Ráčnový efekt
More actions
Ráčnový efekt (anglicky ratchet effect) označuje proces, kdy se politické a společenské změny prosazují snáze než požadavek na jejich zrušení či změny jdoucí opačným směrem. Jednou dosažená úroveň se stává novým výchozím bodem a návrat k původnímu stavu je obtížný nebo jen částečně realizovatelný. Název vychází z ráčnového mechanismu: západka sice umožňuje pohyb rohatky (ozubeného kola) kupředu, už však brání jejímu samovolnému otáčení zpět. Ve společenských vědách jde spíše o metaforu než o zákonitou absolutní nemožnost vratnosti.
Pojem se používá zejména při vysvětlování bobtnání byrokracie a státních pravomocí, stanovování pracovních norem či vývoje spotřeby. Společným rysem je, že odeznění původní příčiny změny samo o sobě nevede k obnovení původního stavu.
Jak ráčnový efekt funguje
Proces je iniciován posunem oproti výchozímu stavu: například během války vzrostou státní výdaje, podnik mimořádně zvýší výrobu nebo domácnost přejde na nákladnější životní styl. Nová úroveň následně ovlivní další očekávání, pravidla či zájmy účastníků. Jakmile původní impuls k posunu pomine, vzniklé závazky a pobídky již začínají zrabraňovat úplnému návratu. Další budoucí posuny pak následně vycházejí z již navýšené základny.
V modelovém příkladu může například státní rozpočet v období krize vzrůst ze 100 na 160 jednotek, přičemž po jejím odeznění klesne pouze na úroveň 130 jednotek. Částečný pokles nevyvrací přítomnost ráčnového efektu: podstatné je, že finální bilancí je trvalé navýšení. Pro posouzení skutečného případu je ovšem nutné zohlednit inflaci, růst ekonomiky a vývoj, který by pravděpodobně nastal i bez krize.
Státní moc a krizová opatření
V oblasti veřejných financí s ráčnovým efektem úzce souvisí slavná hypotéza Alana Peacocka a Jacka Wisemana z roku 1961, označovaná jako tzv. vytěsňovací efekt (displacement effect). Společenské otřesy podle této hypotézy mohou zvyšovat ochotu obyvatelstva přijímat navýšení zdanění a veřejných výdajů, které by bez přítomnosti krize jinak odmítali.[1] Toto chování velmi úzce souvisí i s tzv. efektem národního semknutí (rally-round-the-flag effect), který vznik vytěsňovacího efektu přímo umožňuje.
Celý kauzální řetězec si lze představit přibližně takto:
1) Dojde ke vzniku krize (válka, teroristický útok, přírodní katastrofa, globální pandemie) → 2) V populaci vzroste poptávka po rychlém politickém řešení, i pod vlivem tzv. potřeby konat (action bias) → 3) V populaci se rozhoří patriotismus, politických neshody jsou upozaděny a narůstá ochota podpořit stávající vládní představitele → 4) Podpora státu drasticky posune hranici daňové tolerance → 5) Nastane vytěsňovací efekt (státní zásahy vytěsní aktivity, které by jinak přirozeně realizoval soukromý sektor) & jsou zavedeny nové zákony, regulace či zvýšeny daně → 6) Krize odezní → 7) Začne působit ráčnový efekt, který zabrání návratu k výchozí situace před začátkem krize.
Ekonom a historik Robert Higgs rozpracoval širší vysvětlení v knize Crisis and Leviathan (1987). Vedle finančních výdajů sleduje i rozsah státního rozhodování. Podle jeho interpretace amerických dějin vedly světové války a velká hospodářská krize k legitimizaci a prudkému rozšíření státních zásahů. Následné omezení sice odstranilo část opatření, ale zanechalo po sobě institucionální a ideové dědictví: nové pravomoci, zbytnělé organizační kapacity i větší akceptovatelnost nových intervencí.[2]
Roli mohou hrát úředníci a příjemci programů, kteří mají osobní zájem na jejich pokračování; náklady na rušení vzniklých opatření i obava politiků, že ponesou následky za případné problémy po zrušení ochranného opatření. K přetrvávání zásahů proto tedy v praxi postačuje souběh incentiv a změněných očekávání.[3]
Příklad Francie po teroristických útocích roku 2015
Výjimečný stav vyhlášený po listopadových útocích byl opakovaně prodlužován. Když v listopadu 2017 skončil, nový protiteroristický zákon převedl některé prvky mimořádných pravomocí do běžného právního rámce. Zahrnoval například individuální správní kontrolní opatření omezující pohyb a možnost vytvářet ochranné bezpečnostní zóny.[4] Nešlo o zachování celého nouzového režimu v původním rozsahu, ale o trvalé převzetí části jeho nástrojů v upravené podobě. Tento politický vývoj lze interpretovat jako klasický příklad ráčnového efektu: formální konec výjimky neznamenal úplný návrat k původním poměrům.
Z libertariánské perspektivy je tento mechanismus důvodem ke skepsi vůči příslibům „pouze dočasného“ omezení svobody nebo vůči zavádění nových opatření, která mají být používána pouze ve „výjimečných případech“ (vizte zajišťovací příkaz). Posuzovat je nutné také to, jaké dlouhodobé pravomoci opatření vytváří a kdo bude mít motivaci či pravomoc k jejich odstranění.
Bobtnání legislativního rámce
Ráčnový efekt v praxi často přispívá ke vzniku a udržení tzv. regulatorní akumulace – stavu, kdy se nové zákony, regulace a nařízení zavádějí snáze, než nakolik dochází k odstraňování stávajících opatření. Organizace OECD upozorňuje, že nahromaděné regulace se často navzájem ovlivňují a vytvářejí tím růst nákladů nebo důsledky, které nebyly původními úpravami vůbec zamýšleny.[5]
Zatímco zaváděním nových zákonů mohou političtí zástupci a vládní představitelé získávat levné politické body napříč voličskou veřejnosti, rušení stávajících neefektivních či nadbytečných zákonů již z hlediska PR nepřináší tak výrazné výsledky a navíc představuje navýšení pracovní zátěže.
Výrobní normy & pracovní výkon
V ekonomii pobídek označuje ráčnový efekt situaci, kdy se pomyslný dnešní výkon používá k určení zítřejších požadavků. Pracovní úspěch může být „odměněn“ zvýšením normy, takže pracovník nebo podnik následně získává motivaci část svých schopností zatajit. Tento problém analyzoval Martin L. Weitzman ve studii The “Ratchet Principle” and Performance Incentives z roku 1980.[6]
Sovětské plánování
Jestliže podnik překročil výrobní plán, nadřízené orgány mohly jeho výsledek použít jako základ pro náročnější plán v následujícím období. Vedoucí proto museli při vykazování výsledků zvažovat nejen bezprostřední odměnu za vyšší výrobu, ale také budoucí nároky. Systém tak vytvářel pobídky k podhodnocování výrobních možností a opatrnosti při překračování plánu. Světová banka tento mechanismus uvádí i jako překážku při zavádění účinnějších výrobních postupů.[7]
- Modelový příklad z firmy:
Obchodník má získat 20 klientů měsíčně. Jednou jich získá 30 a vedení z tohoto úspěchu učiní trvalou normu bez odpovídající změny odměňování. Pokud takový postup očekává, může část zakázek přesouvat do dalšího období. Mechanismus tedy není omezen na státní podniky: vzniká všude, kde odhalení vyšší kapacity vede k méně výhodným budoucím podmínkám.
Spotřeba a životní úroveň
Ve spotřební teorii souvisí ráčnový efekt s myšlenkami amerického ekonoma Jamese Duesenberryho. Domácnosti neposuzují svoji spotřebu výhradně dle podle aktuálního příjmu, ale také na základě dříve dosažené životní úrovně. Po zvýšení příjmů mohou výdaje navýšit, zatímco při jeho následném poklesu se omezují pouze neochotně. Část propadu příjmů pak vyrovnávají nižším spořením nebo čerpáním úspor.[8]
Modelově si rodina po zvýšení příjmu pořídí dražší bydlení a zvykne si na častější dovolené. Když příjem klesne, původní výdaje neobnoví okamžitě: brání tomu smluvní závazky i neochota vzdát se dosaženého standardu.
Hranice pojmu a možnosti omezení
Ráčnový efekt není synonymem jakéhokoli růstu ani obecné institucionální setrvačnosti. Jeho podstatou je obtížnější pohyb zpět a upevňování dosažených posunů. V praxi se může překrývat s nezáměrnou kradmou expanzí účelu (mission creep) nebo záměrnou salámovou metodou. Tyto koncepty nicméně popisují zejména rozšiřování působnosti, zatímco ráčnový efekt přispívá k obtížnému zpětnému odbourávání nastalých změn.
Nejde ani o univerzální zákon růstu státu. V praxi se nemusí vždy jednat o kontinuum. Britská válečná daň z příjmů byla například roku 1816 skutečně zrušena a opětovně zavedena až roku 1842.[9] Její příběh tedy nelze přesně popsat jako nepřerušené trvání původně dočasné daně.
Mezi možné pojistky proti ráčnovému efektu patří časově omezená platnost mimořádných pravomocí, požadavek jejich nového zdůvodnění a pravidelné hodnocení výsledků. Ve firmách lze riziko zmírnit pravidly, která pracovníkům ponechávají prospěch ze zvýšené produktivity. Účinnost podobných opatření závisí na tom, zda skutečně mění pobídky; samotný politický slib dočasnosti opatření ještě nezaručuje skutečný návrat k původním poměrům.
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ Peacock, A. T., & Wiseman, J. (1961). Determinants of government expenditure. In The growth of public expenditure in the United Kingdom (pp. 12–34). Princeton University Press.
- ↑ Higgs, R. (1987). Crisis and Leviathan: Critical Episodes in the Growth of American Government. Oxford University Press.
- ↑ Higgs, R.J. (1985). Crisis, bigger government, and ideological change: Two hypotheses on the ratchet phenomenon. Explorations in Economic History, 22, 1-28.
- ↑ https://www.hrw.org/news/2017/11/01/welcome-france-new-normal
- ↑ OECD (2018), OECD Regulatory Policy Outlook 2018, OECD Publishing, Paris.
- ↑ Martin L. Weitzman, 1980. "The "Ratchet Principle" and Performance Incentives," Bell Journal of Economics, The RAND Corporation, vol. 11(1), pages 302-308, Spring.
- ↑ International Monetary Fund. (1991). A study of the Soviet economy (Vols. 1–3). International Monetary Fund.
- ↑ Kyoung Jin Choi & Junkee Jeon & Hyeng Keun Koo, 2018. "Duesenberry's Theory of Consumption: Habit, Learning, and Ratcheting," Papers 1812.10038, arXiv.org.
- ↑ https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/private-lives/taxation/overview/incometaxbolished/