Antinatalismus

K tomuto heslu byl vytvořen plakát vhodný k vytisknutí a vystavení. Ke stažení zde.

Jedna z variant antinatalistické vlajky – had Uroboros, symbol nekonečného cyklu života a smrti & dýka, který tento cyklus přetíná

„Přivést někoho k existenci znamená vždy způsobit mu vážnou újmu.“

— David Benatar, Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence, 2006

Definice

Antinatalismus (anglicky antinatalism) je souhrn filozofických a etických postojů, které přisuzují plození nových jedinců zápornou morální hodnotu nebo je za určitých či všech okolností považují za morálně nepřípustné.

Antinatalismus není jednotnou filozofickou teorií. K podobnému závěru lze dojít z různých východisek: kvůli utrpení spojenému s životem, nemožnosti získat souhlas budoucího člověka, riziku závažné újmy, údajné asymetrii mezi přítomností a nepřítomností dobra a zla nebo kvůli újmě, kterou lidé způsobují ostatním.

Antinatalismus není totožný s dobrovolnou bezdětností, odporem k dětem ani přesvědčením, že již existující lidé by měli zemřít. Otázka „Má být nový člověk vytvořen?“ je odlišná od otázky „Má již existující člověk pokračovat v životě?“ Toto rozlišení je významné například u Davida Benatara, podle něhož může být vznik člověka újmou, aniž by z toho automaticky plynulo, že je pro již existujícího člověka lepší zemřít.

Stejně tak z morálního tvrzení „mít dítě je nesprávné“ samo o sobě neplyne tvrzení „mít dítě má být zakázáno“. Antinatalismus jako etická pozice proto není totožný s nucenou populační politikou, sterilizacemi nebo státní kontrolou reprodukce.

V kostce

Otázka	Stručná odpověď
Co tvrdí antinatalismus?	Že vytváření nových lidí je za určitých okolností nebo obecně morálně problematické.
Tvrdí, že život neobsahuje nic dobrého?	Ne nutně. Některé antinatalistické argumenty připouštějí, že člověk může prožít velmi dobrý život.
Znamená antinatalismus, že by existující lidé měli zemřít?	Ne. Vznik života a pokračování již existujícího života jsou dvě odlišné otázky.
Znamená antinatalismus zákaz reprodukce?	Ne nutně. Morální odsouzení jednání samo o sobě neurčuje, zda má být jednání právně zakázáno.
Jaké jsou hlavní argumenty?	Benatarova asymetrie, utrpení a negativní utilitarismus, souhlas a vnucené riziko a újma způsobovaná ostatním.

Vymezení a druhy antinatalismu

Společným bodem různých antinatalistických pozic je morální problematizace plození nových jedinců. Jednotlivé teorie se však liší v tom, zda odmítají každé plození, nebo pouze některé případy, i v tom, koho či co má nevytvoření člověka chránit před újmou.

Lokální a globální antinatalismus

Lokální antinatalismus považuje plození za morálně problematické pouze za určitých okolností. Typickým příkladem je situace, kdy existuje vysoká pravděpodobnost, že dítě bude vystaveno mimořádně závažnému utrpení nebo velmi nízké kvalitě života.

Lokální antinatalista tedy nemusí tvrdit, že existence sama o sobě představuje újmu. Může pouze zastávat názor, že existují podmínky, za nichž je vytvoření dalšího člověka morálně neobhajitelné nebo nezodpovědné.

Globální antinatalismus naproti tomu problematizuje lidské plození obecně. Nejznámějším současným představitelem této pozice je David Benatar, podle něhož je příchod do existence újmou i v případě člověka, jehož život je subjektivně velmi dobrý.

Podoba	Základní otázka	Typický závěr
Lokální antinatalismus	Je morálně přijatelné vytvořit tohoto člověka za těchto konkrétních okolností?	Za některých podmínek ano, za jiných ne.
Globální antinatalismus	Je vůbec morálně přijatelné vytvářet nové lidi?	Plození je obecně nebo vždy morálně problematické.

Hranice mezi oběma přístupy nemusí být v praxi zcela ostrá. Člověk může například pokládat většinu současných podmínek za nepříznivé, ale připouštět hypotetické okolnosti, za nichž by plození považoval za přijatelné.

Filantropické a misantropické argumenty

Jiné rozlišení se netýká rozsahu antinatalismu, ale toho, koho má nevytvoření člověka chránit před újmou.

Filantropické argumenty vycházejí především ze zájmu člověka, který by měl vzniknout. Ptají se například:

• zda je přípustné vytvořit člověka, který bude nevyhnutelně vystaven bolesti a riziku závažného utrpení,
• zda lze takové riziko uložit bez jeho souhlasu,
• zda mohou pozitivní stránky života ospravedlnit nevyžádané újmy, které s existencí přicházejí.

Misantropické argumenty obracejí směr úvahy. Neptají se pouze na to, co existence způsobí novému člověku, ale také na to, co bude nový člověk způsobovat ostatním. David Benatar například formuloval samostatný misantropický argument založený na rozsahu újmy, kterou lidé způsobují jiným lidem, zvířatům a životnímu prostředí.

Směr argumentu	Hlavní předmět obavy
Filantropický	Újma, kterou bude prožívat vytvořený člověk.
Misantropický	Újma, kterou bude vytvořený člověk způsobovat ostatním.

Obě linie lze kombinovat. Určitá teorie může současně tvrdit, že vytvořený člověk bude některé újmy zažívat a zároveň bude jako každý jednající člověk schopen způsobovat újmu druhým.

Stručné historické a myšlenkové kořeny

Pochybnosti o hodnotě plození jsou podstatně starší než samotný termín antinatalismus. Motivy odmítající nebo problematizující přivádění dalších lidí na svět lze nalézt v náboženských, asketických i filozofických tradicích. Je však vhodné odlišovat prostý pesimismus vůči životu od antinatalismu v moderním smyslu: z tvrzení, že život obsahuje mnoho utrpení, ještě samo o sobě neplyne normativní závěr, že je morálně nesprávné vytvářet další lidi.

Mezi významné předchůdce a představitele moderního antinatalistického myšlení patří zejména:

Arthur Schopenhauer

Německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860) chápal lidský život jako proces neustálého chtění. Uspokojení jedné potřeby podle něj zpravidla vede ke vzniku další, zatímco nenaplněné touhy vytvářejí strádání. Reprodukci problematizoval z hlediska tohoto pesimistického hodnocení existence a bývá proto řazen mezi významné předchůdce moderního antinatalismu.

Peter Wessel Zapffe

Norský filozof Peter Wessel Zapffe (1899–1990) spatřoval zvláštní problém lidského života v rozvinutém vědomí. Člověk je schopen předvídat vlastní utrpení, uvědomovat si smrtelnost a reflektovat nahodilost a omezenost své existence. Zapffeho přístup tak problematizuje nejen množství jednotlivých bolestivých zkušeností, ale samotnou strukturu lidského vědomí.

Julio Cabrera

Argentinsko-brazilský filozof Julio Cabrera rozvíjí koncept negativní etiky. Problém plození podle něj nespočívá pouze v množství utrpení, ale také v tom, že je člověk svým vznikem umístěn do podmínek, které si nezvolil, je zranitelný, podléhá stárnutí a smrti a musí jednat ve světě, kde se jeho zájmy střetávají se zájmy ostatních. Otázku morální problematičnosti plození rozvíjel již v práci Projeto de ética negativa z roku 1989.

David Benatar

Největší vliv na současnou akademickou debatu měl jihoafrický filozof David Benatar, zejména knihou Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence z roku 2006. Benatar obhajuje globální antinatalismus a tvrdí, že příchod do existence představuje újmu i tehdy, pokud výsledný člověk prožije převážně dobrý život.

Moderní antinatalismus tak nevychází z jediného filozofického směru. K podobnému závěru lze dojít z pesimismu, utilitaristických úvah, teorií újmy, úvah o souhlasu nebo z odpovědnosti za rizika vytvářená pro druhé.

Hlavní argumenty antinatalismu

Antinatalistické argumenty je vhodné držet odděleně. Odmítnutí jednoho z nich totiž automaticky nevyvrací ostatní.

Argument	Základní myšlenka
Benatarova asymetrie	Nevzniknutí bolesti je dobré, zatímco nevzniknutí potěšení není špatné, pokud neexistuje nikdo, komu by potěšení chybělo.
Utrpení a negativní utilitarismus	Nevytvořením člověka lze zabránit celé množině budoucího utrpení.
Souhlas a vnucené riziko	O vytvoření zásadního celoživotního rizika rozhodují rodiče, nikoli člověk, který jej ponese.
Misantropický argument	Vytvořený člověk nebude pouze zažívat újmu, ale může ji způsobovat také ostatním.

Benatarova axiologická asymetrie

Nejznámějším argumentem moderního antinatalismu je axiologická asymetrie Davida Benatara. Jejím cílem není dokázat, že lidský život obsahuje více bolesti než radosti. Argument má platit i v případě člověka, jehož život by byl převážně šťastný.

Benatar vychází ze čtyř hodnotových tvrzení:

1. přítomnost bolesti je špatná;
2. přítomnost potěšení je dobrá;
3. nepřítomnost bolesti je dobrá, i když neexistuje nikdo, kdo by toto dobro prožíval;
4. nepřítomnost potěšení není špatná, pokud neexistuje nikdo, kdo by o toto potěšení byl připraven.

Benatarova asymetrie

	Člověk vznikne	Člověk nevznikne
Bolest	Přítomnost bolesti špatná	Nepřítomnost bolesti dobrá
Potěšení	Přítomnost potěšení dobrá	Nepřítomnost potěšení není špatná

Rozhodující jsou poslední dvě buňky. Pokud člověk nevznikne, nebude prožívat žádné potěšení, podle Benatara však neexistuje nikdo, komu by toto potěšení chybělo. Nevznikl tedy člověk, kterého by jeho neexistence připravila například o přátelství, lásku nebo jiné příjemné zkušenosti.

Naproti tomu nepřítomnost bolesti Benatar hodnotí pozitivně, i když neexistuje konkrétní člověk, který by z její nepřítomnosti měl prospěch.

Zjednodušeně:

Varianta	Výsledek
Člověk vznikne	Vzniknou dobré zkušenosti, ale také skutečné bolesti a újmy.
Člověk nevznikne	Nevzniknou bolesti; nevzniklé radosti však nikomu nechybějí.

Benatar svou asymetrii podporuje také běžnými morálními intuicemi. Pokud víme, že budoucí dítě bude s vysokou pravděpodobností žít v mimořádném utrpení, považujeme jeho nevytvoření za morálně relevantní možnost. Naproti tomu zpravidla nepovažujeme za morální provinění skutečnost, že někdo nevytvořil dalšího člověka, který by mohl mít mimořádně šťastný život.

Nejkontroverznější částí argumentu je tvrzení, že nepřítomnost bolesti lze označit za dobrou, přestože neexistuje nikdo, pro koho by byla dobrá. Této a dalším námitkám se věnuje část Hlavní námitky.

Utrpení a negativní utilitarismus

Jiná cesta k antinatalismu nevyžaduje přijmout Benatarovu asymetrii. Vychází z mimořádné morální váhy přisuzované předcházení utrpení.

Negativní utilitarismus označuje skupinu konsekvencionalistických teorií, které přikládají odstraňování utrpení větší váhu než vytváření nového štěstí. Ne každá varianta negativního utilitarismu vede k antinatalismu. Čím větší prioritu však daná teorie dává zabránění utrpení, tím silnější důvod může poskytovat k nevytváření dalších bytostí schopných trpět.

Antinatalistickou verzi lze zjednodušit:

1. nový člověk bude schopen trpět;
2. pokud nevznikne, jeho budoucí utrpení nevznikne;
3. nevytvoření člověka tedy zabrání jedné možné množině utrpení;
4. pokud má zabránění utrpení přednost před vytvářením nového štěstí, vzniká důvod člověka nevytvářet.

Tento argument nemusí tvrdit, že život je celkově špatný ani že nepřítomnost utrpení je „dobrá pro“ neexistujícího člověka. Stačí mu přisoudit vysokou morální hodnotu skutečnosti, že určité utrpení vůbec nevznikne.

Silné varianty negativního utilitarismu však čelí známému problému: pokud by minimalizace utrpení byla jediným rozhodujícím morálním kritériem, mohla by za určitých podmínek podporovat i velmi radikální zásahy proti již existujícím lidem. Této námitce se věnuje následující etapa.

Souhlas a vnucené riziko

Další skupina argumentů se nesnaží určit, zda je život v průměru dobrý nebo špatný. Zaměřuje se na strukturu samotného rozhodnutí o početí.

Rodiče rozhodují o vzniku člověka, aniž mohou předem získat jeho souhlas. Jejich rozhodnutím vznikne jedinec, který bude vystaven bolesti, nemoci, ztrátám, smrti a dalším rizikům, jejichž přesný rozsah nelze předem znát.

Samotná nemožnost získat souhlas však ještě nestačí k závěru, že je jednání nepřípustné. Lidé běžně jednají bez souhlasu například tehdy, když zachraňují člověka v bezvědomí. Antinatalistický argument proto upozorňuje na rozdíl mezi takovým případem a plozením: při početí není žádný již existující člověk, kterého by bylo nutné zachránit před horším stavem.

Významnou argumentaci tohoto typu rozvinula filozofka Seana Valentine Shiffrin v článku Wrongful Life, Procreative Responsibility, and the Significance of Harm.

Shiffrin rozlišuje mezi dvěma typy jednání bez souhlasu:

• způsobíme člověku menší újmu, abychom jej zachránili před újmou větší;
• způsobíme člověku újmu proto, abychom mu současně poskytli určitý prospěch.

U plození podle této argumentace neexistuje předchozí subjekt v nouzi. Neexistující člověk není nemocný, ohrožený ani ochuzený o život. Jeho vytvořením mu tedy není odvracena předchozí újma; místo toho vzniká člověk, který současně získává možné výhody života a je vystaven jeho rizikům.

Situace	Bez jednání	Jednání bez souhlasu
Záchrana existujícího člověka	Hrozí mu již existující větší újma.	Menší újma může odvrátit újmu větší.
Vytvoření člověka	Neexistuje subjekt, který by nevytvořením utrpěl.	Vznikne subjekt vystavený výhodám i rizikům života.

Na problém souhlasu navazuje argument vnuceného rizika. Rodiče nemohou předem vědět, jaký život dítě prožije, jak závažné újmy jej potkají ani jaké následky bude jeho existence mít pro ostatní.

Otázku lze formulovat:

„Jak velké riziko smí jeden člověk bez nutnosti vytvořit pro druhého člověka?“

Reprodukční rozhodnutí má několik neobvyklých vlastností současně:

• je dobrovolné ze strany rodičů,
• souhlas člověka, který ponese důsledky, nelze získat,
• důsledky mohou zasahovat celý jeho život,
• rozhodnutí nelze zpětně změnit tak, aby člověk nikdy nevznikl,
• a před vznikem neexistuje subjekt, jehož předchozí zájem by vyžadoval, aby byl vytvořen.

Proti argumentu rizika vzniká zřejmá námitka: určité riziko pro ostatní vytváří téměř každé lidské jednání. Pokud má být reprodukce považována za zvláštní případ, musí antinatalistická argumentace vysvětlit, proč je právě reprodukční riziko morálně odlišné od jiných běžných rizik. Tento problém patří mezi hlavní námitky.

Misantropický argument: újma způsobovaná ostatním

Předchozí argumenty se soustřeďují především na otázku, co může existence způsobit nově vzniklému člověku. Misantropický argument obrací směr úvahy a ptá se, co bude nově vzniklý člověk způsobovat ostatním.

David Benatar ve svém misantropickém argumentu poukazuje na množství újmy, kterou lidé během života způsobují:

• jiným lidem,
• zvířatům,
• a prostředí, na němž jsou další cítící bytosti závislé.

Argument lze zjednodušeně formulovat:

1. příslušníci lidského druhu mohou způsobovat významnou újmu jiným bytostem;
2. vytvořením dalšího člověka vzniká také nový možný zdroj takové újmy;
3. pokud člověk nevznikne, újmy způsobené jeho jednáním rovněž nevzniknou;
4. tato skutečnost může představovat morální důvod dalšího člověka nevytvářet.

Misantropický argument je odlišný od Benatarovy axiologické asymetrie. Nemusí tvrdit, že neexistence je sama o sobě pozitivním stavem ani že život je špatný pro člověka, který jej žije. Zaměřuje se na externality existence vůči ostatním.

Jeho slabším závěrem může být pouze tvrzení, že předvídatelné negativní důsledky existence dalšího člověka mají být při rozhodování o plození morálně zohledněny. Silnější verze z nich vyvozuje obecný důvod proti reprodukci.

Tím se uzavírají hlavní argumentační cesty k antinatalismu. Jejich přesvědčivost však závisí na několika sporných předpokladech – například na tom, zda lze hodnotit neexistenci, jak chápat souhlas člověka, který ještě neexistuje, jak velké riziko lze legitimně vytvářet pro druhé a jaký význam přisuzovat subjektivnímu hodnocení vlastního života. Těmto otázkám se věnuje následující část.

Hlavní námitky

Antinatalismus čelí několika různým námitkám, které však nemíří proti téže teorii. Odmítnutí Benatarovy axiologické asymetrie například samo o sobě nevyvrací argument založený na souhlasu nebo riziku. Stejně tak kritika negativního utilitarismu nemusí zasahovat antinatalistickou pozici založenou na deontologických principech.

Je proto užitečné rozlišovat, kterou část antinatalistické argumentace konkrétní námitka zpochybňuje.

Námitka	Míří především proti
Nepřítomnost bolesti není „dobrá pro“ nikoho, pokud člověk neexistuje.	Benatarově axiologické asymetrii
Neexistenci nelze jednoduše porovnat s existencí konkrétního člověka.	Tvrzení, že vznik člověka je újmou
Nemožnost souhlasit není totéž jako nesouhlas.	Argumentu souhlasu
Určité riziko pro druhé vytváří téměř každé jednání.	Argumentu vnuceného rizika
Kauzální příčina není automaticky morální odpovědnost.	Misantropickému argumentu a odpovědnosti rodičů
Zabránění utrpení nemůže být bez dalších omezení jediným morálním cílem.	Silným formám negativního utilitarismu
Nevytvořením člověka nevznikne nejen újma, ale ani jeho možné přínosy.	Misantropickému argumentu
Zánik jedné civilizace nemusí zabránit dalšímu vzniku cítícího života.	Antinatalismu chápanému jako projekt definitivního odstranění utrpení

Námitky proti Benatarově asymetrii

Nejspornější částí Benatarovy axiologické asymetrie je tvrzení, že nepřítomnost bolesti je dobrá, i když neexistuje nikdo, pro koho by byla dobrá, zatímco nepřítomnost potěšení není špatná, pokud neexistuje nikdo, komu by potěšení chybělo.

Kritik může namítnout, že stejnou logiku je možné použít symetricky.

Pokud neexistuje nikdo, komu by chybělo potěšení, neexistuje zároveň ani nikdo, kdo by profitoval z nepřítomnosti bolesti.

Výsledkem by potom bylo například toto hodnocení:

	Člověk vznikne	Člověk nevznikne
Bolest	Přítomnost bolesti špatná	Nepřítomnost bolesti není špatná
Potěšení	Přítomnost potěšení dobrá	Nepřítomnost potěšení není dobrá

V tomto modelu je neexistence jednoduše stavem bez dobra i zla. Samotná tabulka už neposkytuje důvod považovat neexistenci za lepší než existenci.

Filozofka Elizabeth Harman kritizuje Benatarův argument také kvůli možnému směšování dvou odlišných způsobů hodnocení. Určitý stav může být dobrý či špatný neosobně, aniž by byl dobrý nebo špatný pro konkrétního člověka. Nepřítomnost něčího utrpení lze například označit za neosobně žádoucí, ale pokud tento člověk nikdy neexistuje, není samozřejmé, v jakém smyslu je tento stav dobrý právě pro něj.

Tato námitka nevyvrací všechny formy antinatalismu. Odstraňuje však jeden z hlavních důvodů, proč má být podle Benatarovy asymetrie neexistence systematicky výhodnější.

Problém neidentity

S tvrzením, že vytvoření člověka tomuto člověku ublížilo, souvisí takzvaný problém neidentity.

Za běžných okolností říkáme, že člověku bylo ublíženo tehdy, pokud je kvůli určitému jednání v horší situaci, než v jaké by jinak byl.

U samotného vytvoření člověka je však srovnání neobvyklé. Alternativou pro téhož člověka zpravidla není:

tentýž člověk v lepším životě,

ale:

žádná existence tohoto člověka.

Vzniká proto otázka, zda lze smysluplně tvrdit:

„Tím, že jsi mě vytvořil, jsi mě dostal do horšího stavu.“

Neexistence totiž nemusí být „stavem“ daného člověka vůbec. Pokud člověk nevznikne, není zde subjekt, jehož situaci lze porovnat s jeho situací po narození.

Problém neidentity neznamená, že jsou všechny reprodukční volby automaticky morálně přijatelné. Zpochybňuje však jednoduché tvrzení, že člověk byl poškozen samotným vznikem, protože je obtížné určit alternativní stav téhož člověka, vůči němuž by měl být poškozen.

Antinatalistické argumenty založené na riziku, neosobním hodnocení nebo odpovědnosti se mohou pokusit problém neidentity obejít. Argument pak ale musí stát na něčem jiném než na běžném pojetí újmy jako zhoršení situace konkrétní osoby.

Nemožnost souhlasu není nesouhlas

Proti argumentu souhlasu lze namítnout jednoduché rozlišení:

„Nemůže souhlasit“ není totéž jako „nesouhlasí“.

Neexistující člověk vytvoření svého života neschválil, ale zároveň jej ani neodmítl. Před vznikem totiž ještě neexistují jeho názory, hodnoty ani preference.

Samotná absence souhlasu proto nemůže být univerzálním důvodem zákazu jednání. Lidé běžně jednají bez předchozího souhlasu druhého člověka například tehdy, když zachraňují člověka v bezvědomí nebo činí rozhodnutí za člověka, který dočasně není schopen rozhodovat.

Antinatalistická odpověď upozorňuje, že plození se od těchto případů liší. Při záchraně již existuje člověk s určitými zájmy a jednání bez souhlasu může zabránit větší újmě. Před početím žádný takový subjekt ani jeho zájem na vzniku neexistuje.

Spor tedy nelze zredukovat na pouhou otázku:

„Máme souhlas?“

Přesnější otázka zní:

„Za jakých podmínek jsme oprávněni učinit bez souhlasu zásadní rozhodnutí, jehož následky ponese někdo jiný?“

Hypotetický souhlas

Možnou odpovědí je koncept hypotetického souhlasu. Pokud mají rodiče rozumné důvody očekávat, že budoucí člověk svůj život později přijme a bude rád, že existuje, lze tvrdit, že jednají na základě rozumného předpokladu jeho budoucího souhlasu.

Problémem je, že běžný hypotetický souhlas obvykle vychází ze známých nebo alespoň předpokládatelných zájmů již existující osoby. U člověka před jeho vznikem žádné jeho individuální hodnoty ještě neexistují a nelze je zjistit.

Navíc je možné rozlišit dvě otázky:

1. Jsem nyní rád, že existuji?
2. Bylo původně oprávněné rozhodnout za mě, že vzniknu?

Kladná odpověď na první otázku nemusí logicky dokazovat kladnou odpověď na druhou. Pozdější spokojenost s výsledkem sama o sobě neurčuje, zda bylo původní jednání oprávněné.

Každé jednání vytváří riziko

Argument vnuceného rizika čelí problému, že prakticky každé lidské jednání vytváří nějaké riziko pro ostatní.

Řidič může způsobit nehodu. Výrobce může vytvořit výrobek, který selže nebo bude zneužit. Člověk může založit firmu, která zkrachuje a poškodí obchodní partnery. I běžný mezilidský vztah může druhému člověku způsobit závažné negativní následky.

Pokud bychom přijali obecný princip:

„Nesmíme jednat, pokud tím bez souhlasu vytváříme pro někoho riziko újmy,“

vedl by k výrazně širším důsledkům než pouze k antinatalismu.

Rozhodující otázkou proto není, zda reprodukce obsahuje riziko – to je nesporné – ale zda je toto riziko natolik zvláštní nebo nepřiměřené, aby plození činilo morálně nepřípustným.

Ve prospěch zvláštního postavení reprodukce lze uvést, že:

• rozhodnutí ovlivňuje celý život nového člověka,
• předem nelze získat jeho souhlas,
• samotný vznik člověka je nevratný,
• a před početím neexistuje jeho potřeba nebo zájem být vytvořen.

Ani kombinace těchto vlastností však sama o sobě neurčuje hranici přijatelného rizika. Antinatalismus musí stále vysvětlit, proč je právě tato míra a druh rizika nepřijatelný, zatímco jiné nevyžádané riziko může být morálně dovoleno.

Kauzální a morální odpovědnost

S argumentem rizika i misantropickým argumentem souvisí rozdíl mezi kauzální odpovědností a morální odpovědností.

Rodiče jsou nepochybně součástí kauzálního řetězce vedoucího ke všemu, co jejich dítě později udělá. Kdyby dítě nevytvořili, jeho pozdější jednání by nenastalo.

Z toho však automaticky neplyne, že rodiče nesou morální odpovědnost za všechny jeho pozdější činy.

Podobnou logikou bychom mohli postupovat prakticky neomezeně:

rodiče vytvoří člověka → člověk založí firmu → firma vyrobí automobil → nový majitel způsobí nehodu.

Každý předchozí článek je kauzální podmínkou pozdější události, ale morální odpovědnost se běžně nepřenáší po celém řetězci.

Misantropický argument proto musí rozlišit mezi tvrzením:

„Bez vytvoření tohoto člověka by jím způsobená újma nevznikla“

a silnějším tvrzením:

„Člověk, který jej vytvořil, je za tuto újmu morálně odpovědný.“

První tvrzení může být kauzálně pravdivé, aniž by z něj plynulo druhé.

Pozitivní hodnota života

Proti některým antinatalistickým argumentům stojí také skutečnost, že již existující lidé mohou svůj život hodnotit jako dobrý a žádoucí.

To samo o sobě Benatarovu asymetrii nevyvrací, protože jeho argument je konstruován právě tak, aby se vztahoval i na subjektivně dobré životy. Vytváří však obecnější problém pro teorie, které hodnotí život jako újmu pro člověka samotného.

Pokud člověk svůj život hodnotí pozitivně, chce v něm pokračovat a považuje své vztahy, zkušenosti či cíle za hodnotné, vzniká otázka, jakou váhu má jeho vlastní hodnocení oproti filozofické teorii, která jeho vznik označuje za újmu.

Na druhé straně samotná pozdější spokojenost s životem nemusí dokazovat, že bylo původní rozhodnutí člověka vytvořit morálně správné. Spor tedy znovu závisí na tom, zda hodnotíme:

• současnou hodnotu života pro existujícího člověka,
• nebo oprávněnost původního rozhodnutí tento život vytvořit.

Tyto dvě otázky nejsou totožné.

Námitky proti negativnímu utilitarismu

Silné formy negativního utilitarismu mohou vést k závěrům, které se netýkají pouze reprodukce.

Pokud je jediným konečným morálním cílem:

minimalizovat celkové množství utrpení,

mohlo by být za určitých okolností možné ospravedlnit jednání, které výrazně porušuje zájmy jednotlivců, pokud výsledkem bude menší množství utrpení.

„Dobrotivý ničitel světa“

Známý extrémní důsledek formuloval roku 1958 filozof R. N. Smart.

Představme si člověka, který může okamžitě a bezbolestně odstranit všechny cítící bytosti. Pokud by jediným cílem bylo minimalizovat budoucí utrpení, zdálo by se, že takový čin vede k ideálnímu výsledku: po zániku cítících bytostí už žádné další utrpení nevznikne.

Tato námitka bývá označována jako problém „benevolentního ničitele světa“ (benevolent world-exploder).

Neznamená, že všechny formy negativního utilitarismu vedou k takovému závěru. Ukazuje ale problém jednoduchého pravidla:

„Minimalizuj utrpení bez dalších omezení.“

Teorie se tomuto závěru může vyhnout například přiznáním významu právům, preferencím, autonomii nebo pozitivním hodnotám života. V takovém případě však již minimalizace utrpení není jediným rozhodujícím kritériem.

Instrumentální význam negativních zkušeností

Další námitka upozorňuje, že bolest, nepohodlí nebo jiné negativní zkušenosti nemusí být pouze samoúčelným zlem. Mohou mít například:

• informační funkci,
• motivační význam,
• roli při učení,
• nebo být dobrovolně přijaty jako cena za dosažení jiného cíle.

To neznamená, že bolest přestává být negativním prožitkem. Zpochybňuje však představu, že každé její snížení je automaticky žádoucí bez ohledu na ostatní důsledky.

Nevytvořením nevznikne ani možné dobro

Misantropický argument zdůrazňuje újmu, kterou může nový člověk způsobovat ostatním. Stejná nejistota však platí také opačným směrem.

Nový člověk může:

• vytvářet hodnotné vztahy,
• pomáhat ostatním,
• vytvářet nové znalosti nebo technologie,
• pečovat o jiné lidi či zvířata,
• nebo jinak zlepšovat životy existujících bytostí.

Nevytvořením člověka proto nevzniknou jeho budoucí újmy, ale zároveň nevzniknou ani jeho možné přínosy.

Pokud nechceme přijmout Benatarovu asymetrii nebo jiný princip, podle něhož má zabránění újmě systematickou přednost před vytvářením dobra, samotná existence možných negativních externalit ještě nestačí k závěru, že člověk nemá být vytvořen.

Tato námitka opět neříká, že existuje povinnost vytvářet další lidi kvůli jejich možným přínosům. Pouze ukazuje, že při čistě důsledkovém hodnocení nelze bez dalšího započítávat jen jednu stranu možné bilance.

Kosmologická námitka

Vojta formuloval spekulativní námitku, kterou pracovně označuje jako kosmologickou námitku.

Vychází z několika nejistých předpokladů:

1. život může za vhodných podmínek vzniknout přirozenými procesy;
2. vesmír je dostatečně rozsáhlý nebo dlouhověký, aby k podobnému vzniku mohlo dojít opakovaně;
3. některé vzniklé formy života mohou postupně dospět k sentienci a schopnosti trpět.

Pokud by tyto předpoklady platily, dobrovolný zánik lidstva nebo jiné jedné antinatalistické civilizace by neodstranil možnost dalšího vzniku utrpení. Někde jinde nebo někdy později by mohl nezávisle vzniknout další cítící život.

Tato námitka nemíří proti individuálnímu antinatalismu. Z toho, že někde ve vesmíru může vzniknout jiná bytost, samozřejmě neplyne, že konkrétní člověk má mít dítě.

Zpochybňuje pouze podstatně silnější projekt:

„Antinatalismus může definitivně odstranit utrpení cítícího života.“

Strukturálně podobný problém se objevuje v odborné diskusi o sentiocentrickém antinatalismu. Masahiro Morioka upozorňuje, že ani zánik lidstva nemusí odstranit budoucí utrpení, pokud se ostatní živočichové dále reprodukují a biologická evoluce pokračuje ve vytváření cítících organismů.

Kosmologická námitka rozšiřuje tentýž strukturální problém mimo planetu Zemi. Protože závisí na neověřených předpokladech o četnosti vzniku života a sentience ve vesmíru, jde o myšlenkový experiment, nikoli empirické vyvrácení antinatalismu.

Meze jednotlivých námitek

Žádná z uvedených námitek sama o sobě nevyvrací antinatalismus jako celek.

Člověk může například:

• odmítnout Benatarovu asymetrii, ale přijmout argument vnuceného rizika;
• odmítnout negativní utilitarismus, ale považovat za přesvědčivou Shiffrininu argumentaci;
• přijmout problém neidentity, ale používat neosobní teorii újmy;
• nebo považovat globální antinatalismus za chybný a současně přijímat některé podoby lokálního antinatalismu.

Spor se proto nakonec týká několika základnějších filozofických otázek:

• co znamená někomu ublížit,
• zda a jak lze porovnávat existenci s neexistencí,
• jakou hodnotu má nepřítomnost dobra a zla,
• jak velké riziko lze vytvářet pro druhého člověka,
• jakou váhu má jeho vlastní hodnocení života,
• a zda má zabránění újmě přednost před vytvářením nového dobra.

Antinatalismus a pokračování již existujícího života

Jednou z nejčastějších intuitivních reakcí na antinatalismus je otázka:

„Pokud bylo lepší nevzniknout, proč není lepší také přestat existovat?“

Tato otázka se týká vztahu antinatalismu a promortalismu – názoru, podle něhož je pro již existujícího člověka žádoucí ukončení jeho existence.

Antinatalismus a promortalismus však nejsou definičně totožné. Antinatalismus hodnotí především rozhodnutí vytvořit nového člověka, zatímco promortalismus hodnotí pokračování života člověka, který již existuje.

David Benatar proto rozlišuje mezi:

• životem, který stojí za zahájení (life worth starting),
• a životem, který stojí za pokračování (life worth continuing).

Podle tohoto rozlišení je možné současně tvrdit:

„Bylo by lepší, kdyby tento člověk nikdy nevznikl.“

a:

„Když už existuje, může být pro něj dobré v životě pokračovat.“

Rozdíl mezi nevzniknutím a smrtí

Před vznikem člověka neexistuje subjekt s vlastními vztahy, projekty, vzpomínkami, preferencemi nebo očekáváním budoucnosti.

Jakmile člověk existuje, situace je jiná. Může mít:

• vztahy s jinými lidmi,
• cíle, kterých chce dosáhnout,
• budoucí zkušenosti, které očekává,
• závazky,
• a vlastní preferenci pokračovat v životě.

Smrt proto může již existujícího člověka připravit o budoucí věci, které pro něj mají hodnotu, zatímco člověka, který nikdy nevznikne, podle této argumentace žádná nevzniklá budoucnost o nic nepřipravuje.

Schematicky:

Situace	Existující subjekt	Existující zájmy	Otázka
Před vznikem člověka	Ne	Ne	Máme tohoto člověka vytvořit?
Po vzniku člověka	Ano	Mohou existovat	Je pro něj dobré v životě pokračovat?

Rozdíl tedy není založen pouze na kvalitě života, ale také na změně výchozí situace.

Antinatalismus a promortalismus jako otevřený spor

Není však obecně přijímáno, že se Benatarovi podařilo antinatalismus a promortalismus úplně oddělit.

Benatar používá nejméně dva důvody, proč může být smrt pro existujícího člověka špatná:

• připravuje jej o dobré věci, které by jinak mohl v budoucnu prožít;
• znamená zánik již existujícího subjektu.

Filozof C. J. Leak v roce 2026 oba argumenty podrobně analyzoval a dochází k opačnému závěru: podle něj tyto důvody nedokážou promortalistickému důsledku Benatarovy teorie zabránit. Tvrdí proto, že pokud je skutečně pro člověka lepší nikdy nevzniknout, Benatarova teorie má obtíž vysvětlit, proč pro něj není lepší také přestat existovat.

Pozice	Zjednodušený závěr
Benatar	Život nemusí stát za zahájení, ale po svém vzniku může stát za pokračování.
Promortalistická námitka	Pokud existence sama představuje závažnou újmu, je třeba vysvětlit, proč pokračování této existence není rovněž nežádoucí.

Jde tedy o otevřený spor uvnitř antinatalistické filozofie, nikoli o definiční důsledek antinatalismu.

Preference existujícího člověka

Další rozdíl mezi početím a pokračováním života představuje možnost vlastní preference.

Budoucí člověk před svým vznikem žádnou vyjádřenou preferenci nemá. Již existující člověk ji mít může.

Může svůj život hodnotit jako dobrý, přát si v něm pokračovat a připisovat hodnotu vztahům, projektům a zkušenostem, které jeho život obsahuje.

To vytváří významnou otázku pro teorie, které hodnotí existenci jako újmu:

Jakou váhu má vlastní hodnocení člověka, jehož život teorie hodnotí?

Pokud člověk vlastní existenci hodnotí pozitivně, není samozřejmé, že lze jeho život označit za nežádoucí pro něj samotného pouze na základě vnějšího filozofického kritéria.

Ani tato námitka však automaticky nevyvrací antinatalismus. Znovu je možné rozlišit:

„Jsem rád, že nyní žiji.“

od:

„Bylo správné mě vytvořit.“

Antinatalismus může přijmout první výrok a současně odmítat druhý.

Právě toto rozlišení umožňuje zastávat antinatalistickou pozici bez závěru, že životy již existujících lidí nemají hodnotu nebo že by jejich existence měla být ukončena.

Důsledky a rozšíření antinatalismu

Antinatalismus je primárně teorií morální přípustnosti vytváření nových jedinců. Jeho důsledky však zasahují i další otázky: budoucnost lidského druhu, vztah biologického rodičovství a adopce nebo morální význam reprodukce jiných cítících bytostí.

Tyto důsledky nejsou společné všem antinatalistům. Zejména globální antinatalismus vede k podstatně radikálnějším závěrům než jeho lokální podoby.

Dobrovolný zánik lidstva

Pokud globální antinatalismus tvrdí, že by lidé obecně neměli vytvářet další lidi, jeho univerzální přijetí by v konečném důsledku vedlo k zániku lidského druhu.

U Davida Benatara nejde pouze o nechtěný vedlejší důsledek. Ve své argumentaci připouští a obhajuje závěr, že by bylo lepší, kdyby lidstvo postupně zaniklo v důsledku nevytváření dalších lidí.

Je však nutné rozlišovat mezi:

dobrovolným ukončením reprodukce

a

násilným odstraněním existujících lidí nebo jejich reprodukční svobody.

Antinatalismus jako morální teorie sám o sobě nevyžaduje nucené sterilizace, nucené potraty, zákaz plození ani zabíjení existujících lidí. Modelovým výsledkem globálního antinatalismu je situace, kdy již existující lidé normálně dožijí své životy, ale nevytvoří generaci následující.

Problém poslední generace

Takový scénář vytváří praktickou námitku známou jako problém poslední generace.

Moderní společnost je založena na rozsáhlé mezigenerační spolupráci. Mladší lidé postupně přebírají:

• výrobu potravin a dalších statků,
• údržbu infrastruktury,
• zdravotní a sociální péči,
• provoz technologických systémů,
• a v průběžných důchodových systémech také financování části spotřeby starších lidí.

Pokud by se reprodukce zastavila, počet lidí schopných tyto činnosti vykonávat by postupně klesal právě v době, kdy by poslední generace stárla. Internet Encyclopedia of Philosophy tento problém uvádí mezi praktickými obtížemi globálního antinatalismu.

Vzniká tak paradox: strategie zdůvodňovaná snahou zabránit budoucí újmě může během svého uskutečňování zvýšit újmu posledním existujícím lidem.

Část problému by mohla být zmírněna automatizací, dlouhodobým plánováním nebo postupným poklesem populace namísto náhlého zastavení reprodukce. Nelze však předpokládat, že by zánik komplexní lidské společnosti proběhl bez nákladů.

Z problému poslední generace zároveň neplyne, že mají jednotlivci morální povinnost vytvářet nové lidi. Tvrzení:

„Bez dalších dětí nebude mít kdo udržovat naši společnost.“

je odlišné od tvrzení:

„Konkrétní člověk má povinnost dítě vytvořit.“

První může popisovat společenský problém, aniž by automaticky zakládalo druhou povinnost.

Má lidstvo hodnotu samo o sobě?

Za sporem o dobrovolný zánik stojí hlubší otázka:

Má pokračování lidského druhu hodnotu nezávislou na konkrétních lidech?

Jedna možnost chápe hodnotu především ve vztahu k bytostem schopným něco oceňovat. Pokud by již žádní lidé neexistovali, nebyl by nikdo, komu by chyběla lidská kultura, věda, umění nebo samotné pokračování civilizace.

Jiné teorie mohou naopak připisovat hodnotu:

• existenci budoucích generací,
• pokračování vědomého života,
• lidskému poznání,
• kultuře a umění,
• nebo samotné existenci civilizace.

Spor o antinatalismus se tím přesouvá od individuální etiky plození k obecnější populační etice a otázce, zda může být svět lepší či horší také kvůli lidem, kteří nikdy nevzniknou.

Adopce jako alternativa k reprodukci

Antinatalismus nemusí znamenat odmítnutí rodičovství. Člověk může chtít pečovat o dítě, vychovávat je a vytvořit s ním rodinný vztah, aniž by kvůli tomu vytvořil nového člověka.

Přirozenou alternativou biologické reprodukce se proto v antinatalistické argumentaci stává adopce.

Rozdíl lze zjednodušit:

Volba	Stav dítěte před rozhodnutím	Výsledek
Biologické rodičovství	Budoucí dítě dosud neexistuje.	Vznikne nový člověk a nový rodičovský vztah.
Adopce	Dítě již existuje.	Vznikne nový rodičovský vztah bez vytvoření dalšího člověka.

Z antinatalistického pohledu má adopce dvě možné výhody současně:

1. nevytváří dalšího člověka vystaveného rizikům života;
2. může zlepšit situaci člověka, který již existuje a potřebuje péči.

V odborné etice rodičovství se proto diskutuje nejen o tom, zda je adopce morálně hodnotnou alternativou, ale také zda může za určitých okolností existovat morální důvod preferovat adopci před biologickou reprodukcí.

Z toho však neplyne, že adopce představuje jednoduchou náhradu biologického rodičovství.

Adopční proces může zahrnovat:

• právní a administrativní překážky,
• dlouhé čekání,
• specifické potřeby dítěte,
• omezený počet vhodných adopcí,
• a u některých forem mezinárodní adopce také problematické pobídky vedoucí k oddělování dětí od původních rodin.

Je proto vhodné rozlišovat mezi tvrzením:

„Existují morální důvody adopci preferovat.“

a silnějším tvrzením:

„Každý potenciální rodič má morální povinnost adoptovat namísto vlastního dítěte.“

Druhé tvrzení vyžaduje podstatně silnější argumentaci.

Antinatalismus a zvířata

Pokud jsou důvody pro antinatalismus založeny na utrpení a schopnosti cítit bolest, vzniká otázka, proč by se měly vztahovat pouze na člověka.

Je vhodné rozlišit dva problémy:

1. lidé svým životem způsobují újmu ostatním živočichům;
2. samotné vytváření dalších zvířat může být považováno za morálně problematické.

První možnost tvoří součást Benatarova misantropického argumentu. Lidé způsobují rozsáhlou újmu zvířatům například prostřednictvím jejich chovu, zabíjení a zásahů do prostředí.

Druhá možnost rozšiřuje samotný antinatalismus za hranice lidského druhu.

Sentiocentrický antinatalismus

Pokud je morálně relevantní především schopnost trpět, lze argument formulovat i vůči ostatním cítícím bytostem:

1. utrpení je morálně relevantní;
2. lidé nejsou jedinými živočichy schopnými trpět;
3. samotná příslušnost k lidskému druhu není zřejmým důvodem, proč utrpení ostatních bytostí ignorovat;
4. antinatalistická argumentace založená výhradně na utrpení proto může být rozšířena i na jiné cítící živočichy.

Takový přístup bývá označován jako sentiocentrický antinatalismus.

Nejjednodušší případ představují zvířata, jejichž rozmnožování záměrně způsobuje člověk, například:

• hospodářská zvířata,
• domácí mazlíčci,
• laboratorní zvířata.

Pokud člověk vytvoření nové cítící bytosti považuje za problematické kvůli jejímu budoucímu utrpení, vzniká otázka, zda stejný princip nemá platit také pro cílené rozmnožování zvířat.

To může mít zvláštní význam například tehdy, pokud je zvíře záměrně vytvořeno proto, aby bylo využito a následně zabito.

Divoká zvířata

Mnohem složitější je situace volně žijících živočichů.

Jejich život může zahrnovat:

• hlad,
• nemoci,
• zranění,
• parazitismus,
• predaci,
• nebo dlouhodobý stres.

Silný antinatalismus zaměřený na minimalizaci utrpení by proto mohl dojít k závěru, že je žádoucí zabránit také jejich reprodukci.

To však vytváří jiný etický problém. Na rozdíl od lidí nelze od divokých zvířat očekávat dobrovolné přijetí filozofického antinatalismu. Praktické omezení jejich reprodukce by vyžadovalo zásah člověka.

Vzniká tedy otázka:

Je přípustné zasahovat do reprodukce zvířat proti jejich přirozenému chování proto, aby nevznikly další bytosti schopné trpět?

Tento problém ukazuje možné napětí mezi antinatalistickým cílem minimalizovat vznik utrpení a právy zvířat či odmítáním jejich instrumentalizace.

Paradox sentiocentrického antinatalismu

Filozof Masahiro Morioka upozorňuje na ještě radikálnější problém. Pokud by cílem bylo zabránit vzniku veškerého budoucího utrpení cítících bytostí, nestačil by dobrovolný zánik lidstva.

Ostatní živočichové by se dále rozmnožovali a biologická evoluce by mohla vytvářet další cítící organismy.

Vzniká paradox:

Cíl	Možný problém
Zánik člověka	Ostatní cítící život pokračuje.
Zabránění vzniku veškerého cítícího života	Člověk by možná musel naopak pokračovat v existenci, aby mohl reprodukci ostatních organismů omezovat.

Morioka tento závěr používá především jako kritický test dané teorie, nikoli jako praktický návrh na odstranění živých organismů.

Stejným směrem míří také kosmologická námitka uvedená výše: ani odstranění cítícího života na jedné planetě nemusí znamenat definitivní odstranění možnosti jeho dalšího vzniku.

Společenský kontext

Rozhodování o rodičovství neprobíhá pouze jako abstraktní filozofická úvaha. Je ovlivňováno také společenskými očekáváními, ekonomickými podmínkami, rodinnými vztahy a představami o „normálním“ životě.

V mnoha společnostech je biologické rodičovství považováno za očekávanou součást dospělosti. Dobrovolná bezdětnost proto může být interpretována jako:

• sobectví,
• nezralost,
• odmítání odpovědnosti,
• nebo životní rozhodnutí, které bude člověk později litovat.

Antinatalismus tento předpoklad obrací. Namísto otázky:

„Proč nechceš mít děti?“

klade také otázku:

„Jaké jsou důvody pro vytvoření dalšího člověka?“

Tím neříká, že tyto důvody nemohou existovat. Zpochybňuje však představu, že reprodukce je morálně neutrální výchozí stav, který není třeba nijak ospravedlňovat.

Z hlediska osobní autonomie je důležité, že rozhodnutí mít i nemít dítě významně ovlivňuje celý další život člověka. Společenský tlak jedním či druhým směrem proto může omezovat prostor pro skutečně individuální rozhodování.

Antinatalismus se zde překrývá s obecnějšími debatami o dobrovolnosti, rodičovství, společenských rolích a reprodukční autonomii, aniž by všechny tyto debaty nutně vedly k antinatalistickému závěru.

Libertariánský pohled

Libertarianismus

Antinatalismus nemá k libertarianismu jednoznačný vztah. Libertariánské principy lze použít jak k formulaci některých námitek proti plození, tak k obhajobě velmi silné reprodukční svobody. Do střetu se dostávají především: Dobrovolnost, Sebevlastnictví, Princip neagrese, Osobní autonomie, a odpovědnost za následky vlastního jednání. Dobrovolnost a vznik člověka Antinatalistická interpretace může vycházet z libertariánské intuice, že člověk nemá být bez dostatečného důvodu vystaven zásadním důsledkům cizího rozhodnutí. O vzniku dítěte rozhodují rodiče. Nový člověk si nevybírá: zda vznikne, své tělo a počáteční zdravotní stav, rodinu a prostředí, do něhož se narodí, ani rizika, jimž bude v důsledku existence vystaven. Z pohledu kladoucího mimořádný důraz na dobrovolnost lze proto položit otázku, zda je morálně oprávněné učinit za jiného člověka rozhodnutí tak zásadního rozsahu. Tato otázka však sama neprokazuje porušení libertariánských práv. Je plození agresí? Silnější antinatalistická interpretace by mohla tvrdit, že plození porušuje princip neagrese. Takový závěr naráží na zásadní problém: před vznikem dítěte nemusí existovat žádný nositel práv, jehož právo lze porušit. Neexistující člověk nemá tělo, majetek, smluvní práva ani vyjádřené preference. Není proto samozřejmé, jaké konkrétní právo by bylo samotným početím porušeno. Pro označení plození za agresi by bylo nutné vysvětlit: kdo je poškozeným subjektem; jaké jeho právo je porušeno; kdy k porušení dochází; a jaká obrana proti takové agresi by byla legitimní. Problém souvisí s problémem neidentity: alternativou pro konkrétního člověka zpravidla není jeho lepší život, ale jeho vlastní nevzniknutí. Z libertariánských principů proto neplyne automaticky, že plození představuje agresi. Sebevlastnictví dítěte Jakmile však dítě existuje, situace se zásadně mění. Princip sebevlastnictví vede k závěru, že dítě není majetkem rodiče. Rodičovství může zakládat zvláštní pravomoci a povinnosti spojené s péčí o člověka, který zatím není schopen plné autonomie, nikoli však vlastnické právo nad jeho osobou. Radikální libertariánskou teorii práv dítěte rozvíjel Murray Rothbard. Vycházel ze sebevlastnictví dítěte a rodičovskou autoritu chápal jako omezené opatrovnictví. Odmítal představu, že rodiče dítě vlastní, a přiznával dítěti také právo rodiče opustit a hledat jiné opatrovníky. Tento přístup může podporovat kritiku: výchovy k poslušnosti, zacházení s dítětem jako s projektem rodiče, nebo představy, že biologické rodičovství dává rodiči rozsáhlé právo určovat život dítěte. Antinatalistická otázka zde může vést i k méně radikálnímu závěru: člověk, který dobrovolně rozhodl o vzniku jiného člověka, má zvláštní důvod respektovat jeho rostoucí autonomii. Rodičovství a pozitivní povinnosti Zajímavý problém vzniká u povinnosti rodiče o dítě pečovat. Libertarianismus bývá skeptický vůči obecným pozitivním povinnostem – tedy požadavkům, aby byl člověk nucen poskytovat služby či zdroje jinému člověku. Rodičovství je však zvláštní případ. Závislá situace dítěte nevznikla náhodně. Rodiče ji svým dobrovolným jednáním přímo způsobili. Lze proto argumentovat: Člověk nemusí mít obecnou povinnost starat se o každého cizího člověka, ale může mít zvláštní povinnost vůči člověku, jehož závislou situaci sám dobrovolně vytvořil. Současná filozofie rodičovství skutečně obsahuje kauzální teorie rodičovské odpovědnosti, které spojují zvláštní povinnosti rodiče právě s jeho rolí při vzniku dítěte. Takový závěr nemusí být antinatalistický. Naopak může vést k tvrzení: Plození je přípustné, ale vytváří mimořádně silné závazky vůči člověku, kterého jsme vytvořili. Reprodukční svoboda Z libertariánského pohledu je současně velmi silný argument proti nucenému prosazování antinatalismu. I kdyby bylo plození morálně nesprávné, z toho ještě neplyne právo: násilně sterilizovat ostatní, nutit je k potratu, trestat je za početí, nebo jinak kontrolovat jejich reprodukci. Libertarianismus běžně rozlišuje mezi: morálním nesouhlasem s jednáním a právem toto jednání násilně zakázat. Pokud plození samo není prokázaným porušením práv konkrétního člověka, může libertarián současně zastávat: „Mít děti považuji za morálně problematické.“ a: „Nemám právo ostatním bránit, aby je měli.“ Právě zde se antinatalismus a libertarianismus mohou nejvýrazněji rozejít. Antinatalismus se ptá, zda je správné vytvářet další lidi. Libertariánská politická filozofie se navíc ptá, zda má někdo právo reprodukční rozhodnutí druhého člověka násilím kontrolovat. Stejné principy, různé závěry Libertariánské principy proto samy o sobě neurčují jedinou odpověď. Princip Antinatalistická interpretace Protiargument Dobrovolnost Nový člověk si svůj vznik nezvolil. Před vznikem neexistuje subjekt schopný souhlasu ani nesouhlasu. Sebevlastnictví Rodič rozhodne o vzniku člověka a jeho těla bez jeho volby. Sebevlastnictví může vzniknout až současně s existencí nositele práva. Princip neagrese Plození vystavuje člověka nevyžádaným rizikům. Není zřejmé, jaké právo neexistujícího člověka bylo porušeno. Odpovědnost Rodiče dobrovolně vytvářejí člověka vystaveného závislosti a riziku. Kauzální odpovědnost za vznik neznamená odpovědnost za všechny následky jeho života. Osobní autonomie Rozhodnutí vytvořit člověka má zásadní dopady na někoho jiného. Reprodukce je zároveň zásadním rozhodnutím o vlastním těle a životě rodičů. Z libertariánského hlediska proto antinatalismus nevede k jednoznačnému závěru. Může posílit důraz na: odpovědnost lidí, kteří se rozhodnou dítě vytvořit, autonomii dítěte, odmítání představy dítěte jako majetku rodiče, kritické zkoumání důvodů pro reprodukci. Současně však libertariánské pojetí principu neagrese, sebevlastnictví a omezeného oprávnění používat násilí poskytuje silné důvody proti nucenému prosazování antinatalistických závěrů. Antinatalismus tak z libertariánského pohledu může být především osobním etickým stanoviskem a kritikou reprodukce, nikoli automatickým ospravedlněním jejího zákazu.