The Third Wave (experiment)
More actions
The Third Wave (česky Třetí vlna) je název pro spontánní pedagogický experiment, který se uskutečnil na střední škole Cubberley High School v kalifornském městě Palo Alto na jaře roku 1967. Učitel dějepisu Ron Jones se během něj pokoušel demonstrovat studentům, jak funguje fašismus a autoritářství v reálné praxi. Trvání experimentu se neplánovaně protáhlo a projekt se záhy vymkl kontrole, pročež musel být ukončen kvůli sílícímu fanatismu a šikaně ze strany studentů.
Je důležité poznamenat, že Third Wave nebyl kontrolovaným vědeckým experimentem v plnohodnotném slova smyslu. Neměl jasně danou kontrolní skupinu, předem definovanou metodiku ani systematicky sbíraná data. Existují sice dobové články ze školních novin, které průběh incidentu popisují, velká část detailů nicméně pochází z Jonesova osobního líčení, které sepsal až s několikaletým odstupem.
Třetí vlnu je tak nejlepší chápat zejména jako působivou pedagogickou demonstraci a historickou případovou studii.
Počátek experimentu[1]
Ron Jones ve svých pamětech vzpomíná, že celá situace začala nevinnou otázkou během jedné z vyučovacích hodin. Třída se tehdy věnovala tématu nacistického Německa a jeden ze studentů nechápal, jak je možné, že se řadoví němečtí občané nechali tak snadno strhnout fanatickou rétorikou Adolfa Hitlera. Jones nebyl studentovi schopen poskytnout odpověď, která by byla dostatečně uspokojivá a všeříkající, a tak se spontánně rozhodl, že studenty uvede do rolí, ve kterých autoritářské praktiky zažijí na vlastní kůži.
Nejprve studentům přednesl proslov o tom, že přísná disciplína přináší sílu a úspěch. Zavedl přísný způsob sezení v lavicích: s rovnými zády, chodidly na podlaze a přesně stanovenou polohou paží. Všichni studenti, kteří chtěli promluvit, se museli postavit do pozoru, odpovídat lakonicky a oslovovat učitele „pane“. Opakovaným drilem se pak studenti naučili během několika vteřin přesně vstávat a tiše usedat do učitelem vyžadované polohy.
Jones očekával odpor, ale byl zaskočen, že jeho praktiky zafungovaly. Třída působila soustředěněji, studenti se více zapojovali, častěji odpovídali a výuka se zdánlivě zefektivnila. Jones ve své autobiografické eseji později vzpomínal, že jej odhodlanost studentů znepokojila. Zavedené praktiky nevnímali jako cosi odpudivého, ale naopak jako vítanou změnu.
Den druhý[2]
Když Jones následujícího dne přišel do třídy, překvapilo ho, že studenti už ze svého vlastního popudu poslušně seděli v předepsané poloze a dychtivě čekali na učitelův příchod. Přestože Jones původně neměl v plánu ve svém experimentu pokračovat, studentský zápal jej natolik potěšil, že se rozhodl změnit názor.
Na tabuli ve třídě napsal tři velké slogany: Síla v disciplíně (Strength Through Discipline); Síla v jednotě (Strength Through Community) a Síla v činech (Strength Through Action). Následně vyzval třídu, aby společně s ním tato hesla skandovala, s čímž studenti nadšeně souhlasili. Jones následně vymyslel i zvláštní pozdrav se zakřiveným gestem, které připomínalo mořskou vlnu, přičemž v souladu s tím vybral nově vznikajícímu studentskému oficiální jméno Třetí vlna (The Third Wave). Tento název nebyl referencí na nacistickou Třetí říši, nýbrž odkazem na surfařskou subkulturu, která se v Kalifornii těšila (a dodnes těší) masivní popularitě. Mořské vlny nechodí k pobřeží jednotlivě, nýbrž v takzvaných setech, a mezi profesionálními surfaři se traduje, že právě třetí vlna v setu bývá největší, nejsilnější a s nejlepším tvarem pro sjezd a manévry.
Den třetí[3]
Třetího dne si Jones všiml, že studenti se pozdravem vlny zdraví i mimo vyučování a rozhodl se posunout experiment dál. Začal rozdávat členské průkazy a celé hnutí se z původní třídy o třiceti studentech rychle rozšířilo po celé škole. Na Jonesovy hodiny začali přicházet dobrovolní posluchači z dalších tříd, mnozí dokonce namísto své vlastní výuky. Mnozí studenti navíc přiváděli další a další kamarády. Jones vzpomíná, že počet účastníků se v jeden moment mohl pohybovat okolo dvou stovek. Existenci hnutí dokonce zaznamenal někdejší školní tisk.
Znepokojivý zlom přišel v moment, kdy Jones tajně označil několik členských průkazů a jejich držitelům posléze přikázal, aby začali hlásit každé porušení pravidel, které uvidí. K Jonesově překvapení však začali dobrovolně udávat i mnozí další studenti, kterých se tento úkol vůbec netýkal. Studenti přicházeli za učitelem do kabinetu a ohlašovali každého, kdo příkladně nepozdravil nebo si dovolil Třetí vlnu kritizovat. Během jediného dne tak vznikla spontánní mikroverze tajné policie.
Studenti postupně dostávali další úkoly, které jim umožnily seberealizaci. Vyráběli transparenty, prováděli nábor nových členů, střežili vstup do učebny a coby „misionáři“ šířili myšlenky a ideje celého hnutí. Někdy v ten moment se začala situace vymykat z rukou. Někteří studenti začali své spolužáky k poslušnosti nutit násilím. Jones vzpomíná, že někteří členové vysloveně šikanovali ty, kteří experiment nebrali dostatečně vážně.
Zvláštní pozornost věnuje Jones vzpomínce na konkrétního studenta, kterému ve svých pozdějších textech přezdívá Robert. Robert údajně býval osamělým neoblíbeným a nepříliš úspěšným žákem, který až doposud setrvával na okraji kolektivu. Třetí vlna mu však poskytla prostor pro seberealizaci a nalezení smyslu. Robert se sám prohlásil za Jonesova osobního strážce a rozhodl se, že svého učitele bude doprovázet na každém kroku.
Den čtvrtý
Čtvrtého dne si Jones začínal uvědomovat vážnost situace. Ve svých pozdějších pamětech otevřeně přiznal, že obdiv studentů i všeobecná disciplína mu začaly natolik imponovat, že se sám nechával unést a do své role tak vstupoval víc, než by se na pedagoga slušelo. V ten moment už celé desítky studentů braly Třetí vlnu skutečně vážně a vykazovaly k ní silnou loajalitu.
Jones pochopil, že projekt nemůže utnout jenom tak, ale musí jej zakončit natolik efektním způsobem, aby si studenti z celého experimentu odnesli dostatečně hluboké osobní ponaučení.
Rozhodl se tedy, že studentům předloží smyšlený příběh. Prohlásil, že Třetí vlna není jen obyčejným školním experimentem, ale součástí širšího celonárodního hnutí, které vzniká na více než tisícovce vybraných amerických škol. Účelem tohoto hnutí měla být náprava společenské situace způsobené neschopnými politiky v Kongresu a nastolení nového politického řádu založeného na disciplíně a jednotě.
Dále studentům oznámil, že následujícího dne bude v televizním vysílání odhalen skutečný vůdce celého hnutí – a studenti tomuto příběhu uvěřili. Jones vzpomíná, že se na něj za „odhalení pravdy“ nikdo nezlobil a mnozí studenti byli naopak nadšení, že mohou být součástí elity nového politického hnutí.
Konec experimentu
Do školního sálu, kde se měl promítat smyšlený proslov údajného vůdce, přišlo podle Jonesova líčení více než 200 studentů. Aby celé shromáždění působilo věrohodně, ke dveřím byli postaveni strážci a Jones přesvědčil své přátele, aby se vydávali za externí novináře a reportéry, kteří dorazili tento historický moment osobně zdokumentovat.
Studenti seděli před televizorem a čekali na vystoupení svého údajného vůdce. Zrnící obrazovka nicméně zůstávala prázdná a po několika dlouhých momentech netrpělivého šumu se z řad studenstva ozval pochybovačný výkřik. Jones televizor vypnul a oznámil studentům celou pravdu: žádné celonárodní hnutí nikdy neexistovalo; ve skutečnosti si jen studenti během pouhých pěti dní nevědomky vybudovali své vlastní autoritářské hnutí. Každý z nich vyměnil kus vlastní individuality a svobody za pocit řádu, sounáležitosti, výlučnosti a moci.
Po skončení proslovu Jones televizor opět zapnul a začal studentům promítat záběry nacistických sjezdů, koncentračních táborů, řečnícího Hitlera a německé válečné propagandy. Smyslem bylo konfrontovat je s původní otázkou, která se objevila během vyučovací hodiny: Jak mohli obyčejní lidé něco takového připustit?
Jones vzpomíná, že někteří studenti plakali a jiní odcházeli v naprostém šoku. O závěrečném shromáždění se pak po dlouhou dobu téměř nemluvilo, jako by studenti odmítali připustit, že k experimentu jako takovému vůbec mohlo dojít.
Psychologický rozbor experimentu
„Fanatismus je vždy projevem potlačovaných pochybností.“— Carl Gustav Jung, Tavistock Lectures, 1935
Školní experiment s Třetí vlnou bývá někdy prezentován jako důkaz jednoduché zmanipulovatelnosti prostých lidí. Psychologická realita je nicméně o poznání složitější a výklad nelze zjednodušit na pouhé konstatování o hlouposti nebo naivitě studentů.
Člověk se nemusí připojit k fanatickému hnutí proto, že nenávidí svobodu nebo mír. Může se k němu připojit s těmi nejlepšími úmysly – třeba proto, že miluje přátelství, spravedlnost a řád nebo pocity sounáležitosti a osobního naplnění. Podobná autoritářská hnutí přitahuje jednotlivce především svými psychologickými benefity, které na první pohled působí velmi lákavě.
Změna identity skrz jednání
Na vývoji celého experimentu je pozoruhodné to, že studenti zpočátku vůbec nemuseli věřit v ideály Třetí vlny. K tomu, aby pomyslné ideologické hnutí uspělo, stačilo jen to, že studenti krok po kroku začali přistupovat na jeho pravidla. První kroky byly téměř banální: správně sedět, rychle vstát při odpovědi, oslovovat učitele předepsaným způsobem nebo dodržovat přesnou disciplínu. Právě zde lze vidět princip tzv. foot-in-the-door, který lze považovat z jeden z mechanismů salámové metody. Člověk nejprve přijme malý a relativně neproblematický požadavek, čímž ovšem zvyšuje budoucí pravděpodobnost, že později bude ochoten přijímat stále větší závazky. Když už studenti souhlasili s disciplínou, nebylo tak velkým krokem přijmout společná hesla, zvláštní pozdrav nebo členství ve Třetí vlně. Jednotlivé změny byly malé, ale jejich důsledky se kumulovaly.
S tím souvisí tzv. princip závazku a konzistence (commitment and consistency), tedy psychologická potřeba působit konzistentně s vlastními předchozími rozhodnutími. Student, který jeden den nadšeně zdraví pozdravem Třetí vlny, druhý den přijme členskou kartu a třetí den verbuje další členy, už není v situaci nezúčastněného pozorovatele. Každým dalším veřejným krokem vytváří důkaz svého vlastního závazku. Odmítnout hnutí později proto neznamená pouze změnit názor, ale také připustit, že předchozí jednání bylo chybné nebo přehnané. Veřejně vykonané chování tak člověka psychologicky připoutává k jeho pokračování.
Podle teorie sebepojetí (self-perception theory) navíc lidé někdy usuzují na vlastní postoje z vlastního chování podobně, jako usuzují na postoje druhých. Student si nemusí explicitně říci „věřím Třetí vlně, proto ji podporuji“. Proces může proběhnout zcela opačně: „chodím na její schůzky, používám její pozdrav, nosím členskou kartu a plním její úkoly, takže to znamená, že zřejmě patřím mezi její skutečné zastánce“. Chování se tak postupně stává informací o vlastní identitě. To, co zpočátku mohlo být jen hra, poslušnost učiteli nebo zvědavost, se může začít interpretovat jako výraz toho, „kým jsem“.
Pokud mezi původním přesvědčením a novým chováním vznikne rozpor, nastupuje také kognitivní disonance. Student si například může stále myslet, že celé hnutí je poněkud absurdní, ale zároveň mu věnuje čas, veřejně se k němu hlásí a přesvědčuje spolužáky, aby se přidali. Tento nesoulad je psychologicky nepříjemný. Jednou z možností, jak jej odstranit, je své chování ukončit; jinou možností je naopak upravit vlastní postoj a zpětně si jej racionalizovat: „Kdyby to byla úplná hloupost, přece bych se do toho nevěnoval tolik energie.“ Právě zde se pouhá poslušnost může začít měnit v niterné přesvědčení.
Důležitou roli hraje také tzv. justifikace snahy (effort justification). Čím více člověk do skupiny investuje, tím silnější může být jeho motivace chápat ji jako hodnotnou. Studenti Třetí vlny už nebyli pouze pasivními účastníky výuky. Někteří vyráběli materiály, přiváděli nové členy, kontrolovali dodržování pravidel nebo nahlašovali prohřešky druhých studentů. Každá taková investice zvyšovala psychologickou cenu přiznání, že celé hnutí nemá žádnou skutečnou hodnotu. Pokud člověk něčemu věnuje značné úsilí, začíná být příjemnější věřit, že to stálo za to, než připustit, že byl čas investován do něčeho nesmyslného.
Jakmile se investice hromadí, může nastoupit tzv. eskalace závazku (escalation of commitment). Člověk pokračuje ve směru, který už si jednou zvolil, právě proto, že už do něj investoval mnoho času, energie, osobní pověsti nebo sociálních vztahů. S tím úzce souvisí též efekt utopených nákladů (sunk-cost effect). Čím více už člověk obětoval, tím těžší je odejít, přestože minulou investici už nelze získat nazpět. Student, který pouze jednou provedl pozdrav, může hnutí snadno opustit. Student, který kvůli němu verboval spolužáky, dohlížel na pravidla a veřejně se prezentoval jako oddaný člen, by odchodem současně přiznával omyl před ostatními i před sebou samým.
Z těchto procesů může postupně vyrůst behaviorální závazek a následná internalizace role. Člověk už pouze „neplní úkol strážce“, ale začíná se jako strážce chápat. Na nejvyšší úrovni pak může dojít k internalizaci skupinové identity. Člověk už neříká pouze „účastním se Třetí vlny“, ale stále více „jsem člen Třetí vlny“. Čím více je skupinová příslušnost spojena s vlastním sebepojetím, tím obtížnější je přijmout její kritiku, protože ta už není vnímána jen jako kritika určitého názoru, ale částečně jako útok na vlastní osobu.
Celý proces tedy nemusí začínat radikální změnou přesvědčení. Může začít drobnou změnou chování. Ta vytvoří první závazek, další chování posílí potřebu konzistence, člověk začne ze svého jednání usuzovat na vlastní postoje, následné investice ospravedlňuje a stále více se vyhýbá přiznání, že se vydal chybným směrem. Role se postupně stává součástí identity a skupina součástí vlastního já. Právě proto může být postupná radikalizace psychologicky nenápadná: člověk nemusí jednoho dne vědomě rozhodnout, že se vzdá autonomie. Může pouze udělat sérii malých, jednotlivě relativně snadno obhajitelných kroků, které jej dovedou do bodu, kdy už jeho chování, vztahy, reputace i sebepojetí začnou působit ve prospěch dalšího pokračování.
Potřeba kognitivního uzavření (need for cognitive closure)
Svět může být ve své nekonečné komplexitě velmi náročný z hlediska osobní psychologie. Lidé si proto přirozeně pokládají celou řadu otázek. Kdo jsem? Kam patřím? Kdo má pravdu? Existuje pravda? Jak ji poznám? Pro lidský mozek mohou být podobné otázky velmi nepohodlné, což ilustruje koncept tzv. intolerance neurčitosti (intolerance of uncertainty).[4] Jde o psychologickou tendenci vnímat nejisté, neznámé nebo nezodpovězené otázky a situace jako hrozivé, nepřijatelné a nesnesitelné. Lidé s vysokou mírou této intolerance si nejistotu podvědomě vykládají jako zdroj nebezpečí, a proto se těchto pocitů potřebují co nejrychleji zbavit. Tato touha je nazývána potřebou kognitivního uzavření a v určité míře ji pociťuje každý člověk. Autoritářství však působí nejlépe na ty, jejichž potřeba kognitivního uzavření je vysoká, neboť radikální ideologie zpravidla nabízejí nesmírně jasné a jednoduché odpovědi, které touhu efektivně ukojí.[5]
Teorie nejasné identity (uncertainty-identity theory) navíc ukazuje, že pochybnosti o sobě samotném zpravidla zesilují náklonnost k takovým skupinám, které mají jednoznačně definovanou identitu, pevné normy a direktivní vedení. To je jedním z důvodů, proč experiment Third Wave sklidil takový úspěch mezi středoškolskými studenty, u kterých může být krize sebepojetí častější než u dospělých osob. Studenti díky účasti v tomto hnutí najednou nemuseli každé ráno řešit, kým jsou, neboť Jonesovy normy jim poskytly dostatečně jasnou odpověď.
Teorie hledání smyslu (Significance-Quest Theory)[6]
Autoritářská hnutí jsou mimořádně přitažlivá pro jedince, kteří touží po společenském postavení a významu, který ve výchozím stavu postrádají. Typickým příkladem z experimentu Třetí vlny je popisovaný student Robert, který se díky účasti ve hnutí mohl pasovat do role Jonesova osobního strážce. Radikální ideologie zpravidla přicházejí s výrazným usnadněním sociální mobility. Lidé z okraje skupiny rázem získávají příležitost k seberealizaci a získání nového statusu. Z osob, které trápí pocit nedůležitosti se tak rázem stávají potřební a oceňovaní jedinci.
Polarizace & tribalismus
Názorově pluralitní a liberální společnost snadno prohlubuje zmiňovanou intoleranci neurčitosti. Různí lidé mají různé hodnoty, odborníci se neshodují, problémy mají vícero příčin a řešení zahrnují nutné a často nepohodlné kompromisy. Totalizující ideologie ovšem nabízí něco mnohem jednoduššího: my jsme dobří, oni jsou problém; společnost upadá z kvůli nim, ale my máme plán; existuje správná cesta, a to je právě ta naše. Navíc se ukazuje, že čím výrazněji jsou odděleny hranice mezi vlastní a cizí skupinou (pomyslnými „námi“ a „jimi“), tím snáze jedinec dokáže propojit svou identitu s identitou skupiny. Dobře vidět to bylo i na samotném průběhu experimentu. Studenti začali brzy šikanovat ty, kteří Třetí vlnu znevažovali nebo zesměšňovali, neboť je považovali za ohrožení své ideologie. Spojenectví proti společnému nepříteli následně posílilo jejich identitu.
Teorie sociální identity
Lidé obvykle podstatnou část svého vlastního já odvozují od identity skupin, ke kterým patří. Radikální ideologické skupiny nabízejí velmi silné sebepojetí a snadno nahrazují vnímání osobního „já“ za kolektivní „my“ . Studenti, kteří se připojili k Jonesově experimentu přestávali být izolovanými jednotlivci, ale stávali se součástí něčeho většího, členy Třetí vlny – bojovníky za správnou věc, průkopníky, revolucionáři, soudruhy, elitou,...
Ritualizace & emoční zapojení
Jednotné uniformy, masové manifestace, synchronizované pochody či zpěv, standardizovaná hesla, pozdravy a gesta nebo společné vlajky či symboly jsou důležitou součástí radikálních ideologií. Fašismus, nacismus nebo komunismus mají velmi silnou estetickou stránku, která působí na emoce a lidskou psychiku. Ideologie tak přestává být pouhým soupisem hodnot a přesvědčení a stává se zážitkem, který lze prožívat celým tělem. Kolektivní rituály a společné emoční prožitky následně vedou k posílení sociální koheze a prohloubení identifikace s vlastní skupinou. Na tuto stránku věci ostatně referoval i Jonesův slogan „Síla v činech“ (Strength Through Action).
Pocit moci
Osamělý člověk je slabý a zranitelný, zatímco stovky lidí pochodujících v jednotném rytmu působí mocně a nepřemožitelně. Heslo „Síla v jednotě“ (Strength Through Community), které učitel Jones napsal svým studentům na tabuli, tento fenomén ilustruje velmi přesně. Lidé často nemusejí uniformitu pokládat za ztrátu vlastní identity. Naopak ji mohou subjektivně vnímat jako znásobení vlastní síly. Jde o známý paradox kolektivismu: člověk se sice vzdá své individuální autonomie, ale výměnou získává silný psychologický dojem obrovského vlivu.
Posouvání paradigmat a norem
Lidský mozek vnímá normalitu skrz jednání ostatních. Konformismus pak člověka nutí přijímat takové normy, které jsou prosazovány společenskou většinou. Během druhého dne, kdy učitel Jones přišel s návrhem ritualizovaného pozdravu, mohlo toto gesto některým studentům připadat divné a nepřirozené. Jakmile však začala pozdrav používat většina třídy, rázem začali být divní ti, kteří se kolektivního rituálu odmítali účastnit. Zároveň dochází ke změně morální referenční skupiny. Otázka „je toto jednání správné?“ ustupuje do pozadí a je nahrazena otázkou „jak se chovají správní členové mojí skupiny?“
Teorie identitárního splynutí (identity fusion theory)
Při vysoké míře identifikace už skupina není pouze něčím, k čemu daný jedinec patří. Jedinec se přímo stává skupinou. Teorie identitárního splynutí popisuje stav, kdy osobní a skupinová identita začnou být natolik propojené, že začnou splývat v jedno. Taková fúze se typicky projevuje zvýšenou ochotou podstupovat mimořádné osobní oběti ve prospěch své skupiny. V ten moment může snadno docházet k morálnímu převrácení a ke změně vnímání bezpráví a násilí. Postoj „jsem zlý, protože ubližuji“ může být snadno reinterpretován v postoj „jsem dobrý, a právě proto to musím udělat“. Tzv. problém morálního vyvázání, který byl představen kanadským psychologem Albertem Bandurou, v tomto ohledu hovoří o celé řadě mechanismů, které toto morální ospravedlnění umožňuje. V praxi jde o eufemistický jazyk, přenášení odpovědnosti na druhé nebo obviňování obětí (victim blaming).
Související články
Reference
- ↑ https://www.thewavehome.com/1976_the-third-wave_story/
- ↑ https://www.thewavehome.com/faq/
- ↑ https://verdemagazine.com/the-third-wave-timeline-of-events
- ↑ Hogg, M.A. and Adelman, J. (2013), Uncertainty–Identity Theory: Extreme Groups, Radical Behavior, and Authoritarian Leadership. Journal of Social Issues, 69: 436-454
- ↑ Obaidi M, Anjum G, Bierwiaczonek K, Dovidio JF, Ozer S, Kunst JR. Cultural threat perceptions predict violent extremism via need for cognitive closure. Proc Natl Acad Sci U S A. 2023 May 16;120(20)
- ↑ Webber D, Babush M, Schori-Eyal N, Vazeou-Nieuwenhuis A, Hettiarachchi M, Bélanger JJ, Moyano M, Trujillo HM, Gunaratna R, Kruglanski AW, Gelfand MJ. The road to extremism: Field and experimental evidence that significance loss-induced need for closure fosters radicalization. J Pers Soc Psychol. 2018 Feb;114(2):270-285.