Howard Zinn

Howard Zinn
Narození	24. srpna 1922 New York City, New York (🇺🇸 USA)
Úmrtí	27. ledna 2010 Santa Monica, California (🇺🇸 USA)
Instituce	Spelman College Boston University
Pole působení	literatura, historie, politologie, mírový aktivismus
Alma mater	New York University (BA) Columbia University (MA, PhD)
Ovlivnil	Marian Wright Edelman, Alice Walker, Noam Chomsky
Známý díky	kniha A People's History of the United States
„Neexistuje žádná vlajka dost velká na to, aby zakryla hanebné zabíjení nevinných lidí kvůli nedosažitelnému cíli.“ Terrorism Over Tripoli, 1986

„Občanská neposlušnost není naším problémem. Skutečným problémem je občanská poslušnost. Problémem je, že lidé po celém světě poslouchají příkazy vůdců… a kvůli této poslušnosti byly zabity miliony lidí… Naším problémem je, že lidé po celém světě jsou poslušní tváří v tvář chudobě, hladu, hlouposti, válce a krutosti. Naším problémem je, že lidé jsou poslušní, zatímco věznice jsou plné drobných zlodějů… (a) velkou zemi řídí velcí zloději. To je náš problém.“

— Howard Zinn, The Problem Is Civil Obedience, 1970

Howard Zinn (24. srpna 1922, Brooklyn – 27. ledna 2010 Santa Monica) byl americký historik, politolog, pedagog, dramatik, anarchista a politický aktivista. Proslul především knihou A People’s History of the United States, v níž převyprávěl americké dějiny z perspektivy původních obyvatel, otroků, dělníků, žen, protiválečných aktivistů a dalších skupin, které v tradičních národních dějinách často zůstávaly na okraji dění. Svou činností zásadně změnil otázku, čí zkušenost lze považovat za hodnou historického vyprávění. Vyzdvihoval tezi, že zrušení otroctví, odborová práva, volební právo žen, konec rasové segregace ani odpor proti válkám nebyly pouhými dary osvícených politiků; byly výsledkem dlouhodobého tlaku lidí, kteří často jednali proti platným zákonům, veřejnému mínění i mocným institucím.

Howard Zinn patřil k nejvlivnějším americkým veřejným historikům 20. století a jeho obdivovatelé v něm spatřují autora, který milionům čtenářů nabídl odlišný úhel pohledu na moderní dějiny. Jeho historické dílo je současně významným vědeckým přínosem, hlubokou morální obžalobou i nástrojem politické mobilizace.

Od roku 1949 se Howard Zinn nacházel v hledáčku FBI. Jeho spis obsahuje tvrzení informátorů, že byl členem Komunistické strany USA. Zinn členství opakovaně popíral, přiznával však napojení na American Labor Party a další levicové organizace. Samotné záznamy FBI představují obvinění založená převážně na hlášeních informátorů, nikoli jednoznačný důkaz členství; obsahují také faktické chyby. Důležité je poznamenat, že Zinn osobně prožil éru tzv. McCarthismu, kdy v USA docházelo k masovým a z velké části neopodloženým či falešným obviněním. Jisté je, že se Zinn odmítl stát informátorem a úřadům zásadně nesděloval jakákoli jména jiných aktivistů.

Zinnovy postoje

Zinn odmítal představu, že historik může stát zcela mimo hodnotové konflikty své společnosti a vysvětloval, že neexistuje jediný dokonale objektivní popis historické situace. Samotný výběr tématu, událostí a citovaných osob lze podle něj pokládat za hodnotové rozhodnutí. Historik, který se prohlašuje za neutrálního, podle Zinna ve skutečnosti jen nevědomky přebírá hledisko existujících institucí.

Zinnův přístup stál na několika ústředních předpokladech.

• Dějiny utvářejí obyčejní lidé. Vládnoucí instituce obvykle mění své jednání teprve pod tlakem stávek, protestů, neposlušnosti a společenských hnutí.
• Stát není neutrálním reprezentantem celé společnosti. Bývá výrazně a nepoměrně ovlivňován hospodářskými elitami, vojenskými strukturami a potřebou udržet vlastní autoritu.
• Zákon a spravedlnost nejsou totožné. Jednotlivec má právo a někdy i povinnost odmítnout zákon, který udržuje útlak nebo vyžaduje účast na nespravedlnosti.
• Válka posiluje centralizovanou moc. Nacionalismus umožňuje vládám zastírat konflikty mezi zájmy státu a zájmy obyčejných lidí.
• Dějiny mají poskytovat naději. Znalost neúspěchů je důležitá, ale stejně důležité je připomínat situace, v nichž zdánlivě bezmocní lidé dokázali společnost změnit.

Dětství

Howard Zinn se narodil 24. srpna 1922 v dělnickém Brooklynu jako jeden ze čtyř synů Edwarda a Jennie Rabinowitzových-Zinnových. Jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z východní Evropy: otec pocházel z území někdejšího Rakouska-Uherska, matka z Irkutsku na Sibiři. Seznámili se jako dělníci v newyorské továrně.

Rodina žila v chudých brooklynských čtvrtích a během hospodářské krize se často stěhovala. Zinnův otec pracoval jako kopáč, čistič oken a příležitostný číšník na svatbách či náboženských obřadech bar micva.

Od čtrnácti let si Zinn přivydělával pomocnými pracemi. Studoval na Thomas Jefferson High School, ale jeho skutečné intelektuální vzdělávání probíhalo z velké části mimo školský systém – četbou literatury, politickými diskusemi a pozorováním života dělnické třídy během Velké hospodářské krize.

Formativní zkušeností se podle Zinnových vzpomínek stala politická demonstrace na Times Square, kam jej přivedli mladí komunisté z jeho okolí. Policie toto shromáždění tvrdě potlačila a zakročila přímo proti demonstrantům. Zinn byl udeřen a upadl do bezvědomí. Zážitek v něm vyvolal otázku, proč jsou lidé požadující sociální změny označováni za narušitele pořádku, zatímco násilí státních orgánů bývá prezentováno jako legitimní.

Předválečná éra

Po absolvování střední školy nastoupil osmnáctiletý Zinn do loděnice Brooklyn Navy Yard, kde se učil zámečníkem. Pracoval na stavbě válečných lodí a podílel se na organizování učňů, kteří nemohli vstupovat do řádných odborových organizací. V loděnici si bezprostředně uvědomoval rozdíly mezi zaměstnanci a vedením, ale také rasovou segregaci uvnitř pracoviště i odborového hnutí.

Zinn později vzpomínal, že právě zkušenost manuálně pracujícího člověka zásadně ovlivnila způsob, jakým nahlížel na dějiny. Dělníky již nevnímal jako anonymní „pracující masu“, ale jako jednotlivce s vlastními zkušenostmi, zájmy a schopnostmi organizovat se.

Druhá světová válka

Howard Zinn se svou jednotkou, zdroj: americanarchive.iwm.org.uk

Zinn byl zpočátku velmi skeptický k americkému zapojení do světové války. Vzestup evropského fašismu jej nicméně přesvědčil, že nacistické Německo představuje pro svět mimořádnou hrozbu. Roku 1943 dobrovolně vstoupil do U.S. Army Air Forces, byl vycvičen jako člen osádky bojových bombardérů a dosáhl hodnosti podporučíka.

Sloužil u 490. bombardovací skupiny pod číslem O-788515 a účastnil se válečných operací nad Evropou se bombardérem Boeing B-17 Flying Fortress. Jeho jednotka vrhala letecké pumy na cíle v Německu, Československu, Maďarsku a Francii. Zinn získal vyznamenání Air Medal a vysloužil si několik bojových hvězd (campaign stars).

Odmítnutí války

Jeho budoucí protiválečné smýšlení nejvíce ovlivnila mise proti německé posádce u francouzského města Royan v dubnu 1945. Americké bombardéry zde použily zápalné nálože s rosolovitým benzinem, později běžně označovaným jako napalm. Tehdy Zinn nepochyboval, že bojuje za správnou věc, po válce však začal zkoumat, co se skutečně odehrávalo dole pod bombardéry. Při bombardování Royan zahynulo přibližně 500 civilistů, došlo ke zničení většiny města (85-95 %), ale vinou taktické chyby zůstala většina německé obrany v okolí nedotčena a došlo k vytvoření kapsy nepřátelského odporu. Fronta se tak na 3 měsíce zastavila a výsledek mise se nesetkal s kýženým efektem.

Následky bombardování francouzského města Royan, zdroj: royanatlantique.fr

Zkušenost v Royan Zinna zkušenost přivedla k úvahám o morálním odstupu mezi člověkem, který shazuje bombu, a lidmi dole na zemi. Poslušnost rozkazům, používání neutrálního a odosobněného vojenského jazyka i výška letu podle něj umožňovaly vykonávat ničivou činnost, aniž si mohl bombometčík bezprostředně uvědomovat její následky.

Zinnovo odmítnutí války nicméně nebylo okamžité. Zpočátku nadále považoval válku proti nacismu za oprávněnou. Teprve studium bombardování Royanu, Drážďan, Tokia, Hirošimy a Nagasaki jej postupně přivedlo k téměř univerzálnímu odmítnutí války jakožto prostředku řešení lidských konfliktů. Jeho intelektuální cesta tak vedla od dobrovolné účasti v „dobré válce“ až k radikálnímu pacifismu.

Poválečný život, rodina & vzdělání

V říjnu 1944 se Zinn oženil s Roslyn Shechter, se kterou žil až do její smrti v roce 2008. Narodily se jim dvě děti: dcera Myla v roce 1947 a syn Jeff v roce 1949.

Po návratu z války rodina zpočátku žila ve skromných podmínkách v Brooklynu. Zinn pracoval mimo jiné jako skladník a díky vzdělávacímu programu pro válečné veterány začal studovat na New York University. Bakalářský titul získal roku 1951. Následně pokračoval na Columbia University, kde získal magisterský titul v roce 1952 a doktorát z historie s vedlejším zaměřením na politologii v roce 1958.

Jeho magisterská práce se zabývala hornickou stávkou v Coloradu a Ludlowským masakrem z roku 1914. Doktorská disertace zkoumala působení progresivního newyorského politika Fiorella H. La Guardii na půdě amerického Kongresu. Knižně vyšla roku 1959 pod názvem LaGuardia in Congress. Zinn v ní ještě postupoval jako poměrně konvenční akademický historik, zároveň se však již soustředil na stávkové právo, hospodářskou nerovnost a politickou reprezentaci dělníků.

Mezi lety 1953 a 1956 přednášel externě na Upsala College v New Jersey. V letech 1960–1961 absolvoval postdoktorské studium východoasijských studií na Harvardově univerzitě. Jeho akademické vzdělání nebylo okrajové ani amatérské: prošel standardní historickou průpravou na jedné z nejvýznamnějších amerických univerzit, ale od většiny svých kolegů se začal postupně odklánět – především kvůli svým představám o tom, k čemu má historické poznání sloužit.

Spelman College a hnutí za občanská práva

Roku 1956 získal Zinn místo vedoucího katedry historie a společenských věd na Spelman College v Atlantě, prestižní vysoké škole, která byla tehdy vyhrazena pro afroamerické ženy. Pobyt na americkém Jihu se stal rozhodujícím obdobím jeho života.

Zinn nepovažoval výuku za činnost oddělenou od působení na poli veřejného života. Naopak povzbuzoval studentky, aby zkoumaly skutečnou podobu rasové segregace, a podporoval jejich zapojení do protestů, projevů občanské neposlušnosti a antidiskriminačních kampaní. Se svou manželkou otevíral studentům vlastní dům pro účely schůzek, diskuzí a příprav letákových akcí.

V roce 1960 se zúčastnil zakládající konference Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC) a spolu s Ellou Bakerovou se stal jedním z dospělých poradců této převážně studentské organizace. SNCC hrálo důležitou úlohu v protestech proti segregovaným restauracím, autobusovým nádražím a volební diskriminaci Afroameričanů. Zinn současně o hnutí psal do časopisů The Nation a Harper’s. Mezi jeho studentky patřily budoucí spisovatelka Alice Walker a právnička a aktivistka Marian Wright Edelman.

Jeho občanská angažovanost postupně vyvolávala konflikty s ředitelem školy Albertem Manleym. Vedení Spelman College se snažilo chránit pověst instituce a vychovávat respektované příslušnice afroamerické střední třídy; Zinn naproti tomu podporoval studentky, které porušovaly školní pravidla, účastnily se demonstrací a končily ve vězení.

V červnu 1963 byl navzdory svému akademickému postavení propuštěn. Oficiálně byla důvodem „neposlušnost“, ve skutečnosti se jednalo o vyústění dlouhodobého konfliktu kvůli jeho podpoře studentského aktivismu. Zinn obdržel stručný dopis, že jeho služby již nebudou zapotřebí.

Zkušenosti z Jihu zpracoval v svých knihách The Southern Mystique a především SNCC: The New Abolitionists z roku 1964. Druhá z nich patří k důležitým dobovým pramenům o rané fázi hnutí za občanská práva: Zinn totiž nebyl pouze jeho pozdějším historikem, ale přímým účastníkem.

V roce 2005 se na Spelman College symbolicky vrátil. Škola mu udělila čestný doktorát a pozvala jej, aby přednesl závěrečnou řeč nazvanou Against Discouragement. Zinn v ní studentky vyzýval, aby se nenechaly odradit zdánlivou neporazitelností mocenských struktur.

Boston University a odpor proti válce ve Vietnamu

V roce 1964 nastoupil Zinn na katedru politologie v Boston University, kde působil následujících 24 let. Jeho nepovinné přednášky o občanských svobodách navštěvovaly stovky studentů. Výuku spojoval s debatami, veřejnými přednáškami, demonstracemi a praktickou podporou sociálních hnutí. Zároveň se dostával do sporů s vedením univerzity, zejména s jejím autoritativním ředitelem Johnem Silberem. Zinn zastával přesvědčení, že profesor nemá studentům pouze předkládat informace, ale má otevřeně přiznávat své hodnotové ukotvení.

Velmi brzy se stal odpůrcem americké války ve Vietnamu. V knize Vietnam: The Logic of Withdrawal z roku 1967 požadoval okamžité a bezpodmínečné stažení amerických vojsk. V době, kdy část protiválečného hnutí požadovala pouze jednání nebo postupné omezení bojů, se jednalo o poměrně radikální stanovisko.

V únoru 1968 odcestoval společně s jezuitským knězem a aktivistou Danielem Berriganem do Hanoie. Během návštěvy převzali tři americké letce propuštěné severovietnamskou vládou – první americké válečné zajatce propuštěné od zahájení amerického bombardování Severního Vietnamu.

Zinn se účastnil protiválečných demonstrací, podporoval odpírače vojenské služby a obhajoval nenásilnou občanskou neposlušnost. Několikrát byl při protestech zatčen. Tvrdil, že zákonnost nelze zaměňovat s morálností: otroctví, rasová segregace i pronásledování odpůrců války byly v určitých dobách legální, zatímco odpor proti nim byl trestán.

Zinn se zapojil také do případu Pentagon Papers – tajné vládní studie dokumentující americké rozhodování ve Vietnamu. Spolu s Noamem Chomským redigoval pátý analytický svazek vydání, které na základě materiálů senátora Mika Gravela publikovalo nakladatelství Beacon Press v roce 1972. Když byli Daniel Ellsberg a Anthony Russo obžalováni za zveřejnění dokumentů, Zinn v roce 1973 vystoupil u soudu jako odborný svědek obhajoby. Porotě několik hodin vysvětloval historii amerického zasahování ve Vietnamu a argumentoval, že zveřejněné materiály neobsahovaly informace, které by vojensky ohrozily Spojené státy, ale především důkazy o klamání veřejnosti. Byl šestnáctým svědkem obhajoby a prvním, který se přímo nepodílel na tvorbě americké vietnamské politiky.

Odborové působení

Zinnova podpora dělnických hnutí se vztahovala i na zaměstnance bostonské univerzity. Během pracovních konfliktů roku 1979 spolupředsedal stávkovému výboru fakultních odborů. Když po skončení stávky pedagogů pokračovaly ve stávce univerzitní sekretářky, Zinn a čtyři další vyučující odmítli překročit jejich protestní linii. Skupina začala být označována jako Boston University Five.

Univerzita jim hrozila výpovědí za porušení pracovní smlouvy, své obvinění však nakonec stáhla. Také poslední Zinnův vyučovací den v roce 1988 měl symbolický charakter: ukončil hodinu dříve, aby se mohl připojit k protestnímu shromáždění zaměstnanců, a studenty vyzval, aby šli s ním. Na Své působení na bostonské univerzitě tak ukončil roku 1988.

Stěžejní dílo

Stěžejní dílo Howarda Zinna, zdroj: enbook.cz

Zinnovo nejvýznamnější dílo vyšlo roku 1980 pod názvem A People’s History of the United States. Kniha měla být vědomým názorovým protipólem klasických učebnic, které podle jeho názoru líčily americké dějiny selektivně a zaujatě – především jako příběhy prezidentů, válek, územní expanze a hospodářského růstu.

Jako výchozí bod použil Howard Zinn Kolumbovy zámořské plavby a popsal je z perspektivy původních obyvatel Karibiku. Následně se věnoval tématům jako vyvlastňování a vyhlazování původních obyvatel, otroctví a odpor podrobených lidí, konflikty mezi vlastníky a námezdními pracovníky, dělnické stávky a odborová hnutí, postavení žen, americký imperialismus, protiválečná hnutí, boj za občanská práva, vězeňské vzpoury a tak podobně.

Zinn se ani nepokoušel předstírat, že jeho kniha představuje hodnotově neutrální souhrn všech aspektů amerických dějin, naopak ji otevřeně koncipoval jako korektiv vůči historiografii, která podle něj projevovala nadměrnou úctu státům a státníkům a přehlížela lidová hnutí odporu.

Zpočátku se očekával spíše omezený prodej, dílo se však postupně stalo mimořádným kulturním fenoménem. Kniha byla zařazována do středoškolské i univerzitní výuky a objevila se ve filmu Dobrý Will Hunting i v nejrůznějších televizních seriálech. Do roku 2025 se podle vydavatelských údajů prodaly více než čtyři miliony anglických výtisků a kniha byla přeložena do více než dvanácti jazyků.

Závěr života

Po odchodu z Boston University v roce 1988 Zinnova veřejná činnost ještě zesílila. Přednášel, psal kritické eseje a účastnil se protestů proti trestu smrti, špatným podmínkám ve věznicích, americkým intervencím ve Střední Americe, válce v Perském zálivu, bombardování Jugoslávie, válce v Afghánistánu nebo invazi a okupaci Iráku.

Howard Zinn zemřel 27. ledna 2010 v kalifornské Santa Monice na srdeční infarkt. Bylo mu 87 let. Jeho osobní písemnosti, vojenské a školní záznamy, korespondence, rukopisy, poznámky, audiovizuální materiály i dokumentace jeho aktivismu jsou uloženy v Tamiment Library při univerzitě v New Yorku.

Odkazy

Související články

• Aktivismus
• McCarthismus
• Občanská neposlušnost
• Pacifismus
• Válka