Implicitní zkreslení
More actions
Implicitní zkreslení (anglicky implicit bias) označuje automatické postoje, asociace, stereotypy nebo preference, které mohou ovlivňovat lidské vnímání, úsudek a jednání, aniž by si člověk jejich vliv musel uvědomovat nebo jej dokázal správně popsat. Člověk tak může zcela upřímně tvrdit, že určitá vlastnost při jeho rozhodování nehraje žádnou roli, a přesto se při větším množství jeho rozhodnutí může ukázat systematická souvislost právě s touto vlastností.[1]
V češtině se lze setkat také s označeními nevědomé zkreslení nebo implicitní předsudek. Jednotlivé výrazy však nejsou vždy používány ve zcela totožném významu. Označení implicitní předsudek se hodí především pro automatické postoje vůči sociálním skupinám, zatímco širší pojem implicitní zkreslení může zahrnovat také automatické preference a asociace, které nemají podobu negativního předsudku.[2][3]
Čistě modelovým příkladem může být člověk, který při výběru zaměstnance, partnera nebo politického kandidáta považuje barvu očí za zcela nepodstatnou. Kdyby se jej někdo přímo zeptal, zda dává přednost modrookým lidem, odpověděl by záporně — a mohl by tomu naprosto upřímně věřit. Pokud by však analýza stovek jeho nezávislých rozhodnutí ukázala nápadně častější volbu modrookých lidí i po zohlednění ostatních relevantních vlastností, vznikla by otázka, zda barva očí přece jen jeho rozhodování nějakým způsobem neovlivňuje. Samotná statistická souvislost by však ještě nebyla důkazem implicitního zkreslení; mohla by vzniknout působením jiné proměnné nebo náhodou.
Právě rozdíl mezi tím, proč si člověk myslí, že se rozhoduje, a tím, co jeho rozhodování ve skutečnosti ovlivňuje, činí implicitní zkreslení obtížně zjistitelným. Výpověď člověka o vlastních motivech nemusí být lží. Člověk jednoduše nemusí mít úplný přístup k procesům, které jeho úsudek vytvářejí. Téma proto souvisí s metakognicí, post-hoc racionalizací, efektem prvního dojmu a obecně s omezenou schopností člověka přesně vysvětlit příčiny vlastního rozhodování.
Důležité je přitom neztotožňovat implicitní zkreslení se všemi rychlými, jednoduchými nebo nevědomými způsoby rozhodování. Člověk běžně používá heuristiky — zjednodušená pravidla umožňující rozhodovat bez úplné analýzy všech informací. Heuristika může být užitečná a její použití nemusí být ani nevědomé, ani chybné. Podobně například efekt pořadí možností, omezená pozornost nebo náhodné zvýraznění určité informace mohou ovlivnit rozhodnutí, aniž by šlo o implicitní postoj či předsudek. Tyto příbuzné jevy mohou mít podobné praktické důsledky, ale je vhodné je pojmově rozlišovat.
Explicitní a implicitní postoje
V psychologii se rozlišují explicitní a implicitní postoje. Explicitní postoje jsou takové, které člověk může vědomě hodnotit a zpravidla je také přímo vyjádřit. Pokud volič řekne například „pohlaví kandidáta pro mě není důležité, zajímá mě jeho ekonomický program“, popisuje svůj explicitní postoj.
Implicitní postoje se naproti tomu mohou projevovat prostřednictvím automatických reakcí, asociací nebo úsudků. Člověk může například skutečně zastávat přesvědčení, že muži a ženy jsou stejně schopni vykonávat politickou funkci, ale současně může určité rysy — například hlubší hlas nebo určitý typ obličeje — automaticky spojovat s autoritou, kompetencí či schopností vést. Taková asociace nemusí být výsledkem vědomě zastávané teorie a člověk ji nemusí být schopen při introspekci objevit.[1]
Rozlišení však není tak jednoduché, jako kdyby měl člověk v hlavě dva úplně oddělené seznamy názorů — jeden vědomý a druhý tajný. Povaha toho, co měří tzv. implicitní metody, je předmětem odborné diskuse. Některé teorie předpokládají relativně samostatné implicitní a explicitní postoje, jiné vysvětlují rozdíly spíše tím, zda má člověk při rozhodování dostatek času, motivace a možnost automatickou reakci korigovat.[4]
Ani pojem implicitní proto nemusí vždy znamenat, že člověk o existenci dané asociace vůbec neví. Může například vědět, že určitý stereotyp zná, ale nemusí si uvědomovat, že ovlivnil právě konkrétní rozhodnutí. Stejně tak člověk může být schopen svou automatickou reakci při dostatku času vědomě korigovat.
Tento rozdíl je důležitý také při interpretaci lidských vysvětlení vlastního jednání. Jestliže člověk po rozhodnutí uvede důvody, které považuje za rozhodující, nelze automaticky předpokládat, že jde o vědomou výmluvu. V některých případech může být následné vysvětlení formou post-hoc racionalizace: vědomé zdůvodnění vznikne až po rozhodnutí a nemusí přesně zachycovat všechny procesy, které k němu skutečně vedly.
Jak implicitní zkreslení vzniká
Lidský mozek průběžně vytváří asociace mezi jevy, které se společně objevují. Tato schopnost je sama o sobě užitečná: umožňuje rychle rozpoznávat situace, předvídat následky a rozhodovat bez nutnosti pokaždé vědomě analyzovat všechny dostupné informace. Část lidského úsudku proto probíhá rychle a automaticky, zatímco vědomé a analytické uvažování vyžaduje více pozornosti a času.[4]
Stejný mechanismus však může vytvářet asociace, které jsou pro konkrétní rozhodnutí irelevantní nebo zavádějící. Člověk může na základě předchozí zkušenosti, kulturních stereotypů, mediálního obrazu nebo opakovaného vystavení spojovat určitý vzhled, způsob řeči či sociální kategorii s vlastnostmi, které z nich ve skutečnosti spolehlivě nevyplývají.
Možnými příklady takových asociací jsou:
- hlubší hlas spojovaný s autoritou,
- určitý vzhled obličeje spojovaný s kompetencí nebo důvěryhodností,
- formální oblečení spojované s odborností,
- známé jméno vyvolávající větší pocit jistoty,
- podobnost s námi samotnými zvyšující sympatii,
- věk spojovaný se zkušeností nebo naopak s menší schopností přizpůsobit se,
- pohlaví spojované s určitými profesemi, péčí, autoritou nebo vedením.
Jde o příklady možných asociací, nikoli o tvrzení, že se všechny uvedené vztahy u každého člověka skutečně vyskytují nebo že mají vždy stejný směr a velikost.
Samotná existence asociace ještě neznamená, že jí člověk vědomě věří. Člověk může stereotyp znát, může jej dokonce výslovně odmítat, a přesto může stereotyp ovlivnit rychlý první dojem. Zda a nakolik se následně promítne do skutečného jednání, závisí mimo jiné na situaci, dostupných informacích, času na rozhodnutí a možnosti prvotní úsudek korigovat.[4]
Implicitní zkreslení se proto může zvlášť snadno projevit tam, kde člověk rozhoduje mezi několika možnostmi, které jsou si podle vědomě používaných kritérií poměrně podobné. Pokud jsou dva kandidáti z pohledu voliče přibližně stejně přijatelní, může mít i relativně slabá, vědomě neuváděná preference větší šanci rozhodnutí převážit.
Podoby implicitního zkreslení
Pojem implicitní zkreslení není označením jediného konkrétního psychologického mechanismu. Jde spíše o zastřešující označení pro různé případy, kdy automatické hodnocení nebo asociace ovlivňují úsudek způsobem, který není totožný s vědomě deklarovanými kritérii.
Lze rozlišit například:
- Implicitní preference
- Automatická tendence hodnotit jednu možnost příznivěji než jinou, aniž by člověk takovou preferenci vědomě deklaroval. Může jít například o preferenci určitého vzhledu, hlasu, věku nebo jiného znaku.
- Implicitní stereotyp
- Automatické spojování určité skupiny lidí s vlastnostmi, které jsou jí stereotypně připisovány. Člověk přitom nemusí příslušný stereotyp vědomě považovat za pravdivý.
- Automatický první dojem
- Velmi rychlé hodnocení člověka podle vzhledu, hlasu, gest nebo jiných bezprostředně dostupných znaků. Překrývá se s efektem prvního dojmu a nemusí vždy představovat implicitní zkreslení. Pro téma je relevantní zejména tehdy, když z takového dojmu člověk automaticky odvozuje vlastnost, pro kterou daný znak neposkytuje spolehlivou informaci.
- Preference vlastní nebo podobné skupiny
- Lidé mohou automaticky pozitivněji hodnotit osoby, které vnímají jako sobě podobné nebo patřící do stejné skupiny. Skupinu přitom nemusí vymezovat pouze národnost, pohlaví či etnicita, ale také profese, sociální prostředí, způsob řeči, politická identita nebo jiné znaky.
- Asociace vlastnosti s rolí
- Některé fyzické nebo sociální znaky mohou být automaticky spojovány s představou, jak má vypadat člověk v určité roli — například manažer, lékař, učitel, policista nebo politický představitel. Člověk, který tomuto mentálnímu prototypu více odpovídá, pak může působit jako přirozenější volba, přestože samotný znak nijak nezaručuje schopnost danou funkci vykonávat.
Tyto kategorie se navzájem překrývají a nelze je chápat jako úplnou nebo všeobecně přijímanou taxonomii. Pojem implicitního zkreslení je v odborné literatuře používán různě široce: někdy především pro automatické předsudky vůči sociálním skupinám, jindy v širším kontextu implicitní sociální kognice zahrnující také preference, postoje a politické hodnoty.[4]
Implicitní zkreslení, předsudek a diskriminace
Pojmy implicitní zkreslení, předsudek a diskriminace se mohou překrývat, ale nejsou totožné. Stejně tak nelze z pouhého rozdílu mezi výsledky různých skupin automaticky určit, jaký mechanismus jej způsobil.
| Jev | Co popisuje | Příklad |
|---|---|---|
| Implicitní zkreslení | Automatický vliv asociace nebo preference na úsudek. | Kandidát působí kompetentněji kvůli určitým rysům obličeje, aniž si volič tento vliv uvědomuje. |
| Explicitní předsudek | Vědomě zastávané hodnocení určité skupiny. | Volič otevřeně tvrdí, že určité pohlaví není vhodné pro politickou funkci. |
| Diskriminace | Rozdílné zacházení podle určité vlastnosti. | Dva jinak srovnatelní kandidáti jsou posuzováni rozdílně kvůli pohlaví nebo etnicitě. |
| Rozdílný výsledek | Statistický stav, který sám nevysvětluje svou příčinu. | Ve voleném orgánu je více členů jedné skupiny než druhé. |
Implicitní zkreslení tedy může přispívat k diskriminaci, ale diskriminace může být také zcela vědomá a rozdílný skupinový výsledek může vzniknout bez diskriminace. Stejně tak člověk může vykazovat automatickou asociaci naměřenou implicitním testem, aniž se tato asociace projeví v jeho skutečném jednání.
Toto rozlišení je důležité zejména při hodnocení politických, pracovních nebo společenských výsledků. Jestliže je například v určité funkci méně členů jedné skupiny, samotný tento údaj nedokazuje existenci implicitního zkreslení. K takovému závěru je nutné zjistit mechanismus, který rozdíl vytvořil.
Implicitní zkreslení a další nevědomé vlivy v demokratických volbách
Zvlášť zajímavou oblastí je rozhodování v demokratických volbách. Volič může být přesvědčen, že vybírá kandidáta podle programu, politických postojů, předchozí činnosti nebo schopností. Konečné rozhodnutí však současně vzniká pod vlivem množství dílčích úsudků a dojmů a některé z nich mohou být založeny na vlastnostech, které by volič při přímém dotazu za své volební kritérium vůbec nepovažoval.
Pro demokratické rozhodování tak vzniká otázka: nakolik je skutečná volba výsledkem kritérií, o nichž voliči sami tvrdí, že podle nich rozhodují?
Výzkum ukazuje, že hodnocení politických kandidátů mohou ovlivňovat například vzhled tváře, fyzická atraktivita, hlas, věk, pohlaví nebo sociální kategorie. Vedle toho existují i jiné nevědomé či nereflektované vlivy, například pořadí kandidátů na hlasovacím lístku nebo používání jednoduchých informačních vodítek. Tyto druhé jevy nejsou vždy implicit bias v úzkém psychologickém smyslu, ale pro pochopení skutečného volebního rozhodování jsou důležité ze stejného důvodu: člověka může měřitelně ovlivňovat něco, co sám za rozhodující nepovažuje.
Důležité je zároveň nerozšiřovat pojem implicitního zkreslení na každé kritérium, které může někomu připadat nerozumné. Pokud volič vědomě prohlásí, že dává přednost mladším kandidátům, že chce volit ženu nebo že se mu kandidát jednoduše líbí, je toto kritérium explicitní. Implicitní složka je zajímavá zejména tehdy, když se skutečný vliv určité vlastnosti rozchází s tím, co člověk vědomě považuje za své rozhodovací kritérium.
Implicitní hodnocení vlastností kandidáta
Následující příklady se týkají především situací, kdy určitá vlastnost kandidáta automaticky ovlivňuje úsudek o jeho kompetenci, důvěryhodnosti, autoritě, sympatičnosti nebo vhodnosti pro politickou funkci.
Tvář kandidáta a dojem kompetentnosti
Jedním z nejznámějších příkladů je výzkum Alexandra Todorova a spoluautorů. Účastníkům byly ukazovány dvojice fotografií kandidátů v amerických volbách, které neznali, a měli pouze podle obličeje určit, kdo z dvojice působí kompetentněji. Hodnocení založené na samotné tváři odpovídalo vítězi přibližně v 71,6 % zkoumaných senátních a 66,8 % sněmovních soubojů.[5]
Navazující experimenty ukázaly, že podobné úsudky vznikají velmi rychle. Charles Ballew a Alexander Todorov zjistili, že hodnocení tváří vytvořená při velmi krátké expozici dokázala předpovídat volební výsledky a další prodlužování času na pozorování fotografie přesnost výrazně nezlepšovalo.[6]
Výsledek je pozoruhodný právě proto, že tvar obličeje není běžně deklarovaným kritériem politické volby. Lidé jsou přesto schopni velmi rychle vytvářet dojem kompetence, dominance nebo důvěryhodnosti a tento první dojem může ovlivňovat další hodnocení kandidáta.
Studie však neprokazují, že voliči jednoduše volí kandidáta s „kompetentnější tváří“. Kandidáti se současně liší stranickou příslušností, kampaní, zkušenostmi, financemi i popularitou a schopnost cizích lidí odhadnout vítěze z fotografie sama neurčuje, jak velkou část volebního výsledku vzhled skutečně způsobil.
Výzkum především ukazuje, že lidé dokážou systematicky odvozovat politicky relevantní vlastnosti z vizuálních znaků, které tyto vlastnosti samy o sobě přímo nedokládají.
Souvisí s efektem prvního dojmu.
Fyzická atraktivita kandidáta
Další opakovaně zkoumanou vlastností je fyzická atraktivita. Niclas Berggren, Henrik Jordahl a Panu Poutvaara nechali tisíce respondentů hodnotit fotografie téměř dvou tisíc finských politických kandidátů. Hodnocení fyzické atraktivity souviselo s jejich skutečným volebním úspěchem a v některých analýzách vysvětlovalo výsledek lépe než hodnocení inteligence, důvěryhodnosti, sympatičnosti nebo kompetence.[7]
U neúřadujících kandidátů byla změna atraktivity o jednu směrodatnou odchylku spojena přibližně se 17–20% rozdílem v počtu získaných hlasů. Atraktivita však vysvětlovala pouze omezenou část celkového volebního výsledku a rozhodně nebyla nutnou podmínkou politického úspěchu.
Možným mechanismem je obecnější tendence přisuzovat atraktivním lidem další pozitivní vlastnosti. Estetické hodnocení kandidáta tak může částečně přetékat do hodnocení jeho inteligence, kompetence nebo důvěryhodnosti, přestože z fyzické atraktivity tyto vlastnosti spolehlivě nevyplývají.
Pro implicitní zkreslení je případ zajímavý tím, že volič může být přesvědčen, že jej vzhled kandidáta nezajímá, a přesto může vzhled ovlivnit právě jeho úsudek o vlastnostech, které už za politicky relevantní považuje.
Výška hlasu kandidáta
Politické hodnocení může ovlivňovat také výška lidského hlasu. Experimenty s upravenými nahrávkami ukázaly, že lidé často preferují kandidáty s hlubším hlasem a mohou jim připisovat větší sílu, kompetenci nebo schopnost vést.
Casey Klofstad spojil experimentální výzkum s výsledky skutečných amerických voleb. V experimentu muži i ženy častěji vybírali mužské i ženské kandidáty s nižší výškou hlasu. Analýza voleb do americké Sněmovny reprezentantů v roce 2012 pak zjistila souvislost mezi výškou hlasu a volebním výsledkem, její podoba však nebyla jednoduchá: proti mužským soupeřům byli úspěšnější kandidáti s hlubším hlasem, zatímco proti ženským kandidátkám se v některých případech vztah obrátil.[8]
Případ názorně ukazuje problém introspekce. Volič může kandidáta popisovat jako „autoritativního“, „přesvědčivého“ nebo „vůdcovského“, aniž by dokázal rozpoznat, že část tohoto dojmu vznikla z fyzikální vlastnosti hlasu.
Preference hlubšího hlasu není univerzální a samotný hlas volby nerozhoduje. Výsledky závisejí na pohlaví kandidáta a soupeře, kontextu voleb a dalších okolnostech.
Věk kandidáta a vzhled stáří
Věk se od mnoha jiných znaků liší tím, že může skutečně nést politicky relevantní informace: může souviset se zkušenostmi, délkou předchozí kariéry nebo zdravotním stavem. Současně však může aktivovat stereotypy, které schopnosti konkrétního člověka nepopisují.
Charles McClean a Yoshikuni Ono provedli v Japonsku experiment, při němž vytvořili mladší, středně staré a starší verze téhož obličeje hypotetického kandidáta na starostu. Ostatní prvky fotografie zůstávaly stejné. Respondenti nerozlišovali výrazně mezi mladými a středně starými kandidáty, ale výrazně znevýhodňovali kandidáty vypadající jako staří. Starší kandidáti byli současně hodnoceni jako méně kompetentní a méně volitelní.[9]
Výsledek je zajímavý i tím, že odporoval jednoduché hypotéze, podle níž vysoké zastoupení starších politiků vzniká tím, že voliči mladé kandidáty považují za příliš nezkušené. V tomto experimentu se výraznější nevýhoda objevovala právě na opačném konci věkové škály.
Studie zároveň zaznamenala určitou preferenci vlastní věkové skupiny mezi mladšími voliči. Nešlo však o univerzální efekt: starší voliči sami starší kandidáty nijak výrazně nepreferovali.
Samotné zohlednění věku není implicitním zkreslením, pokud jej volič používá vědomě. Implicitní složka vzniká například tehdy, pokud vzhled stáří automaticky mění hodnocení kompetence, aniž si volič tento mechanismus uvědomuje.
Pohlaví kandidáta: stereotyp existuje, jednoduchý volební trest nikoli
Pohlaví kandidáta je častým příkladem uváděným v debatách o implicitním zkreslení. Výzkum skutečně nachází genderové stereotypy: ženy a muži jsou do určité míry spojováni s odlišnými osobnostními vlastnostmi a oblastmi politické kompetence. Meta-analýza 63 studií pokrývajících přibližně čtyři desetiletí zjistila malé, ale poměrně konzistentní stereotypní rozdíly v tom, jak jsou mužští a ženští kandidáti hodnoceni.[10]
Z existence stereotypů však nevyplývá jednoduché pravidlo, že voliči automaticky znevýhodňují ženy.
Susanne Schwarz a Alexander Coppock shromáždili 67 experimentů, v nichž bylo pohlaví hypotetických kandidátů náhodně měněno. V souhrnu vyšla ženským kandidátkám nikoli nevýhoda, ale v průměru přibližně dvouprocentní výhoda. Výsledky se lišily podle politického prostředí a charakteristik voličů; například ženy respondentky vykazovaly o něco silnější preferenci ženských kandidátek než muži.[11]
Jde o důležitý příklad toho, proč nelze z existence implicitního stereotypu automaticky usuzovat na jeho důsledek. Automatická asociace nemusí vést k měřitelné diskriminaci při konečném hlasování a různé mechanismy mohou působit opačnými směry.
Navíc může případné zkreslení působit v jiné části volebního procesu než u samotného voliče — například při rozhodování politických stran, koho nominují a na jaké místo kandidátky jej umístí.
Rasa, etnicita a barva kůže kandidáta
Rasa a etnicita patří mezi nejčastěji zkoumané oblasti implicitních postojů. Ani zde však neexistuje jednoduché univerzální pravidlo typu „voliči vždy zvýhodňují vlastní skupinu“.
Randomizované experimenty Amy Lermanové, Katherine McCabeové a Meredith Sadinové například ukázaly, že černošští američtí voliči používali rasu a odstín kůže kandidáta jako informační vodítko různým způsobem podle vlastní politické orientace. Konzervativnější černošští demokraté vykazovali silnější preferenci černošských kandidátů a tmavšího odstínu kůže než jejich liberálnější spolustraníci. Autoři interpretovali odstín kůže mimo jiné jako heuristiku, z níž voliči odvozovali pravděpodobné politické postoje kandidáta.[12]
Viditelná sociální charakteristika tedy nemusí působit pouze prostřednictvím jednoduché sympatie nebo antipatie. Volič z ní může odvozovat další nepozorované informace — například ideologii, kulturní postoje nebo příslušnost ke skupině.
Právě zde se implicitní zkreslení prolíná s heuristickým rozhodováním. Jestliže je určitý znak ve skutečné populaci statisticky spojen s politickými postoji, může jeho použití někdy poskytovat určitou informaci. U konkrétního jednotlivce však může vést ke stereotypnímu úsudku, který jeho skutečným názorům vůbec neodpovídá.
Heuristiky a jiné nereflektované vlivy na volbu
Následující příklady jsou pro pochopení volebního rozhodování významné, ale není vhodné je automaticky označovat za implicitní zkreslení. Patří sem informační heuristiky, omezená pozornost nebo vlastnosti konstrukce hlasovacího lístku.
Společným znakem je, že měřitelně ovlivňují volební chování i prostřednictvím vlastností, které nemusejí být součástí vědomého zdůvodnění voliče.
Příklady z českých voleb
Mimořádně zajímavý zdroj představuje studie Štěpána Jurajdy a Daniela Münicha, která analyzovala údaje o více než 200 000 kandidátech v českých obecních a krajských volbách. Autoři sledovali souvislost pohlaví, věku, akademických titulů, jmen a pořadí na kandidátních listinách s preferenčními hlasy a pravděpodobností zvolení.[13]
České volby: akademický titul jako informační vodítko
Čeští voliči v analyzovaných komunálních a krajských volbách preferovali kandidáty s vyššími akademickými tituly a vysokoškolskými kvalifikacemi. Zvláštní výhodu měli lékaři; voliči je preferovali před právníky s jinak srovnatelnými charakteristikami.[13]
Efekt byl silnější zejména v malých obcích, kde bylo vysokoškolsky vzdělaných kandidátů méně.
Akademický titul je příkladem, u nějž nelze automaticky mluvit o iracionálním nebo implicitním zkreslení. Vzdělání může skutečně nést určitou informaci o kandidátovi. Zároveň však může fungovat jako heuristika: ze snadno viditelného znaku volič odhaduje obtížněji zjistitelné vlastnosti, například inteligenci, kompetenci, důvěryhodnost nebo schopnost spravovat obec.
Problematické by bylo teprve automatické přisuzování vlastností, které akademický titul ve skutečnosti spolehlivě nedokládá.
České volby: pohlaví kandidáta a rozdíl mezi voliči a politickými stranami
Studie Jurajdy a Münicha ukázala pozoruhodný rozdíl mezi jednáním voličů a jednáním politických stran.
Ženy získávaly po zohlednění pozice na kandidátní listině o něco méně preferenčních hlasů než srovnatelní muži, ale rozdíl byl malý — méně než půl procentního bodu. Po zohlednění dalších charakteristik byly přibližně o jeden procentní bod méně úspěšné při získání mandátu.[13]
Výrazně větší rozdíl však vznikal ještě před hlasováním. Politické strany umísťovaly ženy na hůře volitelná místa. V krajských volbách byla pravděpodobnost, že žena obsadí „volitelné“ místo kandidátky, při srovnatelných charakteristikách téměř o devět procentních bodů nižší než u muže.[13]
Případ názorně ukazuje problém při interpretaci konečných volebních výsledků. Menší počet zvolených členů určité skupiny nemusí být důsledkem implicitního zkreslení voličů. Rozdíl může vznikat už při výběru kandidátů politickou stranou, při sestavování kandidátky, financování kampaně nebo jiným mechanismem.
Samotná nerovnost konečného výsledku tedy neurčuje, kde v procesu případná preference nebo diskriminace vznikla.
České volby: jméno kandidáta
Jurajda a Münich zkoumali také vlastnosti kandidátských jmen. V malých obcích například zjistili určitou výhodu populárních mužských křestních jmen. Autoři zvažovali několik možných mechanismů: známé jméno může působit příjemněji nebo známěji a určitou roli může hrát i podobnost mezi jménem kandidáta a voliče.[13]
Jméno může současně sloužit jako signál příslušnosti k sociální skupině. Studie sledovala také jména typicky spojovaná s romskou populací a nalezla u nich negativní statistické vztahy k některým sledovaným volebním výsledkům a pozicím na kandidátkách.[13]
Tento výsledek je nutné interpretovat zvlášť opatrně. Takových kandidátů bylo v datovém souboru méně než jedno procento a observační data nedokážou oddělit samotný účinek jména od všech dalších vlastností kandidátů a prostředí, v němž kandidovali. Studie proto sama o sobě nedokazuje, že konkrétní voliči diskriminovali kandidáty proto, že jejich jméno považovali za romské.
Naopak některé čistě jazykové vlastnosti jmen, které autoři zkoumali, měly převážně zanedbatelné účinky. I negativní výsledek je zde důležitý: ne každá psychologicky představitelná drobnost se musí skutečně projevit ve volebním chování.
České volby: náhodné pořadí kandidátních listin
Zvlášť silný případ představuje pořadí kandidátních listin, protože v analyzovaných českých volbách bylo určováno náhodným losováním. Díky tomu lze mnohem lépe rozlišit příčinu od pouhé korelace.[13]
V obecních volbách ve větších městech získávaly kandidátní listiny vylosované na první místo vyšší podíl mandátů. V hlavní specifikaci studie odpovídala první pozice zvýšení podílu získaných mandátů přibližně o 4,3 procentního bodu. V krajských volbách byly zvýhodněny listiny nacházející se mezi prvními několika pozicemi; souhrnně autoři popisovali efekt vysokého umístění zhruba jako pětinu směrodatné odchylky volebního výsledku.[13]
V malých obcích se významný efekt pořadí neprojevil. Jedním z možných vysvětlení je, že tam voliči kandidáty lépe znají a mají menší potřebu spoléhat se na jednoduchá vodítka.
Pořadí na hlasovacím lístku není implicitním postojem vůči kandidátovi. Jde spíše o efekt pozornosti, pořadí nebo konstrukce rozhodovacího prostředí. Pro širší téma je však mimořádně názorný: výsledek politické volby může kauzálně ovlivnit vlastnost, o níž by většina voličů pravděpodobně tvrdila, že pro jejich rozhodnutí není relevantní.
Pořadí kandidátů na volebním lístku v zahraničí
Kalifornská „abecední loterie“
Efekt pořadí kandidátů byl zkoumán také v zahraničí. Z metodologického hlediska je mimořádně cenný kalifornský systém, v němž se pořadí kandidátů určuje pomocí náhodně vylosovaného pořadí písmen abecedy.
Daniel Ho a Kosuke Imai analyzovali volby mezi lety 1978 a 2002. V primárních volbách získávali kandidáti hlavních stran umístění na prvním místě výhodu zhruba jednoho až tří procentních bodů. U malých stran mohl být relativní efekt ještě větší a v nestranických volbách činila výhoda první pozice přibližně tři procentní body.[14]
V běžných všeobecných volbách však autoři nenašli významný efekt u kandidátů hlavních stran. Pořadí tedy působilo především tam, kde voliči měli méně informací nebo slabší předem vytvořenou preferenci.
To odpovídá obecnějšímu mechanismu: pokud volič přesně ví, koho chce zvolit, náhodná pozice kandidáta na lístku má malou šanci jeho rozhodnutí změnit. Pokud si však mezi několika možnostmi není jistý, může mít i zcela irelevantní vlastnost rozhodovacího prostředí měřitelný účinek.
Kdy jsou podobné vlivy nejsilnější?
Jednotlivé studie naznačují, že vliv jednoduchých vodítek a povrchních znaků bývá větší v tzv. nízkoinformačních volbách — tedy v situacích, kdy volič kandidáty málo zná, nemá k nim silnou předchozí vazbu nebo musí vybírat mezi velkým množstvím možností.
Může jít například o:
- komunální a regionální volby s velkým počtem kandidátů,
- stranické primárky,
- nestranické volby,
- volby do méně sledovaných funkcí,
- preferenční hlasování mezi mnoha kandidáty stejné strany,
- rozhodování voličů, kteří se danými volbami předem téměř nezabývali.
Naopak stranická identifikace, osobní znalost kandidáta nebo výrazný programový rozdíl mohou vliv vzhledu, pořadí či jiného jednoduchého znaku překrýt.
Z tohoto pohledu téma souvisí také s racionální nevědomostí. Získávání podrobných informací o desítkách či stovkách kandidátů je časově nákladné, zatímco individuální pravděpodobnost ovlivnění výsledku voleb může být velmi malá. Volič proto může investovat do získávání informací jen omezené množství času a následně používat jednoduché heuristiky.
To však neznamená, že každá heuristika je chybná. Stranická příslušnost, povolání, vzdělání nebo předchozí zkušenost mohou skutečně obsahovat relevantní informace. Rozdíl mezi užitečným informačním vodítkem a zavádějícím zkreslením závisí mimo jiné na tom, zda daný znak spolehlivě souvisí s vlastností, kterou z něj volič odvozuje.
Co z těchto příkladů nelze vyvozovat
Výzkum volebního rozhodování snadno svádí k příliš silným závěrům. Pokud atraktivnější, starší, mužský nebo jinak odlišný kandidát získá více hlasů, samo o sobě to nedokazuje, že voliči byli implicitně zaujatí. Kandidáti se zpravidla současně liší mnoha dalšími vlastnostmi.
Stejně tak skutečnost, že lidé dokážou z fotografie kandidáta nadprůměrně často odhadnout vítěze, sama nedokazuje, že vzhled způsobil jeho vítězství. Naopak experiment, v němž výzkumník náhodně změní jedinou vlastnost kandidáta, nebo přirozený experiment s náhodným pořadím na hlasovacím lístku umožňují příčinný vliv posuzovat podstatně přesvědčivěji.
Jednotlivé efekty se navíc liší velikostí a kontextem. Některé jsou měřitelné, ale malé; jiné se objevují především při nedostatku informací a při dostupnosti silnějších politických vodítek slábnou nebo mizí. U některých intuitivně očekávaných zkreslení výzkum nachází jen slabý nebo žádný účinek.
Implicitní zkreslení je proto vhodnější chápat jako jeden z mnoha možných vlivů na rozhodování, jehož existenci a význam je nutné v konkrétním případě empiricky ověřovat, nikoli jako univerzální vysvětlení volebního chování.
Jak se implicitní zkreslení zkoumá
Zkoumání implicitního zkreslení je obtížné právě proto, že přímá otázka nemusí hledaný jev zachytit. Pokud se člověka výzkumník zeptá „ovlivňuje při volbě kandidáta jeho obličej?“, získá především informaci o tom, co si člověk myslí o vlastním rozhodování nebo co je ochoten o něm sdělit. To nemusí být totožné se skutečnými příčinami jeho rozhodnutí.
Výzkum proto používá několik navzájem se doplňujících metod. Žádná z nich sama o sobě neposkytuje neomylný přístup k „pravým“ motivům člověka.
Přímé dotazování
Nejjednodušší metodou je explicitní výpověď. Volič může být například požádán, aby ohodnotil důležitost programu, věku, vzhledu, pohlaví nebo zkušeností kandidáta.
Takové údaje zachycují vědomé postoje. Jejich omezení spočívá v tom, že člověk nemusí všechny příčiny vlastního rozhodnutí znát. Navíc může odpověď vědomě upravovat podle toho, co považuje za společensky přijatelné.
Rozpor mezi explicitní výpovědí a skutečným chováním proto může být jedním ze znaků implicitního vlivu, není však jeho automatickým důkazem.
Experimenty
Pro zkoumání rozhodování jsou zvlášť užitečné experimenty, při nichž jsou respondentům předkládány jinak stejné možnosti a výzkumník náhodně mění pouze jednu vlastnost.
Ve volebním výzkumu mohou například dvě skupiny respondentů dostat totožný profil kandidáta, ale:
- jedna skupina uvidí mužské a druhá ženské jméno,
- jedna skupina uvidí mladší a druhá starší verzi stejného obličeje,
- jedna skupina uslyší hlubší a druhá vyšší verzi stejného hlasu,
- nebo se změní fotografie, etnický signál či jiná sledovaná vlastnost.
Protože je změněná vlastnost přidělena náhodně, rozdíl mezi skupinami lze podstatně lépe interpretovat jako její kauzální účinek.
Výhodou experimentu je možnost izolovat konkrétní proměnnou. Nevýhodou je umělost situace: člověk hodnotící hypotetického kandidáta v experimentu nemusí rozhodovat stejně jako skutečný volič před skutečnými volbami.
Přirozené experimenty
Někdy podmínky podobné experimentální randomizaci vytvoří samotné prostředí. Příkladem je náhodné losování pořadí kandidátních listin nebo kandidátů.
Pokud je pořadí skutečně náhodné a kandidáti či strany umístěné na určité pozici následně systematicky získávají více hlasů, lze mnohem přesvědčivěji tvrdit, že pořadí způsobilo část rozdílu, než kdyby pozici určovala politická strana.[13][14]
Takové případy jsou metodologicky cenné, protože kombinují prvek náhodného přidělení se skutečným rozhodováním lidí v reálném prostředí.
Pozorování skutečného chování
Další možností je analyzovat skutečná rozhodnutí a hledat statistické souvislosti. Ve volbách lze například zkoumat, zda systematicky získávají více hlasů kandidáti určitého věku, pohlaví, povolání, vzhledu nebo jiných charakteristik.
Zde však vzniká zásadní problém: skuteční lidé nejsou totožné experimentální objekty lišící se jedinou vlastností.
Atraktivnější kandidát může mít zároveň více peněz na kampaň. Starší kandidát může mít delší politickou zkušenost. Kandidáti s akademickým titulem mohou mít jinou profesní minulost. Ženy a muži mohou být politickými stranami umísťováni na jiné pozice kandidátek.
Statistické metody mohou část těchto rozdílů zohlednit, ale observační data obvykle nemohou zaručit, že byly zachyceny všechny relevantní proměnné.
Proto bývá nejsilnější kombinace různých metod: experiment může ukázat, že určitý mechanismus může působit kauzálně, zatímco údaje ze skutečného světa mohou ukázat, zda se podobná souvislost objevuje také mimo experiment.
Test implicitních asociací (IAT)
Nejznámější metodou používanou při výzkumu implicitních postojů je Test implicitních asociací (IAT, anglicky Implicit Association Test), vytvořený Anthonym Greenwaldem, Debbie McGheeovou a Jordanem Schwartzem.[15]
Test obvykle sleduje, jak rychle člověk dokáže třídit podněty do dvojic kategorií. V jednom bloku může například používat stejné tlačítko pro kategorie „muž“ a „kariéra“ a v jiném pro „žena“ a „kariéra“. Pokud člověk reaguje systematicky rychleji při určitém spojení kategorií, interpretuje se rozdíl jako informace o síle jejich automatické asociace.
IAT lze použít na mnoho oblastí — například věk, pohlaví, etnicitu, politické hodnoty, náboženství nebo tělesnou hmotnost.[4]
Výhodou IAT je, že se neptá přímo „co si myslíte o skupině X?“. Výsledek proto méně závisí na schopnosti člověka popsat vlastní postoje a na jeho ochotě sdělit společensky citlivý názor.
To ovšem neznamená, že IAT přímo odhaluje nějaký skrytý a stabilní názor uložený v lidské mysli.
Co výsledek IAT znamená — a co ne
Přesná psychologická interpretace implicitních měření je předmětem odborné diskuse. IAT zachycuje rozdíly v rychlosti asociování kategorií, ale spornější je otázka, do jaké míry lze výsledné skóre chápat jako stabilní osobní postoj, jak silně předpovídá konkrétní chování a nakolik závisí na momentálním kontextu nebo širším kulturním prostředí.[4]
Samotný Project Implicit, který provozuje nejznámější veřejně dostupné varianty IAT, upozorňuje, že test není vhodné používat jako diagnostický nástroj jednotlivce. Výsledek jednoho člověka se může mezi měřeními měnit a není vhodným základem například pro personální rozhodnutí nebo pro posouzení jeho charakteru.[16]
Výsledek typu „mírná automatická preference skupiny A před B“ proto nelze jednoduše přeložit jako:
- „Tento člověk je skrytě rasista.“
ani jako:
- „Víme, jak bude tento člověk jednat.“
Test poskytuje statistickou informaci o výkonu člověka v určitém úkolu za určitých podmínek. Přechod od této informace k tvrzení o osobnosti, morálce nebo budoucím jednání vyžaduje další důkazy.
Dokáže IAT předpovídat chování?
O vztahu mezi výsledky IAT a skutečným chováním probíhá dlouhá odborná diskuse.
Meta-analýza Anthonyho Greenwalda a spoluautorů z roku 2009 zahrnující 184 nezávislých vzorků a téměř 15 000 respondentů zjistila průměrný vztah mezi výsledkem IAT a sledovanými behaviorálními, úsudkovými nebo fyziologickými kritérii přibližně r = 0,27. Explicitní měření měla v celém souboru průměrnou korelaci přibližně r = 0,36, přičemž relativní úspěšnost implicitních a explicitních měření se lišila podle zkoumané oblasti.[17]
Skeptičtější meta-analýza Fredericka Oswalda a spoluautorů z roku 2013 se zaměřila konkrétně na rasovou a etnickou diskriminaci. Autoři dospěli k závěru, že IAT předpovídal většinu sledovaných forem diskriminačního chování pouze slabě a neposkytoval lepší predikci než jednoduchá explicitní měření.[18]
Rozumný závěr proto není ani „IAT nic neměří“, ani „IAT odhaluje skutečné skryté přesvědčení člověka“. Implicitní měření zachycují statisticky zkoumatelné rozdíly v automatickém zpracování informací, ale jejich schopnost vysvětlit konkrétní jednání jednotlivce je omezená a závisí na zkoumané oblasti, použité metodě i situaci.[4]
Korelace, kauzalita a problém dokazování
Při debatách o implicitním zkreslení je snadné zaměnit několik odlišných tvrzení:
- určitá skupina dosahuje jiného výsledku;
- určitá vlastnost statisticky souvisí s výsledkem;
- tato vlastnost výsledek kauzálně ovlivnila;
- a právě implicitní zkreslení bylo mechanismem tohoto vlivu.
Každý další krok vyžaduje další důkazy.
Jestliže jsou například mezi zvolenými politiky častěji muži, samotný údaj neříká, proč tomu tak je. Rozdíl může vzniknout tím, kdo se rozhodne kandidovat, koho strany nominují, kam kandidáty umístí, jaké mají zdroje, jak se chovají média, jaké mají voliči vědomé preference nebo jak působí implicitní stereotypy. Několik mechanismů může působit současně.
Stejný problém vzniká u jednotlivce. Jestliže člověk během mnoha let častěji volil vysoké kandidáty, jde o zajímavou statistickou souvislost. Sama o sobě však nedokazuje, že výška ovlivnila jeho hlas. Vysocí kandidáti mohli například častěji patřit ke straně, kterou podporoval.
Čím lépe lze alternativní vysvětlení vyloučit — například randomizovaným experimentem — tím silnější je tvrzení o kauzalitě. Dokázat navíc, že kauzálním mechanismem bylo právě implicitní zkreslení, může být ještě obtížnější.
Kdy o implicitní zkreslení nejde
Pojem implicitního zkreslení by neměl sloužit jako univerzální označení pro každé rozhodnutí, které pozorovateli připadá nerozumné, nespravedlivé nebo iracionální.
- Vědomá preference
- Pokud volič otevřeně říká „volím mladší kandidáty, protože chci generační obměnu“, věk není v jeho rozhodování implicitním kritériem. Preference může být sporná, ale je explicitní.
- Relevantní informace
- Některé jednoduché znaky mohou skutečně nést informaci. Politická strana, předchozí funkce, vzdělání nebo profesní minulost mohou být vodítky k názorům či schopnostem kandidáta. Použití heuristiky není automaticky zkreslením.
- Efekt pozornosti nebo uspořádání
- Výhoda první položky v seznamu může vznikat kvůli omezené pozornosti nebo konstrukci rozhodovacího prostředí. Takový jev může být nevědomý a může ovlivňovat výsledek, ale nejde nutně o implicitní postoj vůči člověku či skupině.
- Pouhá skupinová nerovnost
- Rozdílné zastoupení skupin ve výsledku samo o sobě neprokazuje, že některá skupina byla implicitně diskriminována.
- Pouhá korelace
- Statistická souvislost mezi vlastností a výsledkem sama neprokazuje příčinný mechanismus.
- Náhoda
- Pokud výzkumník zkoumá velké množství vlastností a vztahů, některé mohou vyjít statisticky významně pouze náhodou. Výsledky je proto vhodné replikovat a hodnotit společně s dalšími důkazy.
Lze implicitní zkreslení omezit?
Při snaze omezit implicitní zkreslení lze rozlišit dvě základní strategie: měnit samotné automatické asociace, nebo měnit způsob rozhodování tak, aby měly irelevantní asociace menší možnost ovlivnit výsledek.[4]
První přístup se snaží měnit asociace například vystavením protipříkladům, kontaktem mezi skupinami nebo cíleným tréninkem. Výsledky výzkumu však ukazují, že rychlá změna naměřeného implicitního postoje nemusí být dlouhodobá a nemusí se automaticky promítnout do skutečného chování.
Velká meta-analýza Patricka Forschera a spoluautorů z roku 2019 zahrnula 492 studií a 87 418 účastníků. Některé intervence dokázaly implicitní měření změnit, účinky však byly většinou malé a změny implicitních měření se obecně nepřekládaly do odpovídajících změn chování.[19]
Podobně rozsáhlý experiment Calvina Laie a spoluautorů ukázal, že několik intervencí dokázalo bezprostředně snížit měřenou implicitní rasovou preferenci, ale po několika hodinách až dnech již žádná ze zkoumaných krátkých intervencí nevykazovala spolehlivý přetrvávající účinek.[20]
Existují i výsledky naznačující, že delší a komplexnější intervence mohou mít trvalejší účinky. Devineová a spoluautoři například zjistili dlouhodobější snížení měřeného implicitního rasového zkreslení po intervenci založené na soustavné práci s vlastním návykem.[21]
Dostupné výsledky tedy neposkytují silnou oporu jednoduché představě, že krátké jednorázové školení člověka „zbaví“ jeho implicitních asociací. Prakticky může být účinnější upravit také samotný proces rozhodování.
V některých situacích lze například:
- předem stanovit hodnoticí kritéria,
- používat strukturovaný postup,
- omezit přístup k informacím, které pro rozhodnutí nejsou relevantní,
- hodnotit jednotlivé možnosti podle stejných pravidel,
- zapojit více nezávislých hodnotitelů,
- nebo zpětně analyzovat výsledky rozhodování a hledat systematické vzorce.
Taková opatření nespoléhají pouze na to, že člověk dokáže vlastní implicitní asociaci správně rozpoznat.
Omezení nerelevantních vlivů při volbách
U demokratických voleb nelze jednotlivým voličům předepsat, podle jakých kritérií mají hlasovat. Volební systém však může některé irelevantní vlivy zesilovat nebo zeslabovat.
Z hlediska konstrukce volebního prostředí lze uvažovat například o:
- snadno dostupných a vzájemně srovnatelných informacích o kandidátech,
- jednotném zveřejňování základních údajů,
- konstrukci hlasovacích lístků tak, aby zbytečně nezvýhodňovala určitou pozici,
- rotaci pořadí kandidátů mezi jednotlivými hlasovacími lístky,
- nebo jiném rozložení pořadového efektu tam, kde byl empiricky prokázán.
Ani zde však neexistuje dokonale neutrální řešení bez vedlejších účinků. Náhodné pořadí například může odstranit trvalé zvýhodnění konkrétní strany, ale pokud první pozice sama poskytuje výhodu, pouze ji pokaždé přidělí náhodně někomu jinému. Rotace pořadí může tento efekt rozložit rovnoměrněji, je však organizačně složitější.
Stejně tak nelze objektivně určit jedinou množinu „správných“ kritérií voliče. Věk kandidáta může jeden člověk považovat za nepodstatný a jiný jej vědomě zohledňovat kvůli zkušenostem nebo generačnímu zastoupení.
Demokratická volba zpravidla nevyžaduje, aby volič svůj hlas zdůvodnil nebo používal předem stanovená kritéria. Jeho motiv může být programový, strategický, osobní, estetický, protestní nebo zcela nahodilý.
Implicitní zkreslení, demokracie a svoboda
Implicitní zkreslení má v demokratickém prostředí několik odlišných významů.
Prvním je otázka kvality individuálního rozhodování. Pokud voliči deklarují, že vybírají podle programu a schopností kandidátů, ale jejich úsudek současně ovlivňuje vzhled obličeje, hlas nebo jiný nereflektovaný znak, může být skutečný mechanismus jejich volby odlišný od mechanismu, který sami popisují.
To samo o sobě neznamená, že je hlas neplatný nebo nedemokratický. Demokratický systém zpravidla nestanovuje, z jakých důvodů občan smí hlasovat.
Demokracie agreguje hlasy, nikoli kvalitu argumentů, které k nim vedly.
Druhým problémem je agregace drobných individuálních vlivů. Zkreslení, které u jednoho člověka změní pravděpodobnost rozhodnutí jen velmi málo, může při opakování u velkého množství lidí vytvořit měřitelný kolektivní účinek. To je důvod, proč mohou být politicky zajímavé i psychologické efekty, které jsou na úrovni jednotlivce relativně slabé.
Třetím problémem je moc člověka, jehož zkreslení dopadá na ostatní. Implicitní preference jednotlivce při výběru soukromé služby má jiné důsledky než obdobné zkreslení soudce, policisty, úředníka nebo jiného člověka s donucovací pravomocí. V druhém případě může jeho úsudek bez souhlasu ovlivnit práva a možnosti jiné osoby.
Téma tak souvisí s asymetrií moci, autoritou, policií, právním státem a osobní svobodou. Čím obtížnější je pro člověka rozhodnutí konkrétní autority odmítnout nebo obejít, tím závažnější mohou být následky i relativně malého systematického zkreslení.
Ve volbách se tyto roviny propojují. Jednotlivý volič má na celkový výsledek zpravidla velmi malý vliv, ale miliony individuálních rozhodnutí společně vybírají lidi, kteří následně mohou získat značnou politickou moc. Proto je otázka, jak skutečně vzniká volební rozhodnutí, relevantní nejen pro psychologii, ale také pro politickou teorii a debatu o fungování demokracie.
Implicitní zkreslení a morální odpovědnost
Zjištění, že člověka ovlivnil automatický proces, samo o sobě neřeší otázku jeho morální odpovědnosti.
V odborné filozofické debatě se rozlišuje mimo jiné odpovědnost za samotnou existenci implicitní asociace a odpovědnost za jednání, které tato asociace ovlivnila. Diskutuje se také význam vědomosti a možnosti kontroly: jinak lze hodnotit člověka, který nemá žádný důvod o možném zkreslení vědět, a člověka, který o známém riziku ví a přesto odmítne přijmout dostupná opatření.[4]
To je důležité i mimo morální filozofii. Výrok:
- „Tvé rozhodnutí mohlo být ovlivněno implicitním zkreslením“
není synonymem výroku:
- „Lžeš o svých motivech.“
A už vůbec není synonymem výroku:
- „Jsi špatný člověk.“
Jedním z nejzajímavějších aspektů implicitního zkreslení je právě možnost, že člověk jedná v rozporu se svými vlastními vědomými postoji nebo hodnotami, aniž by tento rozpor zamýšlel.
Zároveň však samotná nevědomost nemusí být v každé situaci úplným vysvětlením odpovědnosti. Pokud člověk ví, že určitý druh rozhodnutí je náchylný ke zkreslení, může být schopen změnit postup tak, aby vliv irelevantních faktorů omezil. Otázka odpovědnosti proto závisí mimo jiné na tom, co člověk mohl rozumně vědět a ovlivnit.
Související pojmy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 GREENWALD, Anthony G.; BANAJI, Mahzarin R. Implicit Social Cognition: Attitudes, Self-Esteem, and Stereotypes. Psychological Review. 1995, roč. 102, č. 1, s. 4–27. DOI: 10.1037/0033-295X.102.1.4.
- ↑ Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Implicitní zkreslení na základě genderu v procesu hodnocení výzkumu, vývoje a inovací. Dostupné z: msmt.gov.cz.
- ↑ Technická univerzita v Liberci. Předsudek. Dostupné z: tul.cz.
- ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 4,8 BROWNSTEIN, Michael. Implicit Bias. Stanford Encyclopedia of Philosophy. První vydání 2015, zásadní revize 2019. Dostupné z: plato.stanford.edu.
- ↑ TODOROV, Alexander; MANDISODZA, Anesu N.; GOREN, Amir; HALL, Crystal C. Inferences of Competence from Faces Predict Election Outcomes. Science. 2005, 308(5728), 1623–1626. DOI: 10.1126/science.1110589.
- ↑ BALLEW, Charles C.; TODOROV, Alexander. Predicting Political Elections from Rapid and Unreflective Face Judgments. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2007, 104(46), 17948–17953. DOI: 10.1073/pnas.0705435104.
- ↑ BERGGREN, Niclas; JORDAHL, Henrik; POUTVAARA, Panu. The Looks of a Winner: Beauty and Electoral Success. Journal of Public Economics. 2010, 94(1–2), 8–15. DOI: 10.1016/j.jpubeco.2009.11.002.
- ↑ KLOFSTAD, Casey A. Candidate Voice Pitch Influences Election Outcomes. Political Psychology. 2016, 37(5), 725–738. DOI: 10.1111/pops.12280.
- ↑ MCCLEAN, Charles T.; ONO, Yoshikuni. Too Young to Run? Voter Evaluations of the Age of Candidates. Political Behavior. 2024, 46, 2333–2355. DOI: 10.1007/s11109-024-09920-2.
- ↑ BANDUCCI, Susan; EVERITT, Joanna; GIDENGIL, Elisabeth. Studying Gender Stereotypes of Political Candidates Over Four Decades. European Journal of Politics and Gender. 2025. DOI: 10.1332/25151088Y2025D000000086.
- ↑ SCHWARZ, Susanne; COPPOCK, Alexander. What Have We Learned about Gender from Candidate Choice Experiments? A Meta-Analysis of Sixty-Seven Factorial Survey Experiments. The Journal of Politics. 2022, 84(2), 655–668. DOI: 10.1086/716290.
- ↑ LERMAN, Amy E.; MCCABE, Katherine T.; SADIN, Meredith L. Political Ideology, Skin Tone, and the Psychology of Candidate Evaluations. Public Opinion Quarterly. 2015, 79(1), 53–90. DOI: 10.1093/poq/nfu055.
- ↑ 13,0 13,1 13,2 13,3 13,4 13,5 13,6 13,7 13,8 JURAJDA, Štěpán; MÜNICH, Daniel. Candidate Ballot Information and Election Outcomes: The Czech Case. Post-Soviet Affairs. 2015, 31(5), 448–469. DOI: 10.1080/1060586X.2014.949066.
- ↑ 14,0 14,1 HO, Daniel E.; IMAI, Kosuke. Estimating Causal Effects of Ballot Order from a Randomized Natural Experiment: The California Alphabet Lottery, 1978–2002. Public Opinion Quarterly. 2008, 72(2), 216–240. DOI: 10.1093/poq/nfn018.
- ↑ GREENWALD, Anthony G.; MCGHEE, Debbie E.; SCHWARTZ, Jordan L. K. Measuring Individual Differences in Implicit Cognition: The Implicit Association Test. Journal of Personality and Social Psychology. 1998, 74(6), 1464–1480. DOI: 10.1037/0022-3514.74.6.1464.
- ↑ PROJECT IMPLICIT. About the IAT. Dostupné z: projectimplicit.net.
- ↑ GREENWALD, Anthony G.; POEHLMAN, T. Andrew; UHLMANN, Eric Luis; BANAJI, Mahzarin R. Understanding and Using the Implicit Association Test: III. Meta-Analysis of Predictive Validity. Journal of Personality and Social Psychology. 2009, 97(1), 17–41. DOI: 10.1037/a0015575.
- ↑ OSWALD, Frederick L.; MITCHELL, Gregory; BLANTON, Hart; JACCARD, James; TETLOCK, Philip E. Predicting Ethnic and Racial Discrimination: A Meta-Analysis of IAT Criterion Studies. Journal of Personality and Social Psychology. 2013, 105(2), 171–192. DOI: 10.1037/a0032734.
- ↑ FORSCHER, Patrick S.; LAI, Calvin K.; AXT, Jordan R.; et al. A Meta-Analysis of Procedures to Change Implicit Measures. Journal of Personality and Social Psychology. 2019, 117(3), 522–559. DOI: 10.1037/pspa0000160.
- ↑ LAI, Calvin K.; SKINNER, Allison L.; COOLEY, Erin; et al. Reducing Implicit Racial Preferences: II. Intervention Effectiveness Across Time. Journal of Experimental Psychology: General. 2016, 145(8), 1001–1016. DOI: 10.1037/xge0000179.
- ↑ DEVINE, Patricia G.; FORSCHER, Patrick S.; AUSTIN, Anthony J.; COX, William T. L. Long-Term Reduction in Implicit Race Bias: A Prejudice Habit-Breaking Intervention. Journal of Experimental Social Psychology. 2012, 48(6), 1267–1278. DOI: 10.1016/j.jesp.2012.06.003.