Suficientarismus
Suficientarismus (anglicky sufficientarianism, z latinského sufficiens – dostačující) je souborem teorií zabývajících se distributivní spravedlností. Tyto pohledy přikládají zvláštní morální význam dostatku a zastávají teze, že každý člověk by měl mít dostatečné množství zdrojů, statků, schopností či svobod. Suficientarismus na rozdíl egalitářství netrvá na tom, aby měli všichni stejně, ale aby nikdo neklesl pod určitou kritickou úroveň (sociální minimum).
Ústřední roli v suficientaristických směrech hraje práh dostatečnosti, tj. hranice mezi stavem, kdy člověk žije nebo nežije v osobním nedostatku. Suficientaristé se neřídí jedinou přesně vymezenou doktrínou. Jednotlivé pohledy se liší v tom, čeho má mít člověk dostatek, kde práh leží nebo jak rozdělovat prostředky mezi osoby pod prahem. Některé varianty pokládají dosažení dostatku za absolutní prioritu, jiné mu přisuzují pouze zvláštní, avšak nikoli absolutní váhu.
V českém prostředí můžeme za zastánce suficientarismu označit hnutí například Nerůst. Práh dostatečnosti ovšem není jediným ideovým pilířem, o který Nerůst opírá svou aktivitu.[1]
Původ a historický vývoj
Myšlenka, že spravedlnost je úzce provázána s dostatkem, je podstatně starší než samotný termín suficientarismus. John Locke v Druhém pojednání o vládě podmínil homesteading přírodních zdrojů požadavkem, aby pro ostatní zůstalo „dost a stejně dobrého“.[2] Lockův pohled však nijak neřeší přerozdělování a týká se výhradně legitimity prvotního přivlastnění. Konceptem sociálního minima se později zabýval John Rawls, v jehož díle však koncept dostatečnosti nehrál ústřední roli a byl pouze jedním z apelů.[3]
Za výchozí text moderního suficientarismu je obecně považována studie amerického filozofa Harryho Frankfurta Equality as a Moral Ideal z roku 1987.[4] Frankfurt v ní odmítl hospodářskou rovnost jako samostatný morální ideál. Podle něj není chudoba špatná proto, že chudý člověk má méně než bohatý, ale proto, že nemá dost. Jakmile by všichni měli dostatek, samotné rozdíly v majetku už by podle Frankfurtovy původní formulace nepředstavovaly morální problém.
Frankfurt svou intuici ilustroval příkladem deseti smrtelně nemocných pacientů a čtyřiceti jednotek léku. Každý pacient potřebuje k uzdravení pět jednotek. Matematicky rovné rozdělení po čtyřech jednotkách by nezachránilo nikoho, zatímco přidělení pěti jednotek osmi pacientům by zachránilo osm životů. Příklad má ukázat, že dosažení postačující úrovně může být důležitější než rovnost podílů.
Na Frankfurtovu práci navázal Roger Crisp, který hranici dostatku spojoval s nestranným soucitem: zvláštní naléhavost pomoci trvá tam, kde situace člověka oprávněně vyvolává soucit. Paula Casal roku 2007 systematicky rozlišila pozitivní a negativní tezi suficientarismu a současně ukázala, proč samotný práh dostatečnosti nemusí tvořit úplnou teorii spravedlnosti. Robert Huseby později obhajoval víceúrovňové pojetí prahů a Liam Shields rozvinul takzvanou tezi změny, která oslabuje původní indiferenci vůči tomu, co se děje nad prahem.
Libertariánské přijetí
Někteří klasičtí liberálové přijímali omezenou veřejnou ochranu proti krajní nouzi. Friedrich Hayek připouštěl zajištění minima potravin, přístřeší a oděvu potřebného k zachování zdraví a pracovní schopnosti[5][6]; nešlo však o požadavek hospodářské rovnosti ani o obhajobu centrálního plánování. Milton Friedman navrhoval negativní daň z příjmu jako obecnou peněžní náhradu roztříštěných sociálních programů.[7] Ani Hayeka, ani Friedmana jistě nelze označit za přímé příznivce suficientarismu, jejich návrhy však ukazují, že určitá forma sociálního minima může být slučitelná s některými proudy klasického liberalismu.
Pro anarchokapitalistické a voluntaristické pojetí může být dostatek významnou morální aspirací, pokud je naplňována skrze dobrovolnost. Charita, vzájemné pojištění, spolky, družstva, rodinná výpomoc a místní podpůrné sítě mohou usilovat o to, aby nikdo neklesl pod určitou úroveň[8], aniž by z toho muselo nutně vyplývat oprávnění vynucovat příspěvek na člověku, který s daným uspořádáním nesouhlasí. Z důsledně voluntaristického hlediska tedy může být suficientarismus akceptován jako etika osobní pomoci, charitativní priorita nebo kritérium úspěchu dobrovolných institucí, nikoli však jako ospravedlnění plošného zdanění a přerozdělování.
Argumenty suficientarismu
Rozdíl mezi „mít méně“ a „nemít dost“. Suficientarismus apeluje na běžnou morální intuici, podle které je důležitější odstranit hlad, bezdomovectví nebo neléčenou bolest než zmenšit rozdíl mezi dvěma dobře zajištěnými lidmi. Újma krajní nouze je vysvětlována stavem postižené osoby, nikoli pouhým srovnáním s někým bohatším.
Odmítnutí vyvažování směrem dolů. Jestliže se situace chudých nijak nezlepší, pouhé zhoršení situace bohatých podle suficientarismu nepředstavuje pokrok.[9] Teorie se tak vyhýbá námitce nivelizace směrem dolů, podle níž by čistý egalitarismus musel připisovat alespoň nějakou hodnotu i rovnosti dosažené všeobecným zhoršením.
Naléhavost základních potřeb. Řada nároků je z podstaty věci uspokojitelná.[10] Každý člověk může mít dost jídla, dost léků k vyléčení nemoci nebo dost vzdělání k základní gramotnosti. Po naplnění daného účelu tentýž důvod k dalšímu přidávání slábne nebo zaniká. Suficientarismus se snaží tuto změnu zachytit přímo ve struktuře spravedlnosti.
Zaměření na jednotlivé osoby. Suficientaristický práh může chránit každého jednotlivce před tím, aby jeho základní zájmy byly snadno obětovány maximalizaci celku. Tato ochrana však závisí na konkrétní variantě: headcount suficientarismus může naopak některé hluboce strádající obětovat ve prospěch většího počtu lidí těsně pod prahem.
Politická srozumitelnost. Požadavky jako odstranění hladu, základní zdravotní ochrana nebo dosažení gramotnosti lze někdy převést do veřejně srozumitelnějších cílů než abstraktní požadavek úplné rovnosti či maximalizace celkového užitku.
(Libertariánská) kritika
Z pohledu libertarianismu je hlavní slabinou suficientaristických směrů přechod od žádoucího výsledku k oprávnění použít donucení. Filozof a politolog Robert Nozick například koncové a vzorcové principy přerozdělování zcela odmítá.[11] I kdyby určitá distribuce odpovídala zvolenému vzorci, dobrovolné směny na volném trhu ji budou soustavně měnit a její udržování si vyžádá opakované mocenské zásahy do jednání lidí. Z toho vychází několik ústředních námitek.
Problém arbitrární hranice. Je téměř nemožné určit, kde přesně leží práh dostatečnosti. Lze předpokládat, že tato hranice se bude v čase posouvat či proměňovat a že bude záviset na společenském, kulturním či geografickém kontextu. Jakékoli plošné stanovení této hranice bude nutně arbitrární a nepřesvědčivé.
Efekt cihlové zdi (Cliff Edge Effect). Pokud už se podaří hranici vymezit, nastává jiný problém. Zatímco pomoc člověku pod hranicí se jeví jako nesmírně důležitá, člověk, který se nachází jen těsně nad ní už si podle této logiky pomoc nezaslouží. Z hlediska morálky tak vzniká výrazný leč nelogický skok.
Cíl neospravedlňuje prostředek. Z morální naléhavosti pomoci člověku pod prahem samo o sobě neplyne právo odebrat zdroje někomu jinému a narušit tak cizí vlastnictví.
Práh dostatečnosti stanovuje autorita. Určení toho, co je „dost“, může dát politickým institucím rozsáhlou moc definovat potřeby, životní standard a přípustné formy podpory za jednotlivce.
Znalostní problém. Potřeby, preference a místní podmínky jsou rozptýlené a proměnlivé. Centrální plánovač nedokáže najít optimální stav tak efektivně jako pružnější dobrovolné mechanismy na volném trhu.[12] Státem vymezený a jednotný administrativní práh může být pro některé lidi příliš nízký, pro jiné zbytečně vysoký, což povede k plýtvání zdroji.
Motivace a odpovědnost. Institucionálně garantované sociální minimum deformuje pobídky a paradoxně vytváří morální hazard jak na straně příjemců, tak na straně dárců.[13] To sice není logickou námitkou proti morální váze dostatku, ale jistě jde o relevantní otázku při hodnocení konkrétního suficientaristického uspořádání.
Reference
- ↑ https://nerust.cz/co-je-nerust/
- ↑ LOCKE, John. Druhé pojednání o vládě. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1992, 184 s. Filozofické dědictví. ISBN 80-205-0211-4.
- ↑ RAWLS, John. A Theory of Justice. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 1971. ISBN 0-674-00078-1.
- ↑ Frankfurt, H. G. (1987). Equality as a moral ideal. Ethics, 98(1), 21–43.
- ↑ HAYEK, Friedrich August von. The Road to Serfdom. London: George Routledge & Sons, 1944.
- ↑ HAYEK, F. A. (1960). The Constitution of Liberty. University of Chicago Press
- ↑ FRIEDMAN, Milton. Capitalism and freedom. Chicago: University of Chicago Press, 1962.
- ↑ FRIEDMAN, David D., 1973. The Machinery of Freedom: Guide to a Radical Capitalism. New York: Harper & Row.
- ↑ PARFIT, Derek. Equality and priority. Ratio [online]. 1997, vol. 10, no. 3, s. 202–221.
- ↑ NUSSBAUM, Martha a Amartya SEN, ed. The Quality of Life. Oxford: Clarendon Press, 1993. WIDER studies in development economics.
- ↑ NOZICK, Robert. Anarchie, stát a utopie. Přeložila Zuzana Gabajová. 1. vyd. Praha: Academia, 2015. 379 s. XXI. století.
- ↑ HAYEK, F. A. The Use of Knowledge in Society. The American Economic Review. 1945, vol. 35, no. 4, s. 519–530.
- ↑ Buchanan, J. M. (1975). The Samaritan's dilemma. In E. S. Phelps (Ed.), Altruism, morality, and economic theory (pp. 71–86). Russell Sage Foundation.