Antikapitalismus

Toto heslo je zatím rozepsané. Libertypedie se plní postupně — text níže nemusí být úplný a neměl by se citovat jako hotový obsah encyklopedie.

Grafitti na střeše parkovacího domu v americkém Minneapolis, kde byl skupinou šerifů zastřelen Winstona Boogie Smith Jr.

Antikapitalismus je souhrnné označení pro myšlenkové směry, politická hnutí a postoje, které odmítají kapitalismus nebo usilují o překonání jeho základních institucí. Hlavním terčem jejich kritiky může být soukromé vlastnictví výrobních prostředků, námezdní práce, úročené půjčky, podřízení výroby zisku, koncentrace hospodářské moci nebo propojení velkého podnikání se státem. Antikapitalismus tedy nelze pokládat za jednotnou ideologii: zastřešuje celou řadu přístupů od obhajoby centrálního plánování, přes demokratický socialismus či dělnické samosprávy (tzv. syndikalismus) až po radikální obhajobu svobodného trhu. Rozdíly mezi těmito přístupy se týkají pouze navrhovaných řešení, ale i samotného definičního vymezení pojmu kapitalismus.

Libertariáni a zejména anarchokapitalisté argumentují, že antikapitalisté v jádru kritizují především problémy, které jsou způsobeny státem a politickou mocí spíše než kapitalismem a jeho určujícími vlastnostmi. Jejich oponentura poukazuje na to, že pokud je kritika kapitalismu dovedena do důsledků, ve skutečnosti se pod ní skrývá nevědomá kritika samotného systému států. Libertariáni se tak s antikapitalisty paradoxně shodují v identifikaci některých společenských problémů, typicky se však rozcházejí v návrzích na jejich řešení.

Definice kapitalismu & cíle kritiky

Kapitalismus lze v minimalistickém vlastnickém vymezení chápat jako hospodářský systém založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Přestože na tomto základu panuje všeobecná shoda, nejedná se o definici, kterou by všechny teoretické tradice a přístupy považovaly za kompletní a plnohodnotnou. Ludwig von Mises například spojuje kapitalismus se společenskou dělbou práce a tržní koordinací za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Rothbard zase v eseji A Future of Peace and Capitalism výslovně upozorňuje na rozdílné významy kapitalismu a odlišuje svobodný tržní kapitalismus od kapitalismu státního. Ani u něj tedy není terminologická situace vyčerpána pouhým konstatováním soukromého vlastnictví. V Marxově a Leninově pojetí je pro kapitalismus určující zejména vztah mezi vlastníky výrobních prostředků a námezdními pracovníky.

V běžném popisu historických i současných ekonomik se proto kapitalismus vymezuje následovně:

Definice

Hospodářský systém, v němž převažuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tržní koordinace výroby a směny s významnou úlohou investování kapitálu, zisku a námezdního zaměstnávání.

V tomto mainstreamově přijímaném pojetí tedy není kapitalismus podmíněn absolutní privatizací všech statků a všeobecným soukromým vlastnictvím, ale označují se za něj i takové systémy, kde existuje různá míra státní regulace, přerozdělování a veřejného vlastnictví.

Pro snaze o pochopení antikapitalistických přístupů je proto důležité rozlišovat nejméně tři roviny kritiky, které se mohou vzájemně překrývat.

1. Kapitalismus jako institucionální princip

Kritika směřuje vůči soukromému vlastnictví produktivního majetku, námezdní práci nebo soukromému přivlastňování zisku. Za zdroje této kritiky lze považovat zejména: marxistický komunismus, marxistický leninismus, trockismus, maoismus, anarchokomunismus, anarchistický kolektivismus, anarchosyndikalismus, demokratický socialismus, tržní socialismus, mutualismus, ekosocialismus, komunalismus, hnutí Nerůst, distributismus a další.

2. Kapitalismus jako historicky existující řád

Kritika směřuje vůči konkrétním lidským společnostem, v nichž se trhy prolínají se státní mocí, privilegii a dědictvím násilných zásahů. Za zdroje této kritiky lze považovat zejména: zapatismus, alterglobalizační hnutí, antikapitalistický antiimperialismus, antikapitalistické dekoloniální proudy, hnutí Nerůst a další.

3. Kapitalismus jako způsob života

Kritika směřuje vůči konzumerismu a komercializaci vztahů, nadspotřebě, fast fashion, infotainmentu, ekonomice pozornosti, soutěživosti a posuzování lidské hodnoty podle ekonomického výkonu. Za zdroje této kritiky lze považovat zejména: frankfurtskou školu, situacionismus, hnutí Nerůst, antikonzumerismus, freeganismus, distributismus a další.

Jednotlivé kritické tábory se mohou ve svých názorech překrývat a zasahovat do ostatních rovin, žádná z těchto rovin ovšem automaticky nevyplývá z ostatních. Člověk může odmítat konzumní životní styl, a přitom obhajovat tržní ekonomiku. Může podporovat podnikání a současně odmítat státní záchrany bank. A může přijímat obchod i peníze, ale požadovat, aby podniky ovládali jejich zaměstnanci.

V užším slova smyslu se tak za antikapitalismus obvykle považuje snaha o systémové překonání kapitalismu. Samotné požadavky (například) vyššího zdanění, základního nepodmíněného příjmu nebo přísnější ochrany zaměstnanců samy o sobě nemusí znamenat antikapitalistické postoje. Rozhodující je, zda se požadavky dotýkají úpravy fungování systému, nebo změny jeho základních vlastnických a mocenských vztahů.

Historický vývoj antikapitalismu

Kritika bohatství, lichvy a obchodního sobectví je výrazně starší než moderní kapitalismus. Tyto postoje však nelze bez dalšího ztotožňovat s antikapitalismem: odsuzování chamtivosti sice existuje od počátků lidské civilizace, samo o sobě však ještě není teorií hospodářského systému.

Moderní antikapitalismus se rozvíjel zejména v souvislosti s industrializací a vznikem rozsáhlé vrstvy námezdních pracovníků. Reagoval na nejistotu obživy, pracovní podmínky, nerovnost i proměnu tradičních komunit. Raní socialisté, například Robert Owen a Charles Fourier, hledali alternativy v kooperativním uspořádání výroby a společnosti. Marx s Engelsem následně zasadili kritiku kapitalismu do teorie třídního konfliktu a historické změny.

V Manifestu komunistické strany z roku 1848 přiznávali Marx a Engels kapitalismu mimořádnou schopnost rozvoje výrobní síly a propojování svět. Současně ale tvrdili, že kapitalismus plodí třídní antagonismus a společenské i ekonomické krize. Antikapitalistická tradice se pak dále rozvětvila. Část usilovala o politické převzetí státní moci, jiná kromě kapitalismu odmítala i samotný stát. Anarchisté jako Michail Bakunin a Petr Kropotkin nepovažovali nahrazení soukromých zaměstnavatelů státní správou za dostatečné osvobození. Spor o stát, centralizaci a prostředky změny se proto stal jednou ze zásadních dělicích linií celého antikapitalismu.

Ve 20. století se proti kapitalismu postavily režimy sovětského typu, jejichž hospodářství bylo založeno na rozsáhlém státním vlastnictví a centrálním plánování. Vedle těchto přístupů ovšem přetrvávaly demokratické, samosprávné a protiautoritářské proudy. Negativní zkušenost s politickou represí a mocí stranické byrokracie posílily debaty o tom, zda zestátnění skutečně zaručuje spravedlivou společenskou kontrolu, anebo pouze změnu skupiny, která rozhoduje o výrobě.

Od konce 20. století dostala kritika kapitalismu výraznou podobu v protestech proti korporátní globalizaci, například při zasedání WTO v Seattlu roku 1999. V rámci těchto hnutích se spojovali socialisté, anarchisté, odboráři i ekologičtí aktivisté; ne všichni nicméně odmítali trh nebo mezinárodní obchod jako takový. Hnutí Occupy v roce 2011 zdůraznilo nerovnost a moc finančního sektoru. V současných debatách se k těmto tématům přidávají témata jako genderová rovnost, klimatická změna, péče, bydlení a moc digitálních platforem.

Hlavní argumenty proti kapitalismu

Vykořisťování a rozdělení výnosů

V Marxově pracovní teorii hodnoty prodává pracovník svoji pracovní sílu, jejímž užíváním však produkuje vyšší hodnotu, než jakou činí její peněžní hodnota vyjádřená mzdou. Tento rozdíl pak vede ke vzniku tzv. nadhodnoty, kterou si zaměstnavatel neoprávněně ponechává sám pro sebe. V tomto pojetí tedy nemusí vykořisťování znamenat pouhé porušování pracovních smluv nebo vyplácení nižší než minimální mzdy: Marx pokládá vykořisťování za neoddělitelnou součást vztahu mezi kapitalistou a námezdním pracovníkem.

Libertarianismus

Marxovu pracovní teorii hodnoty vyvrátil ekonom Carl Menger již v roce 1871 ve své přelomové knize Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (Zásady národohospodářské nauky), kde spolu s W. S. Jevonsem a L. Walrasem rozpoutal tzv. marginalistickou revoluci. Autoři společně vyvrátili stávající představy o tom, že hodnota zboží je určena množstvím práce či náklady vynaloženými na výrobu a Menger v textu představil svoji subjektivní teorii hodnoty. Mengerova protirgumetnace stála na několika pilířích a námitkách: Hodnota statků není jejich inherentní a trvalou vlastností. Hodnotu věcem přisuzují pouze lidé a pro konkrétního spotřebitele má statek či služba právě takovou hodnotu, nakolik dobře dokáže uspokojit spotřebitelovy aktuální potřeby. Užitek vzniklý spotřebováním statku je pro každého člověka odlišný. Pokud dělník stráví 100 hodin kopáním díry a jejím opětovným zasypáváním, výsledná práce nepřinese nikomu žádný užitek a nemá tak jakoukoli hodnotu, přestože pracovník do činnosti vložil obrovské množství času a práce. Tento myšlenkový experiment elegantně dokazuje, že hodnota na práci nezávisí. Naopak existuje celá řada statků, které mají pro člověka obrovskou hodnotu, a to i tehdy, když na jejich vznik nebylo vynaloženo téměř žádné lidské úsilí. Věci jako přírodní diamanty, pravé perly, kovy ze spadlých meteoritů nebo pozemky mají mnohdy větší hodnotu než zboží, na jehož výrobu byly vynaloženy desítky hodin práce. Dosavadní teorie prohlašovaly, že náklady práce určují cenu zboží. Menger se rozhodl kauzalitu obrátit a ukázal pravý opak: očekávaná cena zboží (založená na subjektivním hodnocení spotřebitelů) určuje, kolik peněz a práce je výrobce vůbec ochoten investovat do výroby. Mengerův žák Eugen von Böhm-Bawerk podrobil Marxovo dílo ještě tvrdší kritice a svou obšírnou argumentací definitivně vyvrátil ekonomické pilíře marxismu. Svoji analýzu publikoval v roce 1896 v eseji Zum Abschluss des Marxschen Systems (Karl Marx a konec jeho systému), kde reagoval na vydání třetího dílu Marxova Kapitálu. Böhm-Bawerk odhalil v prvním dílu Kapitálu zásadní logický rozpor. Marx ve spisu tvrdil, že hodnotu zboží určuje výhradně množství práce, z čehož následně vyvozoval, že kapitalisté bohatnou pouze z nadhodnoty a vykořisťování. Pokud by to byla pravda, pak by odvětví zaměstnávající obrovské množství lidských dělníků musela mít obrovské zisky, zatímco plně zautomatizované továrny s minimem dělníků by musely být téměř neziskové. V praxi však k takovým výsledkům nedochází. Marx se tuto nekonzistenci pokusil vyřešit ve třetím dílu Kapitálu, kde tvrdil, že se zboží neprodává za svoji hodnotu, nýbrž za výrobní ceny, které se v konkurenčním prostředí průměrují. Böhm-Bawerk zareagoval reagoval nekompromisně: pokud se zboží na trhu neprodává za hodnotu odpovídající odpracovaným hodinám, pak pracovní teorie hodnoty selhává a Marx popírá sám sebe. První díl Kapitálu začínal kategorickým a dogmatickým prohlášením, kde spojoval hodnotu s prací; když později zjistil, že realita funguje odlišně, raději svou vlastní teorii ohnul, čímž ji ale rozvrátil její vnitřní logiku. Marx tvrdil, že kapitalistův zisk je nezasloužený, neboť pochází z nadhodnoty, která je ukradena dělníkům. Böhm-Bawerk ovšem poukázal na faktor, který Marx zcela ignoroval: čas. Böhm-Bawerk zavedl vlastní koncept časové preference. Konstatoval, že lidé mají sklon preferovat okamžitý zisk před ziskem budoucím. Dělníci preferují okamžitý a jistý zisk, protože si potřebují vydělat na živobytí. Kapitalisté naproti tomu kupují stroje a materiál a vyplácejí dělníky v očekávání budoucích zisků. Tyto zisky jsou ovšem nejisté a kapitalista tak neustále čelí riziku ztráty či krachu. Vyšší zisk oproti zaměstnancům je tak kompenzací za trpělivost a podstupované riziko.

Po vyvrácení pracovní teorie hodnoty se část antikapitalistické kritiky od Marxových závěrů odklonila. Soudobé teorie vykořisťování se však opírají o jiné argumenty. Upozorňují zejména na predátorské využívání cizí zranitelnosti. Příkladem může být nabídka práce za krajně nedůstojných podmínek (vysoké nasazení, rizikové pracoviště, nízký plat, vysoká psychická náročnost,...), kterou uchazeč přijme například jen proto, že se nachází v krajní nouzi, kdy žádné jiné pracovní místo není v daný moment k dispozici, nebo na něj dotyčný nemá dostatečnou kvalifikaci.

Libertariáni zpochybňují již vymezení samotného konceptu vykořisťování. Vykořisťování je obvykle definováno jako nespravedlivé využívání cizí práce či zdrojů pro vlastní prospěch a bez adekvátní odměny. Problémem této definice ovšem je, že používá dva vágní a nejednoznačné pojmy – nespravedlivý a adakvátní. Tato slova jsou v praxi velmi relativní. Martin Urza, přední český popularizátor anarchokapitalismu ilustruje problém konceptu vykořisťování na svém oblíbeném myšlenkovém experimentu.

Představme si, že na planetu Zemi přiletí vesmírná loď neznámé a technologicky vyspělé mimozemské rasy. Mimozemšťané nabídnou lidem přechodnou práci na svém kosmickém korábu a slíbí jim za to plat ve výši 1 intergalaktického kreditu za každou odpracovanou hodinu. Celkově pak mají zaměstnanci na lodi odpracovat 6 hodin každý den. Vyjde najevo, že 1 intergalaktický kredit má na Zemi hodnotu, která se blíží ekvivalentu 10 000 korun, a tak se lidé začnou o pracovní pozici nadšeně ucházet. Brzy se však uvnitř kosmické lodi rozhoří protesty. Skupině mimozemšťanů se pracovní podmínky nelíbí a začnou hlasitě kritizovat vykořisťování lidského druhu. V rámci jejich galaktické kultury totiž minimální plat činí 10 intergalaktických kreditů za hodinu a maximální pracovní doba je stanovena na 3 hodiny za den. Otázka zní, zda lze objektivně říci, že jsou lidští pracovníci skutečně vykořisťováni i když oni samotní vnímají podmínky jako akceptovatelné.

Nerovnost & reprodukce majetkové moci

Antikapitalisté zdůrazňují, že nerovné rozdělení majetku ovlivňuje nejen možnosti spotřeby, ale také přístup ke vzdělání, kariérní příležitosti, existenční jistotu, možnosti investování a schopnost odmítnout nevýhodné pracovní či obchodní podmínky. Majetkové zázemí například umožňuje věnovat více času studiu, překlenout období bez příjmu nebo podstoupit podnikatelské riziko, aniž by neúspěch bezprostředně ohrozil základní životní potřeby.

S tím souvisí sociologický koncept kumulativní neboli akumulované výhody: počáteční výhoda může usnadnit získávání dalších příležitostí a zdrojů, které původní náskok dále zvětšují. Obdobně se mohou kumulovat i nevýhody. Například lepší vzdělávací podmínky mohou přispět k lepším studijním výsledkům, které následně usnadní přístup k výběrovému vzdělání a profesním příležitostem. Jde tedy o mechanismus, který přispívá k prohlubování rozdílů rozdíly mezi jednotlivci či skupinami v dlouhodobém časovém horizontu.

Libertarianismus

Otázka původu a nabytí majetku Pro libertariány je při kritice majetkových nerovností nejdůležitějším aspektem původ zbohatnutí a způsob jeho nabytí. Pokud aktéři bohatnou skrze dobrovolnou směnu, výrobu, spoření nebo třeba předáváním dědictví, má jejich status odlišnou morální váhu oproti případu, kdy by ke svému majetku přišli skrze násilí a porušování vlastnických práv (nevolnictví a otroctví, rabování, loupež, invaze, anexe, podvod, konfiskace,...). Pokud bohatství vzniklo tímto predátorským způsobem a následně se drží v rodové linii, libertariáni jako například Robert Nozick řeší způsoby náprav těchto historických křivd. Libertariánská obhajoba vlastnických práv tedy neznamená automatickou obhajobu současného rozdělení majetku. Nozick do své teorie zahrnuje vedle principů spravedlivého nabytí a převodu také princip nápravy nespravedlnosti a historických křivd. Ten se týká i situací, kdy následky někdejšího bezpráví přetrvávají a ovlivňují postavení potomků původních aktérů. Dědictví samo tedy nezaručuje legitimitu majetkového nároku; Nozick nicméně varuje před automatickým přenášením osobní viny předků na jejich potomky. Úplný postup nápravy těchto křivd Nozick nepředložil, otevřel však otázky určení oprávněného nároku poškozených a vymezení povinností těch, kdo z historických křivd těží. Upřesnění problému rozevírajících se nůžek Je pravda, že nůžky mezi bohatými a chudými se v různých obdobích a regionech nadále rozevírají, rostoucí nerovnost nicméně ještě neznamená zhoršování životních podmínek chudších lidí. Zajímavé je pozorovat rozdíly mezi absolutní a relativní chudobou. Absolutní chudoba se posuzuje vůči určitému reálnému životnímu minimu, zatímco relativní chudoba vyjadřuje nedostatek prostředků ve vztahu k běžné příjmové úrovni dané společnosti. Materiální podmínky chudších lidí se proto mohou zlepšovat, přestože nadále zůstávají relativně chudí. Také růst rozdílů mezi bohatými a chudými může doprovázet celkový růst životní úrovně obou skupin. Lidé, kteří jsou podle současných měřítek relativní chudoby považováni za chudé, mají ve skutečnosti více reálného materiálního zázemí a majetku, než lidé, kteří byli za chudé považováni o několik dekád nazpět. Analýza think-tanku Heritage Foundation z roku 2011 uvádí, že přibližně 80 % chudých domácností mělo klimatizaci, 74 % automobil nebo nákladní vůz, 31 % nejméně dvě vozidla a 42 % dokonce své vlastní bydlení. Přístup k internetu tehdy mělo přibližně 43 %. Domácnost sice stále nemusí mít dostatečné příjmy na nečekané výdaje, starší automobil, lednice, počítač a další majetek jsou přesto zlepšením kažododenního života, které představuje zlepšení oproti poměrům chudých lidí v nedávné minulosti. Nerovnosti jako vlastnost světa i člověka Libertariáni podotýkají, že majetkové nerovnosti, které vznikají výše zmíněnými legitimními způsoby, nejsou samy o sobě problémem, nýbrž nevyhnutelnou vlastností světa. Lidé si nemohou být rovni již z podstaty věci, protože každý člověk disponuje unikátní kombinací charakterových vlastností, znalostí, schopností a dovedností. Určité osobnostní znaky pak spíše korelují s vyšším bohatstvím (například charisma, inteligence, disciplinovanost, síla, krása apod.). Rovnost práv tedy neznamená totožnost schopností, preferencí ani životních výsledků. I kdyby existoval způsob, jak všechno světové bohatství rovnoměrně rozdělit mezi všechny aktéry, rozdíly mezi lidmi by s časem vedly k obnovení majetkové nerovnosti. Robert Nozick tuto námitku ilustruje příkladem populárního basketbalisty Wilta Chamberlaina: dobrovolné platby diváků za zhlédnutí zápasu košíkové mohou původně rovné rozdělení změnit, aniž by samotnými převody byla porušena něčí práva. Trvalé zachovávání přesné majetkové rovnosti by podle této argumentace vyžadovalo opakované zásahy do nakládání s majetkem, které však nejsou automaticky obhajitelné a vyžadují robustní argumentaci. Lze též předpokládat že v případě nalezení mechanismu, který by majetkové rozdíly dlouhodobě vyrovnával, by lidé přesunuli svou pozornost k jiným nerovnostem. Předmětem debat by se tak mohlo stát např. privilegium atraktivity (beauty privilege), zdravého těla (able-bodied privilege), duševního zdraví (mental health privilege), anebo rozdíly v inteligenci, vědomostech, zručnosti, rychlosti, vzrůstu apod. Potenciální „narovnávání“ takových přírodou daných rozdílů pro libertariány představuje neakceptovatelnou dystopickou formu sociálního inženýrství. Murray Rothbard před podobným uvažováním varoval ve své eseji Egalitarianism as a Revolt Against Nature a odkazoval se k povídce Kurta Vonneguta s názvem Harrison Bergeron, kde bylo absolutní rovnosti mezi lidmi dosahováno skrze cílené hendikepování (zátěžové vesty pro silné, rušičky myšlenek pro inteligentní, zohyzďující masky pro krásné,…) Rothbard tím ilustroval svou ústřední námitku, že důsledné potlačování lidských odlišností ohrožuje svobodu a individualitu. Zásadním bodem libertariánské kritiky je tak otázka, kde a proč by se měly zastavit rovnostářské požadavky, pokud by se za nežádoucí považovala každá výhoda jednoho člověka oproti druhému. Role závisti a sociálního srovnávání Libertariáni a jiní kritici rovnostářství upozorňují na úlohu a vliv lidské závisti. Teorie sociálního srovnávání říká, že lidé nehodnotí svoji životní situaci nezaujatě, nýbrž skrze srovnávání s ostatními. Na tom je postaven argument, že odpor k majetkovým rozdílům nevychází pouze z deklarované starosti o blaho druhých, ale je ovlivněn i závistí a subjektivní nelibostí nad tím, že se druhým daří lépe. Se závistí souvisí také tzv. krabí efekt či krabí mentalita (anglicky crab mentality či crabs in a barrel). Název vychází z metafory krabů ve kbelíku, kteří stahují zpět každého jedince, který se pokusí vylézt ven. V lidských vztazích označuje jednání, při němž lidé brání druhým v úspěchu či společenském nebo majetkovém vzestupu. Některým lidem proto začne osobní životní situace vadit až v moment, kdy jsou svědky náhlého vzestupu jiných lidí ve svém okolí. Studie sociálního psychologa Davida Sznycera a kolegů z roku 2017 ukázala, že podpora přerozdělování souvisela nejen s deklarovaným soucitem, ale i se závistí a očekávaným osobním prospěchem. Pozoruhodným zjištěním bylo, že 14–18 % účastníků amerického, indického a britského vzorku preferovalo vyšší zdanění bohatých i tehdy, když v zadání průzkumu jasně stálo, že dané řešení přinese chudým menší finanční pomoc. Podobné studie, které operují s dotazníkovým šetřením a sebehodnotícími škálami, nicméně narážejí na zásadní metodologická omezení. Odpovědi respondentů jsou zkresleny sociální žádoucností, která vede k zamlčování negativních vlastností (jako je závist) a vyzdvihování těch pozitivních (jako je sucit), neboť lidé se chtějí (ať vědomě či nevědomě) prezentovat v příznivějším světle. Zvláště u citlivých společenských témat jde o dobře doloženou slabinu dotazníkových výzkumů. Lidé též mají omezený vhled do vlastních motivů. Uváděné odpovědi mohou být sice upřímné, ale přesto nepřesné. Navíc mohou existovat výrazné rozdíly mezi deklarací hodnot a reálným jednáním. Vyjádřit podporu pomoci druhým v rámci teoretického výzkumu je něco jiného než skutečné obětovat vlastní peníze, čas nebo výhody. Příliv zvedá všechny lodě Generování bohatství ve společnosti nelze považovat za tzv. hru s nulovým součtem (zero-sum game) – tedy situaci, kdy jeden aktér získává na úkor druhého. Bohatnutí bohatých není pro chudé přímou ztrátou. Naopak. Existuje metaforické přísloví „příliv zvedá všechny lodě“, které vyjadřuje, že celkový ekonomický růst a hromadění bohatství pomáhají všem účastníkům (i když nerovnoměrně) a nikoli pouze těm jednotlivcům, kteří zisk vytvářejí. Výroba, inovace a spolupráce mohou zvětšovat množství dostupných statků a služeb i jejich kvalitu. Bohatnutí bohatých proto samo o sobě neznamená, že chudí o něco přicházejí. Dokonce i pokles jejich procentního podílu na celkovém bohatství může doprovázet růst jejich vlastního majetku a životní úrovně. Pokud například vizionářský podnikatel nebo firma uvede na trh užitečnou inovativní technologii, může sice získat značný zisk, ale implementace dané technologie zároveň může zvyšovat celkovou životní úroveň ve společnosti a přinášet zákazníkům dostupnější a kvalitnější výrobky, úsporu času nebo nové možnosti vlastního zbohatnutí. Inovace mohou přinášet pozitivní externality, tedy užitek pro třetí osoby, který není plně zachycen v ceně příslušné transakce. Výzkum například rozšiřuje zásobu poznatků, na něž mohou navazovat další vynálezci a podnikatelé. Příkladem může být rozšíření umělé inteligence a jazykových modelů. Mnohé z nich jde používat i v bezplatné podobě a využít jejich přínosu k vlastnímu vzdělání, podnikání či zvyšování kvalifikace na trhu práce. Přínos inovace tak může výrazně přesahovat příjem jejího původce. Dalším mechanismem je investování kapitálu v podobě akcií, dluhopisů apod. Majetek, kteří bohatí lidé vkládají do podnikání často financuje výrobní zařízení, rozšiřování provozu nebo vývoj nových technologií. Širší přínosy podnikání mohou vznikat rovněž offshoringem, přesouváním části podnikových činností do zahraničí, a obecněji zahraničními investicemi. V hostitelských zemích mohou vznikat nová pracovní místa a zakázky pro místní dodavatele, docházet k rozšiřování technologických znalostí, manažerských postupů a pracovních dovedností. Tyto přínosy mohou přesahovat samotný zahraniční podnik, například když jeho zaměstnanci později využijí získané zkušenosti v domácích firmách nebo založí vlastní podnikání. Mnohé firmy též při své zahraniční činnosti budují a modernizují infrastrukturu, ať už dopravní, zdravotnickou či energetickou. Dochází k budování a modernizaci dálnic, železnic, přístavů a letišť, které mohou být následně využívány i místním obyvatelstvem a místními firmami. Nadnárodní korporace také často investují do místních rozvodných sítí, elektráren nebo optických kabelů, což stabilizuje energetiku a konektivitu pro celý přilehlý region. Zahraniční podniky mohou rovněž budovat a provozovat kliniky, nemocnice nebo preventivní zdravotní programy. Péče určená zaměstnancům se někdy rozšiřuje na jejich rodiny a okolní komunity. Konkrétním příkladem je společnost Firestone v Libérii: zpráva amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) z roku 2014 popisuje, že vedle zaměstnanců a jejich rodin poskytovala okolním komunitám také péči v souvislosti s porodem, běžné očkování, primární péči prostřednictvím mobilní zdravotnické jednotky a akutní ošetření. Přínosy zahraničního podnikání se tak mohou dostávat i k lidem, kteří nejsou jeho zaměstnanci ani přímými obchodními partnery.

Dalším terčem antikapitalistické kritiky je přenášení majetku a s ním spojeného vlivu napříč generacemi, zejména prostřednictvím dědictví. Dochází ke vzniku bohatých klanů a rodů, v nichž se bohatství koncentruje po celá staletí. Potomci bohatých rodičů získávají výhodnější výchozí podmínky, které nejsou výsledkem jejich vlastního úsilí. Vedle samotného dědictví mohou těžit z kvalitnějšího vzdělání, kontaktů, finančního zázemí nebo možnosti podstupovat podnikatelská rizika.

Libertarianismus

Je jistě pravda, že dědici bohatých rodičů se o své zvýhodnění žádným způsobem nezasloužili, podobně jako se geneticky zvýhodnění jedinci nezasloužili o svou krásu či sílu. V libertariánské kritice však vlastní zásluha příjemce není rozhodujícím kritériem legitimity nabytého majetku. Podobně jako u daru se zdůrazňuje především právo vlastníka rozhodnout, komu svůj legitimně nabytý majetek přenechá. Skutečnost, že se obdarovaný či dědic o získanou výhodu nezasloužil, podle tohoto pojetí sama o sobě neopravňuje ostatní k jejímu odebrání. Spor proto nespočívá pouze v hodnocení zásluh dědice, ale také v tom, jakou váhu přikládáme svobodě zůstavitele a vyrovnávání výchozích podmínek. Existence dědického systému nicméně přináší do společnosti jednu velkou výhodu – relativní stabilitu a předvídatelnost. Možnost dědictví má i potenciální motivační přínos: může prodlužovat horizont, v němž vlastník o svém majetku uvažuje. Pokud chce zabezpečit potomky nebo zajistit pokračování svého díla, má důvod část prostředků nespotřebovat a zachovat jejich hodnotu i pro dobu po své smrti. Tento mechanismus ekonomie označuje jako motiv zanechat dědictví (bequest motive). Předvídatelná pravidla předávání majetku mohou usnadňovat dlouhodobé plánování a kontinuitu podnikání. Pokud by například pomyslný bohatý miliardář ve stařeckém věku neměl žádné dědice, kterým by mohl majetek odkázat, existovala by vyšší pravděpodobnost, že se v posledních letech života rozhodne s majetkem naložit způsobem, který by mohl způsobit nepředvídatelnou společenskou újmu nebo škody. Vědomí blízkosti smrti totiž může motivovat k odhození zábran, které existují kvůli strachu ze společenského odsudku a veřejné kontroly. Podobný princip můžeme pozorovat u tzv. efektu chromé kachny, kdy se politici ke konci svého funkčního období uchylují ke krokům, které by na začátku jejich mandátu mohly být nerozumné či neakceptovatelné.

Moc zaměstnavatelů & skutečný rozsah volby zaměstnance

Kritika pracovních vztahů zdůrazňuje rozdíl mezi formálním právem odejít a skutečně dostupnými možnostmi. Zaměstnanec může být právně svobodný, ale současně existenčně závislý na příjmu, bydlení či pobytovém statusu spojeném s prací. Moc zaměstnavatele pak nelze podle kritiků posoudit pouze podle toho, zda byla smlouva podepsána dobrovolně (myšleno bez přímé fyzické hrozby).

V modelovém příkladu si můžeme představit čtyřicetiletou matku samoživitelku, která pracuje za minimální mzdu u poklady v supermarketu. Pokud je s pracovními podmínkami nespokojena, formálně sice může kdykoli podat výpověď a najít si jiné zaměstnání, v praxi je však tato možnost spíše hypotetická. Dotyčná si nemůže dovolit přechodné období nezaměstnanosti a alternativy na trhu práce budou vzhledem k její kvalifikaci velmi podobné (jiné supermarkety, psychicky náročná zaměstnání v call-centrech, vyčerpávající směny v továrnách).

Obhájci smluvní svobody odpovídají, že potřeba obživy sama o sobě neznamená, že ji konkrétní zaměstnavatel zavinil nebo že nabídka práce představuje formu donucení. Rozšiřování podnikání může přinášet nové nabídky pracovních míst a tím i zlepšovat možnost odmítnutí. V konkrétním případě je však důležité zkoumat konkurenci zaměstnavatelů, náklady změny práce a překážky samostatného podnikání. Pro obě strany tak může být relevantní otázka, jak zvětšit prostor pro odchod a samostatné rozhodování; liší se zejména v navrhovaných prostředcích.

• jsou to zejména státní regulace, které pracovníkům odebírají možné alternativy - nikdo nemůže začít jen tak podnikat ze dne na den

Koncentrace trhu a moc digitálních platforem

Další kritika se týká situací, kdy hospodářská soutěž nevede k trvale rozptýlené moci. Velké podniky mohou těžit z úspor z rozsahu, kontroly důležité infrastruktury nebo síťových efektů: služba je pro uživatele přitažlivější právě proto, že ji používá mnoho ostatních. U digitálních platforem mohou tyto mechanismy spolu s přístupem k datům ztěžovat vstup konkurence. Platforma navíc často nejen obchod zprostředkovává, ale také stanovuje pravidla, podle nichž se k zákazníkům dostávají ostatní podnikatelé.[30]

• stačí, aby dominantní hráč udělal pár nepopulárních rozhodnutí a jeho pozice se propadne - vizte TWITCH.TV a KICK
• konkurence nemusí být silná ani reálně přítomná, ale dominantní hráči musejí neustále myslet na možnost jejího bleskového vzniku

Na pracovním trhu se obdobný problém označuje jako monopsonní síla: zaměstnavatel má prostor snižovat mzdy pod úroveň, která by odpovídala intenzivnější soutěži o pracovníky. Nemusí přitom jít doslova o jediného zaměstnavatele. Význam mají také překážky mobility, hledání práce nebo omezená zaměnitelnost pracovních míst. OECD upozorňuje, že tato moc může vést k nižším mzdám i zaměstnanosti.[29]

Antikapitalisté v těchto jevech mohou spatřovat tendenci kapitálu soustřeďovat kontrolu. Protržní odpovědi zdůrazňují odstranění bariér vstupu a privilegií; část ekonomů obhajuje také soutěžní politiku. Samotná velikost firmy ovšem neprokazuje zneužití moci a samotná právní možnost vstupu na trh neprokazuje účinnou konkurenci. Je třeba zkoumat konkrétní překážky, chování firmy a možnosti zákazníků i pracovníků odejít.

Odcizení, konzumerismus a komodifikace

Marxovo odcizení označuje situaci, kdy se člověku vlastní pracovní činnost a její výsledky jeví jako něco cizího, podřízeného vnější moci. Práce se stává převážně prostředkem přežití a pracovník ztrácí kontrolu nad tím, co a jak vytváří. Kritika se tedy netýká pouze výše mzdy, ale také smyslu činnosti a možnosti sebeurčení.[17]

Komodifikace znamená proměnu věcí, činností či vztahů v předměty trhu. Kritici se ptají, zda by o přístupu ke vzdělání, péči nebo politickému vlivu měla rozhodovat kupní síla a zda tržní pobídky nenarušují hodnotu některých vztahů. Tato námitka může vést k omezení určitých trhů, aniž by nutně vyžadovala odmítnutí kapitalismu jako celku.[5,18]

Z druhé strany lze namítnout, že ekonomická svoboda umožňuje také neziskovou činnost, dobrovolnou skromnost nebo komunitní život. Obchodování samo nevyžaduje přesvědčení, že všechno hodnotné lze vyjádřit penězi. Silnější verze antikapitalistické námitky proto nespočívá v tvrzení, že lidé nemohou žít jinak, ale že soutěžní tlaky určité způsoby života soustavně zvýhodňují a jiné ztěžují.

Krize a finanční nestabilita

Antikapitalistické teorie často tvrdí, že krize nejsou pouze vnějšími poruchami jinak stabilního systému, ale vyrůstají z jeho běžného fungování. Jednotlivé výklady zdůrazňují například rozpory akumulace, nedostatečnou poptávku nebo zadlužování.

Vlivným nemarxistickým vysvětlením je Minskyho hypotéza finanční nestability: delší období příznivého vývoje může povzbudit stále rizikovější financování, a tím zvýšit křehkost systému. Tento argument nevyžaduje předpoklad všeobecné iracionality; nebezpečné pobídky se mohou rozvíjet i během zdánlivě úspěšného hospodaření.[19]

• Rakouská teorie hospodářského cyklu

Kritika finančního systému však není automaticky antikapitalistická. Stejná analýza může sloužit jako argument pro regulaci, změnu měnových institucí nebo omezení státních záruk. Pro hodnocení konkrétní krize je nutné oddělit soukromé rozhodování, pravidla úvěrování, měnovou politiku a očekávání veřejné záchrany. Obecné slovo kapitalismus takový rozbor nenahrazuje.

Ekologické náklady a tlak na růst

Ekologický antikapitalismus upozorňuje, že podnik může dosahovat soukromého zisku a současně přenášet škody na ostatní. Pokud znečištění nebo ničení ekosystémů není zahrnuto do jeho nákladů, tržní úspěch nemusí znamenat celkový společenský přínos. Radikálnější kritika tvrdí, že problém nespočívá jen v jednotlivých externalitách, ale v systémovém tlaku na expanzi.[16]

Tržně orientované odpovědi zdůrazňují odpovědnost za škodu, vymahatelné nároky poškozených, odstranění škodlivých dotací a inovace. Některé přístupy doplňují tyto nástroje o zpoplatnění emisí. Spor se týká toho, zda lze podobnými změnami dostatečně upravit pobídky, nebo zda je nutná hlubší proměna hospodářství.

Růst peněžně vyjádřené produkce není logicky totožný s růstem spotřeby každé suroviny. Zároveň samotná vyšší účinnost nezaručuje pokles celkové zátěže. IPCC uvádí příklady zemí s dlouhodobým poklesem emisí, ale také to, že tyto poklesy byly globálně převáženy růstem jinde.[20] Existence dílčího úspěchu tedy neprokazuje vyřešení ekologického problému; stejně tak není správné tvrdit, že pokles emisí v rostoucí ekonomice nemůže nastat.

Neplacená péče a sociální reprodukce

Ekonomika předpokládá, že někdo vychová další generaci, pečuje o nemocné a udržuje podmínky každodenního života. Tyto činnosti nejsou vždy placené a jejich význam nelze odvozovat od tržních příjmů. Feministická kritika upozorňuje, že jejich náklady mohou být nerovnoměrně přenášeny zejména na ženy.[13]

Fraser tento problém chápe jako vnitřní rozpor kapitalismu: tlak na placenou práci a akumulaci může oslabovat právě tu péči, na níž závisí reprodukce pracovní síly i společnosti. Sporné zůstává, zda jde o nezbytnou vlastnost kapitalismu, nebo o důsledek určité kombinace pracovních podmínek, rodinných norem a veřejné politiky.[13]

Historické vyvlastňování, kolonialismus a stát

Kapitalistické vlastnictví nevznikalo výhradně pokojnou směnou a spořením. Marxův výklad původní akumulacezdůrazňoval násilné oddělování lidí od prostředků obživy, zejména půdy, a význam koloniálního násilí. Jeho cílem bylo zpochybnit představu, že rozdíl mezi vlastníky a nemajetnými lze vysvětlit pouze rozdílnou pracovitostí.[21]

Tato námitka je důležitá i pro teorii vlastnictví založenou na dobrovolnosti. Pokud určitý majetkový titul pochází z prokazatelného vyvlastnění, samotná jeho dnešní právní platnost ještě neprokazuje legitimitu. Praktické otázky nápravy jsou však obtížné: je nutné určit poškozené, návaznost nároků a vztah mezi minulým bezprávím a současným vlastnictvím.

Antikapitalistický výklad často považuje násilí a stát za součást historického fungování kapitalismu. Libertariánský výklad může stejné události chápat jako porušení principů legitimního vlastnictví a svobodného trhu. Strany se tak mohou shodnout na odsouzení konkrétního násilí, a přesto se rozcházet v tom, co vypovídá o kapitalismu obecně.

• I Nozick například řeší legitimní nabytí vlastnictví a rád by napravil křivdu vzniklou hromaděním majetku skrze nevolnictví, otroctví,...

Kapitalismus, stát a politická privilegia

Jedním z nejdůležitějších sporů je otázka, zda je stát protiváhou kapitálu, jeho nástrojem, nebo institucí, jejíž vztah k podnikání se mění podle konkrétních podmínek. Jednoduchý obraz, podle něhož podnikatelé vždy chtějí volný trh a stát vždy chrání veřejnost, neobstojí.

Zavedeným firmám mohou prospívat dotace, cla, výhradní licence, záchranné balíčky nebo pravidla zvyšující náklady nových konkurentů. Dobývání renty označuje úsilí získat výhodu prostřednictvím ovlivňování pravidel a přerozdělování, nikoli vytvářením odpovídající nové hodnoty. Stiglerova teorie regulace ukázala, proč mohou organizované zájmové skupiny usilovat o regulaci ve svůj prospěch.[22]

Například nákladný licenční režim může sledovat bezpečnostní cíl a současně chránit zavedené poskytovatele před konkurencí. Smysluplná analýza musí zkoumat oba účinky. Z možnosti zneužití regulace nevyplývá, že každé pravidlo slouží pouze firmám; z deklarovaného veřejného účelu zase nevyplývá, že firmám nevytváří privilegium.

Antikapitalisté mohou propojení byznysu se státem chápat jako přirozený důsledek koncentrace ekonomické moci. Libertariáni mohou zdůrazňovat, že rozsáhlé politické pravomoci vytvářejí příležitosti tuto moc kupovat a využívat. Protržní postoj proto není totožný s podporou zájmů existujících podniků. Zrušení výsady může současně poškodit konkrétní firmu a rozšířit hospodářskou svobodu.

Liberální a libertariánská kritika antikapitalismu

Ekonomická kalkulace & rozptýlené znalosti

Ludwig von Mises namítal, že odstranění trhu s výrobními prostředky připravuje hospodářské rozhodování o peněžní ceny potřebné k porovnávání alternativních použití zdrojů. Technicky proveditelný projekt totiž nemusí být hospodářsky rozumný: stejné materiály a práci lze využít také jinde.

Friedrich Hayek zdůraznil, že relevantní znalosti nejsou soustředěny na jednom místě. Lidé mají dílčí, proměnlivé informace o místních okolnostech, potřebách a možnostech. Cenové změny umožňují přizpůsobovat jednání, aniž by každý musel znát všechny příčiny změny. Problém plánování proto nespočívá pouze ve výpočetním výkonu, ale také v získávání a využívání znalostí.

Tyto námitky nejpříměji míří na komplexní plánování bez trhů. Nelze je automaticky vztáhnout na každý antikapitalistický návrh: družstva obchodující za tržní ceny čelí jiné otázce než jednotná ekonomika bez trhu kapitálových statků. Současně ani existence cen neřeší všechny problémy, například škody nezahrnuté do nákladů nebo potřeby lidí bez kupní síly.

Pobídky, inovace a odpovědnost

Další námitka se týká vazby mezi rozhodováním a jeho důsledky. Soukromý vlastník může z úspěchu získat, ale může také přijít o investovaný majetek. Zisk a ztráta tak mohou podporovat hledání užitečných řešení a ukončování neúspěšných projektů.

Tento mechanismus oslabuje, pokud někdo získává výnosy soukromě, zatímco ztráty přenáší na ostatní. Obhajoba kapitalismu založená na odpovědnosti proto není konzistentní s automatickou obhajobou každé státní záchrany podniku.

Antikapitalistické alternativy zase musejí vysvětlit, kdo nese ztráty, jak se rozpoznává neúspěch a kdo může rozhodnout o změně. Zájem na dobrém výsledku nemusí mít výhradně podobu soukromého zisku, ale institucionální návrh nemůže spoléhat jen na trvalou obětavost všech účastníků.

Soustředění moci

Zestátnění může odstranit soukromého vlastníka, aniž by odstranilo podřízenost pracovníků. Pokud stejná moc kontroluje pracovní místa, bydlení, média i politický život, možnost odporu může být slabší než ve společnosti s více nezávislými centry rozhodování.

To je důvod, proč liberální kritika zdůrazňuje pluralitu vlastnictví a možnost odchodu. Je to však také důvod, proč část antikapitalistů odmítá státní socialismus a prosazuje decentralizaci. Zkušenost s autoritářskými režimy je relevantní pro posuzování centralizace a politických záruk, nikoli jako automatické vyvrácení každého návrhu zaměstnanecké samosprávy.

Vlastnická práva a svoboda sdružování

Z libertariánského hlediska je podstatné, zda se změna uskutečňuje dobrovolně. Dobrovolné družstvo, komunita či bezplatné sdílení jsou slučitelné se svobodou sdružování. Konflikt vzniká tehdy, pokud má být všem vnucen jediný způsob vlastnictví nebo zakázána vzájemně přijatelná námezdní spolupráce.

Stejný princip ovšem znamená, že podnikatel nemá nárok na zákaz konkurenčního družstva ani na státem zaručenou ziskovost. Debatu lze proto zpřesnit otázkou, zda navrhovaná společnost připouští dobrovolnou existenci odlišných uspořádání a možnost vystoupit z nich. Nadále přitom zůstává spor o legitimní nabytí majetku: požadavek dobrovolnosti sám nerozhodne, které vlastnické nároky jsou oprávněné.

Prosperita a snižování chudoby

Obhájci kapitalismu poukazují na produktivitu, inovace a rozšiřování materiálního blahobytu spojené s tržními ekonomikami. Výzkum Světové banky přisuzuje mezinárodnímu obchodu a zapojování do výrobních řetězců významnou úlohu v růstu příjmů a snižování chudoby, současně však upozorňuje na nerovnoměrné rozdělení přínosů.

Tyto výsledky je nutné interpretovat přesně. Například zpráva o čínském snižování chudoby zdůrazňuje hospodářskou transformaci, růst produktivity a otevřenost, ale také infrastrukturu, vzdělávání a cílenou veřejnou podporu.[28] Úspěch smíšené ekonomiky proto nelze jednoduše vydávat za důkaz čistého laissez-faire ani za důkaz nadřazenosti centrálního plánování.

Rostoucí životní úroveň představuje závažný argument proti tvrzení, že kapitalistický rozvoj musí všechny pracující absolutně ožebračovat. Sama však nevyvrací námitky týkající se rozdělení moci, ekologických nákladů nebo spravedlnosti: člověk se může mít materiálně lépe a současně považovat některé vztahy za neoprávněné.

Jak antikapitalistické argumenty posuzovat

Debata bývá nepřehledná zejména tehdy, když se zaměňuje kritika určitého jevu s vysvětlením jeho příčin. Vysoké ceny bydlení například mohou souviset s nedostatečnou výstavbou, atraktivitou lokality, úvěrovými podmínkami, vlastnickými poměry nebo regulací. Označení problému za kapitalistický samo neurčuje, který mechanismus je rozhodující ani jak jej napravit.

Užitečné je rozlišovat tři typy tvrzení: hodnotové stanovuje, co je žádoucí či spravedlivé; empirické tvrdí, jaké následky určitá instituce skutečně má; institucionální navrhuje, jak má fungovat alternativa. Závěr, že velká nerovnost je nežádoucí, ještě neprokazuje, že ji způsobuje právě soukromé vlastnictví ani že ji konkrétní reforma sníží bez závažných vedlejších dopadů.

Obě strany se mohou dopouštět klamu nirvány, pokud porovnávají nedokonalou skutečnost s idealizovanou alternativou. Reálné firmy není poctivé srovnávat s vševědoucím a nezištným plánovačem. Stejně tak nelze reálnou regulaci porážet poukazem na hypotetický trh, na němž nikdy nevznikají informační problémy, soukromá moc ani škody třetím stranám. Relevantní je srovnání proveditelných institucí za obdobných předpokladů o lidském jednání.

Slabou námitkou je také tvrzení, že člověk nemůže kritizovat kapitalismus, pokud používá telefon, pracuje pro firmu nebo nakupuje v supermarketu. Účast v existujícím systému sama o sobě jeho obhajobu neznamená. Smysluplnější je požadovat, aby navrhovaná alternativa vysvětlila, jak zachová žádoucí výsledky a odstraní kritizované problémy.

Stejně málo vysvětluje redukovat antikapitalismus na závist nebo obhajobu kapitalismu na chamtivost. Motivace jednotlivce nerozhoduje o platnosti argumentu. Podstatné je, co přesně kritizuje, jaké důkazy předkládá a jaké důsledky by mělo jeho řešení.

Antikapitalismus otevírá otázky po tom, kdo ovládá výrobu, jak vzniká majetek, co činí smlouvu svobodnou a které činnosti mají být koordinovány trhem. Jednotlivé odpovědi mohou směřovat k centralizaci i decentralizaci, k omezení trhu i jeho rozšíření. Pro věcné hodnocení je proto rozhodující konkrétní podoba argumentu a navrhovaných institucí, nikoli samotná antikapitalistická nálepka.