Princip neagrese
More actions
Princip neagrese (anglicky non-aggression principle, zkráceně NAP) je etický princip spojovaný především s některými proudy libertarianismu a anarchokapitalismu. V základní podobě říká, že člověk nemá zahájit použití násilí, hrozby násilím nebo jiný neoprávněný zásah vůči jiné osobě či jejímu legitimnímu majetku.[1]
NAP je jedním z nejznámějších libertariánských principů, není však obecně přijímanou definicí celého libertarianismu. Významnou roli má zejména v rothbardovské tradici; jiní libertariáni mohou podobné závěry odvozovat například z osobní autonomie, negativních práv, dobrovolnosti nebo z očekávaných důsledků různých společenských uspořádání.[2]
Co je princip neagrese a jak funguje
Agrese
Slovo agrese má v principu neagrese užší význam než v běžné řeči. Neoznačuje každé jednání, které je nepříjemné, nepřátelské, sobecké nebo někomu způsobí újmu. Označuje především iniciaci zásahu do práv druhého člověka.
Za typické příklady agrese lze v tomto pojetí považovat:
- fyzické napadení člověka, který nikoho nenapadá;
- hrozbu násilím, jejímž prostřednictvím je člověk nucen něco udělat, vydat nebo strpět;
- krádež nebo úmyslné poškození cizího majetku;
- neoprávněné užívání cizího majetku;
- podvod, pokud jeho prostřednictvím pachatel získá kontrolu nad majetkem, který by mu druhá strana při znalosti skutečnosti nepřevedla.
Murray Rothbard používal pojem agrese pro iniciaci fyzické síly, její hrozby nebo obdobného zásahu proti osobě či majetku druhého člověka a spojoval zákaz agrese s právem člověka na vlastní tělo a legitimně nabytý majetek.[3][4]
Princip je proto možné velmi zjednodušeně vyjádřit otázkou:
- Kdo zasáhl do práv druhého jako první?
Slovo „první“ zde neznamená nutně člověka, který jako první provedl viditelný fyzický pohyb. Pokud například zloděj vezme cizí věc a její vlastník jej fyzicky zastaví, použití síly vlastníkem může následovat až po krádeži, aniž by tím vlastník sám zahájil agresi.
NAP není pacifismus
Princip neagrese nezakazuje veškeré násilí. Rozlišuje mezi zahájením agrese a použitím síly jako reakcí na ni. Sebeobrana proti útočníkovi proto může být s principem neagrese slučitelná.[1]
Pokud například Adam bezdůvodně napadne Bohumila a Bohumil jej odstrčí nebo jinak použije sílu potřebnou k zastavení útoku, samotná skutečnost, že Bohumil použil fyzickou sílu, z něj podle NAP nedělá agresora. Rozhodující je, že reagoval na již probíhající zásah do svých práv.
NAP se tím liší od pacifismu, který může odmítat násilí podstatně šířeji. Libertarián přijímající NAP může současně považovat sebeobranu, obranu jiné napadené osoby nebo vymáhání náhrady způsobené škody za legitimní.
Otázka jak silná reakce je ještě přiměřená je další problém. Samotné porušení práv automaticky neznamená, že proti agresorovi lze použít libovolné množství násilí. Spor o proporcionalitu obrany však není základní definicí NAP a lze jej řešit samostatně.
NAP není úplná teorie morálky
Princip neagrese neříká, že každé jednání, které jej neporušuje, je správné, dobré nebo obdivuhodné. Jde především o pravidlo určující hranici, za kterou podle jeho zastánců vzniká oprávnění bránit se proti jednání druhého člověka.
Člověk například může:
- odmítnout někomu pomoci,
- přestat se s někým stýkat,
- odmítnout obchod,
- chovat se nezdvořile,
- porušit společenskou konvenci,
- učinit rozhodnutí, které mu samotnému škodí,
aniž by tím nutně porušil princip neagrese.
Takové jednání lze kritizovat z hlediska morálky, odpovědnosti, mezilidských vztahů nebo jiného etického principu. Z NAP však samo o sobě neplyne oprávnění člověka k určitému jednání násilím donutit.
Tento rozdíl lze vyjádřit dvěma různými otázkami:
- Je toto jednání dobré nebo morálně správné?
- Je oprávněné zabránit mu použitím násilí nebo hrozby násilím?
Princip neagrese se týká především druhé otázky. Právě proto libertarián může určité jednání silně odsuzovat a současně odmítat jeho násilný zákaz.
Vztah k vlastnickým právům
Princip neagrese je úzce spojen s vlastnickými právy, protože o tom, zda určité jednání představuje agresi, často nelze rozhodnout bez předchozí odpovědi na otázku, komu co legitimně patří. Pokud například Adam vezme Bohumilovi jablko, lze jeho jednání označit za krádež teprve tehdy, pokud měl Bohumil k jablku vlastnické právo.
V pojetí českého anarchokapitalisty Urzy je tento vztah ještě těsnější. NAP popisuje jako systém práva založený pouze na vlastnických právech a tvrdí, že přirozená práva formulovaná principem neagrese jsou ve své podstatě právy vlastnickými.[5] Právo člověka nebýt napaden nebo zabit je v tomto pojetí důsledkem sebevlastnictví: útok na jeho tělo představuje neoprávněné nakládání s něčím, co patří jemu.[6]
V takovém pojetí lze vztah zjednodušeně vyjádřit jako vlastnická práva → určení neoprávněného zásahu → princip neagrese. Samotná minimalistická formulace „nezahajuj agresi“ totiž neurčuje, jak vzniká vlastnictví ani komu konkrétní zdroj patří. Proto musí být doplněna například pravidly sebevlastnictví, dobrovolného převodu a prvotního přivlastnění. Právě závislost NAP na předchozí teorii vlastnických práv patří také mezi známé námitky vůči pokusům odvodit celý libertariánský systém pouze ze zákazu agrese.[7]
Důsledky, hranice a kritika
Stejné pravidlo pro jednotlivce a instituce
Jedním z významných důsledků principu neagrese je požadavek posuzovat jednání podle jeho povahy, nikoli pouze podle toho, kdo jej provádí. Samotná skutečnost, že určité jednání nařizuje zákon nebo vykonává stát, ještě z hlediska NAP neodpovídá na otázku, zda jde o oprávněný zásah do práv druhého člověka.
Tento přístup souvisí s problémem politického závazku: je rozdíl mezi tvrzením „zákon vyžaduje X“ a tvrzením „X je morálně správné, protože to vyžaduje zákon“. Podobně se otázkou vlastní odpovědnosti člověka při plnění příkazů zabývá Poslušnost.
V anarchokapitalistickém pojetí Murray Rothbard tento princip aplikuje i na samotný stát. Státní zdanění chápe jako získávání prostředků prostřednictvím donucení a státní monopol na konečné rozhodování a použití síly jako výsadu, kterou ostatní organizace nemají.[8] Pokud tedy soukromá osoba nemá právo pod hrozbou násilí přinutit druhého člověka financovat její služby, Rothbard odmítá předpoklad, že takové právo automaticky získá stát.
Z toho plynou typické libertariánské otázky:
- Pokud člověk neporušuje práva ostatních, lze jej násilím nutit změnit jeho jednání pouze proto, že jej stát zakázal?
- Je povinná vojenská služba slučitelná s právem člověka rozhodovat o vlastním těle a práci?
- Lze trestat samotné držení nebo užívání zakázané látky, pokud člověk nezasáhl do práv nikoho jiného? Tato otázka je významná například v kritice války proti drogám.
- Je konkrétní regulace obranou před agresí jiného člověka, nebo sama představuje zásah do jeho svobody?
NAP však nevede všechny libertariány automaticky k anarchokapitalismu. Robert Nozick například hájil minimální stát, omezený především na ochranu života, svobody, vlastnictví a smluv, a pokoušel se ukázat, že taková instituce může vzniknout bez porušení individuálních práv.[9]
Rozdíl mezi minarchistou a anarchokapitalistou proto nemusí spočívat v tom, že jeden schvaluje útoky na nevinné lidi a druhý nikoli. Spor může být v otázce, zda a za jakých podmínek může instituce získat legitimní právo používat donucení, vybírat prostředky na ochranu práv nebo mít výlučnou pravomoc rozhodovat spory.[2]
Hraniční případy
U jednoduchých situací je použití NAP intuitivní: fyzické napadení nebo krádež představují zřejmý zásah do práv druhého člověka. Obtížnější jsou situace, v nichž je zásah nepřímý, pravděpodobnostní nebo se střetává více práv.
- Znečištění a jiné externality. Kouř, hluk, chemické látky nebo jiné vlivy mohou překračovat hranici cizího majetku a způsobovat škodu. Pokud by však každé jednotlivé proniknutí částice kouře nebo světla bylo chápáno jako plnohodnotná agrese, mohl by velmi přísný výklad NAP zakazovat velkou část běžného lidského jednání. Vzniká proto otázka, jak závažný, prokazatelný nebo rizikový zásah musí být, aby zakládal oprávněnou obranu.[10]
- Hrozba a riziko. Člověk nemusí čekat, až jej útočník skutečně udeří. Věrohodná bezprostřední hrozba může ospravedlnit obranu. Méně jasné je, kdy pouhé zvýšení rizika pro ostatní — například nebezpečné zacházení se zbraní nebo riskantní chování v dopravě — již představuje zásah do jejich práv.
- Nouzové situace. Představme si člověka, který v mrazu bez dovolení vnikne do cizí opuštěné chaty, protože jinak zemře. Z hlediska vlastnického práva zasáhl do cizího majetku; z hlediska širší morálky může být jeho jednání považováno za omluvitelné. Podobné příklady ukazují rozdíl mezi tvrzením, že určitý čin porušuje právo, a tvrzením, jak má být tento čin morálně nebo právně posouzen.
- Proporcionalita obrany. NAP umožňuje reagovat na agresi, ale sám v nejjednodušší formulaci neurčuje přesnou míru přípustné reakce. Ukradení drobného předmětu například samo o sobě neřeší otázku, zda a jak velkou sílu smí vlastník proti zloději použít. Teorie obrany proto obvykle potřebuje další pravidla týkající se nezbytnosti a přiměřenosti.
- Co vůbec může být vlastnictvím. Spor o duševní vlastnictví ukazuje, že zastánci NAP mohou dojít k opačným závěrům podle toho, co považují za legitimní vlastnické právo. Pokud je například kopie informace zásahem do vlastnictví původního autora, lze její vytvoření chápat jinak než v teorii, která vlastnictví uznává pouze u vzácných fyzických zdrojů.
Kritika principu neagrese
Kritika NAP se nemusí týkat samotné myšlenky, že není správné bezdůvodně napadat druhé lidi. Častěji zpochybňuje, zda lze z této jednoduché zásady vytvořit samostatné a úplné pravidlo pro řešení všech sporů.
Prvním problémem je již zmíněná závislost na teorii práv. NAP říká, že nemáme porušovat legitimní práva druhých, ale sám nemusí rozhodnout, jak tato práva vznikají. Spor o vlastnictví půdy, přírodních zdrojů, autorských děl nebo některé podoby smluv proto nelze vyřešit prostým zopakováním zákazu agrese. Tento problém dobře ilustruje Kokosový ostrov (myšlenkový experiment).
Druhou námitkou je absolutnost principu. Pokud nesmí být agrese nikdy přípustná, vznikají obtížné nouzové situace, v nichž velmi malý zásah do majetku může zabránit nesrovnatelně větší újmě. Pokud se naopak připustí výjimky podle následků, nezbytnosti nebo proporcionality, NAP již není jediným pravidlem a musí být doplněn dalšími morálními principy.[10]
Třetím problémem jsou neostré hranice agrese. Fyzický útok je snadno rozpoznatelný, ale u hluku, znečištění, šíření rizika, hrozeb nebo pravděpodobné budoucí škody je nutné stanovit hranici, od níž vzniká oprávnění zasáhnout. Samotná věta „neiniciuj agresi“ tuto hranici neurčuje.
Tyto námitky neznamenají, že NAP není použitelný. Ukazují spíše jeho omezený rozsah. Princip poskytuje jednoduché pravidlo proti svévolnému zahajování násilí a donucení, ale při řešení složitějších situací vyžaduje také teorii vlastnictví, práv, odpovědnosti a oprávněné obrany.
Proto se i mezi libertariány liší význam, který NAP přikládají. Pro některé je základním morálním pravidlem, z něhož lze odvodit velkou část politické filozofie. Jiní vycházejí spíše z individuální autonomie, přirozených práv, smluv, následků institucí nebo kombinace těchto přístupů.[2]
Pohledy jiných myšlenkových směrů
| Anarchismus |
|---|
|
Anarchistické směry obecně sdílejí s principem neagrese nedůvěru k násilnému donucení, státní autoritě a nadvládě člověka nad člověkem. Klasický a sociální anarchismus však zpravidla nepřijímá anarchokapitalistické pojetí vlastnických práv, na kterém NAP stojí. Autoři jako Pierre-Joseph Proudhon, Michail Bakunin nebo Petr Kropotkin kritizovali nejen stát, ale také určité formy soukromého vlastnictví a ekonomické hierarchie jako zdroj nadvlády.[11] Z tohoto pohledu tedy nestačí říci, že násilí je oprávněné pouze při obraně existujícího vlastnictví. Sporná může být už samotná otázka, zda jsou dané vlastnické nároky legitimní a zda jejich vynucování nepředstavuje formu moci či útlaku. |
| Liberalismus |
|---|
|
Liberalismus má k NAP blízko důrazem na individuální svobodu a požadavkem, aby omezení svobody bylo ospravedlněno. Liberální tradice však zpravidla nepovažuje zákaz iniciace agrese za absolutní a jediný princip politické morálky.[12] Známým příkladem je princip újmy Johna Stuarta Milla, podle něhož lze omezování svobody člověka ospravedlnit především ochranou ostatních před újmou, nikoli pouze jeho vlastním dobrem.[13] Oproti NAP je však pojem újmy širší a nemusí být definován pouze jako porušení vlastnického práva. |
| Utilitarismus |
|---|
|
Utilitarismus neposuzuje jednání především podle toho, zda porušuje předem daný zákaz agrese, ale podle jeho důsledků. Práva a zákazy násilí mohou být velmi důležitými pravidly, pokud jejich respektování vede k lepším výsledkům pro lidi, nemusejí však mít absolutní platnost nezávislou na následcích.[14] Utilitarista proto může podporovat velmi silné pravidlo proti násilí, krádeži a donucení, protože jejich obecné tolerování vytváří strach, nejistotu a další škody. V mimořádném případě však může považovat porušení takového pravidla za oprávněné, pokud podle jeho teorie přinese výrazně lepší celkové důsledky. Právě v tom se konsekvencialistické zdůvodnění práv liší od pojetí NAP jako nepřekročitelné hranice. |
| Paternalismus |
|---|
|
Paternalismus připouští, že za určitých okolností může být oprávněné zasáhnout do svobody člověka v jeho vlastním zájmu, například aby byl chráněn před závažnou újmou. Tím se dostává do přímého napětí se striktním NAP v případech, kdy člověk dobrovolně jedná pouze sám se sebou a nezasahuje do práv ostatních.[15] Existují však různé podoby paternalismu. Měkký paternalismus může připouštět zásah například proto, aby bylo zjištěno, zda člověk jedná skutečně dobrovolně a informovaně; pokud tomu tak je, jeho rozhodnutí následně respektuje. Tvrdý paternalismus připouští v některých situacích zásah i proti informovanému a dobrovolnému rozhodnutí člověka. |
| Marxismus |
|---|
|
Marxismus nevychází z principu neagrese a zásadně se liší zejména v chápání vlastnických práv. Kapitalistické vlastnické vztahy nepovažuje za neutrální výchozí stav, který je třeba pouze chránit před zásahy ostatních. Marxistická analýza zdůrazňuje historický vznik vlastnických vztahů, rozdělení společnosti na třídy a ekonomickou závislost lidí, kteří nevlastní výrobní prostředky.[16] Z marxistického pohledu proto může být problematická už otázka, co NAP označí za „agresi“. Vynucování soukromého vlastnictví výrobních prostředků může anarchokapitalista chápat jako ochranu před agresí, zatímco marxista může tentýž institucionální systém analyzovat jako součást třídních vztahů a vykořisťování. Spor se tak nevede pouze o přípustnost násilí, ale především o to, které majetkové vztahy mají být považovány za legitimní. |
| Pacifismus |
|---|
|
Pacifismus může zákaz násilí chápat šířeji než princip neagrese. NAP rozlišuje mezi zahájením agrese a obranným použitím síly a připouští například sebeobranu. Některé pacifistické přístupy naproti tomu odmítají nebo výrazně omezují použití násilí i v reakci na útok.[17] Člověk tedy může být důsledným zastáncem NAP a současně nebýt pacifistou. Stejně tak může pacifista odmítat určité obranné násilí, které by zastánce NAP považoval za legitimní. |
Reference
- ↑ 1,0 1,1 Matt Zwolinski: Libertarianism. Internet Encyclopedia of Philosophy.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 Bas van der Vossen, Billy Christmas: Libertarianism. Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2023.
- ↑ Murray N. Rothbard: For a New Liberty: The Libertarian Manifesto. Macmillan, 1973, zejména kap. 2 „Property and Exchange“.
- ↑ Murray N. Rothbard: The Ethics of Liberty. Humanities Press, 1982, zejména části věnované osobním právům, vlastnictví a sebeobraně.
- ↑ Urza: Princip neagrese, Anarchokapitalismus.
- ↑ Urza: Vlastnictví a lidská práva, Stoky Svobodného přístavu, 2020.
- ↑ Bas van der Vossen, Billy Christmas: Libertarianism, Stanford Encyclopedia of Philosophy, část „Property Rights and Original Acquisition“.
- ↑ Murray N. Rothbard: Anatomy of the State. Pův. 1974.
- ↑ Eric Mack: Robert Nozick’s Political Philosophy. Stanford Encyclopedia of Philosophy, rev. 2026.
- ↑ 10,0 10,1 Matt Zwolinski: Six Reasons Libertarians Should Reject the Non-Aggression Principle. Libertarianism.org, 8. 4. 2013.
- ↑ Andrew Fiala: Anarchism, Stanford Encyclopedia of Philosophy, rev. 2025.
- ↑ Gerald Gaus, Shane D. Courtland, David Schmidtz: Liberalism, Stanford Encyclopedia of Philosophy, rev. 2026.
- ↑ Dale E. Miller: Mill's Moral and Political Philosophy, Stanford Encyclopedia of Philosophy.
- ↑ Leif Wenar: Rights, Stanford Encyclopedia of Philosophy, část „Three Approaches to the Justification of Rights“.
- ↑ Gerald Dworkin: Paternalism, Stanford Encyclopedia of Philosophy.
- ↑ Richard Wolff, David Leopold: Exploitation, Stanford Encyclopedia of Philosophy, část věnovaná Marxově teorii vykořisťování.
- ↑ Andrew Fiala: Pacifism, Stanford Encyclopedia of Philosophy.