťan nesmí prolévat krev za žádných okolností – ani ve svatém boji za svou víru. Zároveň varoval před tím, aby samotní husité opouštěli pacifistické zásady jen proto, že se stal samotný Hus obětí násilí.

Husa tedy nelze považovat za ideologa husitských válek. V textech, které známe, se jeho reformní pohledy opírají především o Boží zákon, svědomí, kázání a morální nápravu. Jak by reagoval na hrozbu vyhlazení svých stoupenců nebo na pozdější křížové výpravy, zůstává hypotézou. Je možné, že by připustil obranu proti bezprostřednímu násilí; lze však předpokládat, že by nepodporoval dobyvačnou válku, zabíjení nevinných, kolektivní tresty, násilné vnucování věrouky, spanilé jízdy ani rejsy. Pozdější Husovi přívrženci své počínání ospravedlňovali v podmínkách, které již Hus osobně nezažil.

Izolace českých zemí

Husitské země se dostaly do ostrého konfliktu s papežstvím a katolickými panovníky. Zikmundova snaha prosadit svou vládu, papežské odsouzení husitů a křížové výpravy „proti kacířům“ posílily dojem, že české země stojí proti celému zbytku někdejšího křesťanského světa. Husité byli opakovaně vystaveni vojenskému tlaku a jejich náboženské postavení bylo mimořádně sporné. Docházelo tak k politické a církevní ostrakizaci.

Husité později vedli i expanzivní válku – v rámci tzv. spanilých jízd podnikali přepady a vojenská tažení vně české země, zejména do do Polska, Slezska, Lužice, Saska, Bavorska, Rakous a Horních Uher. Zdaleka přitom nešlo jen o šíření náboženského programu; docházelo k plenění venkovských sídel, výpravy obstarávaly kořist i zásoby pro polní vojska, preventivně zasahovaly území, odkud husité očekávali útoky, a sloužily také jako prostředek vojenského nátlaku na panovníky a města s katolickými představiteli. Tyto výjezdy nadále zhoršovaly vztahy s řadou sousedících území a uvrhovaly české země do stále hlubší izolace. Útoky, plenění a vypalování sídel zanechávaly rozsáhlé škody za hranicemi českého území a posilovaly protihusitské nálady. Přinášely nové důvody k obavám a vojenské odvetě a ztěžovaly obnovu důvěry i znovunavázání obchodních a diplomatických vztahů.

Destrukce církevních staveb, infrastrukturní a kulturní ztráty

Husitská revoluce významně poškodila rozsáhlou síť klášterů, kostelů a církevních statků. Některé byly obsazeny, vyrabovány či vypáleny, jinde byly řeholní komunity rozehnány a majetek přešel do rukou měst, šlechty nebo husitských svazů. Mnohé objekty byly poškozeny při obléhání nebo při opakovaném střídání vojenské kontroly. Mezi známé případy patří klášter v Sedlci, který byl roku 1421 napaden a vypálen. Starší zprávy uvádějí několik stovek zabitých řeholníků a uprchlíků, kteří zde hledali azyl. Podobný osud postihl klášter v Chotěšově, který husitská vojska obsadila a vypálila v lednu 1421. Zdejší klášterní dějiny popisují útok i zabití obránce, který husitům odmítl vydat ukryté poklady.

Dnešním pohledem je Husitům vyčítáno „ničení památek a kulturního dědictví“; k tomuto výkladu je ovšem nutné přistupovat spravedlivě s ohledem na historický kontext. Středověcí lidé pochopitelně nemohli nerozuměli památkové ochraně v moderním slova smyslu. Kostely a kláštery pro Husity nepředstavovaly historickou pamětihodnost (vzhledem ke svému tehdejšímu stáří často ani nemohly), nýbrž symbol úpadku a zkaženosti církve, proti které bojovali. Při husitských nájezdech nicméně docházelo nejen k ničení majetku náboženské podstaty, ale i k zániku uměleckých děl, výzdoby či archivních a úředních záznamů. Důležité je také podotknout, že kláštery a kostely nezastávaly pouze náboženskou funkci, ve své době zajišťovaly vzdělávání, zemědělskou a hospodářskou činnost nebo sociální a zdravotní péči formou chudobinců a hospiců. Ztráty tedy nebyly jen estetické nebo duchovní, šlo zejména o zničení dobové kritické infrastruktury, jejíž ztráta se podepsala na poválečném fungování země.

Civilní oběti & masakry

Během husitských válek docházelo kromě vojenských ztrát i ke vzniku civilních obětí – a to nejen ze strany křižáků a katolických vojsk, ale i ze strany samotných Husitů. Došlo dokonce k několika případům rozsáhlých masakrů domácího obyvatelstva, jejichž oběťmi se stávali prostí obyvatelé měst a vesnic, kteří odmítli přestoupit na kališnickou víru nebo se odmítli vzdát obléhacímu vojsku.

Jedním z nejvýraznějších příkladů husitského násilí je dobytí Německého Brodu, dnešního Havlíčkova Brodu, v lednu 1422. Po porážce a ústupu Zikmundova vojska se husité přiblížili k městu, které bránila královská posádka. Město bylo následně dobyto, vypleněno a vypáleno. Po několik dalších let pak zůstalo zcela opuštěné. Zprávy o průběhu událostí se liší v podrobnostech, ale shodují se, že následovalo rozsáhlé zabíjení civilního obyvatelstva včetně starců, žen a dětí. Zprávy citované v souvislosti s událostí popisují zabíjení během proniknutí do města a jeho následné vypálení; vojenské vítězství tedy mělo těžké civilní následky.

Počet obětí je třeba uvádět opatrně. V populárních textech se objevují odhady přes tisíc, někdy až kolem patnácti set či dvou tisíc mrtvých. Dobové prameny jsou kusé, jejich formulace se liší a pozdější vyprávění často pracují s dramatizujícími součty. Akademicky poctivý závěr přesto dovoluje mluvit o velkém počtu zabitých obránců i prostých obyvatel a současně přiznat, že přesný počet nelze s jistotou potvrdit.

Nejkrvavějším masakrem se však stalo obléhání Chomutova již v březnu 1421. Po prolomení hradeb bylo brutálně pobito kolem 2 200 obyvatel města bez ohledu na věk, pohlaví, vyznání či původ. Několik desítek posledních mužů bylo ponecháno naživu jen proto, aby měl kdo vykopat masové hroby.

K dalšímu incidentu došlo v Prachaticích v listopadu 1420. Město odmítlo kapitulovat, načež táborité prolomili hradby a v ulicích povraždili přes 200 mužů. Přibližně 85 z nich se ukrylo v kostelní sakristii, kde je husité zaživa upálili. Ženy a děti byly z města vyhnány.

Tábor jako utopie: skutečný ideál a jeho pozdější legenda

Město Tábor se v některých pozdějších výkladech proměnilo téměř v obraz středověké komunistické obce: přicházející lidé údajně odevzdávali všechen svůj majetek do společných kádí, z nichž se prostředky později přerozdělovaly tak, aby nikdo netrpěl nedostatkem. Takový obraz má sice skutečné historické jádro, ale často spojuje dohromady tři různé věci: náboženský ideál tzv. apoštolské chudoby, krátkodobý pokus o společné hospodaření v krizové komunitě a pozdější ideologický výklad Tábora jakožto předchůdce socialismu.

Komunistický historik a kulturní ideolog Zdeněk Nejedlý, známý jako Rudý dědek; Zdroj: Wikimedia Commons

Odevzdávání osobního majetku do kádí na náměstí je především schematickým obrazem společného hospodaření, který výrazně zpopularizoval historik Zdeněk Nejedlý, který byl v éře tuhého komunismu Gottwaldovy éry předním kulturním ideologem Československa. Nejedlý popisoval Tábor jako místo, kde všichni odevzdávali svůj majetek, společně z něj hradili potřeby obce a nikdo se nemohl obohatit na úkor ostatních. Následně Tábor označoval za „první krok“ k budování socialismu. Nejedlého výjevy lze však považovat spíše za ideologické rámování než za skutečný popis historické reality.

Tábor založený roku 1420 přitahoval radikální stoupence náboženské reformy. Někteří z nich očekávali příchod Božího království a usilovali o společnost, která se zbaví části dosavadních hierarchií a vlastnických rozdílů. Ideál společného života a sdíleného majetku má reálnou oporu v dobových křesťanských představách – nejde tedy o komunistický vynález. Společné hospodaření a sdílení statků mělo mezi částí raných táboritů skutečný význam, historické prameny jej nicméně nedovolují popisovat je jako dlouhodobý, úplný a rovnoměrně fungující systém. Odborná studie Thomase A. Fudgeho hodnotí táboritské kolektivistické tendence jako opravdový historický pokus, ale zároveň upozorňuje, že náboženský a duchovní rozměr celé věci byl pro hnutí mnohem důležitější než moderně uchopená ekonomická či třídní kritika.

Prvotní ideál rovnostářské komuny byl nicméně dlouhodobě neudržitelný a po několika měsících se zhroutil. Tábor musel přejít na mnohem pragmatičtější ekonomický model. Hlavním zdrojem příjmů táborského svazu a financování armády se stávaly výbojné rejsy do okolí i do zahraničí a konfiskace majetku katolické církve či nepřátelské šlechty. Přestože uvnitř samotného města se daně nevybíraly, Tábor fungoval jako pomyslný kolektivní feudální pán. Vynucoval si pravidelné poplatky, naturálie a zásoby od poddaných vesnic a měst, která vojensky ovládl nebo která odváděla mírový tribut ve formě tzv. poutních peněz.

I kdybychom přijali nejpříznivější výklad raného táborského společenství, jeho vnitřní solidarita neznamenala automaticky svobodnou společnost pro všechny. Tábor byl zároveň vojenskou pevností a centrem revolučního hnutí. Jeho společenství se utvářelo ve válce a vlastní politické i náboženské řády prosazovalo v prostředí ozbrojeného konfliktu.

Navíc část náboženských proudů, které vznikly v okolí táborského milenarismu, byla samotnými husitskými představiteli tvrdě potlačena. Sekta táborských Adamitů, jejichž obraz je v pramenech zatížen celou řadou polemických stereotypů, byla roku 1421 vojensky zlikvidována. Přesné podrobnosti jejich učení a chování zůstávají předmětem kritického zkoumání, protože zprávy o „kacířích“ často přebíraly ustálená obvinění používaná jakožto univerzální rétorika proti náboženským odpůrcům. Jisté je, že táborský systém nedovoloval neomezenou náboženskou pluralitu: vlastní představitelé rozhodovali, které radikální názory jsou nepřijatelné, a použili proti nim fyzické násilí.

To vytváří důležitý rozpor. Tábor mohl některým lidem nabídnout silnější vzájemnou pomoc, společné zásoby či pocit rovnosti, ale zároveň byl součástí revolučního mocenského projektu. Přechodná fáze kolektivismu a svornosti uvnitř skupiny samy o sobě nezaručují svobodu těch, kteří s jejími náboženskými a politickými pravidly nesouhlasí.

Město Tábor též rozhodně nefungovalo bez soukromého vlastnictví. Městská kniha z let 1432–1452 hovoří jasnou řečí. Zachycuje bohatý a rozmanitý trh s nemovitostmi, eviduje převody majetku a ukazuje město, v němž se s domy a dalšími nemovitostmi běžně obchodovalo. To je těžko slučitelné s představou, že Tábor fungoval na principu sídleného majetku bez soukromého vlastnictví a trhu.

Tábor tedy nebyl neměnnou utopií. Z původního radikálního náboženského společenství se vyvíjelo opevněné město s úřady, vojenským vedením, trhem, majetkovými převody a politickými zájmy. Organizace byla nutná k obraně města i vedení války a vytvářela nové mocenské role. Jak shrnuje historik Thomas Fudge, problém spočíval mimo jiné v tom, že majetek a privilegia se daly v praxi spíše převést z jedněch rukou do druhých, než jednou provždy odstranit.

Občanská válka a rozpad společného politického prostoru

Husitství české země samozřejmě neuvrhlo do války bez předchozího kontextu. Napětí kolem církevních reforem, mocenského postavení Václava IV., Zikmundova nástupnictví a rostoucí náboženské polarizace existovalo už před vypuknutím revoluce. Po pražské defenestraci roku 1419 se však konflikt zlomil v dlouhodobé ozbrojené střetnutí, do něhož zasahovaly domácí i zahraniční síly.

Válka významným způsobem narušila obchod, zemědělství, místní správu a bezpečnost kupeckých cest i dopravních stezek. Vojenské oddíly potřebovaly peníze a zásoby, jejichž opatřování zatěžovalo města i venkov. Proměny vlastnictví církevního majetku přinesly některým světským držitelům zisk, zatímco jiné komunity přišly o zdroje, na nichž byly existenciálně závislé.

Země byla rozdělena mezi kališnická a katolická města, šlechtické koalice, královské posádky a husitské svazy. Jednotná nebyla ani samotná husitská strana: Praha, Tábor, východočeští orebité a další frakce se rozcházely v náboženských i politických otázkách a bojovaly i samy proti sobě. Válka se proto nenesla v duchu hesel „Češi proti cizincům“ nebo „lid proti feudálům“. Byla především občanským konfliktem o víru, královskou moc, majetek a podobu budoucího politického uspořádání. Rok 1434, kdy koalice umírněnějších kališníků a katolíků porazila u Lipan vojska radikálních husitů ukazuje, jak hluboké byly rozpory uvnitř samotného hnutí.

Porážka u Lipan navíc nepřinesla jednoduché obnovení předválečného stavu. Následovala vleklá vyjednávání, kompromisy a postupné uznávání utrakvismu. Tzv. Jihlavský smír, který husitské války ukončil, byl uzavřen až roku 1436. Poválečná obnova však byla mnohem komplikovanější. Království se zmítalo v hlubokém politickém, hospodářském i náboženském rozvratu. V období tzv. doby poděbradské procházely české země mimořádně chaotickým obdobím bezvládní, střídání moci a pokračujících náboženských sporů. Protože v zemi chyběla ústřední královská moc, obranu a právo v regionech musely přebírat regionální spolky šlechty a měst – tzv. landfrídy. V prostřední domácí anarchie operovali loupeživí rytíři a tzv. bratříci – neorganizované zbytky radikálních Husitů, kteří rabovali a loupili na Moravě i na Slovensku. Snahy o nápravu situace a obnovu pořádku zabrala podstatnou část vlády pozdějšího krále Jiříka z Poděbrad.

Jak se z husitství stal národní symbol

Husitství nebylo od počátku moderním národním hnutím. Jeho účastníci žili ve středověkém světě, v němž hrály zásadní roli víra, dynastická legitimita a příslušnost k obci či stavovské skupině. Národní rozměr konfliktu existoval, ale hrál spíše vedlejší roli.

Svoji národoveckou roli získalo husitství až v 19. století, kdy František Palacký ve svém výkladu českých dějin pasoval husity do role klíčové autority bojovníků za svobodu a pravdu. Tento obraz pomáhal českému národnímu obrození vyprávět dějiny jako příběh svébytnosti a odporu vůči cizí nadvládě. Husitská minulost se stávala především vlasteneckým apelem: připomínala, že Češi mají vlastní významnou tradici, která není pouhou odbočkou od dějin německých či katolických.

Taková interpretace měla sice svou mobilizační sílu, ale zároveň celou řadu slepých skvrn. Náboženský spor se někdy vykládal jako přímý střet Čechů s Němci, přestože realita byla složitější a obyvatelé českých zemí nebyli rozděleni jednoduše podle jazyka. Za husitské hnutí bojovali i německy mluvící muži. V mnoha královských městech v Česku žila početná německá menšina či většina. Když tato města (např. Praha, Žatec nebo Kutná Hora) přešla na husitskou stranu, část tamních Němců přijala kalich a zapojila se do obrany měst či do městských vojenských hotovostí. Husitské polní obce (zejména táborité a sirotci) si později najímali profesionální vojáky bez ohledu na jejich národnost, což v praxi zahrnovalo i německé žoldnéry. Samotné myšlenky mistra Jana Husa a reformy církve měly ve své době ohlas i za hranicemi Českého království, což mělo za následek, že do husitských vojsk přicházeli i německy mluvící dobrovolníci z německých zemí Svaté říše římské, kteří v husitském programu viděli šanci na nápravu církve.

Husitské války byly především využity jako symbol národní emancipace, a tím pádem se do jejich obrozenecké interpretace silně promítaly otázky a politické potřeby 19. století. Historik Josef Pekař působící na přelomu 19. a 20. století se proti idealizovanému obrazu husitství striktně vymezoval. Zdůrazňoval středověký, náboženský kontext doby a odmítal, aby se z něj dělal předobraz moderní demokracie či sociální revoluce. Spor Palackého a Pekaře tak nebyl jen otázkou, zda husité byli „dobří“, nebo „špatní“. Šlo především o to, zda lze vůbec takto vzdálené dějiny využít jako morální apel a politický rodokmen moderního národa. Pekař zdůrazňoval, že dějiny je žádoucí vykládat zejména v kategoriích své vlastní doby.

Komunistická glorifikace husitů

Po komunistickém převratu v roce 1948 dostalo husitství další politickou podobu. Režim se snažil začlenit komunistickou ideologii do domácí historické tradice. Husitské hnutí se vykládalo jako lidové, protifeudální, sociálně revoluční a protiněmecké. Hus, Žižka a husitské vojsko byli prezentováni jako předchůdci moderního boje za sociální spravedlnost a národní osvobození. Díky tomu se komunistická ideologie mohla prezentovat jako pokračování domácích dějin, a nikoli jako cizí politický program importovaný ze sovětského prostředí.

Tato glorifikace se šířila školní výukou, populární kulturou, veřejnými slavnostmi, památníky i vojenskou symbolikou. Výklad ale přitom často potlačoval duchovní rozměr středověkého náboženského střetu, který byl v době husitství době klíčový, a místo něj vyzdvihoval třídní boj. Husité se tak změnili v „lidové revolucionáře“ a jejich války v historickou obdobu zápasu proti buržoaznímu vykořisťování. Komunistický výklad tedy jednoznačně nebyl neutrálním shrnutím minulosti; straničtí ideologové z ní selektivně vybírali prvky, které podporovaly legitimitu režimu, zatímco jiné záměrně zamlčoval či odsouval do pozadí zájmu.

Znak Československé socialistické republiky, v němž se objevil český lev na husitské pavéze s rudou hvězdou, dobře ukazuje, jak se historický odkaz přetvářel ve státní symbol. Husitská tradice měla v armádní symbolice i v oficiálním vyprávění potvrzovat kontinuitu mezi středověkým revolučním hnutím a socialistickým státem.

Libertariánská kritika upozorňuje, že jediný uznávaný výklad dějin tlačený skrze školství kulturu a veřejné instituce omezuje prostor pro svobodnou interpretaci dějin či výzkum. Nejde jen o to, nakolik byl výklad historicky správný. Jde především o to, kdo směl určovat, které části minulosti se budou připomínat a které se vytěsní.

Co se z idealizovaného obrazu vytrácí

Vlastenecký a komunistický obraz často zdůrazňoval vítězství, odvahu, národní hrdost, soudržnost, pospolitost a odpor proti cizím mocnostem. Do pozadí ustupovalo, že husitská vojska také zabíjela, vypalovala a drancovala; že oběťmi se nestávali pouze „cizáci“ „papeženci“ a těžkoodění křižáci, nýbrž i obyvatelé domácích měst; že část škod dopadla na církevní a kulturní instituce i kritickou infrastrukturu; že husitské skupiny vedly boje také mezi sebou a že husitské války uvrhly české země do mezinárodní politické, diplomatické i ekonomické izolace. Zjednodušený příběh o jednotném národě bojujícím proti cizímu nepříteli zakrýval vnitřní rozštěpení a domácí povahu značné části konfliktu.

Ani opačný, výhradně odsuzující obraz však není dostačující. Husitské hnutí reagovalo na reálné náboženské a politické spory, na krizi církevní autority i na násilí ze strany jeho protivníků. Jeho vojenské úspěchy změnily evropskou politiku a jeho náboženské požadavky se staly předmětem dlouhých jednání. Z toho ale neplyne, že každý čin husitských vůdců či bojovníků byl oprávněný, morálně čistý nebo že pozdější politické ideály lze bez důkazů připisovat středověkým aktérům.

Závěr & libertariánská kritika

Husitství bylo současně náboženskou reformou, mocenským konfliktem, občanskou válkou i mezinárodní krizí. Přineslo změny, které měly dlouhodobý význam, ale také násilí a ztráty, jež se v národních legendách i komunistické propagandě často zamlčovaly nebo omlouvaly.

Libertariánská kritika husitství se neptá pouze na to, zda husité bojovali za spravedlivou věc či nikoli. Ptá se především na to, zda použité prostředky respektovaly život, svobodu svědomí a majetek lidí, kteří s Husity nesouhlasili nebo se nechtěli účastnit samotných bojů. Mnohým libertariánům také vadí gloryfikace násilí maskovaného za spravedlivý boj nebo romantizace války jako takové.

Anarchokapitalisté mohou vyčítat státu a především komunistické propagandě, že se rozhodla zneužít husitské období k výrobě platónovské ušlechtilé lži, která posílila obraz národního mýtu a upevnila slepou oddanost občanů vůči státu.

Optikou svobody tedy lze na jednu stranu ocenit lidový odpor proti vnucené náboženské autoritě a současně kritizovat násilné prosazování nového řádu. Libertariáni, zejména pravicoví, převážně odsuzují cestu násilné revoluce, a s husitskou metodou řešení sporu proto nesympatizují.

Lze uznat Žižkovy vojenské schopnosti a zároveň nepřehlížet následky vojenských tažení. Lze zpochybňovat privilegia církevních institucí, aniž by se tím schvalovalo jejich vypalování a konfiskace majetku bez jakýchkoli pravidel či řádu.

Husitství proto není jednoduchým příběhem svobody ani jednoduchým příběhem zločinu. Je to případ, na němž lze dobře ukázat, že hnutí odporující jedné podobě donucení může samo používat donucení vůči jiným — a že vznešený politický či náboženský cíl sám o sobě nedává oprávnění rozhodovat násilím za druhé. Příběh husitství se stává přesnějším, když se nesnažíme rozhodnout, zda šlo o hrdiny, nebo zločince, ale když zkoumáme, co různí aktéři chtěli, jaké prostředky používali a kdo nesl skutečné následky těchto střetů.

To zároveň vysvětluje, proč bylo husitství tak přitažlivým národním symbolem: nabízelo příběh domácí odvahy a odporu. A proč se stalo tak účinným nástrojem komunistické propagandy: umožňovalo představit politický režim jako dědice údajně nepřerušené tradice lidového povstání. V obou případech však symbol zjednodušoval minulost. Historická kritika začíná tam, kde se tento symbol znovu otevře otázkám a rozporům, které z něj propaganda i vlastenecký mýtus odstraňovaly.