Etatismus

Toto heslo je zatím rozepsané. Libertypedie se plní postupně — text níže nemusí být úplný a neměl by se citovat jako hotový obsah encyklopedie.

Etatismus je politický postoj upřednostňující rozsáhlou úlohu státu při řízení společnosti a hospodářství.

Nejvýraznější zastánci silné role státu

Niccolò Machiavelli (1469–1527): Ve spisu Vladař argumentoval, že zachování státu a společenského řádu je nadřazeno jakékoliv osobní morálce. Silný stát podle něj vyžaduje schopného a odhodlaného panovníka, který se nebojí použít sílu, lest či nátlak, pokud to vyžaduje tzv. Raison d'État (státní zájem).
Thomas More (1478–1535): Ve svém nejslavnějším díle Utopie představil koncept ideální společnosti, ve které hraje stát naprosto dominantní a všudypřítomnou roli. Požadoval vymýcení soukromého vlastnictví a obhajoval koncept sociálního inženýrství. Z toho důvodu jej můžeme považovat za jednoho z prvních předchůdců plánovaného hospodářství a autoritářského kolektivismu.
Jean Bodin (1530–1596): Francouzský právník a teoretik absolutní suverenity, kterou systematicky obahojoval ve svém díle Šest knih o republice. Věřil, že jediným způsobem, jak ukončit krvavé náboženské války, je ustanovit absolutní a nedělitelnou moc státu (panovníka), která stojí nad zákony i poddanými.
Thomas Hobbes (1588–1679): Ve svém díle Leviathan tvrdil, že bez nadvlády silného státu žije společnost ve stavu nekonečné „války všech proti všem“. Aby se lidé tomuto stavu vyhnuli, uzavírají dobrovolnou společenskou smlouvu a odevzdávají svou svobodu absolutnímu suverénovi, který jim na oplátku garantuje bezpečí a řád.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831): Ve své Filosofii práva označil stát za „pochod Boha světem“ a vrcholný projev mravnosti i rozumu. Podle Hegela není stát nepřítelem svobody a naopak umožňuje jednotlivcům dosáhnout skutečné svobody a sebeuvědomění skrze občanský status silného státu.
Johann Gottlieb Fichte (1762–1814): Ve spisu Uzavřený obchodní stát navrhl model nacionálně izolovaného a státně plánovaného hospodářství. Stát měl podle něj plně zasahovat do cen, profesní sféry i rozdělování surovin, aby zabezpečil národní soběstačnost.
Henri de Saint-Simon (1760–1825): Otec utopického socialismu a technokracie. Obhajoval centrálně řízený stát, ve kterém vědci, inženýři a průmyslníci plánovitě organizují celou společnost i ekonomiku k užitku těch nejchudších vrstev.
Auguste Comte (1798–1857): Zakladatel pozitivismu a sociologie. Vyžadoval přísný hierarchický stát řízený vědeckou elitou (tzv. sociokracii). Odmítal individuální práva a věřil, že jednotlivec má především povinnosti vůči kolektivu a státu.
Max Weber (1864–1920): Autor nejslavnější sociologické definice státu jakožto instituce, která udržuje monopol na legitimní užití fyzického násilí na určitém území. Zdůrazňoval, že bez silného a racionálně organizovaného aparátu státní byrokracie nemůže společnost plnohodnotně a úspěšně fungovat.
Carl Schmitt (1888–1985): Německý právní a politický teoretik decizionismu. Obhajoval koncept silného státu, jehož výkon suverenity zahrnuje i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy.
John Maynard Keynes (1883–1946): Z ekonomického pohledu klíčový obhájce silné role státu v 20. století. Odmítl doktrínu čistého volného trhu (laissez-faire) a systematicky obhajoval aktivní státní zásahy do ekonomiky. Podporoval regulace, investice v dobách krizí a umělou stabilizaci hospodářského cyklu.

ekonom John Maynard Keynes
filozof Thomas Hobbes
právník Thomas More
matematik Auguste Comte
sociolog Max Weber

Vladaři, politici, státníci & diktátoři

Filip IV. Sličný (1268–1314): Rozšířil královskou justici, daně a úřednictvo a pokusil se spojit světskou i duchovní moc pod svou autoritu; otevřeně se s papežem, opíral se o kohortu oddaných legistů, konfiskoval majetek a zlikvidoval templářský řád. Stal se průkopníkem autoritářství a vzorem pozdějších absolutistických vladařů 17. století.
Ivan IV. Hrozný (1530–1584): Zavedl zvláštní politický a správní systém známý jako Opričnina. Ta spojovala osobní území cara, konfiskace, masový teror a sbor opričníků fungující jako osobní politická policie.
Kardinál Richelieu (1585–1642): Likvidoval autonomní mocenská centra, pevnosti šlechty i politickou samostatnost hugenotů a rozšiřoval královské intendanty.
Ludvík XIV. (1643–1715): Nejznámější vzor absolutismu: intendanti, dvorská domestikace šlechty, cenzura, náboženské represe a rozsáhlý fiskálně-vojenský stát. Sám sebe označoval za Krále slunce a proslul výrokem „Stát jsem já“ (L'état, c'est moi.).
Fridrich Vilém I. Pruský (1688– 1740): Propojil armádu, výběr daní a civilní správu v disciplinovaný vojensko-byrokratický stát.
Napoleon Bonaparte (1769–1821): Zavedl sbor prefektů, centrálně řízené školství, soudy a správu, praktikoval státní cenzuru, plebiscitní autokracii a rozsáhlé politické sledování.
Klemens von Metternich (1773–1859): Pomocí cenzury, sítě informátorů, policejního dohledu a tzv. Karlovarských usnesení tvrdě potlačoval liberalismus, nacionalismus a studentská hnutí.
Alexander Bach (1813–1893): Byl ministrem vnitra Rakouského císařství a do dějin střední Evropy vstoupil především jako hlavní strůjce neoabsolutismu (tzv. Bachova absolutismu). Bachův systém se opíral o armádu vojáků, armádu úředníků (tzv. „Bachovi husaři“), armádu kněží (uzavření konkordátu s katolickou církví) a armádu tajných policistů.
Benito Mussolini (1883–1945): Jedna strana, korporativní stát, cenzura, zvláštní tribunál a tajná policie OVRA.
Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953): Totální centralizace strany a ekonomiky, kolektivizace, NKVD, gulag, čistky, deportace a kult osobnosti.
Adolf Hitler (1889–1945): Gleichschaltung zrušil autonomii zemí a institucí; Gestapo, SS a centralizovaná policie likvidovaly právní ochranu jednotlivce.
António de Oliveira Salazar (1889–1970): Korporativní Estado Novo, zákaz opozice, cenzura, politické věznice a tajná policie PVDE/PIDE.
Francisco Franco (1892–1975): Centralistický unitární stát, potlačení stran a regionálních identit, cenzura, politická policie, věznění a popravy odpůrců.
Mao Ce-tung (1893–1976): Leninistický stranický stát, kolektivizace, pracovní jednotky, evidence obyvatelstva, masové kampaně a ideologická kontrola každodennosti.
Enver Hodža (1908 –1985): Úplné zestátnění ekonomiky, Sigurimi, represe náboženství, izolace země a opakované čistky skutečných i domnělých odpůrců.
Kim Ir-sen (1912–1994): Extrémně centralizovaný stranicko-dynastický stát, kastovní systém songbun, pracovní tábory, izolace a všudypřítomný kult vůdce.
Pol Pot (1925–1998): Strana Angkar ovládala prakticky veškerý veřejný život; došlo ke zrušení peněz a trhů, k nucené kolektivizaci, masivním přesunům obyvatelstva a vnitrostranickým čistkám.

Ludvík XIV.
Mao Ce-Tung
Kardinál Richelieu
Filip IV. Sličný