Masový dohled
More actions
Masový dohled (anglicky mass surveillance) označuje systematické shromažďování, zaznamenávání, propojování nebo vyhodnocování informací o velkém počtu lidí, aniž by vůči každému z nich existovalo předchozí individuální podezření z protiprávního jednání. Na rozdíl od cíleného sledování, které je směřováno vůči konkrétnímu subjektu na základě důvodného podezření, masový dohled zpravidla vychází z opačného principu: nejprve jsou shromážděna data rozsáhlé populace a teprve následně se v nich hledají osoby, vztahy nebo vzorce považované za relevantní.
Rozvoj internetu, mobilních telefonů, kamerových systémů, biometriky, cloudových služeb, umělé inteligence a rozsáhlých databází umožňuje v současnosti sbírat a analyzovat takové množství informací, které bylo v minulosti technologicky neproveditelné.
Masový dohled může provádět stát – zejména policie, tajné služby, armáda nebo jiné bezpečnostní orgány – ale jeho infrastrukturu mohou vytvářet také soukromé společnosti. Mezi typické prostředky masového dohledu patří plošné uchovávání telekomunikačních metadat, monitoring internetového provozu, rozsáhlé kamerové systémy, automatické rozpoznávání obličejů a registračních značek, sledování polohy mobilních telefonů, databáze biometrických údajů, sledování sociálních sítí, získávání uživatelských dat od technologických společností či jejich nákup od tzv. data brokerů.
Masový dohled bývá obhajován zejména národní bezpečností, ochranou veřejného pořádku, možností identifikovat dosud neznámé hrozby a bojem proti terorismu, závažné kriminalitě, nebo špionážím. Libertariáni jej naopak spojují s narušením soukromí, informačního sebeurčení, svobody projevu, svobody sdružování a politické činnosti, s tzv. chilling effectem, koncentrací informační moci, rizikem zneužití a s přenesením presumpce podezření na celou populaci.
„Konec konců, tvrdit, že nepotřebujete právo na soukromí, protože nemáte co skrývat, se nijak neliší od tvrzení, že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct.“— Edward Snowden
Vymezení pojmu
Hranice mezi masovým a cíleným dohledem není vždy zcela jednoznačná. Rozhodující není pouze velikost databáze, ale především způsob výběru sledovaných osob. Za cílený dohled lze považovat například odposlech telefonu konkrétního člověka, vůči němuž existuje důvodné podezření a jehož sledování bylo individuálně povoleno. Naproti tomu uchovávání údajů o telefonním provozu milionů lidí pro případ, že by se některé z nich mohly v budoucnu hodit při vyšetřování, má jednoznačný charakter plošného dozoru.
Masový dohled může probíhat na několika úrovních: 1) plošný sběr dat, 2) uchovávání těchto dat, 3) automatická analýza a propojování, 4) strojové vyhledávání jednotlivců nebo obecných vzorců & 5) vyhodnocování vybraných záznamů živými operátory.
Moderní sledovací systémy většinu materiálu filtrují automatizovaně a lidským analytikům jsou pak zpravidla předkládány pouze selektované výsledky, které odpovídají užším kritériím.
Sběr metadat
Metadata jsou významnou součástí masového dozoru. Jedná se o specifický typ dat, ze kterých sice nelze vyčíst samotný obsah komunikace, ale nesou cenné informace o její širší povaze. Metadata jsou tedy jakási „data o datech“, která říkají kdo s kým komunikoval, kdy komunikace probíhala a jak dlouho trvala, odkud se uživatelé připojili, jakou IP adresu používali, jaké zařízení nebo SIM kartu používali a tak dále.
Nelze přitom říci, že metadata ještě nejsou citlivými informacemi, zatímco samotný obsah komunikace už ano. Analýzou dlouhodobě sbíraných metadat lze efektivně odhalit sociální vztahy, pohyb, pracovní návyky, návštěvy zdravotnických zařízení, politické či náboženské vazby a další velmi intimní aspekty života sledovaného člověka.
Český Ústavní soud v roce 2011 výslovně upozornil, že kombinace údajů o osobách, časech, místech a způsobech komunikace může umožnit vytvořit detailní obraz například o politických či společenských vazbách, zájmech, sklonech a slabostech jednotlivce.
Historický vývoj
Dohled před digitální érou
Státní dohled existuje prakticky stejně tak dlouho jako samotné organizované státní struktury. Panovníci využívali k monitorování poddaných své informátory, tajnou policii, evidenci obyvatelstva, cenzuru korespondence nebo kontrolu cestování. Technologické možnosti však dlouho omezovaly rozsah masového sledování: detailní dohled nad velkým množstvím obyvatel vyžadoval rozsáhlý lidský aparát. Po staletí tedy bylo spoléháno na metody využívající principů tzv. sociálního sledování (social surveillance). Tento způsob se přitom používal – a používá – i v dobách a místech, kde již existují pokročilé sledovací technologie. V socialistickém Československu a dalších zemích sovětského bloku například fungoval tzv. uliční výbor. V nacistickém německu zase strana NSDAP zřídila funkci tzv. Blockleitera (vedoucí bloku), který měl na starosti kontrolu politické spolehlivosti zhruba 40 až sledovaných 60 domácností.
S rozvojem telegrafu a telefonu vznikla možnost systematického zachytávání dálkové komunikace. Ve 20. století vytvořily některé autoritářské a totalitní režimy rozsáhlé sítě informátorů a tajné policie. Typickými příklady bývají sovětská NKVD/KGB, nacistické bezpečnostní orgány nebo východoněmecká Stasi (Ministerium für Staatssicherheit). Rozdíl proti digitálnímu masovému dohledu spočívá především v nákladech. Zatímco sledování člověka v minulosti obvykle vyžadovalo práci několika dalších lidí, moderní digitální systémy mohou automaticky zaznamenávat činnost milionů osob v jeden a ten samý moment.
Metody sociálního sledování se používají i dnes, kdy už existují moderní masové sledovací technologie. V současné Severní Koreji například funguje jeden z nejpevnějších systémů sousedského špehování na světě, známý pod názvem Inminban. Každý Severokorejec je povinně členem své místní buňky, která obvykle sdružuje až 40 domácností v jednom bloku či ulici. V čele stojí státem pověřený Inminbanjang, zpravidla žena středního či staršího věku, která provádí neohlášené noční razie a sepisuje detaily ze soukromého života jednotlivců. Inminbanjang sleduje, kdo se v bytech pohybuje, kolik peněz kdo utrácí, zda jsou portréty vůdců udržovány v čistotě a zda někdo nesleduje zakázané filmy nebo neposlouchá zakázanou hudbu. Následně pak odesílá denní reporty tajné policii a Ministerstvu společenské bezpečnosti.
Někdy se sociální dohled efektivně kombinuje s moderními technologiemi. Současný čínský režim například uchopil osvědčený princip uličních výborů a dotáhla jej k technologické dokonalosti. Systém se označuje jako tzv. mřížkový management (Wanggehua guanli – 网格化管理). Celá země – od velkoměst až po venkovské oblasti – je pomocí mřížky administrativně rozparcelována na jednotlivé mikrosektory, které sdružují 15 až 20 domácností. Každá mřížka má svého správce z řad Komunistické strany Číny, který má za úkol osobně znát každého obyvatele ve svém sektoru, obcházet domácnosti, sbírat informace a okamžitě je zadávat do státních databází pomocí aplikace v mobilním telefonu.
Masový dohled & panoptikon
S masovým dohledem bývá spojován koncept tzv. panoptikonu. Filozof Jeremy Bentham, zakladatel utilitarismu, navrhl na konci 18. století speciální typ věznice, kterou pojmenoval panoptikum. Uprostřed panoptikonu se nachází pozorovací věž, odkud je vidět do všech vězeňských cel. Trestanci tím pádem nemohou vědět, zda jsou v konkrétním okamžiku skutečně sledováni, a proto musí neustále jednat tak, jako by sledováni skutečně byli.
Francouzský filozof Michel Foucault tento koncept později uchopil znovu a rozšířil jej, zejména ve své knize Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení. V Benthamově panoptikonu nespatřoval jen obyčejnou věznici, ale vyvodil z ní metaforu odkazující na obecný širší princip moderní disciplinární společnosti. Stejný princip je podle něj možné aplikovat i na školy, nemocnice, továrny, kasárny a další instituce. Moc už se nemusí projevovat pouze formou zákazů a fyzických trestů; může člověka formovat pomocí neustálé možnosti pozorování, hodnocení, klasifikace a normalizace.
ECHELON
Během studené války se mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem rozvinula rozsáhlá spolupráce v oblasti signálového zpravodajství, později známá jako aliance Five Eyes. Ještě dříve však existovala tzv. dohoda UKUSA o spolupráci mezi britskou vládní agenturou GCHQ (Government Communications Headquarters) a americkou NSA (National Security Agency).
Jedním z nejznámějších systémů, který se v rámci aliance Five Eyes používal, byl tzv. ECHELON, určený k zachytávání mezinárodních komunikací. Evropský parlament po vlastním vyšetřování v roce 2001 konstatoval, že existence globálního systému pro zachytávání soukromé a komerční komunikace provozovaného ve spolupráci států UKUSA již není důvodně zpochybnitelná, zároveň však upozornil, že skutečné možnosti systému byly pravděpodobně menší, než jak byly prezentovány v médiích.
11. září a válka proti terorismu
Teroristické útoky z 11. září zásadně změnily politické prostředí kolem státního dohledu. Ve Spojených státech byl přijat USA PATRIOT Act, čímž výrazně vzrostly pravomoci bezpečnostních a zpravodajských institucí.
K obdobnému trendu docházelo i v mnoha dalších zemích. Státní orgány získávaly rozsáhlejší možnosti přístupu k telekomunikačním datům, finančním transakcím, pohybům osob nebo k internetové komunikaci. Hlavním argumentem byla potřeba odhalovat teroristické sítě ještě před samotným uskutečněním útoku.
Snowdenova odhalení
Zásadní mezník v veřejné debatě představovala odhalení Edwarda Snowdena z roku 2013, který byl bývalým spolupracovníkem americké NSA. Dokumenty předané novinářům ukázaly existenci celé řady rozsáhlých a do té doby utajovaných zpravodajských programů. Mezi nejznámější patřil PRISM, umožňující NSA získávat určité druhy dat od významných amerických internetových společností v rámci režimu FISA (Foreign Intelligence Surveillance Act), a programy typu Upstream, kdy byl internetový provoz zachytáván přímo na síťové infrastruktuře. Dokumenty zároveň ukázaly rozsáhlou spolupráci mezi americkými a britskými zpravodajskými službami. Snowdenova odhalení změnila veřejnou debatu o digitálním soukromí a vedla k soudním sporům, legislativním reformám i rozšíření používání end-to-end šifrování.
Současné technologie & masové sledování
Telekomunikační data retention
Moderní státy obvykle ukládají poskytovatelům telekomunikačních služeb povinnost po určitou dobu přechovávat provozní a lokalizační údaje svých zákazníků. Jde o princip známý jako data retention. Tyto údaje nejsou nezbytně shromažďovány proto, že je jejich konkrétní vlastník podezřelý, jde spíše o preventivní úschovu, která může být kdykoli využita například policií nebo zpravodajskými službami.
Zachytávání internetového provozu
Internetová komunikace musí procházet fyzickou infrastrukturou, například optickými kabely, datovými centry a směrovači. Zpravodajské služby tento provoz v určitých uzlech zachytávají a následně jej filtrují podle adres, identifikátorů, klíčových slov či dalších parametrů. Rozdíl mezi zachytáváním a skutečným čtením komunikace je významný, avšak z hlediska soukromí nelze přehlížet ani samotnou možnost automatického analyzování komunikace.
Kamerové systémy CCTV
Samotná bezpečnostní kamera zpravidla ještě nepředstavuje masový dohled, protože tuto technologii často využívají i soukromníci ke střežení vlastního majetku. Charakter systému se ale zásadně mění, pokud jsou tisíce kamer propojeny do centrální infrastruktury a doplněny například o funkce automatického rozpoznávání obličejů a registračních značek, sledování pohybu osoby mezi různými kamerami, analýzu chování a napojení na biometrické databáze.
Taková infrastruktura může umožnit zpětně rekonstruovat pohyb konkrétního člověka nebo automaticky vyhledávat osoby v reálném čase. Kamery přitom nemusí být statické a přidělané k jednomu pevnému bodu jako je budova či pouliční lampa. Zejména Čína často experimentuje s pohyblivými drony. Existují důkazy o projektech, kdy byly sledovací kamery ukryty do robotických holubů[1] a v roce 2025 se objevily zprávy o špionážních mikrodronech podobných komárům.[2]
Rozpoznávání obličejů a biometrie
Biometrické údaje jsou pro masový dohled obzvlášť významné, neboť mnohé z nich nelze jednoduše změnit jako obyčejné heslo. Patří mezi ně zejména obličej, otisky prstů, duhovka, hlas, DNA a dokonce i chůze. Způsob lidského pohybu (tzv. bipedální lokomoce) vykazuje natolik specifické anatomické a dynamické rysy, že funguje jako spolehlivý behaviorální biometrický identifikátor. V kriminalistice a digitálním zobrazování se tato metoda označuje jako gait recognition.
Kombinace biometrické databáze s kamerovou sítí umožňuje přejít od pouhého zaznamenávání veřejného prostranství k automatické identifikaci osob nacházejících se v tomto prostoru. Evropský AI Act proto používání systémů pro biometrickou identifikaci v reálném čase ve veřejně přístupných prostorách obecně zakazuje, přičemž připouští omezené výjimky například při hledání konkrétních pohřešovaných osob, při bezprostředních závažných hrozbách nebo při pátrání po pachatelích závažných trestných činů. Výjimečné použití musí dle oficiálních vyjádření podléhat zvláštním podmínkám a zpravidla předchozímu nezávislému povolení.
Lokalizační údaje
Mobilní telefony vytvářejí rozsáhlé digitální záznamy pohybu člověka. Přibližnou polohu uživatele lze zjistit prostřednictvím základnových stanic mobilní sítě, přesnější údaje pak mohou předávat GPS aplikace, Wi-Fi sítě a další služby. Dalším významným prostředkem jsou pak zařízení typu IMSI catcher, známá též pod přezdívkou Stingray (rejnok) – v českém prostředí pak Agáta (odvozeno z názvu zařízení GA900) – které bývají využívány policí a tajnými službami. Jedná se o falešné základnové stanice, které napodobují vysílače mobilních operátorů. Tato zařízení vysílají silnější signál než skutečné vysílače, a tak se k nim mobilní telefony v širokém okolí automaticky připojují, což následně umožňuje zachytávání komunikace.
Sociální sítě a OSINT
Masové sledování nemusí pracovat pouze s neveřejnými informacemi. Státní instituce i soukromé společnosti často automaticky prohledávají veřejně dostupný obsah sociálních sítí, diskusních fór, fotografií, videí nebo veřejných databází, což bývá označováno jako zpravodajství z otevřených zdrojů (open-source intelligence neboli OSINT) Rozsáhlé automatizované zpracování těchto údajů umožňuje snadné mapování politických postojů, společenských vazeb, účastí na demonstracích nebo jiných citlivých aktivit.
Umělá inteligence
Tradiční problém masového dohledu nespočíval pouze v získávání dat, ale zejména v nemožnosti analýzy obrovského množství nasbíraných informací. Pokročilé strojové učení tento problém zásadně mění. Algoritmy mohou vyhledávat opakující se vzorce, vytvářet profily, rozpoznávat osoby a objekty nebo určovat, které z milionů záznamů mají být předloženy lidskému analytikovi. Tím vzniká přechod od pouhého uchovávání informací k systému, který je může průběžně interpretovat, klasifikovat a vzájemně propojovat.
Plošný dozor & spolupráce států s firmami
Významná část dat o lidském chování je dnes sbírána v soukromém sektoru. Mobilní aplikace, vyhledávače, sociální sítě, platební služby, telekomunikační společnosti, reklamní systémy či poskytovatelé cloudových služeb často disponují podrobnými informacemi o poloze, komunikaci, vyhledávání, nákupech, kontaktech, zájmech, zdravotních či finančních tématech, politickém obsahu, který člověk sleduje, a tak podobně.
Vzniká tím rozsáhlý veřejno-soukromý dohledový ekosystém. Stát proto nemusí určité informace sbírat vlastními prostředky, pokud je může snadno získat od společnosti, která je již shromáždila. Státní orgány navíc mohou soukromé subjekty zákonem zavázat k uchovávání či předání určitých informací. Snowdenovy dokumenty například ukázaly, že spolupráce telekomunikačních a technologických společností se zpravodajskými službami představovala důležitou část americké sledovací infrastruktury.
Argumenty pro masový dohled
Národní bezpečnost
Nejdůležitějším argumentem je možnost odhalování hrozeb, u nichž předem není známa totožnost pachatele. Masová databáze navíc umožňuje zpětnou analýzu. Pokud bezpečnostní služba později identifikuje konkrétního podezřelého, může z historických dat rekonstruovat jeho kontakty nebo pohyb ještě z období, kdy nebyl sledován. Masový dohled je tedy obhajován zejména v souvislosti s kontrašpionáží a s bojem proti terorismu, kybernetickými útoky, organizované kriminalitě nebo zahraničním zpravodajským službám. Zastánci navíc argumentují tím, že existující databáze umožňuje při krizových událostech rychlejší a efektivnější analýzu kontaktů, vztahů i pohybu podezřelého, než kdyby bylo nutné všechny informace získávat od nuly.
Evropský soud pro lidská práva proto nekonstatoval, že by každý systém hromadného zachytávání komunikace byl automaticky v rozporu s Evropskou úmluvou. V rozsudku Big Brother Watch and Others v. United Kingdom uznal možnost využívat hromadné zachytávání pro ochranu národní bezpečnosti, zároveň však požadoval rozsáhlé pojistky proti zneužití, nezávislou autorizaci, kontrolu nezbytnosti a proporcionality a následný dohled.
„Kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát“
Jedním z nejčastějších argumentů v debatě o masovém sledování bývá tvrzení, že člověk, který nedělá nic nezákonného, nemá důvod k obavám. V českém prostředí tuto argumentaci veřejně použil například europoslanec Tomáš Zdechovský.[3]
Slabinou tohoto argumentu nicméně je, že zaměňuje soukromí za utajování viny. Lidé běžně chrání informace, přestože jejich obsah není nijak škodlivý ani nezákonný – používají hesla, zatahují závěsy, vedou soukromé rozhovory nebo si hlídají své zdravotní a finanční údaje.
Argument dále předpokládá, že význam slova „špatný“ je jednoznačný a zůstane v čase neměnný. O závadnosti a „špatnosti“ obsahu nicméně rozhodují centrální mocenské orgány a definice tohoto pojmu se v praxi často mění. Informace shromážděná jako neškodná dnes může později získat jiný význam pod budoucí legislativou nebo vládou.
Dále, utajovaná informace může mít důležitý význam, aniž by musela být nelegální. Politické postoje, osobní vztahy, sexuální život, zdravotní stav nebo finanční problémy jsou snadno zneužitelné, aniž by jejich nositel musel páchat jakoukoli trestnou či společensky škodlivou činnost.
Argumenty proti masovému dohledu
Právo na soukromí
Nejčastější námitkou je zásah do soukromí. Soukromí přitom neznamená pouze možnost něco skrývat, ale také schopnost jednotlivce rozhodovat o tom, které části svého života dobrovolně zpřístupní jiným lidem a institucím.
Masový dohled tuto logiku obrací. Člověk není sledován proto, že existuje důvod sledovat právě jeho; informace jsou získávány proto, že by se v budoucny teoreticky mohly ukázat jako užitečné. Z tohoto pohledu je předmětem kritiky především preventivní charakter masového sběru. Kritici někdy popisují masový dohled jako přechod od presumpce neviny k pomyslné presumpci podezření. Při plošném sběru informací je komunikační a soukromá činnost nevinného člověka preventivně zaznamenávána stejným způsobem jako činnost potenciálního pachatele. Jednotlivec tedy nemusí udělat nic, čím by si sledování zasloužil.
Informační sebeurčení
S právem na soukromí souvisí koncept informačního sebeurčení – možnost jednotlivce mít určitou kontrolu nad tím, kdo o něm získává a používá informace. Český Ústavní soud při přezkumu data retention v roce 2011 spojil informační sebeurčení přímo se svobodným rozvojem jednotlivce. Zdůraznil, že ve společnosti s vševědoucí a všudypřítomnou veřejnou mocí mohou být svoboda projevu, soukromí a svobodná volba jednání fakticky vyprázdněny.
Chilling effect
Dohled nemusí člověka přímo nutit, aby určité jednání ukončil. K utlumení daného činnosti mnohdy stačí jen to, že dotyčný předpokládá reálnou možnost sledování a dozoru. Dotyčný například nevyhledává kontroverzní informace, neúčastní se demonstrací, nekomunikuje s určitými lidmi nebo zatajuje své politické názory či postoje – nikoli proto, že by takové jednání bylo zakázané, ale protože nechce zanechávat nežádoucí stopy, které by někdy v budoucny mohly být interpretovány v jeho neprospěch. Tomuto mechanismu se říká odrazující účinek nebo též chilling effect.
Empirická studie Jonathana Penneyho zaznamenala, že po Snowdenových odhaleních došlo ke statisticky významnému poklesu návštěvnosti článků na Wikipedii, které se týkaly témat souvisejících například s terorismem a bezpečností.[4] Výsledek poskytl empirickou podporu hypotéze, že samotné vědomí možnosti státního sledování může ovlivňovat veskrze legalní informační chování jednotlivců.
Chilling effect propojuje právo na soukromí se svobodou projevu, svobodou informací a svobodou sdružování. Člověk totiž může mít formálně právo něco říkat nebo dělat, ale prakticky těchto práv přestává využívat ve strachu z možných následků. Tím pádem jde o narušení vnitřní či pozitivní svobody.
Zpochybnění svobodného sdružování
Analýza komunikačních metadat umožňuje konstruovat tzv. sociální grafy – rozsáhlé mapy mezilidských vztahů. Takové mapy mohou odhalovat citlivé informace zvláštně v případě aktivistů, novinářů, politiků, odborářů, disidentů a dalších zranitelných osob či skupin. Stát nemusí znát skutečný obsah komunikace, aby dokázal zjistit, kdo je členem určité komunity, kdo se stýká s jejím vedením nebo kdo funguje jako prostředník mezi vybranými skupinami.
Koncentrace moci
Informace představují formu moci. Instituce schopná rekonstruovat pohyb, komunikaci, vztahy a zájmy milionů lidí získává významnou mocenskou asymetrii vůči jednotlivcům, které sleduje. Tento problém existuje i v případě, že stávající vláda daného systému nijak nezneužívá. Databáze a informační infrastruktura zpravidla přežije svůj režim či politické vedení, které je vytvořilo. Ústřední otázkou tedy není, zda důvěřujeme současným správcům a provozovatelům systému. Otázkou je, komu všemu by mohla tato infrastruktura posloužit v budoucnosti. Pokud dojde ke změně režimu nebo k posunu vstříc totalitě, nové autority mohou snadno zneužít již existující informace a data.
Kradmá expanze účelu nebo salámová metoda
Souvisejícím problémem je tzv. kradmá expanze účelu, neboli mission creep. Jde o postupné a často svévolné a nezamýšlené rozšiřování původního účelu, pro který byl daný systém zaveden. Infrastruktura vytvořená například pro boj s terorismem může být postupem času využívána také pro závažnou kriminalitu, méně závažné delikty, imigrační kontrolu, daňové úniky nebo jiné účely, s nimiž se zpočátku vůbec nepočítalo.
Podobným fenoménem je pak salámová metoda, kdy je původní účel systému rozšiřován úmyslně a systematicky za pomoci drobných kroků.
Riziko zneužití
Ani ty nejpřísnější institucionální pojistky nedokážou zaručit nulovou pravděpodobnost zneužití. Rozsáhlé databáze mohou být využity k diskriminaci, vydírání nebo ekonomické špionáži. Mohou být zneužity politickou mocí proti vlastní opozici, státními úředníky pro osobní účely, nebo vnějšími útočníky k prolomení systému. Velikost a obsáhlost databáze tedy zvyšuje nejen její potenciální užitek, ale také hodnotu jejího případného zneužití nebo prolomení.
Paradox bezpečí
Masový dohled bývá často prezentován jako výměna části soukromí za větší bezpečnost, tento vztah nicméně není vždycky lineární. Shromáždění většího množství dat sice může pomoci některé hrozb odhalit, současně ale vytváří celou řadu nových rizik a problémů. Stoupá počet osob, které mají přístup k citlivým osobním informacím, čímž roste i možnost jejich interního zneužití. Čím větší jsou databáze s informacemi, tím větší množství nerelevantních dat musí algoritmy filtrovat, čímž stoupají nároky na výpočetní výkon i spotřebu zdrojů a energie. Falešný pocit bezpečí také může přispívat k bezstarostnému chování jednotlivců a k lehkomyslnějšímu zacházení s vlastními osobními údaji, což je dělá paradoxně zranitelnějšími.
Debata o masovém sledování tedy rozhodně není pouze konfliktem „soukromí versus bezpečnost“, ale zejména otázkou, který model bezpečnosti vytváří nejmenší celkové riziko či náklady.
Falešně pozitivní výsledky
Při hledání mimořádně vzácných znaků v populaci milionů lidí vzniká nevyhnutelný problém falešně pozitivních výsledků. I velmi přesný algoritmus může selektovat významné množství nevinných lidí, pokud je hledaná charakteristika mimořádně specifická. Čím širší je segment sledované populace, tím palčivější může tento problém být. Algoritmická analýza navíc nemusí vycházet z úplných dat. Naopak bude často těžit ze statistických korelací nebo nepřímých znaků, které samy o sobě ještě nejsou jednoznačným důkazem provinění.
Otázka efektivity
Jednou z nejdůležitějších empirických otázek je, zda masový dohled poskytuje dostatečné bezpečnostní benefity, které skutečně odpovídají nákladům na jeho udržování a morální váze zásahů do soukromého života.
Významnou kritiku vyvolal například americký program plošného shromažďování telefonních metadat podle Section 215 PATRIOT Act. Americká agentura PCLOB (Privacy and Civil Liberties Oversight Board) po přezkoumání konkrétních případů v roce 2014 konstatovala, že získané informace měly jen omezenou hodnotu a téměř vždy pouze potvrzovaly dosavadní informace FBI získané jinými prostředky. V případech, kdy byl program použit pro rychlé prověření naléhavých stop, podle komise nevedl k přerušení žádného teroristického útoku.
Podobně studie New America Foundation analyzovala 225 osob obviněných v USA z džihádisticky motivované teroristické činnosti po 11. září. Plošný sběr telefonních metadat podle Section 215 identifikovala jako iniciační faktor nanejvýš u 1,8 % případů. Ve většině případů byly rozhodující tradiční prostředky – informátoři, upozornění veřejnosti, cílené zpravodajství a klasické policejní vyšetřování.
V současnosti nelze říci, že masový dohled prokazatelně vede k měřitelnému a jasně prokazatelnému snížení výskytu terorismu. Efektivita plošného dozoru tedy zůstává velmi sporná.
Posilování a profesionalizace organizovaného zločinu
Posilování a rozšiřování masového dohledu vytváří selekční a adaptační tlak, který může profesionální zločinecké a teroristické organizace motivovat k rozvoji lepšího utajení, bezpečnější komunikace a rozsáhlým organizačním změnám. Tyto fenomény jsou známy pod pojmy přesun kriminality (crime displacement) & evoluční adaptace kriminality (evolutionary criminal adaptation). U vysoce motivovaného profesionálního organizovaného zločinu je přitom adaptační tlak výrazně pravděpodobně než u příležitostné kriminality. Pokud je potenciální zisk obrovský, skupina má silnou motivaci investovat do technologií, specialistů, utajení a nových organizačních modelů.
Nová etnografická studie organizovaného zločinu z roku 2024 přímo zjistila, že sledovací režimy vedou část pachatelů k rozvoji counter-surveillance, inovaci a přesunu jejich činnosti do obtížněji detekovatelných forem. Autoři dokonce zaznamenali případy, kdy tento přesun dokonce vytvářel nové či závažnější škody.[5]
Studie Bryce Loidolta z roku 2024, založená mimo jiné na interní korespondenci al-Káidy nalezené v bin Ládinově komplexu, ukazuje, že rostoucí americké sledovací a úderné schopnosti přiměly vedení organizace hledat nová protiopatření a měnit operační postupy.[6] Zároveň ale poukazuje na druhou stránku problému: ne každá organizace dokáže adaptaci efektivně plošně prosadit u všech svých členů. Přísnější bezpečnostní režim totiž zvyšuje organizační náklady a komplikuje koordinaci.
Paradox masového dohledu
Zavádění a posilování masového dohledu vede k nepříjemnému paradoxu. Čím více je běžná komunikace průhledná pro stát, tím větší relativní výhodu získává ten, kdo je ochoten investovat do sofistikované operační bezpečnosti. Běžný občan zpravidla nemá důvod systematicky minimalizovat digitální stopu. Profesionální zločinecká organizace naopak ano. V krajním případě tak může vzniknout výrazná asymetrie, při níž se dohledová infrastruktura stává mimořádně účinnou při mapování života běžné populace, ale relativně neúčinnou při potírání nebezpečných jedinců a buněk, kvůli kterým byla původně zavedena.
Otázka morálky
Deontologická morálka masový dohled jednoznačně a zásadně odmítá, a to hned z několika důvodů. Masové sledování je narušením osobní autonomie a lidské důstojnosti, a navíc zachází s lidskými bytostmi jako s pouhými prostředky k dosažení bezpečnosti, což jednoznačně odporuje Kantovu kategorickému imperativu. Masové sledování navíc stojí na principu, který nelze uplatnit ve formě univerzálního morálního zákona. Tvrzení „je v pořádku sledovat každého“ totiž nelze nikdy obhájit jako obecný princip.
Dokonce i optikou utilitarismu může být masový dohled zpochybněn. Utilitarismus se ohlíží zejména na čistý přínos pro společnost. Pokud by tedy bylo zřejmé, že plošný dozor účinně předchází násilné činnosti a zvyšuje celkové bezpečí i všeobecné štěstí, byl by v utilitaristickém rámci obhajitelný. Jenže právě tento předpoklad je napadnutelný už z hlediska zmiňované reálné efektivity. Navíc účinky masového dohledu nejsou jednoznačné. Dohled totiž může vytvářet atmosféru strachu, vést k cenzuře a zneužití moci, stejně jako narušovat důvěru obyvatel v systém i k sobě navzájem. V takovém případě by utrpení mohlo snadno převážit zisky a v za takových okolností by se deontologie za masové sledování nepostavila.
Masový dohled ve světě
Rusko
V Rusku se zejména během vlády Vladimira Putina postupně zformoval rozsáhlý kontrolní ekosystém propojující monitoring telekomunikací, internetovou cenzuru, povinné uchovávání dat a kamerové rozpoznávání obličejů. Rusko bývá často uváděno jako příklad digitálního autoritářství, internet v jeho pojetí není pouze prostorem, který se dá sledovat, ale kritickou infrastrukturou, kterou je nutné dostat pod přímou technickou kontrolu státu.
Základem elektronického odposlechu je systém SORM (Sistema operativno-rozysknych meroprijatij), který se dále rozděluje do tří specializovaných modulů. SORM-1 se zaměřuje na odposlech telefonní komunikace a shromažďování dat od mobilních operátorů, SORM-2 monitoruje internetový provoz a veškerou aktivitu uživatelů online a SORM-3 pak funguje jako klíčová nadstavba, která propojuje data získaná z obou modulů, ukládá je a provádí jejich hloubkovou analýzu. SORM-3 navíc nařizuje operátorům ukládat veškerý provoz včetně metadata, geolokace, bankovních údajů i obsahu sociálních sítí, a následně tyto informace ukládat do velkých otevřených databází pro potřeby tajných služeb, zejména FSB. SORM-3 navíc využívá pokročilé technologie typu deep packet inspection, kdy dochází k hloubkové inspekci všech procházejících paketů.
V červnu 2025 podepsal Vladimir Putin zákon, který vedl ke vzniku ruského národní messengeru – chatovací aplikace MAX, na jejíž vývoj přímo dohlížela tajná služba FSB. Tento messenger nepoužívá žádné koncové šifrování (end-to-end) a veškerá data jsou ukládána výhradně na ruských serverech, kde jsou přístupná jak úřadům, tak tajným službám. Ruský messenger navíc neslouží pouze k chatování, ale je přímo propojen se portálem státních služeb jménem Gosuslugi. Aplikace MAX je ze zákona povinně předinstalována na všech nových smartphonech a tabletech, které se prodávají na ruském trhu, přičemž její používání je státem masivně podporováno. Navíc dochází k postupnému blokování přístupu k zahraničním platformám jako je WhatsApp nebo Telegram, čímž efektivně limitují konkurenci a nutí občany masově přecházet na využívání MAXu. Zároveň s tím docházelo k postupnému blokování VPN služeb, které by mohly občanům umožnit přístup k zahraničním sociálním sítím.
Rusko zároveň vybudovalo rozsáhlé městské kamerové systémy s automatickým rozpoznáváním obličejů. Ty byly využívány například k identifikaci demonstrantů a podle ruských úřadů také osob vyhýbajících se vojenské službě. Od začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 se významně prohloubilo propojení masového dohledu s represí politického projevu. Ruské orgány využívají digitální stopu, kamerové systémy a online monitoring při vyhledávání lidí obviněných například z „diskreditace armády“ nebo jiných forem protiválečné rétoriky.
Írán
Teokratický íránský režim představuje mimořádně příklad využití moderních sledovacích technologií nejen proti politickým odpůrcům, ale také k vymáhání společenských a náboženských pravidel v každodenním životě.
Po protestech spojených s hnutím Žena, život, svoboda začaly íránské orgány stále více propojovat klasický policejní dohled s kamerovými systémy, mobilními technologiemi, databázemi registračních značek a dalšími elektronickými prostředky. Elektronický dozor včetně systémů na rozpoznávání obličeje a IMSI catcherů hraje klíčovou roli při plošném dozoru nad povinným nošením hidžábu. Ženy mohou například obdržet automatizovanou výhružnou SMS zprávu poté, co systém detekuje porušení pravidel zahalování. Dalšími kroky jsou pak typicky pokuty nebo zabavení osobního vozidla. Vyšetřovací mise OSN doložila, že při monitoringu povinného zahalování žen se Írán uchyluje též k používání kamerových dronů.
Íránský případ se tak stal názornou demonstrací principu kradmé expanze účelu, při němž infrastruktura získává nové funkce, které nemusely být původním cílem jejího zavedení. Od klasického policejního vymáhání zákona se postupně přešlo k rozsáhlému a automatizovanému dozoru nad každodenními společenskými interakcemi. Průmyslová kamera původně určená ke kontrole silničního provozu je tak nyní běžně využívána k identifikaci člověka porušujícího zcela odlišnou normu.
Čína
Čínská lidová republika představuje pravděpodobně nejvýznamnější současný příklad propojení tradičního státního dohledu s kamerovými systémy, biometrií, mobilními telefony, rozsáhlými databázemi, cenzurou internetu a automatickou analýzou dat.
V Číně funguje kamerový systém známý jako Skynet (Tianwang), který je napojen na umělou inteligenci a propojuje přibližně 600 milionů CCTV kamer napříč celou zemí. V 10. letech 21. století byl tento systém doplněn iniciativou Sharp Eyes (Xueliang), která si kladla za cíl rozšířit masový dohled z městských oblastí i do odlehlých rurálních a vesnických oblastí. Během implementace tohoto programu byly venkovní bezpečnostní kamery propojeny pomocí speciálních streamovacích zařízení přímo s televizory a mobilními telefony v jednotlivých domácnostech, což řadovým občanům umožnilo sledovat záběry a podílet se na monitorování společného sousedství.
V Číně je masivně využíván WeChat, který funguje nejen jako národní messenger, ale především jako „superaplikace“ zahrnující sociální síť, e-commerce a platební systém. Každý účet navíc musí být napojen na reálné telefonní číslo, občanský průkaz a bankovní účet. To tedy znamená, že anonymní používání v praxi neexistuje. Aplikace navíc soustředí obrovské množství informací o každodenním životě svých uživatelů. Odesílané zprávy nepodléhají žádnému šifrování a provozovatel i státní správa tak mají plný přístup k obsahu všech konverzací. Automatizovaný systém v reálném čase skenuje odesílaný obsah a blokuje politicky citlivá klíčová slova, zejména pak zmínky o Tchaj-wanu, Tibetu nebo lidských právech.
Nejradikálnější podobu získal čínský dohled v autonomní oblasti Sin-ťiang obývané Ujgury a dalšími muslimskými menšinami. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva popsal rozsáhlou kombinaci kamer, kontrolních stanovišť, lidských informátorů, odposlechu mobilních telefonů a automatizovaných systémů vyhodnocujících chování obyvatel. Zvláště pokročilé jsou zde biometrické databáze, které uchovávají snímky duhovek, otisky prstů a vzorky DNA.
S čínským dohledem bývá často spojován také systém sociálního kreditu. Populární představa jednoho celostátního „skóre občana“, které by každému Číňanovi přidělovalo body podle jeho politického či společenského chování, je však stále poněkud přehnaná. Čína skutečně provozuje různé registry, blacklisty, regulatorní databáze a lokální experimenty, ale jednotné univerzální občanské skóre tohoto typu zatím zavedeno nebylo. Reálný čínský sledovací aparát je dostatečně rozsáhlý i bez tohoto často zmiňovaného mýtu.
Digitalizace státní správy v ČR
Digitalizace státní správy v České republice v posledních letech postupuje prostřednictvím nástrojů, jako jsou datové schránky, Portál občana, BankID, eDoklady, základní registry nebo postupné propojování informačních systémů veřejné správy. Jejím deklarovaným cílem je zjednodušit komunikaci občana se státem, omezit papírovou administrativu a umožnit, aby úřady nemusely opakovaně vyžadovat údaje, které již veřejná správa vlastní.
Obavy vznikají především z rostoucí centralizace, interoperability a snadné propojitelnosti databází. Informace, které byly dříve rozptýleny mezi různými úřady a jejichž spojování bylo administrativně náročné, lze v digitálním prostředí vyhledávat a kombinovat mnohem rychleji. S rozvojem automatizovaného vyhodnocování navíc vzniká možnost analyzovat údaje celé populace a vyhledávat osoby odpovídající určitému profilu.
Obavy z rozšiřování CBDC
Digitální měny centrálních bank (CBDC) představují digitální obdobu hotovosti emitovanou přímo či nepřímo centrální bankou. Nejrozvinutějším velkým projektem je čínský digitální renminbi (e-CNY), který je již rozsáhle pilotován[7]; v eurozóně se připravuje digitální euro, jehož pilot má podle ECB začít ve druhé polovině roku 2027.
Obavy z CBDC souvisejí především s tím, že na rozdíl od hotovosti mohou digitální platby vytvářet trvalou a strojově analyzovatelnou stopu. Podle konkrétní architektury by stát či zprostředkovatelé mohli získat mnohem podrobnější přehled o ekonomickém chování obyvatel: kdo komu platí, kdy, kde a za co. Samotná BIS upozorňuje, že retailové CBDC vytvářejí digitální stopu a otevírají otázky ochrany soukromí a správy dat.[8] Zvlášť citlivá je možnost propojení platebních údajů s digitální identitou, daňovými, sociálními či policejními databázemi. V autoritářském režimu tak CBDC rozšiřují masový dohled hluboko do sféry každodenní spotřeby.
Libertariánská kritika zůstává podobná jak v otázce digitalizace státní správy, tak v případě implementace CBDC. Hlavním problémem není samotná existence elektronických služeb, ale koncentrace informační moci v rukou instituce, která zároveň disponuje donucovacími pravomocemi. Kritika se zaměřuje především na možnost, že dnešní pohodlná infrastruktura může budoucí vládě výrazně usnadnit sledování, profilování nebo omezování obyvatel. Digitální měna zase může technicky umožnit sledování plateb, zmrazení prostředků, stanovení limitů či jiné zásahy rychleji a plošněji než hotovostní platby. Existují proto důvodné obavy z kradmé expanze účelu: systém zavedený s přísnými pojistkami může být později změněn legislativou nebo politickým rozhodnutím. Zásadní otázkou tak není pouze, co digitalizace umožňuje dnes, ale co by mohla umožnit v budoucnu.
Masový dohled v populární kultuře
Plošné sledování a systémový dohled patří mezi tradiční motivy dystopické literatury a filmu. Umělecká díla zpravidla nepracují pouze s technologickou stránkou sledování, ale především s jeho psychologickými a společenskými důsledky, jako je ztráta soukromí, autocenzura, konformita, nemožnost úniku nebo stírání hranic mezi dobrovolným sdílením a nucenou transparentností.
My (Jevgenij Zamjatin)
Jedním z prvních významných dystopických příběhů zabývajících se tématem všudypřítomné kontroly je román My od ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina. Toto dílo významně ovlivnilo pozdější dystopickou literaturu a bývá uváděno jako jeden z předchůdců Orwellova románu 1984.
Děj se odehrává v totalitním Jednotném státě, jehož obyvatelé nejsou označováni jmény, nýbrž čísly, přičemž jejich každodenní život je podřízen přísně stanovenému harmonogramu. Lidé zde žijí ve skleněných průhledných domech, které umožňují ostatním občanům i státním autoritám neustále pozorovat, co se děje uvnitř. Soukromí existuje pouze ve velmi omezené podobě a k obyčejnému zatažení závěsů je potřeba získat oficiální povolení.
Transparentnost je zde prezentována jako ústřední ideologická hodnota. Soukromí, individualita a nepředvídatelnost jsou naopak považovány za zdroj chaosu, zatímco dokonalá viditelnost jednotlivce umožňuje jeho neustálou kontrolu a dokonalé začlenění do kolektivního systému.
1984 (George Orwell)
Nejslavnějším kulturním vyobrazením nekompromisního masového dohledu je bezpochyby román 1984 od spisovatele George Orwella. Obyvatelé totalitní Oceánie jsou obklopeni všudypřítomnými telestěnami, které vysílají neúnavnou propagandu a zároveň umožňují vládní straně Angsoc pozorovat každý jejich krok. Symbolem režimu je tajemný vůdce Velký bratr a slogan: „Velký bratr tě sleduje.“
Hloubka Orwellovy vize spočívá v tom, že dohled není pouze prostředkem k odhalování již spáchaných ideologicky závadných činů. Je nástrojem k preventivnímu formování lidského chování a myšlení. Občan si nikdy nemůže být jistý, zda je v danou chvíli sledován, a proto raději musí jednat tak, jako by sledován byl. Tento mechanismus se podobá principu zmiňovaného Benthamova panoptikonu.
Román zároveň tematizuje spojení dohledu s cenzurou, propagandou, manipulací historických záznamů a kriminalizací samotného myšlení. Termíny jako Velký bratr, newspeak nebo přídavné jméno „orwellovský“ se později staly běžnou součástí slovní zásoby.
Black Mirror (2011–doposud)
Britský seriál Black Mirror je zasazen do období blízké budoucnosti, kde moderní technologie hluboce ovlivňují život člověka a mnohdy překračují celou řadu etických hranic. Téma masového dohledu se v seriálu objevuje opakovaně, často však z mnoha různých úhlů pohledu. Hranice mezi státním, komerčním a dobrovolným sledováním se často stírají a seriál tak upozorňuje na důležitou vlastnost moderních technologií. Lidé mohou dohledové technologie dobrovolně přijímat, odevzdávat jim svá data a dokonce se sami podílet na sledování ostatních, protože jim daná technologie nabízí pohodlí, pocit bezpečí, zábavu nebo společenské výhody.
Celá tvá minulost (S01E03): Divákům je představena společnost, v níž má většina lidí implantát umožňující nepřetržitě zaznamenávat vše, co vidí a slyší. Záznamy pak lze následně přehrávat, analyzovat a sdílet s ostatními. Technologie tím páde vytváří svět, ve kterém se všichni monitorují navzájem a je stále obtížnější zatajovat minulé skutky.
Nenávist národa (S03E06): Tato epizoda je nejčistším zobrazením plošného sledování ze strany vlády. Děj se soustředí kolem mechanických včel (ADI), které měly nahradit vyhynulý hmyz a zachránit tak planetární ekosystémy díky nahrazení opylovací činnosti. Posléze ovšem vychází najevo, že tyto včely jsou tajně využívány k hromadnému sledování celé populace pomocí miniaturních kamer a funkce rozpoznávání obličejů.
Muži pod palbou (S03E05): Tento díl ukazuje hromadné sledování pro vojenské a válečné účely. Všichni vojáci nosí v mozku implantát zvaný MASS, který nejen upravuje vnímání reality, ale zároveň umožňuje armádnímu velení sledovat každý jejich krok, pohled i tělesné funkce v reálném čase.
Arkangel (S04E02): Zde je téma zúženo na extrémní podobu rodičovského sledování, které funguje na principech hromadných monitorovacích technologií. Matka nechá své dceři implantovat čip, přes který následně může na tabletu sledovat přesnou polohu dítěte, vidět svět jejíma očima, slyšet jejíma ušima a dokonce jí cenzurovat vizuální podněty vyvolávající stres.
Krokodýl (S04E03): Epizoda představuje koncept korporátního a právního sledování ve světě, kde přestává existovat soukromí. Pojišťovny a úřady zde legálně využívají přístroj, který dokáže vizuálně promítnout vzpomínky kohokoli, kdo byl svědkem libovolné události. Z běžných občanů se tak stávají nedobrovolné chodící průmyslové kamery.
Minority Report (2002)
Film Minority Report, natočený podle povídky Philipa K. Dicka, představuje společnost, v níž stát využívá sofistikovaný systém PreCrime k zatýkání podezřelých lidí ještě předtím, než vůbec stihnout spáchat zločin.
Přestože hlavním tématem díla je prediktivní justice, film zároveň zobrazuje rozsáhlou dohledovou infrastrukturu. Biometrické skenery identifikují lidi ve veřejném prostoru a reklamní systémy je oslovují individuálně podle jejich identity.
Minority Report tím otevírá problém přechodu od dohledu zaměřeného na to, co člověk udělal, k dohledu zaměřenému na to, co by mohl udělat. Tato otázka je dnes relevantní zejména v debatách o prediktivním policejním dohledu, algoritmickém profilování a automatizovaném vyhodnocování rizik.
Lovci zločinců (2011–2016)
Americký seriál Lovci zločinců staví celou svou zápletku na existenci tajného sledovacího systému označovaného jako Stroj. Po teroristických útocích z 11. září vytvoří americká vláda umělou inteligenci schopnou analyzovat data z kamer, telefonních hovorů, digitální komunikace a dalších zdrojů, což jí umožňuje předpovídat násilné události. Seriál se postupně zabývá otázkou, zda lze vytvořit systém schopný sledovat téměř každého, aniž by jeho provozovatel získal nepřiměřenou moc, a zda může být samotný algoritmus považován za neutrální nástroj. Seriál tak svým motivem předběhl skutečnou pozdější veřejnou diskuzi o spojení masového sběru dat a využívání umělé inteligence.
V jako Vendeta (Alan Moore & David Lloyd)
Původní grafický román i jeho filmová adaptace zobrazují totalitní Británii využívající rozsáhlou síť státního dohledu. Jednotlivé části bezpečnostního aparátu jsou symbolicky pojmenovány podle lidských orgánů – například The Eye, The Ear či The Nose – a společně vytvářejí systém, jehož prostřednictvím režim sleduje celou společnost a potlačuje veškerý odpor. Dohled zde funguje jako součást širšího systému propojujícího propagandu, policejní moc, cenzuru a atmosféru strachu.
Kruh (Dave Eggers)
Román Kruh obrací naruby tradiční dystopický model. Hlavní hrozbou není tajná policie, nýbrž technologická korporace prosazující radikální transparentnost společnosti.
Jedním ze sloganů fiktivní firmy Kruh je: Tajemství jsou lži. Sdílení každý ocení. Soukromí je krádež. Soukromí je postupně reinterpretováno jako něco podezřelého či sobeckého. Lidé se dobrovolně vystavují nepřetržitému veřejnému sledování a tlak na transparentnost je nakonec prezentován jako morální ctnost a společenský pokrok.
Kruh tak upozorňuje na možnost vzniku masového dohledu nikoli prostřednictvím otevřeného státního donucení, ale prostřednictvím společenských norem, technologického pohodlí a dobrovolného poskytování osobních informací.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ https://www.scmp.com/news/china/society/article/2152027/china-takes-surveillance-new-heights-flock-robotic-doves-do-they
- ↑ https://www.telegraph.co.uk/world-news/2025/06/24/china-unveils-mosquito-sized-drone-military-use-robot-spy/
- ↑ https://cz.linkedin.com/posts/tomaszdechovsky_%C5%BE%C3%A1dn%C3%A9-%C5%A1m%C3%ADrov%C3%A1n%C3%AD-kdo-nesd%C3%ADl%C3%AD-d%C4%9Btsk%C3%A9-porno-activity-7484218338273972224-jU5f
- ↑ Jonathon W. Penney, "Chilling Effects: Online Surveillance and Wikipedia Use," Berkeley Technology Law Journal 31, no. 1 (2016): 117–182
- ↑ Berry, C.R., Berry, M.A. Countering surveillance: using actor-network theory to understand how organised crime is displaced and harms arise as offenders become invisible to the gaze of electronic monitoring and law enforcement. Crime Law Soc Change 82, 1189–1211 (2024).
- ↑ Loidolt, B. (2024). Lethal Targeting and Adaptation Failure in Terrorist Groups. Security Studies, 33(2), 224–253.
- ↑ https://www.pbc.gov.cn/en/3688110/3688172/5188125/2025112114573521134/index.html
- ↑ https://www.bis.org/publications/fsi-summary-central-bank-digital-currencies-8211-executive-summary