Socialismus (kniha)
More actions
Socialism: An Economic and Sociological Analysis je knihou rakouského ekonoma Ludwiga von Misese, která se rozsáhle zabývá ekonomickou i sociální kritikou socialistického uspořádání společnosti. Poprvé vyšla v němčině roku 1922 pod názvem Die Gemeinwirtschaft: Untersuchungen über den Sozialismus. O český překlad se postaral libertarián Vladimír Krupa z Liberálního institutu.
Kniha patří k základním dílům rakouské ekonomické školy a k významným intelektuálním zdrojům moderního libertarianismu. Mises v ní propojuje ekonomickou analýzu společenského vlastnictví výrobních prostředků s výkladem dělby práce, politické moci, společenských tříd, rodiny a socialistické etiky. Jejím ústředním tématem je otázka, zda lze racionálně řídit složité hospodářství státu i po odstranění soukromého vlastnictví kapitálu a tržního oceňování výrobních prostředků.
Historický význam knihy přesahuje pouhý okruh liberálních přívrženců: Misesova kritika přiměla i samotné socialistické ekonomy podrobněji vysvětlovat a obhajovat, jak by jejich navrhované hospodářství stanovovalo ceny, vybíralo investice a napravovalo chybná rozhodnutí při alokaci zdrojů.
Vznik, vydání a záměr
Základ argumentu o ekonomické kalkulaci představil Mises již v roce 1920 ve své eseji Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen. Knižní zpracování nicméně zasadilo tuto námitku do mnohem širší analýzy. Druhé německé vydání následovalo v roce 1932, anglický překlad J. Kahana pak v roce 1936. Rozšířené vydání z roku 1951 připojilo epilog Planned Chaos, původně vydaný samostatně roku 1947. Při výkladu díla je proto nutné rozlišovat původní text a pozdější doplnění.
Misesovým cílem nebylo pouze odsoudit revoluční násilí nebo poukázat na špatné úmysly konkrétních politiků. Nejsilnější podobu své kritiky zaměřil na samotnou institucionální realizovatelnost socialistického hospodářství. Problém podle něj přetrvává i za předpokladu, že si představíme veskrze poctivé a kvalifikované plánovače, jejichž upřímným cílem je sloužit veřejnému blahu. Dobrá vůle totiž sama ještě nevytváří efektivní nástroj pro komplexní porovnávání nesčetných způsobů využití omezených zdrojů.
Misesova definice socialismu
Pro porozumění knize je rozhodující její vymezení socialismu: v Misesově definici jde především o systém kolektivního vlastnictví výrobních prostředků, v němž o jejich využití v konečné instanci rozhoduje jednotná hospodářská autorita. Předmětem sporu tedy nejsou předměty osobní potřeby (jako je oblečení) nýbrž půda, továrny, stroje a další prostředky výroby.
Mises zároveň rozlišuje právní titul a skutečnou dispozici nakládání s majetkem. Samotný zápis soukromého vlastníka ještě nezaručuje možnost skutečného soukromého hospodaření, pokud rozhodující příkazy o výrobě vydává cizí mocenská autorita. Samotné označení majetku za společné vlastnictví ještě nevysvětluje, kdo bude ve skutečnosti rozhodovat o jeho reálném použití. V obou případech je třeba sledovat konkrétní rozhodovací pravomoci.
Ekonomická kalkulace: technická možnost a hospodárnost
Ústřední otázka knihy zní: jak poznat, které z mnoha technicky uskutečnitelných řešení je nejhospodárnější – tedy při jaké alokaci zdrojů dochází k co nejmenší míře plýtvání? Státní inženýři jistě dokáží spočítat spotřebu oceli, potřebnou energii nebo nosnost konstrukce. Tato čísla však sama neurčí, zda má být daný materiál použit právě zde, nebo raději na jiném místě v rámci zcela odlišného projektu.
Představme si vlastní ilustrační příklad: obec chce propojit dva břehy řeky. Může postavit ocelový most, betonový most nebo zřídit prostý přívoz. Každá z možností řeší požadavek místních obyvatel a přitom vyžaduje zcela jinou kombinaci materiálů, práce, pozemků a budoucí údržby. Nejnižší spotřeba oceli nemusí znamenat nejlepší řešení, pokud dané řešení vyžaduje neadekvátně velké množství budoucí práce. Nejrychlejší tempo výstavby zase nemusí ospravedlnit nasazení průmyslových strojů, které mohou být v danou chvíli zapotřebí i jinde.
Mises vysvětluje, že peněžní kalkulace umožňuje porovnávat různorodé vstupy prostřednictvím jejich směnných cen. Peníze nejsou objektivním měřidlem lidského štěstí, poskytují však společný účetní základ pro porovnávání výrobních alternativ. Rozhodnutí může být samozřejmě nehospodárné i při existenci systému cen, nicméně v případě jejich úplné nepřítomnosti zcela schází systematický způsob, jak srovnat rozsáhlé kombinace nesouměřitelných prostředků.
Proč podle Misese nestačí administrativně stanovené ceny
Mises upozorňuje, že při úplném sjednocení vlastnictví výrobních prostředků zaniká možnost jejich směny mezi nezávislými vlastníky. Přesun stroje z jednoho státního závodu do druhého se tak stává výhradně interním rozhodnutím společné organizace. Úřad mu sice může přiřadit účetní částku, ale podle Misese tím nevytvoří adekvátní ekvivalent ceny vzniklé soutěží o skutečně vzácný zdroj.
Jádro námitky tedy nespočívá v neschopnosti úředníků sčítat nebo vést tabulky. Týká se samotného vzniku ekonomicky relevantních údajů, které mají být do výpočtů vloženy. Zruší-li se trh kapitálových statků, odstraňuje se současně proces jejich oceňování prostřednictvím konkurenčních nabídek.
Podle Misese nestačí ani skutečnost, že zůstane zachován prodej spotřebního zboží. Takový prodej sice ukáže zájem o hotové výrobky, ale nenahradí celou soustavu cen různých výrobních cest. Pracovní hodiny nutné k výrobě statků a služeb nepředstavují úplné řešení: samy o sobě totiž nevyjadřují vzácnost přírodních zdrojů ani rozdílnou kvalitu práce. Dva produkty mohou vyžadovat stejný počet hodin pro svou výrobu, přesto jeden spotřebovává například obyčejný písek, zatímco ten druhý mimořádně vzácnou surovinu. Prosté sečtení hodin tento rozdíl nezachytí. Přidáním dalších vah lze model zpřesňovat; vzápětí však vzniká otázka, odkud se mají tyto váhy brát a jakým způsobem se budou měnit.
Podnikatel, kapitál a průběžná oprava chyb
Spor o kalkulaci se netýká pouze každodenního řízení již existujících továren. Zásadní roli hrají i rozhodnutí, zda závod rozšířit, uzavřít, změnit technologii výroby nebo přesunout kapitál do zcela nového odvětví. V konstantním a neměnném světě by jistě bylo možné opakovat včerejší postupy. Reálné hospodářství ovšem průběžně proměňuje potřeby aktérů, dostupné zdroje i technické možnosti.
V Misesově pojetí tuto adaptaci na proměnlivý svět nelze jednoduše oddělit od podnikatelské soutěže a odpovědnosti za použitý majetek. Účetní napodobení trhu podle něj nestačí, jestliže hospodářští aktéři nemohou skutečně soutěžit o zdroje a měnit zaměření své výroby. V dodatku knihy proto kritizuje dobové návrhy Karla Polanyiho a Eduarda Heimanna: požaduje vyjasnění, zda jejich výrobní sdružení rozhodují samostatně, nebo jsou podřízena konečnému rozhodnutí centra.
Tato otázka je významná i mimo spor o socialismus. Organizace může mít dokonale vedené účetnictví a přesto dlouhodobě vyrábět málo potřebné věci. Pořádek v evidenci dokládá přehled o činnosti, nikoli správnost zvolených priorit. Rozhodující je také to, jak organizace rozpoznává vlastní omyly a zda existuje incentiva, která je nutí chyby napravovat.
Spotřebitelé a „hospodářská demokracie“
Mises obrací také představu, že o výrobě v kapitalismu rozhodují bezohlední vlastníci zcela nezávisle na ostatních. V konkurenčním prostředí musí výrobce zejména získávat zákazníky: nabídka, kterou lidé nekupují, nemůže neomezeně dotovat svou budoucí existenci. Spotřebitelská volba je proto v jeho argumentaci mechanismem usměrňování výroby. Pouhé předání podniku do společného vlastnictví zaměstnanců podle něj nezaručuje, že se více přizpůsobí potřebám zákazníků.
Scénář lze ilustrovat na hypotetické továrně. Její pracovníci mohou mít zájem na zachování zavedeného výrobku a pracovních míst, zatímco zákazníci dávají přednost úplně jiné technologii. Osobní zájmy výrobců tedy nemusí splývat se zájmem spotřebitelů ani tehdy, když se o výrobě hlasuje ryze „demokraticky“.
Rozdělování, práce a motivace
Mises zpochybňuje představu, že lze nejprve nezávisle vyřešit výrobu a následně libovolně přerozdělit její výsledky. Způsob rozdělování ovlivňuje motivaci pracovat, získávat kvalifikaci i přijímat obtížné úkoly. Socialistický systém proto musí určit, zda se odměny budou řídit rovností, potřebami, odpracovaným časem, nebo přínosem práce. Tyto principy neposkytují totožné výsledky a některé z nich se snadno dostanou do konfliktu.
Samostatným tématem je pak pracovní úsilí. Přítomnost na pracovišti ještě nezaručuje odpovídající výkon. Mises uznává, že práce může poskytovat bezprostřední uspokojení, ale odmítá přijmout představu, že samotná radost z práce zajistí dostatečnou kvalitu všech nutných činností. Socialistická organizace podle něj musí řešit vazbu mezi výkonem a odměnou, kontrolu i případné donucení.
Úspory, investice a hospodářská změna
Kapitál pro Misese není zásobou, která se automaticky obnovuje. Naopak, stroje se opotřebovávají, budovy chátrají a výrobní zařízení v čase technologicky stárnou. Část výdělků proto musí být věnována obnově a investicím. Vyšší okamžitá spotřeba může být vykoupena oslabením budoucí výrobní schopnosti.
V měnícím se hospodářství navíc nestačí nahrazovat každý spotřebovaný stroj totožným zařízením. Je třeba posuzovat, které kapacity je radno zachovat, které dále rozvíjet a které již naopak neobnovovat. Mises pokládá tento problém za další důvod nepostradatelnosti kapitálové kalkulace.
Z argumentu lze odvodit užitečnou analytickou otázku: je vykazovaný hospodářský úspěch výsledkem nové produktivity, nebo spotřebováváním již existujícího majetku? Stejně důležité je opačné rozlišení. Velká investice ještě nemusí být dobrou investicí. Tisíce nových strojů mohou zvýšit fyzickou výrobní kapacitu, aniž by odpovídaly tomu, co lidé nejvíce potřebují. Samotná výše investic tedy nerozhoduje spor o efektivitu jejich využití.
Družstva, syndikalismus a vztahy se zahraničím
Mises odlišuje jednotné společenské vlastnictví všech občanů od syndikalismu, v němž mají konkrétní podniky či celá odvětví připadnout jejich pracovníkům. „Všechno všem“ a „závody zaměstnancům“ totiž nejsou shodným uspořádáním. Ve druhém případě zůstávají zachovány rozdílné skupinové zájmy a je nutné řešit vztahy mezi jednotlivými výrobci. Kniha proto zkoumá také smíšené podniky a další návrhy, které se pohybují mezi soukromým hospodařením a jednotným řízením.
Ani socialistický stát podle Misese nemá automatický hospodářský důvod vyrábět úplně všechno sám. Mezinárodní dělba práce může být výhodná bez ohledu na politické označení systému. Obchod s tržním okolím navíc poskytuje ceny využitelné při kalkulaci. Uzavřenost hranic tak může vycházet spíše z politické obavy ze zahraničních vlivů než z ekonomické výhodnosti soběstačnosti.
Dělba práce jako základ společnosti
Pozitivní společenskou alternativou ke kolektivistickému plánování je v knize spolupráce prostřednictvím dělby práce. Rozdíly mezi lidmi nemusí být vždy jen příčinou konfliktu. Jsou základním předpokladem pro oboustranně výhodnou specializaci: lidé spolupracují, protože společnými silami dosáhnou lepších výsledků než při izolované soběstačnosti.
Významná je logika komparativních výhod. Spolupráce zpravidla prospívá i lidem s nestejnými schopnostmi, nikoli pouze stejně partnerům, kteří vykazují srovnatelnou produktivitu. Společnost proto Mises nevykládá jako subjekt stojící nad jednotlivci, ale jako systém vztahů vytvářený jejich vzájemnou součinností. Jednotlivec a společnost v tomto pojetí nejsou automatickými protiklady.
Tento pohled zároveň odmítá převádění biologického boje o přežití ekvivalentně na hospodářskou soutěž. Konkurence podnikatelů není totožná s válkou: může vést k lepším službám zákazníkům a odehrávat se uvnitř širší spolupráce. Konflikt tedy není nutnou podstatou každého společenského vztahu.
Kritika marxistického výkladu tříd a dějin
Mises odmítá představu, že společenské postavení automaticky určuje pravdivost myšlení. Označit námitku za „buržoazní“ podle něj žádným způsobem neznamená vyvrácení jejího obsahu. Zároveň upozorňuje na problém sebevztažnosti: jestliže jsou podle Marxe všechny teorie pouze výrazem třídních zájmů, proč by měl být právě marxismus z této podmíněnosti vyňat?
Kritizuje také výklad, podle kterého mají široké společenské třídy jednoznačný společný zájem. Konkrétní lidé totiž v praxi zastávají vícero rolí: pracovník je zároveň spotřebitelem, může spořit a investovat, vlastnit majetek nebo působit v odvětví soupeřícím s jinými zaměstnanci. Z ekonomického postavení proto nelze bez další argumentace odvodit jednotný politický program.
Socialismus, demokracie & osobní svoboda
Mises odděluje otázku, kdo vládne, od otázky, jak rozsáhlou moc má vláda nad jednotlivcem. Demokratický původ rozhodnutí podle něj ještě nečiní neomezenou moc neškodnou. Jestliže politická autorita ovládá také pracovní místa a výrobní zdroje, posiluje se závislost občana na jejích rozhodnutích.
Současně Mises v knize demokracii obhajuje. Její hlavní přednost nespatřuje v zaručeném výběru nejlepších vládců, ale v možnosti mírumilovné výměny vlády. Demokracii proto spojuje s liberalismem, omezením moci a svobodou politického projevu. To je významný rozdíl vůči některým pozdějším anarchokapitalistickým kritikům demokracie.
Praktický význam obavy z koncentrace moci lze ukázat na hypotetickém opozičním časopisu. Formální svoboda vyjadřování má omezený význam, pokud jediná autorita rozhoduje zároveň o přístupu k papíru, tiskárně, prostorám i zaměstnání redaktorů.
Morální cíle a hospodářské prostředky
Mises odmítá představu, že spor o socialismus lze rozhodnout pouhým přisouzením morální převahy jedné či druhé straně. Jestliže má politika odstranit chudobu, záleží i na tom, zda ji v praxi skutečně odstraňuje. V kapitole o kapitalistické etice výslovně zdůrazňuje, že jeho hlavní námitka vůči socialismu není založena na špatném charakteru lidí: nedostatek kalkulace by podle něj nezmizel ani ve společenství morálně dokonalých bytostí s lidskými rozumovými schopnostmi.
Misesovo vlastní etické stanovisko je orientováno na utilitarismus a podmínky společenské spolupráce. Tím se odlišuje od deontologie, podle níž jsou některé zásady závazné bez ohledu na své následky. Tato filosofická volba však sama není výsledkem ekonomického měření. Kritik může přijmout určitou ztrátu efektivity kvůli rovnosti nebo jinému cíli; pak je nutné posuzovat jak skutečnou cenu takové volby, tak její etické zdůvodnění.
Destrukcionismus a postupné oslabování trhu
Závěrečná část rozvíjí koncept tzv. destrukcionismu: politiky, která podle Misese porušuje podmínky výroby a spolupráce, aniž by sama nabízela funkční alternativu. Tuto výtku vztahuje i na některé postupné zásahy do kapitalismu. Kritizuje například regulatorní opatření, zákazy a nařízení, která podle jeho výkladu oslabují tvorbu kapitálu nebo udržují mzdy nad úrovní slučitelnou se zaměstnáním všech zájemců o práci.
Později připojený epilog Planned Chaos výrazněji rozvíjí mechanismus řetězení intervencí: centrální zásah do ekonomiky vyvolá nežádoucí následky a vláda na ně odpoví dalším rozšířením či prohloubením regulací. Příkladem může být cenový strop, na něj navazující nedostatek zdroje a následné řízení jeho přídělů či výroby.
Friedrich August von Hayek
Hayek Rozvinul spor směrem k využívání rozptýlených znalostí. V eseji The Use of Knowledge in Society z roku 1945 vysvětloval, že relevantní znalosti nejsou soustředěny v jedné hlavě: jsou místní, proměnlivé a často obtížně předatelné. Cenové signály nicméně umožňují lidem přizpůsobovat jednání i bez znalosti všech příčin změny. Zatímco Mises pokládal těžiště své kritiky na vlastnictví a peněžní kalkulaci, Hayek se zaměřil na koordinaci znalostí. Obě linie spolu souvisejí, ale nejsou vzájemně zaměnitelné.
Přímý význam knihy pro mladého Hayeka i britského ekonoma Lionela Robbinse dokládají dějiny kalkulační debaty. Robbins také pomáhal prosazovat anglické vydání. Přenos Misesových argumentů do britského prostředí otevřel cestu k rozsáhlejší mezinárodní diskusi.
Murray N. Rothbard
Rothbard převzal obhajobu kalkulačního argumentu a začlenil ji do vlastní anarchokapitalistické ekonomie. Zdůrazňoval, že soukromé firmy sice interně plánují, ale využívají ceny vznikající v širším tržním prostředí. Ve studii z roku 1991 se vrátil ke sporu o socialismus a hájil silnou Misesovu interpretaci. Rothbardova etika přirozených práv a odmítnutí státu již samozřejmě nejsou pouhým opakováním knihy Socialismus, ale samostatnou nadstavbou s novými myšlenkami.
Israel M. Kirzner
Rozvíjel širší Misesovu a Hayekovu tradici teorií podnikatelského objevování. Tržní proces v ní zahrnuje rozpoznávání dosud přehlížených příležitostí a napravování nesouladu mezi plány. Jde o zásadní návaznost na ekonomické myšlení obou autorů, ale Kirzner se opíral i o některé další zdroje.
Současní rakušané
V současnější rakouské ekonomii pokračují v této linii například Peter Boettke a Rosolino Candela, kteří ji vztahují i na návrhy digitálního plánování. Jejich práce představují nejenom obhajobu, ale i moderní aktualizaci rakouských stanovisek.
Libertariánská interpretace
Pro libertariánskou obhajobu trhu nabízí kniha argument, že soukromé vlastnictví není pouze prostředkem rozdělení bohatství. Hraje důležitou roli při koordinaci nezávislých rozhodnutí. Rozptýlení rozhodovací moci umožňuje testovat různé postupy a omezuje závislost celé společnosti na jediném plánu či rozhodovací autoritě. Libertariánské čtení proto zdůrazňuje propojení hospodářské samostatnosti, odpovědnosti a osobní svobody.
Misesova argumentace ovšem ještě není totožná s principem neagrese. Obhajoba vlastnictví v této knize stojí především na jeho společenských důsledcích a funkci, má tedy spíše utilitaristický ráz. Ze samotného argumentu o kalkulaci nelze jednoduše odvodit celou teorii legitimního nabytí majetku, každé pravidlo smluvního práva ani nevyhnutelnost anarchokapitalismu. Misesova vlastní obhajoba liberální demokracie ukazuje, že hospodářský argument může být začleněn do jiné politické filosofie než té Rothbardovské.
Kritika centralizovaného socialismu také automaticky nevyvrací dobrovolná družstva, spolky nebo společné vlastnictví v rámci menší skupiny. Na socialistických principech často fungují například rodiny. Nelze tedy říci, že by libertarián automaticky odmítali jakoukoli formu socialismu. Odmítají však státní socialistické zřízení, při kterém je socialismus plošně nucen všem jeho obyvatelům. Zejména pro voluntaristy je pak klíčovým kritériem dobrovolnost. Pokud samostatná a dobrovolně vzniklá družstva obchodují, vstupují do smluv a nesou důsledky svých rozhodnutí, otázka jejich fungování se tím liší od problému jednotné netržní ekonomiky.
Odkazy
Související články
Reference