Post-hoc racionalizace

K tomuto heslu byl vytvořen plakát vhodný k vytisknutí a vystavení. Ke stažení zde.

Post-hoc racionalizace je proces, při němž člověk dodatečně vytváří nebo přijímá zdůvodnění svého názoru, rozhodnutí či jednání, přestože toto zdůvodnění nebylo skutečnou příčinou, která k němu původně vedla. Typickým rysem není vědomé klamání: člověk může svému vysvětlení upřímně věřit a nemusí si uvědomovat, že skutečné příčiny jeho postoje byly jiné nebo že k závěru dospěl ještě před formulací argumentů.

Post-hoc racionalizace souvisí s omezenou schopností člověka přímo pozorovat vlastní mentální procesy. Člověk má poměrně dobrý přístup k výsledku svého uvažování – například ví, co se mu líbí, co považuje za správné nebo jak se rozhodl – ale nemusí mít stejně dobrý přístup k procesům, které tento výsledek vytvořily. Když je následně požádán o vysvětlení, může skutečnou příčinu zaměnit za příčinu, která se mu jeví jako rozumná a věrohodná. Výsledné vysvětlení přitom může být logicky soudržné, inteligentní a fakticky správné; samo o sobě však ještě nedokazuje, že právě popsané důvody původní rozhodnutí způsobily.

Definice

Post-hoc racionalizace je dodatečné vytváření nebo přijímání zdůvodnění názoru, rozhodnutí či jednání, které nemuselo být jeho skutečnou původní příčinou.

Jak post-hoc racionalizace funguje

Zjednodušená představa lidského uvažování může vypadat jako posloupnost „důvody → úvaha → závěr“. Člověk nejprve zváží informace, z nich odvodí výsledek a následně je schopen popsat, proč k němu dospěl. V řadě situací však může být pořadí jiné: nejprve vznikne dojem, intuitivní reakce, preference, emoce nebo závěr a teprve následně člověk hledá jeho slovní zdůvodnění. Jonathan Haidt například ve svém sociálně-intuicionistickém modelu morálního úsudku navrhl, že morální soudy často vznikají rychlou intuitivní reakcí a vědomé morální uvažování následuje až poté jako jejich dodatečná konstrukce. To neznamená, že veškeré uvažování funguje tímto způsobem ani že vědomé přemýšlení nemůže názory měnit; ukazuje to však, že schopnost člověka předložit argument pro svůj závěr nelze automaticky zaměnit za důkaz, že tento argument byl také jeho příčinou.

Klasická práce psychologů Richarda Nisbetta a Timothyho Wilsona shrnula experimentální poznatky, podle nichž lidé někdy nevědí, který podnět jejich rozhodnutí ovlivnil, a přesto jsou schopni nabídnout vysvětlení svého jednání. Autoři navrhli, že při vysvětlování vlastních mentálních procesů mohou lidé místo přímého „pozorování“ příčin využívat obecné představy o tom, co by v dané situaci bylo pravděpodobnou příčinou. Subjektivní pocit „vím, proč si to myslím“ tedy nemusí být spolehlivým záznamem procesu, který se skutečně odehrál. Mozek bohužel nevede auditní log s časovým razítkem každé vzniklé myšlenky.

Post-hoc racionalizaci lze proto chápat jako určitou rekonstrukci: člověk zná svůj současný postoj a snaží se vytvořit smysluplný příběh o tom, jak k němu dospěl. Taková rekonstrukce nemusí být svévolná ani zcela chybná. Pokud člověk správně odhadne skutečné příčiny svého rozhodnutí, může být jeho zpětné vysvětlení přesné. Problém nastává tehdy, když člověk nemá dostatečný přístup ke skutečné příčině, ale své dodatečné vysvětlení přesto považuje za její přímý popis.

Racionalizace není totéž co lež

Post-hoc racionalizaci je důležité odlišovat od vědomé lži. Lhář zná nebo alespoň předpokládá skutečný stav věcí a záměrně předkládá jiné vysvětlení. Člověk racionalizující vlastní jednání naopak může být přesvědčen, že popisuje své skutečné motivy. Právě proto může být racionalizace obtížně rozpoznatelná nejen zvenčí, ale i u sebe sama: upřímnost výpovědi nevypovídá automaticky o přesnosti introspekce. Člověk může naprosto pravdivě sdělovat, čemu právě věří o svých motivech, a současně se mýlit v tom, jaké motivy jeho rozhodnutí skutečně utvářely.

Pojem racionalizace má v psychologii také užší historický význam. V psychoanalytické tradici označuje obranný mechanismus, při němž jsou pro jednání motivované nepřijatelnými nebo nevědomými impulzy vytvářeny zdánlivě logické důvody; racionalizace tak může chránit sebeúctu nebo snižovat pocit viny. Pojem post-hoc racionalizace se však používá i šířeji pro situace, v nichž člověk dodatečně zdůvodňuje již vzniklý úsudek nebo volbu, aniž musí jít o psychoanalytický obranný mechanismus nebo o ospravedlňování něčeho morálně nepřijatelného. Člověk může racionalizovat například volbu výrobku, politický názor, estetickou preferenci nebo zcela banální každodenní rozhodnutí.

Důvod a zdůvodnění

Pro pochopení post-hoc racionalizace je užitečné rozlišovat mezi příčinou postoje a jeho zdůvodněním. Příčinou může být například předchozí zkušenost, okamžitá intuice, sociální prostředí, emocionální reakce nebo informace, které si člověk později vůbec nevybaví. Zdůvodněním jsou naproti tomu argumenty, které člověk dokáže pro svůj postoj uvést. Obě věci se mohou překrývat, ale nemusí být totožné. Člověk může mít pro své přesvědčení velmi dobré argumenty, aniž by právě tyto argumenty byly důvodem, proč toto přesvědčení původně získal. Stejně tak může k nějakému názoru původně dojít z dobrého důvodu, který později zapomene a nahradí jiným vysvětlením.

Toto rozlišení je důležité také pro argumentaci. Zjištění, že nějaký názor vznikl intuitivně, emocionálně nebo byl později racionalizován, samo o sobě nedokazuje, že je tento názor nepravdivý. Původ přesvědčení a pravdivost tvrzení jsou dvě různé otázky. Člověk může nejprve intuitivně dojít ke správnému závěru a až potom pro něj nalézt platné argumenty; stejně tak může velmi pečlivým vědomým uvažováním dojít k závěru chybnému. Post-hoc původ argumentu je proto důvodem k opatrnosti při tvrzení „vím, proč si to myslím“, nikoli automatickým vyvrácením samotného názoru.

Ne každé zpětné vysvětlení je racionalizace

Samotný fakt, že člověk své důvody popisuje až po rozhodnutí, ještě nestačí k označení jeho vysvětlení za post-hoc racionalizaci. Každé vysvětlení minulého rozhodnutí je nutně formulováno až po něm, ale člověk může pouze věrně popisovat úvahu, kterou skutečně provedl předem. O post-hoc racionalizaci má smysl mluvit tehdy, když dodatečně uváděné zdůvodnění neodpovídá skutečnému procesu vzniku postoje, případně když je vytvořeno až jako reakce na potřebu již existující postoj vysvětlit nebo obhájit.

Zároveň není zpravidla možné pouze zvenčí s jistotou určit, že konkrétní člověk racionalizuje. Stejný argument může být u jednoho člověka skutečným důvodem jeho postoje a u druhého dodatečným zdůvodněním. Obvinění protivníka z racionalizace proto není náhradou za vypořádání se s jeho argumentem. Zvlášť snadno by se totiž mohlo stát, že poznatek o post-hoc racionalizaci poslouží pouze jako další způsob, jak bez dalšího zkoumání vysvětlit, proč se mýlí právě ostatní.

Experimentální důkazy

Existenci post-hoc racionalizace nelze spolehlivě zkoumat pouze tím, že se člověka zeptáme, proč se nějak rozhodl. Právě jeho odpověď totiž může být dodatečnou konstrukcí. Výzkumníci proto hledali způsoby, jak oddělit skutečně provedenou volbu od následného vysvětlení. Výrazným příkladem je fenomén označovaný jako choice blindness (volně „slepota k vlastní volbě“). V experimentu Pettera Johanssona a jeho kolegů z roku 2005 si účastníci vybírali z dvojic fotografií obličej, který považovali za atraktivnější. Výzkumníci v některých případech tajně zaměnili výsledek a účastníkům předložili fotografii osoby, kterou ve skutečnosti nevybrali. Část účastníků záměnu nezaznamenala a přesto dokázala vysvětlovat, proč si údajně vybrala právě předloženou fotografii, například odkazem na konkrétní vlastnosti jejího obličeje. Experiment je významný právě tím, že u manipulovaných případů bylo možné s jistotou vědět, že účastníkem uváděné důvody nemohly být důvody původní volby: člověk vysvětloval volbu, kterou neprovedl.

Ještě názornější výsledek přinesl pozdější experiment stejné výzkumné skupiny s morálními postoji. Účastníci nejprve vyjadřovali souhlas či nesouhlas s různými morálními tvrzeními. Pomocí upraveného papírového dotazníku jim však byly některé jejich odpovědi následně předloženy v obrácené podobě, takže například člověk, který původně s tvrzením nesouhlasil, dostal k vysvětlení údajný svůj souhlas. Většina provedených záměn zůstala neodhalena a 69 % účastníků nezaznamenalo alespoň jednu ze dvou manipulací, kterým byli vystaveni. Účastníci přitom často vytvářeli soudržné argumenty podporující postoj opačný k tomu, který sami uvedli jen několik minut předtím. Tyto experimenty neukazují, že by lidé své názory neměli nebo že by všechny své důvody vymýšleli dodatečně. Ukazují však, že subjektivní pocit „vím, proč jsem se tak rozhodl“ může vzniknout i v situaci, kdy člověk ve skutečnosti vysvětluje něco jiného, než co původně udělal.

Motivované uvažování a kognitivní disonance

Post-hoc racionalizace se překrývá s motivovaným uvažováním, ale nejde o totožné pojmy. Psycholožka Ziva Kunda popsala motivované uvažování jako situaci, kdy přání dospět k určitému závěru ovlivňuje to, jaké informace člověk vyhledává, vybavuje si a hodnotí. Člověk přitom zpravidla nemůže přijmout libovolný závěr; potřebuje nalézt takové argumenty, které jsou alespoň pro něj samotného dostatečně věrohodné. Motivované uvažování může probíhat ještě před definitivním vytvořením názoru, zatímco post-hoc racionalizace se vztahuje právě k dodatečnému zdůvodňování již vzniklého postoje, rozhodnutí nebo jednání. Oba mechanismy se však mohou snadno spojit: člověk nejprve získá intuitivní nebo žádoucí závěr a poté selektivně hledá důvody, které jej učiní rozumným a obhajitelným.

Podobně souvisí post-hoc racionalizace s kognitivní disonancí. Rozhodnutí může vytvořit napětí mezi tím, co člověk udělal, a informacemi, které hovoří ve prospěch jiné možnosti. Jedním ze způsobů, jak toto napětí snížit, může být dodatečné zvýrazňování výhod zvolené varianty a nevýhod varianty odmítnuté. Klasický experiment Jacka Brehma z roku 1956 zjistil, že po volbě mezi podobně hodnocenými předměty účastníci následně hodnotili zvolenou možnost příznivěji a odmítnutou nepříznivěji. Interpretace těchto takzvaných free-choice experimentů však byla později metodologicky zpochybněna, protože část pozorovaného efektu může vzniknout i tehdy, když se skutečné preference po volbě vůbec nezmění. Kognitivní disonance a racionalizace tedy spolu mohou souviset, není však správné považovat každý případ změny postoje po rozhodnutí automaticky za důkaz racionalizace.

Týká se to všech?

Post-hoc racionalizaci je lákavé chápat jako vlastnost určitého typu lidí: dogmatiků, ideologických protivníků, méně vzdělaných lidí nebo těch, kdo odmítají změnit názor. Dosavadní výzkum však tak jednoduché rozdělení nepodporuje. Experimenty s omezenou introspekcí, choice blindness nebo motivovaným uvažováním byly prováděny na běžných účastnících a ukazují mechanismy, které nejsou definovány příslušností k nějaké konkrétní politické, intelektuální či společenské skupině. Přesnější než tvrdit, že „všichni neustále racionalizují“, je proto říci, že post-hoc racionalizace představuje obecnou lidskou možnost, vůči níž není rozumné předem považovat sebe sama za imunní. To, zda k ní v konkrétním případě došlo, je samostatná empirická otázka.

Ani vysoká inteligence sama o sobě nezaručuje ochranu před příbuznými formami zkresleného uvažování. Keith Stanovich, Richard West a Maggie Toplak při shrnutí výzkumů takzvaného myside bias – sklonu posuzovat důkazy způsobem zvýhodňujícím vlastní předchozí postoje – uvádějí, že velikost tohoto zkreslení vykazuje jen velmi malou souvislost s obecnou inteligencí. Myside bias není totéž co post-hoc racionalizace a tento výsledek proto nelze používat jako důkaz, že inteligence nemá na racionalizaci žádný vliv. Je však varováním před intuitivní představou, že schopnost vytvářet složité a logicky propracované argumenty automaticky znamená, že člověk lépe rozpoznává původ vlastních názorů. Vyšší argumentační schopnost totiž může sloužit jak hledání chyby, tak obhajobě již přijatého závěru.

Jak častá post-hoc racionalizace je?

Přesný rozsah post-hoc racionalizace není znám a odborná literatura se v jeho hodnocení rozchází. Jonathan Haidt ve svém sociálně-intuicionistickém modelu tvrdil, že zejména v oblasti morálních soudů vzniká vědomé zdůvodnění často až po intuitivním rozhodnutí. Tento silný výklad byl ale také kritizován. David Pizarro a Paul Bloom například poukázali na to, že morální intuice mohou být samy výsledkem předchozího vědomého uvažování a že lidé v reálných morálních problémech skutečně deliberují ještě před vytvořením úsudku. Nelze tedy jednoduše rozdělit lidské myšlení na iracionální intuici, která rozhoduje, a rozum, který ji pouze omlouvá.

Podobná odborná debata se vedla kolem teorie Fieryho Cushmana, podle níž racionalizace může být běžnou a dokonce funkční součástí lidského poznávání: jednání může být ovlivněno návyky, intuicí či normami a následná racionalizace může některé informace z těchto procesů převádět do podoby vědomých přesvědčení a důvodů. Audun Dahl a Talia Waltzer naopak ve své kritice argumentovali, že důkazy pro všudypřítomnou racionalizaci jsou přeceňované a že skutečné předchozí uvažování je v lidském rozhodování podstatně běžnější, než silná teorie racionalizace předpokládá. Současné poznatky proto neopravňují tvrdit, že člověk post-hoc racionalizuje „ve většině rozhodnutí“. Opravňují však brát racionalizaci jako reálný a opakovaně experimentálně doložený mechanismus, který může nastávat i bez vědomého úmyslu a který není bezpečné připisovat pouze lidem, s nimiž nesouhlasíme.

Nejde o chybu těch druhých

Pro praktické pochopení post-hoc racionalizace je zásadní asymetrie mezi tím, jak člověk hodnotí vlastní myšlení a myšlení ostatních. Výzkum Emily Pronin, Daniela Lina a Lee Rosse popsal jev označovaný jako bias blind spot: účastníci měli tendenci považovat ostatní lidi za náchylnější ke kognitivním a motivačním zkreslením než sebe samotné. Pronin, Thomas Gilovich a Ross později upozornili, že jedním ze zdrojů této asymetrie může být právě rozdílný přístup k introspekci: při posuzování sebe sama člověk vidí vlastní úmysly a vědomé důvody, zatímco při posuzování ostatních pozoruje především jejich jednání a jeho možné vnější příčiny. Proto může vlastní soud prožívat jako výsledek objektivního přemýšlení a obdobný soud protivníka snadněji vysvětlovat ideologií, emocemi či zájmem.

Znalost post-hoc racionalizace proto sama o sobě neposkytuje ochranu před jejím působením. Naopak může nabídnout nový způsob, jak znehodnotit názory druhých: člověk může své vlastní argumenty považovat za výsledek rozumného přemýšlení, zatímco argumenty oponenta vysvětlit jako pouhou racionalizaci jeho předem přijatého postoje. Takové vysvětlení může být někdy správné, nelze je však odvodit jen z toho, že druhý člověk dospěl k jinému závěru. Tvrzení „tento člověk svůj postoj pouze racionalizuje“ je tvrzením o psychologickém původu jeho postoje, nikoli vyvrácením jeho argumentu. Právě proto je post-hoc racionalizace užitečná především jako důvod k metakognitivní opatrnosti vůči vlastnímu uvažování, nikoli jako univerzální diagnóza oponentů.

Důsledky v osobním rozhodování

Post-hoc racionalizace může ovlivňovat způsob, jakým člověk chápe vlastní rozhodnutí, chyby i minulost. Jakmile je nějaké rozhodnutí učiněno, vzniká přirozená potřeba začlenit jej do soudržného obrazu sebe sama: „udělal jsem to, protože…“. Takové vysvětlení může být přesné, ale může také zpětně zvýraznit důvody podporující provedenou volbu a potlačit důvody, které původně hrály větší roli nebo které by rozhodnutí stavěly do méně příznivého světla. Příbuzný mechanismus ukazují klasické experimenty s kognitivní disonancí. Leon Festinger a James Carlsmith například nechali účastníky vykonávat velmi nudnou činnost a následně některé z nich přesvědčit dalšího člověka, že byla zajímavá. Účastníci odměnění pouze jedním dolarem později hodnotili činnost pozitivněji než lidé odměnění dvaceti dolary; teorie kognitivní disonance tento rozdíl vysvětluje tím, že malá vnější odměna neposkytovala dostatečné ospravedlnění vlastního jednání, takže bylo možné rozpor snížit změnou vlastního postoje.

To má důležitý praktický důsledek: dobré zdůvodnění rozhodnutí není totéž jako důkaz, že rozhodnutí vzniklo na základě dobrého zdůvodnění. Člověk může koupit výrobek převážně proto, že se mu líbí, a následně svou volbu popisovat technickými parametry; může zůstat v projektu proto, že do něj již investoval mnoho času, a později zdůrazňovat jeho budoucí potenciál; může jednat ve vzteku a následně své jednání rekonstruovat jako promyšlenou reakci na princip. V konkrétním případě nelze bez dalších důkazů určit, zda jde o racionalizaci, a stejné vysvětlení může být u jednoho člověka skutečnou příčinou a u jiného dodatečnou konstrukcí. Užitečná otázka proto není pouze „dokážu své rozhodnutí obhájit?“, ale také „byly tyto důvody přítomné už před rozhodnutím?“.

Politika, morálka a skupinová identita

Prostor pro racionalizaci vzniká zvlášť snadno tam, kde je názor propojen s morálkou, skupinovou příslušností, politickou identitou nebo představou člověka o sobě samém. Přijetí opačného závěru pak nemusí znamenat pouze změnu názoru na jednu otázku, ale může být subjektivně spojeno s přiznáním chyby, oslabením vlastní skupiny nebo konfliktem s dalšími přesvědčeními. Příbuzný jev ukázal známý experiment Charlese Lorda, Lee Rosse a Marka Leppera. Zastánci a odpůrci trestu smrti četli metodologicky různě popsané studie podporující i zpochybňující jeho odstrašující účinek a měli sklon hodnotit jako přesvědčivější právě výsledky odpovídající jejich předchozímu názoru. Tento jev, označovaný jako biased assimilation, není totožný s post-hoc racionalizací. Ukazuje však jeden z procesů, který jí může poskytovat materiál: stejné nové informace mohou být zpracovávány rozdílně podle toho, jak dobře zapadají do již existujícího přesvědčení.

Z toho neplyne, že politické či morální názory jsou pouhými racionalizacemi emocí nebo skupinové identity. Člověk může svůj názor skutečně vytvořit na základě argumentů a může jej na základě dalších argumentů změnit. Problém vzniká tehdy, když je směr uvažování fakticky obrácený: místo otázky „co z dostupných důkazů plyne?“ člověk řeší především „jak lze obhájit závěr, který už zastávám?“. Takové uvažování může zvenčí vypadat velmi podobně jako poctivá analýza, protože pracuje se skutečnými fakty, logickými argumenty a zdroji. Rozdíl neleží nutně v kvalitě jednotlivého argumentu, ale v procesu jeho výběru: zda člověk stejnou přísnost používá také na důkazy podporující vlastní postoj a zda je skutečně připraven svůj závěr při změně důkazů opustit. Právě zde se post-hoc racionalizace může propojovat s polarizací, dogmatismem, efektem falešného konsenzu a motivovaným uvažováním.

Instituce a ospravedlňování statu quo

Podobný problém lze pozorovat také při hodnocení existujících společenských institucí. Teorie system justification Johna Josta a Mahzarin Banaji popisuje psychologické procesy, které mohou přispívat k obhajobě a legitimizaci existujícího společenského uspořádání, někdy dokonce i lidmi, kteří z něj nejsou bezprostředně zvýhodněni. Na Libertypedii je tento mechanismus popsán samostatně jako Efekt systémové justifikace. Není totožný s post-hoc racionalizací: system justification se týká širší motivace vnímat existující systém jako legitimní, žádoucí či přirozený, zatímco post-hoc racionalizace se týká vztahu mezi vznikem určitého postoje a jeho následným zdůvodněním. Oba mechanismy se však mohou překrývat, jestliže člověk nejprve přijímá instituci jako samozřejmou a teprve následně hledá důvody, proč právě její současná podoba musí existovat.

U institucí je navíc nutné rozlišovat psychologickou racionalizaci jednotlivce od dodatečného institucionálního zdůvodnění. Organizace, zákon ani úřad nemají jeden lidský mentální proces, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že „instituce racionalizuje“ ve stejném psychologickém smyslu jako jednotlivec. Může však nastat situace, kdy určitá politika, pravidlo nebo struktura vznikla z jednoho historického důvodu, zatímco pozdější zastánci pro její zachování používají důvody jiné. Samotná změna zdůvodnění není důkazem podvodu ani racionalizace – nové důvody mohou být zcela platné – ale je důvodem oddělit otázku „proč toto opatření původně vzniklo?“ od otázky „jakými důvody je obhajováno dnes?“. Představa, že existence určitého uspořádání sama dokazuje jeho nutnost nebo správnost, může navíc souviset s legitimitou, autoritou, mentální inercií a efektem systémové justifikace. Teorie system justification sama není bez odborných sporů; diskutuje se například, zda je k vysvětlení pozorovaných jevů skutečně nutné předpokládat zvláštní motivaci k obhajobě systému, nebo zda je lze vysvětlit jinými známými sociálněpsychologickými procesy.

Jak post-hoc racionalizaci omezovat

Post-hoc racionalizaci nelze odstranit jednoduchým rozhodnutím „budu objektivní“. Člověk totiž potřebuje rozpoznat chybu v procesu, jehož část mu může být introspektivně nedostupná. Experiment Charlese Lorda, Marka Leppera a Elizabeth Preston ukázal, že účastníci, kteří byli výslovně vedeni k tomu, aby zvažovali opačnou možnost (consider the opposite), vykazovali v úlohách sociálního úsudku menší zkreslení; tato strategie byla účinnější než obecnější instrukce snažit se být spravedlivý a nezaujatý. Souvisejícím přístupem je actively open-minded thinking, tedy aktivní ochota vyhledávat možnosti a důkazy, které mohou odporovat preferovanému závěru. Výzkumy spojují tento styl uvažování s větším vyhledáváním informací a v některých rozhodovacích úlohách také s vyšší přesností; nejde však o záruku imunity vůči zkreslení.

V praxi je proto užitečné vytvářet podmínky, které umožní později porovnat skutečný průběh rozhodování s jeho zpětným příběhem. Pomoci mohou zejména následující postupy:

• Zaznamenat důvody před rozhodnutím. Pokud je rozhodnutí významné, lze si předem zapsat, proč člověk určitou možnost volí, co očekává a které informace považuje za rozhodující. Pozdější vysvětlení lze porovnat s původním záznamem místo spoléhání pouze na paměť.
• Předem určit, co by změnilo názor. Jestliže člověk nedokáže popsat žádný realistický důkaz nebo výsledek, při kterém by svůj závěr přehodnotil, může být jeho postoj vůči důkazům fakticky nefalsifikovatelný.
• Zvažovat opačnou možnost. Nestačí si pouze položit otázku, zda vlastní názor může být chybný; užitečnější je aktivně sestavit co nejsilnější rozumné vysvětlení toho, proč by mohl být chybný.
• Používat stejný standard na vlastní i cizí argumenty. Pokud by určitá metodologická chyba, nedůvěryhodný zdroj nebo výjimka byla důvodem odmítnout důkaz protivníka, měla by mít obdobnou váhu také u důkazu podporujícího vlastní stanovisko.
• Oddělovat původ názoru od jeho pravdivosti. Zjištění, že člověk k názoru dospěl emocionálně, intuitivně nebo jej později racionalizoval, samo o sobě tento názor nevyvrací. Stejně tak logicky platný argument nezaručuje, že právě on názor původně způsobil.

Ani tyto postupy nejsou spolehlivou pojistkou. Člověk může například velmi poctivě hledat argumenty proti vlastnímu stanovisku a nevědomě vybírat jen jejich nejslabší verze. Znalost pojmu post-hoc racionalizace se dokonce může stát dalším nástrojem racionalizace: „já jsem své možné zkreslení zkontroloval, takže můj názor už zkreslený být nemůže“. Užitečnější postoj proto není přesvědčení o vlastní nezaujatosti, ale průběžná metakognitivní otázka, zda by člověk stejný způsob uvažování považoval za přesvědčivý také tehdy, kdyby vedl k opačnému výsledku.

Související pojmy

• Kognitivní disonance
• Efekt systémové justifikace
• Metakognice
• Kognitivní skrblík
• Potřeba kognitivního uzavření
• Efekt falešného konsenzu
• Dogmatismus
• Polarizace
• Argumentace
• Objektivita