Potřeba konat
More actions
_72.jpg){kind=link}
Potřeba konat nebo též sklon k akci (anglicky action bias) je kognitivní zkreslení, při kterém člověk upřednostňuje aktivní zásah před nečinností, přestože pro tento zásah neexistuje žádný dostatečně racionální důvod. Jedinec má pocit, že „musí něco udělat“, a samotné provedení nějaké akce získává psychologickou hodnotu nezávisle na tom, zda skutečně vede k lepšímu výsledku.[1] Výzkumníci Anthony Patt & Richard Zeckhauser, kteří pojem systematicky rozpracovali v roce 2000, definovali sklon k akci takto:
Potřeba konat neznamená, že jakékoli jednání je obecně iracionální. O biasu lze hovořit teprve tehdy, když je akce preferována zkrátka jenom proto, že je akcí, a nikoli proto, že její očekávané přínosy skutečně prokazatelně převyšují alternativu nečinnosti.
Příčiny
Lidé, kteří konají, jsou v lidské společnosti převážně viděni v pozitivním světle. Aktivita vede k sociálnímu ocenění a zároveň je lidmi očekávána a vyžadována. Existuje proto poptávka po tom, aby manažeři aktivně řídili, politici aktivně rozhodovali, lékaři léčili a policisté aktivně vyhledávali pachatele přestupků a zločinů. Nečinnost v kontrastu s tím může působit jako pasivita, nerozhodnost nebo zanedbání odpovědnosti, a to i tehdy, když představuje nejrozumnější možnost.
Významnou roli může hrát také anticipovaná lítost (tzv. anticipated regret), tedy psychologický fenomén, kdy člověk pociťuje úzkost nebo obavu z možného budoucího výčitku svědomí ještě dříve, než vůbec udělá určité rozhodnutí. Pokud člověk nic neudělá a situace dopadne špatně, snadno si představí, že výsledku mohl zabránit. Aktivita naproti tomu poskytuje mentální kompenzaci – člověk se později může konejšit vědomím, že se pokusil udělat „alespoň něco“.
Action bias může být posilován společenským tlakem na rozhodnost a viditelné vykonávání činnosti, může posilovat také společenský tlak na rozhodnost a viditelnou aktivita; psychologická potřeba získat pocit kontroly nad nejistou situací; strach z obvinění z nečinnosti; potřeba prokázat druhým svou vlastní užitečnost; vysoká nejistota, stres nebo časový tlak & přesvědčení, že aktivita sama o sobě znamená pokrok.
Analýza fotbalových brankářů[2]
Nejznámější ilustrací potřeby konat je studie Michaela Bar-Eliho a jeho kolegů z roku 2007. Výzkumníci analyzovali 286 pokutových kopů v rámci profesionálních fotbalových utkání. Brankáři zůstali stát uprostřed branky pouze v 6,3 % případů, přestože v daném souboru měli při setrvání uprostřed nejvyšší empirickou pravděpodobnost zákroku.
Autoři vysvětlovali chování brankářů tím, že očekávanou normou fanoušků, spoluhráčů i trenérů je, aby brankář při penaltě skočil do strany. Brankář, který skočí a gól dostane, může působit jako někdo, kdo se alespoň pokusil zasáhnout. Pokud však zůstane stát a míč skončí v rohu, jeho nečinnost může působit mnohem hůře, přestože z hlediska předchozí pravděpodobnosti nemusela být strategie chybná.
Ústřední princip lze shrnout větou: je snazší obhájit neúspěšný zásah než úspěšně vysvětlovat, proč bylo správné nezasáhnout.
Action bias v každodenní praxi
Sklon k akci se může projevovat v celé řadě oblastí. Začínající investor začne zbytečně nakupovat a prodávat aktiva místo toho, aby ponechal portfolio beze změny. Team leader nebo manažer neustále předělává KPIs nebo složení týmu, aby tak demonstroval své aktivní vedení. A běžný člověk může při drobném problému v cestě za svým cílem neustále předělávat strategii, přestože by bylo vhodnější vyčkat na další informace nebo vývoj situace.
Podobné dilema se objevuje v medicíně: další vyšetření, nový lék nebo zákrok jsou psychologicky viditelnější než rozhodnutí pacienta pouze sledovat. Aktivní léčba však není automaticky lepší, pokud její očekávané přínosy nepřevyšují rizika. Zvláště silné prostředí pro action bias představují krize. V situaci strachu a nejistoty vzniká společenská poptávka po rychlém řešení, přičemž samotná viditelnost reakce může začít nahrazovat otázku její skutečné účinnosti.
Action bias v politice
V politickém rozhodování může mít action bias podobu požadavku „něco se s tím přece musí udělat“. Po teroristickém útoku, hospodářské krizi, epidemii, násilném trestném činu nebo jiné medializované události veřejnost zpravidla očekávat okamžitou a razantní reakci. Přijetí nového zákona, zákazu, regulace či vytvoření instituce je dobře viditelné; rozhodnutí žádnou novou intervenci nezavádět se naopak veřejnosti vysvětluje podstatně obtížněji a může vést k rychlé ztrátě politických preferencí.
Politik vystavený veřejnému tlaku tak čelí asymetrickým pobídkám a často stojí před těžkými dilematy. Pokud nezasáhne a později nastane katastrofa, může být obviněn, že „nic neudělal“. Pokud zavede neúčinné nebo nákladné opatření, může alespoň tvrdit, že na problém reagoval, i když v praxi jeho konání mohlo reálný stav problému ještě zhoršit. Action bias souvisí také s problémem bastiatovských viditelných a neviditelných nákladů. Přínos nového opatření bývá snadno prezentovatelný, zatímco jeho implicitní náklady, omezení svobody nebo dlouhodobé vedlejší efekty bývají spíše nenápadné a přehlédnutelné.
Přesah k Goodhartově zákonu
Potřeba konat zpravidla nefunguje izolovaně a často vede k výskytu a rozvoji dalších problémů. Pokud se člověk nebo instituce pod vlivem action biasu rozhodne, že je „nezbytné“ zavést nové opatření, často dojde ke stanovení určitého snadno měřitelného identifikátoru, který umožní tyto implementované změny sledovat. Aby bylo možné zavedený zásah ospravedlnit, začnou se zvolená KPIs optimalizovat tak, aby docházelo k co nejlepším papírovým výsledkům. Skutečné řešení problému se tím ale často paradoxně začne vzdalovat a občas dokonce dojde ke zhoršení celé situace (viz Efekt kobry).
Libertariánská kritika
Libertariáni by podotkli, že action bias je jedním z hlavních důvodů, proč dochází k masivní ignoraci rakouské ekonomické školy ze strany států a politiků, a to i navzdory relevantním námitkám a závěrům, které tento ekonomický směr předkládá. Zatímco voliči i politici samotní mají často velmi silnou potřebu konat, rozhodovat a řídit, rakouští ekonomové naopak doporučují neuchylovat se k žádným regulacím a zbytečně nedeformovat trh a neblokovat volnotržní síly. Takové rozhodnutí je však pro většinovou společnost nepřijatelné, podobně jako je pro fotbalové fanoušky nepřijatelné, aby fotbalový brankář zůstal stát uprostřed branky a nepokusil se vrhnout k jedné ze dvou brankových tyčí.
Libertariáni dále kritizují, že action bias vede k neustálému bobtnání legislativního rámce a mission creepu, při němž dochází k zavádění nových a nových zákonů, aniž by bylo jisté, zda tyto zákony skutečně vedou k řešení problému. Zároveň dodávají, že v praxi téměř nedochází k odstraňování a rušení takových zákonů, které se v praxi ukázaly jako kontraproduktivní. To považují za problém zejména proto, že každý nový zákon či regulace znamená omezení svobody, a pokud už je opatření implementováno, mělo by alespoň fungovat.
V komunitě libertariánů existuje na toto téma známý bonmot:
„Pokud vám hoří dům, hasiči jsou teprve na cestě a vy nemáte po ruce nic lepšího než kanistry s benzínem, zjevně není dobrý nápad začít přilévat hořlavinu, jen abyste se mohli ukonejšit pocitem, že jste udělali ‚aspoň něco‘.“
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ Patt, A.; Zeckhauser, R. (2000): Action Bias and Environmental Decisions. Journal of Risk and Uncertainty 21(1), 45–72.
- ↑ Bar-Eli, M., Azar, O. H., Ritov, I., Keidar-Levin, Y., & Schein, G. (2007). Action bias among elite soccer goalkeepers: The case of penalty kicks. Journal of Economic Psychology, 28(5), 606–621.