Apel na věk (argumentační faul)
More actions
Apel na věk (anglicky argument from age / appeal to age, latinsky argumentum ad aetatem) je argumentační faul, při kterém mluvčí posuzuje pravdivost, správnost nebo kvalitu určitého tvrzení na základě věku člověka, který toto tvrzení zastává, přičemž důkazy, logika a obsah argumentace jako takové zůstává opomíjen. Mluvčí implicitně předpokládá či explicitně komentuje, že vyšší (někdy případně nižší) věk znamená větší důvěryhodnost, zkušenost, kompetenci či správnost názoru.[1]
Faul mívá dvě hlavní podoby. Nejčastější je představa, že starší člověk má automaticky pravdu, protože má více životních zkušeností. Objevuje se však i opačné tvrzení o tom, že mladší člověk rozumí určitému soudobému tématu lépe jen proto, že patří k mladší generaci. V obou případech je věk použit jako náhrada skutečné argumentace.
Apel na věk je v praxi velmi úzce provázán s apelem na zkušenost (vychází z představy, že vyšší věk zákonitě znamená vyšší množství zkušeností) a s apelem na autoritu (společenské konvence často automaticky považují staršího člověka za osobu s vyšším postavením, autoritou a relevancí).
Apel na věk typicky zastává i roli dalšího argumentačního faulu, kterým je osobní útok (ad hominem). Pro osobní útok je typické, že mluvčí neargumentuje proti tomu, co oponent říká, ale vyjadřuje se přímo k jeho osobní identitě, jejíž podstata je ovšem pro pravdivost výroků zcela irelevantní.[2] Agresivní poukazování na „příliš nízký“ nebo „příliš vysoký“ věk kritérium osobního útoku jistě splňuje; navíc může jít o konkrétní projev systematické diskriminace v rámci adultismu a ageismu.
Modelový vzorec
Apel na věk nicméně bývá jen málokdy vyřčen takto schematickým způsobem. Často se projevuje zostuzujícími, blahosklonnými nebo ponižujícími aforismy jako „sotva ti uschla občanka“ ; „jak jsi mladej tak jsi blbej“ ; „doufám, že z těchhle názorů vyrosteš“ nebo používáním jednoduchých degradujících nálepek typu „holobrádek“, „děcko“, „mladíček“, „studentík“, „mladý ucho“ a tak podobně. Apel na věk se může skrývat například ve výroku jako:
„Je mi šedesát a tobě dvacet. Někdo, komu ještě teče mlíko po bradě, mi teda nebude vysvětlovat, jak věci fungují, holenku!“
Přesto ale může existovat i opačná varianta, zejména v souvislosti s používáním moderních technologií a nejnovější elektroniky. Například:
„Vy vůbec nemáte co pohledávat na internetu, dědo, vždyť už vám čouhá parte z kapsy.“
Apel na věk se může projevit i úplným odmítnutím diskuze nebo bagatelizací názoru, které se opírá o prosté blahosklonné konstatování:
„Až budeš starší, pochopíš.“
Proč jde o argumentační faul
Přestože věk může (a v praxi pravděpodobně často bude) ovlivňovat subjektivní vnímání důvěryhodnosti mluvčího ze strany diváků a posluchačů, z hlediska čisté neformální logiky nemá stáří jakýkoli vliv na platnost argumentace. Pokud by to tak bylo, pak by muselo v praxi docházet k veskrze absurdním situacím.
Představme si dvě různě staré osoby, které shodně odprezentují nějaké jednoduché a snadno ověřitelné tvrzení. Například: „Paříž je hlavním městem Francie.“ Osobě A je 24 let, zatímco osobě B je 58. Pokud by apel na věk opravdu platil, pak by to muselo znamenat, že tvrzení osoby B je určitým způsobem pravdivější, než tvrzení osoby A. Taková představa je ovšem zjevně absurdní, protože oba dva mluvčí podali navlas stejnou výpověď, jejíž platnost lze navíc snadno doložit.
Apel na věk se však nemusí nutně odvolávat na neplatnost, jako spíš na pravděpodobnost omylu. Tento argumentační faul se často opírá o implicitní představu, že pravděpodobnost omylu bude nižší u staršího člověka, od něhož lze čistě statisticky očekávat větší objem znalostí a životních zkušeností. To ovšem v praxi není nutná zákonitost. U příkladu s Paříží působí modelový příklad banálně, neboť toto město je notoricky známé; v jiných případech však může být situace o poznání zajímavější. Jistě budou existovat případy, kdy se vyšší věk stane spíše nevýhodou, neboť starší osoba může spoléhat na staré a v současnosti již neaktuální znalosti.
Pokud by výrok nebyl zaměřen na Francii, ale například na Kazachstán, pak by mladší osoba A zřejmě řekla „Hlavním městem Kazachstánu je Astana,“ zatímco osoba B by mohla prohlásit „Hlavním městem Kazachstánu je Alma-Ata.“ Do roku 1997 bylo město Almaty skutečně správním střediskem Kazachstánu, a tak by starší osoba mohla tuto informaci uvést na základě neaktuálních vzpomínek z dob svého vlastního školního vzdělávání.
Věk člověka tedy zjevně nelze pokládat za spolehlivý ukazatel pravdivosti argumentace. Starší člověk může mít v určité oblasti více zkušeností, ale stejně tak může být špatně informovaný, zastávat zastaralé názory nebo se jednoduše mýlit. Mladší člověk s menším množstvím životních zkušeností může naproti tomu disponovat lepšími odbornými znalostmi, přesnějšími daty nebo kvalitnější argumentací.
Apel na věk mimochodem neobstojí před principem Humeovy gilotiny. Tento princip říká, že z deskriptivního výroku (něco nějak je) nelze bez dalších logických mezikroků přímo odvodit výrok normativní (něco by nějak mělo být).[3] Například z deskriptivního konstatování „Petr je starší než Jan“ rozhodně nelze odvodit normativní závěr „a proto bychom měli více věřit Petrovu názoru“ – a to navzdory tomu, že výchozí deskriptivní tvrzení o Petrově věku je zcela pravdivé.
Aby vůbec bylo možné polemizovat o platnosti předchozího usuzování, muselo by obsahovat nejméně dva důležité logické mezikroky: 1) Petr je starší, než Jan → 2) Lidé, kteří jsou starší, mají více životních zkušeností → 3) Lidé, kteří mají více životních zkušeností, mají častěji pravdu → 4) Měli bychom tedy spíše věřit Petrovi.
Dvojité logické přemostění uprostřed úsudku však bylo z původního argumentu zcela odebráno a jedná se tedy o tzv. zámlku (entyméma). Právě tato zámlka ovšem obsahuje dva nejslabší a nejvíce sporné body, na kterých je celý apel na věk postaven, a které je nutné dále dokazovat. Je totiž zřejmé, že ani jeden z předpokladů není univerzálně platným tvrzením.
Starší lidé sice budou mít v obecné rovině statisticky větší celkový objem zkušeností, znalostí a vědomostí, to však samo o sobě ještě nic neznamená. Mnohem důležitější (ale stále ani zdaleka klíčové) je, zda má jeden konkrétní diskutující starší člověk skutečně více znalostí než jeho konkrétní mladší oponent; ale také se musíme ptát, zda jsou tyto znalosti vůbec relevantní s ohledem na probírané téma či konkrétní diskutovanou otázku.[2]
Starší člověk může mít 40 let praxe ve stavebním inženýrství, což ale neznamená, že bude schopen prezentovat relevantní názor například v otázkách ekonomie. V tomto ohledu může mít klidně navrch 20letý student, který se ve svém volném čase poslední 3 roky věnuje četbě odborných ekonomických spisů.[4]
Podobně ani mládí není důkazem lepší orientace v moderních tématech. Statisticky bude mladší člověk pravděpodobně častěji používat určitou technologii, ale z této skutečnosti ještě automaticky nevyplývá, že zároveň rozumí jejímu technickému fungování, ekonomickým dopadům nebo společenským důsledkům této technologie.[5]
Příklady použití
„Je ti teprve osmnáct. Co ty můžeš vědět o politice?“
Věk člověka nevypovídá o kvalitě jeho konkrétního politického argumentu. Relevantní jsou znalosti, použité zdroje a logika argumentace.
„Mně je sedmdesát, takže o mezilidských vztazích vím víc než ty.“
Starší člověk pravděpodobně získal více životních zkušeností, ale jejich množství samo o sobě nedokazuje správnost každého jeho názoru na mezilidské vztahy. Zejména v oblasti vztahů navíc došlo ke značným posunům ve vnímání nevěry, navazování kontaktů, rozdělení vztahových rolí nebo pojímání manželského znásilnění.[6] V takovém kontextu tedy mohou být rady staré 50 let spíše škodlivé a kontraproduktivní.
„Co nám bude osmdesátiletý politik vykládat o internetu?“
Vysoký věk politika může být relevantní pouze tehdy, pokud lze doložit jeho skutečnou neznalost dané problematiky. Samotné datum narození jeho názor nevyvrací.
„Mladí lidé vyrůstali s internetem, takže jejich názor na regulaci sociálních sítí je hodnotnější.“
Častější používání sociálních sítí může poskytovat určitou uživatelskou zkušenost, ale není automatickou kvalifikací v oblasti práva, ekonomie, psychologie nebo kybernetické bezpečnosti.
„Jsi ještě dítě, tomu jednou porozumíš.“
Tato reakce může být způsobem, jak se vyhnout skutečné odpovědi. Pokud dítě předloží argument, měl by být posuzován podle jeho obsahu. Věk může být důležitý například při hodnocení schopnosti porozumět určitým důsledkům, ale sám argument nevyvrací.
Kdy může být věk relevantní?
Ne každá zmínka o věku představuje nutně faul. Věk může být důležitý například v případech, kdy se diskutuje o fyzických schopnostech, vývojové psychologii, zdravotních rizicích nebo zkušenostech získávaných v průběhu času.
Například tvrzení: „Mozek šestiletého dítěte pravděpodobně nebude dostatečně vyvinutý, aby dokázal vyřešit tento náročný matematický problém“ není argumentačním faulem, pokud vychází z relevantních poznatků o kognitivním vývoji a vzdělání.
Rozhodující otázkou je, zda existuje prokazatelná souvislost mezi věkem a konkrétní vlastností, která je pro spor důležitá. Faul vzniká tehdy, když se věk používá jako univerzální zástupný ukazatel pravdy nebo kompetence.
Jak se bránit
Nejjednodušší obranou je vrátit diskusi od věku člověka zpět k obsahu jeho argumentu. Lze například položit otázku:
„Co konkrétně je na mém argumentu chybně?“
Pokud druhá strana tvrdí, že je věk relevantní kvůli zkušenostem, je vhodné požadovat vysvětlení, jak přesně daná zkušenost podporuje její závěr. Nestačí říci, že někdo „už něco zažil“; je třeba ukázat, co se z této zkušenosti skutečně dozvěděl a proč je tento poznatek použitelný na diskutovaný problém.
Nejvhodnější reakcí tedy není tvrdit, že věk nehraje nikdy žádnou roli. Přesnější je požadovat, aby byl relevantní vztah mezi věkem, zkušeností a diskutovaným tvrzením skutečně doložen. Argumenty mají být posuzovány především podle důkazů, logické struktury a znalostí, nikoli podle data narození člověka, který je vyslovuje.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ Hansen, H. V. (2015). Fallacies. In E. N. Zalta (Ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2024 ed.). Metaphysics Research Lab, Stanford University.
- ↑ 2,0 2,1 Groarke, L. (2021). Informal logic. In E. N. Zalta (Ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2026 ed.). Stanford University.
- ↑ Hume, D. (1985). A treatise of human nature (E. C. Mossner, Ed.). Penguin Classics.
- ↑ Walton, Douglas (2010): Why Fallacies Appear to be Better Arguments Than They Are. Informal Logic, 30(2), 159–184.
- ↑ Helsper, Ellen Johanna; Eynon, Rebecca (2010): Digital natives: Where is the evidence? British Educational Research Journal, 36(3), 503–520.
- ↑ Rosenfeld, Michael J.; Thomas, Reuben J.; Hausen, Sonia (2019): Disintermediating your friends: How online dating in the United States displaces other ways of meeting. PNAS, 116(36), 17753–17758.