Dobrovolné závazky

Dobrovolný závazek je závazek, který člověk vytváří nebo přijímá vlastním jednáním, například slibem, smlouvou či delegováním určité rozhodovací pravomoci.

Ne každé pravidlo je příkazem autority a ne každý závazek vzniká poslušností. Lidé se běžně řídí pravidly, která sami přijali, dohodli s ostatními nebo respektují proto, že umožňují spolupráci a koordinaci.

Z hlediska dobrovolnosti je proto důležité odlišit alespoň tři situace:

1. Někdo mi jednostranně přikazuje, co mám dělat.
2. Sám jsem se zavázal něco udělat nebo respektovat určitá pravidla.
3. Pravidlo dodržuji, protože je pro mě či ostatní prakticky užitečné, aniž bych někomu slíbil poslušnost.

Navenek mohou všechny tři situace vést ke stejnému jednání. Liší se však zdrojem důvodu, který člověk k jednání má.

„Musím, protože jsi mi to přikázal“ a „mám to udělat, protože jsem se k tomu zavázal“ představují dva zásadně odlišné zdroje povinnosti.

Slib jako dobrovolně vytvořený závazek

Slib je z filosofického hlediska zvláštní tím, že člověk svým vlastním jednáním vytváří nový důvod něco udělat. Před vyslovením slibu například nemusí mít žádnou zvláštní povinnost odvézt známého domů; pokud mu však odvoz slíbí, vzniká mezi nimi nový vztah, v němž má druhý člověk oprávněné očekávání splnění slibu.

Filosofie proto řadí sliby mezi typické příklady dobrovolně převzatých závazků. Promisorní povinnosti se liší od obecnějších morálních povinností právě tím, že vznikají konkrétním jednáním člověka a jsou zpravidla závazkem vůči určité osobě.

Sliby a dohody mají zároveň významnou společenskou funkci: umožňují lidem vytvářet důvěru, plánovat budoucnost a koordinovat své jednání.

Například:

Bez slibu mohu mít dobrý důvod přijít zítra pomoci kamarádovi.
Po slibu mám navíc důvod plynoucí z toho, že jsem se k pomoci sám zavázal.

Právě schopnost lidí vytvářet vlastní závazky je důležitá pro dobrovolnou spolupráci. Člověk nemusí čekat, až mu někdo povinnost uloží shora; může společně s ostatními vytvářet pravidla a závazky, které předtím neexistovaly.

Souhlas není totéž jako slib

Pojem souhlas je širší a nemusí vždy vytvářet povinnost něco udělat.

Pokud pacient souhlasí s lékařským zákrokem, typicky tím lékaři dává svolení zákrok provést. Nemusí tím však slibovat, že zákrok skutečně podstoupí nebo že svůj souhlas nemůže později odvolat.

Stanford Encyclopedia of Philosophy proto upozorňuje na významný rozdíl: slib typicky vytváří závazek něco vykonat, zatímco souhlas může především odstranit překážku, která by jinak činila jednání druhého člověka nepřípustným.

Lze tak rozlišit například:

„Souhlasím, abys to udělal.“

Člověk dává druhému svolení.

Například majitel prostoru dovolí návštěvníkovi použít jeho zařízení. Souhlas mění to, co druhý smí udělat, ale nemusí vytvářet povinnost návštěvníka zařízení skutečně použít.

„Slibuji, že to udělám.“

Člověk vytváří závazek vlastní budoucí činnosti.

Druhý člověk může na základě slibu plánovat a vzniká mu zvláštní nárok očekávat jeho splnění.

„Souhlasím, že v této oblasti budeš rozhodovat ty.“

Zde může souhlas vytvořit určitý vztah autority. Člověk dobrovolně přenechává druhému pravomoc vytvářet některé budoucí požadavky.

Taková situace se objevuje například při vstupu do organizace, přijetí rozhodčího ve sporu nebo delegování rozhodovací pravomoci uvnitř týmu.

Teorie autority založené na souhlasu právě tímto způsobem vysvětlují, jak může člověk druhému přiznat normativní pravomoc vydávat určité závazné pokyny.

Rozlišování souhlasu, slibu a delegované autority je důležité, protože věta „souhlasil jsem“ sama o sobě ještě neříká, s čím člověk souhlasil a jaké závazky tím přijal.

Smlouva

Tržní spolupráce často využívá smlouvy, které spojují vzájemné sliby, souhlasy a podmínky do společné dohody.

Filosofie smluvního práva často vychází z podobnosti smlouvy se slibem: účastníci svým souhlasem vytvářejí vztah, v němž vznikají nová oprávnění a povinnosti, které by bez dohody neexistovaly.

Například při jednoduché směně:

1. prodávající se zaváže předat určitou věc,
2. kupující se zaváže zaplatit dohodnutou cenu,
3. oba závazky vznikají na základě vzájemně přijaté dohody.

Smlouva je proto z hlediska libertariánství významným příkladem koordinace bez nutnosti jednostranné politické autority. Jednotlivci si sami vytvářejí část pravidel svého vztahu a mohou rozhodnout, zda do něj vstoupí.

To ovšem neznamená, že jakýkoli dokument označený jako smlouva je automaticky morálně závazný.

Podmínky dobrovolného závazku

Aby bylo možné závazek rozumně označit za dobrovolně přijatý, je důležité zkoumat okolnosti jeho vzniku.

Mezi významné otázky patří:

Věděl člověk, s čím souhlasí?

Souhlas může být problematický, pokud jsou podstatné informace zatajeny, člověk je uveden v omyl nebo vůbec nemohl rozumně zjistit obsah závazku.

Samotný podpis dokumentu ještě nemusí odpovídat informovanému souhlasu s každou jeho interpretací.

Měl možnost souhlas odmítnout?

Dobrovolnost může být narušena násilím, hrozbou nebo jinou formou donucení.

Filosofie smluvního práva proto věnuje zvláštní pozornost tomu, zda měl člověk rozumnou možnost vyhnout se převzetí závazku a zda jeho souhlas nebyl vynucen.

Byl rozsah závazku určitelný?

Člověk může přijmout konkrétní pravidla nebo určitou rozhodovací pravomoc, aniž by tím souhlasil s libovolnými budoucími požadavky.

Například přijetí pracovních pokynů v určité oblasti není automaticky souhlasem s neomezenou autoritou zaměstnavatele nad celým životem pracovníka.

Může být závazek vůbec platně přijat?

Ne všechny morální nebo právní teorie připouštějí, že lze slibem vytvořit libovolnou povinnost.

Také teorie autority založené na souhlasu obvykle předpokládají hranice toho, jakou moc může člověk druhému platně přiznat. Například John Locke nepovažoval souhlas za prostředek, kterým lze legitimně udělit autoritě neomezenou moc člověka zničit nebo zotročit.

Dobrovolný vznik závazku tedy není pouze otázkou vyslovení slova „ano“. Význam má obsah souhlasu, informace dostupné člověku, podmínky rozhodování i rozsah převzatého závazku.

Pravidla prostoru a služby

Vedle výslovných smluv existují také pravidla, která člověk přijímá tím, že dobrovolně používá určitý prostor, službu nebo zařízení.

Provozovatel může například stanovit:

• zákaz kouření,
• bezpečnostní pravidla,
• podmínky použití zařízení,
• otevírací dobu,
• pravidla diskuse,
• podmínky přístupu k internetové službě.

Člověk, který takové podmínky nechce přijmout, může službu nebo prostor za běžných okolností nepoužít.

Z libertariánského hlediska je podstatné, že zde nejde o obecný nárok určovat jednání člověka. Pravidlo se vztahuje ke konkrétnímu vztahu, prostoru nebo službě, do kterých člověk vstupuje.

Například věta:

„Pokud chceš využívat tuto službu, musíš dodržovat její podmínky.“

má jinou strukturu než:

„Bez ohledu na to, zda se mnou chceš mít jakýkoli vztah, musíš se řídit pravidlem, které jsem vytvořil.“

První situace nabízí podmíněnou možnost spolupráce; druhá tvrdí obecnou autoritu nad člověkem.

Toto rozlišení je významné zejména pro libertariánskou kritiku státu, ale samo o sobě ještě neřeší všechny spory o rozsah vlastnických nebo smluvních práv.

Pravidla mohou být užitečná i bez závazku

Ne všechna pravidla člověk dodržuje proto, že se k nim zavázal.

Může je následovat jednoduše proto, že umožňují koordinaci.

Typickým příkladem je společně používaná konvence. Pokud se skupina dohodne, že při určité činnosti bude používat stejný postup, může mít každý člověk praktický důvod se mu přizpůsobit, i když nikdy nevyslovil formální slib.

Podobně člověk může respektovat:

• nepsaná pravidla komunikace,
• technické standardy,
• pořadí ve frontě,
• zavedený způsob spolupráce,
• společenské konvence.

Takové pravidlo může být užitečné právě proto, že jej dodržují ostatní.

Pravidlo nemusí být morálně závazné proto, že jej někdo nařídil. Může být rozumné jej respektovat jednoduše proto, že díky němu lidé dokážou koordinovat své jednání.

To je důležité také při hodnocení zákonů. Skutečnost, že určité státní pravidlo řeší reálný koordinační problém, může poskytovat nezávislý důvod chovat se podle něj, aniž by tím byla vyřešena obecná otázka legitimity státu.

Porušení dohody a neposlušnost nejsou totéž

Pokud člověk odmítne příkaz autority, může jít o neposlušnost.

Pokud však poruší závazek, který sám dobrovolně vytvořil, vzniká jiný problém: nejde pouze o odmítnutí cizí vůle, ale také o porušení vlastní předchozí volby.

Příklad:

Člověk dobrovolně přijme úlohu rozhodčího jako konečnou autoritu ve sporu.
Rozhodčí následně rozhodne v jeho neprospěch.
Člověk může s rozhodnutím nesouhlasit – ale jeho závazek respektovat výsledek nevznikl až vydáním rozhodnutí. Vznikl už ve chvíli, kdy dobrovolně přijal rozhodovací proceduru.

To vytváří zajímavý vztah mezi svobodou a závazkem.

Svobodný člověk není nutně člověk, který může bez jakéhokoli morálního problému každou svou předchozí dohodu ignorovat. Schopnost zavázat se do budoucna může být naopak jedním z projevů autonomie: člověk využije svou dnešní svobodu k tomu, aby vytvořil důvod, který bude ovlivňovat jeho budoucí jednání.

Filosofie slibů právě tuto schopnost člověka měnit normativní vztahy vlastním projevem vůle považuje za jednu z jejich nejpozoruhodnějších vlastností.

Hranice závazku

Ani dobrovolný závazek však nemusí znamenat bezpodmínečnou povinnost jej splnit za všech okolností.

Mohou vzniknout například situace, kdy:

• plnění znemožní mimořádné okolnosti,
• druhá strana svou část dohody poruší,
• závazek vznikl na základě podvodu,
• splnění by způsobilo závažnou újmu třetímu člověku,
• původní souhlas byl vynucen,
• nebo požadavek překročí rozsah toho, co bylo skutečně dohodnuto.

Jednotlivé morální i právní teorie se mohou v hodnocení těchto případů lišit. Podstatné však je, že ani dobrovolnost nepředstavuje magické slovo, které odstraní potřebu dalšího morálního úsudku.

Stejně jako příkaz autority nelze hodnotit pouze větou „byl to příkaz“, ani smluvní požadavek nelze vždy hodnotit pouze větou „souhlasil jsi“.

Libertariánský význam dobrovolného závazku

Libertariánství a zejména anarchokapitalistické směry přikládají dobrovolným smlouvám a dohodám mimořádný význam. Podstatná část společenského řádu podle nich nemusí vznikat prostřednictvím centrálně nařízených pravidel, ale může být vytvářena smlouvami, vlastnickými pravidly, vzájemnými závazky, arbitráží a konkurujícími institucemi.

Tento přístup souvisí například s koncepty volného trhu, polycentrického práva a spontánního řádu.

Z hlediska poslušnosti je důležitý především rozdíl ve směru, kterým závazek vzniká:

Situace	Zdroj požadavku	Typická otázka
Příkaz	Autorita ukládá požadavek jednotlivci.	„Proč máš právo mi to přikázat?“
Slib	Jednotlivec sám vytváří závazek vůči druhému.	„K čemu jsem se zavázal?“
Smlouva	Strany vzájemně přijímají závazky.	„Co jsme si dohodli?“
Delegovaná autorita	Jednotlivec předem přizná druhému omezenou rozhodovací pravomoc.	„V jakém rozsahu jsem ti dovolil rozhodovat?“
Koordinační pravidlo	Důvodem je výhoda společného postupu.	„Proč je užitečné, abychom se všichni řídili stejným pravidlem?“

Tato rozlišení pomáhají vysvětlit, proč člověk může současně odmítat obecnou povinnost poslušnosti vůči autoritě a zároveň velmi silně trvat na dodržování dobrovolných závazků.

Nejde nutně o rozpor.

Odmítnutí principu „poslouchej, protože jsem autorita“ může být slučitelné s velmi silným principem „dodržuj závazky, které jsi svobodně přijal“.

Právě tento rozdíl je významný také pro Urzův projekt #ne_poslušnosti, který staví proti respektu k jednostranně vnuceným zákonům respekt k lidem, jejich hranicím a dobrovolně přijatým závazkům.

Svoboda zahrnuje také možnost zavázat se

Na první pohled může závazek působit jako omezení svobody. Člověk, který něco slíbil, má méně morálně neutrálních možností než před vyslovením slibu.

Právě schopnost vytvářet takové závazky však lze zároveň chápat jako součást autonomie.

Člověk může svou svobodu využít například k tomu, aby:

• vytvořil dlouhodobou spolupráci,
• někomu poskytl důvěryhodný slib,
• přijal společný rozhodovací mechanismus,
• delegoval část svých rozhodnutí,
• nebo se zavázal dodržovat pravidla, která považuje za smysluplná.

Kdyby žádný dobrovolný závazek nemohl mít vliv na budoucí jednání, byla by výrazně omezena schopnost lidí plánovat, spolupracovat a spoléhat jeden na druhého.

Proto lze mezi svobodou a závazkem vidět nikoli pouze konflikt, ale také vztah:

Svoboda neznamená pouze možnost odmítnout cizí příkaz. Zahrnuje také možnost svobodně říci „ano“ způsobem, který má skutečný význam.

Rozhodující otázkou tedy není pouze to, zda existuje pravidlo, které člověka omezuje. Důležité je také kdo pravidlo vytvořil, jak člověk vstoupil do vztahu, co skutečně přijal a zda požadavek zůstává uvnitř hranic tohoto souhlasu.

Tím se otevírá opačná strana problému poslušnosti: situace, v nichž člověk dospěje k závěru, že příkaz nebo pravidlo následovat nebude – tedy neposlušnost.

Související témata

• Poslušnost
• Dobrovolnost
• Hierarchie
• Volný trh