Kakistokracie
More actions
„To, co ve mně vyvolává pochybnosti a zděšení, je úpadek morálních hodnot. Je či není to důsledkem demokracie? Je naše vláda skutečně ‚vládou lidu, lidem a pro lid‘, nebo jde spíše o kakistokracii, která slouží v zájmu podvodníků na úkor hlupáků?“— James Russell Lowell, z osobní korespondence Joelu Bentonovi, 1876
Kakistokracie (z řeckých slov kakistos – „nejhorší“ & kratos – „vláda“) je takovou formou vlády, ve které drží moc ti nejméně kvalifikovaní, nejméně schopní a nejméně poctiví politici ze všech. Přisouzení těchto superlativů konkrétním politickým reprezentacím samozřejmě nemůže být z podstaty věci objektivní, a tak samotný koncept kakistokracie funguje spíše jako pejorativní označení vlády, kterou veřejnost subjektivně vnímá jako tu „nejhorší možnou“. Kakistokracie tedy rozhodně nepředstavuje formalizovaný politický systém srovnatelný s jinými známými formami vládnutí. Přestože první použití tohoto označení lze vystopovat až do 17. století, slovo kakistokracie začalo získávat na oblibě zejména v posledních letech, přičemž britský časopis The Economist jej dokonce vyhlásil slovem roku 2024.
Pro kakistokracii je typické neodborné rozhodování, neboť důležité mandáty typicky drží takoví funkcionáři, kteří pro danou oblast buď nemají dostatečnou kvalifikaci, anebo úmyslně prosazují zájmy, které jsou v konfliktu s posláním svěřeného resortu. Kakistokratické vládní kabinety mohou být plné absurdně působících protikladů: ministerstvo životního prostředí například vede člověk napojený na lobby uhelného a ropného průmyslu, resort zdravotnictví řídí šarlatán, který doporučuje pochybné a potenciálně nebezpečné samoléčebné metody, v čele dopravy stojí bývalý silniční pirát a vnitro reprezentuje jedinec s úzkými vazbami na mafii, anebo šiřitel konspiračních teorií o mimozemštanech.
Typické znaky kakistokracie
Delegitimizace žurnalistiky a mediální obstruování
Proti novinářům a médiím je veden dlouhodobý boj, jehož cílem je zejména narušení veřejné kontroly moci, omezení přístupu k informacím o pozadí vládních aktivit a diskreditace mediálních zdrojů, které se vyjadřují příliš kriticky.
V tomto boji lze uplatnit celou řadu strategií: záměrné ignorování legitimních novinářských dotazů, náhubkové žaloby, selektivní zodpovídání otázek, preferování „spojeneckých“ médií, agresivní osobní útoky na novináře a pobízení k veřejnému dogpilingu, obviňování ze lží či nedůvěryhodnosti kritických zdrojů, odmítání novinářských akreditací nebo vylučování konkrétních redakcí z tiskových konferencí.
Klientelismus a nepotismus
Veřejné zakázky, licence či peníze ze státního rozpočtu se přidělují zejména na základě osobních vazeb, zákulisních dohod, politické věrnosti nebo příbuzenských vztahů.
Upřednostňování loajálních
Ministři, úředníci, soudci, centrální bankéři nebo manažeři státních institucí jsou vybíráni nikoli kvůli svým schopnostem a kvalifikaci, ale především za svou servilitu a ideologickou nebo názorovou loajalitu. Schopní, nezávislí a zásadoví lidé bývají naopak odejiti, nebo jsou postupně vytlačováni.
Krátkodobost a tendenčnost rozhodování
Vládnoucí politici skrze své kroky usilují o okamžitý politický zisk, posílení veřejné podpory či nárůst volebních preferencí, a to často za cenu budoucích či dlouhodobých kumulativních škod. Vláda tak může rozdávat selektivní výhody konkrétním skupinám občanům nebo specifickým okruhům elektorátu, aby upevnila svou pozici. Z toho v praxi často plyne navyšování neudržitelných výdajů, zadlužování státu nebo odsouvání nepopulárních reforem.
Rozdmýchávání společenské polarizace
Mocenské elity mohou záměrně podporovat vznik konfliktů a kulturních válek mezi vybranými skupinami obyvatel. Skrze budování společenské polarizace a politického antagonismu dochází k fragmentaci společnosti, která tak ztrácí svou schopnost koordinace a vyvíjení společného odporu proti kakistokratické vládě.
Normalizace absurdity
Ve veřejné debatě dochází k absurdním situacím, kdy vládní politici tvrdošíjně hájí svá stanoviska i navzdory všem oponujícím argumentům a důkazům, anebo svá prohlášení neustále mění a opakovaně vstupují do kontradikce. Jakékoli přiznání chyby či selhání představuje pro kakistokraty možné ohrožení politického postavení, a tak často dochází k udržování falešných narativů nebo nefunkčních politik, které se veřejně nadále prezentují jako funkční a efektivní.
Odklon odpovědnosti
K chybným rozhodnutím, kauzám, skandálům nebo vládním selháním se často nepřihlásí žádná konkrétní osoba. Vládnoucí autority naopak svou vinu veřejně přenášejí na své politické předchůdce, opozici, údajně nekompetentní úředníky, zahraniční vlivy, mezinárodní situaci nebo abstraktní okolnosti.
Mocenský cynismus
Zavedené normy se začínají používat instrumentálně, tendenčně a selektivně. Pokud určitá zásada vyhovuje vládním záměrům, pak se s ní zachází jako s platnou, zatímco v opačném případě bývá obcházena či ignorována.
Ignorování nebo zneužívání odborné veřejnosti
Politické rozhodování nebo veřejná komunikace je řízena zejména vlastní ideologií, anebo je uzpůsobována výsledkům veřejných a sociologických průzkumů. Expertní stanoviska jsou přehlížena, pokud odporují mocenským zájmům, zatímco pokud je nutné prosadit změnu, vláda může oslovit výhradně takové zástupce akademické obce, kteří jsou ochotni prezentovat stanoviska v souladu s vládními kroky.
„Chceme-li nalézt vysokou míru jednotnosti a podobnosti v názorech, musíme sestoupit do sféry nižších morálních a intelektuálních standardů, kde převládá primitivnější a „lidovější“ instinkty či vkus.“— Friedrich August von Hayek, The Road to Serfdom, 1944
Politici, s jejichž jmény bývá kakistokracie skloňována
-
Ursula von der Leyen -
Jindřich Rajchl -
Petr Macinka -
Joe Biden -
Robert Fico -
Viktor Orbán -
Andrej Babiš -
Donald Trump -
Robert F. Kennedy, Jr. -
Tomio Okamura
Kakistokracie jako nevyhnutelnost?
Kakistokracie včetně veškerých negativních projevů, které ji obvykle provázejí, bývá často veřejně prezentována jako údajné selhání demokracie způsobené rozkladem politické kultury, oslabením občanské angažovanosti, ztrátou zájmu o politiku nebo důvěry v instituce a tak podobně. Často se objevuje apel na tzv. olidismus, který operuje s přesvědčením, že by vůbec nemuselo být nutné dospět ke kakistokratickým poměrům nebýt lidí a jejich negativních vlastností (nezájem, nepoctivost, hloupost, pokrytectví,...).
Existují však pohledy, které pomyslnou „kakistokracii“ vnímají nikoli jako selhání demokracie, ale jako přímý a nevyhnutelný důsledek nastaveného systému.[1] O tomto tématu píše například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek ve své knize Cesta do otroctví, konkrétně v kapitole Proč se do čela dostávají ti nejhorší.[2]
Odkazy
Související články
Reference
| Forma vlády | |||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Autokracie |
 Byrokracie |
 Demokracie |
 Gerontokracie |
 Junta |
 Kakistokracie |
 Monarchie |
 Oligarchie |
 Technokracie |
 Teokracie |