Svoboda

Kniha Murraye Rothbarda pojednávající o libertariánské představě vnější svobody.

„Všechno je tím, čím je: svoboda je svobodou, a nikoli rovností, spravedlností, kulturou, lidským štěstím nebo klidným svědomím.“

— Isaiah Berlin, Five Essays on Liberty, 2002

Svoboda je abstraktní pojem s nejasnou objektivní definicí. V libertariánském kontextu je svoboda často vnímána zhruba jako absence překážek k využívání možností naplňování svých potřeb a cílů. V tomto pojetí nemusí být svobodný jen ten člověk, který může dělat cokoli a získat vše, po čem touží. Svoboda neznamená život bez omezení, neboť každý člověk je neustále přirozeně limitován v mnoha ohledech. Svoboda je pouhá možnost člověka následovat vlastní zájmy pomocí všech dostupných zdrojů, aniž by tomu bránil někdo jiný, nebo jedinec sám. Realizace vlastní svobody by však neměla porušovat princip neagrese (NAP), případně bychom měli být připraveni nést za porušení NAPu plnou odpovědnost a situaci dle dohody adekvátně kompenzovat.

Profesor Isaiah Berlin

Dvojí pojetí svobody Isaiaha Berlina

Věhlasný britský filozof a esejista Isaiah Berlin představil dvojí pojetí svobody v roce 1958 na své přednášce Two Concepts of Liberty. Vysvětloval, že svobodu lze rozdělovat na pozitivní a negativní. Berlin také rozlišoval mezi nesvobodou a pouhou neschopností. Jestliže nejsem schopen procházet zdmi nebo nemám dostatek peněz na drahou dovolenou, nemusí to samo o sobě znamenat, že jsem nesvobodný. Nesvoboda vzniká především tehdy, když je moje možnost jednání omezována či ovlivňována zásahy jiných lidí. Hranice ale není vždy zcela jednoznačná – například chudoba může být výsledkem nastavení společenského systému a fungování mocenských institucí, na kterých se druzí lidé nevyhnutelně podílejí.

Negativní svoboda

Negativní svoboda je vymezena prostorem, uvnitř něhož může člověk jednat dle vlastního uvážení, aniž by do tohoto prostoru kdokoli zasahoval. Jde tedy o svobodu od zásahů druhých lidí a vnějších aktérů včetně státních a mocenských institucí. Jakmile člověku někdo brání v realizaci určitého jednání, jde o porušení negativní svobody.

Příklady zásahů do negativní svobody:

• stát zakáže spisovateli vydat knihu
• úřad nedovolí občanovi podnikat bez příslušného povolení
• člověku je zabráněno opustit místnost pod pohrůžkou násilí

Z libertariánského pohledu je tím největším zasahovatelem do negativních svobod stát, neboť právě stát disponuje rozhodovacím a mocenským monopolem na celé ploše svého území, přičemž z jeho struktur se nelze jakkoli vymanit, a to ani dobrovolným opt-outem. Libertariáni proto praktikují celou řadu strategií, skrze něž se pokoušejí minimalizovat vliv státního donucení na svůj život. Jedním ze způsobů aktivního odporu může být občanská neposlušnost, o poznání tišší metodou je pak budování paralelních struktur a využívání technologií či metod poskytujících anonymitu a nezávislost na státu (kryptoměny, šifrování, sebeřízené vzdělávání, šedá a černá ekonomika,...).

Pozitivní svoboda

Pozitivní svoboda je kapacita a schopnost člověka řídit svůj vlastní život, následovat svoji vůli a uskutečňovat své cíle. Pozitivní svoboda tedy vyplývá zejména z osobní autonomie a vládou nad sebou samotným & často úzce souvisí se sebeovládáním a schopností činit uvážená informovaná rozhodnutí.

Ústřední otázka pozitivní svobody tedy zní: „Řídím svůj život primárně já, anebo o něm ve skutečnosti rozhoduje někdo jiný?“

Pozitivní svoboda může být narušována vnějšími aktéry, ale její omezování může vyplývat i z nitra vlastní osobnosti. Často bývá člověk formálně ponecháván na pokoji, a přesto může být současně nevědomým otrokem závislosti, pudů a vášní, nevědomosti nebo cizí manipulace.

Příklady vnitřních zásahů do pozitivní svobody:

• strachy & fobie
• závislosti
• traumata
• nízká sebedůvěra, negativní sebepojetí
• internalizované zákazy
• nedostatek sebepoznání
• nevědomost
• kognitivní zkreslení
• sebeklam a zpětná racionalizace
• neschopnost domýšlet důsledky rozhodnutí
• absence kritického myšlení
• informační paralýza,...

Příklady vnějších zásahů do pozitivní svobody:

• výchova k poslušnosti
• propaganda & indoktrinace
• reklamní manipulace
• mezilidská manipulace, citové vydírání
• sociální nátlak & konformita
• zatajování alternativ
• toxický vztah, autoritářská rodina
• absence soukromí a z toho plynoucí chilling effect
• masový dohled a následná autocenzura
• donucení a hrozby

Této rozličným způsobům narušování pozitivní svobody lze nejlépe předcházet a vzdorovat skrze osobnostní a osobní rozvoj, a to proto, že mnohé potenciálně nebezpečné vlivy přicházejí převážně zevnitř vlastní psychologie. Tento osobnostní rozvoj může velmi komplexní a rozmanitý. Klíčovými kompetencemi bývají schopnosti metakognice, kognitivní flexibility, intelektuální pokory, emoční inteligence, kritického myšlení či epistemické hygieny. Důležitou roli hraje vzdělanost, sebepoznání, sebereflexe a seberegulace. Jedním ze způsobů osobnostního rozvoje, který je oblíbený mezi libertariány a vyznavači svobody, může být tzv. psychonautika nebo spirituální život. Mnozí libertariáni či anarchisté jsou věřící a typicky se obracejí k taoismu, buddhismu (existuje samostatný směr Buddhistického anarchismu), panteismu nebo LaVeyskému satanismu, který se v mnoha východiscích překrývá s myšlenkami objektivismu.

Isaiah Berlin upozorňuje na skutečnost, že pozitivní svoboda je konceptem, který lze velmi snadno zneužít. Často se totiž stává příhodnou záminkou pro ospravedlnění (nejen) systémového paternalismu. Mocenská autorita může argumentovat apelem na rozpory mezi preferencemi či prioritami „nižšího iracionálního já“ a „vyššího racionálního já“. Zájmy „nižšího já“ označí za neadekvátní či potenciálně nebezpečné a následně prohlásí, že je nutné zavést donucovací mechanismy, které člověka „ochrání před sebou samotným“ a přimějí ho následovat „skutečné (leč aktivně neuvědomované) zájmy svého racionálního já“.

Systémové donucení tak může být snadno zarámováno jako osvobození od následků vlastní nevědomosti. Jednotlivec následně bývá donucen poslouchat stát, národ, třídu nebo náboženskou autoritu s ospravedlněním, že právě tato kolektivní instituce reprezentuje jeho „skutečné zájmy“. Berlin zdůrazňuje, že tímto způsobe mohou původně emancipační ideje snadno přerůst v autoritářství, kdy o sobě určitá mocenská entita prohlásí, že chápe lépe než jednotlivci samotní, co tito jednotlivci skutečně chtějí, nebo co by chtít měli.

V libertariánských kruzích se tyto praktiky často označují za páchání dobra.

Dvojí pojetí svobody Martina Urzy

Soubor:Martin urza.jpg

Martin Urza, přední český popularizátor anarchokapitalismu a témat spojených se svobodou; zdroj: Urza.cz

Urza, český popularizátor anarchokapitalismu, rozlišuje mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. Urzův i Berlinův koncept si přibližně odpovídají, ale nejsou totožné. Urzovo pojetí se v mnoha ohledech blíží Berlinovým konceptům, nebo na ně dokonce navazuje, je nicméně úžeji a specifičtěji vymezeno.

Vnější svoboda

Vnější svoboda se kryje s Berlinovou negativní svobodou. Urza ji nicméně vymezuje vlastnickými právy včetně sebevlastnictví. Člověk podle něj může svobodně nakládat se svým tělem a majetkem, dokud nenarušuje vlastnictví druhých. V libertariánském kontextu tím nejčastěji odkazujeme na absenci působení státního aparátu. Zejména anarchokapitalisté vnímají stát jako systematizovanou zločineckou organizaci, která omezuje práva jednotlivců a parazituje na svých občanech. Vnější svobodu tak narušují všechny násilné zásahy této organizace do svobodných a dobrovolných interakcí mezi lidmi. Jedná se o veškeré daně, příkazy a zákazy, jenž stát produkuje svou zákonodárnou činností a následně vymáhá za pomoci policie a dalších represivních složek. Berlin naproti tomu sleduje obecnější rozsah možností, do nichž člověku nezasahují druzí, bez ohledu na konkrétní teorii či vymezení vlastnictví.

Vnitřní svoboda

Vnitřní svobodu chápe Urza především psychologicko-existenciálně: jako schopnost nenechat své jednání ovládat strachem a dalšími vnitřními překážkami. Jedná se tedy o škálu: čím více člověku strach brání uskutečnit to, co chce, tím méně je vnitřně svobodný. Jedinec tedy může být svobodný zvnějšku a zároveň nesvobodný vnitřně (člověku nikdo nebrání jednat, ale dotyčný je ochromen strachem); ale stejně tak může být nesvobodný zvnějšku a svobodný vnitřně (člověk je uvězněn či zotročen, ale přesto si uchová vlastní hodnoty, důstojnost a volbu postoje). Tento pohled se velmi blíží tezím, které zastával slavný rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl. Ten byl během druhé světové války postupně vězněn ve čtyřech různých koncentračních táborech.

„Naší největší svobodou je svoboda vybrat si svůj postoj.“

— Viktor Frankl, Man's Search for Meaning, 1946

Pohledy z různých myšlenkových směrů

Fašismus

Fašistické pojetí svobody se výrazně liší od individualistických tradic liberalismu a libertarianismu. Fašismus není jednotnou filozofickou doktrínou a jednotlivá historická fašistická hnutí se v řadě otázek lišila; společným rysem však bývá odmítnutí představy, že práva a zájmy jednotlivce stojí nad zájmy národa, státu či národního společenství. Fašistické ideologie zpravidla chápou jednotlivce především jako součást širšího kolektivu a jeho svobodu v tomto rámci. Jednotlivec a celek Fašismus odmítá individualismus jako základ politického uspořádání a zdůrazňuje jednotu společnosti, společný národní účel, autoritu, povinnost, disciplínu a podřízení individuálních zájmů zájmům celku. V italském fašismu byl tento vztah formulován zvlášť explicitně. The Doctrine of Fascism (1932), publikovaná pod jménem Benita Mussoliniho, odmítá klasický liberalismus právě kvůli jeho důrazu na jednotlivce a staví proti němu stát jako celek, v němž jednotlivec získává svůj společenský a politický význam. Fašismus proto samotný pojem svobody nutně neodmítá. Přisuzuje mu však jiný význam. Mussoliniho doktrína hovoří o svobodě státu a o svobodě jednotlivce uvnitř státu. Stát zde není chápán pouze jako vnější instituce, která jednotlivce omezuje, ale jako výraz společné vůle a celek, jehož je jednotlivec součástí. Pokud stát reprezentuje národní celek a jeho společný účel, může být poslušnost vůči němu interpretována jako součást života svobodného člena tohoto celku. Individuální a kolektivní svoboda Zatímco libertariánské pojetí klade důraz zejména na svobodu konkrétního jednotlivce, ve fašistickém pojetí může mít přednost svoboda, jednota a síla národního společenství. Individuální zájmy a práva proto nemají absolutní postavení a mohou být omezeny, pokud jsou považovány za překážku společného národního cíle. S tím souvisí odmítnutí politického pluralismu, silný důraz na hierarchii a autoritu a nedůvěra k politickému konfliktu mezi soupeřícími skupinami. Fašistická představa sjednoceného národního společenství považuje takové konflikty spíše za překážku jednoty než za nezbytný projev politické svobody. U nacistické varianty fašismu byla tato myšlenka spojena s rasově definovaným Volksgemeinschaft („národním společenstvím“), jehož zájmy byly nadřazeny právům jednotlivců a z něhož byly některé skupiny zcela vyloučeny. Politické svobody v praxi Historické fašistické režimy omezovaly politický pluralismus, opozici i základní občanské svobody. V nacistickém Německu byly po převzetí moci postupně odstraněny svoboda projevu, tisku a shromažďování, omezeno soukromí a potlačeny opoziční politické organizace. Režim své kroky ospravedlňoval ochranou a sjednocením národního společenství. Rozdíl oproti libertariánskému pojetí tak neleží pouze v tom, jak velké omezení svobody je přijatelné, ale už v samotném vztahu jednotlivce a kolektivu. Libertarianismus obvykle vychází ze svobodného jednotlivce a ptá se, za jakých podmínek do jeho jednání smí zasáhnout ostatní. Fašismus naproti tomu vychází z širšího politického a národního celku a hodnotí postavení jednotlivce také podle jeho vztahu k tomuto celku.

Odkazy

Související články

• Libertariánství
• Murray Rothbard
• Princip neagrese
• Stát
• Sebevlastnictví
• Urza