Stát
More actions
Stát je trvalá soustava institucí, která na určitém území vykonává veřejnou moc nad obyvatelstvem, vytváří a vynucuje právní řád a vystupuje jako svrchovaný aktér vůči jiným státům. Moderní státy zpravidla zahrnují zákonodárné, výkonné, soudní, správní, bezpečnostní a daňové instituce. Konkrétní podoba i rozsah jejich činnosti se však značně liší.
Stát není totéž co vláda, národ, země ani společnost. Vláda je dočasné vedení části státních institucí; stát obvykle trvá i po její výměně. Jeden stát může zahrnovat více národů a jeden národ může žít v několika státech. Slovo „země“ může označovat stát, ale také území nebo kulturně-historický celek.
Jedna z nejvlivnějších sociologických definic pochází od Maxe Webera: stát je lidské společenství, které si na určitém území úspěšně nárokuje monopol na legitimní užití fyzické síly.[1] Neznamená to, že násilí fakticky používá pouze stát. Znamená to, že stát si nárokuje rozhodovat, kdy je užití síly dovolené, a od jeho právního řádu se odvozuje například oprávnění policie, výkon trestu, nutná obrana nebo činnost soukromé bezpečnostní služby.
Samotná existence a účinnost státu ještě neříká, zda je jeho moc spravedlivá nebo legitimní. Stát může být schopen prosadit své příkazy, aniž by měl morální právo vládnout; naopak spor o legitimitu se týká právě toho, kdy může být donucení ospravedlněné a zda lidem vzniká povinnost poslouchat.[2]
| Otázka | Stručná odpověď |
|---|---|
| Co je stát? | Institucionální uspořádání veřejné moci nad obyvatelstvem a územím, které vytváří a vynucuje pravidla a jedná navenek jako svrchovaný celek. |
| Co stát odlišuje od jiných organizací? | Především nárok na nejvyšší právní autoritu na daném území a na rozhodování o legitimním použití donucení. |
| Je stát totéž co vláda? | Ne. Vlády se mění, zatímco instituce, závazky a právní totožnost státu zpravidla pokračují. |
| Proč lidé stát obhajují? | Zejména kvůli bezpečnosti, jednotnému právu, řešení sporů, veřejným statkům, ochraně práv a demokratickému sebeurčení. |
| Proč jej kritizují libertariáni? | Protože stát používá donucení, financuje se převážně povinnými odvody a poskytuje služby i lidem, kteří s jeho autoritou výslovně nesouhlasili. |
| Co požaduje anarchokapitalismus? | Nahradit stát dobrovolnými a vzájemně si konkurujícími způsoby ochrany, rozhodování sporů a poskytování ostatních služeb. |
Vymezení státu
Neexistuje jediná definice použitelná bez výhrad v sociologii, politické filosofii, ústavním právu i mezinárodním právu. Jednotlivé obory zdůrazňují odlišné stránky téhož jevu: faktickou moc, právní osobnost, instituce, svrchovanost nebo legitimitu.
Základní znaky
Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933 uvádí jako znaky státu stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu a způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy.[3] Jde o často používané východisko mezinárodního práva, nikoli o vyčerpávající definici všech sporných případů.
| Znak | Co znamená | Důležitá výhrada |
|---|---|---|
| Obyvatelstvo | Relativně trvalé společenství lidí podléhajících státní moci. | Není stanovena minimální velikost a obyvatelé nemusejí tvořit jeden národ. |
| Území | Prostor, na který se vztahuje státní právní řád a územní svrchovanost. | Hranice mohou být sporné a stát nemusí fakticky ovládat každý kus nárokovaného území. |
| Veřejná moc | Instituce schopné přijímat a do určité míry prosazovat závazná rozhodnutí. | Slabá nebo soupeřící vláda může zpochybnit účinnost státu, nemusí však automaticky ukončit jeho mezinárodněprávní existenci. |
| Vnější způsobilost | Možnost jednat samostatně s jinými státy, uzavírat smlouvy a nést mezinárodní práva a povinnosti. | Politické uznání jinými státy má velký praktický význam, ale podle Montevidejské úmluvy na něm samotná politická existence státu nezávisí. |
| Institucionální trvalost | Úřady, právo, majetek, dluhy a mezinárodní závazky pokračují i při výměně vlády. | Revoluce, rozpad, okupace nebo spojení států mohou otázku kontinuity zkomplikovat. |
Svrchovanost má v tomto kontextu dvě související stránky. Vnitřní svrchovanost označuje nárok na nejvyšší veřejnou autoritu uvnitř území; vnější svrchovanost právní nezávislost na jiném státu. V mezinárodním řádu se státy pokládají za právně rovné, ačkoli se jejich skutečná vojenská, hospodářská a politická moc zásadně liší.[4]
Monopol legitimního násilí
Weberova definice popisuje specifický nárok státu, nikoli tvrzení, že stát veškeré násilí skutečně ovládá nebo že každé násilí provedené jeho orgány je morálně správné. Zloděj, povstalec nebo organizovaný zločin mohou sílu používat proti vůli státu. Stát je však označuje za neoprávněné a pokouší se své rozhodnutí vynutit.
Stát může výkon síly také svěřovat nestátním osobám. Soukromý strážný, exekutor nebo člověk jednající v nutné obraně proto Weberovu definici sám o sobě nevyvrací: jejich oprávnění vymezuje státní právo a konečné spory řeší státem uznané instituce. Rozhodující otázkou je, kdo si nárokuje poslední slovo o dovoleném použití síly.
Přídavné jméno „legitimní“ je zde možné chápat popisně – jako sílu, kterou lidé a instituce pokládají za oprávněnou – nebo normativně – jako sílu, která skutečně oprávněná je. Obě roviny se nemusejí shodovat. Režim může být široce přijímaný a přesto nespravedlivý; může také vynucovat správné pravidlo způsobem, k němuž nemá oprávnění.[5]
Stát a příbuzné pojmy
| Pojem | Co označuje | Vztah ke státu |
|---|---|---|
| Stát | Trvalou institucionální a právní organizaci veřejné moci. | Je nadřazeným rámcem, v němž se střídají vlády a působí státní orgány. |
| Vláda | Užší okruh lidí a orgánů, které v určité době řídí výkonnou moc; v širším významu způsob vládnutí. | Vláda jedná jménem státu, ale není celým státem. |
| Národ | Společenství založené na sdílené identitě, kultuře, dějinách nebo politickém vědomí. | Může existovat bez vlastního státu; stát může zahrnovat více národů. |
| Občanství | Právní vztah jednotlivce a státu, s nímž se pojí určitá práva a povinnosti. | Není totožné s bydlištěm, národností ani osobním souhlasem s konkrétní vládou. |
| Země | Neformální geografický, kulturní nebo politický celek. | Často je synonymem státu, ale například historická země nemusí být samostatným státem. |
| Společnost | Síť lidí, vztahů, organizací, zvyklostí a institucí. | Je širší než stát; zahrnuje rodiny, spolky, firmy, náboženské obce i neformální pravidla. |
Vznik a vývoj
Politicky organizovaná společenství existovala dávno před moderním územním státem. Městské státy, království a říše se lišily rozsahem, správou i tím, zda vládce chápal zemi jako své osobní držení. Vznik raných států souvisel s usedlým zemědělstvím, koncentrací obyvatelstva, evidencí majetku, výběrem dávek, organizací práce a ozbrojenou mocí. Přesná příčinná souvislost je předmětem sporů; například James C. Scott zdůrazňuje význam obilí, které bylo snadno měřitelné, skladovatelné a zdanitelné, ale jeho výklad není jedinou teorií vzniku státu.[6]
Moderní stát se vyznačuje zejména soustředěním správy, práva, výběru příjmů a ozbrojených prostředků do neosobních institucí. V Evropě se tato podoba vyvíjela postupně během soupeření panovníků, měst, šlechty, církví a stavovských orgánů. Charles Tilly poukázal na vzájemné posilování válčení, získávání zdrojů a budování správního aparátu: státy potřebovaly pro válku peníze a lidi, a instituce vytvořené k jejich získávání následně rozšiřovaly schopnost státu spravovat společnost.[7]
Tento vývoj nebyl pokojný ani jednotný. Státy vznikaly slučováním, dobytím, rozpadem říší, koloniální nadvládou, revolucemi, osamostatněním i dohodami. Instituce omezující násilí mohly současně chránit obyvatele a upevňovat výsady vládnoucích skupin. Douglass North, John Wallis a Barry Weingast proto rozlišují společenské řády, v nichž elity omezují násilí pomocí privilegií a uzavřeného přístupu k organizacím, od modernějších řádů s obecnějšími pravidly, soutěží organizací a širší politickou účastí.[8]
Od 19. a 20. století se v mnoha zemích rozšířilo všeobecné občanství, masové školství, sociální zabezpečení, hospodářská regulace a veřejné zdravotnictví. Současně vzrostla schopnost států evidovat obyvatelstvo, vybírat daně, mobilizovat armády a zasahovat do každodenního života. Rozšiřování poskytovaných služeb a rozšiřování donucovací či administrativní moci jsou dvě stránky téhož růstu státní kapacity; jejich hodnocení závisí na výsledcích, pravidlech i použitém měřítku spravedlnosti.
Uspořádání a podoby
Státy lze třídit podle různých nezávislých hledisek. Označení „demokratický“, „federální“ a „republika“ proto nejsou soupeřící možnosti: jeden stát může být současně všemi třemi.
| Hledisko | Základní podoby | Co se rozlišuje |
|---|---|---|
| Územní uspořádání | Unitární stát a federace | Zda je ústavně zaručená státní moc rozdělena mezi celek a členské jednotky. Konfederace je volnější svazek států, nikoli nutně nový stát. |
| Způsob výběru a kontroly vládců | Demokracie, autokracie a smíšené režimy | Míra politické soutěže, účasti, odpovědnosti a možnosti pokojně vyměnit vedení. |
| Hlava státu | Republika a monarchie | Zda je hlava státu odvozena od volby či jiného ne-dědičného pravidla, nebo od dědičné dynastie. Samo o sobě to neurčuje míru svobody. |
| Omezení moci | Právní a ústavní stát, osobní či svévolná vláda | Zda veřejnou moc omezují předem známá obecná pravidla, základní práva a nezávislá kontrola. |
| Rozsah činnosti | Minimální, regulační, sociální, rozvojový nebo totalitní stát | Kolik oblastí života stát řídí, financuje nebo kontroluje. Hranice mezi typy nejsou ostré. |
Česká ústava například charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, stanoví lid jako zdroj státní moci a omezuje její výkon zákonem.[9] Taková ustanovení vyjadřují normativní i právní závazek; zda mu každá konkrétní instituce a rozhodnutí odpovídají, je další otázka.
Funkce a státní kapacita
Za základní funkce státu bývají považovány:
- ochrana obyvatel a území před vnějším útokem,
- udržování vnitřní bezpečnosti a vyšetřování trestných činů,
- vytváření, vykládání a vynucování práva,
- rozhodování sporů a výkon soudních rozhodnutí,
- zastupování státu navenek a uzavírání mezinárodních smluv,
- získávání prostředků a správa institucí potřebných pro předchozí činnosti.
Mnoho současných států dále zajišťuje nebo financuje infrastrukturu, vzdělávání, zdravotní péči, důchody, podporu v nezaměstnanosti, vědu, kulturu, ochranu životního prostředí, měnovou politiku či přerozdělování příjmů. Tyto činnosti nejsou definičním znakem státu: mohou je poskytovat i obce, firmy, spolky, rodiny nebo dobročinné organizace a různé státy je vykonávají v různém rozsahu.
Státní kapacita označuje schopnost vlády skutečně provádět přijatá rozhodnutí. Zahrnuje schopnost získávat příjmy, shromažďovat spolehlivé informace, zaměstnávat funkční správu, kontrolovat území a prosazovat právo.[10] Není totožná s velikostí ani legitimitou státu. Stát může mít vysokou kapacitu a používat ji k ochraně práv, poskytování služeb i k účinné represi; slabý stát může méně regulovat, ale také nemusí být schopen chránit lidi před soukromým násilím nebo korupcí.
Veřejné statky a kolektivní jednání
Jedním z hlavních argumentů pro stát je zajištění statků, z jejichž užívání je obtížné někoho vyloučit a jejichž prospěch se spotřebou jednoho člověka výrazně nesnižuje. Typickým příkladem bývá obrana území. Pokud z ní mají prospěch i neplatiči, může každý čekat, že náklady ponesou ostatní; dobrovolně pak může vzniknout méně služby, než by si lidé společně přáli. Jde o problém černého pasažéra a obecněji kolektivního jednání.[11]
Z tohoto problému automaticky neplyne, že každý veřejný statek musí poskytovat centrální stát. Náklady lze někdy spojit s jinou službou, rozdělit mezi menší sdružení, vybírat smluvně nebo spravovat pomocí více překrývajících se institucí. Výzkum Elinor Ostromové ukázal, že lidé za určitých podmínek vytvářejí rozmanitá samosprávná a polycentrická pravidla mimo jednoduchou volbu „trh, nebo centrální stát“.[12] Relevantní otázkou proto není jen to, zda existuje selhání trhu, ale jak si ve skutečných podmínkách vedou dostupné státní, tržní, komunitní a smíšené alternativy.[13]
Moc, autorita a legitimita
Je užitečné rozlišovat čtyři otázky:
| Otázka | Co zjišťuje |
|---|---|
| Má stát moc? | Zda dokáže ovlivnit jednání lidí a prosadit svá rozhodnutí. |
| Jedná legálně? | Zda postupuje podle platného právního řádu. |
| Je jeho moc legitimní? | Zda má morální právo vládnout nebo alespoň ospravedlnění použít donucení. |
| Musí jednotlivec poslechnout? | Zda konkrétnímu člověku vzniká morální povinnost řídit se příkazem, včetně případu, kdy s ním nesouhlasí. |
Legalita není totéž co legitimita a legitimita celé instituce nemusí ospravedlňovat každý její čin. Také z toho, že je určitý zákon nespravedlivý, ještě bez dalšího neplyne, jaký způsob odporu je správný. Proto existují samostatné spory o politický závazek, občanskou neposlušnost, revoluci a právo na odpor.
Hlavní způsoby ospravedlnění
| Přístup | Základní argument | Typická námitka |
|---|---|---|
| Bezpečnost a řád | Společná donucovací autorita omezuje vzájemné násilí, odvetu a nejistotu. Thomas Hobbes proto odvozoval silnou svrchovanou moc z potřeby uniknout konfliktu a zajistit společnou bezpečnost.[14] | Stát může násilí nejen omezovat, ale také soustředit a použít ve velkém měřítku. |
| Společenská smlouva a souhlas | Lidé se zřízením společné autority vzdávají části volnosti výměnou za ochranu práv a předvídatelná pravidla. John Locke zdůrazňoval ochranu života, svobody a majetku.[15] | Většina dnešních lidí žádnou skutečnou smlouvu nepodepsala; sporné jsou pojmy mlčky uděleného nebo hypotetického souhlasu. |
| Demokratické sebevládnutí | Občané se mohou podílet na tvorbě pravidel, kontrolovat vládce a pokojně je vyměnit; autorita tak není pouze cizí mocí nad nimi. | Hlasování poražené menšiny ani neúčast jednotlivce nepromění automaticky v osobní souhlas. |
| Ochrana práv a spravedlnost | Nezávislé soudy a obecné právo mohou chránit jednotlivce před soukromým násilím, podvodem a diskriminací a zajišťovat rovné postavení. | Stejné instituce mohou práva porušovat, některým lidem poskytovat výsady nebo vymáhat nespravedlivá pravidla. |
| Užitečné výsledky | Stát řeší koordinační problémy, veřejné statky, vnější účinky a pojištění proti závažným životním rizikům. | Dobrý účel sám neurčuje, kdo smí rozhodovat, jaké prostředky smí použít ani zda by jiná instituce nedosáhla lepšího výsledku. |
| Tradice a identita | Autorita je přijímána jako součást zděděného řádu, ústavní kontinuity nebo politického společenství. | Dlouhé trvání nebo pocit sounáležitosti samy o sobě nedokazují spravedlnost donucení. |
Tyto argumenty se mohou doplňovat. Demokratický stát může svou legitimitu odvozovat současně od účasti, ochrany práv, výsledků a ústavních pravidel. Stejně tak může v jedné oblasti splňovat podmínky legitimity a v jiné selhávat. Politická filosofie proto nenabízí jediný obecně přijatý test legitimního státu.[5]
Omezení a rizika státní moci
Stát soustřeďuje prostředky, které umožňují vytvářet řád, ale také způsobovat rozsáhlé škody. Mezi obecná rizika patří:
- zneužití donucení – svévolné trestání, pronásledování, válka, cenzura, vyvlastnění nebo potlačení odporu,
- slabá odpovědnost – člověk, který rozhoduje o cizích prostředcích a nese jen část následků, může mít jiné motivace než lidé, na něž rozhodnutí dopadá,
- soustředění informací – centrální rozhodující orgán nemusí znát místní podmínky a rozptýlené znalosti jednotlivců; Friedrich Hayek tento problém popsal v souvislosti s centrálním plánováním.[16]
- dobývání renty a privilegia – organizované skupiny mohou získat dotace, ochranu před konkurencí nebo pravidla, jejichž náklady jsou rozptýleny mezi mnoho lidí,
- selhání většinového rozhodování – většina může přenést náklady na menšinu a volební výsledek nemusí vyjadřovat jednotnou „vůli lidu“,
- byrokratická setrvačnost – instituce a programy mohou pokračovat i po zániku původního důvodu, protože mají vlastní zaměstnance, rozpočty a příjemce.
Teorie veřejné volby zkoumá politiky, úředníky a voliče jako lidi s vlastními znalostmi, omezeními a zájmy, nikoli jako automatické vykonavatele obecného dobra.[17] Neprokazuje, že stát musí vždy selhat; upozorňuje, že při srovnání institucí nelze proti nedokonalému trhu postavit představu dokonale informované a nezištné vlády.
Tradičními odpověďmi na rizika státní moci jsou dělba moci, ústava, základní práva, obecnost a předvídatelnost práva, nezávislé soudy, svobodná média, transparentnost, volby, místní samospráva a možnost napadat rozhodnutí. Žádná pojistka není samovykonatelná: její účinnost závisí na institucích, společenských normách a lidech, kteří ji respektují.
Další pohledy na stát
Politické směry se neliší pouze odpovědí na otázku, jak velký má stát být. Odlišně vysvětlují také jeho původ, čí zájmy prosazuje a zda jej lze proměnit, nebo je nutné jej překonat.
Marxistické teorie spojují podobu státu s třídní strukturou a vlastnictvím výrobních prostředků. Jednoduché instrumentální pojetí chápe kapitalistický stát jako nástroj ekonomicky vládnoucí třídy. Marxovy vlastní historické rozbory však připouštějí i relativně samostatnou státní moc, která využívá rovnováhu mezi třídami nebo jedná v dlouhodobém zájmu společenského řádu, aniž by ji jednotliví kapitalisté přímo řídili.[18] Socialistické směry se potom rozcházejí v tom, zda má být stát po revolučním přechodu odstraněn, nebo zda může demokratický stát trvale sloužit k omezení nerovností, ochraně zaměstnanců a poskytování veřejných služeb.
Sociálnědemokratický a sociálně liberální pohled považuje demokratický právní stát za nástroj, který může vedle ochrany osobních práv zajišťovat také sociální práva, pojištění proti životním rizikům, rovnější příležitosti a protiváhu soukromé hospodářské moci. Nucené financování ospravedlňuje demokratickým rozhodováním, solidaritou a skutečnou dostupností základních služeb. Kritika se týká zejména rozsahu přerozdělování, závislosti lidí na správním aparátu a možnosti, že stát ovládnou dobře organizované zájmové skupiny.
Konzervativní pohledy často zdůrazňují historickou kontinuitu, autoritu, řád a opatrnou reformu zděděných institucí. Nemusejí podporovat rozsáhlý stát: rodinu, místní společenství, náboženské instituce, vlastnictví a zvyk mohou pokládat za důležitější než centrální správu. Od libertarianismu se liší zejména tím, že svobodu jednotlivce obvykle nepovažují za jediné měřítko a přikládají samostatnou hodnotu povinnostem, loajalitě a osvědčeným pravidlům.[19]
Sociální anarchismus odmítá stát jako hierarchickou a donucovací autoritu, současně však zpravidla odmítá také kapitalistické vlastnické vztahy a moc zaměstnavatelů či vlastníků nad nevlastníky. Místo státu a kapitalismu navrhuje dobrovolné federace, samosprávná sdružení, vzájemnou pomoc a společné nebo družstevní formy vlastnictví. S anarchokapitalismem sdílí odmítnutí státu, zásadně se s ním však rozchází v pojetí majetku, trhu a soukromé hierarchie.[20]
Libertariánské pohledy
Libertariánství posuzuje stát především podle toho, jak zachází se svobodou jednotlivce, jeho tělem, majetkem a dobrovolnými vztahy. Jednotlivé proudy se neshodují, zda lze omezený stát ospravedlnit, jak vznikají majetková práva ani jak velký význam přikládat následkům oproti nedotknutelným právům. Spojuje je však zvýšená nedůvěra k nevyžádanému donucení a požadavek, aby zásah do svobody nesl důkazní břemeno.[21]
Klasický liberalismus a omezený stát
Klasický liberalismus obvykle neodmítá stát jako takový. Požaduje, aby byl omezen obecným právem a chránil zejména život, osobní svobodu, majetek, smlouvy a rovnost před zákonem. V lockovském pojetí lidé vytvářejí politickou společnost proto, že v přirozeném stavu chybí ustálené právo, nestranný soudce a spolehlivý výkon rozhodnutí; moc vlády však zůstává omezena účelem ochrany práv a veřejným dobrem.[15]
Tento pohled připouští, že veřejná autorita může být potřebná, ale odmítá z její potřebnosti odvodit neomezenou pravomoc. Ústava, dělba moci, svoboda projevu, vlastnická práva a možnost vládu vyměnit mají ztížit proměnu ochránce v hrozbu.
Minarchismus
Minarchismus obhajuje minimální stát, někdy nazývaný stát nočního hlídače. Jeho úkolem je ochrana před násilím, krádeží a podvodem, vymáhání smluv, soudnictví a obrana. Rozsáhlejší regulaci, paternalismus a nucené přerozdělování minarchisté pokládají za překročení oprávněné moci.
Robert Nozick v knize Anarchy, State, and Utopia hájil minimální stát pomocí individuálních práv. Pokusil se ukázat, že dominantní ochranná asociace může vzniknout z dobrovolných ochranných agentur a za určitých podmínek se stát minimálním státem, aniž by porušila práva; žádný rozsáhlejší stát podle něj ospravedlnit nelze.[22] Anarchokapitalisté napadají právě krok, v němž jedna agentura získá právo zakazovat konkurenční výkon ochrany.
Anarchokapitalismus
Anarchokapitalismus odmítá i minimální stát. Vychází z přesvědčení, že stejné morální zákazy násilí, krádeže a podvodu platí pro státní úředníky stejně jako pro ostatní lidi. Pokud by jednotlivec nesměl pod hrozbou trestu vybírat peníze od sousedů nebo jim zakázat využít jiného ochránce, nemůže podle tohoto argumentu takové oprávnění získat ani skupina tím, že se označí za stát.
Murray Rothbard vymezuje stát pomocí dvou navzájem spojených znaků: získává příjmy donucením, zejména zdaněním, a v určitém území si vynucuje monopol na konečné poskytování policejní a soudní ochrany. Stát proto nepokládá za neutrální nástroj, který lze jen správně personálně obsadit, ale za instituci založenou na porušení principu neagrese.[23]
Anarchokapitalistická alternativa neznamená nepřítomnost pravidel, smluv, organizací nebo trestání útoků. Počítá s nestátní správou: ochrannými a pojišťovacími organizacemi, rozhodci, soudy, vlastníky prostor, spolky a komunitami, které nabízejí pravidla a služby smluvně. Spory mezi klienty různých agentur by mohly řešit předem dohodnuté rozhodčí instituce; agentury by měly ekonomický důvod spor urovnat levněji než ozbrojeným konfliktem. David D. Friedman rozpracovává takový systém z převážně ekonomického a důsledkového hlediska, aniž by předpokládal jediný předem daný právní kodex.[24]
Rothbardova a Friedmanova cesta se tedy liší. Rothbard vychází především z přirozených práv, sebevlastnictví a nepřípustnosti agrese; Friedman zkoumá, zda by konkurence institucí vedla k lepším pravidlům a levnější ochraně. Oba odmítají územní monopol státu, ale nemusejí dojít ke stejnému obsahu práva ani ke stejnému zdůvodnění.
Zařazení anarchokapitalismu pod pojem anarchismus je sporné. Jeho zastánci zdůrazňují odmítnutí státu a vlády člověka nad člověkem; tradiční socialistické a komunistické anarchistické proudy odmítají také kapitalistické vlastnictví a považují jej za zdroj hierarchie. V odborném popisu se anarchokapitalismus běžně označuje jako pravicově libertariánská podoba tržního anarchismu, nikoli jako jediný význam anarchismu.[21]
Spor o stát a nestátní alternativy
| Otázka | Argument pro stát | Libertariánská či anarchokapitalistická odpověď | Neuzavřený problém |
|---|---|---|---|
| Konečné rozhodnutí sporu | Jednotná nejvyšší autorita brání nekonečné odvetě a konfliktu soupeřících vykonavatelů práva. | Rozhodčí řízení a polycentrické právo mohou sjednocovat postup bez územního monopolu; státní soud je navíc stranou sporů o vlastní pravomoc. | Konkurenční agentury mohou spolupracovat, ale také se mohou kartelizovat, vést násilný spor nebo vytvořit nový monopol. |
| Rovná ochrana | Stát má chránit každého bez ohledu na příjem a zajistit společný právní základ. | Tržní konkurence může zlevnit základní ochranu; pomáhat mohou pojištění, vzájemné spolky, balíčky s bydlením či zaměstnáním a dobročinnost. | Není jisté, zda dobrovolné uspořádání zajistí účinnou ochranu lidem bez prostředků a vyjednávací síly; státní systémy zase rovnost často nesplňují v praxi. |
| Obrana a veřejné statky | Z obrany mají prospěch i neplatiči, takže povinné financování řeší problém černého pasažéra. | Ne každý označený veřejný statek je skutečně neoddělitelný od placené služby; možné jsou smluvní kluby, pojištění, místní sdružení a dobrovolné financování. | Spor se vede o to, zda by tyto mechanismy stačily zejména proti velkému vnějšímu útočníkovi a zda náklady podfinancování převyšují újmu povinného financování. |
| Kontrola poskytovatele ochrany | Ústava, volby, soudní přezkum a veřejnost mohou státní moc omezovat. | Zákazník může poskytovatele opustit a konkurence dává přímější zpětnou vazbu než jeden hlas v mnoha volbách. | Přechod ke konkurenci může být obtížný a dominantní soukromá agentura může získat podobnou moc jako stát. Kritici upozorňují na síťové účinky, kartely a povahu práva jako veřejného statku.[25] |
| Souhlas | Demokratické postupy, pobyt, využívání služeb nebo přijetí výhod mohou zakládat alespoň částečnou povinnost respektovat společná pravidla. | Člověk se na území zpravidla narodí, odmítnutím služby se nezbaví daní a jeho hlas nemůže odvolat pravomoc státu nad ním; nejde tedy o souhlas srovnatelný se smlouvou. | Politická filosofie se neshoduje, zda legitimita vyžaduje skutečný souhlas každého člověka, nebo může vzniknout z férového postupu, nezbytných funkcí či spravedlivých výsledků.[26] |
| Zkušenost | Existující státy poskytují dlouhodobé příklady právních řádů, obrany a veřejných služeb, byť s velmi rozdílnými výsledky. | Soukromá arbitráž, zvykové právo, pojištění, profesní samospráva a další nestátní instituce ukazují, že vláda nemusí každé pravidlo sama vytvářet ani vykonávat. | Úplná moderní anarchokapitalistická společnost není k dispozici jako přímý srovnávací případ. Dílčí historické analogie mohou ukázat možnosti, nikoli samy dokázat fungování celého systému.[27] |
Odborná kritika anarchokapitalismu nespočívá pouze v tvrzení, že „bez státu by nebyla pravidla“. Zabývá se zejména možností, že se soukromé ochranné organizace změní v územní monopoly, že právo a obrana mají významné veřejné účinky, že majetkově silní zákazníci ovlivní obsah pravidel a že bez nadřazené instituce nebude možné spolehlivě vynutit omezení vůči nejsilnější agentuře. Robert Ellickson například tvrdí, že anarchokapitalistické modely podceňují vznik územních monopolů a potřebu institucí, které je omezují.[28]
Anarchokapitalistická odpověď zní, že stejná rizika – monopol, ovládnutí bohatými, špatné pobídky a násilí – jsou doložena také u států, kde je navíc konkurence právních poskytovatelů potlačena zákonem. Spor proto nelze rozhodnout pouhým výčtem možných selhání jedné strany. Je nutné srovnávat pravděpodobnost a závažnost selhání konkrétních institucí, možnosti nápravy a morální přijatelnost prostředků, jimiž jsou financovány a vynucovány.[13]
Stát a jednotlivec
Státní právo se na člověka obvykle vztahuje podle území, občanství nebo jiného právního vztahu, nikoli podle souhlasu s každým jednotlivým pravidlem. Stát po lidech požaduje nejen zdržení se útoků na ostatní, ale také placení daní, plnění administrativních povinností a v některých zemích například vojenskou službu. Neuposlechnutí může vést k pokutě, zabavení majetku nebo odnětí svobody.
Pro zastánce státu je tato závaznost nutnou podmínkou společného řádu: pravidlo, které by platilo jen pro dobrovolné zájemce, by nemuselo chránit ostatní ani vyřešit kolektivní problém. Pro libertariánského kritika je právě toto jádrem obtíže: užitečnost služby sama o sobě ještě nedává jejímu poskytovateli právo jednostranně určit cenu, rozsah a zákaz konkurence.
Při hodnocení konkrétní státní činnosti je proto vhodné oddělit alespoň čtyři otázky:
- Jaký problém má být řešen? Je zde útok na práva jiného člověka, koordinační problém, veřejný statek, nebo pouze jednání, které se většině nelíbí?
- Proč smí rozhodovat právě tato instituce? Plyne její oprávnění ze souhlasu, ochrany práv, spravedlivého postupu, nezbytnosti nebo očekávaných výsledků?
- Jaké existují alternativy? Bylo by možné použít dobrovolnou smlouvu, pojištění, samosprávu, obec, soud, náhradu škody nebo nezasahování?
- Kdo nese náklady a kdo kontroluje rozhodujícího? Může se dotčený člověk odvolat, odejít, zvolit jiného poskytovatele nebo získat náhradu za chybu?
Tyto otázky samy neurčují libertariánskou ani jinou odpověď. Brání však směšování tří odlišných tvrzení: že stát něco dělá, že to dělá lépe než dostupné alternativy a že má právo použít k tomu donucení.
Související hesla
Reference
- ↑ Max Weber: Politics as a Vocation, 1919, s. 1–2.
- ↑ Organization of American States: Convention on Rights and Duties of States, čl. 1 a 3, 1933.
- ↑ United Nations: Charter of the United Nations, čl. 2 odst. 1 a 4, 1945.
- ↑ 5,0 5,1 Stanford Encyclopedia of Philosophy: Political Legitimacy, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ James C. Scott: Against the Grain: A Deep History of the Earliest States. Yale University Press, 2017, ISBN 978-0-300-18291-0.
- ↑ Charles Tilly: War Making and State Making as Organized Crime, in Peter B. Evans, Dietrich Rueschemeyer a Theda Skocpol (eds.): Bringing the State Back In. Cambridge University Press, 1985, s. 169–191.
- ↑ Douglass C. North, John Joseph Wallis, Barry R. Weingast: Violence and the Rise of Open-Access Orders, Journal of Democracy, 2009, roč. 20, č. 1, s. 55–68.
- ↑ Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Ústava České republiky, čl. 1 a 2, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Our World in Data: State Capacity, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Mancur Olson: The Logic of Collective Action: Public Goods and the Theory of Groups. Harvard University Press, 1965, ISBN 978-0-674-53751-4.
- ↑ Elinor Ostrom: Beyond Markets and States: Polycentric Governance of Complex Economic Systems, Nobelova přednáška, 8. 12. 2009.
- ↑ 13,0 13,1 Ronald H. Coase: The Problem of Social Cost, Journal of Law and Economics, 1960, roč. 3, s. 1–44.
- ↑ Thomas Hobbes: Leviathan, kap. XIII a XVII, 1651.
- ↑ 15,0 15,1 John Locke: Second Treatise of Government, § 123–131, 1690.
- ↑ Friedrich A. Hayek: The Use of Knowledge in Society, American Economic Review, 1945, roč. 35, č. 4, s. 519–530.
- ↑ James M. Buchanan, Gordon Tullock: The Calculus of Consent: Logical Foundations of Constitutional Democracy. University of Michigan Press, 1962, ISBN 978-0-472-06100-6.
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy: Karl Marx, část 6 „State and Politics“, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy: Conservatism, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy: Anarchism, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ 21,0 21,1 Stanford Encyclopedia of Philosophy: Libertarianism, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Robert Nozick: Anarchy, State, and Utopia. Basic Books, 1974, ISBN 978-0-465-09720-3; srov. Stanford Encyclopedia of Philosophy: Robert Nozick’s Political Philosophy, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Murray N. Rothbard: Anatomy of the State, Ludwig von Mises Institute, pův. 1974.
- ↑ David D. Friedman: The Machinery of Freedom: Guide to a Radical Capitalism, 3. vyd., 2014, zejména část III.
- ↑ Tyler Cowen: Law as a Public Good: The Economics of Anarchy, Economics & Philosophy, 1992, roč. 8, č. 2, s. 249–267.
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy: Legal Obligation and Authority, cit. 13. 8. 2026.
- ↑ Peter T. Leeson: Anarchy Unbound: Why Self-Governance Works Better Than You Think. Cambridge University Press, 2014, ISBN 978-1-107-62270-9.
- ↑ Robert C. Ellickson: A Hayekian Case Against Anarcho-Capitalism: Of Street Grids, Lighthouses, and Aid to the Destitute, NYU Journal of Law & Liberty, 2017, roč. 11, s. 371–441.