Rakouská ekonomická škola
More actions
Rakouská ekonomická škola (též rakouská škola ekonomie, anglicky Austrian School of Economics) je ekonomický myšlenkový směr, který klade mimořádný důraz na subjektivní povahu hodnoty, jednání jednotlivců, tržní proces, rozptýlenost znalostí, aktivitu podnikatelů a vznik spontánního společenského řádu. Zatímco tradiční ekonomie se definuje jako nauka zkoumající alokaci omezených zdrojů ve společnosti, rakouská ekonomie je prezentována jako věda o lidském jednání (kam spadá i nakládání se vzácnými zdroji).
Rakouská ekonomie se na hospodářství dívá jako na kontinuální dynamický proces utvářený jednotlivými interakcemi jednajících lidí, čímž se odlišuje od ortodoxních ekonomických směrů, které na ekonomiku nahlížejí jako na soubor agregovaných veličin či matematicky popsatelných rovnovážných stavů.
Za zakladatele školy je považován rakouský ekonom Carl Menger, jehož klíčové dílo Zásady ekonomie (Grundsätze der Volkswirtschaftslehre) z roku 1871 položilo základy tzv. marginalistické revoluce. Ve své knize zavedl koncept mezního užitku a rozvinul subjektivní teorii hodnoty. Tím se mu do značné míry podařilo podkopat teoretické základy marxismu a zpochybnit fungování socialistického či komunistického státního zřízení dlouho před tím, než vůbec vznikl první socialistický stát (Sovětské Rusko v listopadu 1917).
Mezi nejvýznamnější představitele rakouské školy patří kromě Mengera zejména Eugen von Böhm-Bawerk, Friedrich von Wieser, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek, Murray N. Rothbard, Israel Kirzner a Ludwig Lachmann. V českém kontextu se stal průkopníkem rakouských myšlenek ekonom František Čuhel. V průběhu 20. století se rakouská škola výrazně propojila s klasickým liberalismem a libertarianismem. Zatímco Hayek zastával liberální koncepci omezeného státu a Mises klasický liberalismus, Rothbard spojil rakouskou ekonomii s teorií anarchokapitalismu.
Zástupci rakouské ekonomické školy
-
-
-
-
-
Friedrich von Wieser -
Eugen Böhm Ritter von Bawerk -
-
-
Joseph T. Salerno -
George Gerald Reisman -
Henry Stuart Hazlitt -
Frank Albert Fetter -
Ludwig Maurits Lachmann -
Walter Edward Block -
Pascal Salin
Úpadek proudu & Rakouské obrození
Po druhé světové válce se ekonomický mainstream začal stále více orientovat na matematickou formalizaci, ekonometrické testování a modely všeobecné rovnováhy. Rakouská škola oproti tomu postupně ustupovala na okraj zájmu. Její kontinuitu v USA udržovali zejména Misesovi studenti a následovníci Murray Rothbard a Israel Kirzner, zatímco v Jihoafrické republice působil Ludwig Lachmann.
Významným okamžikem moderního obrození rakouských myšlenek byla konference pořádaná organizací Institute for Humane Studies v South Royaltonu ve Vermontu v červnu 1974. Hlavními přednášejícími zde byli zde byli Rothbard, Kirzner a Lachmann. Konference a následné vydání sborníku The Foundations of Modern Austrian Economics se staly symbolem tzv. Rakouského obrození (Austrian Revival). Ve stejném roce získal Friedrich Hayek Nobelovu cenu, což zájem o rakouskou tradici výrazně zvýšilo.
Od této doby se rakouská ekonomie rozvíjí především ve Spojených státech, kde existuje dodnes. S postupem času došlo ke vzniku několika vzájemně se lišících proudů, existuje Misesovsko-rothbardovská tradice, Hayekovská tradice, Kirznerovská tradice a Lachmannovský radikální subjektivismus.
Klíčové principy
Subjektivní teorie hodnoty
Jednou z nejzákladnějších myšlenek rakouské školy je subjektivní teorie hodnoty. Ta tvrdí, že statek nemůže mít ekonomickou hodnotu nezávisle na jedinci, který jej hodnotí. Hodnota naopak vzniká na základě významu, který jednající aktér přisuzuje možnosti uspokojit pomocí daného statku své potřeby. Stejná láhev vody proto může mít téměř nulovou hodnotu pro člověka stojícího vedle vodovodního kohoutku, ale mimořádnou hodnotu pro člověka umírajícího žízní v poušti. Fyzické vlastnosti statku mohou být zcela totožné; ekonomické hodnocení však nikoli.
Mezní užitek
Hodnota statku se odvíjí od významu mezní jednotky, tedy té části zásoby, jejíž ztráta by vedla k obětování nejméně důležitého z aktuálně uspokojovaných účelů. Tímto lze vysvětlit notoricky známý paradox vody a diamantů. Voda je pro přežití mnohem důležitější než diamanty, avšak tam, kde je vody hojnost, je další jednotka vody využívána k relativně málo důležitým účelům. Diamanty jsou naproti tomu velmi vzácné, a jejich mezní jednotka proto může být hodnocena velmi vysoko.
Metodologický individualismus
Rakouská škola analyzuje společenské jevy především prostřednictvím jednání jednotlivců. Pojmy jako „stát“, „společnost“, „trh“ nebo „firma“ mohou sloužit jako užitečné abstrakce, samy o sobě však nemají preference ani cíle oddělené od lidí, kteří jednají v jejich rámci. Vysvětlení společenského jevu proto podle metodologického individualismu vyžaduje objasnit, jak vzniká z rozhodnutí a vzájemných interakcí jednotlivých aktérů.
Lidské jednání a praxeologie
Nejradikálnější podobu rakouské metodologie vytvořil Ludwig von Mises v podobě praxeologie, tedy obecné vědy o lidském jednání.
Výchozím bodem je tzv. axiom jednání. Jeho znění je prosté:
Člověk jedná.
Jednání znamená záměrné použití prostředků za účelem dosažení určitého cíle. Samotné jednání proto implikuje existenci preferovaných a méně preferovaných stavů, prostředků, cílů, volby, nákladů, času a nejistoty.
Mises tvrdil, že základní ekonomické teorémy lze z těchto vztahů logicky odvozovat a že jejich platnost není závislá na statistickém testování stejným způsobem jako hypotézy přírodních věd. Rothbard tuto metodologickou pozici dále radikalizoval.
Tento přístup ovšem nesdílejí všichni rakouští ekonomové. Hayek například připouštěl, že vysvětlení procesů zahrnujících znalosti, očekávání a učení vyžaduje empirické předpoklady. Moderní rakouská ekonomie proto sahá od striktního misesovského apriorismu po výrazně empiricky orientované přístupy.
Trh jako proces
Standardní ekonomické modely často pracují s pojmem rovnováhy, v níž jsou nabídka a poptávka vzájemně sladěny a ekonomičtí aktéři již nemají důvod ke změně svého chování. Rakouská škola naproti tomu zdůrazňuje především proces, kterým koordinace vzniká. Reálný svět je podle tohoto přístupu charakterizován neustálou změnou, nejistotou, omyly, novými informacemi a podnikatelským objevováním. Smyslem analýzy proto není pouze popsat hypotetický stav rovnováhy, ale vysvětlit, jak jednání jednotlivců ceny a využívání zdrojů průběžně mění. Tento pohled systematicky rozpracoval zejména Israel Kirzner.
Podnikatelská činnost
Podnikatelé hrají v rakouské ekonomii téměř ústřední roli. Kirzner ji popisuje zejména prostřednictvím podnikatelské bdělosti (entrepreneurial alertness) – schopnosti objevit dosud nevyužitou příležitost.
Pokud je například určitý statek na jednom místě prodáván levněji než jinde, může podnikatel tento rozdíl rozpoznat, statek koupit a prodat tam, kde je hodnocen více. Jeho zisk je zároveň signálem, že objevil možnost efektivnějšího využití zdrojů.
Konkurence proto podle Kirznera není pouze určitým stavem trhu charakterizovaným počtem firem, ale objevovacím procesem, při němž podnikatelé experimentují, dopouštějí se chyb, inovují a reagují na chyby ostatních.
Znalosti a cenový systém
Hayek upozorňoval, že žádný člověk ani instituce nemá přístup ke všem informacím potřebným k organizaci složité ekonomiky.
Znalosti jsou rozptýlené mezi miliony lidí. Spotřebitel zná své vlastní preference, podnikatel konkrétní situaci svého podniku, zaměstnanec své schopnosti a lokální obchodník podmínky místního trhu.
Ceny podle Hayeka fungují jako mechanismus, který umožňuje tyto informace koordinovat bez jejich centralizace, a to sice prostřednictvím cenových signálů.
Pokud například dojde k nedostatku určité suroviny, její cena typicky vzroste. Výrobci nemusí znát příčinu tohoto nedostatku, a přesto je nárůst cen bude efektivně motivovat, aby surovinou šetřili, vyhledávali vhodné substituty (náhrady) nebo zvyšovali její produkci. Cenový systém tak podle Hayeka umožňuje lidem přizpůsobovat své jednání i takovým informacím, které sami přímo nemají.
Spontánní řád
S problematikou znalostí souvisí koncept spontánního řádu.
Spontánní řád je uspořádání, které vzniká prostřednictvím jednání mnoha jednotlivců, aniž by ve své komplexitě bylo kýmkoli naplánováno či řízeno.
Jednoduchým příkladem může být cesta vyšlapaná v krajině. Jednotliví chodci nemusejí mít v úmyslu vytvořit cestu; každý pouze volí vhodnou trasu. Opakováním těchto individuálních rozhodnutí však vznikne struktura, kterou nikdo jednotlivě nenavrhl. Hayek tuto logiku rozšiřoval na řadu společenských institucí.
Rakouská škola proto odmítá jednoduchou dichotomii, podle níž je určitý společenský jev buď vědomě vytvořen, nebo vznikl náhodou. Existuje třetí možnost: nezáměrný řád vznikající ze záměrného jednání mnoha jednotlivců.
Čas a kapitál
Rakouská teorie kapitálu zdůrazňuje, že výroba probíhá v čase.
Kapitál proto není homogenní masa, kterou lze jednoduše vyjádřit jediným číslem. Skládá se z heterogenních statků – budov, nástrojů, strojů, zásob, polotovarů a dalších prostředků – které jsou navzájem propojeny v určité výrobní struktuře.
Rozhodnutí vyrábět budoucí statek zároveň vyžaduje obětovat část současné spotřeby. Tím se kapitálová teorie propojuje s časovou preferencí a teorií úroku.
Časová preference
Rakouská ekonomie spojuje vznik úroku mimo jiné s časovou preferencí: při jinak stejných podmínkách člověk zpravidla preferuje možnost disponovat určitým statkem dříve před stejným statkem dostupným později.
Budoucí statky jsou proto směňovány s určitým diskontem vůči statkům současným.
Výše společenské časové preference má následně význam pro úspory, investice a strukturu produkce.
Peníze
Menger vysvětloval vznik peněz jako příklad spontánního řádu.
V barterové ekonomice je směna komplikována nutností dvojí shody potřeb. Někteří účastníci proto začnou přijímat určité snadno směnitelné statky nikoli proto, že je sami chtějí spotřebovat, ale protože vědí, že je později snáze smění za něco jiného.
Nejlépe směnitelné statky se postupně mohou stát obecně přijímaným prostředkem směny – penězi. Peněžní instituce tak podle Mengera nemusí vzniknout vědomým rozhodnutím státu.
Mises na Mengerovu teorii navázal tzv. regresním teorémem, kterým se snažil vysvětlit, jak může vzniknout kupní síla peněz, aniž by vysvětlení skončilo v kruhu.
Ekonomická kalkulace a kritika socialismu
Misesova slavná esej Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen (Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství) z roku 1920 zahájila tzv. debatu o socialistické kalkulaci.
V této stati argumentoval, že tržní cena kapitálového statku vzniká tehdy, když různí vlastníci výrobních prostředků nabízejí svůj majetek ve směně a podnikatelé následně soutěží o jeho alternativní využití. Pokud výrobní prostředky vlastní jediný centrální orgán, skutečné směny těchto prostředků mezi nezávislými vlastníky zanikají, čímž podle Misese zaniká i cenový systém potřebný k peněžnímu porovnání různých výrobních projektů.
Hayek následně tento argument doplnil o problém znalostí. I kdyby centrální plánovač disponoval mimořádným výpočetním výkonem, musí nejprve získat informace, které mají rozptýlenou, lokální a neustále se měnící povahu. Mnohé z nich navíc vznikají teprve prostřednictvím konkurenčního procesu samotného.
Rakouská kritika socialismu tedy obsahuje minimálně dva odlišné argumenty:
- kalkulační problém (bez tržních cen výrobních prostředků není k dispozici odpovídající nástroj ekonomické kalkulace)
- znalostní problém (relevantní ekonomické informace jsou rozptýlené a nelze je jednoduše centralizovat)
Konkurence
Rakouská koncepce konkurence se v mnohých ohledech odlišuje od hypotetického modelu dokonalé konkurence. Dokonale konkurenční trh bývá v neoklasických modelech charakterizován například velkým počtem firem, homogenním produktem, úplnými informacemi a absencí schopnosti jednotlivého účastníka ovlivnit cenu.
Hayek a Kirzner namítají, že takový stav už z definice eliminuje právě činnost, kterou v běžném jazyce označujeme za soutěžení. Skutečná konkurence podle nich znamená stav, kdy podnikatelé objevují nové informace, snižují ceny, zlepšují výrobky, zavádějí nové technologie, hledají neuspokojené potřeby, experimentují s různými obchodními modely a využívají chyby konkurentů. Z toho plyne, že konkurence je kontinuální proces objevování, nikoli pouze konečný stav trhu.
Zisk a ztráta
Zisk a ztráta mají v rakouské teorii důležitou informační a koordinační funkci. Podnikatel, který dokáže nakoupit výrobní prostředky za cenu nižší, než jakou spotřebitelé následně zaplatí za výsledný produkt, dosahuje zisku. To signalizuje, že objevil způsob, jak transformovat zdroje do podoby, kterou spotřebitelé hodnotí více.
Ztráta naopak naznačuje, že výrobní prostředky byly použity způsobem, který spotřebitelé vzhledem k alternativám hodnotí relativně nízko. Tržní systém tak podle rakouských ekonomů nevylučuje chyby. Jeho důležitou vlastností je naopak existence mechanismu, který chyby odhaluje a vytváří pobídku k jejich nápravě.
Specifika rakouské ekonomické školy
Odmítnutí matematických modelů a ekonometrie
Mainstreamová ekonomie stojí na rigorózních matematických modelech, statistické analýze a ekonometrickém testování dat. Rakouská ekonomie oproti tomu vychází z praxeologie (vědy o lidském jednání) a deduktivní logiky. Tvrdí, že lidské preference jsou subjektivní, a tudíž se nedají ani číselně změřit, ani spolehlivě agregovat. Empirická data jsou podle Rakušanů pouhým popisem minulosti, které nemusejí nutně reflektovat jakékoli univerzální ekonomické zákonitosti.
Odmítání umělé rovnováhy
Mainstreamová ekonomie často pracuje s různými modely tržní rovnováhy (např. DSGE – dynamický stochastický model všeobecné rovnováhy), s jejichž pomocí se vládnoucí autority pokoušejí stabilizovat hospodářství. Rakušané však podobné modely odmítají, neboť chápou trh jako dynamický proces objevování probíhající v podmínkách kontinuální nejistoty, v níž hrají klíčovou roli podnikatelé na volném trhu a rozptýlené informace předávané cenovými signály.
Kritika makroekonomické agregace
Rakouští ekonomové odmítají pracovat s celohospodářskými agregáty (jako je např. hrubý domácí produkt nebo cenová hladina), neboť je považují za zavádějící konstrukce, které pouze zastírají reálné sotva detekovatelné změny ve struktuře kapitálu a relativních cenách na trhu.
Rakouská teorie hospodářského cyklu
Tzv. Austrian Business Cycle Theory říká, že ekonomické krize vznikají umělým stlačováním úrokových sazeb centrální bankou, což následně vede ke špatným investicím. Těmto krizím lze dle rakouské ekonomie zabránit nikoli další stimulací trhu, ale naopak jeho pročištěním skrze přirozenou likvidaci (krach) neefektivních projektů. Takový postoj je v příkrém rozporu se standardní strategií „záchranných balíčků“, které používají vlády po celém světě.
Proč se rakouská ekonomie nachází mimo mainstream?
Rakouská ekonomie se dlouhodobě drží mimo hlavní akademické proudy i komerční a politický systém. Tato okrajová pozice není způsobena nerelevancí rakouských myšlenek, ale spíše strukturálními bariérami, které tomuto směru významně ztěžují přístup k širšímu poli působnosti a zabraňují vyšší míře akademického i veřejného zviditelnění.
Prestižní ekonomické časopisy jako American Economic Review nebo Econometrica obvykle vyžadují používání ekonometrie a rigorózních matematických modelů, zatímco metodologický přístup Rakušanů vychází z misesovské praxeologie a odmítá matematizovat ekonomické jednání tržních aktérů. Soudobí zastánci rakouské ekonomické školy tak prakticky nemohou publikovat v jakémkoli impaktovaném akademickém periodiku. Ekonomové, kteří takové publikace postrádají, pak nemohou získat jakékoli akademické granty, profesury ani doktorandy, což je izoluje od univerzitních kateder i peněz nutných pro výzkumnou činnost.
Příprava na elitní doktorandské studium je v současnosti postavená na pokročilé matematice a datové analýze. To v praxi často znamená, že student odchovaný rakouskou ekonomií v přijímacích testech zaostává, zatímco konkurenti vzdělaní v ortodoxní ekonomií (především tzv. neoklasická syntéza) úspěšně pokračují vstříc profesorské dráze. Z těchto důvodů pak většina významných univerzit vychovává pedagogy, kteří nadále udržují a posilují stávající směřování ekonomického oboru.
Po mainstreamových ekonomech je výrazně vyšší poptávka, protože jejich nejvýznamnějšími zaměstnavateli jsou často centrální banky a vládní instituce. Tito aktéři se zabývají fiskálními stimuly, úpravami úrokových sazeb nebo emisí oběživa, a proto typicky poptávají odpovědi na otázky typu „O kolik procent máme snížit úroky, abychom srazili nezaměstnanost?“ nebo „Jak velký fiskální balíček zachrání HDP?“ Rakouští ekonomové podobné umělé zásahy do trhu striktně odmítají a kritizují centrální plošné řízení hospodářství. Tím pádem se ale stávají zcela nepoužitelnými pro politické aktéry i vládní byrokracii, protože nejsou schopni nabídnout žádné konkrétní nástroje pro výkon moci. Tou nejlepší radou, kterou je rakouský ekonom schopen poskytnout politikovi, zní „Raději vůbec nic nedělejte“. To je však v přímém rozporu se záměry politiků i s poptávkou voličů a občanské veřejnosti, která od svých volených zástupců očekává aktivní činnost a řešení společenských problémů. Tato očekávání jsou úzce spojena i s psychologickým fenoménem známým jako action bias. Z výše zmíněných důvodů mají rakouští ekonomové blízko k libertariánství či anarchistickým směrům, které odmítají vládu a centrální řízení.
Rakouští ekonomové se neuchytí ani u velkých korporátů, investičních fondů či soukromých banek. Všichni zmínění potřebují pro své modely přesná čísla a termíny, zatímco Rakušané jim mohou nabídnout výhradně kvalitativní logické dedukce. Bez konkrétních dat se však rakouská analytika těžko prosazuje ve standardním risk-managementu velkých korporací.
Odkazy
Související články
Reference