Apel na zkušenost (argumentační faul)
More actions
Apel na zkušenost (anglicky appeal to experience) je argumentační faul, při němž je určité tvrzení považováno za pravdivé nebo důvěryhodnější především proto, že jeho zastánce má osobní zkušenost s daným tématem. Namísto posouzení důkazů, logiky a širších dat je rozhodující váha přisouzena prohlášením typu „já jsem to zažil“, „mluvím z vlastní zkušenosti“ nebo „až si tím projdeš, pochopíš“. Typická je i útočná otázka „a vy jste u toho snad byl?“
Osobní zkušenost může být nepochybně cenným zdrojem informací, sama o sobě však není automatickým důkazem obecného tvrzení. Jednotlivé prožitky mohou být neúplné, atypické, špatně interpretované nebo ovlivněné selektivní pamětí, očekáváním či dalšími faktory.
Apel na zkušenost bývá blízký apelu na autoritu, anekdotickému důkazu a apelu na věk. Typickým společným znakem je přesun pozornosti od klíčové otázky „Jaké jsou důkazy?“ k neproduktivní otázce „Kdo má právo mluvit k tématu?“
Modelový vzorec
/
Osoba B osobní zkušenost s X nemá. → Proto její tvrzení o X nelze brát vážně.Proč jde o argumentační faul
Hlavním problémem je záměna osobní subjektivní zkušenosti za systematický a obecně platný důkaz. Jedinec může nepochybně sám projít určitou zkušeností, ale navzdory tomu se může zásadním způsobem mýlit v interpretacích svého prožitku; například v odůvodnění, proč k dané události došlo, ve výkladu nakolik typický je její výskyt nebo v prezentaci obecných závěrů, které z ní lze vyvozovat.
Člověk může například říci:
„Kouřím po celý život a přesto jsem zdravý. Kouření tedy není tak zdaleka tak škodlivé, jak se tvrdí.“
Osobní zkušenost kuřáka lze oprávněně uznat jako pravdivou a přesto není možné pokládat ji za všeobecně platnou danost. Izolované výjimky totiž ještě nevyvracejí robustní statistická data, ze kterých dlouhodobě vyplývají vyšší zdravotní rizika pro ty, kteří pravidelně kouří. Pokud se mluvčí pokouší obhájit neškodnost cigaret na vlastním pozitivním příkladu, používá nejen faul apelem na zkušenost, ale zároveň sám podléhá kognitivnímu zkreslení známému jako klam přeživších (survivorship bias). Při této logické chybě jednotlivci přeceňují význam žádoucích pozitivních příkladů (např. kuřáci, kteří vyvázli bez zdravotních problémů), zatímco význam nežádoucích negativních příkladů opomíjejí či ignorují (např. kuřáci, kteří zemřeli předčasně).
I když kuřák samotný může uvádět příklady mnoha osobních přátel a známých, na kterých se kouření nijak nepodepisuje, z empiricko-výzkumného hlediska jde stále o velmi malý a statisticky irelevantní vzorek. Jeden člověk může za život navázat známost se stovkami lidí, zatímco rozsáhlé výzkumy a meta analýzy operují s desítkami až stovkami tisíc případů. Žádnou individuální zkušenost proto nelze z principu zobecnit.
Osobní zkušenost je navíc typicky zatížena celou řadou epistemologických a psychologicko-kognitivních problémů. Zatímco faul apelem na zkušenost vychází z implicitního předpokladu, že osobní prožitky dodávají mluvčímu výhodu nad svým oponentem, základní principy lidského poznávání naopak snadno sklouzávají k tomu, že osobní zkušenost se stává spíše zkresleným a zavádějícím pohledem na realitu.
Lidská paměť je nespolehlivá a interpretace nepřesné. Uvažování je zkresleno emocemi a člověk podléhá heuristikám a kognitivním zkreslením, kvůli kterým se dopouští chyb v úsudku. Mozek si obecně lépe pamatuje výrazné nebo emocionální události, potvrzení svých očekávání a případy odpovídající svému stávajícímu přesvědčení. Naopak často přehlíží, vynechává nebo opomíjí případy, které nějakým způsobem narušují stávající vidění světa. Samotná zkušenost bývá taktéž často nereprezentativní, neúplná a přeceňovaná. Člověk pracující desítky let v konkrétní firmě může mít například velmi rozsáhlou pracovní zkušenost, ale přesto nemusí znát podmínky v jiných odvětvích, zemích nebo sociálních skupinách.
Epistemická situovanost (epistemic situatedness)
Veškeré lidské vědění je ovlivněno konkrétním kontextem a pozicí člověka, který toto vědění získává. Zjednodušeně řečeno lze říci, že to, co víme, závisí na tom, kým jsme a odkud se díváme. Každý člověk je produktem své doby a prostředí. Kultura, jazyk, výchova, společenské normy a působení institucí dopředu vymezují, jaké otázky jednotlivce vůbec napadnou, v jakých myšlenkových kategoriích o nich budou uvažovat a které aspekty reality budou shledávat samozřejmými nebo naopak zpochybnitelnými.
V současnosti například existuje celá řada dat, měřítek a ukazatelů, které jednoznačně dokládají, že kvalita života v Severní Koreji je na velmi nízké úrovni. 60 % Severokorejců žije pod hranicí chudoby, úroveň dětské podvýživy je ve srovnání se zbytkem rozvinutého světa na vysoké úrovni, 23 % městského obyvatelstva žije v chudinských čtvrtích a v roce 2015 byla země 15. v pořadí nejméně ekonomicky výkonným státem, vezmeme-li v potaz HDP v paritě kupní síly na obyvatele. Přesto lze předpokládat, že dítě, které vyrůstalo na chudém severokorejském venkově, by zcela jistě mohlo prohlásit, že mělo veskrze šťastné dětství a že Severní Korea je z jeho vlastní zkušenosti dobrou zemí pro život. Dotyčné dítě by totiž bylo ovlivněno paradigmatickou slepotou, kvůli které by nedokázalo objektivně posoudit svoji životní situaci kvůli nemožnosti srovnání s jinými potenciálně možnými alternativami. Kvůli nekompromisní indoktrinaci a masové propagandě severokorejského režimu by dítě navíc pravděpodobně ani neznalo slova, kterými by mohlo popsat svou situaci, a pojmy, jejichž znalost by mu umožnila hlouběji přemýšlet nad svou situací (např. slova jako nouze, chudoba, nedostatek, nesvoboda, útlak,...)
S epistemickou situovaností souvisí i problém morální slepoty. Člověk, který osobně prožil éru určitých kontroverzních společenských poměrů, zpravidla není schopen objektivně posoudit jejich moralitu. Například obyvatelé USA v období 17. a 18. století nebyli zdaleka schopni posoudit akceptovatelnost dobové otrokářské společnosti natolik nezaujatě, jako ji mohou posuzovat a analyzovat moderní výzkumníci, kteří již s tímto obdobím nemají žádnou osobní zkušenost. Pro někdejší Američany bylo otrokářství výchozím statem quo a jiné společenské uspořádání bylo po dlouhou dobu jen těžko představitelné. Bezpráví a křivda páchané na afroamerických otrocích se někdejším lidem jevily jako běžná a ospravedlnitelná součást každodenního života. Teprve až pozdější posun paradigmatu umožnil mladším generacím objektivnější přístup k celé problematice.
Růžová retrospekce (rosy retrospection)
Růžová retrospekce je kognitivním zkreslením, při němž mají lidé tendenci hodnotit minulost pozitivněji, než jak ji prožívali v okamžiku, kdy se skutečně odehrávala. Negativní, nepříjemné či všední aspekty zážitků se z paměti postupně vytrácejí, přičemž příjemné momenty zůstávají výraznější. Výsledkem je zidealizovaný a romantizovaný obraz minulosti, který již nemusí přesně odpovídat původním zkušenostem. Výsledkem jsou pak nostalgické povzdechy po „starých dobrých časech“ nebo přesvědčení, že „dříve se žilo lépe“.
Růžová retrospekce nejčastěji dopadá na dětství, školní a studentská léta, bývalé romantické vztahy nebo minulé režimy a uplynulé historické epochy. Tento fenomén souvisí s rekonstruktivní povahou paměti. Lidské vzpomínky nejsou přesným záznamem minulých událostí a při každém jednotlivém vzpomínání musejí být do určité míry opětovně sestavovány. Emoční význam jednotlivých detailů se přitom může časem měnit a negativní emoce často slábnou rychleji než pozitivní. Tato skutečnost bývá spojována také s tzv. efektem vyprchávání emocí (fading affect bias), což je jev, při němž emocionální síla negativních vzpomínek slábne v čase rychleji než intenzita vzpomínek pozitivních.
Příklady použití
„Vyzkoušel jsem homeopatickou léčbu a pomohla mi, takže to musí fungovat.“
Zlepšení zdravotního stavu po použití určitého prostředku samo o sobě nedokazuje účinnost léku ani přímou příčinnou souvislost s jeho užíváním. Stav se mohl zlepšit spontánně, vlivem jiné léčby nebo díky placebo efektu. Placebo navíc může fungovat i v případě, že pacient ví, že je mu podáváno pouze placebo. Takové variantě se pak říká tzv. open-label placebo. Pacienti navíc obvykle nemají k dispozici tzv. kontrolní skupinu. Pokud někdo tvrdí, že mu určitá léčba pomohla, už zpravidla nemá jak zjistit, zda by se jeho stav nezlepšil i bez ní.
„Můj dědeček kouřil dvě krabičky denně a dožil se devadesáti let. Kouření tedy nemůže být tak škodlivé.“
Jednotlivý případ nevypovídá o celkovém zdravotním riziku v populaci.
„Třicet let jsem vedl úspěšnou firmu, takže mě nemusíš poučovat o ekonomii.“
Praktická zkušenost s podnikáním může být velmi cenná, ale zdaleka nezaručuje automatickou správnost každého názoru na makroekonomii nebo distribuci zdrojů, ani negarantuje znalost měnové politiky, frakčního bankovnictví, behaviorální ekonomie a dalších oborů či tematických oblastí.
„Nemáš žádné děti, takže co ty vůbec můžeš vědět o výchově?“
Osobní rodičovská zkušenost může přinášet praktické poznatky, ale člověk bez dětí může být například vystudovaným odborníkem na vývojovou psychologii, pedagogiku nebo pediatrii.
„Já jsem vyrůstal s tělesnými tresty a nemám žádné psychické problémy. Dnešní děcka jsou jen přecitlivělá.“
Z vlastní zkušenosti jednoho člověka nelze určit obecný vliv tělesných trestů na dětskou populaci. Dalším problémem je, že mnozí lidé nejsou schopni hlubší sebereflexe či metakognice. Často mohou sami trpět psychickými problémy nebo skrytými traumaty a přitom si to vůbec nemusejí aktivně uvědomovat.
„Žil jsem v této čtvrti třicet let a nikdy jsem tam nezažil žádný zločin. S růstem kriminality se to přehání.“
Osobní zkušenost může být relevantní, ale není náhradou za systematické údaje o kriminalitě. Člověk může jednoduše patřit mezi šťastlivce, kteří se s trestnou činností osobně nesetkali, anebo může nevědomky dělat něco, co mu pomáhá vyhýbat se rizikovým situacím.
„Jak můžete tvrdit, že příjezd sovětských vojsk v roce 1968 byl okupací? Vždyť v té době jste ještě ani nebyl na světě, mladíku!“
Pokud by člověk mohl morálně odsoudit pouze ty křivdy, u kterých osobně byl, pak by to muselo nutně znamenat, že v současnosti se již nelze smysluplně vracet k historickým hrůzám, jejichž svědkové jsou dávno mrtví a jakými byly například čarodějnické procesy v 16. a 17. století, masakr v Německém Brodu iniciovaný husity v lednu 1422, Bartolomějská noc v roce 1572, kdy byly po celé Francii zavražděny tisíce hugenotů, anebo největší středověký masakr ve městě Béziers, ke kterému došlo v roce 1209.
Zkušenost není odbornost
Apel na zkušenost je snadno zaměnitelný s legitimním odkazem na praktickou expertizu. Člověk, který dvacet let opravuje automobily, bude mít téměř jistě více praktických znalostí o závadách motorů než naprostý laik, a je tedy rozumné přisuzovat názorům automechanika vyšší epistemickou váhu v oblasti automobilismu.
Přesto je nutné zdůraznit, že zkušenost sice zvyšuje důvěryhodnost mluvčího, ale nečiní jeho výroky automaticky pravdivými.
Mechanik může mít ve většině případů lepší odhad než laik, ale přesto se může v jednotlivých případech zmýlit. Zkušený lékař může správně rozpoznat příznaky neobvyklé choroby, ale jeho klinická zkušenost sama o sobě nepřebije kvalitní vědecké důkazy jen proto, že „už mu rukama prošly stovky pacientů“.
Relevantní je také druh zkušenosti. Třicet let řízení automobilu člověka nekvalifikuje jako odborníka na konstrukci spalovacích motorů. A dekáda rodičovství sama o sobě nevytvoří odbornou znalost dětské neurologie. Aby mohla být zkušenost relevantní, musí být spojena s konkrétní otázkou, o níž se diskutuje.
Subjektivní zkušenost jako legitimní důkaz
Existují nicméně oblasti, v nichž je osobní zkušenost nenahraditelná. Pokud člověk říká: „Tento zákrok pro mě byl velmi bolestivý,“ je jeho vlastní zkušenost tím nejlepším dostupným a hlavním relevantním zdrojem o povaze subjektivního prožitku.
Podobně jsou výpovědi lidí důležité při zkoumání diskriminace, pracovního prostředí, vedlejších účinků léčiv nebo společenských zkušeností, které nemusí být snadno zachytitelné obecnými statistikami.
Jak se bránit
Při setkání s apelem na zkušenost není vhodné osobní zkušenost jednoduše odmítnout. Užitečnější je zjistit, co přesně daná zkušenost dokazuje.
Lze například položit následující otázky:
- „Jak z této konkrétní zkušenosti vyplývá obecný závěr?“
- „Mohla by existovat ještě jiná vysvětlení toho, co jste zažil?“
Dalším krokem je hledání nezávislých důkazů. Pokud někdo tvrdí, že určitá léčba funguje, je vhodné porovnat jeho zkušenost s výsledky klinických studií. Pokud někdo na základě osobní praxe tvrdí, že určitý školský systém je účinnější, lze hledat širší data o výsledcích studentů.
Užitečný je také test obrácené zkušenosti. Jestliže jeden člověk říká „mně to pomohlo“, lze si představit jiného člověka, který řekne „mně to nepomohlo“. Pokud obě osobní zkušenosti směřují k opačným závěrům, je zřejmé, že k rozhodnutí sporu potřebujeme další důkazy.
Nejlepší obranou proti apelu na zkušenost proto není tvrdit, že zkušenost nemá žádnou hodnotu, ale správně posoudit její důkazní sílu. Osobní zkušenost může být užitečná jako svědectví, zdroj dalších hypotéz nebo praktická znalost. Neměla by však automaticky nahrazovat systematické pozorování, kvalitní data a logicky korektní argumentaci.
Odkazy
Související články
Reference