Přenášení viny (manipulační technika)

Přenášení viny (anglicky blame shifting) je způsob komunikace, při němž člověk přesouvá odpovědnost za vlastní rozhodnutí, chyby nebo jejich následky na jinou osobu, skupinu či okolnosti. Může vznikat nevědomě jako sebeochranné zkreslení, ale může být také záměrně používáno jako manipulační taktika k vyhnutí se kritice, nápravě nebo důsledkům vlastního jednání.

Definice

Přenášení viny (anglicky blame shifting) je způsob komunikace, při němž člověk přesouvá odpovědnost za vlastní rozhodnutí, chyby nebo následky na jiné osoby či okolnosti. Manipulativním se stává tehdy, pokud tím zkresluje skutečný podíl odpovědnosti a používá obviňování druhých k vyhnutí se kritice, nápravě nebo důsledkům vlastního jednání.

Přenášení viny není jedním přesně vymezeným klinickým nebo psychologickým konstruktem. Odborná literatura zkoumá související jevy například prostřednictvím připisování odpovědnosti, sebeochranného atribučního zkreslení (self-serving bias), vytváření výmluv a strategií typu DARVO.^[1]^[2]

Jak funguje

Při hodnocení konfliktu nebo chyby se lidé nesnaží pouze zjistit, co se stalo. Současně posuzují:

kdo měl nad situací kontrolu;
kdo co věděl;
kdo měl jakou povinnost;
zda byl výsledek předvídatelný;
zda šlo o úmyslné jednání;
kdo mohl výsledku zabránit.

Psycholog Mark Alicke ve svém modelu připisování viny ukazuje, že posuzování odpovědnosti úzce souvisí s vnímanou mírou kontroly člověka nad událostí, jeho úmysly a hodnocením samotného jednání.^[3]

Přenášení viny tuto otázku může zkreslit. Místo:

„Jaký byl můj podíl na výsledku?“

se komunikace začne řídit otázkou:

„Na koho lze tento výsledek převést?“

Typický průběh může být:

člověk je konfrontován s vlastním jednáním nebo jeho následkem;
přijetí odpovědnosti by pro něj znamenalo psychologický, sociální nebo materiální náklad;
pozornost přesune k chování jiné osoby nebo k okolnostem;
vlastní jednání představí jako pouhou reakci na tyto okolnosti;
odpovědnost druhé strany zvětší a svůj vlastní podíl zmenší nebo odstraní.

Například:

„Ano, křičel jsem na tebe, ale kdybys mě tolik neprovokoval, nemusel bych.“

První část výroku připouští jednání. Druhá část však může přesouvat odpovědnost za rozhodnutí křičet na člověka, který byl jeho adresátem.

Sebeochranné atribuční zkreslení

Přenášení odpovědnosti nemusí být vždy vědomou taktikou.

Psychologický jev označovaný jako self-serving bias popisuje tendenci připisovat vlastní úspěchy více sobě a vlastní neúspěchy více vnějším příčinám.^[1]^[2]

Typickým příkladem je:

„Zkoušku jsem udělal, protože jsem se dobře připravil.“

ale:

„Zkoušku jsem neudělal, protože učitel položil nesmyslné otázky.“

Obě vysvětlení mohou obsahovat část pravdy. Sebeochranné zkreslení spočívá v asymetrickém hodnocení vlastního podílu podle toho, zda je výsledek příznivý či nepříznivý.

Metaanalýza Campbella a Sedikidese ukázala, že sebeohrožení tuto tendenci zesiluje: čím více neúspěch ohrožuje vlastní obraz člověka, tím silnější může být tendence přisuzovat jej vnějším faktorům.^[1]

To je důležitý rozdíl oproti vědomé manipulaci. Člověk může skutečně věřit vlastní verzi událostí a současně hodnotit vlastní odpovědnost zkresleně.

Výmluvy, vysvětlení a odpovědnost

Ne každé poukázání na okolnosti je přenášením viny.

Okolnosti mohou skutečně ovlivňovat míru odpovědnosti.

Výzkum vytváření výmluv například rozlišuje několik způsobů, jimiž lidé mohou odpovědnost snižovat:

tvrzení, že nad situací neměli kontrolu;
tvrzení, že požadavek nebo povinnost nebyly jasné;
tvrzení, že daná povinnost vůbec nebyla jejich.^[4]

Takové vysvětlení může být pravdivé.

Například:

„Úkol jsem nedokončil, protože server byl šest hodin mimo provoz.“

může být relevantní okolnost.

Rozdíl mezi vysvětlením a manipulativním přenášením viny proto neleží v samotné existenci vnější příčiny, ale v tom, zda je skutečný podíl odpovědnosti jednotlivých aktérů popisován přiměřeně.

Jak přenášení viny poznat

Jednotlivé obvinění jiné osoby ještě neznamená přenášení viny. Někdy skutečně odpovídá někdo jiný.

Varovnými znaky mohou být zejména:

okamžitý protiútok po kritice – místo reakce na vlastní jednání člověk začne popisovat chyby kritika;
formulace „donutil jsi mě“ u jednání, o němž člověk sám rozhodoval;
přehnané zdůrazňování okolností a současné ignorování vlastních možností;
jiná pravidla pro sebe a pro ostatní – vlastní chyby jsou vysvětlovány okolnostmi, chyby druhých jejich charakterem;
odmítání i částečné odpovědnosti;
nahrazování otázky „co jsem udělal?“ otázkou „co udělal někdo jiný?“;
vytahování nesouvisejících provinění druhého člověka;
zpětné vytváření důvodů, které se objevují až po konfrontaci;
změna role z kritizovaného na poškozeného;
požadavek, aby se omluvila osoba, která původně problém otevřela;
opakující se vzorec, při němž za negativní výsledky téměř vždy odpovídají ostatní.

Praktická otázka může znít:

„Vysvětluje tato informace, proč k situaci došlo, nebo má především odstranit odpovědnost člověka, o jehož jednání se bavíme?“

Kdy nejde o přenášení viny

Tato sekce je důležitá, protože odpovědnost bývá ve skutečnosti často rozdělena mezi více aktérů.

Skutečně sdílená odpovědnost

Pokud dva lidé udělali nezávisle chybu, není nutné veškerou odpovědnost připsat pouze jednomu.

Například:

„Já jsem nedodržel termín a ty jsi mi poslal podklady o tři dny později. Obojí přispělo k výsledku.“

může být přesnější než:

„Za všechno můžu já.“

nebo:

„Za všechno můžeš ty.“

Přijetí odpovědnosti neznamená přijmout více odpovědnosti, než člověku skutečně náleží.

Relevantní okolnosti

Výrok:

„Nemohl jsem zákazníkovi odpovědět, protože jsem k případu neměl přístup.“

může být legitimním vysvětlením.

Pokud přístup skutečně nebyl dostupný a člověk jej nemohl získat, jde o důležitý údaj při hodnocení odpovědnosti.

Nesprávné obvinění

Člověk má právo odmítnout odpovědnost za něco, co neudělal.

„Za tuto fakturu jsem neodpovídal; byla přidělena jinému oddělení.“

není přenášení viny, pokud tvrzení odpovídá skutečnosti.

Přijetí neoprávněné viny není známkou integrity.

Vysvětlení vlastního jednání

Člověk může přijmout odpovědnost a současně vysvětlit okolnosti:

„Rozhodnutí jsem udělal já a byla to chyba. Udělal jsem ho ale na základě údajů, o kterých teď víme, že byly chybné.“

Vysvětlení příčiny samo o sobě odpovědnost neodstraňuje.

Rozdíl mezi příčinou a odpovědností

Událost může mít mnoho příčin, aniž by všechny nesly stejnou morální odpovědnost.

Například:

„Naštval jsi mě.“

může být pravdivý popis příčiny emoce.

Z toho však automaticky neplyne:

„Proto odpovídáš za to, že jsem tě udeřil.“

Mezi příčinou situace a odpovědností za konkrétní rozhodnutí je třeba rozlišovat.

Přenášení viny a DARVO

Výraznější formou přenášení odpovědnosti může být strategie označovaná jako DARVO – Deny, Attack, Reverse Victim and Offender, tedy přibližně popři, zaútoč a obrať role oběti a pachatele.

Její struktura je:

Deny – popření jednání;
Attack – útok na člověka, který problém otevřel;
Reverse Victim and Offender – prezentování původně konfrontované osoby jako skutečné oběti a kritika jako pachatele.

Například:

„Já jsem ti nelhal. Ty mě pořád z něčeho obviňuješ. Ve skutečnosti jsi to ty, kdo mě psychicky ničí.“

DARVO je užší pojem než přenášení viny. Přenesení odpovědnosti může proběhnout bez popírání, osobního útoku nebo obrácení rolí.

Harseyová, Zurbriggenová a Freydová v roce 2017 zjistily ve studii 138 účastníků, kteří vzpomínali na konfrontaci člověka kvůli jeho provinění, že vyšší míra DARVO byla spojena s vyšší mírou sebeobviňování osoby, která provinění konfrontovala.^[5]

Pozdější experimentální studie zjistila, že pozorovatelé vystavení DARVO ve fiktivním scénáři hodnotili pachatele jako méně odpovědného a důvěryhodnějšího a oběť naopak jako méně důvěryhodnou než účastníci, kteří DARVO neviděli.^[6]

DARVO proto dobře ukazuje, že přenášení viny nemusí ovlivňovat pouze dva účastníky konfliktu. Může také měnit způsob, jakým odpovědnost vnímají pozorovatelé.

Jak se bránit

Základní obranou je oddělit jednotlivé otázky odpovědnosti, aby se navzájem nezastupovaly.

Pomoci mohou zejména tyto postupy:

Vrátit se ke konkrétnímu jednání. „Moji chybu můžeme řešit potom. Teď se bavíme o tom, že jsi udělal X.“
Přiznat vlastní skutečný podíl. Tím lze zabránit tomu, aby se celý rozhovor změnil v dokazování vlastní bezchybnosti.
Nepřijímat odpovědnost automaticky jako celek. „Ano, udělal jsem A. Za B ale odpovídalo jiné rozhodnutí.“
Oddělit příčinu od volby. „Mohl jsem tě naštvat. Rozhodnutí křičet bylo tvoje.“
Požadovat konkrétní příčinnou souvislost. „Jak přesně moje jednání způsobilo chybu, o které mluvíme?“
Rozdělit více problémů. Pokud má druhý člověk legitimní stížnost, lze ji řešit samostatně.
Používat časovou osu a záznamy. E-maily, smlouvy, zadání nebo zápisy mohou pomoci určit, kdo měl kterou povinnost.
Nenechat se vtáhnout do obhajoby celého charakteru. Otázku „jsi špatný člověk“ lze vrátit ke konkrétnímu rozhodnutí.
Ptát se na nápravu. Přijetí odpovědnosti má praktický význam zejména tehdy, pokud vede k opravě chyby nebo změně dalšího jednání.
Ukončit kruhovou diskusi, pokud protistrana systematicky odmítá diskutovat vlastní podíl a pouze vytváří nová obvinění.

Užitečná formulace může být:

„Je možné, že jsem v této situaci také udělal chybu. To ale samo o sobě neříká nic o tvé odpovědnosti za to, co jsi udělal ty. Pojďme ty dvě věci posoudit zvlášť.“

Příklady útoku a obrany

Pracovní termín

Útok: „Nestihl jsem to proto, že jsi mi to nepřipomněl.“

Možná obrana: „Mohl jsem ti termín připomenout, ale úkol i termín byly přidělené tobě. Jestli chceš, můžeme se domluvit na lepším systému připomínek do budoucna.“

Co se děje: Člověk přesouvá odpovědnost za vlastní hlídání termínu na kolegu. Obrana může uznat možnost lepší spolupráce, aniž by tím změnila původní rozdělení odpovědnosti.

Partnerský konflikt

Útok: „Křičel jsem jenom proto, že jsi mě vyprovokovala.“

Možná obrana: „Můžeme řešit, co jsem řekla já. Za způsob, jakým reaguješ ty, ale odpovídáš ty.“

Co se děje: Jednání druhé osoby může vysvětlovat vznik konfliktu, ale je používáno k odstranění odpovědnosti za vlastní reakci.

Chyba v projektu

Útok: „Ano, já jsem to schválil, ale tys přece měl poznat, že to není správně.“

Možná obrana: „Můžeme zjistit, jestli jsem měl něco zachytit při kontrole. Zároveň ale potřebujeme řešit, na základě čeho jsi rozhodnutí schválil. Jsou to dvě oddělené odpovědnosti.“

Co se děje: Odpovědnost může být skutečně sdílená. Obrana proto neříká „ty za všechno můžeš“, ale odmítá situaci, kdy existence druhého podílu odstraní vlastní podíl prvního člověka.

Protiútok

Útok: „Proč jsi zákazníkovi poslal neověřená čísla?“

„A ty jsi snad nikdy v životě neudělal chybu? Minulý měsíc jsi špatně vystavil fakturu.“

Možná obrana: „Tu fakturu klidně probereme zvlášť. Teď potřebuji zjistit, proč zákazník dostal neověřená čísla.“

Co se děje: Místo vysvětlení kritizovaného jednání je otevřena jiná chyba kritika. Její pravdivost nemění odpovědnost za původní situaci.

Obrácení role oběti

Útok: „Takže mě teď budeš obviňovat, že jsem ti lhal? Víš vůbec, jak ponižující je, že mi nevěříš? Takhle se ke mně chováš pořád.“

Možná obrana: „Můžeme se potom bavit o tom, jak na tebe moje otázka působí. Nejdřív potřebuji odpověď na to, proč se tvoje tvrzení neshoduje s tímto záznamem.“

Co se děje: Původní otázka odpovědnosti je nahrazena tématem údajného útoku ze strany člověka, který ji položil. Pokud se přidá popření a útok na jeho důvěryhodnost, může se vzorec blížit DARVO.

Legitimně sdílená odpovědnost

Situace: „Specifikaci jsem napsal nejasně.“

„A já jsem se před implementací nezeptal, přestože jsem viděl, že ji lze chápat dvěma způsoby.“

Reakce: „Takže upravíme šablonu specifikace a příště si nejasnosti potvrdíme předem.“

Co se děje: Obě strany identifikují svůj vlastní podíl a hledají způsob nápravy. Uznání chyby druhého zde neslouží k odstranění vlastní odpovědnosti.

Přenášení viny a projekce

Projekce a přenášení viny se mohou překrývat, ale nejsou totožné.

Při projekci člověk připisuje druhému vlastní pocity, motivace nebo vlastnosti.

Například člověk, který sám druhému nedůvěřuje, může tvrdit:

„Ty mi vůbec nevěříš.“

Při přenášení viny jde naopak především o odpovědnost za určitou událost nebo jednání:

„Já jsem smlouvu nepřečetl, ale je tvoje vina, že jsi mě na ten odstavec výslovně neupozornil.“

Projekce tedy odpovídá spíše otázce:

„Komu připisuji tuto vlastnost nebo motiv?“

Přenášení viny otázce:

„Komu připisuji odpovědnost za tento výsledek?“

Přenášení viny a guilt tripping

Guilt tripping a přenášení viny rovněž nejsou totéž.

U přenášení viny je cílem či výsledkem změna připisované odpovědnosti:

„Tohle se stalo kvůli tobě.“

U guilt trippingu je hlavním prostředkem pocit viny použitý k ovlivnění dalšího jednání:

„Po tom, co jsi mi způsobil, bys pro mě mohl udělat alespoň tohle.“

Obě techniky se mohou spojit:

nejprve je člověku připsána odpovědnost;
následně je tato údajná vina použita jako základ pro nový požadavek.

Přenášení viny a hraní oběti

Při Hraní oběti člověk zdůrazňuje nebo zkresluje vlastní roli poškozeného.

To může být jedním ze způsobů přenášení viny:

„Já jsem tady skutečná oběť. Kdybys se ke mně nechoval takhle, nic z toho by se nestalo.“

Není to však nutné.

Člověk může přenášet vinu čistě technickým způsobem:

„Za chybu může dodavatel.“

aniž by se sám prezentoval jako oběť.

Přenášení viny a post-hoc racionalizace

Post-hoc racionalizace může sloužit k dodatečnému vytvoření přijatelného vysvětlení vlastního jednání.

Například:

„Udělala jsem to proto, že jsi mě k tomu svým chováním donutil.“

může být autentickým popisem tehdejší motivace, ale může být také vysvětlením vytvořeným až poté, co se jednání ukázalo jako problematické.

Zvenčí často nelze bezpečně určit, co člověk skutečně prožíval v okamžiku rozhodnutí.

Proto je vhodnější soustředit se na ověřitelné otázky:

kdo učinil konkrétní rozhodnutí;
jaké možnosti měl;
co mohl předvídat;
za co měl odpovědnost.

Přenášení viny a vnitřní integrita

Přenášení viny přímo souvisí s vnitřní integritou, protože odpovědnost za vlastní jednání může být psychologicky nepříjemná.

Člověk může při nepříznivém výsledku čelit rozporu:

„Považuji se za schopného a odpovědného člověka.“

versus:

„Udělal jsem chybu.“

Jedním ze způsobů, jak tento rozpor odstranit bez změny vlastního sebeobrazu, může být přesunutí příčiny mimo sebe:

„Nebyla to moje chyba.“

Taková reakce může souviset také s kognitivní disonancí, není však jediným možným způsobem, jak na ni člověk reaguje.

Vnitřně integritnější postup může oddělit hodnocení konkrétního jednání od celkového hodnocení vlastní osoby:

„Udělal jsem chybu“ neznamená „jsem bezcenný člověk“.

Stejně důležitá je však opačná hranice:

přijmout vlastní odpovědnost neznamená přijmout odpovědnost za jednání ostatních.

Související pojmy

Reference

↑ ^1,0 ^1,1 ^1,2 W. Keith Campbell, Constantine Sedikides: Self-Threat Magnifies the Self-Serving Bias: A Meta-Analytic Integration, Review of General Psychology, 3(1), 1999, s. 23–43.
↑ ^2,0 ^2,1 James Shepperd, Wendi Malone, Kate Sweeny: Exploring Causes of the Self-serving Bias, Social and Personality Psychology Compass, 2(2), 2008, s. 895–908.
↑ Mark D. Alicke: Culpable Control and the Psychology of Blame, Psychological Bulletin, 126(4), 2000, s. 556–574.
↑ Kennon M. Sheldon, Todd R. Schachtman: Obligations, Internalization, and Excuse Making: Integrating the Triangle Model and Self-Determination Theory, Journal of Personality, 75(2), 2007, s. 359–386.
↑ Sarah J. Harsey, Eileen L. Zurbriggen, Jennifer J. Freyd: Perpetrator Responses to Victim Confrontation: DARVO and Victim Self-Blame, Journal of Aggression, Maltreatment & Trauma, 26(6), 2017, s. 644–663.
↑ Sarah J. Harsey, Jennifer J. Freyd: Deny, Attack, and Reverse Victim and Offender (DARVO): What Is the Influence on Perceived Perpetrator and Victim Credibility?, Journal of Aggression, Maltreatment & Trauma, 29(8), 2020, s. 897–916.

[Campbell1999-1] 1,0 ^1,1 ^1,2 W. Keith Campbell, Constantine Sedikides: Self-Threat Magnifies the Self-Serving Bias: A Meta-Analytic Integration, Review of General Psychology, 3(1), 1999, s. 23–43.

[Shepperd2008-2] 2,0 ^2,1 James Shepperd, Wendi Malone, Kate Sweeny: Exploring Causes of the Self-serving Bias, Social and Personality Psychology Compass, 2(2), 2008, s. 895–908.

[Alicke2000-3] Mark D. Alicke: Culpable Control and the Psychology of Blame, Psychological Bulletin, 126(4), 2000, s. 556–574.

[Sheldon2007-4] Kennon M. Sheldon, Todd R. Schachtman: Obligations, Internalization, and Excuse Making: Integrating the Triangle Model and Self-Determination Theory, Journal of Personality, 75(2), 2007, s. 359–386.

[Harsey2017-5] Sarah J. Harsey, Eileen L. Zurbriggen, Jennifer J. Freyd: Perpetrator Responses to Victim Confrontation: DARVO and Victim Self-Blame, Journal of Aggression, Maltreatment & Trauma, 26(6), 2017, s. 644–663.

[Harsey2020-6] Sarah J. Harsey, Jennifer J. Freyd: Deny, Attack, and Reverse Victim and Offender (DARVO): What Is the Influence on Perceived Perpetrator and Victim Credibility?, Journal of Aggression, Maltreatment & Trauma, 29(8), 2020, s. 897–916.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]