Libertariánství

K tomuto heslu byl vytvořen plakát vhodný k vytisknutí a vystavení. Ke stažení zde.

Libertariánství je široká rodina politických filozofií a společenských směrů, které kladou mimořádný důraz na svobodu jednotlivce, osobní autonomii, dobrovolnost mezilidských vztahů a omezení donucení. Libertariánské směry se liší v tom, jak tyto principy odůvodňují, jak chápou vlastnická práva a především jak velký prostor považují za legitimní pro stát.

Libertariánství proto není jediná přesně vymezená doktrína. Zahrnuje například minarchisty, kteří připouštějí existenci omezeného státu, i anarchokapitalisty, kteří odmítají samotný státní monopol na právo a bezpečnost. Vedle těchto směrů existují také různé podoby levicového libertariánství, tržního anarchismu, mutualismu, agorismu či klasického liberalismu. Jejich rozdíly mohou být značné, společným motivem však zůstává otázka, jak velkou moc může člověk nebo instituce oprávněně vykonávat nad jiným člověkem.

Libertariánství není pouze ekonomickou teorií ani synonymem pro laissez-faire. Zabývá se také občanskými a osobními svobodami, politickou autoritou, vlastnictvím, právem, válkou, svobodou projevu, soukromím, držením zbraní, svobodou sdružování nebo otázkou, kdy je možné legitimně použít násilí. Ekonomické a osobní svobody jsou v mnoha libertariánských teoriích chápány jako různé projevy stejného požadavku, aby o životě jednotlivce pokud možno nerozhodovali bez jeho souhlasu ostatní.

Základní principy

Přestože mezi libertariány neexistuje úplná shoda na jediném základním principu, lze najít několik opakujících se myšlenek.

Jednotlivec jako základní jednotka společnosti

Libertariánství vychází z výrazného individualismu. Morální a politická práva jsou připisována především konkrétním jednotlivcům, nikoli abstraktním kolektivům, třídám, národům nebo státu. Skutečnost, že určité opatření podporuje většina společnosti nebo má sloužit „veřejnému zájmu“, proto sama o sobě ještě neznamená, že je podle libertariánského pohledu oprávněné zasáhnout do práv jednotlivce.

Tento přístup neznamená odmítání společnosti, komunit nebo spolupráce. Libertariánství naopak obecně připouští velmi rozsáhlou spolupráci mezi lidmi, pokud vzniká prostřednictvím dobrovolných vztahů, dohod, sdružení, směny nebo jiných forem souhlasu.

Svoboda a autonomie

Svoboda patří mezi ústřední libertariánské hodnoty. Libertariánství se soustředí zejména na ochranu jednotlivce před nucenými zásahy ostatních lidí a institucí a na jeho možnost rozhodovat o vlastním životě.

S tím úzce souvisí osobní autonomie – představa, že člověk má být v zásadě tím, kdo rozhoduje o vlastním těle, majetku, vztazích, práci a životních cílech. Libertariánská ochrana svobody přitom neznamená možnost činit cokoli bez následků; jednání jednotlivce může zasahovat do práv ostatních a právě vymezení této hranice je jedním z hlavních témat libertariánské filozofie.

Dobrovolnost a souhlas

Významné místo má dobrovolný souhlas. Libertariánské teorie obecně rozlišují mezi vztahy vznikajícími dobrovolně a vztahy založenými na násilí, hrozbě, podvodu či jiném donucení.

Tento princip se uplatňuje například na:

• směnu a obchod,
• pracovní a jiné smluvní vztahy,
• členství ve spolcích a komunitách,
• poskytování služeb,
• dary a charitu,
• dobrovolně přijaté závazky,
• osobní a partnerské vztahy.

Dobrovolnost sama o sobě neznamená, že libertarián musí určité jednání schvalovat nebo je považovat za morálně správné. Rozlišuje se zde mezi otázkou „Je toto jednání dobré?“ a otázkou „Je oprávněné tomuto jednání zabránit násilím?“. Libertariánská politická filozofie se soustředí především na druhou otázku.

Sebevlastnictví

Významným konceptem zejména v tradici přirozených práv je Sebevlastnictví. V základním pojetí vyjadřuje myšlenku, že každý člověk má mimořádně silné právo rozhodovat o vlastním těle a práci a že ostatní jej nesmějí bez jeho souhlasu používat jako prostředek k dosažení vlastních cílů.

Koncept sebevlastnictví významně ovlivnil moderní libertariánskou filozofii, zejména prostřednictvím Johna Locka a později Roberta Nozicka. Není však nutné z něj odvozovat všechny formy libertariánství. Někteří libertariánští autoři obhajují svobodu spíše prostřednictvím jejích důsledků, autonomie, společenské spolupráce nebo institucionálních argumentů. Různá filozofická zdůvodnění libertariánství jsou proto samostatnou otázkou.

Vlastnická práva

Zvláště tržně orientované libertariánské směry přisuzují velký význam vlastnickým právům. Možnost rozhodovat o věcech, které člověk legitimně vlastní, bývá chápána jako praktické rozšíření jeho osobní svobody: bez možnosti používat zdroje nelze realizovat mnoho rozhodnutí, která člověk o vlastním životě činí.

Mezi libertariány však existují značné spory o to, jak vlastnické právo původně vzniká, jaká omezení může mít a zda jsou přírodní zdroje před jejich přivlastněním nevlastněné, nebo nějakým způsobem společné. Tyto rozdíly stojí mimo jiné za částí rozdělení mezi pravicové a levicové libertariánství.

S původním nabýváním majetku souvisí například koncept homesteadingu.

Princip neagrese

V některých libertariánských směrech, zvláště v anarchokapitalistické a rothbardovské tradici, představuje důležitý základ Princip neagrese (NAP). Ten v obecné podobě odmítá iniciaci násilí nebo hrozby násilím vůči jiné osobě či jejímu legitimnímu majetku.

Princip neagrese však není vhodné považovat za univerzální definici libertariánství. Libertariánské závěry lze odvozovat i z jiných základů a mezi samotnými libertariány existují spory o význam pojmu agrese, původ vlastnických práv i řešení hraničních případů.

NAP zároveň neznamená obecný pacifismus. Použití přiměřené síly v sebeobraně nebo při ochraně práv druhého člověka může být s principem neagrese slučitelné.

Rovnost pravidel

Dalším opakujícím se prvkem libertariánského myšlení je odmítání představy, že příslušnost k určité instituci sama o sobě vytváří zvláštní morální oprávnění. Pokud by bylo pro běžného člověka nepřípustné násilím odebrat druhému peníze, zakázat mu určitou činnost nebo jej přinutit poskytnout službu, libertariánská kritika se ptá, z čeho vzniká právo státu učinit totéž.

Tato myšlenka nevede všechny libertariány ke stejnému závěru. Pro některé znamená požadavek velmi omezeného státu, pro jiné vede k odmítnutí státní autority jako takové.

Stát a legitimita donucení

Jednou z ústředních otázek libertariánství je legitimita donucení. Samotná existence pravidla ještě nevysvětluje, proč má být dovoleno toto pravidlo proti nesouhlasícímu člověku násilně vymáhat.

Ústřední libertariánská otázka proto nezní pouze „Co by měl stát dělat?“, ale také „Proč smí stát dělat něco, co by za stejných okolností nesměl udělat jednotlivec?“

Libertariánství tím nezbytně nepopírá potřebu pravidel, práva nebo institucí. Zpochybňuje však automatické ztotožnění práva se státním příkazem a legality s morální oprávněností. Člověk může mít morální důvod nezabíjet, nekrást nebo dodržet platně uzavřenou smlouvu bez ohledu na to, zda totéž přikazuje zákon. Naopak samotné přijetí zákona ještě podle libertariánské kritiky nedokazuje morální oprávněnost jeho vymáhání.

S tím souvisí problém politického závazku: zda má člověk povinnost poslouchat stát jednoduše proto, že je jeho občanem, žije na určitém území nebo se podílí na demokratickém systému. Libertariánští myslitelé bývají vůči automaticky předpokládané politické poslušnosti výrazně skeptičtí.

Legitimní použití síly

Většina libertariánských teorií nerozporuje možnost použít sílu v reakci na útok nebo porušení práv. Typickými příklady jsou:

• sebeobrana,
• obrana jiného člověka před útokem,
• zastavení probíhajícího násilí,
• ochrana legitimně vlastněného majetku,
• v určitém rozsahu vymáhání náhrady škody nebo jiného napravujícího opatření.

Zásadní rozdíl proto spočívá mezi iniciací donucení a reakcí na předchozí porušení práv. Přesné hranice oprávněné obrany, přiměřenosti a nápravy jsou nicméně předmětem sporů i uvnitř libertariánství.

Spor o minimální stát

Rozdílné odpovědi na otázku politické autority vedou k jednomu z hlavních rozdělení libertariánského myšlení.

Minarchisté považují za ospravedlnitelný minimální stát, jehož funkcí je především ochrana osob a jejich práv prostřednictvím policie, soudů a obrany. Známou filozofickou obhajobu minimálního státu předložil Robert Nozick v knize Anarchy, State, and Utopia z roku 1974.

Anarchokapitalisté namítají, že ani minimální stát nemá oprávnění získávat prostředky prostřednictvím nedobrovolného zdanění nebo zakazovat konkurenční poskytování ochrany, práva a rozhodování sporů. Dospívají proto k představě společnosti bez státního monopolu, ve které by tyto funkce zajišťovaly dobrovolně vznikající instituce.

Jiní libertariáni připouštějí širší rozsah veřejných institucí, například kvůli veřejným statkům nebo jiným praktickým důvodům, ale nadále požadují výrazné omezení státního donucení.

Rozdíl mezi těmito postoji není pouze technickou debatou o optimální velikosti státního rozpočtu. Jde o hlubší otázku, zda stát disponuje zvláštní legitimitou, která mu dovoluje používat donucení způsoby, jež by byly u běžného jednotlivce nepřípustné.

Právě odpověď na tuto otázku vytváří spektrum od omezeného státu až po bezstátní libertariánské koncepce.

Hlavní směry libertariánství

Libertariánství netvoří jednotnou školu s jedním závazným programem. Jednotlivé směry se mohou shodovat na významu individuální svobody a dobrovolnosti, ale liší se například v pohledu na legitimní rozsah státu, vznik vlastnických práv, přerozdělování nebo způsob, jakým má být svobodnější společnost dosažena.

Hranice mezi jednotlivými směry nejsou vždy ostré. Někteří autoři používají pojmy libertariánství a klasický liberalismus téměř zaměnitelně, zatímco jiní libertariánství chápou jako radikálnější větev širší liberální tradice.

Klasický liberalismus

Klasický liberalismus je historicky starší tradice zdůrazňující individuální svobodu, soukromé vlastnictví, svobodu projevu, vládu práva a omezenou státní moc. Moderní libertariánství z této tradice významně vychází.

Klasický liberalismus však zahrnuje širší spektrum názorů na stát než radikálnější libertariánské směry. Někteří klasičtí liberálové připouštějí vedle policie, soudů a obrany například státní zajišťování některých veřejných statků, infrastruktury nebo omezeného sociálního minima.

Proto není možné klást mezi klasický liberalismus a libertariánství jednoduché rovnítko. Jde spíše o silně se překrývající myšlenkové tradice.

Minarchismus

Minarchismus představuje směr, podle něhož je legitimní existence státu, jeho působnost však má být omezena především na ochranu individuálních práv.

Typický minimální stát zajišťuje zejména:

• ochranu před násilím a krádeží,
• soudnictví a řešení sporů,
• vymáhání smluv,
• policii,
• obranu před vnějším napadením.

Minarchisté se mohou lišit v tom, zda připouštějí i některé další veřejné funkce a jak má být minimální stát financován. Jeho filozofickou obhajobu významně rozvinul Robert Nozick v díle Anarchy, State, and Utopia.

Anarchokapitalismus

Anarchokapitalismus odmítá představu, že stát má mít monopol na poskytování práva, bezpečnosti a rozhodování sporů. Tyto služby mají podle anarchokapitalistické teorie vznikat stejně jako jiné služby prostřednictvím dobrovolných vztahů, konkurence, smluv a soukromých institucí.

Od minarchismu se tedy anarchokapitalismus neodlišuje pouze požadavkem na ještě menší stát. Zpochybňuje samotnou legitimitu instituce, která si na určitém území nárokuje monopol na konečné rozhodování a legitimní použití donucení.

Anarchokapitalistické modely proto pracují například s konkurenčními bezpečnostními agenturami, arbitráží, pojištěním a různými podobami polycentrického práva.

Mezi významné představitele tohoto směru patří Murray Rothbard a Hans-Hermann Hoppe. Anarchokapitalismus však představuje pouze jednu větev libertariánství, nikoli libertariánství jako celek.

Levicové libertariánství a mutualismus

Označení levicové libertariánství se používá pro několik odlišných tradic. V současné politické filozofii označuje mimo jiné teorie, které kombinují silná práva jednotlivce a sebevlastnictví s rovnostářštějším pojetím práv k přírodním zdrojům. Člověk podle těchto teorií může mít rozsáhlou kontrolu nad sebou samým, aniž by z toho automaticky vyplývalo neomezené právo jednostranně si přivlastnit libovolnou část původně nevlastněného světa.

V širším historickém významu bývá s libertariánskou levicí spojována také část tradice anarchismu a individualistického anarchismu. Mezi její směry patří například Mutualismus, který bývá spojen zejména s Pierrem-Josephem Proudhonem a později s americkými individualistickými anarchisty včetně Benjamina Tuckera.

Jedním z důležitých sporů mezi levicovými a pravicovými libertariány je proto nikoli pouze otázka zda člověk smí vlastnit, ale především za jakých podmínek může původně nevlastněný zdroj začít legitimně patřit konkrétnímu člověku.

Podrobnější vztah libertariánství k pojmům politické pravice a levice je rozebrán níže.

Agorismus

Agorismus je libertariánský a anarchistický směr vytvořený Samuelem Edwardem Konkinem III. Na rozdíl od směrů zaměřených především na politické reformy klade důraz na postupné oslabování státu vytvářením dobrovolných ekonomických vztahů mimo jeho kontrolu.

Konkin označoval tuto strategii jako kontraekonomiku (counter-economics). Zahrnuje nenásilné ekonomické aktivity probíhající mimo státem regulovaný nebo zdaňovaný sektor s cílem postupně přesouvat činnost ze státem kontrolovaného prostředí do dobrovolné „agory“.

Agorismus proto není pouze teorií cílového společenského uspořádání, ale zároveň strategií společenské změny. V tomto směru má blízko k myšlence paralelních struktur.

S rozvojem digitálních technologií vznikly i další decentralizační směry, například Kryptoanarchismus, které využívají šifrování, decentralizované sítě a kryptoměny ke snižování závislosti jednotlivců na centrálních institucích. Nejde však o synonymum agorismu ani libertariánství obecně.

Libertariánství a ekonomika

Ekonomická svoboda má v mnoha libertariánských směrech zásadní význam. Rozdělení na „osobní“ a „ekonomickou“ svobodu považují libertariáni často za umělé: rozhodnutí, kde člověk pracuje, komu prodá svůj majetek, za jakou cenu poskytne službu nebo co udělá se svými úsporami, jsou zároveň rozhodnutími o jeho vlastním životě.

Z libertariánského hlediska není směna pouze ekonomickou operací. Je to zároveň dohoda dvou nebo více lidí o tom, jak naloží se svým majetkem a svou prací.

Svobodný trh a dobrovolná směna

Tržně orientované libertariánství obecně podporuje ekonomiku založenou na:

• soukromém vlastnictví,
• dobrovolné směně,
• svobodě smlouvy,
• svobodném podnikání,
• konkurenci,
• decentralizované tvorbě cen,
• svobodě zvolit si povolání a obchodní partnery.

Tento systém bývá označován jako laissez-faire nebo svobodný trh. Libertariánská obhajoba trhu může vycházet jak z přesvědčení, že lidé mají právo se svým majetkem dobrovolně nakládat, tak z argumentu, že decentralizovaný trh zpravidla koordinuje lidské jednání lépe než centrální rozhodování.

Tržní směna je přitom obvykle chápána jako kooperace, nikoli jako hra s nulovým součtem. K dobrovolné směně dochází tehdy, pokud obě strany očekávají, že po ní budou ve výhodnější situaci než před ní; jejich subjektivní hodnocení směňovaných statků přitom nemusí být stejné.

S fungováním trhu souvisejí například cenové signály, spontánní řád, subjektivní teorie hodnoty nebo problém ekonomické kalkulace.

Regulace a přerozdělování

Libertariánská kritika ekonomických zásahů není založena pouze na otázce jejich účinnosti. U opatření, jako jsou daně, přerozdělování, dotace, cenové regulace, profesní licence nebo zákazy některých dobrovolných transakcí, se libertariánská analýza ptá také na to, zda je legitimní jejich dodržování vynucovat proti vůli zúčastněných osob.

Vedle tohoto etického argumentu existuje také argument institucionální. Státní rozhodování podléhá vlastním pobídkám, informačním omezením a zájmovým skupinám. Těmito mechanismy se zabývá například Teorie veřejné volby, koncept dobývání renty nebo kritika centrálního plánování.

To však neznamená, že každý libertarián odmítá každý jednotlivý zásah státu. Klasičtí liberálové a některé umírněnější libertariánské směry připouštějí státní řešení určitých veřejných statků, externalit nebo omezených sociálních funkcí. Rozsah těchto výjimek je jedním z hlavních sporů uvnitř libertariánství.

Kapitalismus a státní privilegia

Tržně orientovaní libertariáni zpravidla podporují kapitalismus chápaný jako systém soukromého vlastnictví a dobrovolné směny. Z toho však nevyplývá podpora každého existujícího podniku ani každého uspořádání označovaného jako kapitalistické.

Libertariánská kritika může být naopak velmi ostrá vůči situacím, kdy podnik získává výhodu prostřednictvím státní moci – například dotací, zákonných monopolů, licenčních bariér, záchranných programů nebo regulací omezujících vstup konkurence. Z libertariánského hlediska není privilegium získané politickou cestou výsledkem svobodné konkurence pouze proto, že jeho příjemcem je soukromá firma.

Proto mohou být předmětem libertariánské kritiky současně monopoly vytvořené státním privilegiem, antimonopolní politika, která sama využívá státní donucení, i praktiky označované jako too big to fail.

Vztah k rakouské ekonomické škole

Libertariánství bývá úzce spojováno s rakouskou ekonomickou školou, zejména kvůli vlivu autorů jako Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek, Murray Rothbard nebo Israel Kirzner. Rakouská škola zdůrazňuje například subjektivní hodnotu, podnikatelské objevování, význam cenového systému a omezení centrálního ekonomického plánování.

Rakouská ekonomická škola a libertariánství však nejsou totéž.

Rakouská škola je především ekonomickou tradicí zabývající se vysvětlováním hospodářských jevů. Libertariánství je politická a morální filozofie zabývající se mimo jiné otázkou legitimního použití donucení. Z ekonomické teorie samotné proto nelze bez dalšího odvodit, co je morálně přípustné; jde o rozdíl mezi popisem toho, co je, a normativním tvrzením o tom, co být má, související také s Humeovou gilotinou.

Ne všichni libertariáni jsou přívrženci rakouské školy a ne každý ekonom spojovaný s rakouskou tradicí musí přijímat stejné politické závěry.

Osobní svobody

Libertariánství není pouze teorií ekonomické svobody. Významnou součástí je rovněž ochrana osobní svobody a občanských práv. Internet Encyclopedia of Philosophy proto výslovně upozorňuje, že libertariánství je teorií společenské a občanské svobody, nikoli pouze ekonomickou doktrínou.

Základním východiskem bývá přesvědčení, že skutečnost, že jednání jednotlivce považuje většina společnosti za nerozumné, nemorální, nezdravé nebo nebezpečné pro něj samotného, ještě automaticky neopravňuje ostatní k jeho násilnému zákazu. Tento spor souvisí s libertariánskou kritikou paternalismu.

Svoboda projevu

Svoboda projevu patří mezi základní občanské svobody. Libertariánský přístup bývá obzvláště skeptický vůči státní cenzuře, protože možnost kritizovat stát, společenské normy, náboženství nebo většinové názory má smysl právě tehdy, když chrání i projevy, které jsou nepopulární či urážlivé.

Svoboda projevu však není totéž jako právo využívat cizí majetek nebo cizí komunikační prostředek. Z vlastnického a smluvního hlediska proto může libertarián rozlišovat například mezi:

• státním zákazem určitého názoru,
• rozhodnutím soukromého vydavatele určitý text nevydat,
• pravidly dobrovolně provozované komunity,
• výhrůžkou nebo jiným jednáním zasahujícím do práv konkrétní osoby.

Právě odlišení státního donucení od pravidel dobrovolných institucí je v libertariánské analýze podstatné.

Soukromí a dohled

Silný důraz na autonomii jednotlivce vede libertariány také k obraně soukromí, práva na soukromí, anonymity a důvěrnosti komunikace.

Předmětem kritiky proto bývá především masový dohled, preventivní shromažďování údajů o lidech bez konkrétního podezření a omezování šifrování. V digitálním prostředí se s těmito postoji překrývají tradice cypherpunku, kryptoanarchismu a technologie umožňující anonymitu.

Jednání se sebou samým

Libertariánská kritika paternalismu se výrazně projevuje tam, kde člověk svým rozhodnutím primárně vystavuje riziku sám sebe.

Typickými tématy jsou například:

• užívání psychoaktivních látek a protidrogová politika,
• rizikové sporty a jiné dobrovolně přijímané nebezpečí,
• životní styl a stravování,
• sexuální jednání mezi souhlasícími dospělými,
• hazardní nebo jiné finanční rozhodování,
• eutanazie.

Libertarián nemusí žádnou z těchto činností osobně podporovat. Podstatná je otázka, zda nesouhlas s rozhodnutím druhého člověka opravňuje k použití státního násilí.

Sebeobrana a zbraně

Právo na sebeobranu bývá v libertariánské tradici považováno za důsledek práva člověka chránit vlastní život a tělesnou integritu. S tím často souvisí podpora možnosti držet zbraň, protože zákaz prostředku sebeobrany omezuje schopnost jednotlivce vlastní právo fakticky vykonávat.

Konkrétní názory na podmínky držení zbraní se nicméně mohou mezi libertariány lišit a obecný princip individuální svobody sám neposkytuje odpověď na každý praktický problém spojený se zbraněmi.

Svoboda sdružování

Dobrovolnost se vztahuje nejen na právo vytvářet vztahy, ale také na právo je nevytvářet. Svoboda sdružování proto zahrnuje možnost zakládat spolky, firmy, církve, komunity či jiné organizace a určovat pravidla jejich členství.

Tento princip může vést ke sporům tam, kde se svoboda sdružování dostává do konfliktu s požadavkem zákazu diskriminace soukromých osob. Libertariánské teorie obecně rozlišují mezi diskriminací prováděnou státem, který využívá donucovací moc vůči občanům, a volbou soukromého člověka, s kým chce uzavírat vztahy nebo smlouvy. To, že je určité soukromé rozhodnutí právně přípustné, přitom neznamená, že jej libertarián musí považovat za morálně správné.

Sporné hranice osobní autonomie

Ani mezi libertariány nepanuje shoda ve všech otázkách osobní autonomie. Obtížné jsou zejména případy, kdy není jasné, zda rozhodující osoba může dát plnohodnotný souhlas nebo zda její jednání zasahuje do práv dalšího člověka.

Patří sem například:

• interrupce, kde spor závisí mimo jiné na otázce morálního statusu plodu,
• práva dětí a rozsah rodičovské autority,
• jednání osob s omezenou schopností rozhodovat,
• povinnosti vznikající vůči závislým osobám,
• situace, kdy individuální jednání vytváří významné negativní externality pro ostatní.

Libertariánské principy proto neposkytují vždy jedinou mechanickou odpověď. Spor často nevzniká kvůli odlišnému názoru na význam svobody, ale kvůli odlišnému názoru na to, čí práva v konkrétní situaci existují, kde začínají a kde končí.

Libertariánství, pravice a levice

Zařazení libertariánství na tradiční politické ose pravice–levice je problematické. Libertariánské postoje mohou podle konkrétní otázky připomínat programy spojované s pravicí i levicí, přičemž samotné významy pojmů „pravice“ a „levice“ se navíc mění podle historického období a politického prostředí.

V současném evropském a severoamerickém kontextu bývá tržně orientované libertariánství často řazeno doprava kvůli důrazu na:

• soukromé vlastnictví,
• svobodný trh,
• nízké nebo žádné daně,
• odpor k přerozdělování,
• omezení sociálního státu,
• deregulaci ekonomiky.

V jiných oblastech však libertariánské postoje často odpovídají tomu, co bývá považováno za kulturně či občanskoprávně levicové postoje:

• rozsáhlá svoboda projevu,
• odpor k cenzuře,
• ochrana soukromí,
• odpor k masovému dohledu,
• dekriminalizace nebo legalizace drog,
• svoboda sexuálního a partnerského života,
• odpor k povinné vojenské službě,
• značná svoboda migrace u části libertariánských směrů,
• skeptický postoj k válkám a zahraničním intervencím.

Libertariánství proto není možné jednoduše definovat jako „ekonomickou pravici“. Jeho základní otázkou není, zda určité opatření tradičně podporuje pravice nebo levice, ale zda je slučitelné s individuální svobodou a jaké donucení je nutné k jeho prosazení.

Libertariánství a konzervatismus

Libertariánství bývá zejména ve Spojených státech často spojováno s politickou pravicí a konzervatismem. Oba směry se mohou shodovat například v kritice vysokého zdanění, státních regulací nebo rozsáhlého přerozdělování.

Jejich filozofická východiska však mohou být značně odlišná. Konzervativní myšlení může přikládat pozitivní hodnotu tradici, společenskému řádu, autoritě, náboženství nebo zachování určitých kulturních institucí. Libertarián se naproti tomu může vůči stejné tradici stavět neutrálně: pokud ji lidé dodržují dobrovolně, není důvod jim v tom bránit, avšak samotná existence tradice nepředstavuje důvod k jejímu násilnému prosazování.

Robert Nozick například odmítal paternalistickou legislativu a jeho politická filozofie nepožaduje, aby stát chránil tradiční způsob života. Pokud dobrovolná rozhodnutí jednotlivců vedou k radikální změně kulturních zvyklostí, není to v nozickovském libertariánství samo o sobě důvodem ke státnímu zásahu.

Libertarián proto může být osobně kulturně konzervativní, progresivní nebo téměř lhostejný ke kulturním otázkám. Rozhodující je především jeho postoj k tomu, zda mají být jeho vlastní hodnoty vnucovány ostatním prostřednictvím státní moci.

Dvojrozměrné politické modely

Kvůli obtížnému umístění libertariánství na jediné ose se někdy používají politické modely, které oddělují ekonomické názory od postoje k osobní svobodě nebo rozlišují osu autoritářství–libertarianismus od osy levice–pravice.

Takové modely mohou názorně ukázat, že člověk může současně podporovat svobodný trh i rozsáhlé osobní svobody, nebo naopak státní kontrolu ekonomiky i soukromého života.

Jde však pouze o zjednodušující modely. Politické filozofie nelze beze zbytku převést na dvě souřadnice a různé libertariánské proudy se mohou výrazně lišit například v otázkách vlastnictví přírodních zdrojů, migrace, interrupcí, dětských práv nebo ochrany životního prostředí.

Význam pojmu levicové libertariánství

Pojem levicové libertariánství má několik významů.

V jednom významu označuje radikální antiautoritářské tradice vycházející například z amerického individualistického anarchismu. Ty mohou podporovat dobrovolný trh a smluvní svobodu, současně však kritizovat existující kapitalismus jako systém deformovaný státními privilegii, monopoly, dotacemi a propojením politické a ekonomické moci.

Do této tradice lze řadit některé myšlenky Benjamina Tuckera, Lysandera Spoonera a jejich současných následovníků. Takové směry mohou odmítat jak státní socialismus, tak státem podporovaný kapitalismus.

V užším významu politické filozofie označuje levicové libertariánství teorie, které přijímají silné sebevlastnictví, avšak zároveň tvrdí, že původně nevlastněné přírodní zdroje nemohou být bez omezení jednostranně přivlastněny. Přivlastnění může například zakládat povinnost kompenzovat ostatní za ztrátu jejich přístupu ke společné hodnotě přírodních zdrojů.

Naproti tomu pravicové libertariánství zpravidla připouští výrazně širší možnost prvotního soukromého přivlastnění přírodních zdrojů.

Rozdělení na pravicové a levicové libertariánství tedy někdy nepopisuje postoj k běžné stranické politice, ale velmi specifický filozofický spor o původ a rozsah vlastnických práv.

Historie libertariánského myšlení

Libertariánství jako samostatně pojmenované moderní hnutí vzniklo relativně pozdě, jeho hlavní ideje však navazují na několik starších intelektuálních tradic. Patří mezi ně teorie přirozených práv, klasický liberalismus, individualistický anarchismus, kritika absolutistické státní moci a později také ekonomické teorie spontánního řádu a decentralizované koordinace.

John Locke a přirozená práva

Za jednoho z významných předchůdců libertariánského myšlení bývá považován John Locke. Ve Druhém pojednání o vládě rozvíjel teorii přirozených práv jednotlivce na život, svobodu a majetek a argumentoval, že legitimní politická moc musí být omezena právy lidí, kteří jí podléhají.

Locke rovněž formuloval významnou teorii původního nabývání majetku prostřednictvím práce. Jeho myšlenky později ovlivnily libertariánské koncepty sebevlastnictví, homesteadingu a omezené vlády.

Moderní libertariáni však Lockeho interpretují různě. Spory se vedou například o význam tzv. Lockovy podmínky přivlastnění, podle níž má po přivlastnění zůstat ostatním „dost a stejně dobrého“, i o rozsah politické autority, kterou Locke sám připouštěl.

Klasický liberalismus

V 18. a 19. století se rozvinul klasický liberalismus, který zdůrazňoval individuální práva, soukromé vlastnictví, smluvní svobodu, omezení vlády a svobodnou ekonomickou spolupráci.

Adam Smith ve svém díle Bohatství národů z roku 1776 popsal mechanismy decentralizované tržní koordinace a ukázal, jak může sledování individuálních cílů za určitých institucionálních podmínek vést k rozsáhlé společenské spolupráci bez centrálního řízení.

Významnými představiteli širší liberální tradice byli také Frédéric Bastiat, který kritizoval státní privilegia, protekcionismus a přerozdělování prostřednictvím zákona, a Herbert Spencer, jenž rozvíjel výrazně individualistickou kritiku rostoucích státních zásahů.

Moderní libertariánství však nelze jednoduše označit za přejmenovaný klasický liberalismus. Jednotliví klasičtí liberálové připouštěli různě rozsáhlé funkce státu a samotná liberální tradice se během 19. a 20. století výrazně proměnila.

Anarchistický původ politického označení libertarián

Slovo libertarian bylo původně používáno v 18. století ve filozofických diskusích o svobodné vůli. Jako politické označení se začalo používat v 19. století ve Francii v souvislosti s komunistickými anarchisty.

Francouzský anarchista Joseph Déjacque použil výraz libertaire a v letech 1858–1861 vydával v New Yorku časopis Le Libertaire, Journal du Mouvement Social. V pozdějším 19. století používali libertariánské označení také individualističtí anarchisté; ve Spojených státech k nim patřil například Benjamin Tucker, vydavatel časopisu Liberty.

Historické používání pojmu je důležité i pro současné terminologické spory. Tvrzení, že libertariánství bylo od počátku synonymem pro kapitalistický minimalismus, je historicky nepřesné. Stejně nepřesné by však bylo tvrdit, že dnešní tržní libertarianismus nemá právo být tímto pojmem označován. Význam politických pojmů se v čase mění a moderní použití zahrnuje více rozdílných tradic.

Mises, Hayek a obnovení klasického liberalismu

Ve 20. století významně ovlivnila tržní libertariánství Rakouská ekonomická škola.

Ludwig von Mises rozvinul kritiku socialistického centrálního plánování, zejména prostřednictvím problému ekonomické kalkulace. Friedrich August von Hayek dále zdůrazňoval význam rozptýlených znalostí a spontánního řádu: informace potřebné ke koordinaci složité společnosti nejsou soustředěny na jednom místě, ale existují v myslích milionů jednotlivců.

Tyto argumenty poskytly libertariánství jiný typ obhajoby než čistě přirozenoprávní teorie. Svobodnější instituce nemusí být obhajovány pouze proto, že respektují práva jednotlivce, ale také proto, že umožňují využívat informace a přizpůsobovat se změnám způsobem, kterého centrální plánovač není schopen.

Během 20. století se zároveň význam slova liberalismus zejména ve Spojených státech posunul směrem k podpoře rozsáhlejších státních sociálních a ekonomických zásahů. Zastánci starší liberální tradice proto začali častěji používat označení klasický liberál nebo libertarián.

Moderní americké libertariánství

Po druhé světové válce se ve Spojených státech začalo formovat moderní libertariánské hnutí, které spojovalo několik dříve částečně oddělených tradic: klasický liberalismus, americký individualismus, ekonomiku volného trhu, přirozenoprávní filozofii a odpor k válce a státní centralizaci.

Významnou roli sehráli například:

• Ludwig von Mises – obhajoba laissez-faire a kritika socialismu,
• Friedrich August von Hayek – spontánní řád, rozptýlené znalosti a kritika centrálního řízení,
• Milton Friedman – převážně konsekvencialistická obhajoba ekonomické svobody,
• Murray Rothbard – spojení přirozených práv, rakouské ekonomie a bezstátního uspořádání do moderního anarchokapitalismu,
• Robert Nozick – filozofická obhajoba minimálního státu.

Do vývoje moderního libertariánského prostředí výrazně zasáhla také objektivistická filozofie Ayn Rand. Její obhajoba individuálních práv, kapitalismu a omezeného státu měla na řadu libertariánů velký vliv, přestože Rand sama měla k libertariánskému hnutí velmi konfliktní vztah a její filozofii nelze jednoduše ztotožnit s libertariánstvím.

V akademické politické filozofii získalo libertariánství mimořádnou pozornost po vydání Nozickovy knihy Anarchy, State, and Utopia v roce 1974. Nozick v ní reagoval mimo jiné na egalitární teorii spravedlnosti Johna Rawlse a obhajoval stát omezený především na ochranu osob a jejich majetku.

Moderní libertariánství se následně rozvinulo do mnoha navzájem soupeřících škol. Vedle minarchistů a anarchokapitalistů existují levicoví libertariáni, agoristé, kryptoanarchisté, klasicky liberální směry a řada dalších přístupů.

Filozofické zdůvodnění libertariánství

Libertariáni mohou zastávat velmi podobné politické postoje z velmi odlišných filozofických důvodů. Libertariánství proto není jednou úplnou teorií morálky, metafyziky nebo lidského života. Je spíše souborem politických závěrů, ke kterým lze dospět několika různými cestami.

Internet Encyclopedia of Philosophy uvádí mezi libertariánskými teoriemi deontologické, konsekvencialistické, kontraktarianistické, teleologické a další přístupy.

To je důležité i pro vnitřní libertariánské debaty: dva libertariáni mohou například oba odmítat zákaz určitého jednání, avšak jeden proto, že zákaz porušuje přirozená práva člověka, a druhý proto, že zkušenost ukazuje, že zákaz vytváří horší důsledky než svobodná volba.

Přirozená práva a deontologie

Jedním z nejznámějších zdůvodnění je přístup založený na individuálních právech.

V této tradici existují určité věci, které ostatní člověku nesmějí udělat bez ohledu na to, zda by tím údajně vznikl větší celkový prospěch. Jednotlivec není pouhým prostředkem k dosažení cílů společnosti.

Tento přístup navazuje například na Locka a v moderní podobě jej rozvíjeli Murray Rothbard či Robert Nozick. Stanford Encyclopedia of Philosophy označuje deontologickou tradici za jednu z nejvýraznějších filozofických podob libertariánství.

Nozick chápe individuální práva jako morální omezení (side constraints) toho, co lze lidem činit. Ani velký prospěch pro ostatní proto automaticky neopravňuje obětovat práva jednoho člověka.

S tím souvisejí například pojmy:

• Sebevlastnictví,
• Negativní práva,
• Princip neagrese,
• Vlastnická práva,
• dobrovolný souhlas.

Síla tohoto přístupu spočívá v tom, že práva jednotlivce nejsou závislá na okamžitém výpočtu společenského prospěchu. Problémem naopak může být odůvodnění samotných práv a řešení situací, kdy se různá práva dostávají do konfliktu.

Konsekvencialistické zdůvodnění

Jiní libertariáni neobhajují svobodnou společnost primárně pomocí absolutních práv, ale pomocí jejích očekávaných důsledků.

Konsekvencialistický argument může tvrdit, že společnosti založené na soukromém vlastnictví, dobrovolné směně, konkurenci a omezené politické moci zpravidla vedou k:

• vyšší prosperitě,
• lepšímu využívání zdrojů,
• rychlejším inovacím,
• větší možnosti experimentovat s různými způsoby života,
• omezení škod způsobených chybnými centrálními rozhodnutími,
• mírumilovnější spolupráci mezi lidmi s rozdílnými cíli.

Tento typ argumentace lze nalézt například u části díla Miltona Friedmana a v jiné podobě také u Hayeka.

Konsekvencialistický libertarián tak nemusí tvrdit, že každý státní zásah je z principu nepřípustný. Pokud by bylo možné přesvědčivě ukázat, že určitý omezený zásah vede k lepším výsledkům než dostupné alternativy, může jej připustit. Právě proto bývají konsekvencialistické obhajoby častější u klasických liberálů a zastánců omezeného, nikoli nutně absolutně minimálního státu.

Argument rozptýlenými znalostmi

Významnou zvláštní skupinu tvoří argumenty spojené s Hayekem a Misesem.

Lidé mají pouze omezené znalosti. Velká část informací potřebných k fungování společnosti je:

• místní,
• rozptýlená mezi jednotlivci,
• subjektivní,
• proměnlivá,
• obtížně formulovatelná nebo přenositelná.

Centrální instituce proto nemůže jednoduše shromáždit všechny potřebné informace a nahradit miliony jednotlivých rozhodnutí jedním optimálním plánem. Tržní ceny, zisk, ztráta a decentralizované experimentování umožňují tyto rozptýlené informace využívat bez toho, aby je jediný člověk nebo orgán všechny znal.

Jde tedy zároveň o argument epistemologický: omezení státní moci je žádoucí také proto, že političtí rozhodovatelé nevědí a nemohou vědět vše, co by potřebovali vědět k úspěšnému řízení složité společnosti.

Tento přístup souvisí s koncepty spontánního řádu, cenového signálu a ekonomické kalkulace.

Kontraktarianismus

Další cestou je kontraktarianistické zdůvodnění. Místo tvrzení, že libertariánská pravidla existují jako předem daná přirozená práva, se ptá, na jakých pravidlech by měli důvod dohodnout se svobodní lidé sledující své vlastní cíle.

Pokud lidé mají velmi rozdílné představy o dobrém životě, může být pro všechny výhodné přijmout systém, který každému poskytuje široký prostor rozhodovat o sobě a zároveň zakazuje, aby své cíle násilím vnucoval ostatním.

Výsledkem může být společnost založená na silných vlastnických právech, smluvní svobodě a omezené možnosti politického donucení, aniž by bylo nutné předpokládat univerzální shodu na jedné morální nebo náboženské teorii.

Autonomie a člověk jako cíl

Jiná zdůvodnění vycházejí z hodnoty osobní autonomie.

Člověk není zaměnitelnou jednotkou celku, ale bytostí schopnou vytvářet vlastní životní cíle, vztahy a projekty. Respektovat člověka proto znamená ponechat mu značný prostor k tomu, aby svůj život řídil sám.

Nozick v tomto směru navazuje také na kantovskou představu lidí jako cílů o sobě, nikoli pouhých prostředků k dosažení cílů ostatních.

Tento argument nemusí tvrdit, že člověk vždy rozhoduje rozumně. Možnost udělat chybu může být sama součástí autonomie: člověk, kterému ostatní dovolí pouze rozhodnutí, jež považují za správná, ve skutečnosti svůj život plně neřídí.

Teleologické a objektivistické přístupy

Libertariánské nebo libertariánství blízké závěry mohou vycházet také z teorie dobrého lidského života.

Nejznámějším příkladem je Objektivismus Ayn Rand, podle něhož člověk potřebuje svobodu, aby mohl prostřednictvím vlastního rozumu sledovat své životní cíle. Individuální práva a kapitalismus jsou v tomto pojetí součástí širší etické filozofie zaměřené na lidské jednání a prosperitu.

Teleologický přístup se od čistého konsekvencialismu liší tím, že nehodnotí instituce pouze podle součtu jejich výsledků pro společnost. Ptá se také na to, jaké podmínky jsou nezbytné pro to, aby jednotliví lidé mohli vést vlastní hodnotný život.

Libertariánství jako překrývající se shoda

Rozmanitost těchto přístupů umožňuje chápat libertariánství jako určitou překrývající se shodu různých filozofií.

Stejnou instituci může podporovat více lidí z různých důvodů:

• zastánce přirozených práv proto, že respektuje právo člověka rozhodovat o sobě,
• konsekvencialista proto, že vede k lepším společenským výsledkům,
• Hayekovsky orientovaný liberál proto, že decentralizuje rozhodování a využívá rozptýlené znalosti,
• kontraktarianista proto, že jde o pravidlo přijatelné pro lidi s rozdílnými cíli,
• zastánce autonomie proto, že umožňuje jednotlivci vytvářet vlastní život.

Libertarián nemusí věřit, že svoboda je jedinou hodnotou. Musí však mít důvod považovat její násilné omezení za něco, co vyžaduje zvláštní ospravedlnění.

Právě tato filozofická rozmanitost vysvětluje, proč mezi libertariány existují značné spory i tehdy, když se v mnoha praktických otázkách shodují. Libertarianismus není algoritmus, do něhož lze vložit problém a získat jedinou nespornou odpověď; různí libertariáni mohou přikládat různou váhu právům, důsledkům, souhlasu, vlastnictví nebo institucionálním omezením lidského poznání.

Sporné otázky uvnitř libertariánství

Obecné libertariánské principy neposkytují automatickou odpověď na každou politickou nebo morální otázku. Spor často nevzniká proto, že by jedna strana odmítala svobodu nebo dobrovolnost, ale proto, že se libertariáni neshodnou na tom, kdo je nositelem jakých práv, jak tato práva vznikají, zda byla porušena a jakým způsobem je možné jejich porušení napravit.

Stejný princip proto může vést různé libertariány k rozdílným závěrům.

Interrupce

Interrupce patří mezi příklady, u nichž samotný Princip neagrese spor neřeší. Pokud je plod považován za osobu s právem na život, může být interrupce interpretována jako zásah do jeho práv. Pokud takový morální status nemá nebo pokud právo ženy rozhodovat o vlastním těle převáží nad případným nárokem plodu na jeho užívání, může být naopak zákaz interrupce chápán jako zásah do sebevlastnictví a osobní autonomie ženy.

Spor tak do značné míry předchází samotné aplikaci libertariánských principů: libertariáni se mohou shodovat na zákazu iniciace násilí, ale neshodnout se, vůči komu a kdy tento zákaz vytváří práva.

Práva dětí

Podobně obtížnou oblastí jsou Práva dětí. Dítě není majetkem rodiče, zároveň však malé dítě není schopno samostatného rozhodování v rozsahu běžném u dospělého člověka.

Libertariánské teorie proto řeší například:

• jak vznikají povinnosti rodičů vůči dítěti,
• v jakém okamžiku získává dítě jednotlivé oblasti autonomie,
• kdy je rodičovské rozhodování legitimní ochranou a kdy paternalistickým zásahem,
• zda a kdy smí třetí osoba zasáhnout proti rozhodnutí rodiče,
• jak zacházet se souhlasem člověka, který ještě není schopen plně chápat jeho následky.

Jde o obecnější problém hranice mezi autonomií a ochranou osob, které nemohou plně rozhodovat samy za sebe.

Duševní vlastnictví

Výrazný spor existuje také kolem duševního vlastnictví.

Jedna libertariánská pozice chápe patenty a autorská práva jako legitimní ochranu výsledků lidské tvorby. Opačný přístup namítá, že informace a myšlenky nejsou vzácnými statky stejným způsobem jako fyzické předměty: pokud člověk zkopíruje cizí text nebo vynález, původní vlastník o svou kopii nepřichází. Státní zákaz kopírování pak podle této kritiky omezuje, jak smí vlastník používat svůj vlastní papír, počítač, materiál nebo jiné fyzické statky.

Spor tedy není pouze o ekonomické výhodnosti patentů či copyrightu, ale také o samotné definici vlastnictví.

Přivlastnění přírodních zdrojů

Rozdílné názory existují také na prvotní přivlastnění přírodních zdrojů.

Pravicově libertariánské teorie zpravidla umožňují rozsáhlé soukromé přivlastnění původně nevlastněných zdrojů. Levicově libertariánské teorie mohou naopak požadovat, aby přivlastnění respektovalo určité nároky ostatních lidí na hodnotu přírodního světa.

Tento rozdíl může vést k velmi odlišným závěrům o rozdělení půdy, nerostných surovin nebo jiných omezených zdrojů, přestože obě strany mohou přijímat Sebevlastnictví jednotlivce.

Migrace a státní hranice

Také migrace vytváří uvnitř libertariánství konflikt několika principů.

Na jedné straně stojí argument, že stát nemá oprávnění bránit lidem v pohybu, práci nebo dobrovolném uzavření smlouvy s vlastníkem nemovitosti pouze podle místa jejich narození či občanství. Na druhé straně někteří libertariáni upozorňují, že ve světě státem vlastněné infrastruktury, veřejných služeb a přerozdělování nelze pohyb osob jednoduše přirovnat k pohybu mezi soukromými pozemky.

Další spor se týká samotného postavení státních hranic: zda mohou být z libertariánského hlediska chápány obdobně jako hranice soukromého vlastnictví, když území státu není společným soukromým majetkem jeho občanů.

Externality a životní prostředí

Negativní externality představují problém tehdy, pokud jednání vlastníka zasahuje do života nebo majetku jiných lidí – například znečištěním vzduchu, vody nebo nadměrným hlukem.

Libertariánské přístupy zde mohou zdůrazňovat:

• vymahatelná vlastnická práva,
• odpovědnost původce za způsobenou škodu,
• náhradu škody,
• smluvní řešení,
• přesnější vymezení vlastnictví společně užívaných zdrojů.

Obtížné jsou zejména případy, kdy je škoda rozptýlená mezi velmi mnoho osob, jednotlivý podíl původce je obtížné určit nebo vzniká pouze statistické zvýšení rizika. Právě externality patří mezi tradiční argumenty pro určitou míru veřejné regulace a mezi oblasti, kde ani konsekvencialistická obhajoba laissez-faire nedává automaticky jednoznačný výsledek.

Historicky nespravedlivě nabytý majetek

Teorie vlastnictví čelí rovněž otázce, co dělat s majetkem získaným v minulosti krádeží, otroctvím, konfiskací, vyvlastněním nebo jiným porušením práv.

Pokud libertariánská teorie tvrdí, že legitimní vlastnictví závisí na způsobu jeho nabytí, nestačí pouze konstatovat, kdo určitý statek vlastní dnes. Je třeba řešit také opravu minulých bezpráví. Robert Nozick proto vedle principu nabytí a převodu zahrnul do své teorie vlastnictví také princip nápravy nespravedlnosti (rectification of injustice).

V praktickém světě však může být po několika generacích mimořádně obtížné určit poškozené, pachatele i majetek, kterého se původní bezpráví týkalo.

Obrana a bezpečnost

Významným sporem je také zajištění kolektivní obrany.

Minarchisté zpravidla považují obranu před zahraniční agresí za jednu ze základních funkcí státu. Anarchokapitalisté hledají způsoby, jak by bezpečnost a obrana mohly být poskytovány prostřednictvím dobrovolných institucí.

Obrana rozsáhlého území však představuje obtížný problém veřejného statku: z ochrany mohou těžit i lidé, kteří se na jejím financování nepodílejí. I libertariánsky orientovaná literatura proto připouští, že právě obrana patří k nejobtížnějším praktickým otázkám bezstátního uspořádání.

Libertariánství a anarchokapitalismus

Libertariánství a anarchokapitalismus nejsou synonyma.

Anarchokapitalismus je jedním z libertariánských směrů. Dovádí kritiku státního donucení k závěru, že legitimní není ani minimální stát a že právo, bezpečnost, soudnictví a další tradičně státní služby mohou být poskytovány dobrovolnými institucemi.

Libertarián však může být například:

• minarchistou a podporovat minimální stát,
• klasickým liberálem a připouštět některé další veřejné funkce,
• levicovým libertariánem,
• mutualistou,
• agoristou,
• anarchokapitalistou.

Rozdíl lze zjednodušeně vyjádřit otázkou:

Má existovat instituce s územním monopolem na konečné vymáhání práva?

Minarchista odpovídá ano, ale její pravomoci mají být minimální. Anarchokapitalista odpovídá ne.

Rozdíl není pouze ve velikosti státu. Anarchokapitalistická kritika tvrdí, že samotný státní monopol vytváří morální problém: stát zakazuje konkurenční poskytování některých služeb a své fungování financuje prostředky získávanými bez individuálního souhlasu.

Naopak kritik anarchokapitalismu může přijímat velmi silná individuální práva, avšak tvrdit, že bez poslední autority schopné rozhodovat konflikty vzniká problém konkurenčních právních systémů, násilných sporů nebo zajištění veřejných statků.

Stanford Encyclopedia of Philosophy označuje pravicově libertariánskou variantu bezstátního systému právě jako anarchokapitalismus a zároveň upozorňuje, že libertariánská politická filozofie jako celek je širší.

Anarchokapitalismus jako hraniční test libertariánských principů

Anarchokapitalismus má v libertariánské filozofii zvláštní význam také proto, že představuje určitý test konzistence.

Pokud stát nemá zvláštní morální práva oproti jednotlivci a pokud nelze bez souhlasu zasahovat do práv druhých, anarchokapitalista se ptá, proč by právě policejní ochrana, soudnictví a obrana měly představovat výjimku.

Naopak minarchistická kritika může otázku obrátit: pokud je vznik minimálního státu možné ospravedlnit ochranou práv všech jednotlivců, nemusí existence takové instituce sama o sobě porušovat libertariánské principy. Právě tomuto problému věnoval značnou část knihy Anarchy, State, and Utopia Robert Nozick.

Neexistence široce doloženého příkladu moderní postindustriální anarchokapitalistické společnosti zároveň znamená, že řada tvrzení o jejím praktickém fungování zůstává především teoretická. Kritici proto požadují důkazy, že konkurenční bezpečnostní a právní instituce nebudou směřovat k násilným konfliktům, kartelizaci nebo opětovnému vytvoření státu.

Kritika libertariánství

Libertariánství čelí kritice z mnoha filozofických i politických směrů. Některé námitky napadají samotná libertariánská východiska, jiné jejich praktické důsledky.

Neodůvodněnost silných vlastnických práv

Jedna z nejzákladnějších kritik se ptá, proč by měla mít libertariánská práva takovou sílu, jakou jim některé teorie připisují.

Především Sebevlastnictví samo o sobě ještě nemusí dokazovat plné soukromé vlastnictví přírodních zdrojů. Kritici mohou přijmout, že člověk vlastní své tělo a práci, ale odmítnout závěr, že smísením své práce s půdou získává neomezené právo vyloučit z ní všechny ostatní.

Filozof G. A. Cohen kritizoval jak koncept sebevlastnictví, tak závěry, které z něj pravicoví libertariáni odvozují.

Libertariánská odpověď obvykle zdůrazňuje, že alternativní systém také potřebuje pravidlo určující, kdo smí o vzácném zdroji rozhodovat. Společné nebo státní vlastnictví neodstraňuje moc nad zdroji, pouze ji přesouvá na jiný rozhodovací mechanismus. Samotný spor o legitimní původ vlastnických práv však tím není definitivně vyřešen.

Nerovnost a chudoba

Kritici namítají, že formálně dobrovolný systém může vést k velmi výrazné nerovnosti. Člověk bez majetku může mít teoreticky právo odmítnout nabídku zaměstnavatele, ale jeho skutečné možnosti mohou být velmi omezené.

Tržní směna navíc rozděluje statky podle nabídky, poptávky a kupní síly, nikoli podle potřeb. Člověk, který statek zoufale potřebuje, jej nemusí získat, pokud nemá prostředky jej zaplatit.

Libertariánské odpovědi se liší. Některé zdůrazňují, že relevantní není rovnost výsledků, ale legitimita procesu, kterým majetek vznikl. Konsekvencialisté namítají, že svobodnější ekonomiky mohou zvyšovat životní úroveň i lidí s nízkými příjmy. Levicoví libertariáni naopak mohou samotnou koncentraci majetku kritizovat a její významnou část připisovat státním privilegiím a historicky nespravedlivému vlastnictví.

Libertariánský pohled tedy nemusí tvrdit, že Chudoba není problém; liší se především v názoru, jakými prostředky je legitimní a efektivní ji řešit.

Veřejné statky a černý pasažér

Některé statky lze obtížně poskytovat pouze zákazníkům, kteří za ně platí. Typickým příkladem bývá obrana území. Jakmile je určitá oblast chráněna, ochranu mohou využívat i lidé, kteří její financování odmítli.

Vzniká tak problém černého pasažéra: každý může mít motivaci neplatit a spoléhat na příspěvky ostatních. Kritici z toho odvozují potřebu povinného financování některých veřejných statků.

Libertariánské odpovědi zahrnují dobrovolné asociace, smluvní svazky, pojištění, propojení veřejného statku s jinými placenými službami nebo argument, že stát sám nemá spolehlivý mechanismus, jak určit správné množství a cenu veřejného statku. Teorie veřejné volby navíc upozorňuje, že státní poskytování nevylučuje problémy s pobídkami, informacemi nebo dobýváním renty.

Ani tato odpověď však sama nedokazuje, že dobrovolné řešení existuje pro každý veřejný statek.

Externality

Pokud jednání jednoho člověka vytváří náklady někomu jinému, samotná dobrovolnost transakce mezi prvními dvěma stranami nemusí stačit.

Továrna a její zákazníci mohou například obchodovat zcela dobrovolně, zatímco znečištění dopadá na třetí osoby, které s ním nesouhlasily. Negativní externality jsou proto klasickým argumentem pro regulaci.

Libertariánská odpověď upozorňuje, že externalita není automaticky argumentem pro libovolnou státní intervenci. Pokud znečištění poškozuje osobu nebo její majetek, může být chápáno jako porušení práv a řešeno odpovědností za škodu. Další přístupy používají lépe definovaná vlastnická práva, arbitráž nebo smluvní řešení.

Problém zůstává obtížný tam, kde nelze konkrétní škodu a jejího původce spolehlivě určit.

Monopoly a soukromá moc

Kritici tvrdí, že moc nemusí být pouze politická. Velká firma, vlastník klíčové infrastruktury nebo dominantní zaměstnavatel může získat rozsáhlou faktickou moc nad ostatními.

Trhy mohou za určitých podmínek vytvářet monopolní nebo oligopolní struktury a standardní ekonomická kritika laissez-faire upozorňuje právě na monopolní sílu jako jednu z možností selhání trhu.

Libertariánská odpověď obvykle rozlišuje mezi ekonomickou mocí získanou dobrovolným obchodem a mocí založenou na násilí. Zároveň upozorňuje, že mnoho monopolních pozic vzniká nebo je udržováno státními licencemi, dotacemi, regulací vstupu, privilegii či jinými bariérami konkurence.

To ale nevylučuje možnost vzniku tržní dominance bez státní pomoci a spor o její důsledky proto zůstává otevřený.

Formální a faktická svoboda

Kritici rovněž namítají, že absence přímého násilí ještě nezaručuje skutečnou schopnost člověka rozhodovat o svém životě.

Člověk může mít formálně právo získat vzdělání, lékařskou péči nebo opustit zaměstnání, ale nemít prostředky, které by mu to fakticky umožnily. Oponenti libertariánství proto často kladou větší důraz na Pozitivní práva a materiální podmínky autonomie.

Libertariánské teorie naproti tomu zpravidla přikládají větší váhu negativním právům. Argumentují, že vytvoření nároku člověka na určitý statek znamená zároveň vytvoření povinnosti někoho jiného tento statek financovat nebo poskytnout, což samo vyžaduje ospravedlnění.

Spor zde proto není jen o významu svobody, ale také o tom, zda může nedostatek prostředků vytvářet vymahatelný nárok na práci nebo majetek jiné osoby.

Problém katastrofických a krajních situací

Silně deontologické libertariánské teorie čelí otázce, zda mají být vlastnická práva absolutní i v mimořádných situacích.

Pokud by například drobné porušení něčího majetkového práva bylo jediným způsobem, jak zachránit velké množství lidských životů, může absolutní zákaz takového jednání působit protiintuitivně. IEP podobný problém popisuje prostřednictvím případů snadné záchrany, kdy lze dosáhnout velmi velkého prospěchu za velmi malou cenu.

Libertariáni mohou odpovědět různě:

• připustit výjimky pro stav krajní nouze,
• odmítnout absolutní interpretaci práv,
• umožnit zásah s následnou povinností plné kompenzace,
• nebo trvat na tom, že užitečnost sama o sobě neopravňuje porušovat práva nevinného člověka.

Právě tyto případy ukazují rozdíl mezi deontologickým a konsekvencialistickým libertariánstvím.

Proveditelnost bezstátní společnosti

Kritika anarchokapitalismu se často soustředí na to, zda by konkurenční systémy práva a bezpečnosti zůstaly skutečně konkurenční a mírové.

Otázky zahrnují například:

• co se stane, pokud bezpečnostní agentury používají rozdílné právní normy,
• kdo rozhodne spor mezi jejich klienty,
• zda silnější agentury nevytvoří kartel,
• zda se největší bezpečnostní organizace postupně nestane novým státem,
• jak bude zajištěna obrana před zahraničním státem,
• jak budou chráněni lidé, kteří si bezpečnost nemohou dovolit.

Anarchokapitalistická literatura navrhla řadu modelů založených na arbitráži, pojištění, reputaci a polycentrickém právu. Přímých empirických důkazů o fungování úplného anarchokapitalistického uspořádání v moderní postindustriální společnosti je však málo, což IEP uvádí jako jednu z hlavních námitek proti tomuto směru.

Selhání trhu versus selhání státu

Část libertariánské odpovědi na kritiku lze shrnout odmítnutím klamu nirvány.

Zjištění, že trh má určitý problém, samo o sobě ještě nedokazuje, že státní zásah povede k lepšímu výsledku. Stejně tak zjištění, že stát selhává, nedokazuje, že trh automaticky problém vyřeší.

Relevantní otázkou není, zda je některé uspořádání dokonalé, ale která z reálně dostupných alternativ vede při započtení svých vlastních pobídek, informačních omezení a rizik ke vhodnějším výsledkům.

Právě tuto symetrii zdůrazňuje Teorie veřejné volby, která aplikuje analýzu motivací a pobídek nejen na podnikatele a spotřebitele, ale také na voliče, politiky a byrokracii.

Libertariánská kritika státu tedy nemusí spočívat v tvrzení, že trhy nikdy neselhávají. Často spočívá spíše v požadavku, aby byly se stejnou přísností analyzovány také instituce navrhované jako řešení selhání trhu.

Častá nedorozumění a upozornění

Protože libertariánství zahrnuje několik různých filozofických tradic, bývá někdy redukováno na tvrzení, která platí pouze pro některé jeho směry nebo neplatí vůbec.

„Libertariánství znamená, že si každý může dělat cokoli.“

Ne. Libertariánská svoboda je omezena právy ostatních lidí. Spor se vede právě o to, co tato práva zahrnují a kdy je lze legitimně vymáhat.

„Co je dobrovolné, je podle libertariánů automaticky morálně správné.“

Ne. Dobrovolnost je především kritériem legitimity použití donucení. Člověk může dobrovolné jednání považovat za hloupé, škodlivé, nezodpovědné nebo nemorální a současně odmítat jeho zákaz.

„Libertariáni jsou proti pravidlům.“

Ne. Libertariánské společnosti mohou obsahovat velké množství pravidel, smluv, komunitních norem a právních institucí. Spor se týká zejména způsobu jejich vzniku, souhlasu dotčených osob a legitimity jejich násilného vymáhání.

„Libertariánství je anarchokapitalismus.“

Ne. Anarchokapitalismus je pouze jedním z libertariánských směrů. Minarchisté například stát nezavrhují.

„Libertariánství je Rakouská ekonomická škola.“

Ne. Rakouská škola je ekonomická tradice, zatímco libertariánství je politická a morální filozofie. Jejich historické a personální propojení je silné, nejde však o totožné pojmy.

„Libertariánství znamená podporovat velké korporace.“

Ne. Podpora soukromého vlastnictví neznamená podporu konkrétních vlastníků nebo podniků. Libertariáni mohou silně kritizovat firmy využívající dotace, politická privilegia, regulace omezující konkurenci nebo systém Too big to fail.

„Libertariánství předpokládá, že lidé jsou dokonale racionální.“

Ne. Skepticismus vůči centralizované moci může naopak vycházet právě z předpokladu, že lidé jsou omylní, mají omezené informace a podléhají vlastním zájmům. Libertariánská otázka pak zní, proč by lidé po vstupu do politických institucí měli tyto vlastnosti přestat mít.

„Libertariánství je nutně sobecká filozofie.“

Libertariánství neurčuje, kolik má člověk věnovat rodině, přátelům, charitě nebo komunitě. Omezuje především prostředky, kterými může své cíle prosazovat vůči ostatním. Dobrovolná solidarita je s libertariánstvím plně slučitelná.

„Libertariáni odmítají pomoc chudým.“

Libertariánská kritika se zpravidla týká nuceného financování nebo státního způsobu poskytování pomoci, nikoli samotného cíle pomoci lidem v nouzi. Jednotlivé směry se však výrazně liší v tom, zda připouštějí určitou formu veřejného sociálního zabezpečení.

„Libertariánství je prostě pravice.“

Tržní libertariánství bývá kvůli ekonomickým postojům řazeno napravo, historické i současné libertariánské tradice jsou však širší. Existuje také levicové libertariánství, mutualismus a antiautoritářský anarchismus.

„Libertariánský princip poskytuje jasnou odpověď na každý problém.“

Ne. Princip neagrese, Sebevlastnictví nebo dobrovolnost mají význam pouze společně s teorií o tom, kdo má jaká práva a odkud tato práva pocházejí. Proto se libertariáni mohou rozcházet v otázkách interrupce, duševního vlastnictví, práv dětí, migrace, externalit nebo původního přivlastnění majetku.

„Odmítnutí státního řešení znamená tvrdit, že problém neexistuje.“

Ne. Libertarián může uznávat existenci chudoby, kriminality, znečištění, monopolní moci nebo jiného společenského problému a zároveň zpochybňovat, zda je státní zásah legitimním nebo účinným způsobem jeho řešení.

Libertariánství v Česku

Libertariánské myšlení má v českém prostředí několik podob, od ekonomického liberalismu a minarchismu přes anarchokapitalismus a agorismus až po kryptoanarchismus a antiautoritářské anarchistické směry.

Historii, organizace, osobnosti, politické projekty, vzdělávací iniciativy, bitcoinové a kryptoanarchistické prostředí i vzájemné vztahy těchto proudů podrobněji popisuje samostatné heslo Česká libertariánská scéna.

Pro pochopení českého prostředí je důležité nezaměňovat libertariánství s jednou konkrétní organizací, politickou stranou nebo osobností. Stejně jako v zahraničí jde o ideově různorodé prostředí, v němž existují významné spory jak o cílové společenské uspořádání, tak o prostředky, kterými má být dosaženo.