Strach

Vyděšená Wendy Torrance z filmu Osvícení (1980)

Strach je základní lidská emoce spojená s vnímáním hrozby, nebezpečí nebo možné újmy. Může měnit pozornost, tělesné reakce i jednání člověka a připravovat jej na vyhnutí se hrozbě, únik, obranu nebo jiné způsoby jejího zvládnutí.

Strach má významnou ochrannou funkci. Organismus, který dokáže rychle rozpoznat možné nebezpečí a přizpůsobit mu své chování, může mít vyšší šanci vyhnout se zranění nebo smrti. Stejné mechanismy však mohou ovlivňovat rozhodování i tehdy, když je hrozba nejistá, vzdálená, nesprávně vyhodnocená nebo pouze předpokládaná. Strach proto nemusí být ani „racionální“, ani „iracionální“ sám o sobě; záleží mimo jiné na tom, jak dobře vnímaná hrozba odpovídá skutečnosti a jak na ni člověk reaguje.

Definice

Strach je nepříjemný emoční stav spojený s vnímanou hrozbou, který může měnit pozornost, tělesné reakce a jednání člověka směrem k vyhnutí se nebezpečí nebo jeho zvládnutí.

Strach může ovlivňovat hodnocení rizika, sociální chování a vztah člověka k autoritě. Ve společenském a politickém prostředí může podporovat hledání ochrany, poslušnost, skupinové semknutí nebo přijetí bezpečnostních opatření, zároveň však může vést i k odporu či vyhýbání. Z hlediska svobody je důležité rozlišovat mezi strachem jako vnitřním psychickým stavem a strachem vyvolaným hrozbou jiného aktéra jako prostředkem donucení.

Strach a úzkost

V běžném jazyce se pojmy strach, obava a úzkost často překrývají. V psychologickém a neurovědním výzkumu se však strach a úzkost často rozlišují podle povahy hrozby.

Strach bývá spojován spíše s konkrétní, bezprostřední nebo předvídatelnou hrozbou, zatímco úzkost se častěji vztahuje k nejisté, vzdálené nebo obtížně předvídatelné možné hrozbě. Experimentální výzkum například rozlišuje krátkodobou reakci na předvídatelný nepříjemný podnět od déle trvající ostražitosti při hrozbě, u níž není známo, kdy nastane.

Toto rozlišení není absolutní. Strach a úzkost využívají částečně překrývající se mechanismy a skutečné lidské prožívání nemusí respektovat ostrou terminologickou hranici. Pro účely tohoto hesla se strachem rozumí především emoční reakce na vnímané ohrožení; dlouhodobé úzkostné poruchy nejsou hlavním tématem článku.

Jak strach vzniká

Strach začíná zpracováním informace, kterou organismus vyhodnotí jako relevantní pro možné ohrožení. Takovým podnětem může být bezprostředně přítomné nebezpečí, informace o možném budoucím nebezpečí, vzpomínka nebo naučený signál spojený s předchozí negativní zkušeností.

Některé obranné reakce vycházejí z vrozených mechanismů, jiné vznikají učením. Původně neutrální podnět může například získat význam hrozby poté, co byl opakovaně spojen s nepříjemnou nebo nebezpečnou událostí.

Reakce organismu

Při rozpoznání hrozby se mohou aktivovat systémy ovlivňující mimo jiné:

• pozornost – větší zaměření na zdroj možného nebezpečí;
• autonomní nervový systém – změny srdeční frekvence, dýchání a dalších tělesných funkcí;
• hormonální reakce – mobilizaci zdrojů potřebných pro zvládnutí situace;
• paměť – zvýšenou dostupnost informací souvisejících s aktuální hrozbou;
• chování – například únik, vyhýbání, obranu nebo znehybnění.

Konkrétní reakce závisí na druhu hrozby, její vzdálenosti, možnosti úniku, předchozí zkušenosti a dalších okolnostech. Populární označení „boj, útěk nebo zamrznutí“ proto vystihuje některé běžné obranné reakce, nikoli univerzální sled kroků, kterým by člověk při každém strachu procházel.

Strach není jedno „centrum“ v mozku

Strach bývá v populárních výkladech často spojován především s amygdalou. Ta skutečně hraje významnou roli v některých procesech spojených s učením o hrozbách a obrannými reakcemi, současný výzkum však strach nepopisuje jako činnost jediného „centra strachu“. Na zpracování hrozeb, fyziologických reakcích, paměti, pozornosti a vědomém prožitku se podílí více navzájem propojených systémů.

Důležité je také rozlišovat mezi zpracováním hrozby a vědomým pocitem strachu. Organismus může automaticky reagovat na nebezpečný podnět ještě předtím, než člověk svou reakci vědomě popíše jako strach. Neurovědec Joseph LeDoux a psychiatr Daniel Pine proto navrhují rozlišovat systémy odpovědné za obranné a fyziologické reakce od systémů podílejících se na vědomém emočním prožitku.

Strach a rozhodování

Strach není pouze reakcí, která nastane po rozpoznání nebezpečí. Jakmile vznikne, může zpětně ovlivňovat způsob, jakým člověk hodnotí další informace a rozhoduje se.

Emoce obecně nejsou pouze rušivým prvkem stojícím proti „racionálnímu“ rozhodování. Výzkum rozhodování ukazuje, že ovlivňují, kterým informacím člověk věnuje pozornost, jak hodnotí možné výsledky a kterým možnostem dává přednost. Tento vliv může být podle okolností užitečný i škodlivý.

Pozornost k hrozbě

Při ohrožení mohou být poznávací zdroje přednostně zaměřeny na informace důležité pro přežití nebo zvládnutí situace. Člověk si tak může rychleji všimnout možného zdroje nebezpečí a upozadit informace, které s aktuální hrozbou nesouvisejí.

To je za skutečného nebezpečí užitečné: člověk utíkající před požárem nemusí právě věnovat stejnou pozornost barvě stěn nebo plánu na příští týden. Stejný mechanismus však může zužovat pozornost také v situaci, kdy je hrozba nadhodnocená nebo špatně rozpoznaná.

Adaptivní funkce

Strach může upozornit na možné náklady rozhodnutí, přimět člověka shromáždit další informace, vyhnout se zbytečnému nebezpečí nebo rychle reagovat tam, kde by pomalé zvažování všech možností bylo nevýhodné.

Možné zkreslení

Je-li strach nepřiměřený skutečnému riziku, může člověk věnovat hrozbě příliš velkou váhu, přehlížet jiné relevantní informace nebo volit bezpečně působící variantu i tehdy, když má vysoké jiné náklady.

Strach a vnímání rizika

Strach není totéž co riziko. Riziko označuje možnost určitého výsledku a jeho následků; strach je emoční stav člověka, který toto riziko vnímá. Subjektivní intenzita strachu proto nemusí být přímo úměrná pravděpodobnosti nebo závažnosti skutečné hrozby.

Klasické experimenty Jennifer Lernerové a Dachera Keltnera ukázaly, že lidé prožívající strach v jejich experimentech odhadovali rizika pesimističtěji a častěji volili možnosti s menším rizikem, zatímco hněv měl v těchto studiích opačný účinek.

Tento vztah však není jednoduchým pravidlem „strach způsobuje averzi k riziku“. Novější registrovaná replikační studie našla podporu pro některé předpokládané vztahy mezi emocemi a odhadem rizika, nikoli však pro všechny původní výsledky týkající se volby rizika.

Také rozsáhlá metaanalýza a analýza dat ze 74 zemí ukázala, že vztahy mezi emocemi a rozhodováním o riziku existují, ale nejsou univerzální a jejich síla i podoba se mezi společnostmi výrazně liší.

Při popisu vlivu strachu na rozhodování je proto vhodnější říci, že strach může měnit vnímání rizika a volbu mezi alternativami, nikoli že vždy vede ke konkrétnímu typu rozhodnutí.

Nejistota a pocit kontroly

Strach je často spojen s vnímáním nejistoty a omezené kontroly nad výsledkem situace. Právě tyto charakteristiky mohou přispívat k tomu, že se některé možné negativní výsledky člověku jeví pravděpodobnější nebo významnější.

Nejistota přitom nemusí strach pouze následovat; sama může být důležitou součástí vnímaného ohrožení. Výzkum rozlišující předvídatelné a nepředvídatelné hrozby ukazuje, že nejistota ohledně toho, kdy nebo zda nepříjemná událost nastane, může vyvolávat odlišnou a déle trvající obrannou reakci než jasně signalizované bezprostřední nebezpečí.

Rozhodující tedy není pouze otázka:

„Jak nebezpečná tato situace je?“

ale také:

„Jak nebezpečná se mi jeví, jak jistý si tím jsem a mám možnost její výsledek ovlivnit?“

Tento rozdíl mezi skutečnou situací a jejím subjektivním vyhodnocením bude důležitý také při zkoumání společenského a politického působení strachu.

Strach a averze ke ztrátě

Se strachem může souviset averze ke ztrátě, nejde však o totožný jev. Averze ke ztrátě popisuje způsob, jakým lidé při rozhodování hodnotí možné ztráty ve srovnání se zisky; strach je emoční reakce na vnímanou hrozbu.

Negativní emoce a zvýšené emoční vzrušení mohou za některých okolností ovlivňovat citlivost k možným ztrátám a ochotu riskovat, výsledky však výrazně závisí na kontextu a není vhodné oba jevy zaměňovat.

Racionální a iracionální strach

O strachu se běžně mluví jako o „racionálním“ nebo „iracionálním“. Přesnější je oddělit několik různých otázek:

• Existuje hrozba?
• Jaká je pravděpodobnost, že nastane?
• Jak závažné by byly její následky?
• Jaké jsou náklady preventivního jednání?
• Odpovídá intenzita strachu dostupným informacím?
• Vede reakce na strach k výsledku, kterého chce člověk dosáhnout?

Člověk tak může mít oprávněný důvod něčeho se obávat, ale zvolit velmi nákladnou nebo kontraproduktivní reakci. Stejně tak může být pravděpodobnost určitého nebezpečí malá, ale jeho následky natolik závažné, že je určitá míra opatrnosti rozumná.

Samotná existence strachu proto ještě neříká, zda je určité jednání rozumné, legitimní nebo žádoucí. Strach představuje jednu z informací a motivací vstupujících do rozhodování; není automatickým důkazem existence hrozby ani automatickým argumentem pro konkrétní způsob jejího řešení.

Strach jako sociální jev

Strach není pouze individuální reakcí na vlastní zkušenost. Člověk se může o nebezpečí dozvědět také pozorováním druhých, jejich reakcí nebo prostřednictvím sdělené informace. Výzkum tento mechanismus označuje mimo jiné jako sociální nebo observační učení strachu (social fear learning, observational fear learning).

Člověk tak nemusí být například sám napaden zvířetem, zažít nehodu nebo se setkat s jinou hrozbou, aby se jí začal obávat. Informaci o nebezpečí může získat pozorováním strachu druhého člověka nebo slovním varováním. Experimentální výzkum ukazuje, že lidé mohou získat měřitelnou reakci na hrozbu pouhým sledováním toho, jak jiný člověk reaguje na nepříjemný podnět.

Takové sociální učení má zjevnou praktickou výhodu: není nutné osobně vyzkoušet každé možné nebezpečí. Člověk může využít zkušenosti ostatních. Sociální přenos strachu proto není sám o sobě známkou iracionality, davového chování ani manipulace.

Stejný mechanismus však znamená, že se mezi lidmi mohou přenášet také obavy, jejichž zdroj člověk sám nikdy neověřil. Informace o hrozbě může přicházet od rodičů, přátel, odborníků, autorit, médií nebo členů vlastní skupiny. Význam sociálního zdroje přitom může záviset například na jeho důvěryhodnosti, podobnosti, blízkosti či vztahu k pozorovateli.

Sociální prostředí může strach nejen zesilovat, ale také tlumit. Přítomnost člověka, který situaci vnímá jako bezpečnou, může poskytovat opačnou sociální informaci; výzkum sociálního učení proto popisuje vedle přenosu strachu také sociální tlumení a sociální učení bezpečí.

Strach je tedy sociálně přenosný, ale jeho šíření samo o sobě ještě neříká, zda je vnímaná hrozba skutečná, přehnaná nebo smyšlená. Tuto otázku je nutné posuzovat nezávisle.

Strach, autorita a poslušnost

Podrobněji viz Poslušnost.

Strach může být jedním z důvodů, proč člověk následuje požadavek autority, není však s poslušností totožný.

Člověk může příkaz splnit z velmi rozdílných důvodů:

Poslušnost ze strachu

Člověk příkaz splní především proto, že se obává následků odmítnutí.

Poslušnost z důvěry

Člověk předpokládá, že autorita má lepší informace nebo úsudek a že její následování je pro něj rozumné.

Poslušnost z přesvědčení

Člověk považuje požadované jednání samo o sobě za správné a pravděpodobně by se stejně zachoval i bez příkazu.

Poslušnost z uznání autority

Člověk přijímá, že určitá osoba nebo instituce má v dané situaci legitimní pravomoc rozhodnout.

Tyto motivace se mohou překrývat. Člověk může například současně považovat pravidlo za rozumné a zároveň se obávat sankce za jeho porušení.

Pro vztah strachu a poslušnosti je proto důležité rozlišovat vnější shodu chování od vnitřního důvodu jednání. Dva lidé mohou provést přesně stejný úkon, přestože jeden jej vykoná z přesvědčení a druhý pouze proto, že cenu odmítnutí považuje za příliš vysokou.

Toto rozlišení je podrobněji rozebráno v hesle Poslušnost, které se zabývá také důvěrou, legitimitou, odměnou, sankcí, sociálním tlakem a dalšími mechanismy. Strach je tedy pouze jedním z možných zdrojů poslušnosti.

Strach z následků odmítnutí

Autorita nemusí člověku nutně způsobit újmu, aby jeho jednání ovlivnila. Podstatné může být již jeho přesvědčení, že určitý následek může nastat.

Může jít například o obavu z:

• fyzického trestu nebo násilí;
• finanční sankce;
• ztráty zaměstnání nebo postavení;
• vyloučení ze skupiny;
• společenského odsouzení;
• odebrání výhody nebo oprávnění;
• jiného předvídaného nákladu odmítnutí.

V klasické teorii sociální moci Johna R. P. Frenche a Bertrama Ravena se schopnost ovlivňovat druhého prostřednictvím očekávaného trestu označuje jako donucovací moc (coercive power). Vedle ní autoři rozlišovali například moc založenou na odměně, legitimitě, odbornosti nebo identifikaci s autoritou.

Toto rozlišení je důležité, protože schopnost vynutit chování není totéž co legitimita autority. Člověk může být velmi účinně přinucen splnit požadavek někoho, koho vůbec nepovažuje za oprávněného mu takový požadavek ukládat.

Experimentální výzkum rozlišující donucovací a legitimní moc autority podobně ukazuje, že donucovací moc může podporovat především vynucenou spolupráci, zatímco legitimní moc souvisí také s důvěrou a dobrovolnější motivací ke spolupráci.

Strach z trestu tedy může vysvětlit, proč člověk poslechl, ale sám o sobě nevysvětluje, zda autoritu respektuje, důvěřuje jí, považuje její příkaz za správný nebo jí přiznává právo rozhodovat.

Stejně tak neplatí opačné jednoduché pravidlo, že dostatečně silný strach vždy vyvolá poslušnost. Hrozba může vést k podřízení, ale také k útěku, odporu, skrývání jednání nebo snaze odstranit samotný zdroj hrozby. Donucovací moc tedy může měnit pobídky člověka, neurčuje však mechanicky jeho konečné rozhodnutí.

Strach jako nástroj moci

Strach může být nástrojem moci tehdy, když jeden aktér dokáže ovlivňovat rozhodování druhého tím, že mění jeho očekávání možných negativních následků.

Nejjednodušší podobou je přímá hrozba:

„Pokud neuděláš X, způsobím ti Y.“

Mocenský vztah však nemusí vyžadovat, aby byla hrozba při každém rozhodnutí znovu vyslovena. Pokud člověk již zná pravidla, předchozí tresty nebo schopnost druhé strany sankci vykonat, může své chování přizpůsobovat předem.

Síla takového mechanismu závisí mimo jiné na tom:

• jak závažný se očekávaný následek jeví;
• jak pravděpodobné je jeho uskutečnění;
• zda je hrozba považována za věrohodnou;
• zda existují dostupné alternativy;
• jaké náklady má odpor nebo odchod z daného vztahu.

Strach se tím může stát prostředníkem mezi existencí mocenské možnosti a změnou chování člověka.

Moc nemusí trestat všechny

Jedním z významných důsledků očekávané sankce je možnost ovlivňovat chování i bez jejího neustálého používání.

Pokud lidé vědí, že určité jednání může být odhaleno a potrestáno, mohou se mu vyhýbat již předem. Trest pak nemusí být reakcí na každé porušení pravidla; stačí, aby jeho možnost byla dostatečně důvěryhodná.

Tento princip je běžnou součástí mnoha velmi odlišných společenských vztahů. Sankcemi disponují například státní instituce, zaměstnavatelé, organizace, školy, soukromé platformy nebo neformální sociální skupiny. Povaha i legitimita těchto sankcí se přitom mohou zásadně lišit.

Samotné působení očekávaných následků proto ještě není důkazem zneužívání moci. Pravidlo může například důvěryhodnou sankcí bránit násilí nebo vynucovat dobrovolně uzavřenou smlouvu. Otázka zda strach ovlivňuje jednání je odlišná od otázky zda je takové ovlivňování legitimní.

Sebekontrola místo přímého příkazu

Zvláštní podobou tohoto mechanismu je situace, kdy člověk začne své jednání omezovat sám, protože předpokládá možnost kontroly nebo budoucí sankce.

Výzkum takzvaného chilling effectu ukazuje, že vědomí možného sledování může za určitých podmínek vést k omezení jinak legitimního jednání. Studie Jonathana Penneyho například zaznamenala po zveřejnění informací o programu NSA/PRISM pokles návštěvnosti některých citlivých témat na Wikipedii, což autor interpretuje jako empirický doklad možného odrazujícího účinku vědomí státního dohledu.

Mechanismus může být ještě výraznější tam, kde je s dohledem spojena reálná možnost represe. Randomizovaný experiment provedený v Kazachstánu zjistil, že připomenutí státního digitálního dohledu snížilo ochotu respondentů odpovídat na politicky citlivé otázky, což autor vykládá jako projev autocenzury.

Podrobnější rozbor dohledu, nejistoty, zda je člověk právě sledován, a následné sebekontroly již obsahují Orwellovy koncepty. Není proto nutné tento mechanismus zde opakovat.

Vnější poslušnost a vnitřní přesvědčení

Moc založená na strachu může být velmi účinná při změně pozorovatelného chování, aniž by změnila názor člověka.

Člověk může:

• veřejně souhlasit a soukromě nesouhlasit;
• splnit příkaz, který považuje za nesprávný;
• nevyjádřit názor, který nadále zastává;
• dodržovat pravidlo pouze v přítomnosti kontroly;
• skrývat činnost namísto jejího opuštění.

Získat poslušnost tedy není totéž jako získat přesvědčení.

Právě tento rozdíl dovádí do krajnosti Orwellův román 1984. Režimu v něm nestačí, aby odpůrce pouze mlčel nebo jednal podle příkazu; usiluje o zničení samotného vnitřního odporu. Tento motiv je již podrobně rozebrán v hesle Orwellovy koncepty, a proto zde slouží pouze jako krajní ilustrace rozdílu mezi vynuceným chováním a změnou přesvědčení.

Strach není důkaz manipulace

Skutečnost, že nějaké sdělení nebo jednání vyvolává strach, sama o sobě neznamená, že jde o manipulaci.

Hrozba může být:

• skutečná nebo smyšlená;
• správně nebo nesprávně odhadnutá;
• záměrně vytvořená nebo pouze popsaná;
• využívaná k ovládání druhých nebo sdělovaná s cílem před skutečným nebezpečím varovat.

Hasič upozorňující na požár, lékař vysvětlující riziko nemoci a vyděrač vyhrožující násilím mohou všichni vyvolávat strach, ale jejich jednání má zcela odlišnou povahu.

Při analýze strachu jako nástroje moci proto nestačí položit otázku:

„Vyvolává toto sdělení strach?“

Je třeba zkoumat také:

1. Jaká hrozba je popisována?
2. Jaké existují důkazy o její skutečnosti a velikosti?
3. Kdo může hrozbu nebo její následky ovlivnit?
4. Jaké jednání je ve jménu této hrozby požadováno?
5. Co získává ten, kdo požadavek prosazuje?
6. Jaké možnosti má člověk požadavek odmítnout?

Teprve spojení těchto otázek umožňuje rozlišovat mezi informováním o skutečném nebezpečí, legitimním vymáháním pravidel, přesvědčováním, donucením a záměrným využíváním strachu k získání nebo udržení moci.

Zvláštní případ představuje situace, kdy není strach vyvoláván přímou hrozbou ze strany autority, ale obrazem vnějšího nebezpečí, proti němuž autorita nabízí ochranu. Tím vzniká otázka vztahu mezi strachem, bezpečností a ochotou vzdát se části svobody — tématu následující části článku.

Bezpečnost versus svoboda

Strach z ohrožení může ovlivňovat, jakou váhu člověk přikládá bezpečnosti ve srovnání s jinými hodnotami, například osobní svobodou, soukromím nebo svobodou projevu. V politických debatách se tento problém často popisuje jako konflikt mezi bezpečností a svobodou.

Takové vyjádření je však pouze zjednodušeným modelem. Bezpečnost a svoboda nejsou automaticky protiklady. Některé instituce nebo opatření mohou chránit obojí, jiné mohou omezovat svobodu bez významného zvýšení bezpečnosti a další mohou naopak zvyšovat bezpečnost tím, že jednotlivcům umožňují svobodněji chránit sebe nebo svůj majetek. Představa, že každé zvýšení bezpečnosti musí být „zaplaceno“ částí svobody, proto může sama představovat falešné dilema.

Přesto existují konkrétní situace, kdy mezi určitými bezpečnostními opatřeními a občanskými svobodami skutečný konflikt vzniká. Příkladem mohou být:

• rozšíření dohledu;
• omezení soukromí;
• preventivní kontroly;
• omezení svobody pohybu nebo projevu;
• rozšíření pravomocí bezpečnostních institucí;
• snížení procesních ochran podezřelých osob.

V takovém případě není rozhodující pouze skutečné nebezpečí, ale také jak velké se lidem jeví.

Vnímaná hrozba a ochota přijmout omezení

Výzkum veřejného mínění po teroristických útocích z 11. září 2001 ukázal souvislost mezi vyšším vnímaným ohrožením a větší ochotou přijímat omezení občanských svobod výměnou za bezpečnost. Darren Davis a Brian Silver zároveň zjistili, že tento vztah výrazně ovlivňovala důvěra ve vládu: lidé s nízkou důvěrou byli podstatně méně ochotni vzdávat se občanských svobod, i když sami vnímali vysoké ohrožení.

Podobně experimentální výzkum Blakea Garcii a Nehemii Gevy zjistil, že vyšší teroristická hrozba zvyšovala ochotu přijmout omezení občanských svobod zejména tehdy, když lidé zároveň považovali navrhované opatření za účinné při prevenci dalších útoků.

Význam vnímané účinnosti potvrzuje také výzkum postojů k domácímu dohledu v USA. Brian Krueger, Samuel Best a Kristin Johnson zjistili, že zvýšená teroristická hrozba souvisela s podporou bezpečnostních opatření zejména mezi lidmi, kteří věřili, že tato opatření skutečně zvyšují bezpečnost.

Výsledky zároveň ukazují, proč není vhodné chápat vztah bezpečnosti a svobody jako jednoduchou rovnici. V téže studii většina respondentů ani nevnímala bezpečnostní opatření způsobem, který by odpovídal čistému modelu „více bezpečnosti = méně svobody“.

Pro rozhodování tak mohou být důležité nejméně čtyři samostatné otázky:

1. Jak velká je skutečná hrozba?
2. Jak velká se lidem hrozba jeví?
3. Jak účinné je navrhované bezpečnostní opatření?
4. Jaké jiné náklady toto opatření vytváří?

Strach ovlivňuje především druhou z nich. Sám o sobě neposkytuje odpověď na zbývající tři.

Krize a změna hranice přijatelného

Náhlá událost může změnit nejen hodnocení konkrétního rizika, ale také to, jaká opatření jsou lidé ochotni přijmout.

Carlos Bozzoli a Cathérine Müller využili teroristické útoky v Londýně ze 7. července 2005 jako přirozený experiment. Data z British Social Attitudes Survey ukázala po útocích zvýšení vnímaného rizika dalšího terorismu i posun v ochotě přijímat bezpečnostní opatření na úkor některých občanských svobod. Změněné vnímání rizika se přitom během období sledovaného průzkumem okamžitě nevrátilo na původní úroveň.

To neznamená, že opatření přijaté během krize je proto automaticky špatné nebo neoprávněné. Ukazuje to však, že samotné hodnocení přijatelného poměru mezi rizikem a omezením se může pod vlivem hrozby měnit.

Tento mechanismus má význam například při debatách o paternalismu, masovém dohledu, cenzuře nebo mimořádných pravomocích. Otázku jejich legitimity však nelze vyřešit pouze zjištěním, že lidé mají strach.

Strach v propagandě a komunikaci

Podrobněji viz Propaganda a Framing.

Strach lze při komunikaci využít jako prostředek přesvědčování. V odborné literatuře se používá pojem apel na strach (anglicky fear appeal) pro sdělení, které zdůrazňuje hrozbu a jejím prostřednictvím se snaží ovlivnit postoje nebo jednání příjemce.

Typický apel na strach obsahuje dvě rozdílné části:

Hrozba

Sdělení popisuje něco nežádoucího, co může nastat. Důležitá je zejména závažnost následku a vnímaná pravděpodobnost nebo osobní zranitelnost.

Způsob ochrany

Sdělení nabízí jednání, kterým lze hrozbu omezit. Příjemce přitom hodnotí, zda toto jednání skutečně funguje a zda je sám schopen jej provést.

Tyto prvky jsou součástí několika teorií komunikace o riziku, například teorie ochranné motivace (Protection Motivation Theory) Ronalda Rogerse nebo pozdějšího rozšířeného modelu paralelního procesu (Extended Parallel Process Model) Kim Witteové.

Zjednodušeně lze mechanismus vyjádřit:

Vnímám hrozbu → věřím, že existuje účinné řešení → věřím, že jej dokážu použít → mohu změnit své jednání.

Samotné zvýšení strachu tedy nemusí být hlavním faktorem úspěchu sdělení. Významné je také to, zda člověk dostává použitelnou možnost, jak nebezpečí omezit.

Fungují apely na strach?

Rozsáhlá metaanalýza Melanie Tannenbaumové a jejích spoluautorů zahrnula 127 prací, 248 nezávislých vzorků a celkem 27 372 účastníků. Apely na strach měly v průměru kladný, byť nikoli obrovský účinek na postoje, záměry a jednání (d ≈ 0,29). Jejich účinnost byla vyšší mimo jiné tehdy, když sdělení obsahovalo informace o účinném způsobu ochrany a zdůrazňovalo jak závažnost hrozby, tak zranitelnost příjemce.

Často se tvrdí, že „příliš mnoho strachu způsobí opačný efekt“. Některé teorie skutečně předpokládají, že člověk vystavený silné hrozbě bez vnímané možnosti účinně reagovat může začít spíše regulovat vlastní strach — například zprávu odmítat nebo se jí vyhýbat — než řešit samotnou hrozbu.

Empirický obraz je však méně jednoduchý. Metaanalýza Tannenbaumové a kol. nenašla v testovaných podmínkách obecný důkaz, že by silnější apely na strach systematicky vedly k výsledku opačnému, než zamýšlel komunikátor.

Proto není přesné ani tvrzení:

„Čím více strachu, tím lépe.“

ani jeho populární opak:

„Když lidi vyděsíte moc, vždycky to přestane fungovat.“

Účinek závisí na obsahu sdělení, povaze hrozby, nabídnutém řešení, příjemci a kontextu.

Apel na strach není automaticky propaganda

Apel na strach není totožný s propagandou.

Varování:

„V této budově hoří; opusťte ji.“

může záměrně vyvolat strach a současně být přesné, přiměřené a užitečné.

Stejně tak bezpečnostní kampaň, lékařské upozornění nebo informace o přírodní katastrofě mohou pracovat s hrozbou, aniž by tím samy získávaly propagandistickou povahu.

Naopak propaganda nemusí strach používat vůbec; může pracovat s nadějí, hrdostí, pocitem sounáležitosti, závistí, morálním rozhořčením nebo jinými emocemi.

Pro posouzení komunikace je proto nutné oddělit:

• emoční účinek sdělení;
• pravdivost tvrzení;
• způsob výběru a prezentace informací;
• záměr komunikátora;
• jednání, k němuž má být příjemce přiveden.

Právě způsob výběru a prezentace skutečnosti je tématem framingu. Skutečná hrozba nemusí být vymyšlena, aby mohla být v komunikaci zdůrazňována, zmenšována nebo zasazována do určitého interpretačního rámce.

Kolektivní strach

Strach nemusí být zaměřen pouze na ohrožení jednotlivce. Lidé mohou vnímat hrozbu také jako ohrožení skupiny, ke které patří — rodiny, komunity, politického hnutí, společenské vrstvy, náboženství nebo národa.

Kolektivním strachem zde není míněno, že všichni členové skupiny prožívají ve stejný okamžik totožnou emoci. Jde spíše o situaci, kdy je určitá hrozba široce interpretována jako něco, co se týká „nás“.

Taková hrozba může být například:

Fyzická nebo materiální

Ohrožení života, území, majetku, zdrojů nebo bezpečnosti skupiny.

Politická

Ohrožení moci, práv, institucí nebo společenského postavení skupiny.

Symbolická

Vnímané ohrožení hodnot, kultury, identity, náboženství nebo způsobu života.

Výzkum meziskupinové hrozby ukazuje, že různé druhy vnímaného ohrožení souvisejí s negativnějšími postoji vůči skupině, která je vnímána jako zdroj hrozby. Metaanalýza Blakea Rieka, Erica Maniy a Samuela Gaertnera zahrnující 95 vzorků zjistila pozitivní vztah mezi několika typy meziskupinové hrozby a negativními postoji k vnější skupině.

To však neznamená, že každá obava z jiné skupiny je předsudkem. Skupina může představovat skutečné nebezpečí. Psychologický mechanismus je stejný v tom, že lidé nejprve musí nějak vyhodnotit, kdo nebo co je ohrožuje; správnost tohoto vyhodnocení je samostatná otázka.

Semknutí při společné hrozbě

Vnější hrozba může za některých okolností posílit soudržnost vlastní skupiny a podporu jejích představitelů. V politologii se pro krátkodobé zvýšení podpory politického vedení po výrazné vnější krizi používá pojem efekt národního semknutí (rally around the flag effect).

Přirozený experiment Andrewa Perrina a Sondry Smolekové využil skutečnosti, že rozsáhlý průzkum více než 15 tisíc mladých Američanů probíhal právě v době útoků z 11. září 2001. Po útocích zaznamenali autoři zvýšení důvěry ve federální vládu, které následně sláblo. Reakce přitom nebyla u všech skupin obyvatel stejná.

Společná hrozba tak může vytvářet mechanismus:

„Jsme ohroženi“ → silnější vědomí „my“ → větší soudržnost skupiny → větší podpora společného jednání nebo autority.

Nejde však o univerzální pravidlo. Členové stejné společnosti mohou hrozbu hodnotit rozdílně, důvěřovat různým institucím nebo navrhované reakce odmítat.

Vztah vnějšího ohrožení, národní identity, války a politické mobilizace je podrobněji rozebrán v hesle Národ.

„My“ a „oni“

Jakmile je hrozba spojena s určitou vnější skupinou, může zesílit rozdělení mezi „námi“ a „jimi“.

Vnímaný protivník potom není pouze zdrojem konkrétního nebezpečí, ale může začít být chápán jako reprezentant celé skupiny. Jednání jednotlivých členů se může zobecňovat na ostatní a odpovědnost konkrétních aktérů přecházet v podezření vůči celé kategorii lidí.

Tento proces může přispívat k:

• polarizaci;
• politickému antagonismu;
• zvýšené nedůvěře vůči vnější skupině;
• omezení práv osob spojovaných s domnělou hrozbou;
• hledání obětního beránka.

Výzkum reakcí Američanů po 11. září zároveň ukazuje, že vnímaná hrozba a prožívaná úzkost nemusí mít stejné politické důsledky. Leonie Huddyová a její spoluautoři zjistili, že silnější vnímání budoucí teroristické hrozby souviselo s větší podporou některých protiteroristických politik, zatímco silná osobní úzkost byla spojena s nižší podporou riskantního vojenského jednání a větší preferencí izolacionismu.

Ani kolektivní strach tedy nevede automaticky k agresi nebo autoritářství. Podle toho, jak je hrozba interpretována, může podporovat odpor, ústup, semknutí, hledání ochrany, nedůvěru k autoritě nebo naopak její posílení.

Společný nepřítel

Zvlášť silný skupinový mechanismus vzniká tehdy, když je abstraktní nebo složitá hrozba spojena s konkrétním nepřítelem.

Takový nepřítel může:

• poskytnout jednoduché vysvětlení problému;
• soustředit strach, hněv a frustraci na jeden cíl;
• posílit rozdíl mezi „námi“ a „jimi“;
• usnadnit koordinaci skupiny;
• vytvořit měřítko loajality — člen skupiny demonstruje příslušnost také tím, že nepřítele odmítá.

Pokud je určité osobě nebo skupině připisována vina za problémy, za něž ve skutečnosti neodpovídá nebo za něž odpovídá pouze částečně, může mechanismus přejít ve scapegoating.

Extrémní literární podobu společného nepřítele zobrazuje George Orwell v 1984, kde je Goldstein současně symbolem vnějšího ohrožení, objektem kolektivní nenávisti a prostředkem skupinového semknutí. Tento mechanismus je již podrobně rozebrán v hesle Orwellovy koncepty a zde jej proto není nutné opakovat.

Podstatné je, že existence společného nepřítele sama o sobě nedokazuje, že nepřítel byl uměle vytvořen. Skutečná agrese může skupinu reálně ohrožovat a společná obrana může být přiměřenou reakcí. Pro analýzu role strachu je proto znovu nutné oddělit tři různé otázky:

1. Existuje skutečná hrozba?
2. Jak je tato hrozba vnímána a komunikována?
3. Jaké jednání je jejím prostřednictvím ospravedlňováno?

Teprve třetí otázka nás přivádí k problému, kdy se strach stává prostředkem donucení a nakolik člověk jednající pod jeho vlivem zůstává svobodný — tématům následující části.

Strach a donucení

Podrobněji viz Donucení a Dobrovolnost.

Strach a donucení spolu úzce souvisejí, nejsou však totožné.

Strach je psychický stav člověka reagujícího na vnímanou hrozbu. Donucení naproti tomu označuje způsob, jímž jeden aktér omezuje nebo mění možnosti druhého, typicky použitím síly nebo hrozby určitého následku. Ve filosofické literatuře není přesná hranice donucení jednotně definována, běžné teorie však spojují donucení s významným omezením svobody nebo dobrovolnosti rozhodnutí prostřednictvím jednání jiného aktéra.

Z toho vyplývá jednoduché, ale důležité rozlišení:

Člověk může mít strach, aniž by jej někdo nutil.

a současně

člověk může být donucován právě prostřednictvím strachu z následků odmítnutí.

Například:

• člověk se bojí bouřky a zůstane doma;
• člověk se bojí pádu a nevyleze na skálu;
• člověk se bojí, že jeho podnikatelský plán neuspěje;
• člověk vydá peněženku útočníkovi, který mu vyhrožuje zastřelením.

Ve všech čtyřech případech může strach výrazně ovlivnit rozhodnutí. Pouze v posledním případě však existuje jiný aktér, který hrozbu záměrně používá k tomu, aby změnil jednání člověka.

Strach je tedy možným mechanismem donucení, nikoli jeho synonymem.

Hrozba, nabídka a nepříznivé okolnosti

Jedna z nejobtížnějších otázek teorie donucení spočívá v rozlišení mezi hrozbou, nabídkou a situací, kdy člověku pouze nezávisle na jednání druhých zbývají špatné možnosti.

U klasické hrozby aktér oznamuje, že pokud druhý nesplní jeho požadavek, způsobí mu určitý negativní následek:

„Dej mi peněženku, nebo tě zraním.“

Hrozba zde mění rozhodovací situaci člověka tím, že k původním možnostem přidává újmu, kterou hrozící aktér sám kontroluje.

Odlišný případ představuje nabídka:

„Pokud pro mě odpracuješ osm hodin, zaplatím ti tisíc korun.“

Odmítnutí nabídky může mít pro člověka velmi nepříjemné následky — například proto, že peníze potřebuje — ale samotný fakt, že je jedna možnost výrazně horší než druhá, ještě automaticky neznamená donucení.

Právě hranice mezi donucující hrozbou a velmi nevýhodnou či obtížně odmítnutelnou nabídkou patří mezi sporné otázky politické a morální filosofie. Alan Wertheimer při analýze donucení upozorňuje, že nestačí zkoumat pouze to, jak špatně dopadne člověk při odmítnutí; význam má také původ této situace, oprávnění jednotlivých aktérů a to, jak se nabídka nebo hrozba vztahuje k výchozím možnostem člověka.

Proto například věta:

„Neměl jinou rozumnou možnost.“

nemusí být totožná s větou:

„Někdo jej donutil.“

Člověk může mít velmi omezený výběr v důsledku chudoby, nemoci, přírodní katastrofy, nedostatku času nebo vlastní předchozí chyby, aniž by tento stav vytvořil jiný člověk jako prostředek k ovládnutí jeho jednání.

To samozřejmě neznamená, že taková situace není závažná. Znamená to pouze, že nedostatek dobrých možností a donucení jiným aktérem jsou dva různé pojmy.

Věrohodnost hrozby

Hrozba nemusí být skutečně vykonána, aby změnila jednání.

Má-li člověk důvod věřit, že negativní následek skutečně nastane, může se mu přizpůsobit předem. Právě proto může donucení fungovat i v systému, ve kterém je trest nakonec použit pouze proti malé části lidí.

V řadě teorií donucení proto hraje významnou roli věrohodnost hrozby. Člověk musí mít alespoň dostatečný důvod očekávat, že hrozící aktér je schopen a ochoten sankci uskutečnit.

Z pohledu strachu je přitom důležité rozlišit:

Skutečnou hrozbu

Aktér může negativní následek skutečně způsobit a je připraven jej uskutečnit.

Mylně vnímanou hrozbu

Člověk věří, že mu sankce hrozí, přestože ve skutečnosti nehrozí.

Neurčitou hrozbu

Člověk neví, zda a za jakých okolností sankce nastane.

Ve všech třech případech může vzniknout strach a následná změna chování. Morální a právní posouzení situace však může být velmi odlišné.

Donucení nemusí znamenat použití násilí

Donucení je často spojováno s násilím, ale fyzické násilí nemusí být skutečně použito.

Pokud někdo poslušnosti dosáhne důvěryhodnou hrozbou násilí, může být samotná hrozba dostačující. Účelem hrozby je právě vytvořit takové očekávání následků, aby k jejich skutečnému uskutečnění nebylo nutné přistoupit.

Podobně mohou existovat hrozby jiného typu:

• poškození majetku;
• finanční sankce;
• uvěznění;
• zveřejnění citlivé informace;
• ztráta určitého právního postavení;
• jiný negativní následek, který hrozící aktér kontroluje.

Otázka, které z těchto situací představují skutečné donucení a které pouze běžné důsledky rozhodnutí, závisí na použité teorii donucení a na okolnostech konkrétního případu.

Strach a dobrovolnost

Donucení může narušit dobrovolnost jednání, ale ne každé rozhodnutí učiněné pod tlakem strachu přestává být rozhodnutím.

Člověk čelící hrozbě stále může:

• hodnotit možné následky;
• porovnávat dostupné alternativy;
• pokusit se utéct;
• podřídit se;
• odporovat;
• hledat pomoc;
• přijmout riziko sankce.

Hrozba však mění podmínky jeho volby. Některou možnost činí natolik nákladnou, že může být prakticky velmi obtížné ji zvolit.

Proto se v morální a právní filosofii donucení často chápe nikoli jako úplné odstranění schopnosti rozhodovat, ale jako faktor, který může snižovat svobodu, dobrovolnost a někdy také odpovědnost za výsledné jednání. Přesná míra tohoto oslabení závisí na povaze hrozby a okolnostech případu.

Tento rozdíl je důležitý například při hodnocení výroku:

„Udělala to dobrovolně.“

Čistě technicky může člověk provést určitou činnost vlastními svaly a po vědomém rozhodnutí. To však ještě neříká, že jeho souhlas byl svobodný v relevantním smyslu, pokud alternativou byla věrohodná hrozba závažné újmy.

Naopak samotná skutečnost, že jedna možnost je nepříjemná nebo člověka děsí, ještě nedokazuje, že souhlas byl vynucený.

Strach a svoboda jednotlivce

Související témata: Osobní svoboda, Osobní autonomie a Poslušnost.

Strach může omezovat jednání člověka dvěma zásadně odlišnými způsoby:

1. vnější hrozba omezuje jeho možnosti;
2. vnitřní strach ovlivňuje, kterou z jinak dostupných možností si dovolí využít.

Toto rozlišení je důležité pro různé koncepce svobody.

Mít strach neznamená být nesvobodný

Člověk může být zcela svobodný něco udělat a přesto se k tomu kvůli strachu neodhodlat.

Například:

• může smět veřejně vystoupit, ale bojí se publika;
• může cestovat, ale bojí se létání;
• může odejít ze zaměstnání, ale obává se nejistoty;
• může oslovit cizího člověka, ale bojí se odmítnutí;
• může zkusit nový projekt, ale bojí se neúspěchu.

V těchto situacích může strach prakticky zužovat život člověka, aniž by mu někdo příslušnou možnost zakazoval.

Toto rozlišení odpovídá mimo jiné klasickému pojetí negativní svobody Isaiaha Berlina. Berlin označoval za politickou nesvobodu především překážky vytvářené jinými lidmi; přírodní, biologické nebo psychologické překážky nejsou v tomto smyslu samy o sobě politickým útlakem.

Člověk, který se bojí přejít přes vysoký most, proto může mít menší praktickou schopnost využít určitou možnost, aniž by měl v Berlinově negativním smyslu méně politické svobody.

Jestliže mu však někdo řekne:

„Přes tento most nesmíš přejít; pokud to uděláš, potrestám tě,“

vstupuje do situace zásah jiného aktéra a otázka vnější svobody se mění.

Vnější svoboda, schopnost a odvaha

Je užitečné rozlišovat nejméně tři otázky:

Smím to udělat?

Existuje člověk nebo instituce, která mi v jednání brání silou nebo hrozbou?

Dokážu to udělat?

Mám potřebné fyzické schopnosti, znalosti, prostředky nebo jiné praktické možnosti?

Odvážím se to udělat?

Dokážu jednat navzdory strachu a nejistotě?

Odpovědi mohou být navzájem zcela nezávislé.

Člověk může něco smět, dokázat to a přesto se neodvážit.

Může něco smět, ale fyzicky to nedokázat.

A může něco dokonale dokázat, ale nesmět to udělat pod hrozbou trestu.

Slovo svoboda se v běžné řeči používá pro všechny tyto situace, což může vést ke sporům, v nichž jednotliví účastníci ve skutečnosti používají různé definice stejného slova.

Strach a osobní autonomie

Osobní autonomie se týká jiné otázky než pouhé existence vnějších možností. V politické a morální filosofii bývá spojována se schopností člověka řídit vlastní život podle důvodů, hodnot a motivů, které může považovat za své.

Strach může autonomii ovlivnit, ale ani zde neplatí jednoduché pravidlo:

„Jednání ze strachu není autonomní.“

Strach může být plně součástí racionálního vlastního rozhodnutí.

Horolezec například může při přicházející bouři vyhodnotit riziko a z vlastní vůle se vrátit. Jeho strach není nutně překážkou autonomie; může být relevantní informací, kterou při rozhodování správně zohledňuje.

Podobně člověk může odmítnout riskantní investici, nebezpečnou cestu nebo konflikt právě proto, že možné následky považuje za příliš závažné.

Autonomie tedy nevyžaduje nepřítomnost strachu.

Problém nastává spíše tehdy, když strach:

• člověku prakticky znemožní zvažovat alternativy;
• je záměrně vytvářen nebo manipulován druhým aktérem;
• způsobí, že člověk jedná proti vlastním reflektovaným hodnotám pouze proto, aby odstranil bezprostřední pocit ohrožení;
• dlouhodobě zabraňuje využívat možnosti, které člověk sám považuje za důležité.

Přesná hranice mezi silně motivujícím strachem a narušením autonomie je předmětem filosofických sporů. Teorie osobní autonomie se obecně neshodují na jediné sadě podmínek, které musí být splněny, aby bylo určité rozhodnutí skutečně „vlastní“.

Svoboda navzdory strachu

Pro vztah strachu a svobody je proto možné rozlišit dva odlišné ideály:

Svoboda od hrozby

Jiní lidé člověku nebrání jednat násilím, hrozbou nebo jinou formou donucení.

Schopnost jednat navzdory strachu

Člověk dokáže využívat své možnosti i tehdy, když jeho rozhodování doprovází nejistota, obava nebo riziko.

První je především otázkou společenských vztahů a politické filosofie. Druhá je především otázkou osobního jednání a autonomie.

Jejich zaměnění může vést ke dvěma opačným chybám.

Na jedné straně lze skutečné donucení bagatelizovat tvrzením, že člověk se pouze „musí přestat bát“. Pokud je strach vyvolán věrohodnou hrozbou násilí nebo sankce, nejde pouze o jeho psychický stav, ale také o jednání toho, kdo hrozbu vytváří.

Na druhé straně lze každou situaci, v níž strach člověku brání něco udělat, označit za omezení jeho politické svobody. Tím se však ztrácí rozdíl mezi:

• člověkem, kterému druhý zakazuje jednat;
• člověkem, kterému v jednání brání okolnosti;
• a člověkem, kterému v jednání brání vlastní strach.

Rozlišování těchto situací je zásadní zejména pro politické filosofie, které používají odlišné pojmy svobody, autonomie, dobrovolnosti a legitimního donucení.

Právě v tom se výrazně rozcházejí jednotlivé myšlenkové směry — od libertarianismu a anarchismu přes liberalismus a paternalismus až po utilitarismus. Jejich rozdílné interpretace strachu jsou tématem následující části.

Pohledy myšlenkových směrů

Strach je psychologický jev, jeho normativní význam však závisí na tom, z jakých hodnot a předpokladů člověk vychází. Jednotlivé politické a filosofické směry se proto mohou shodnout na tom, že strach ovlivňuje rozhodování, a přesto se zásadně lišit v odpovědi na otázky:

• zda hrozba ospravedlňuje omezení svobody;
• kdy je ochrana před hrozbou legitimním důvodem k donucení;
• zda má člověk právo podstoupit riziko, které ostatní považují za nerozumné;
• kdo má rozhodovat o přijatelné míře rizika;
• zda může ekonomická nebo společenská nejistota představovat formu nesvobody;
• a zda lze bezpečnost legitimně zajišťovat prostřednictvím institucí založených na hrozbě sankce.

Následující pohledy nepředstavují stanoviska všech příslušníků jednotlivých směrů. Jde o shrnutí charakteristických argumentů vycházejících z jejich hlavních filosofických východisek.

Libertarianismus

Libertarianismus klade silný důraz na svobodu jednotlivce, sebevlastnictví, dobrovolnost a omezení legitimního donucení. Různé libertariánské školy se v detailech liší, společným rysem je však požadavek silného zdůvodnění zásahů proti vůli jednotlivce. Z tohoto pohledu samotný strach ještě nevytváří právo omezovat druhého člověka. Je možné současně tvrdit: „Tohle jednání je velmi nebezpečné.“ a: „Přesto nemám právo člověku násilím zabránit, aby toto riziko podstoupil.“ Zejména u jednání, jehož možné následky nese především samotný jednající, bývá libertariánství skeptické k paternalistickému omezení svobody. Strach společnosti z drog, hazardu, nebezpečných sportů nebo jiného rizikového chování proto podle tohoto přístupu sám o sobě nestačí k ospravedlnění zákazu. Situace se mění, pokud jednání ohrožuje práva ostatních. Většina libertariánských koncepcí připouští použití přiměřené síly k zabránění útoku nebo jinému porušování práv. Strach může být v takovém případě důležitou informací o hrozbě, ale legitimita zásahu se odvozuje z hrozícího porušení práv, nikoli ze samotné existence strachu. Libertariánská perspektiva tak vede k rozlišování: „Bojím se toho.“ není totéž jako „Mám právo tomu zabránit.“ Podobně strach z kriminality, terorismu nebo jiné společenské hrozby nemusí podle libertariánského pohledu automaticky ospravedlňovat masový dohled, cenzuru nebo preventivní omezení lidí, kteří sami práva nikoho neporušili. Mezi libertariány však existuje spor o to, jakým způsobem má být legitimní ochrana práv organizována. Minarchisté obvykle připouštějí omezený stát zajišťující bezpečnost a ochranu práv, zatímco anarchokapitalistická odpověď je radikálnější.

Anarchokapitalismus

Anarchokapitalismus přijímá libertariánský důraz na sebevlastnictví a dobrovolnost, ale odmítá, že by bezpečnost vyžadovala monopolní politickou autoritu. Strach z kriminality, násilí nebo společenského chaosu je jedním z intuitivně nejsilnějších argumentů pro existenci státu: „Kdo nás ochrání, pokud nebude existovat stát?“ Anarchokapitalistická odpověď nezní, že ochrana není potřebná. Tvrdí naopak, že potřeba ochrany sama ještě nedokazuje nutnost státního monopolu na její poskytování. Murray Rothbard považoval ochranu osob a majetku, policejní služby, soudnictví i řešení sporů za služby, které mohou být poskytovány prostřednictvím dobrovolných a konkurenčních institucí. Současně odmítal představu, že instituce chránící jednotlivce před agresí může sama legitimně financovat svou činnost pomocí vynuceného zdanění a zakazovat konkurenční poskytování ochrany. Z anarchokapitalistického hlediska tak vzniká paradox: Strach z násilí je používán k ospravedlnění instituce, která sama disponuje organizovanou hrozbou násilí. To neznamená, že anarchokapitalismus považuje všechny tyto hrozby za stejné. Rozlišuje obranu proti agresi od jejího zahájení a zpravidla připouští přiměřené použití síly proti útočníkovi. Rozdíl proti minarchistickému libertarianismu tedy neleží v tom, zda je ochrana před skutečnou hrozbou důležitá, ale v otázce, zda její zajištění vyžaduje instituci s územním monopolem na konečné rozhodování a použití donucení. Strach je v tomto pohledu relevantní také z opačné strany: člověk nemusí mít pouze strach ze soukromého násilníka, ale také z trestu, který mu hrozí za odmítnutí požadavku státní instituce. Anarchokapitalismus neuznává morální rozdíl mezi hrozbou pouze na základě toho, zda ji vyslovuje soukromá osoba nebo státní úředník; rozhodující je podle něj především otázka, zda došlo k porušení práv.

Anarchismus

Anarchismus zahrnuje velmi různorodé směry, které se liší ve vztahu k vlastnictví, ekonomice, revoluci i násilí. Společným prvkem bývá především skeptický vztah k centralizované, hierarchické a neospravedlněné autoritě a důraz na svobodu chápanou mimo jiné jako osvobození od dominance. Z tohoto hlediska je strach významný tam, kde pomáhá udržovat vztah nadřízenosti a podřízenosti. Člověk může plnit příkaz: protože s ním souhlasí; protože uznává odbornost druhého; protože se dobrovolně účastní určitého systému; nebo protože se bojí následků neposlušnosti. Právě poslední možnost je z anarchistického pohledu významným předmětem kritiky. Instituce nemusí člověka neustále fyzicky nutit, pokud je její schopnost sankci použít natolik známá, že se jí lidé přizpůsobují předem. Anarchistické směry zároveň často odmítají argument, podle něhož je hierarchická politická autorita automaticky oprávněná proto, že alternativa vyvolává strach z chaosu, kriminality nebo konfliktu. Filosofický anarchismus obrací důkazní břemeno: autorita má být ospravedlněna, nikoli předpokládána jako legitimní pouze proto, že její absence může působit nebezpečně. To neznamená odmítnutí organizace, pravidel nebo koordinace. Anarchistické koncepce tradičně navrhují například vzájemnou pomoc, federativní struktury, konsensus, dobrovolná sdružení nebo jiné formy organizace bez centralizované donucovací autority. Ani vztah anarchismu k násilí není jednotný. Některé anarchistické tradice jsou silně nenásilné a překrývají se s pacifismem, jiné připouštějí násilný odpor proti institucím, které považují za utlačující. Strach tedy anarchistický pohled nehodnotí pouze jako individuální emoci, ale také jako možnou součást vztahů dominance, v nichž jedna strana disponuje schopností určovat podmínky druhé.

Liberalismus

Liberalismus je široká tradice a jednotlivé liberální školy se výrazně liší. Pro vztah strachu a svobody je významný zejména klasický liberální argument Johna Stuarta Milla. Millův princip újmy vychází z předpokladu, že člověku nemá být proti jeho vůli bráněno v jednání pouze proto, že ostatní považují jeho rozhodnutí za nerozumné, nebezpečné nebo škodlivé pro něj samotného. Donucení lze podle tohoto principu ospravedlnit především zabráněním újmy druhým. Z tohoto pohledu může být strach relevantní, pokud upozorňuje na skutečnou hrozbu pro druhé. Sám však není dostatečným argumentem: „Veřejnost se toho bojí.“ není bez dalšího totéž jako: „Toto jednání představuje takovou hrozbu pro ostatní, že je legitimní je omezit.“ Mill zároveň upozorňoval, že svoboda nemusí být ohrožována pouze státem. Významným zdrojem kontroly může být také společenský tlak a veřejné mínění. Člověk může zákonně smět určitý názor vyjádřit, ale přesto mlčet ze strachu před ostrakizací nebo jinými neformálními sankcemi. Liberalismus proto otevírá dvojí problém strachu: ochranu jednotlivce před skutečnou újmou způsobovanou druhými; ochranu individuálního prostoru před mocí státu i společenské většiny. Na rozdíl od radikálního libertarianismu však liberální tradice obecně připouštějí širší legitimní roli veřejných institucí a jednotlivé školy se výrazně liší v tom, jak daleko tato role sahá.

Paternalismus

Paternalismus připouští alespoň za určitých okolností zásah do rozhodnutí člověka v jeho vlastním zájmu, a to i proti jeho aktuální vůli. Typickým odůvodněním je ochrana před vážnou újmou. Při tématu strachu proto paternalismus pokládá jinou otázku než libertarianismus: „Je hrozící újma natolik závažná a je rozhodnutí člověka natolik spolehlivé, že bychom jeho volbu měli respektovat i tehdy, když jej může vážně poškodit?“ Významný je rozdíl mezi měkkým a tvrdým paternalismem. Měkký paternalismus Zásah lze ospravedlnit například tehdy, pokud není zřejmé, zda člověk jedná informovaně, dobrovolně nebo s dostatečnou schopností posoudit následky. Cílem může být ověřit, zda jde skutečně o jeho vlastní rozhodnutí. Tvrdý paternalismus Připouští v některých případech zásah i proti informovanému a dobrovolnému rozhodnutí kompetentního člověka, pokud jej má ochránit před dostatečně závažnou újmou. Strach může být v paternalistickém uvažování relevantní dvěma způsoby. Zaprvé může upozorňovat na nebezpečí, před kterým má zásah člověka chránit. Zadruhé může silný strach ovlivnit samotné rozhodování člověka a vyvolat otázku, zda jedná na základě dostatečně informovaného a stabilního úsudku. Ani paternalistický přístup však nevede k závěru, že cokoli vzbuzující obavy má být zakázáno. Je stále nutné posuzovat skutečnost a závažnost rizika, účinnost zásahu, jeho vedlejší následky a hodnotu autonomie člověka, jehož rozhodnutí je omezováno. Spor mezi paternalismem a jeho kritiky se proto netýká toho, zda je újma nežádoucí, ale především otázky kdo má mít konečné právo rozhodnout, jaké riziko smí dospělý člověk podstoupit.

Utilitarismus

Utilitarismus hodnotí jednání, pravidla a instituce především podle jejich následků. Klasický utilitarismus Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla spojoval lidský prospěch s potěšením a utrpením; moderní konsekvencialistické koncepce používají širší pojetí blahobytu. Strach má v tomto pohledu sám o sobě význam jako součást následků. Dlouhodobý strach, úzkost, nejistota nebo pocit ohrožení mohou snižovat blahobyt lidí, a proto vstupují do hodnocení stejně jako jiné negativní následky. Současně však může strach vést k jednání, které zabrání větší újmě. Varování před skutečným nebezpečím může krátkodobě zvýšit strach a zároveň výrazně snížit pravděpodobnost smrti, zranění nebo jiné závažné škody. Utilitaristické hodnocení proto nemá předem danou odpověď: „Svoboda má vždy přednost před bezpečností.“ ani: „Bezpečnost má vždy přednost před svobodou.“ Je třeba porovnat celkové následky jednotlivých alternativ. Do hodnocení bezpečnostního opatření tak mohou vstupovat například: újma, které opatření zabrání; pravděpodobnost této újmy; strach, který opatření snižuje; strach, který samo vytváří; omezení svobody a soukromí; ekonomické náklady; riziko zneužití; odrazující účinek; dlouhodobé změny institucí a pobídek. Stejná logika může vést utilitaristu k podpoře velmi přísného bezpečnostního opatření, pokud skutečně zabrání obrovské újmě, i k jeho odmítnutí, pokud především uklidňuje veřejnost, ale skutečné riziko téměř nesnižuje. Z tohoto hlediska proto není klíčovou otázkou, zda politika „reaguje na strach“, ale zda její celkové očekávané následky jsou lepší než následky dostupných alternativ.

Konzervatismus

Konzervatismus nelze jednoduše definovat jako politiku strachu. V širokém psychologickém významu bývá konzervativní postoj spojován s nedůvěrou k prudkým změnám, filosofický konzervatismus však tento postoj rozvíjí především v skepsi vůči schopnosti abstraktního rozumu předvídat následky rozsáhlých společenských přestaveb. Klasický konzervativní přístup zdůrazňuje: zkušenost; kontinuitu; postupnou změnu; stabilitu institucí; vědomí omezenosti lidského poznání; riziko nezamýšlených následků radikálních zásahů. Strach z chaosu, násilí nebo společenského rozpadu proto může v konzervativním uvažování představovat legitimní důvod přikládat vysokou hodnotu řádu a stabilitě. Stejná konzervativní skepse však může fungovat také proti ukvapeným reakcím na strach. Jestliže krize vyvolá požadavek na rychlé odstranění dlouhodobě existujících právních či institucionálních omezení moci, konzervativní důraz na kontinuitu a nepředvídatelné následky může být důvodem k opatrnosti. Výjimečný stav může vytvářet stejně nejisté důsledky jako revoluční společenský experiment. Konzervativní perspektiva proto nemusí tvrdit: „Když se bojíme, potřebujeme více moci.“ Spíše zdůrazňuje: „V podmínkách nejistoty buďme opatrní vůči změnám, jejichž dlouhodobé důsledky neumíme spolehlivě předvídat.“ Konkrétní politické závěry se mezi konzervativními tradicemi výrazně liší.

Marxismus

Marxismus nepracuje se strachem především jako s individuální morální kategorií. Při analýze svobody se více soustředí na materiální podmínky, třídní vztahy a strukturální moc. Tím se významně liší například od libertariánského pojetí donucení. Člověku nemusí nikdo osobně říci: „Udělej to, nebo ti ublížím.“ aby jeho možnosti podle marxistické analýzy byly zásadně formovány mocenským uspořádáním společnosti. Marx například popisoval námezdního pracovníka jako formálně svobodného člověka, který vlastní svou pracovní sílu, ale protože nevlastní výrobní prostředky, musí ji prodávat, aby získal prostředky k životu. Kapitalistické ekonomické vztahy proto podle Marxe vytvářejí formu strukturálního tlaku, která nepotřebuje každodenní přímé násilí. Pro téma strachu je důležitá zejména ekonomická nejistota. Strach: ze ztráty zaměstnání; z chudoby; ze ztráty bydlení; nebo z nemožnosti zajistit základní potřeby může podle tohoto pohledu disciplinovat pracovníky i bez výslovné hrozby konkrétního zaměstnavatele. Existence nezaměstnaných, Marxovy průmyslové rezervní armády, současně oslabuje vyjednávací pozici zaměstnaných pracovníků a vytváří tlak na podmínky práce. Marxistický pohled tak rozšiřuje otázku položenou v části Strach a donucení: „Musí mít strach konkrétního původce, aby mohl být součástí vztahu nesvobody?“ Libertariánské teorie často kladou důraz na konkrétní zásah nebo hrozbu jiného aktéra. Marxistické teorie naopak mohou za podstatnou formu dominance považovat také situaci vytvořenou strukturou vlastnických a ekonomických vztahů. To samozřejmě neznamená, že každý marxista považuje každé zaměstnání nebo ekonomickou nejistotu za donucení. Marxistické tradice se liší a samotný pojem strukturální moci má různé interpretace.

Pacifismus

Pacifismus zahrnuje škálu postojů od absolutního odmítnutí násilí až po užší přesvědčení, že válka je za běžných reálných podmínek morálně neospravedlnitelná. Společným tématem je silná presumpce proti násilí a hledání nenásilných způsobů řešení konfliktů. Strach je pro pacifismus významný zejména tehdy, když se stává důvodem k použití násilí: „Musíme zaútočit, protože oni představují hrozbu.“ Pacifistický přístup požaduje podstatně silnější ospravedlnění. Absolutní pacifista může násilí odmítnout i při skutečném ohrožení; umírněnější nebo podmíněný pacifista může připustit určité formy obrany, ale považuje nenásilné možnosti za morálně preferované a násilí za krajní nebo prakticky téměř nikdy ospravedlnitelný prostředek. Pacifismus také upozorňuje na rozdíl mezi nepřítomností otevřeného konfliktu a hlubším stavem míru. Dvě strany mohou jedna na druhou neútočit pouze proto, že se navzájem bojí. Takový stav může zabránit bezprostřednímu násilí, ale nepřátelství zůstává zachováno. Tento problém je dobře viditelný například u jaderného odstrašení a strategie MAD, kde mír může být udržován právě věrohodnou hrozbou katastrofální odvety. Pacifistický pohled proto zpochybňuje jednoduchou představu: „Strach zabránil válce, a tedy problém vyřešil.“ Může zabránit útoku, ale nevytváří nutně důvěru, smíření nebo spolupráci. Pacifismus zároveň není nutně pasivitou. Mnohé pacifistické tradice zdůrazňují aktivní nenásilný odpor, občanskou neposlušnost a ochotu postavit se nespravedlnosti bez použití násilných prostředků. V tomto smyslu může pacifismus chápat jednání navzdory strachu jako důležitou součást nenásilného odporu.

Související pojmy

Strach a rozhodování

• Averze ke ztrátě – odlišný, ale související mechanismus hodnocení možných ztrát.
• Kognitivní skrblík – tendence šetřit mentální kapacitou při složitém rozhodování.
• Potřeba kognitivního uzavření – potřeba rychlé a jednoznačné odpovědi v podmínkách nejistoty.
• Framing – vliv způsobu prezentace informace na její interpretaci.
• Falešné dilema – významné zejména při stavění bezpečnosti a svobody jako nutně protikladných hodnot.

Moc, poslušnost a svoboda

• Autorita – vztah člověka k osobě nebo instituci, jejíž pokyny přijímá.
• Legitimita – otázka oprávněnosti výkonu moci.
• Poslušnost – plnění požadavku autority z různých motivací včetně strachu.
• Donucení – ovlivnění jednání prostřednictvím síly nebo hrozby.
• Dobrovolnost – otázka, zda člověk jedná bez relevantního donucení.
• Osobní autonomie – schopnost řídit vlastní jednání podle vlastního úsudku a hodnot.
• Osobní svoboda – svoboda člověka rozhodovat o vlastním životě.
• Chilling effect – omezení jednání v očekávání možné sankce.
• Paternalismus – omezování svobody ospravedlňované ochranou dotčeného člověka.
• Sebevlastnictví – důležité východisko libertariánského pohledu.
• Princip neagrese – libertariánský princip omezující legitimní použití násilí.

Kolektivní strach, komunikace a politika

• Propaganda – systematické ovlivňování postojů a chování.
• Efekt národního semknutí – zvýšená soudržnost a podpora vedení při vnějším ohrožení.
• Scapegoating – přenesení viny a frustrace na vybranou osobu nebo skupinu.
• Polarizace – zesilování rozdělení mezi skupinami.
• Politický antagonismus – konstrukce politického vztahu „my“ a „oni“.
• Národ – skupinová identita, která může být při společném ohrožení posilována.
• Masový dohled – sledování velkého počtu lidí, často ospravedlňované bezpečností.
• Cenzura – omezení šíření informací a názorů.
• Orwellovy koncepty – literární a politické mechanismy využívající strach, nepřítele, dohled a nejistotu.
• Hobbesiánství – politická filosofie, v níž má zásadní význam bezpečnost a strach z násilné smrti.

Hrozba a násilí

• Násilí – jeden z nejvýznamnějších zdrojů hrozby i nástrojů jejího vytváření.
• Sebeobrana – jednání směřující k odvrácení útoku.
• Pacifismus – filosofické a politické odmítnutí války nebo násilí.
• Jaderné odstrašení – snaha předcházet útoku hrozbou odvety.
• MAD – strategie vzájemně zaručeného zničení.
• Válka proti drogám – příklad politiky, v níž se prolínají obavy o zdraví, kriminalitu, bezpečnost a legitimitu donucení.