Lesní pěšina (metafora)
More actions
Lesní pěšina je modelovou metaforou, na kterou ekonom a filozof Friedrich August von Hayek ilustruje vznik a fungování tzv. spontánního řádu. Metafora se objevuje v Hayekově metodologickém výkladu společenských jevů The Counter-Revolution of Science a ukazuje, jak může z izolovaných a na sobě nezávislých lidských rozhodnutí vznikat užitečné a praktické uspořádání, které nikdo dopředu nenaplánoval ani centrálně neřídil.[1] Podstatou je rozdíl mezi záměrným jednáním jednotlivců a nezamýšleným spontánním výsledkem jejich souběžné činnosti.
Podoba metafory[1]
Představme si hustý hvozd bez vyznačených cest. Pomyslný poutník, který lesem prochází jakožto úplně první člověk, si na základě vlastního úsudku vybírá trasu podle schůdnosti terénu, časové náročnosti, překážek a bezpečnosti. Průchodem za sebou následně zanechává nepatrné stopy. Další poutníci, kteří tudy budou procházet v budoucnosti, si zanechaných stop vůbec nemusí povšimnout, ale pokud byl odhad prvotního poutníka správný, mnozí další budou pravděpodobně nezávisle na něm volit podobnou strategii průchodu. Opakovanými průchody tak nakonec dojde ke spontánnímu vyšlapání pěšiny, která bude v praxi ověřena mnoha předchozími poutníky, aniž by tento výsledek kdokoli plánoval nebo zamýšlel.
Každý poutník plánuje vlastní cestu, ale nikdo nemusí plánovat výslednou pěšinu. Spontánnost výsledku tedy rozhodně není dána nepřítomností přemýšlení, nýbrž nepřítomností zastřešujícího koordinátora. Označuje způsob, jakým vzniká celkové uspořádání. Jednotlivci sledují své cíle a zároveň mění podmínky, v nichž se rozhodují ostatní.
Na příkladu lze identifikovat výskyt sebeposilující se zpětné vazby: čím více lidí určitou trasu používá, tím snazší je po ní projít a tím přitažlivější se zároveň stává pro další chodce. Pěšina uchovává stopu předchozích rozhodnutí, takže příchozí poutníci nemusejí znát své předchůdce ani důvody všech jejich voleb k tomu, aby mohli volně využít průchodu, který po sobě zanechali. Pokud se v průběhu času vyskytne na trase nová překážka, další poutníci mohou trasu snadno upravit. Budou-li ostatní jejich příkladu následovat, promění se tím i tvar pěšiny, která zareaguje na změnu kontextu reality.
Problém rozptýlených znalostí
Tato interpretace souvisí s Hayekovým problémem rozptýlených znalostí. Informace důležité pro fungování společnosti nejsou soustředěny v hlavě jediného člověka; naopak. Jednotliví lidé znají nejlépe rozdílné potřeby, možnosti a místní kontext. Společenská koordinace proto potřebuje mechanismy, které umožňují využít také znalosti druhých, aniž by je každý musel všechny získat. V tržním hospodářství podle Hayeka tuto úlohu plní zejména systém cen a cenových signálů. Změna ceny vede účastníky k úpravě výroby či spotřeby, aniž by museli plně chápat či jen znát všechny události, které situaci vyvolaly. Lesní pěšina a systém cen nejsou totožnými mechanismy, metafora ovšem pomáhá pochopit sociální koordinaci bez úplného přehledu o celku.[2]
Limity spontánních řešení
Metafora sama o sobě nedokazuje, že spontánně vzniklý výsledek je vždy tím nejlepším, nejefektivnějším nebo morálně nejčistším řešením. Poutníci mohou například procházet zbytečnou oklikou, protože bezduché následování trasy je z kognitivního hlediska snazší než promýšlet novou, a zároveň fyzicky pohodlnější než prošlapávat zarostlý terén. Pokud poutníci volí cestu pouze kvůli slepé důvěře v dřívější poutníky, pak se nechávají ovlivnit tzv. stádovým efektem (bandwagon effect) a přicházejí o možnost nalezení efektivnějšího řešení. Prosté replikování stávajících pořádků tak může konzervovat zastaralé postupy a vést k využívání apelu na obvyklý postup. Chodci též mohou využíváním pěšiny například nevědomky narušovat cizí vlastnictví, protože věnují větší pozornost následování pěšiny nežli zkoumání okolí, v němž se mohou nacházet cedule s informující o soukromém pozemku.
Klíčová výhoda spontánně nacházených řešení nicméně spočívá v jejich flexibilitě. Pokud nějaké řešení vzniká odspoda „z lidu“, pak zpravidla nic nebrání jeho rychlému přetransformování v případě, že stávající postup přestane být vyhovující, efektivní či aktuální. Zároveň je zde ponechán prostor pro dobrovolnost. Jednotlivci mohou zariskovat, odklonit se od zavedených pořádků a zkusit přijít s novátorským řešením. V případě, že se nový postup neosvědčí, si za svůj neúspěch ponesou odpovědnost pouze oni samotní. Stejně tak se spontánní vznik nevylučuje s pozdější vědomou úpravou a vylepšením: lidé mohou pěšinu vydláždit, odvodnit nebo ji zkrátit přemostěním potůčku.
V případě centrálně plánovaných a státem nařízených postupů tato flexibilita do značné míry zaniká. Institucionalizované procesy lze samozřejmě měnit schvalováním a zaváděním nových úprav zákonů a předpisů, rychlost adaptace ovšem bývá výrazně zpomalena a závisí na politické vůli, která se odvíjí od ochoty funkcionářů, vládních priorit nebo i veřejného mínění voličů.
Příklady spontánně vzniklých standardů
V historii lidstva existuje celá řada standardů, které se prosadily skrze spontánní nalézání efektivních řešení a následnými dobrovolnými smlouvami mezi výrobci, obchodníky a zákazníky. Ke vzniku těchto příkladů tedy nebylo vůbec nutné státní plánování ani zákonné nařízení či omezení.
.jpg){kind=link}
Peníze
„Pro peníze, stejně jako pro všechny ostatní činnosti člověka, platí, že ‚svoboda je matkou, nikoli dcerou řádu‘.“— Murray Rothbard, What Has Government Done to Our Money?, 1963
Jedním z klasických příkladů objevení spontánního řešení problému jsou peníze – nikoli konkrétní měny, nýbrž peníze ve smyslu univerzálního prostředku směny. V dobách směnného obchodu lidé intuitivně zjišťovali, že určité statky jsou snáze směnitelné než jiné. Čím více aktérů pak docházelo k podobnému závěru, tím spíše se zvyšovala i obecná žádanost daného statku. Nakonec začala být určitá komodita přijímána jako všeobecný prostředek směny – lidé sice nepočítali s tím, že dané zboží sami spotřebují, ale věděli, že jej v případě nutnosti snadno smění za statky, které poptávají.[3] Roli těchto komoditních peněz často zastávaly komodity, které se snadno odměřovaly nebo počítaly, například drahé kovy (zlato, stříbro, měď, bronz,...), obilí, rýže, sůl, koření a čaj anebo třeba kožešiny.
Výslednými penězi nemusí být objektivně „nejlepší“ komodita; může jít o zkrátka jen prostředek, který je nejpraktičtější v konkrétním místním kontextu a těží z rozšířeného používání. Existují i příklady z nedávné doby. Britský ekonom a bývalý válečný zajatec Richard A. Radford popsal, jak se během druhé světové války začaly v zajateckých táborech používat cigarety jakožto univerzální prostředek směny a účetní jednotka pro vyjadřování cen.[4] Tento princip ostatně existuje i v dnešním vězeňském prostředí, kdy se obvyklým prostředkem směny stávají tabákové výrobky či tabák samotný.
Právní systémy
Decentralizovaně a spontánně vznikaly i některé právní systémy, zejména kupecké a námořní právo během středověku a novověku.
Obchodníci ve středověké Evropě se v rámci jednotlivých regionů a oblastí vytvářeli systémy zvyklostí, smluvních postupů a mechanismů řešení sporů. Představy o univerzálním a autonomním lex mercatoria – tedy plošném a univerzálním celoevropském kupeckém právu – jsou přehnané a neodpovídají realitě, pro reálnou praxi však žádné takové uspořádání nebylo potřeba. Rozdílné standardy napříč regiony byly relativně kompatibilní a mohly fungovat i bez úplného sjednocení.
V rámci námořního práva existovaly velmi silné motivace k cílenému objevování best practice postupů a jejich všeobecnému přijetí. Námořní obchod byl rizikový a lodě se často potápěly nebo vplouvaly do zuřivých bouří, proto bylo nutné vymyslet mechanismus kompenzace a náhrady za utopený či vyházený náklad. Odpovědí se stal princip společného rozdělení ztráty mezi posádku, označovaný jako společná havárie. Německý právník Albrecht Cordes při srovnání středověkých námořních práv popisuje pravidla vyrůstající z vyjednávání obchodníků a mořeplavců. Současně ukazuje rozdílná místní řešení a různou míru vlivu kupeckých měst. Námořní právo tak dobře dokládá decentralizované experimentování a postupné ustalování pravidel.[5]
Technologický pokrok
Spontánní standardizace je velmi zřetelná zejména v odvětví technologií a elektroniky, neboť vzájemná kompatibilita přináší výhody všem zúčastněným stranám. Ke sjednocení pravidel a best practice postupů tak došlo například v případě USB portů, HDMI vstupů, paměťových karet SD a microSD, technologie Bluetooth, komunikačního protokolu pro elektronické hudební nástroje MIDI, souborových formátů jako PDF, PNG, SVG, maloobchodních čárových kódů EAN, QR kódů a společného standardu čipových platebních karet EMV.
Libertariánský výklad
Pro libertariánské uvažování spočívá význam metafory především ve zpochybnění předpokladu, že užitečné společenské uspořádání musí mít svého projektanta a regulátora. Lidé mohou přispívat ke vzniku společně využitelného výsledku, aniž se předem shodnou na společném projektu. Naproti tomu sociální inženýrství a zásahy státu sice mohou problémy zdánlivě řešit, ale v duchu nákladů obětovaných příležitosti zároveň mnohdy vytvoří zcela nové problémy na zcela jiném místě, které později budou vyžadovat další státní intervence.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ 1,0 1,1 Hayek, F. A. (1952). The counter-revolution of science: Studies on the abuse of reason. The Free Press.
- ↑ Hayek, F. A. “The Use of Knowledge in Society.” The American Economic Review 35, no. 4 (1945): 519–30.
- ↑ Menger, Carl. (1892). "On the Origin of Money." The Economic Journal, 2(6), 239–255.
- ↑ Radford, R. A. “The Economic Organisation of a P.O.W. Camp.” Economica 12, no. 48 (1945): 189–201.
- ↑ Cordes, A. (2020). Conflicts in 13th century maritime law: A comparison between five European ports. Oxford University Comparative Law Forum, 2020(1).