Pruská kadetka

Školní třída v 19. století, ilustrativní obrázek; zdroj: Wikimedia Commons

Pruská kadetka je neformální označení pruského vzdělávacího systému, který se rozvíjel zejména ve druhé polovině 18. století a ve století 19. Spojoval v sobě povinné základní vzdělávání, systémový dohled nad výukou, výchovu ke státní loajalitě a vlastenectví & důraz na disciplínu a občanskou poslušnost. Výsledkem implementace tohoto systému měli být především disciplinovaní vojáci připravení poslouchat rozkazy, výkonní dělníci pro rodící se průmysl a poslušní a svědomití úředníci obsluhující státní byrokratický aparát.

Pruský vzdělávací model byl ve své době nesmírně účinný. Vedl k rychlému vymýcení negramotnosti a během 19. století byl tento systém pro svou organizovanost, strukturovanost a efektivitu převzat velkou částí moderních států včetně USA, kam jej importoval pedagog Horace Mann. Pruský model v mnoha ohledech ovlivnil i školství v Rakousku-Uhersku.

Některé principy pruského vzdělávání se udržely až do současnosti a velká část veřejných škol na celém světě stále stojí na strukturách, které jsou více než 200 let staré. V moderní pedagogice je tato skutečnost předmětem ostré kritiky.

Přednapoleonské období

Fridrich Vilém I. Pruský byl absolutistickým pedantským vladařem s hrubou a náladovou náturou. Přezdívalo se mu „kaprál na trůně“. Zdroj: Wikimedia Commons

Pruský král Fridrich Vilém I. vyhlásil povinnou školní docházku již v roce 1717. Praktickou implementaci tohoto nařízení nicméně omezoval nedostatek škol, učitelů i zdrojů a prostředků. S podstatně obsáhlejším rámcem přinesl všeobecný školní řád Fridricha II. z roku 1763. Požadoval vzdělávání chlapců i dívek přibližně od pěti do třinácti či čtrnácti let a upravoval výuku, docházku, přípravu učitelů i dozor duchovenstva.

Vzdělání mělo od počátku náboženský a politický podtext: cílem bylo šíření a posilování křesťanské víry a výchova řádných poddaných. Řád z roku 1763 předepisoval čtení, psaní, katechismus i pevně rozvrženou výuku. V případě zanedbávání docházky hrozily rodičům přísné sankce. Školství přitom nebylo jednoduše bezplatnou službou financovanou králem: předpis počítal s platbou školného, přičemž za nemajetné děti měla být docházka hrazena církevními a místními prostředky.

Osudná porážka & reformní obrat

Během osudného dne 14. října 1806 se pruská armáda střetla s vojsky Napoleona Bonaparteho a utrpěla hned dvě katastrofální porážky ve dvou souběžných bitvách u Jeny a u Auerstedtu. U Auerstedtu byla rozdrcena hlavní pruská armáda, a to i navzdory dvojnásobné početní převaze. Po těchto prohraných bitvách upadla pruská monarchie do hluboké krize a pruské elity si uvědomily, že stát potřebuje zásadní vnitřní obnovu. V odpovědi na tíživou situaci byly nastoleny rozsáhlé reformy, které se týkaly státní správy, armády, hospodářství, ale také vzdělávání a školství.

Filozof Johann Gottlieb Fichte; zdroj: Wikimedia Commons

V té době vystoupil v Berlíně – někdejším hlavním městě Pruska – filozof a vysokoškolský pedagog Johann Gottlieb Fichte. Během zimy na pomezí let 1807–1808 přednesl své slavné přednášky „Hovory k německému národu“ (Reden an die deutsche Nation), v nichž navrhl, aby se vzdělání stalo hlavním nástrojem národního obrození a státní kontroly. Novou výchovu spojoval se záchranou německého národa před francouzskou nadvládou. Vzdělávání mělo zásadně proměnit motivaci člověka a vybudovat pevný mravní charakter.

Fichte prohlašoval, že starý systém až příliš spoléhal na svobodnou vůli studenta, což podle něj v praxi selhalo.

„Abych tedy jasněji vymezil nový vzdělávací systém, který navrhuji, měl bych odpovědět, že právě toto uznávání svobodné vůle žáka a spoléhání se na ni je první chybou starého systému a jasným přiznáním jeho bezmocnosti a marnosti.“

— Johann Gottlieb Fichte, Reden an die deutsche Nation, 1808

Nové školství mělo podle něj formovat mysl mladých žáků tak dokonale, aby v budoucnu replikovali přesně tu vůli a vizi, která jim bude předkládána. Cílem bylo vypěstovat silné nacionalistické cítění a rozvíjet ochotu obětovat svůj vlastní život ve jménu vlasti.

„nestačí s ním [studentem] pouze hovořit; je třeba jej formovat, a to tak, aby zkrátka nemohl chtít nic jiného než to, co chcete, aby chtěl...“

— Johann Gottlieb Fichte, Reden an die deutsche Nation, 1808

Ve své druhé řeči Fichte požaduje odstranění svobody vůle vychovávaného. V širším kontextu tím míní odstranění kolísání mezi pomyslným dobrem a zlem a vypěstování spolehlivé vůle k dobru. Jde o silně paternalistickou představu, kdy vychovatel předem určuje žádoucí podobu člověka.

„Vzdělávání by mělo směřovat k zničení svobodné vůle, aby žáci po absolvování takové výuky nebyli po zbytek svého života schopni smýšlet ani jednat jinak, než jak by si bývali přáli jejich učitelé … Až bude tato technika zdokonalena, bude každá vláda, která má na starosti vzdělávání déle než jednu generaci, schopna spolehlivě ovládat své poddané bez nutnosti armády či policie.“

— Johann Gottlieb Fichte, Reden an die deutsche Nation, 1808

Praktická implementace reforem

Ačkoli Johann Gottlieb Fichte zastával roli hlavního ideologa, praktická implementace školských reforem probíhala v režii politika, filozofa, spisovatele, vědce a věhlasného polyhistora Wilhelma von Humboldta, který byl v roce 1809 jmenován pruským ministrem vnitra pro kulturu a vzdělávání. Právě tehdy začínal systém získávat jasně definovanou strukturu. Pruské školství postupně posilovalo správní dohled nad vzděláváním.

Přestože povinná školní docházka již existovala, prosadil se přísný monopol státu na vzdělávání s povinnou osmiletou základní školou (tzv. Volksschule). Došlo k zavedení jednotného státního kurikula pro každý ročník a důležitou změnou byla profesionalizace učitelství. Rozšiřovala se odborná příprava učitelů a roku 1810 byla zavedena státní zkouška pro učitele vyšších škol. Učitelé procházeli státními pedagogickými instituty a pro svou činnost museli získat certifikaci. Tím se z nich de facto stali státní zaměstnanci. Upevňovala se pravidla výuky a zkoušení. Maturitní zkouška Abitur, jejíž pruské počátky sahaly do roku 1788, získala v roce 1812 zbrusu nový rámec.

Do výuky byly též zavedeny metody vojenského drilu. Jednotlivé lekce byly oddělovány zvoněním zvonku, školní lavice byly ve třídách rozmístěny do řad za sebou a při výuce byl kladen enormní důraz na poslušnost, memorování a přísnou autoritu učitele. Autoritářské rysy systému jsou doložitelné přímo v dobových předpisech. Již školní řád z roku 1763 požadoval potlačování dětské svévole a trestání neposlušnosti. Zároveň učitelům ukládal jistou zdrženlivost a zakazoval používání přehnané tvrdosti. Zachycoval tak někdejší paternalismus, v němž měla autorita dítě formovat a jeho odpor pouze „napravovat“.

Libertariánská kritika

Libertariáni a zastánci sebeřízeného vzdělávání kritizují pruský model především proto, že se stal jednou z prvotních předloh současné frontální výuky. Jak pruskému, tak současnému modelu je vytýkán zejména všudypřítomný adultismus, donucení a trestání, výchova k poslušnosti, budování umělých hierarchií a prezentování nucených autorit, plošná indoktrinace, jejímž účelem je replikace stávajícího systému a udržení žádoucího a dominantního názorového proudu, a zacházení s jednotlivci jako s nástroji, skrze něž si mocenské autority realizují své vlastní zájmy.

Odkazy

Související články

• Nacionalismus
• Výchova
• Poslušnost
• Školství