Chilling effect

K tomuto heslu byl vytvořen plakát vhodný k vytisknutí a vystavení. Ke stažení zde.

Kamerový systém na Hlavním nádraží v německém Wiesbadenu. Chilling effect je jedním hlavních sociálních důsledků masového sledování; Zdroj: Wikimedia Commons

Chilling effect (v české právní terminologii také odrazující efekt či odrazující účinek) je jev, při němž člověk omezuje výkon určitého práva nebo jinak dovoleného jednání kvůli obavě z možných negativních následků. Nemusí přitom existovat přímý zákaz ani jistota, že sankce skutečně přijde. K omezení chování může stačit riziko trestního nebo správního postihu, soudního sporu, ztráty zaměstnání, profesního poškození, sledování nebo jiného nákladu spojeného s daným jednáním.

Definice

Chilling effect — jev, při němž očekávání možných negativních následků odrazuje jednotlivce nebo skupiny od výkonu práva či jiného jednání, kterého by se bez této obavy jinak účastnili.

Pojem vznikl především v souvislosti s ochranou svobody projevu v americkém ústavním právu. Nejvyšší soud USA například v případu Dombrowski v. Pfister z roku 1965 upozornil, že už samotná hrozba nebo vedení trestního stíhání může odrazovat od chráněného projevu bez ohledu na to, zda by nakonec skončilo odsouzením. Obdobný koncept používá také Evropský soud pro lidská práva a český Ústavní soud. Česká judikatura jej kromě svobody projevu vztahuje například také na právo pokojně se shromažďovat: zásah může být problematický i tehdy, když člověku účast přímo nezakáže, ale svou povahou od ní odradí.

V širším významu se pojem používá také mimo bezprostřední vztah občana a státu. Odrazující účinek mohou vytvářet například zaměstnavatelé, soukromé instituce, vysoké náklady soudního sporu nebo očekávané sociální následky. V takových případech již nejde nutně o otázku porušení ústavního práva; společným znakem je změna chování způsobená očekáváním následků.

Jak chilling effect funguje

Základní mechanismus spočívá v tom, že člověk při rozhodování nezohledňuje pouze to, co je formálně dovoleno, ale také to, co se mu podle jeho očekávání může stát. Pokud například není jasné, které výroky budou potrestány, nemusí se člověk snažit trefit přesně na hranici dovoleného jednání; bezpečnější pro něj může být zůstat od této hranice co nejdále. Právě neurčitost pravidel, nepředvídatelnost jejich vymáhání nebo vysoká cena případné obrany proto mohou odrazující účinek zesilovat.

Chilling effect navíc nemusí vyžadovat, aby byla potrestána většina lidí. Viditelný postih jednoho člověka může ovlivnit chování mnoha dalších, kteří se podobné situaci preventivně vyhnou. Podobně může působit Masový dohled, atmosféra strachu nebo výrazná asymetrie moci, protože člověk nemusí znát pravděpodobnost sankce přesně — stačí, že ji považuje za dostatečně možnou nebo nákladnou. Výsledkem může být omezení projevu, výzkumu, politické účasti, podávání stížností či jiného jednání, přestože žádný výslovný zákaz takového jednání neexistuje. Výzkum chilling effectu proto souvisí také s konformitou a rozhodováním v podmínkách nejistoty.

Chilling effect, cenzura a autocenzura

Chilling effect souvisí s cenzurou a autocenzurou, ale nejde o totožné pojmy. Cenzura představuje zásah vnějšího aktéra do možnosti určitou informaci nebo názor zveřejnit, šířit či přijímat. Autocenzura naopak nastává tehdy, když své vlastní jednání nebo projev omezuje sám člověk. Chilling effect označuje mechanismus, kterým očekávání negativních následků takové omezení vyvolává nebo podporuje. Jedna sankce nebo zákaz proto mohou mít účinek nejen na bezprostředně postiženého člověka, ale také na ostatní, kteří své chování upraví preventivně.

Autocenzura přitom nemusí být vždy důsledkem chilling effectu. Člověk může něco neříci například ze slušnosti, kvůli ochraně soukromí nebo proto, že informaci nepovažuje za důležitou. Stejně tak chilling effect nemusí vést pouze k úplnému mlčení. Může způsobit, že člověk začne volit méně kontroverzní témata, změní formulaci názoru, vynechá některé informace nebo se přizpůsobí tomu, co považuje za bezpečnější společenskou normu. Penney proto chilling effect interpretuje také jako formu sociální konformity, která vzniká zejména v prostředí nejistoty.

Chilling effect rovněž nemusí vycházet pouze ze státní cenzury. Vedle státu jej mohou vytvářet zaměstnavatelé, školy, provozovatelé internetových platforem, média, profesní organizace nebo jiní soukromí aktéři. Právní literatura proto rozlišuje například mezi odrazujícím účinkem vyvolaným státem a účinkem vznikajícím v důsledku očekávaného jednání soukromých osob. Samotná existence soukromého chilling effectu přitom ještě neznamená, že došlo k porušení něčích práv; popisuje především změnu chování vyvolanou očekávanými následky.

Modelové příklady

Následující situace ilustrují mechanismus chilling effectu; nejde o popis konkrétních skutečných případů:

• Pracoviště: zaměstnanec vidí, že kolega, který veřejně kritizoval rozhodnutí vedení, přestal dostávat zajímavé úkoly. Přestože kritika nebyla zakázána, ostatní zaměstnanci se jí začnou vyhýbat.

• Výběr zaměstnanců: majitel firmy veřejně oznámí, že nechce zaměstnávat lidi, kteří nesportují. Uchazeči proto mohou své nesportování skrývat, přikrášlovat své sportovní aktivity nebo se vyhýbat veřejné kritice takového kritéria, protože očekávají negativní dopad při náboru. V tomto případě nejde o cenzuru, ale může vzniknout odrazující účinek v pracovním a společenském chování.

• Sociální sítě: člověk vidí, že několik lidí bylo kvůli kontroverzním příspěvkům veřejně zostuzeno, přišlo o zaměstnání nebo čelilo digitálnímu lynči. Sám proto přestane veřejně komentovat podobná témata, přestože mu jejich komentování nikdo nezakázal.

• Škola: učitel před třídou zesměšní studenta za nepopulární názor. Ostatní studenti následně přestanou podobné názory vyslovovat, i když formálně mají možnost diskutovat dál.

• Média: podnikatel zažaluje novináře kvůli kritickému článku a požaduje vysoké odškodnění. I kdyby žalobu nakonec prohrál, ostatní novináři mohou začít při informování o něm nebo o podobných tématech postupovat výrazně opatrněji.

• Styk se státem: účastník demonstrace je při jinak pokojném protestu zadržen a několik hodin vyslýchán. Další lidé se příští demonstrace nezúčastní, protože se obávají stejného zacházení, aniž by jim účast kdokoli přímo zakázal.

• Masový dohled: člověk ví nebo předpokládá, že jeho internetová aktivita může být sledována. Přestane proto vyhledávat určitá politická nebo kontroverzní témata, přestože jejich čtení není zakázáno.

• Výzkum: vědec ví, že kontroverzní téma může snížit jeho šanci získat grant nebo poškodit jeho profesní pověst. Rozhodne se proto raději zkoumat jiné téma, aniž by mu původní výzkum někdo zakázal.

Ve všech těchto příkladech je společným prvkem rozdíl mezi tím, co člověk formálně smí udělat, a tím, co se kvůli očekávaným následkům skutečně odváží udělat. Právě tento rozdíl tvoří jádro chilling effectu.

Konkrétní případy

Chilling effect byl popsán v řadě právních sporů i empirických výzkumů. U některých případů lze pozorovat přímo změnu chování většího počtu lidí, zatímco v jiných soudy konstatovaly, že určitý zásah je způsobilý odrazovat nejen přímo postiženého člověka, ale také další osoby. Tyto dvě situace není vhodné zaměňovat: soudní konstatování možného odrazujícího účinku samo o sobě neříká, kolik lidí své chování skutečně změnilo.

• Pokles návštěvnosti citlivých článků Wikipedie po odhaleních Edwarda Snowdena

Právník Jonathon W. Penney analyzoval návštěvnost anglické Wikipedie před a po červnu 2013, kdy Edward Snowden zveřejnil informace o programech americké National Security Agency (NSA), včetně programu PRISM. U souboru článků týkajících se témat, která mohla být vnímána jako citlivá z hlediska státního dohledu, zjistil bezprostřední statisticky významný pokles návštěvnosti a změnu dlouhodobého trendu. Studie je často uváděna jako jeden z empirických dokladů, že samotné vědomí možného sledování může měnit jinak legální informační chování lidí.

• Vyhledávání na Googlu po Snowdenových odhaleních

Alex Marthews a Catherine Tucker zkoumali data z Google Trends před a po Snowdenových odhaleních v USA a dalších zemích. Největší pokles zaznamenali u výrazů, které mohli uživatelé vnímat jako citlivé z hlediska vlády nebo vlastního soukromí. Výsledky podporují hypotézu, že informace o státním sledování mohou ovlivnit nejen to, co lidé veřejně říkají, ale také to, jaké informace si vůbec vyhledávají.

• Američtí spisovatelé po odhaleních NSA

PEN America v roce 2013 provedla průzkum mezi více než 520 americkými spisovateli. Respondenti uváděli, že kvůli obavám ze sledování omezují některé činnosti: vyhýbají se určitým tématům v komunikaci, omezují aktivitu na sociálních sítích nebo se zdráhají některá témata zkoumat, psát o nich či o nich veřejně mluvit. Na rozdíl od studie návštěvnosti Wikipedie šlo o deklarované chování respondentů, nikoli o pozorování provozních dat.

• Global Chilling – autocenzura spisovatelů v desítkách zemí

PEN America v roce 2015 zveřejnila průzkum téměř 800 spisovatelů z přibližně 50 zemí. Obavy ze státního dohledu uváděli ve vysoké míře nejen autoři v autoritářských zemích, ale také respondenti žijící v demokratických státech. PEN mezi nimi zaznamenala také autocenzurní chování, například vyhýbání se určitým tématům, výzkumu či komunikaci.

• Američtí vědci a „nebezpečná“ slova v grantových žádostech

V roce 2003 se člen americké Sněmovny reprezentantů Patrick Toomey pokusil odebrat financování několika projektům National Institutes of Health zabývajícím se například sexualitou a HIV/AIDS. Návrh neuspěl a NIH následně své granty obhájil. Socioložka Joanna Kempner však zjistila, že samotná politická kontroverze ovlivnila chování výzkumníků: přibližně polovina dotázaných začala z názvů či abstraktů grantových žádostí odstraňovat výrazy, které považovala za politicky rizikové, a přibližně čtvrtina uvedla, že ze svého výzkumného programu odstranila některá kontroverzní témata. Jde o zvlášť názorný příklad chilling effectu, protože zamýšlená politická sankce nebyla nakonec provedena.

• Bantam Books v. Sullivan – „dobrovolná“ spolupráce knihkupců pod dohledem policie

Komise státu Rhode Island zasílala distributorům seznamy publikací, které považovala za nevhodné pro mládež, připomínala přitom svou možnost doporučit trestní stíhání a o seznamech informovala také policii. Po doručení oznámení distributor přestával přijímat objednávky na uvedené tituly a stahoval neprodané výtisky z obchodů; krátce poté jej zpravidla navštívil policista a zjišťoval, co podnikl. Nejvyšší soud USA v roce 1963 odmítl argument, že šlo pouze o nezávazné rady, a postup označil za protiústavní systém neformální cenzury.

• New York Times v. Sullivan – riziko vysokého odškodnění a kritika veřejných činitelů

V roce 1960 podal alabamský úředník L. B. Sullivan žalobu kvůli inzerátu zveřejněnému v deníku The New York Times, který kritizoval zacházení s účastníky hnutí za občanská práva. Porota mu přiznala náhradu 500 000 dolarů. Nejvyšší soud USA rozsudek v roce 1964 zrušil a stanovil přísnější podmínky pro úspěšné žaloby veřejných činitelů. Soud upozornil, že strach z vysokého odškodnění a nákladů na dokazování může vést kritiky k autocenzuře i tehdy, když se domnívají, že jejich tvrzení jsou pravdivá.

• Lamont v. Postmaster General – člověk musel úřadu potvrdit, že chce dostávat „komunistickou propagandu“

Americká pošta zadržovala některé zásilky zahraničního politického materiálu označeného jako „komunistická politická propaganda“. Adresát musel poště výslovně oznámit, že si přeje materiál obdržet. Nejvyšší soud USA v roce 1965 tuto povinnost zrušil. Soudci upozorňovali, že člověk může pociťovat zábrany při požadavku na zaslání literatury, kterou jeho vlastní vláda oficiálně označuje jako komunistickou propagandu. Formálně tedy nebylo čtení zakázáno; stát pouze požadoval, aby se k němu čtenář předem přihlásil.

• Keyishian v. Board of Regents – loajalita akademiků a „příkrov ortodoxie“

Stát New York vyžadoval od zaměstnanců veřejných škol a univerzit dodržování předpisů zaměřených proti „podvratné“ činnosti a členství v komunistických organizacích. Někteří akademici odmítli požadované dokumenty podepsat. Nejvyšší soud USA v roce 1967 části úpravy zrušil jako příliš neurčité a široké a zdůraznil mimořádný význam svobody akademické diskuse; státní pravidla podle něj nesmějí nad učebnami vytvářet „příkrov ortodoxie“.

• McLibel – McDonald's proti Helen Steelové a Davidu Morrisovi

Společnost McDonald's zažalovala britské aktivisty Helen Steelovou a Davida Morrise kvůli kritickému letáku. Spor se stal mimořádně dlouhým a žalovaní neměli v britském řízení nárok na právní pomoc. Evropský soud pro lidská práva v případu Steel and Morris v. Spojené království v roce 2005 dospěl k závěru, že byla porušena jejich práva na spravedlivý proces a svobodu projevu. Při hodnocení zdůraznil také nepoměr prostředků mezi nadnárodní společností a dvěma jednotlivci a odrazující účinek, který mohou vysoké náhrady škody za kritické výroky mít na veřejnou debatu.

• Daphne Caruana Galizia – desítky žalob proti investigativní novinářce

Investigativní novinářka Daphne Caruana Galizia čelila v době své vraždy v roce 2017 podle Evropského parlamentu 47 probíhajícím soudním řízením souvisejícím s její novinářskou činností. Část sporů po její smrti přešla na rodinu. Evropské instituce její případ následně opakovaně uváděly při vzniku pravidel proti tzv. „náhubkovým žalobám“ (SLAPP). Mechanismus spočívá mimo jiné v tom, že samotná hrozba nákladného a dlouhého sporu může odradit novináře, aktivisty nebo jiné kritiky bez ohledu na konečný výsledek žaloby.

• Goodwin v. Spojené království – ochrana anonymních novinářských zdrojů

Britský novinář William Goodwin obdržel od důvěrného zdroje informace o finanční situaci společnosti Tetra. Soud mu následně nařídil vydat své poznámky, aby bylo možné zdroj identifikovat. Evropský soud pro lidská práva v roce 1996 rozhodl, že ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody tisku. Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od poskytování informací o otázkách veřejného zájmu, čímž není ovlivněn pouze jeden novinář a jeden informátor, ale fungování médií obecně.

• Sanoma Uitgevers v. Nizozemsko – policie požadovala materiál umožňující identifikovat zdroje

Redakce nizozemského časopisu pořídila fotografie nelegálního automobilového závodu pod podmínkou anonymity účastníků. Policie později požadovala vydání fotografického materiálu kvůli vyšetřování jiného trestného činu a hrozila prohledáním redakce; jeden z redaktorů byl během sporu krátce zadržen. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v roce 2010 zdůraznil, že pokud jsou novináři vnímáni jako prostředek k identifikaci anonymních zdrojů, může to mít odrazující účinek na budoucí zdroje a svobodu tisku.

• LuxLeaks – Raphaël Halet

Zaměstnanec společnosti PwC Raphaël Halet poskytl novináři dokumenty týkající se daňových praktik nadnárodních společností v Lucembursku, které se staly součástí kauzy LuxLeaks. Byl propuštěn a v trestním řízení odsouzen k peněžitému trestu. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v roce 2023 rozhodl, že jeho odsouzením byla porušena svoboda projevu. Při hodnocení sankce soud výslovně zohlednil její možný odrazující účinek nejen na Haleta, ale také na další potenciální whistleblowery.

• Bączkowski v. Polsko – zákaz pochodu, který byl zrušen až po jeho plánovaném termínu

Organizátoři pochodu za práva sexuálních menšin a proti diskriminaci ve Varšavě v roce 2005 nedostali od města povolení. Akce se přesto uskutečnila, avšak bez právní jistoty plynoucí z povoleného shromáždění. Polské orgány následně původní rozhodnutí zrušily, ale až po plánovaném termínu akce. Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva na shromažďování a upozornil, že oficiální zákaz může mít odrazující účinek na organizátory i potenciální účastníky, kteří mohou mít obavy například z absence policejní ochrany.

• Danilenkov v. Rusko – diskriminace členů odborové organizace

Členové nezávislého odborového svazu přístavních dělníků v Kaliningradu uváděli, že kvůli členství čelili přeřazování, propouštění, disciplinárním postihům a dalším nevýhodám. Počet členů odborové organizace během několika let prudce klesl. Evropský soud pro lidská práva v roce 2009 konstatoval porušení zákazu diskriminace ve spojení se svobodou sdružování. Případ ilustruje mechanismus, při němž postih členů určité organizace nemusí ovlivnit pouze je, ale vytváří pobídku pro ostatní, aby do ní nevstupovali nebo ji opustili.

• Klimakemp 2018 – ztotožňování účastníků českou policií

Muž přijel vlakem do Louky u Litvínova, aby se účastnil ekologické akce Klimakemp 2018, jejíž součástí byly přednášky, demonstrace a také deklarovaná občanská neposlušnost. Bezprostředně po příjezdu jej policie vyzvala k prokázání totožnosti s obecným odkazem na ochranu veřejného pořádku, osob a majetku.

Ústavní soud v roce 2022 rozhodl, že zásah nebyl nezbytný a porušil právo stěžovatele pokojně se shromažďovat, právo na soukromí a informační sebeurčení. Výslovně konstatoval, že ztotožňování mělo „nepochybně odrazující účinek“. Podle soudu bylo pochopitelné, pokud se účastníci domnívali, že se v důsledku ztotožnění a účasti na akci dostali „na nějaký seznam“; právě tento dojem mohl lidi odrazovat od účasti na protestu kritickém vůči státu.

• Saša Uhlová – zadržení novinářky při reportování z protestu v dole Vršany

Česká novinářka Saša Uhlová, v řízení vedeném pod příjmením Tožičková, v září 2020 sledovala demonstranty při protestu v hnědouhelném dole Vršany. Měla viditelný novinářský průkaz a uváděla, že se protestu neúčastní, ale dokumentuje jej. Když odmítla uposlechnout policejní příkaz k opuštění prostoru, byla zadržena a přibližně po dvou hodinách propuštěna.

Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Tožičková v. Česká republika z května 2026 dospěl k závěru, že zadržením byla porušena její svoboda projevu. Zásah jí zabránil pokračovat v novinářské práci a dokumentovat mimo jiné postup policie. Případ představuje praktický příklad toho, jak může zásah proti jednomu reportérovi ovlivnit podmínky, za nichž média dokumentují protesty či policejní jednání.

• Civilní žaloby proti politickému projevu – český Ústavní soud

V nálezu sp. zn. III. ÚS 3264/23 se Ústavní soud zabýval střetem ochrany osobnosti a svobody projevu v parlamentní debatě. V obecné rovině upozornil, že občanskoprávní odpovědnost, ale za určitých okolností i samotná nutnost čelit civilní žalobě a nést náklady řízení, může snížit ochotu lidí účastnit se veřejné debaty a vést k autocenzuře. Jako příbuzný příklad soud zmínil strategické žaloby proti účasti veřejnosti (SLAPP), které mohou zasahovat novináře, akademiky, nevládní organizace a další aktéry občanské společnosti.

• Hrozba sankce bez jejího skutečného použití – jeden ze základních motivů americké judikatury

V případu Dombrowski v. Pfister z roku 1965 se Nejvyšší soud USA zabýval používáním louisianských předpisů proti „podvratným“ organizacím vůči aktivistům za občanská práva. Soud upozornil, že již samotná existence trestního řízení a hrozba jeho opakovaného použití mohou tlumit výkon svobody projevu, i když nakonec nedojde k odsouzení. Tento případ patří k rozhodnutím, která pomohla koncept chilling effectu pevně zakotvit v americkém ústavním právu.

Kdy o chilling effect nejde

Ne každé jednání, které někoho od něčeho odradí, se obvykle označuje jako chilling effect. Právní pojetí tohoto pojmu se soustředí především na situace, kdy opatření nebo hrozba následků zasahují i do dovoleného či právně chráněného jednání. Pokud například hrozba trestu odrazuje člověka právě od jednání, které je zákonem zakázáno, jde primárně o běžný odrazující účinek sankce. Chilling effect je zvlášť významný tehdy, když tento účinek přesahuje zamýšlenou oblast a člověk ze strachu, nejistoty nebo kvůli vysokým nákladům raději omezí také jednání, které zakázáno není.

Stejně tak samotná skutečnost, že člověk určitý názor nevyslovil, nepodílel se na demonstraci nebo nezačal určitý výzkum, ještě nedokazuje chilling effect. Jeho rozhodnutí mohlo mít mnoho jiných důvodů. Při používání pojmu je proto nutné rozlišovat mezi doloženou změnou chování a pouhou domněnkou, že určitá událost mohla mít odrazující účinek.

Problém dokazování

Chilling effect je obtížné empiricky zachytit, protože jeho výsledkem bývá často právě něco, co se nestalo: nevyslovený názor, nenapsaný článek, neprovedený výzkum, nenavštívená internetová stránka nebo člověk, který se nezúčastnil protestu. Neexistuje přitom možnost přímo pozorovat, jak by se stejný člověk zachoval, kdyby očekávaná hrozba neexistovala. Výzkum proto používá například průzkumy deklarovaného chování, změny chování před a po určité události nebo porovnávání různých skupin.

Jednotlivé metody mají své nedostatky. Lidé nemusejí přesně znát důvody vlastního jednání, zpětně je mohou interpretovat jinak a změna pozorovaného chování může mít více příčin. U konkrétního opatření proto může být poměrně snadné ukázat, že je způsobilé vyvolat chilling effect, ale podstatně obtížnější zjistit, kolik lidí skutečně odradilo a jak velkou změnu chování způsobilo. Také soudy proto někdy posuzují potenciální odrazující účinek opatření, aniž by vyžadovaly důkaz o konkrétním počtu lidí, kteří se již nechali odradit.

Dopad na svobodu

Chilling effect ukazuje rozdíl mezi formální možností něco udělat a skutečným využíváním této možnosti. Člověk může mít formálně zachovanou svobodu projevu, účasti na shromáždění, členství v organizaci nebo získávání informací, ale přesto ji nevyužívat, protože očekává nepřiměřené nebo nepředvídatelné následky. Tím pádem lze mluvit o tom, že chilling effect představuje zejména narušení negativní svobody (Berlinův koncept) či vnější svobody (Urzův koncept). Právě proto se při ochraně lidských práv neposuzují pouze přímé zákazy, ale také opatření, která mohou ostatní od výkonu daného práva odrazovat.

Z toho však nevyplývá, že každý sociální, ekonomický nebo reputační následek představuje porušení svobody nebo principu neagrese. Chilling effect je především popisem toho, jak očekávané následky mění lidské chování. Otázka, zda je jejich původce oprávněn tyto následky způsobovat a zda představují donucení, zásah do práv nebo pouze využití vlastní svobody, je samostatnou normativní otázkou.