Jump to content
Toggle search
Toggle menu
  • 728 články
  • 376 Soubory
  • 17 uživatelé
  • 5,3 tis. Úpravy
Libertypedie
Toggle preferences menu
Toggle personal menu
Nejste přihlášen(a)
Your IP address will be publicly visible if you make any edits.

Rozprava o dobrovolném otroctví (kniha)

Z Libertypedie
More actions
La Boétienův spis v původním francouzském znění; zdroj: Wikimedia Commons

Rozprava o dobrovolném otroctví (francouzsky Discours de la servitude volontaire, anglicky Discourse on Voluntary Servitude) je politicko-filozofické pojednání francouzského humanisty Étienna de La Boétieho. Bývá uváděno také pod názvem Le Contr’un neboli „Proti jednomu“. Dílo se věnuje zkoumání ústředního paradoxu: jak může jediný vládce ovládat celé národy, i když jsou poddaní mnohem početnější a bez jejich součinnosti by mocenský aparát vůbec nemohl fungovat?

Autor a vznik díla

Étienne de La Boétie (1530–1563) byl francouzský právník, soudce, humanista, básník a překladatel antických textů. Vystudoval právo na univerzitě v Orléans a jako velmi mladý získal pracovní místo u soudu v Bordeaux. Tam se seznámil se slavným francouzským myslitelem Michelem de Montaignem, který jejich přátelství později zvěčnil ve své eseji O přátelství.[1][2]

Přesná doba vzniku Rozpravy není zcela jistá. Montaigne tvrdil, že ji La Boétie napsal velmi brzy, přibližně ve svých šestnácti až osmnácti letech. Současní badatelé nicméně častěji označují za období vzniku rozmezí let 1552–1553, kdy mladý La Boétie studoval právo. Text pojednání koloval za autorova života výhradně v opisech. Po La Boétieho smrti jej v období francouzských náboženských válek využili protestantští odpůrci královské moci: jednotlivé části vyšly později roku 1574 a úplný text až v roce 1576. Tím dílo získalo pověst protivládního manifestu, přestože nebylo reakcí na jednoho konkrétního panovníka ani obhajobou specifického politického programu.

Obsah díla[3][4]

La Boétie začíná otázkou, proč lidové masy úslužně poslouchají jednoho jediného tyrana, který nikdy nemůže mít dostatek síly, aby dokázal donutit k součinnosti všechny své poddané. Tuto poddanskou poslušnost nazývá autor „dobrovolným otroctvím“. Despotičtí vladaři podle něj mohou škodit pouze v takovém rozsahu, v jakém mu lidé dodávají vojáky, úředníky, peníze, informace, práci a poslušnost. Moc tedy není kapacitou, kterou tyran vlastní nezávisle na ostatních. Jedná se o vztah, který může existovat pouze díky soustavné spolupráci mnoha dílčích článků společnosti.

Socha de La Boétieho ve francouzském městě Sarlat-la-Canéda; zdroj: Wikimedia Commons

Autor rozlišuje tyrany, kteří se dostali k moci zvolením; dobytím a porobením cizího území; anebo skrze dědičný titul. Přestože původ moci se liší, způsob vlády se ve všech třech případech postupně sbližuje: panovník začne zemi pokládat za svůj majetek a obyvatele za nástroje k prosazování vlastních zájmů. Ani zvolený vládce tedy není automaticky ochráněn před tyranskými sklony.

Svoboda je podle La Boétieho přirozeným a výchozím stavem člověka. Všichni lidé se rodí jako bytosti nadané rozumem a schopností vzájemné koordinace a kooperace – nelze mezi nimi tedy rozlišovat přirozené pány a přirozené otroky. Jestliže je však poddanství v rozporu s lidskou přirozeností, je třeba hledat odpověď na otázku, proč je i přesto tak běžné. Odpovědí není podle Boétieho jediná příčina, nýbrž několik vzájemně propojených a podporujících se mechanismů.

Prvním je zvyk. Generace, která byla podrobena násilím, si ještě pamatuje dřívější svobodu; její potomci se však již rodí do existujícího mocenského uspořádání a považují tak nadvládu za normální výchozí stav. To, co zprvu vzniklo donucením, se časem mění v tradici. Člověk posléze neposlouchá proto, že by nutně schvaloval každý jeden příkaz, zákon či pravidlo, nýbrž proto, že si jen velmi těžko dokáže představit alternativní uspořádání společnosti.

Druhým mechanismem je ideologické ospravedlnění moci. Vládci kolem sebe soustavně budují posvátnou či hrdinskou auru, dovolávají se náboženství, symbolů, legend a zděděných titulů. Poslušnost se tak nejeví jako služba konkrétnímu člověku, nýbrž jako povinnost vůči přirozenému, božskému nebo neměnnému řádu.

Třetím prostředkem je zábava, dary a drobné výhody. La Boétie připomíná slavnosti, hry, veřejná představení a rozdávání potravin. Tyran těmito aktivitami v souladu s latinským úslovím panem et circenses (chléb a hry) rozptyluje pozornost poddaných a získává veřejnou přízeň, přestože v praxi pouze přerozděluje ty zdroje, které lidem předtím sám odebral. Poddaní pak paradoxně vnímají jako štědrost i to, co je ve skutečnosti financováno z jejich vlastní práce a majetku.

Za nejdůležitější však Boétie považuje pomyslnou pyramidu závislostí a privilegií. Kolem každého tyrana je shromážděna hrstka nejbližších přívrženců. Na tento úzký kruh pomocníků jsou navázány stovky dalších podřízených činitelů a na tyto činitele pak tisíce nižších vykonavatelů. Každý z těchto lidí získává dílčí podíl na vládě a část osobního prospěchu a zároveň ovládá další patra lidí pod sebou. Tyranie proto není udržována pouze strachem z ústředního vládce; pohromadě ji drží také síť kariérních postů, odměn, úřadů a možností osobního obohacení. Vládce tak využívá poměrně úzký segment osob pro efektivní ovládání zbytku. V mocenském řádu tím vzniká značné množství osob, v jejichž zájmu je zachování statu quo – pádem stávajícího uspořádání by totiž přímo utrpěly i ony samotné.

La Boétie dodává, že tyranie zároveň narušuje důvěru ve společnosti a oslabuje skutečné přátelství. Vládce se bojí individuálních čestných lidí, zatímco jeho nejbližší přívrženci si nemohou být jisti ani přízní vladaře, ani jeden druhým. Dvorská politika založená na přízni, strachu a nekončícím boji o privilegia není podle Boétieho skutečným přátelstvím, protože takovým vztahům chybí rovnost a vzájemná důvěra.

Odmítnutí poslušnosti

Z analýzy mocenských struktur následně vyplývá i La Boétieho řešení. Obyvatelé podle něj nemusejí tyrana porazit v bitvě, nemusí jej svrhnou a dokonce ani zabít. Stačí jen, aby mu hromadně přestali sloužit a odevzdávat prostředky, z nichž moc vladaře vyrůstá.[4] Režim zbavený občanské součinnosti se zhroutí podobně jako obrovská socha, které byl odejmut piedestal.[3] Jde o jednu z nejstarších formulací principu nenásilného odporu a občanské neposlušnosti: moc lze oslabit nejenom násilným úderem na její centrum, ale také prostým odmítnutím rolí, bez nichž centrum nedokáže efektivně jednat.

Klíčové myšlenky[4]

Základní tezí díla je, že politická moc je vztahová a podmíněná, nejde o svébytnou substanci, která by byla přímo uložena v osobě vladaře. Trvalá nadvláda je možná pouze díky kombinaci donucení, zvyku, víry v legitimitu a osobních incentiv jednotlivců zapojených do mocenské hierarchie. Taková společnost může následně reprodukovat útlak i bez toho, aby jej většina obyvatel skutečně schvalovala. Malé odměny a možnost vládnout osobám v nižších patrech hierarchie navíc proměňují část systémových obětí v systémové prostředníky, kteří se spolupodílejí na jeho fungování.

La Boétie současně ukazuje, že poslušnost není nezměnitelná. Jestliže vládce získává schopnost jednat z podpory druhých, lze mu ji také odejmout. Dílo však nepředkládá podrobný návrh svobodného společenského uspořádání a není zcela jasné, zda odmítá veškerou politickou autoritu, osobní vládu, nebo pouze tyranii. Autora tedy nemůžeme vnímat jako libertariána, způsoby jeho argumentace však nepochybně ovlivnily pozdější libertariánské myslitele a umožnily jim dojít k hlubším, podrobnějším a mnohdy radikálnějším závěrům.

Boétieho závěry optikou moderních věd

Přestože Étienne de La Boétie se narodil a žil v 16. století, celá řada jeho úvah předběhla svoji dobu a ubírala se relativně správným směrem. V současnosti tedy můžeme nacházet mnohé paralely k Boétieho konceptům i v moderním odborném výzkumu a humanitních vědách.

Moc jako síť vztahů

Boétie správně identifikoval, že moc není osobní dispozicí, nýbrž sítí mocenských vztahů. Jeho představy odpovídají dnešnímu relačnímu pojetí moci[5][6]: vládce disponuje mocí pouze v případě, že ovládá organizace a může se spolehnout na součinnost dostatečného počtu obyvatel. Rozhodující je pak především loajalita armády, policie, byrokracie a hospodářských elit.

Platné byly i úvahy o občanské neposlušnosti jakožto vhodného řešení tyranské nadvlády. Výzkum občanského odporu skutečně ukazuje, že režimy bývají nejzranitelnější ve chvíli, kdy protestní hnutí vyvolá přeběhnutí nebo pasivitu někdejších opor režimu. Studie výzkumnic Ericy Chenoweth a Marie Stephan zjistila, že nenásilné kampaně byly ve sledovaném období v průměru úspěšnější než ozbrojené.[7] Jejich klíčovou výhodou byla zejména schopnost mobilizovat široké vrstvy obyvatel a narušit loajalitu režimních institucí. Novější výzkumy ovšem upozorňují, že úspěšnost občanského vzdoru od počátku 21. století klesá, neboť autoritářské režimy se naučily lépe zacházet s veřejným odporem.

Poslušnost neznamená vždy souhlas

La Boétie intuitivně popsal rozdíl mezi skutečnými preferencemi lidí a jejich chováním. Moderní politická ekonomie tento fenomén označuje jako falšování preferencí.[8][9] Lidé mohou v soukromí režim odmítat, ale veřejně jej naoko podporovat, protože se domnívají, že všichni jsou s poměry spokojeni, a mají tak strach z vybočení z řady i případných sankcí. Přesně tento fenomén vysvětluje nečekanost masových revolucí v roce 1989. Společnosti východního bloku vypadaly stabilně, ale jakmile první lidé veřejně projevili svůj nesouhlas, vyšlo najevo, že všeobecná nespokojenost existovala již dlouho a byla lidmi pouze utajována před tehdejším režimem.[10]

Velmi blízkým pojmem je i tzv. pluralitní ignorace. Ta popisuje stav, kdy mnoho jednotlivců nesouhlasí, ale každý mylně předpokládá, že ostatní souhlasí.[11][12] Režim tak může udržovat stabilitu nikoli prostřednictvím skutečné podpory, nýbrž díky vzájemné izolaci svých odpůrců. To velmi přesně rozvíjí La Boétieho postřeh, že tyranii mnohdy udržuje spíše očekávání poslušnosti nežli upřímná oddanost poddaných.

Zvyk může učinit existující řád „přirozeným“

Jednou z nejmoderněji působících částí Rozpravy je tvrzení, že lidé narození do nesvobodných poměrů tyto pořádky často přijmou jako normu. Neznají jinou zkušenost a zděděné instituce jim tak připadají samozřejmé.

Této představě odpovídá celá řada moderních konceptů:

  • epistemická situovanost[13]
    • tento koncept říká, že veškeré lidské poznání je neoddělitelně utvářeno konkrétním sociálním, kulturním, historickým a tělesným postavením jednotlivce; společenská pozice tedy zásadním způsobem předurčuje, co, jak a z jaké perspektivy o světě víme a můžeme vědět;[14] pokud lidé nemají možnost srovnání, hodnotí stávající paradigma jako přirozené či nejlepší možné;
  • Doxa a habitus Pierra Bourdieua[15]
    • tzv. doxa označují souhrn implicitních předpokladů lidské společností, které její členové vnímají jako natolik samozřejmé, že o nich ani neuvažují jako o předpokladech; samotné uspořádání společnosti utváří rámec, ve kterém je o ni možno přemýšlet;
    • habitus je označením pro dlouhodobě osvojené způsoby vnímání, hodnocení a jednání, které vznikají socializací; samotné společenské prostředí pak spoluutváří způsob, jakým vůbec vznikají názory;
  • politická socializace
    • hodnoty a představy o autoritě se osvojují už v rodině, škole, náboženských institucích a médiích;[16][17]
  • status quo bias
    • jde o kognitivní zkreslení, pod jehož vlivem mají lidé sklon upřednostňovat známé a stávající uspořádání, a to i v případech, kdy si vědomě připouštějí, že toto uspořádání nemusí být optimálním;[18][19]
  • efekt systémové justifikace
    • jedná se o další kognitivní zkreslení, při němž mají lidé tendenci tíhnout k obhajování a racionalizaci stávajícího společenského řádu, a to tehdy, když z něj sami nemají žádný prospěch.[20][21]

Všechny zmíněné koncepty naznačují, že lidé mohou přijímat stav, který ve skutečnosti autenticky nechtějí: může jít o adaptaci na prostředí, v němž je změna riskantní nebo se jeví být nemožnou.

Pyramida zainteresovaných přívrženců

La Boétie popisuje řetězec, v němž tyran zvýhodní několik nejbližších osob, ty si zavážou další stovky lidí a pod nimi vznikají tisíce menších příjemců výhod. Moderními protějšky tohoto modelu jsou koncepty klientelismu a patronáže, korupční sítě, koalice politických a hospodářských elit nebo selektorátní teorie. Podle ní si musí každý vůdce udržet skupinu lidí, bez jejichž podpory nemůže vládnout. V režimech s malou rozhodující koalicí je toho často dosahováno skrze osobní výhody, úřady, licence či přístup ke státním prostředkům.[22] Tuto teorii lze téměř považovat za formální rozpracování La Boétieho pyramidálního modelu.

Moc opřená o víru v legitimitu

La Boétie věnoval značnou pozornost mýtům, symbolice, a pomyslné osvícené aureole, kterou kolem sebe vladař budoval. Moderní výzkumy legitimity skutečně potvrzují, že poslušnost lidí skutečně není podmíněna pouhou hrozbou trestu. Poslušnost je tím silnější, čím věrohodnější je zdání spravedlnosti a oprávněnosti dané mocenské autority.

Výzkum Toma Tylera ukazuje, že vnímaná legitimita a procedurální spravedlnost podporují dobrovolné dodržování pravidel nad rámec pouhé obavy ze sankcí. Tyto mechanismy fungují nejen v případě tyranie, ale lze je pozorovat i u mnoha dalších forem vlády.[23]

Vliv a odkaz

Prvními politickými „uživateli“ textu se stali francouzští hugenoti a kromě nich i takzvaní monarchomachové, kteří zastávali odmítavé postoje vůči tyranskému panovníkovi. V následujících staletích se dílo opakovaně vracelo v republikánských, anarchistických, pacifistických i libertariánských výkladech. Lev Nikolajevič Tolstoj z něj například obsáhle citoval při obhajobě nenásilí a odmítání spoluúčasti na násilí státu.[24] Německý anarchista Gustav Landauer jeho pojetí moci rozvinul ve spise Die Revolution.[25] Nizozemský anarchopacifista Bart de Ligt například věnoval La Boétiemu pozornost v díle The Conquest of Violence a roku 1933 připravil i nizozemské vydání jeho spisu.[26]

Ve 20. století se k dílu hlásil teoretik nenásilného odporu Gene Sharp, podle něhož vláda závisí na konkrétních zdrojích poslušnosti, které se občané mohou organizovaně rozhodnout odepřít.[27] V libertariánském prostředí dílo výrazně připomněl Murray Rothbard, když se stal autorem předmluvy anglického vydání The Politics of Obedience: The Discourse of Voluntary Servitude z roku 1975.[28] La Boétieho označil za jednoho z předchůdců libertariánské teorie státu, třebaže samotná Rozprava výslovně nedospívá k anarchokapitalismu ani k ucelenému odmítnutí všech forem vlády.

Trvalý význam díla spočívá v obrácení obvyklé otázky politické filozofie. La Boétie nepátrá pouze po způsobech nabytí moci, ale především zkoumá, proč vládcům tuto moc lidé neustále poskytují. Svým textem otevřel téma poslušnosti, legitimity a spoluúčasti, které zůstává velmi relevantní pro studium diktatur, byrokracie, propagandy i nenásilného odporu.

Odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ Keohane, Nannerl O. (1977). "The Radical Humanism of Étienne De La Boétie". Journal of the History of Ideas. 38 (1): 119–130.
  2. ↑ MONTAIGNE, Michel de. O přátelství. In: Eseje. Přeložil Václav ČERNÝ. Praha: Odeon, 1966, s. 68–78.
  3. ↑ 3,0 3,1 LA BOÉTIE, Étienne de. Discours de la servitude volontaire. Paris: Flammarion, 2016.
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 Nicholls, S. (2022). Power, consent, and the role of the multitude in etienne de La Boetie's De la servitude volontaire. Early Modern French Studies, 44(1), 24–39.
  5. ↑ Dahl, R. A. (1957). The concept of power. Behavioral Science, 2(3), 201–215.
  6. ↑ Emerson, Richard M. “Power-Dependence Relations.” American Sociological Review, vol. 27, no. 1, 1962, pp. 31–41.
  7. ↑ CHENOWETH, ERICA, and MARIA J. STEPHAN. Why Civil Resistance Works: The Strategic Logic of Nonviolent Conflict. Columbia University Press
  8. ↑ Kuran, T. Chameleon voters and public choice. Public Choice 53, 53–78 (1987).
  9. ↑ Kuran, Timur. Private Truths, Public Lies. Harvard University Press, 1995.
  10. ↑ Kuran T. Now out of Never: The Element of Surprise in the East European Revolution of 1989. World Politics. 1991;44(1):7-48.
  11. ↑ Miller, D. T., & McFarland, C. (1987). Pluralistic ignorance: When similarity is interpreted as dissimilarity. Journal of Personality and Social Psychology, 53(2), 298–305.
  12. ↑ Prentice, D. A., & Miller, D. T. (1993). Pluralistic ignorance and alcohol use on campus: Some consequences of misperceiving the social norm. Journal of Personality and Social Psychology, 64(2), 243–256.
  13. ↑ Harding, Sandra. “RETHINKING STANDPOINT EPISTEMOLOGY: WHAT IS ‘STRONG OBJECTIVITY?’” The Centennial Review, vol. 36, no. 3, 1992, pp. 437–70.
  14. ↑ LONGINO, HELEN E. Science as Social Knowledge: Values and Objectivity in Scientific Inquiry. Princeton University Press, 1990.
  15. ↑ Bourdieu P. STRUCTURES, HABITUS, POWER: BASIS FOR A THEORY OF SYMBOLIC POWER. Nice R, trans. In: Outline of a Theory of Practice. Cambridge Studies in Social and Cultural Anthropology. Cambridge University Press; 1977:159-197.
  16. ↑ Jennings MK, Niemi RG. The Transmission of Political Values from Parent to Child. American Political Science Review. 1968;62(1):169-184.
  17. ↑ Virginia Sapiro. 2004. NOT YOUR PARENTS' POLITICAL SOCIALIZATION: Introduction for a New Generation. Annual Review of Political Science 7:1-23.
  18. ↑ Samuelson, W., Zeckhauser, R. Status quo bias in decision making. J Risk Uncertainty 1, 7–59 (1988).
  19. ↑ Kahneman, Daniel, Jack L. Knetsch, and Richard H. Thaler. 1991. "Anomalies: The Endowment Effect, Loss Aversion, and Status Quo Bias." Journal of Economic Perspectives 5 (1): 193–206.
  20. ↑ Jost, J.T. and Banaji, M.R. (1994), The role of stereotyping in system-justification and the production of false consciousness. British Journal of Social Psychology, 33: 1-27.
  21. ↑ Jost, J.T., Banaji, M.R. and Nosek, B.A. (2004), A Decade of System Justification Theory: Accumulated Evidence of Conscious and Unconscious Bolstering of the Status Quo. Political Psychology, 25: 881-919.
  22. ↑ Bueno de Mesquita, Bruce & Siverson, Randolph & Morrow, James. (2003). The Logic of Political Survival.
  23. ↑ Tyler, T. R. (2001). A psychological perspective on the legitimacy of institutions and authorities. In J. T. Jost & B. Major (Eds.), The psychology of legitimacy: Emerging perspectives on ideology, justice, and intergroup relations (pp. 416–436). Cambridge University Press.
  24. ↑ Tolstoy, Leo. The Law of Love and the Law of Violence. 1908.
  25. ↑ Landauer, G. (1907). Die Revolution. Rütten & Loening.
  26. ↑ De Ligt, B. (1937). The conquest of violence: An essay on war and revolution. George Routledge & Sons.
  27. ↑ Sharp, G. (2010). From dictatorship to democracy: A conceptual framework for liberation (4th U.S. ed.). The Albert Einstein Institution.
  28. ↑ La Boétie, É. de. (1975). The politics of obedience: The discourse of voluntary servitude (M. N. Rothbard, Ed.; H. Kurz, Trans.). Free Life Editions.


Citováno z „https://libertypedie.cz/w/index.php?title=Rozprava_o_dobrovolném_otroctví_(kniha)&oldid=4555“