Taktika motty a předhradí

Taktika motty a předhradí (anglicky Motte-and-bailey fallacy) je argumentační faul, při kterém mluvčí průběžně střídá dvě příbuzná, ale významově odlišná tvrzení: 1) silné ale sporné tvrzení, které chce obhájit, a 2) mírnější leč snadno obhajitelné tvrzení, do jehož bezpečí ustoupí, v případě, že je prvotní teze napadena či zpochybněna. Jakmile kritika pomine, může se mluvčí potichu navrátit k původnímu silnějšímu tvrzení a nadále s ním operovat, jako by nikdy zpochybněno nebylo.

Pojem zavedl britský filosof Nicholas Shackel ve svém článku The Vacuity of Postmodernist Methodology z roku 2005. Původně tento jev označoval za určitou doktrínu, která se objevuje v postupech využívajích nekonzistentní směšování odvážných a skromnějších tvrzení. V současnosti se koncept motte-and-bailey častěji objevuje společně se slovem fallacy – tedy faul – přestože o faul nutně jít nemusí. Často se nejedná o chybu ve formálním úsudku, nýbrž o eristickou debatní strategii, která umožňuje zachovat si tvář před publikem i navzdory faktické nepravdivosti vlastních tvrzení.

Původ názvu

Vizualizace dobového opevnění s mottou a předhradím.

Název faulu vychází z metafory, která je postavena na vnitřní podobnosti s reálným historickým architektonicko-obranným prvkem známým jako motta.

Slovo motta je historismem, který označuje speciální typ středověkého tvrziště s opevněnou obytnou věží vybudovanou na přírodním či umělém návrší. Těžce dobytnou mottu v praxi často obklopovalo slaběji opevněné předhradí (bailey) s hospodářskými a obytnými budovami. Pokud bylo hradiště napadeno útočníky, obránci se mohli rozhodnout obětovat zranitelné předhradí a sami se stáhnout do bezpečí za opevněnou mottu.

Tato strategie trefně ilustruje i samotný princip eristické strategie. Mluvčí umístí své nejodvážnější (avšak lehce napadnutelné) tvrzení do pomyslného předhradí, a jakmile je teze vyvrácena, rychle ustoupí do rétorické motty, která má podobu znatelně slabšího, leč velmi samozřejmého a nekonfliktního tvrzení. Tam už své stanovisko obhájí velmi snadno.

Modelový vzorec argumentu

Definice

Mluvčí vysloví silné a sporné tvrzení X (bailey).

→ Oponent tvrzení X zpochybní. → Mluvčí ustoupí k tvrzení Y, které je obhajitelnější variantou tvrzení X (motte). → Oponent uzná platnost tvrzení Y.

Mluvčí pokračuje v debatě, jako by potvrzení Y zároveň potvrzovalo původní X.

Aby tento postup mohl být nazýván faulem, nestačí jen, aby mluvčí zmírnil své původní stanovisko. V rámci poctivé debaty může dojít k tomu, že jedna ze stran následkem oprávněné kritiky uzná omyl nebo přehnanost své výchozí formulace. O faul se jedná zejména tehdy, když si je mluvčí vědom spornosti svého argumentačního „předhradí“ a když s ním i po jeho vyvrácení nadále zachází jako by bylo uznáno platným.

Proč je taktika problematická

Problém spočívá v záměně rozsahu tvrzení. Mírnější a silnější varianty teze mohou sice používat stejnou terminologii a pojmy nebo se dotýkat totožného tématu, ale přesto nemusí mít stejný obsah. Z pravdivosti tvrzení Y (motte) totiž ještě vůbec nemusí vyplývat platnost tvrzení X (bailey). Pro obhajobu tvrzení X je tedy nutné doložit další důkazy a argumenty.

Taktika motty a předhradí navíc znesnadňuje orientaci v tom, kterou variantu svého stanoviska se mluvčí v daný moment ve skutečnosti pokouší obhajovat. Diskuse pak může neustále oscilovat mezi mezi dvěma podobnými tezemi, aniž mluvčí explicitně přizná, že se předmět sporu měnní. V soukromých rozhovorech může taktika vést ke zmatení a dezorientaci protějšku, zatímco při veřejné debatě často vyvolá v publiku dojem, že silnější tvrzení (motte) obstálo před kritikou oponenta. Taktika motty a předhradí je zákeřná i v tom, že průběžně karikuje protiargumenty a navíc přenáší důkazní břemeno na oponenta, který je tak nucen reagovat na bezpečnější a často samozřejmější tvrzení.

Modelové příklady

Omezování svobody slova

„Mluvčí: Stát musí zakazovat nebezpečné názory, které mohou destabilizovat společnost. (→ bailey)

Oponent: ‚Nebezpečný‘ je velmi vágní označení. Mohl by pak stát zakazovat například ostrou kritiku vlády?

Mluvčí: Mluvím jen o přímých výhrůžkách násilím. (→ motte)

Oponent: To už je něco jiného. Nezdůvodňuje to ale zákaz všech názorů označených za ‚nebezpečné‘.

Mluvčí: Ale sám uznáváš, že existují projevy, které se musí zakazovat! Tím tedy potvrzuješ, že stát má právo nebezpečné názory omezovat. (→ bailey)“

Fungování vědecké metody

„Mluvčí: Věda je jenom souborem společenských dohod, takže její závěry nejsou o nic objektivnější než názory obyčejných lidí. (→ bailey)

Oponent: Vědecké instituce a výzkum sice jsou ovlivňovány společností, ale používají zároveň standardizované metody ověřování, dokazování a kritiky.

Mluvčí: Tvrdím jen, že vědecké bádání probíhá v konkrétních společenských podmínkách. (→ motte)

Oponent: S tím souhlasím. Ale to ještě neznamená, že všechny vědecké závěry plynou jen ze společenské dohody.

Mluvčí: Připouštíš tedy, že věda je společensky podmíněná! A tím pádem nemůžeš stavět vědecké závěry nad názory druhých! (→ bailey)“

Alternativní medicína

„Mluvčí: Tento léčebná metoda řeší dlouhodobou únavu lépe než běžná medicína. (→ bailey)

Oponent: Mohu si přečíst nějaké empirické studie, které takový závěr potvrzují?

Mluvčí: Existuje celá řada pacientů, kteř uvádějí jednoznačné zlepšení a úlevu. (→ motte)

Oponent: To nepopírám. Jenže takové případy mohou být ovlivněny placebo efektem. Samy o sobě nedokazují, že daná metoda funguje lépe než klasická léčba.

Mluvčí: Nemůžeš ale popřít, že to lidem pomáhá! A v tom případě je jasné, že to musí fungovat. (→ bailey)“

Kdy nejde o faul

Je důležité odlišit manipulativní taktiku motty a předhradí od veskrze legitimního upřesnění, opravy nebo změny názoru.

Mluvčí se faulu nedopouští, pokud například řekne:

„Formuloval jsem své tvrzení příliš silně. Neříkám, že platí vždycky; tvrdím jen, že může platit za následujících podmínek...“

Tím explicitně oznámí, že své původní tvrzení zavrhuje nebo zužuje. Nezneužívá slabší tezi, aby předstíral, že silnější tvrzení zůstalo nedotčeno.

O faul se nejedná ani v případech, kdy kritik špatně pochopí či reinterpretuje původní postoj mluvčího. Mluvčí následně může zcela správně poznamenat, že ve své výchozí tezi pracoval s užším významem či odlišnou definicí a upozornit, že veškeré námitky oponenta jsou zkresleny neúmyslným strawmanningem. Na to ostatně upozorňuje i kanadský rétor a lingvista profesor Randy Allen Harris. Uvádí situaci, kdy kritik zjednoduší či zkreslí stanovisko svého oponenta a následnou obhajobu mírnějšího tvrzení svému protějšku neoprávněně vyčte jako tendenční únik.

Koncept motte-and-bailey je na jednu stranu užitečný, ale zároveň se z něj velmi snadno může stát pouhá dehonestující nálepka, která odvede pozornost od skutečné podstaty diskuze. V ten moment může dojít k tzv. falešnému rozhodcovství či metafaulu, kdy je z použití argumentačního faulu automaticky vyvozována neplatnost argumentu. Mluvčí se nicméně může vědomky či nevědomky dopouštět faulu motty a předhradí a zároveň při tom obhajovat stanovisko, které je platné. Rozhodující je, zda dodatečné objasnění skutečně odpovídá tomu, co mluvčí původně řekl a zamýšlel, nebo zda se nová interpretace objevuje až jako tendenční únik před námitkou.

Možné způsoby obrany

Nejlepší reakcí může být pokus o navrácení diskuse k přesnému znění původního tvrzení (bailey):

„Rozumím, že nyní hájíte tvrzení Y, původně jste však debatu zahajoval s tvrzením X. Můžeme si tedy nejprve vyjasnit, zda stále obhajujete X, nebo už jste svou pozici změnil?“

V reakci na přednesení slabšího tvrzení (motte) lze navázat například poznámkou:

„S tvrzením Y mohu jistě souhlasit, samo o sobě ale nijak nedokládá původní tvrzení X. Předneste mi prosím argument, který X přímo potvrzuje.“

Taková reakce izoluje jednotlivé teze a umožní pokračovat v debatě bez osobních útoků. Na „faul“ je vhodné upozornit až podle průběhu dalších názorových výměn: někdy jde o vědomou eristickou taktiku, jindy o neobratnou formulaci či nevědomou chybu.

Odkazy

Související články

• Argumentační faul
• Argumentace
• Eristika