Zdanění

Obraz Výběrčí daní od vlámského malíře Quentina Massyse; zdroj: Wikimedia Commons

Zdanění je ukládání a vybírání povinných plateb, jejichž prostřednictvím stát a jiné veřejné instituce získávají prostředky na financování vlastní činnosti. Z daní se financují například veřejné služby, obrana státu, veřejný dluh či správa, a dále slouží k přerozdělování majetku mezi obyvatelstvem. Daně také ovlivňují ceny, zaměstnanost, investice, spotřebu a rozdělení ekonomické moci. Jde proto nejen o účetní či technickou záležitost, ale také o zásadní problém politické filozofie: kdo smí rozhodovat o výsledcích lidské práce, za jakých podmínek a s jakými hranicemi?

Libertariánské přístupy se k daním stavějí převážně negativně a zdůrazňují zejména vztah zdanění k soukromému vlastnictví, individuálnímu souhlasu nebo principu neagrese. Nejsou však zcela jednotné. Část klasických liberálů a minarchistů připouští omezené daně k financování ochrany práv. Anarchokapitalisté nicméně odmítají už samotné právo státu vybírat nedobrovolné platby.

Specifika daně

Základní vlastností daně je její nevyhnutelnost. Stávající povinnost platit daně nevzniká tehdy, když si občan objedná konkrétní službu za smluvenou cenu; vzniká již naplněním podmínek, které jsou vymezeny veřejnou mocí: například dosažením příjmu, vlastnictvím nemovitosti nebo uskutečněním zdanitelné transakce. Ve statistickém pojetí se daně charakterizují jako povinné platby bez přímého ekvivalentního protiplnění. To neznamená, že poplatník nemá z veřejných výdajů žádný užitek; znamená to, že zaplacená částka není cenou konkrétní služby odpovídající právě jeho platbě.

Daň jako taková je obvykle nevratná, což nicméně nevylučuje vracení případných daňových přeplatků. Může být vybírána pravidelně i nárazově či jednorázově. Některé daně směřují do společného rozpočtu, jiné jsou účelově přiřazeny konkrétním výdajům.

Daně se liší od konceptu cenu, daru i poplatku. Cena vzniká v rámci směny, dar z dobrovolného převodu a veřejnoprávní poplatek bývá navázán na určitý úkon, oprávnění nebo užívání. Hranice mezi daní a poplatkem však bývá v některých případech ekonomicky neostrá. Povinné sociální a zdravotní odvody například mají daňové rysy, přestože jsou právně označovány za pojistné a zakládají určité nároky. Při hodnocení daňové zátěže proto nestačí sledovat platby, které mají slovo „daň“ přímo v názvu.

V českém právu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.“ Toto ustanovení vymezuje právní podmínku jejich ukládání. Samo však neřeší filozofickou otázku, zda je každá zákonem předepsaná daň zároveň morálně ospravedlnitelná. Legalita a legitimita nemusejí vždy kráčet ruku v ruce, neboť ta samá věc sice může být sice legální, nikoli však legitimní.

Historie zdanění

Starověk a středověk

Povinné odvody existovaly dávno před moderními státy. Ve starověkém Egyptě se například od poddaných vybíraly zemědělské produkty a rozdělovaly pracovní povinnosti. Evidence půdy, úrody a dobytka umožňovala určit, kolik mají jednotlivé oblasti odvést. Daňová správa tak souvisela s rozvojem písemnictví, účetnictví a byrokracie. Získané prostředky sloužily panovnickému aparátu, zásobování, stavebním projektům i vojsku.

Ve starověkých říších se kombinovaly pozemkové daně, osobní odvody, cla a dávky z porobených území. V Římě byla část výběru svěřována soukromým podnikatelům, takzvaným publikánům. Tento princip, obecně označovaný jako daň z pachtu, přetrval v různých podobách i v pozdější Evropě a Osmanské říši. Výběrčí poskytl vládci sjednanou částku a zároveň získal právo vybírat příslušné odvody. Motivace vybrat co nejvíce peněz často podporovala tvrdé vymáhání včetně pohrůžek a fyzického nátlaku a mnohdy vedle i k jednání, které by se v moderní éře dalo označit za zneužití moci veřejného činitele.

Ve středověké Evropě vedle sebe existovalo vícero odvodů a poplatků zároveň: daně ukládané panovníkem, městské dávky, mýta a církevní desátky. Nelze je všechny bez rozlišení označit za daně v dnešním právním smyslu: lišily se příjemcem, právním titulem i vztahem k držbě půdy. Z pohledu jednotlivce však často představovaly souběh několika vynucovaných nároků na vlastní úrodu, peníze či práci.

Neplacení daní bylo napříč dějinami považováno za jeden z nejzávažnějších zločinů proti státu nebo panovníkovi, a často za něj hrozily kruté fyzické tresty, zotročení, konfiskace majetku a nezřídka i trest smrti. Pokud zemědělec ve Starověkém Egyptě neměl na zaplacení, byl pro výstrahu brutálně zbit holemi. Pokud se situace nezlepšila, byl s celou svou rodinou prodán do otroctví, aby svůj dluh odpracoval. V antických Athénách hrozila za neplacení daní ztráta občanských práv. Neplatič byl navíc veřejně ponížen a nesměl nadále vycházet na určitá veřejná místa. Pokud dluh nesplatil do určitého termínu, byl uvržen do vězení pro dlužníky a jeho majetek byl zabaven. V Římské říši se kromě konfiskace majetku používalo i mučení dlužníků a v pozdním císařství hrozila za zatajení majetku před daňovým cenzem dokonce poprava.

Přísné tresty vládly i ve středověku. Vybírání daní bylo často plně v rukou panovníka, církve a šlechty. Pokud poddaný neodvedl desátky církvi nebo poddanské dávky vrchnosti, následovaly tvrdé fyzické tresty včetně bičování a pranýřování. Dlužníci pak často končili v hladomornách, kde mnohdy umírali, pokud se jejich rodině nepovedlo dluh splatit. Za krácení nepřímých daní jako bylo mýtné nebo solná daň se trestalo rovnou oběšením či setnutím hlavy.

Novověk & moderní státy

Rozvoj stálých armád a centralizované správy značným způsobem zvyšoval nutnost pravidelných příjmů. Vládci posilovali byrokracii a zaváděli hromadnou evidenci obyvatel i majetku, profesionalizovali výběr a rozšiřovali přístup k úvěru. Historický sociolog Charles Tilly popsal vznik moderních evropských států jako výsledek vzájemně propojeného vedení válek, získávání zdrojů, odstraňování konkurentů a poskytování ochrany.

Daňové konflikty zároveň přispívaly ke vzniku politických omezení panovnické moci. Kdo poskytoval prostředky, ten mohl požadovat kontrolu nad jejich využitím. Spory o souhlas se zdaněním patřily k vývoji zastupitelských institucí a později se výrazně projevily také v americkém odporu proti britské vládě. Heslo „žádné zdanění bez zastoupení“ (no taxation without representation) požadovalo politickou účast poplatníků; neznamenalo požadavek souhlasu každého jednotlivce s každou daní.

Výmluvným příkladem propojení daní a války je britská daň z příjmů, zavedená roku 1799 za Williama Pitta mladšího k financování války proti Francii. V dalších desetiletích byla opakovaně rušena a obnovována; roku 1842 ji znovu zavedl Robert Peel. Tyto případy v praxi ukazují, že označení určité daně za mimořádnou či dočasnou ještě nemusí znamenat její trvalé odstranění po odeznění původního důvodu.

V průběhu 19. a zejména 20. století se ve značné části světa rozšířily daně z příjmů, povinné sociální odvody a všeobecné zdanění spotřeby. Válečná mobilizace, rozšiřování veřejných služeb i sociálního zabezpečení přispívaly k růstu fiskální kapacity států. Srážky ze mzdy a zapojení zaměstnavatelů umožnily vybírat příjmy průběžně, opakovaně a od velkého počtu lidí.

Ve druhé polovině 20. století se významně rozšířila daň z přidané hodnoty. S digitalizací přibylo elektronické vykazování a mezinárodní výměna informací. Dlouhodobou proměnu tak představuje nejen růst či pokles sazeb, ale zejména schopnost státu detailněji sledovat hospodářskou činnost a účinněji vymáhat příslušné odvody.

Historický daní zdanění ukazuje, že zdanění zdaleka nevznikalo jako dobrovolná dohoda o financování společných služeb. Významnou roli hrály také války, podrobení a mocenská asymetrie vztahů.

Jazyková proměna

V dávnější minulosti se v českých zemích běžně používalo slovo berně. Toto slovo je odvozeno od staročeského slovesa ubírati a označovalo poplatek, který šlechtic či král „bral“ svým poddaným. Historicky šlo o mimořádné, nepravidelné dávky (např. na vedení války, svatbu královské dcery či slavnostní korunovaci).

Ve středověku totiž králové často žili z výnosů svého vlastního majetku (královská města, doly,...), přičemž berně byla chápána jako výpomoc zemi v nouzi, kterou musel nejprve schválit zemský sněm. Například za vlády Karla IV. a zejména později v době pobělohorské, kdy vznikla slavná Berní rula (první úplný daňový katastr z roku 1654), se však z těchto mimořádných berní stávaly pravidelné každoroční poplatky.

Situace se začala měnit po Třicetileté válce a příchodem států moderního typu v rámci tzv. Vestfálského systému. K definitivnímu a oficiálnímu prosazení slova „daň“ pak v českých zemích došlo během tereziánských a josefínských reforem a ukotvení pokračovalo během 19. století. Jak se habsburská monarchie profesionalizovala, staré stavovské výrazy jako berně nebo kontribuce začaly ustupovat novým, jednotným právním pojmům. Z foucaultovského hlediska se jedná o záměrnou manipulaci jazykem, konkrétně eufemizaci pojmu. Se slovem berně si člověk nejčastěji asociuje násilné odebrání, zatímco slovo daň spíše evokuje dobrovolné odevzdání / darování. Přestože došlo ke změně pojmenování, podstata zůstala stále stejná. Ačkoli někteří jedinci mohou daně odevzdávat ochotně a v zájmu veřejného blaha či prosperity, faktem zůstává, že se stále jedná o povinný odvod, který je v případě nespolupráce násilně vymáhán.

Základní druhy daní

Daně lze rozlišovat podle předmětu, způsobu stanovení, příjemce i ekonomických účinků. Jednotlivá členění se překrývají: určitá daň může být současně přímá, majetková, místní a proporcionální.

Přímé daně jsou typicky vyměřovány z příjmu nebo majetku konkrétního subjektu, zatímco nepřímé daně se vážou především k transakcím a spotřebě a do veřejného rozpočtu je zpravidla odvádí prodávající nebo jiný mezičlánek.

Daň může být hodnotová, tedy vyměřená procentem ze základu, nebo jednotková, například stanovená pevnou částkou na litr či kus. Zvláštním případem je osobní paušální daň: stejná částka na každého bez ohledu na příjem. Ta má jednoduchou konstrukci, ale vůči příjmu dopadá výrazněji na chudší obyvatele.

V současnosti existují následující druhy daní: daň z příjmů fyzických osob, daň ze zisku právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daně, daně z nemovitostí, daň z čistého bohatství, dědické a darovací daně, cla, ekologické daně & transakční a obratové daně.

Způsob výběru daní

Historicky se povinnosti plnily penězi, naturáliemi anebo prací. V moderních systémech převažují peněžní platby, přičemž jejich výběr má několik základních podob:

• Daňové přiznání a vlastní výpočet: poplatník vykáže rozhodné skutečnosti a vypočte daň, kterou správce může kontrolovat a upravit.
• Srážka u zdroje: daň nebo záloha je odečtena ještě před výplatou příjmu, například zaměstnavatelem či bankou.
• Výběr prostřednictvím prodávajícího: firma odvádí daň spojenou se zdanitelným prodejem; u DPH se uplatňuje mechanismus odpočtu daně na vstupu.
• Vyměření správcem: veřejná instituce stanoví povinnost podle evidovaných skutečností nebo rozhodnutí.
• Zálohy a následné vypořádání: platby se rozkládají v čase a konečná povinnost se určí až později.

Výběr daní doprovázejí informační povinnosti, účetní evidence, kontroly, úroky a sankce. Nedoplatky mohou být vymáhány postižením majetku, přičemž běžná platební neschopnost není totéž co úmyslné krácení daně a nelze tedy každý daňový dluh automaticky ztotožňovat s trestným činem. Libertariánská kritika zdůrazňuje, že zapojení zaměstnavatelů, bank a obchodníků přesouvá část nákladů výběru na soukromé subjekty. Průběžné srážky navíc mohou snižovat viditelnost celkové zátěže.

Kdo skutečně nese daňové břemeno

Samotná právní povinnost odvádět daně ještě není totožná s ekonomickým daňovým břemenem. O tom, jakým způsobem a v jakém rozložení dopadá zdanění na daňové poplatníky, hovoří pojem, který je nazýván tzv. daňovou incidencí.

Firma může část nové daně promítnout do cen, část do nižších výnosů vlastníků a část do změn mezd, zaměstnanosti či investic. Výsledek závisí na konkurenci, možnosti zákazníků přejít k náhradám, pohyblivosti kapitálu, časovém horizontu a dalších podmínkách. Není správné tvrdit, že každou firemní daň zaplatí vždy zákazník v plné výši, ale zároveň to zpravidla neznamená ani to, že ji vždy celou zaplatí sám vlastník.

Daňové břemeno obecně dopadá silněji na tu stranu trhu, která na změnu cen dokáže reagovat pomaleji a slaběji. Nemají-li kupující snadno dostupnou alternativu, snáze unesou vyšší cenu. Mohou-li nákup rychle omezit nebo přejít jinam, větší tlak dopadne na prodávající.

Ekonomické dopady zdanění

Míra a výše zdanění v praxi často mění ochotu pracovat, spořit, investovat či podnikat. Vyšší daň z dodatečného výdělku snižuje odměnu za další práci a může vést k jejímu omezení. Naopak ale některé pracovníky motivuje k vyššímu pracovnímu úsilí, aby si dotyční zachovali svůj dosavadní čistý příjem. Výsledný účinek proto nelze u každého člověka určit pouze z nastavení daně, protože jednotlivci se na změnu zdanění adaptují individuálně.

Grafické znázornění Lafferovy křivky; zdroj: Wikimedia Commons

V ekonomickém modelu dobrovolné směny může vyšší zdanění zabraňovat obchodům, které by jinak byly výhodné a akceptovatelné pro obě strany. Ztráta těchto přínosů nad rámec daňového výnosu se označuje jako tzv. náklad mrtvé váhy (deadweight loss). Vedle něj vznikají náklady správy, evidence, poradenství a přizpůsobování chování daňovým pravidlům.

Lafferova křivka

Lafferova křivka znázorňuje možnost, že zvyšování sazeb paradoxně přestane zvyšovat daňovové výnosy a začne je naopak snižovat. Důvodem mohou být změny práce, investic, úskoky při vykazování příjmů, přesuny činností nebo daňové úniky.

Problém efektivity

Rakouská ekonomická škola posuzuje zdanění nejen podle nákladů na výběr, ale především podle toho, jak mění a ovlivňuje mechanismy rozhodování o vzácných zdrojích. Vybráním daně nevznikají nové pracovní síly, materiály ani výrobní kapacity. Mění se zejména to, kdo rozhoduje o využívání zdrojů: část kupní síly přechází od původních držitelů k veřejným institucím, případně k příjemcům transferů. Pro hodnocení efektivity zdanění proto nestačí doložit, že veřejný výdaj přinesl určitý užitek občanům. Je nutné zkoumat především jeho náklady a alternativní možnosti využití zdrojů, které sám vytlačil.

Náklady výběru a přerozdělování

Daňový systém pro svůj provoz potřebuje zaměstnance a úředníky, informační systémy, kontrolní orgány a mechanismy vymáhání. Každá z těchto složek sama spotřebovává část financí, které stát získá výběrem daní. Další prostředky a zdroje spotřebovává i administrace dotací a dávek. Mezi občany je tedy vždy rozděleno méně financí, než kolik se od nich prostřednictvím daňových odvodů vybere.

Vedle veřejných nákladů vznikají také náklady soukromé: podnikatelé musejí vložit svůj čas do vyplňování přiznání nebo vedení evidence, anebo musejí platit za účetní služby a daňové poradenství. Takové výdaje se sice nemusí objevit v rozpočtu daňové správy, přesto ale zaměstnávají lidi a prostředky, které by jinak mohly sloužit jiným účelům.

Náklady obětované příležitosti & misalokace zdrojů

Veřejný projekt může být účetně řádný, nemusí se jednat o předraženou veřejnou zakázku, ani zde nemusí docházet ke korupci – a přesto se může jednat o nevhodné použití zdrojů. Jestliže projekt spotřebuje pracovní síly a materiál, které by při jiném využití přinesly větší užitek, jde o tzv. misalokaci. Bastiatovo slavné rozlišení toho, co je vidět a co není vidět, upozorňuje právě na opomíjené alternativy: viditelná pracovní místa financovaná státním rozpočtem například nelze hodnotit bez přihlédnutí k tomu, co by bývalo mohlo vzniknout bez odebrání prostředků daňových poplatníků. Samotná skutečnost, že stát vybrané peníze znovu utratí, ještě nijak neprokazuje hospodárnost jejich využití.

Hayekův problém rozptýlených znalostí

V otázce veřejných financí a veřejných vzniká otázka, nakolik odpovídají priority stanovené vládou a jednotlivými ministerstvy reálné paletě širokých občanských potřeb. Friedrich August von Hayek ve své známé eseji Využití znalostí ve společnosti vysvětluje, že informace potřebné k hospodářskému rozhodování nejsou soustředěny na jednom místě. Pouze jednotlivci znají nejlépe specifické okolnosti svého života, místní potřeby, dostupné příležitosti i praktická omezení. Část těchto znalostí se navíc neustále mění a nelze ji beze ztráty převést do souhrnných statistik. Pouze volný trh se svými cenovými signály umožňuje koordinovat rozhodování, aniž by někdo musel znát všechny příčiny změn nabídky a poptávky. Plýtvání sice nelze zcela eliminovat, při státním přerozdělování se nicméně bude vyskytovat častěji.

Problém tedy vůbec nemusí spočívat v nepoctivosti úředníků ani v nedostatečné angažovanosti či neschopnosti vlády. Jde o strukturální omezení plynoucí z nemožnosti efektivně fungujícího centrálního plánování. Důležité je přitom poznamenat, že centrální plánování není výlučným znakem socialistických států a komunistických režimů. Nejedná se o binární stav, nýbrž o škálu. Centrální plánování existuje ve všech státech, liší se však ve své míře a intenzitě.

Byrokratické řízení a oslabená zpětná vazba

Ludwig von Mises ve své knize Byrokracie odlišuje řízení podle zisku a ztráty (typicky soukromé firmy) od řízení podle rozpočtů a pravidel (typicky státy). U činností, jejichž výstupy nemají tržní výnos, nelze úspěšnost jednoduše odečíst z účetního výsledku. Pravidla a rozpočtová omezení sice mají omezovat svévoli, zároveň však vedou k oslabování pružnosti a iniciativy.

Z hlediska této kritiky může financování daněmi prodlužovat existenci málo přínosných programů, protože příjem nezávisí přímo na dobrovolném rozhodnutí uživatelů platit. Neúspěch či neefektivita programu může vést k požadavku vyššího rozpočtu namísto toho, aby byla jeho činnost zrušena či omezena. Soukromý podnik se sice může rovněž mýlit, ale v konkurenčním prostředí čelí ztrátám, odchodu zákazníků a riziku bankrotu, což jej motivuje k rychlejším reakcím. Rozdíl tedy spočívá v mechanismech odhalování a nápravy chyb.

Mises nicméně nepovažuje každou byrokratickou činnost za zcela zbytečnou, sám byl minarchistou a připouštěl některé minimální funkce státu, k jejichž výkonu je byrokracie nutná.

Libertariánská kritika zdanění

Vlastnictví sebe sama a nárok na plody vlastní práce

Významná část libertariánské etiky vychází z konceptu sebevlastnictví a práva na legitimně nabytý majetek. Pokud člověk získal prostředky bez porušení cizích práv, má o jejich využívání rozhodovat pouze on sám a případně ti, s nimiž dobrovolně uzavírá smlouvy a dohody. Nedobrovolné odebrání části majetku pak vyžaduje mimořádně silné ospravedlnění.

Násilné pozadí zdanění

Anarchisté upozorňují, že výběr daní v sobě inherentně obsahuje násilnou a donucovací složku. Placení daní je ze zákona povinné a aby určitý zákon mohl v praxi fungovat, musejí existovat i silové složky, které budou vymáhat součinnost občanů a sankcionovat jeho porušování. Za každým zákazem či příkazem se tedy nevyhnutelně skrývá implicitní násilí. Přestože v moderních státech severoatlantického civilizačního okruhu se neplatiči daní již dávno nepopravují, přesto je nakonec přikročeno k použití fyzického nátlaku. Stát iniciuje nedovolený vstup na soukromý pozemek, zabaví soukromý majetek a v případě policejního zadržení naruší i fyzickou integritu těla a omezí vůli jednotlivce.

Podle výkladu principu neagrese nicméně instituce nesmí zahájit donucení vůči člověku jenom proto, že chce jeho prostředky využít pro jiné – ač ušlechtile prezentované – účely. Skutečnost, že výdaj může být užitečný, ještě sama o sobě nijak neruší nutnost dobrovolného souhlasu vlastníka.

Souhlas & společenská smlouva

Demokratická obhajoba chápe daně jako důsledek společného rozhodování prostřednictvím legitimně volených institucí. Jednotlivec nemusí souhlasit s každým rozhodnutím, má však možnost politické účasti a garanci ochrany základních práv. Další argument vychází z reciprocity: kdo dlouhodobě těží ze společného systému, má povinnost přispívat na jeho udržování.

Voluntaristická kritika nicméně odpovídá, že hlasování většiny není souhlasem každého jednotlivce. Účast ve volbách nemusí znamenat přijetí všech výsledků a využití služby nemusí být dobrovolným přijetím její ceny, zvláště pokud je člověk nucen financovat ji bez ohledu na její reálné využívání.

Problém vynucené solidarity

Libertariáni mohou podporovat pomoc druhým a současně odmítat její vynucování. Odlišují morální hodnotu dobrovolné solidarity od právního nároku na cizí prostředky. Z tohoto pohledu nelze z tvrzení „je správné pomáhat lidem“ bez dalšího odvodit „je správné přinutit jiného, aby odevzdával své peníze na pomoc druhým“.

Politické pobídky, privilegia a dobývání renty

Teorie veřejné volby aplikuje svou pobídkovou analýzu také na politiky, úředníky a zájmové skupiny. Příjemce dotace má silnou motivaci bojovat za konkrétní výhodu, zatímco její náklady mohou být rozptýleny mezi miliony poplatníků. Výsledkem může být udržování programů, jejichž přínos pro úzkou skupinu neodpovídá celkovým nákladům.

Daňové výjimky a zvláštní režimy zároveň vytvářejí prostor pro dobývání renty: získávání výhod z politického rozhodování namísto produkování skutečné hodnoty pro své zákazníky. Libertariánská kritika se proto netýká pouze sociálních dávek, ale i subvencí firmám, záchran investorů a korporátních privilegií.

Problém veřejných zakázek

Libertariáni podotýkají, že soutěž o dodavatele není totéž co tržní ověření potřebnosti projektu. Státní výběrové řízení sice opravdu může ukázat, kdo zpracuje zadanou zakázku nejvýhodněji, neprokazuje však, že právě tato zakázka představuje nejlepší možné využití prostředků a zdrojů. O předmětu a rozsahu nákupu rozhoduje zadavatel, zatímco poplatníci jako takoví nemohou jednotlivou zakázku odmítnout zaplatit. Soukromí dodavatelé tedy mohou soutěžit v ceně a kvalitě, ale poptávka je financována donucením.

Libertariánská kritika upozorňuje také na asymetrii mezi rozhodováním a nesení skutečných nákladů. Politik může získat popularitu díky viditelnému stavebnímu projektu, zatímco náklady jako takové se rozloží mezi řadové poplatníky. Dodavatel má silnou motivaci zakázku získat, kdežto jednotlivému občanovi se podrobná kontrola často nevyplatí. Tento systém motivací a incentiv otevírá prostor pro dobývání renty, ovlivňování zadání, klientelismus nebo korupci. Neznamená to, že každá zakázka musí být nutně zmanipulovaná, problémem jsou však rizika, která plynou ze samotného nastavení systému.

Problém ale zůstává i u takových zakázek, kde k žádné korupci nedochází. Rakouští ekonomové upozorňUjí, že zadavatel sice může porovnat tržní ceny vstupů, ale u bezplatně poskytovaného výsledku mu chybí přímá zpětná vazba v podobě dobrovolných plateb uživatelů. Dodržení rozpočtu proto samo nedokládá, že přínos převážil hodnotu obětovaných alternativ.

Zveřejňování smluv, otevřená soutěž, kontrola střetu zájmů a vyhodnocování výsledků sice mohou rizika omezit, složité podmínky však v praxi často zvyšují náklady na účast a vytlačují tak menší dodavatele.

Zásah do soukromí a svobody rozhodování

Daňová správa potřebuje informace o příjmech, majetku a transakcích. Čím složitější systém a ambicióznější kontrola, tím rozsáhlejší mohou být požadavky na evidenci a sdílení dat. Z libertariánského pohledu jde vedle finanční zátěže také o náklady v podobě omezeného soukromí a rizika zneužití osobních informací.

Daňové úlevy navíc mohou zvýhodňovat určitý způsob života: vybranou formu bydlení, spoření, rodiny či podnikání. Stát tím ovlivňuje rozhodnutí, která by jinak více vycházela z individuálních preferencí. Zastánci těchto opatření je obhajují společenskými přínosy; kritici požadují, aby tyto přínosy nebyly pouze předpokládány a aby se zohlednily náklady zvýhodňování.

Zdanění pohledem libertariánských autorů

Frédéric Bastiat

Fédéric Bastiat ve své eseji La Loi (Zákon) vycházel z přesvědčení, že právní systém má chránit osobu, svobodu a vlastnictví. Jakmile však zákony umožňují brát prostředky jedněm a přidělovat je druhým, kteří na ně nemají odpovídající právo, stává se podle něj nástrojem zákonného olupování. Ani legalita takového počínání neodstraňuje morální problém porušení vlastnictví. Bastiat tuto kritiku spojoval s přerozdělováním, subvencemi i protekcionismem. Nelze jej však jednoduše představovat jako anarchokapitalistu odmítajícího každé financování veřejné ochrany: zastával omezenou roli vlády při zajišťování spravedlnosti a lze jej považovat za minarchistu.

Robert Nozick

Robert Nozick v knize Anarchie, stát a utopie přirovnal zdanění výdělků k nucené práci. Smyslem argumentu je, že odebrání části výsledku práce znamená přisvojení odpovídající části času a úsilí člověka. Pokud jiní získávají vymahatelný nárok na tyto výsledky, získávají podle jeho argumentace také dílčí kontrolu nad využitím pracovní schopnosti jejich původce.

Nozick přesto hájil minimální stát. Jeho úvaha o vzniku dominantní ochranné agentury a kompenzacích lidem, jejichž vlastní vymáhání práv omezuje, má vysvětlit možnost ochranného monopolu bez porušení práv. Není tedy přesné prezentovat jej jako zastánce bezstátního uspořádání nebo jeho kritiku redistribuce převést na jednoduché odmítnutí jakéhokoli společného financování ochrany.

Nozickova teorie oprávnění (the entitlement theory) hodnotí majetek podle spravedlivosti a legitimity jeho nabytí, dobrovolného převodu a nápravy minulých křivd. Neobhajuje proto automaticky každé existující rozdělení bohatství ve společnosti.

Murray Newton Rothbard

Rothbard považoval zdanění za zásah do legitimního vlastnictví, který se svojí morální podstatou principiálně neliší od násilného odebrání majetku soukromou osobou. Ve spisu Anatomie státu rozlišuje v návaznosti na německého sociologa Franze Oppenheimera ekonomický způsob získávání prostředků – výrobu a dobrovolnou směnu – od politického způsobu, založeného na donucovacím přivlastnění. Stát podle něj druhý způsob institucionalizuje a zajišťuje jeho pravidelnost.

V díle Power and Market rozebírá ekonomické účinky různých státních zásahů včetně zdanění. Odmítá představu, že lze zkonstruovat daňový systém zcela neutrální vůči svobodnému trhu: samotný přesun zdrojů směrem k vládě mění způsob a povahu jejich využití. Jeho alternativou je financování služeb dobrovolně, včetně ochrany, soudnictví a bezpečnosti.

Hans-Hermann Hoppe

Hans-Hermann Hoppe navazuje na Rothbardovu obhajobu soukromého vlastnictví. Ve studii The Economics and Sociology of Taxation popisuje zdanění jako nedobrovolný přesun zdrojů od jejich původních vlastníků. Zdůrazňuje zhoršení relativních pobídek k produkci oproti politickému získávání příjmů a rozvoj skupin, jejichž postavení závisí na přerozdělování. Tento argument se výrazně pohybuje uvnitř rakouského a libertariánského rámce.

V knize Demokracie: Bůh, který selhal představuje teorii časových pobídek vládců. Například dědičný panovník v monarchistickém zřízení má podle jeho modelu větší zájem zachovat dlouhodobou hodnotu ovládaného území, zatímco u dočasného demokratického správce existují silnější pohnutky vytěžit maximum ze svého krátkého funkčního období. Zatímco panovníci mají motivaci udržovat stav země v co nejlepším stavu, aby ji později mohli odkázat svým následovníkům, demokraticky zvolení politici mají k dispozici jen omezený mandát, a pokud existuje šance, že nebudou zvoleni znovu, mají o to větší motivaci využít zbytek funkčního období k osobnímu obohacení.

Těmito pobídkami Hoppe vysvětluje prohlubující se zadlužování státu, protože demokratičtí politici často činí rozhodnutí, která jsou z dlouhodobého hlediska nehospodárná, jen proto, aby výměnou za své konání získali hlasy a volební preference – rozšiřují přerozdělování a nabízejí daňové úlevy jedněm, zatímco druhým daně naopak zvyšují.

Martin Urza

Přední český popularizátor anarchokapitalismu Urza přirovnává stát ke zločinecké organizaci, aby upozornil na morální problém vynucených plateb.

Jeho ústřední otázka zní: pokud je nepřípustné, aby organizovaný zločin pod hrozbou násilí vymáhal peníze za nevyžádanou „ochranu“ a jiné nucené služby, proč je principiálně totožný požadavek náhle legitimní, pokud je vznesen ze strany státu?

Nejčastější námitka proti Urzovu přirovnání zní následovně: stát sice skutečně odebírá občanům peníze, ale zároveň jim za tyto peníze poskytuje nutné služby a infrastrukturu – např. policejní ochranu, zdravotnictví, školství, silnice, podporu v nezaměstnanosti a tak podobně.

Pokud ovšem argumentace stojí na službách, je nutné poznamenat, že i mafiánské organizace často poskytují služby občanům. Jednak skutečně mohou chránit plátce výpalného před konkurenčními gangy, a jednak se často aktivně zapojují do sociální výpomoci a humanitárních akcí.

• Během Velké hospodářské krize nechal proslulý mafiánský boss Al Capone otevřít v Chicagu lidové vývařovny, které nabízely tři teplá jídla denně zdarma bez jakýchkoli podmínek či hloubkového prověřování. Každý den tak nasytil tisíce lidí, kteří přišli v krizi o zaměstnání.
• Šéf medellínského kartelu Pablo Escobar během 80. let budoval v Kolumbii celé obytné čtvrti pro bezdomovce, fotbalová hřiště, školy a nemocnice. Místní jej oslavovali jako lidového hrdinu.
• Nechvalně známá italská mafie Cosa Nostra v 19. a 20. století zastupovala funkci nefunkčních státních soudů a policie. Urovnávala sousedské spory, chránila zemědělce před drobnými zloději a v dobách krize poskytovala půjčky živnostníkům, kteří byli odmítnuti bankami.
• Mexická organizace Sinaloa a italská mafie Camorra během covidové pandemie distribuovaly balíčky s potravinami a léky rodinám bez příjmů. Rozesílané krabice byly často přímo opatřeny logem příslušného kartelu.
• Proslulá japonská mafie Yakuza se otevřeně hlásí k samurajskému kodexu cti, který staví na ochraně slabých a utlačovaných. Po ničivém zemětřesení v Kóbe (1995) členové organizace rozváželi jídlo, balenou vodu a deky, přičemž k rychlé přepravě zásob použili dokonce soukromou helikoptéru. Po zemětřesení a tsunami v Tóhoku (2011) zase Yakuza vyslala desítky kamionů s humanitární pomocí do evakuačních center napříč regionem. Některé zločinecké buňky navíc zpřístupnily své kanceláře jako dočasné útočiště pro lidi, kteří přišli o domov.

Urza argumentuje, že určitá služba skutečně může být cenná a užitečná, ale to samo o sobě ještě nezakládá nárok na platbu bez souhlasu příjemce této služby.

Představme si modelovou situaci.

Existuje vlastník domu se zahradou. Zahradu ohraničuje starý dřevěný plot s oprýskaným a loupajícím se nátěrem. Jednoho dne vlastník jako obvykle odejde do práce, zatímco v jeho nepřítomnosti dorazí k domu náhodný natěrač, který na základě vlastního uvážení usoudí, že plot už „potřebuje natřít“. Dá se tedy do práce a celý plot pečlivě natře nazeleno. Později se k domu vrátí jeho majitel a najde zde natěrače, který očekává platbu za vykonanou práci.

Má natěrač automatický nárok vymáhat od vlastníka peníze za své natěračské služby? Pokud vlastník domu tuto nevyžádanou službu ocení, pak je patrně vhodné, aby natěrače odměnil – došlo totiž k tzv. bezdůvodnému obohacení. Činnost natěrače mu přinesla užitek (materiál a službu), za kterou nezaplatil. Ale co když vlastník z určitých jemu známých důvodů nechával plot chátrat záměrně? A co když měl v plánu natřít plot sám, ale jinak než zelenou barvou? Co když mu natěrač pouze přidělal práci a navíc se ani netrefil do majitelova vkusu? Za těchto předpokladů je výsledná bilance hluboce záporná: majitel zažívá frustraci a vznikají mu náklady na odstranění barvy, zatímco natěrač vyplýtval nejen svůj čas, ale i použitý materiál. Výsledkem je tedy čistá společenská ztráta.

Natěrač nedostal k natření plotu svolení od jeho majitele. Rozhodl se konat na vlastní pěst a vědomě tedy vstoupil do rizika, že jeho služba nebude náležitě doceněna. Pokud se tedy natěrač rozhodl nerespektovat vlastnická práva, musí stejnou měrou počítat s tím, že ani majitel nebude respektovat jeho nárok na odměnu.

Některé služby poskytované státem fungují na stejném principu jako nevyžádaný nátěr. Rozdíl je ovšem v tom, že stát má výrazně silnější vyjednávací pozici nežli natěrač, a nakonec si nad jednotlivci vždycky prosadí svůj nárok na platbu.

Obhájci demokratického státu nicméně poukazují na rozdíly mezi státem a mafií: transparentní a veřejně známá pravidla, soudní přezkum, politická odpovědnost, základní práva a účel ochrany obecného zájmu.

Problémem ovšem je, že i mafie může svá pravidla prezentovat otevřeně a transparentně. Dokonce může dojít i k takovému stavu, kdy se většina obyvatel či živnostníků v určité ovládané čtvrti „demokraticky“ shodne na tom, že ochranu gangu sami vyžadují. Ve státu sice existuje soudní přezkum, ale pokud se soudí stát a jednotlivec, samotný rozhodovací orgán se opírá o státní monopol, a nemůže tedy být z podstaty nezávislý. Apel na politickou odpovědnost je sporný, protože veřejné mínění a vybudované renomé může být v praxi mnohem důležitější pro místního mafiánského bosse (typu Escobar) než pro politika s omezeným mandátem, který má nejistou budoucnost pokračování.

Rozdíly uvnitř libertariánského myšlení

Minarchisté zpravidla obhajují stát, jehož funkce se omezují pouze na ochranu života, svobody a majetku. Někteří připouštějí úzké daňové financování těchto funkcí, zatímco jiní hledají spíše dobrovolné příjmy. Čelí námitce, proč je přípustné porušit vlastnické právo právě za účelem jeho ochrany a jak zabránit tzv. kradmé expanzi účelu zprvu omezeného státního aparátu.

Anarchokapitalisté chtějí i ochranu a řešení sporů založit na dobrovolných vztazích. Rozdíly mezi nimi se týkají například důrazu na přirozená práva oproti očekávaným výsledkům konkurenčních institucí.

Geolibertariánské a některé levicově-libertariánské směry odlišují vlastnictví člověkem vytvořených hodnot od výlučného nároku na přírodní zdroje. Mohou obhajovat odvod z hodnoty nezlepšené půdy nebo z přírodní renty jako náhradu ostatním za vyloučení z jejich užívání. Tento přístup má jiný základ než běžná argumentace schopností platit a neznamená souhlas se všemi daněmi.

Ani obecný požadavek nízkých daní tedy nevyjadřuje jednu jednotnou filozofii. Nízká sazba může být pro jednoho přijatelným kompromisem, pro druhého efektivnější politikou a pro třetího stále neoprávněným zásahem.