Green Deal

Obnovitelné zdroje energie - symbol Green Dealu

Green Deal (oficiálně Zelená dohoda pro Evropu, anglicky European Green Deal) je zastřešující strategie Evropské unie pro proměnu hospodářství EU směrem ke klimatické neutralitě, nižší materiálové a energetické náročnosti a omezení dopadů lidské činnosti na klima a životní prostředí. Evropská komise jej představila 11. prosince 2019 jako novou růstovou strategii, jejímž cílem má být „spravedlivá a prosperující společnost“ s moderní, konkurenceschopnou a zdrojově efektivní ekonomikou.

Definice

Green Deal — zastřešující strategie Evropské unie, v jejímž rámci jsou prostřednictvím právních předpisů, cenových mechanismů, veřejných výdajů, investic a dalších politik prosazovány cíle klimatické neutrality, dekarbonizace a environmentální transformace hospodářství EU.

Green Deal není jeden zákon ani jeden konkrétní program. Původní Zelená dohoda z roku 2019 je politické a strategické sdělení Evropské komise, na které následně navázala řada samostatných právních předpisů, strategií a finančních nástrojů. Mezi nejvýznamnější patří evropský právní rámec pro klima, legislativní balíček Fit for 55, reforma systému emisních povolenek EU ETS, mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), pravidla pro energetiku, dopravu a budovy nebo fondy určené k financování a sociálnímu zmírňování transformace.

Green Deal je pro problematiku svobody významný mimo jiné tím, že kombinuje velmi rozdílné nástroje veřejné politiky: právní regulaci a povinné standardy, obchodovatelné emisní povolenky a jiné cenové mechanismy, dotace a veřejné investice i přerozdělovací mechanismy. Tyto nástroje se liší jak způsobem fungování, tak mírou, v níž stát nebo instituce EU určují konkrétní jednání jednotlivců a firem. Posouzení jednotlivých mechanismů proto nelze zredukovat na prostou otázku, zda je člověk „pro Green Deal“, nebo „proti Green Dealu“.

Vznik a vývoj

Zelená dohoda pro Evropu byla představena první komisí Ursuly von der Leyen v prosinci 2019. Původní dokument spojoval klimatickou politiku s širší představou hospodářské transformace: vedle snižování emisí zahrnoval energetiku, průmysl, budovy, dopravu, potravinový systém, biologickou rozmanitost, oběhové hospodářství, znečištění a financování transformace.

Rok	Událost	Význam
2019	Představení Zelené dohody pro Evropu	Evropská komise zveřejnila základní strategii Green Dealu v dokumentu COM(2019) 640 final.
2021	Evropský právní rámec pro klima	Nařízení (EU) 2021/1119 právně zakotvilo cíl klimatické neutrality EU do roku 2050 a závazný cíl snížení čistých domácích emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % proti roku 1990.
2021–2024	Fit for 55	Komise předložila a EU následně přijímala soubor právních předpisů, které měly cíle Green Dealu převést do konkrétních pravidel pro emise, energetiku, dopravu, obchod a další oblasti.
2022	REPowerEU	Po ruském útoku na Ukrajinu získala klimatická a energetická transformace další rozměr v podobě snahy rychle snížit závislost EU na dovozu ruských fosilních paliv. Plán REPowerEU navázal na řadu opatření Fit for 55, zároveň však sledoval také cíle energetické bezpečnosti.
2025	Dohoda o čistém průmyslu	Evropská komise představila Clean Industrial Deal, který navázal na dekarbonizační cíle Green Dealu, ale výrazněji zdůraznil konkurenceschopnost průmyslu EU, ceny energie, čisté technologie a průmyslovou výrobu v EU.
2026	Závazný klimatický cíl pro rok 2040	Změna evropského právního rámce pro klima stanovila závazný průběžný cíl snížit do roku 2040 čisté emise skleníkových plynů o 90 % proti roku 1990.

Vývoj Green Dealu tedy neprobíhá jako realizace jednou provždy daného seznamu opatření. Jednotlivé cíle a nástroje jsou postupně převáděny do právních předpisů, měněny, doplňovány nebo spojovány s dalšími prioritami EU. V první polovině 20. let 21. století se k původnímu důrazu na klima a životní prostředí výrazněji přidaly otázky energetické bezpečnosti, závislosti na dovozu surovin a technologií a konkurenceschopnosti průmyslu EU.

Klimatické cíle

Ústředním měřitelným cílem Green Dealu je dosažení klimatické neutrality EU nejpozději v roce 2050. Klimatická neutralita neznamená úplné odstranění všech emisí skleníkových plynů, ale stav, kdy jsou emise regulované právem EU vyváženy jejich pohlcováním; výsledné čisté emise tak mají dosáhnout nuly. Evropský právní rámec zároveň stanoví, že po roce 2050 má Unie usilovat o záporné emise.

Pro cestu k tomuto cíli byly právně stanoveny mezikroky:

• 2030 – nejméně 55% snížení čistých domácích emisí skleníkových plynů oproti roku 1990;
• 2040 – 90% snížení čistých emisí oproti roku 1990;
• 2050 – klimatická neutralita EU.

Cíle jsou stanoveny pro EU jako celek. Neznamenají tedy, že každý stát, firma, odvětví nebo jednotlivec musí snížit své emise přesně o stejné procento. Rozdělení požadovaného snížení mezi jednotlivá odvětví a členské státy upravují další předpisy a mechanismy.

Green Deal však není omezen pouze na bilanci skleníkových plynů. Již původní strategie z roku 2019 spojovala klimatické cíle s ochranou přírodních ekosystémů, omezením znečištění, účinnějším využíváním zdrojů, změnami energetiky a dopravy a s představou hospodářství, v němž má být ekonomický růst postupně oddělován od růstu spotřeby přírodních zdrojů.

Hlavní oblasti Green Dealu

Green Deal zasahuje značnou část hospodářství. Jednotlivá opatření se přitom výrazně liší: některá stanovují limity nebo povinnosti, jiná používají ceny a obchodovatelné nástroje, další mají podobu dotací, veřejných investic či změn podmínek zahraničního obchodu.

Klima a obchodování s emisemi

Jedním z hlavních nástrojů je systém EU ETS, v němž je omezen celkový objem emisí ve vybraných odvětvích a emisní povolenky lze obchodovat. Reforma v rámci Fit for 55 systém rozšířila a zpřísnila a vytvořila také oddělený systém ETS2 pro paliva používaná v budovách a silniční dopravě. Z ekonomického hlediska jde o pokus využít cenového signálu k ovlivnění množství emisí; vztah tohoto mechanismu k negativním externalitám je rozebrán níže.

Energetika

Politika zahrnuje podporu obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti, rozvoje elektrických sítí, elektrifikace a snižování spotřeby fosilních paliv. Po roce 2022 byla část těchto opatření současně spojována se snahou snížit závislost EU na dovozu ruských energetických surovin.

Budovy

EU postupně zpřísňuje pravidla energetické náročnosti budov a podporuje renovace, izolace, změny způsobů vytápění a využívání nízkoemisních zdrojů energie. Tato oblast se dotýká nejen veřejných budov a firem, ale přímo i domácností.

Doprava

Do Green Dealu patří emisní standardy pro nová vozidla, rozvoj dobíjecí a vodíkové infrastruktury, cenové nástroje pro emise v silniční dopravě a pravidla pro paliva používaná v letectví a námořní dopravě. Jedním z nejdiskutovanějších opatření je požadavek na nulové emise CO₂ u nově registrovaných osobních automobilů a dodávek od roku 2035; nejde však o samostatný „zákaz automobilů“ obsažený v původním Green Dealu, ale o konkrétní právní úpravu přijatou v rámci následné legislativy.

Průmysl

Green Deal počítá s dekarbonizací energeticky náročných odvětví a současně s podporou výroby technologií považovaných za důležité pro klimatickou transformaci. Postupem času se zde stále více propojuje klimatická politika s průmyslovou politikou, veřejnou podporou a otázkou, které výrobní kapacity mají vznikat přímo v EU.

Zahraniční obchod

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) má zpoplatnit emise spojené s výrobou některého dováženého zboží a omezovat tzv. únik uhlíku, tedy přesun emisně náročné výroby mimo EU. CBAM se od roku 2026 nachází v plném režimu u stanovených skupin zboží.

Zemědělství, příroda a biologická rozmanitost

Původní Green Deal zahrnuje také zemědělskou a potravinovou politiku, ochranu ekosystémů, lesnictví, využívání půdy a obnovu přírody. Nejde tedy pouze o politiku snižování emisí CO₂ z energetiky a dopravy.

Oběhové hospodářství a výrobky

Součástí strategie je snaha snižovat spotřebu primárních surovin, podporovat recyklaci a opětovné využití materiálů, prodlužovat životnost výrobků a prostřednictvím pravidel ekodesignu ovlivňovat vlastnosti zboží uváděného na trh EU.

Financování a sociální politika

Transformace je podporována z veřejných prostředků EU a členských států prostřednictvím investičních programů, fondů a dotací. Protože některé klimatické politiky zvyšují náklady na energii, dopravu nebo investice, vznikly zároveň programy, jejichž deklarovaným účelem je zmírnit jejich dopady na zranitelné domácnosti, podniky a regiony. Patří mezi ně Fond pro spravedlivou transformaci a Sociální klimatický fond. Green Deal tak vedle regulace zahrnuje i významnou přerozdělovací složku.

Green Deal jako soubor různých nástrojů

Pojem Green Deal v běžné politické debatě často spojuje opatření, která z ekonomického i politicko-filozofického hlediska fungují velmi odlišně. Je proto užitečné rozlišovat alespoň několik základních typů:

• stanovení celkového cíle – například dosažení klimatické neutrality do určitého roku;
• přímé normy a limity – právní předpis určuje maximální emise, energetickou náročnost nebo jiné požadované vlastnosti;
• cenové mechanismy – například obchodovatelné emisní povolenky, které mění relativní ceny jednotlivých činností;
• daně a obdobné odvody – finanční nástroje, jejichž cílem může být zdražení určité činnosti;
• Dotace a veřejné investice – finanční zvýhodnění určitých technologií, výroby nebo spotřebitelského chování;
• obchodní opatření – například CBAM;
• kompenzace a sociální transfery – nástroje určené ke zmírnění nákladů transformace pro vybrané skupiny.

Rozdíl mezi těmito nástroji je podstatný i pro debatu o svobodě. Člověk může například podporovat stanovení ceny za vypouštění skleníkových plynů a současně odmítat dotování konkrétních technologií; může uznávat existenci negativní externality, ale nesouhlasit se způsobem jejího řešení; nebo může přijímat samotný klimatický cíl a odmítat rozsah politického rozhodování o prostředcích k jeho dosažení.

Proto budou další části článku odděleně rozebírat jednotlivé mechanismy Green Dealu, jejich vztah k externalitám, cenovým signálům, centrálnímu plánování, ekonomické kalkulaci, misalokaci zdrojů a dobývání renty. Teprve po tomto rozlišení je možné smysluplně hodnotit jejich dopady na ekonomiku a individuální svobodu.

Green Deal jako řešení externality

Ekonomické zdůvodnění významné části klimatické politiky vychází z problému negativních externalit. Pokud člověk nebo firma při své činnosti vytváří náklad, který nenese sám, ale je přenesen na jiné osoby, nemusí se tento náklad projevit v ceně jeho jednání. V případě emisí skleníkových plynů je tímto externím nákladem jejich příspěvek ke změně klimatu a následným škodám.

Tento problém je podstatný i pro debatu o svobodě. Konflikt totiž nelze popsat pouze jako střet mezi jednotlivcem a státní regulací. Pokud určité jednání působí náklady nebo škodu jiným lidem, vzniká současně otázka, zda je neomezená možnost takto jednat sama zásahem do svobody ostatních. Spor se proto vede nejen o existenci externality, ale také o způsob, jakým má být případně řešena, kdo má o řešení rozhodovat a jak mají být určeny jeho náklady.

Samotná existence externality neurčuje jedno konkrétní řešení. Ekonomická teorie nabízí několik odlišných mechanismů: přímou odpovědnost za škodu, vymezení práv a následné vyjednávání, daň, obchodovatelné emisní povolenky, regulační limity nebo dotace. Tyto nástroje mohou sledovat podobný cíl, ale zásadně se liší způsobem rozhodování, potřebným množstvím informací i tím, kdo nese jejich náklady.

Pigouovský přístup: zahrnutí externího nákladu do ceny

Tradiční ekonomické řešení externalit je spojováno s britským ekonomem Arthurem Cecilem Pigouem. Pokud je tržní cena určité činnosti nižší než její celkové společenské náklady, lze podle tohoto přístupu externalitu internalizovat například daní odpovídající způsobovanému externímu nákladu.

Definice

Internalizace externality — začlenění nákladů nebo přínosů, které jinak dopadají na třetí osoby, do rozhodování toho, kdo je svou činností vytváří.

Modelovým příkladem je uhlíková daň. Stát stanoví cenu za určité množství vypuštěných emisí a producent se následně rozhoduje, zda emise sníží, změní technologii, omezí výrobu, nebo daň zaplatí. Na rozdíl od technologického příkazu mu stát přímo neurčuje, jakého konkrétního řešení má využít.

Uhlíková daň tak kombinuje centrálně stanovenou cenu externality s decentralizovaným rozhodováním o reakci na tuto cenu. Veřejná moc však musí určit, kolik má emise stát. Teoreticky by měla cena odpovídat mezní společenské škodě, její praktické stanovení ale vyžaduje odhady budoucích škod, časových horizontů, rizik a dalších proměnných.

Z ekonomického hlediska je důležité rozlišovat mezi dvěma otázkami:

• Jaká má být cena emisí? – na tuto otázku odpovídá například uhlíková daň.
• Kolik emisí má být celkem povoleno? – na tuto otázku odpovídá například systém cap-and-trade.

U daně stanoví veřejná moc především cenu a výsledné množství emisí vzniká reakcí účastníků trhu. U systému obchodovatelných povolenek veřejná moc naopak stanoví především množství a cena vzniká obchodováním.

Coaseovský přístup: práva, vyjednávání a transakční náklady

Odlišný pohled na externality je spojen s ekonomem Ronaldem Coasem. Ve své práci The Problem of Social Cost upozorňoval, že problém škodlivých účinků není pouze jednostrannou otázkou „škůdce proti oběti“, protože odstranění jedné škody může samo vytvářet jiné náklady. Významnou roli proto hraje vymezení práv, možnost jejich směny a především náklady na vyjednávání a vymáhání dohod.

V často používaném zjednodušeném modelu při nulových transakčních nákladech mohou dotčené strany po jasném vymezení práv mezi sebou vyjednat řešení bez potřeby průběžného centrálního určování výsledku. Coaseova vlastní analýza však kladla značný důraz právě na skutečnost, že reálné transakční náklady nulové nejsou.

U lokálního sporu může být například možné určit konkrétní zdroj škody, konkrétního poškozeného a vyjednat náhradu nebo podmínky dalšího provozu. U globálních emisí skleníkových plynů je takové uspořádání podstatně obtížnější: emise pocházejí z velkého množství zdrojů, jejich účinky se kombinují a potenciálních dotčených osob je velmi mnoho. Počet stran, problém kauzality a náklady na vyjednávání proto omezují možnost použít jednoduché individuální dohody jako úplnou náhradu klimatické politiky.

To však neznamená, že Coaseův pohled přestává být relevantní. Obrací pozornost k otázkám, jak jsou vymezena práva, kdo má právo rozhodovat, jak vysoké jsou transakční náklady a zda instituce zvolená k řešení externality nevytváří vlastní náklady.

Internalizace není totéž jako náhrada škody

V debatě o externalitách se snadno smíchají dvě rozdílné věci.

Náhrada škody se snaží odškodnit konkrétního poškozeného za újmu způsobenou konkrétním jednáním. Naproti tomu internalizace externality má především změnit motivaci původce externality tím, že se určitý náklad promítne do jeho rozhodování.

Uhlíková daň proto není automaticky náhradou škody lidem poškozeným změnou klimatu. Stejně tak nákup emisní povolenky neznamená, že její cena byla vyplacena konkrétním osobám, kterým emise způsobily újmu. Výnos může směřovat do veřejného rozpočtu nebo být použit jiným způsobem.

Tento rozdíl je významný zejména při pohledu založeném na principu neagrese nebo individuálních právech: otázka „jak nastavit motivaci, aby vznikalo méně škody“ není totožná s otázkou „komu bylo ublíženo a jakou má dostat náhradu“.

Způsoby regulace emisí

Green Deal využívá současně několik rozdílných mechanismů. Jejich společné označení jako „regulace“ může zakrývat podstatné rozdíly v tom, co přímo stanovuje veřejná moc a co je ponecháno rozhodování jednotlivých účastníků.

Přímý zákaz nebo příkaz

Nejpřímější formou regulace je stanovení, že určitá činnost nebo výrobek není dovolen, případně že musí být použit konkrétní postup nebo technologie.

Takový nástroj může být administrativně srozumitelný a jeho zamýšlený účinek relativně přímočarý, současně ale omezuje možnost jednotlivých aktérů hledat jiné způsoby dosažení stejného cíle. Pokud například existují tři technologické způsoby, jak snížit stejnou emisi, příkaz použít jeden z nich znemožňuje využít další dva i tehdy, pokud by byly v konkrétním případě levnější nebo účinnější.

Z hlediska ekonomické kalkulace je proto důležité rozlišovat regulaci výsledku a regulaci prostředku:

• výsledkový standard stanoví například maximální množství emisí a ponechá regulovanému subjektu volbu způsobu, jak limitu dosáhne;
• technologický standard přímo stanoví nebo prakticky vynutí konkrétní způsob, zařízení nebo technologii.

Oba nástroje představují právní omezení, ale poskytují rozdílný prostor pro decentralizované hledání řešení.

Emisní daň

Vývoj cen emisních povolenek na sekundárních trzích

U emisní nebo uhlíkové daně veřejná moc neurčuje, kdo přesně musí emise snížit a o kolik. Stanoví cenu emise prostřednictvím daně a jednotliví aktéři následně reagují podle vlastních nákladů a možností.

Pokud je pro firmu snížení jedné tuny emisí levnější než zaplacení daně, má finanční motivaci emisi odstranit. Jestliže je snížení dražší než daň, může zvolit její zaplacení. V ideálním modelu tak dochází ke snižování emisí nejprve tam, kde je to nejlevnější.

Výhodou tohoto mechanismu z hlediska cenového signálu je, že k jeho fungování nemusí centrální autorita znát náklady na snížení emisí v každé jednotlivé továrně, domácnosti nebo technologii. Musí však rozhodnout o samotné výši ceny.

Uhlíková daň není hlavním mechanismem Green Dealu na úrovni celé EU; pro velkou část emisí Unie místo ní používá systém obchodovatelných povolenek EU ETS. Jako srovnávací nástroj je však důležitá, protože dobře ukazuje rozdíl mezi centrálně stanovenou cenou a centrálně stanoveným množstvím.

Obchodovatelné emisní povolenky – EU ETS

Systém EU ETS používá model označovaný jako cap-and-trade. Veřejná moc stanoví celkové množství emisních povolenek dostupných pro regulované činnosti a toto množství se v čase snižuje. Jednotlivé povolenky lze obchodovat, takže jejich cenu neurčuje přímo úředník, ale nabídka a poptávka na trhu.

EU ETS vznikl již v roce 2005, tedy dlouho před Green Dealem. Green Deal jej nevytvořil; legislativa Fit for 55 však systém významně reformovala, zpřísnila a rozšířila.

Mechanismus lze zjednodušeně popsat následovně:

1. EU stanoví celkové množství povolenek.
2. Část povolenek je dražena a v některých odvětvích je část přidělována bezplatně podle stanovených pravidel.
3. Regulované subjekty musí odevzdat množství povolenek odpovídající svým ověřeným emisím.
4. Povolenky mohou být obchodovány.
5. Subjekt, pro který je omezení emisí levné, může emise snížit a potřebuje méně povolenek.
6. Subjekt, pro který je omezení dražší, může povolenky koupit.
7. Celkové dostupné množství povolenek je postupně snižováno.

EU ETS je proto příkladem kombinace centrálního omezení a decentralizovaného cenového mechanismu. O celkovém množství povolených emisí rozhodují politické instituce, ale o jejich ceně a o tom, u kterého konkrétního účastníka se vyplatí emise snížit, rozhoduje do značné míry trh.

Tento rozdíl je důležitý při srovnání s centrálním plánováním. ETS není čistě tržský systém, protože trh s povolenkami existuje pouze uvnitř politicky stanoveného limitu a podle právně vytvořených pravidel. Zároveň však centrální autorita nerozděluje každému jednotlivému podniku konkrétní výrobní plán ani mu neurčuje přesný způsob, jak má emise snížit.

ETS2: budovy a silniční doprava

Reforma z roku 2023 vytvořila vedle dosavadního EU ETS samostatný systém označovaný jako ETS2, který se vztahuje zejména na emise z paliv používaných v budovách, silniční dopravě a některých dalších odvětvích.

Původní legislativa počítala s plným spuštěním systému od roku 2027 s možností odkladu za mimořádně vysokých cen energií. V březnu 2026 však bylo nařízením (EU) 2026/667 spuštění ETS2 přímo odloženo na rok 2028.

Důležitým detailem je, že právní povinnost nakupovat a odevzdávat povolenky neleží přímo na domácnostech nebo jednotlivých řidičích. ETS2 používá regulaci „proti proudu“: regulovanými subjekty jsou zejména distributoři a další subjekty uvádějící paliva do spotřeby. Ti musí sledovat množství paliva a odevzdávat odpovídající množství povolenek.

To ovšem neznamená, že konečný spotřebitel nemůže nést část nákladu. Náklad na povolenky se může promítnout do cen paliv a energií. Právní povinnost koupit povolenku a ekonomické nesení jejího nákladu jsou dvě různé otázky. Rozsah, v jakém bude náklad přenesen na zákazníka, závisí na podmínkách konkrétního trhu.

Dotace a zvýhodnění

Jiným nástrojem jsou dotace, daňová zvýhodnění, zvýhodněné úvěry nebo jiné formy veřejné podpory. Na rozdíl od zákazu nezvyšují přímo právní překážku konkurenční činnosti, ale mění její relativní ekonomickou výhodnost.

Pokud například veřejná moc dotuje určitou technologii, snižuje její soukromé náklady pro příjemce. Část nákladu je přenesena na veřejné rozpočty, tedy na jiné daňové poplatníky nebo na budoucí veřejné výdaje. Dotace proto představuje zároveň formu přerozdílení zdrojů.

Pro ekonomickou analýzu je podstatné, jak široce je podpora definována:

• podpora libovolného dosaženého snížení emisí ponechává relativně široký prostor soutěži různých řešení;
• podpora určité kategorie technologií tento prostor zužuje;
• podpora konkrétní technologie nebo konkrétního projektu přesouvá větší část výběru řešení na politické a administrativní rozhodnutí.

Tato otázka souvisí s ekonomickou kalkulací, misalokací zdrojů a dobýváním renty a bude podrobněji rozebrána v další části článku.

Veřejné investice

Green Deal využívá také veřejné investice, například do energetických sítí, infrastruktury nebo výzkumu. Ekonomicky se liší od regulace v užším smyslu: stát nemusí jiné jednání přímo zakazovat, ale rozhoduje, na jakou infrastrukturu budou použity veřejné prostředky.

I zde vzniká problém nákladů obětované příležitosti. Prostředky využité na jednu investici nemohou být současně využity na jinou. Samotná skutečnost, že projekt vytváří nějaký přínos, proto nestačí k posouzení jeho efektivity; relevantní je také hodnota alternativ, které kvůli němu nebyly realizovány.

CBAM: rozšíření uhlíkové ceny na dovoz

Pokud EU zvyšuje náklady emisně náročné výroby uvnitř svého území, může vzniknout motivace přesunout výrobu do zemí s méně přísnou klimatickou politikou a výsledné výrobky následně dovážet zpět. Tento jev se označuje jako únik uhlíku (carbon leakage).

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) má tento problém omezovat tím, že na dovážené zboží ve vybraných kategoriích aplikuje uhlíkové náklady odvozené od systému EU ETS. Nařízení výslovně uvádí jako účel CBAM řešení emisí obsažených v dováženém zboží a omezení rizika úniku uhlíku.

CBAM tedy řeší vedle samotných emisí ještě druhý problém vytvořený rozdílnou regulací mezi státy:

pokud je výroba v EU zatížena cenou emisí a totožná výroba mimo EU nikoli, samotné přesunutí továrny za hranice může snížit statisticky vykazované emise EU, aniž by ve stejné míře snížilo emise globální.

Z hlediska svobody a konkurence však zároveň vzniká další otázka: mechanismus klimatické politiky se tím rozšiřuje z vnitřní regulace výroby také do oblasti zahraničního obchodu. Konflikt mezi klimatickým cílem, rovnými podmínkami pro výrobce a svobodou mezinárodního obchodu bude rozebrán níže.

Cena, množství, nebo technologie?

Jednotlivé nástroje Green Dealu lze porovnat podle toho, kterou část rozhodnutí provádí centrální autorita a kterou ponechává jednotlivým aktérům.

Nástroj	Co stanovuje veřejná moc	Co vzniká decentralizovaně	Typický problém
Přímý zákaz	Která činnost je nepřípustná	Volba mezi zbývajícími možnostmi	Úřad musí správně určit, kterou činnost vyloučit
Technologický příkaz	Jaká technologie nebo postup se použije	Způsob použití v mezích pravidel	Omezuje hledání alternativních technologií
Výsledkový limit	Maximální emise nebo jiný měřitelný výsledek	Způsob dosažení limitu	Úřad musí správně nastavit limit a měření
Uhlíková daň	Cenu jednotky emisí	Výsledné množství emisí a způsob jejich snížení	Obtížné určení správné ceny externality
EU ETS	Celkové dostupné množství povolenek a pravidla systému	Cenu povolenky a rozdělení snížení mezi účastníky	Politické určení celkového emisního limitu a konstrukce trhu
Dotace	Které aktivity jsou podporovány a jak vysokou částkou	Rozhodnutí subjektů, zda podporu využijí	Výběr podporovaných řešení a dobývání renty
Soukromoprávní náhrada škody	Pravidla odpovědnosti, dokazování a vymáhání	Dohody a rozhodnutí jednotlivých stran	Určení původce, poškozeného a kauzálního vztahu

Tabulka ukazuje, že jednoduché dělení na „trh“ a „regulaci“ může být zavádějící. Systém může obsahovat centrálně stanovený prvek a současně využívat cenové signály a decentralizované rozhodování. EU ETS je názorným příkladem: množství povolenek je politické rozhodnutí, zatímco jejich cena vzniká obchodováním.

Stejně tak není každá regulace stejně podrobným centrálním plánováním. Existuje podstatný rozdíl mezi příkazem „použij technologii X“ a pravidlem „výsledek nesmí překročit Y“. Druhé pravidlo stále omezuje jednání, ale ponechává větší část hledání konkrétního řešení jednotlivým aktérům.

Technologická neutralita

Důležitou vlastností klimatické politiky je její technologická neutralita. Nástroj je technologicky neutrálnější tehdy, pokud stanovuje požadovaný výsledek nebo obecnou cenu externality, ale neurčuje, jakou konkrétní technologií má být cíle dosaženo.

Příklad:

• „Za každou tunu emisí zaplatíš stejnou cenu.“ – relativně technologicky neutrální cenový mechanismus;
• „Smíš vypustit nejvýše X tun.“ – výsledková regulace;
• „Musíš instalovat zařízení Y.“ – technologický příkaz;
• „Pokud koupíš zařízení Y, dostaneš dotaci.“ – technologická preference prostřednictvím finanční motivace.

Technologická neutralita neznamená absenci donucení ani absenci politického rozhodnutí. Například u EU ETS je politicky určeno, kolik emisí může systém celkem pokrýt. Znamená pouze, že menší část rozhodnutí o konkrétním způsobu reakce je určena předem.

Z hlediska ekonomické kalkulace má tento rozdíl význam proto, že informace o nákladech, dostupných technologiích, místních podmínkách a preferencích jsou rozptýleny mezi velké množství aktérů. Čím přesněji centrální pravidlo předepisuje konkrétní řešení, tím více těchto informací musí být nahrazeno rozhodnutím regulátora. Naopak obecnější cenový nebo výsledkový nástroj může část těchto rozhodnutí ponechat jednotlivým účastníkům.

Externalita neřeší otázku legitimity nástroje

Uznání existence negativní externality samo o sobě neodpovídá na všechny politické a morální otázky.

Z tvrzení:

„Činnost A způsobuje náklady jiným lidem.“

logicky ještě neplyne:

„Proto je správným řešením zákaz A.“

Stejně tak z něj samo o sobě neplyne, že správným řešením je daň, emisní povolenka, dotace nebo soudní odpovědnost. Pro výběr mezi nimi je nutné přidat další předpoklady o právech, informacích, nákladech vymáhání, účinnosti jednotlivých institucí a přijatelnosti donucení.

Pro článek o Green Dealu je toto rozlišení zásadní. Debata totiž obsahuje nejméně tři samostatné otázky:

1. Empirická otázka: jaké škody a rizika emise vytvářejí?
2. Ekonomická otázka: který mechanismus dokáže případnou externalitu omezit s nejnižšími celkovými náklady?
3. Politicko-filozofická otázka: které zásahy do jednání a majetku jednotlivců jsou legitimní?

Souhlas nebo nesouhlas v jedné z těchto otázek automaticky neurčuje odpověď na ostatní. Člověk může například přijmout existenci antropogenní změny klimatu a současně odmítat konkrétní dotační politiku; může podporovat zpoplatnění emisí a odmítat technologické zákazy; nebo může zpochybňovat legitimitu nuceného řešení externality i tehdy, pokud její existenci považuje za prokázanou.

Právě rozdíly mezi těmito přístupy jsou důležité pro posouzení dopadů Green Dealu na svobodu, přerozdělování, centrální plánování, alokaci zdrojů a dobývání renty.

Ekonomické a institucionální dopady

Green Deal není pouze souborem environmentálních cílů. Tím, že ovlivňuje ceny, investice, technologie, zahraniční obchod a využití veřejných prostředků, mění také způsob, jakým jsou v ekonomice alokovány vzácné zdroje. Hodnocení těchto dopadů proto závisí nejen na tom, zda jednotlivá opatření vedou ke snížení emisí, ale také na tom, jaké alternativy kvůli nim nebyly uskutečněny, kdo rozhoduje o použitých prostředcích a jaké informace má při tomto rozhodování k dispozici.

Problém znalostí

Jedním z klasických argumentů proti podrobnému centrálnímu plánování je takzvaný problém znalostí, spojovaný zejména s Friedrichem Augustem von Hayekem. Hayek upozorňoval, že ekonomicky relevantní znalosti nejsou soustředěny na jednom místě. Jsou rozptýleny mezi miliony jednotlivců a zahrnují místní podmínky, momentální dostupnost zdrojů, technické možnosti, preference spotřebitelů i informace, které nelze jednoduše převést do centrální databáze.

Tento problém se na jednotlivé části Green Dealu vztahuje v rozdílné míře.

Pokud veřejná moc například stanoví jednotnou cenu emisí a nechá podnikatele a spotřebitele rozhodnout, zda budou:

• šetřit energií,
• změňovat výrobní postup,
• využívat jiný zdroj energie,
• investovat do nové technologie,
• nebo vyšší cenu zaplatí,

zůstává velká část konkrétního rozhodování decentralizovaná.

Jestliže však veřejná moc sama stanoví:

• která technologie má být používána,
• kolik určité technologie má být instalováno,
• která výroba získá dotaci,
• které výrobky mají být zvýhodněny,
• nebo jaké technické řešení bude povinné,

musí politické a správní instituce rozhodovat o větším množství informací, které by jinak zpracovávali jednotliví vlastníci, výrobci a spotřebitelé.

Znalostní problém proto není argumentem pouze proti klimatické politice ani automatickým důkazem neúčinnosti Green Dealu. Je obecným problémem každého systému, který přesouvá rozhodování z decentralizovaných aktérů na centrální instituci. Čím podrobněji politika určuje prostředky místo výsledku, tím významnější tento problém zpravidla je.

Cíl a způsob jeho dosažení

Je proto užitečné odlišovat dva typy politického rozhodnutí:

„Do roku 2030 má být množství emisí nižší o X.“

a:

„Snížení emisí bude dosaženo technologií A, B a C v předem určeném poměru.“

První rozhodnutí stále stanovuje centrálně definovaný cíl, ale ponechává větší prostor pro ekonomickou kalkulaci jednotlivých aktérů. Druhé rozhodnutí vyžaduje, aby politická autorita předem správně odhadla nejen žádaný výsledek, ale také budoucí technologický vývoj, relativní ceny a alternativní použití zdrojů.

V praxi Green Deal obsahuje oba typy politik. EU ETS je relativně technologicky neutrální: stanovuje množství povolenek a cenu ponechává trhu. Naproti tomu některé technické standardy, dotační programy nebo povinné podíly určitých paliv přímo zvýhodňují konkrétnější skupinu řešení.

To může být úmyslné. Politika může například sledovat vedle snížení emisí také energetickou bezpečnost, rozvoj určité infrastruktury nebo vytvoření domácí průmyslové kapacity. V takovém případě již však nejde pouze o internalizaci klimatické externality, ale také o průmyslovou politiku a politický výběr způsobu, jakým má hospodářství v budoucnosti vypadat.

Dotace a výběr vítězů

Významnou část Green Dealu tvoří dotace, veřejná podpora, zvýhodněné úvěry, garance, veřejné investice a pravidla, která vytvářejí zvýšenou poptávku po určitých technologiích.

Dotace sama o sobě nevytváří nový zdroj. Pokud stát použije například jednu miliardu eur na podporu výroby baterií, tato miliarda musí pocházet z:

• daní nebo jiných veřejných příjmů,
• výnosů z emisních povolenek,
• přesunu prostředků z jiného programu,
• nebo veřejného zadlužení.

Ekonomický přínos dotované investice proto nelze posuzovat pouze podle toho, co díky ní vzniklo. Je třeba porovnat jej také s tím, co by se stejnými zdroji vzniklo jinak.

Tento problém souvisí s náklady obětované příležitosti.

Pokud například stát dotací přispěje k výstavbě továrny, je továrna viditelným výsledkem politiky. Méně viditelné jsou investice, spotřeba nebo úspory, které nevznikly, protože prostředky byly použity právě tímto způsobem.

Riziko výběru nesprávné technologie

Technologický vývoj obsahuje značnou nejistotu. Technologie, která se v jednom okamžiku jeví jako nejslibnější, může být později nahrazena řešením, které:

• používá jinou surovinu,
• potřebuje méně energie,
• vznikne v jiném odvětví,
• má nižší výrobní náklady,
• nebo původní problém řeší úplně jiným způsobem.

Pokud se o investici rozhoduje na trhu, nese podnikatel nebo investor alespoň významnou část následků špatného rozhodnutí. U veřejně podporovaného projektu je část rizika přenesena na jiné osoby prostřednictvím veřejných rozpočtů.

To neznamená, že soukromí investoři vybírají technologie bezchybně nebo že veřejně financovaný výzkum nemůže vytvořit významné objevy. Rozdíl spočívá především v mechanismu zpětné vazby: neúspěšná soukromá investice obvykle zmenšuje prostředky jejího investora, zatímco neúspěšný veřejný program může být financován dále politickým rozhodnutím.

Dobývání renty

Jakmile politické rozhodnutí určuje, která technologie, firma nebo odvětví získá finanční podporu, ochranu před konkurencí nebo regulací vytvořenou poptávku, vzniká motivace ovlivňovat samotné politické rozhodování.

Tento mechanismus je v ekonomii označován jako dobývání renty (rent-seeking).

Firma může získat více prostředků například:

• vývojem levnějšího produktu,
• získáním nových zákazníků,
• snížením výrobních nákladů,

ale v regulovaném prostředí také:

• přesvědčením státu, aby její technologii dotoval,
• prosazením technické normy výhodné pro její výrobek,
• zvýšením regulace, kterou její menší konkurenti obtížněji splní,
• získáním výjimky z obecného pravidla,
• nebo prosazením bariéry proti zahraniční konkurenci.

Green Deal tento mechanismus nevytváří jako historicky nový jev. Rozsah dotací, regulačních rozhodnutí, povinných investic a veřejné podpory však znamená, že politická rozhodnutí mohou významně ovlivnit hodnotu jednotlivých firem a technologií, a tím vytvářejí silnou ekonomickou motivaci tato rozhodnutí ovlivňovat.

Samotná existence lobbingu nebo ekonomického zájmu nedokazuje, že konkrétní opatření je špatné nebo že vzniklo kvůli korupci. Dobývání renty popisuje pobídku a institucionální riziko, nikoli automatické vysvětlení každého politického rozhodnutí.

Regulace může zvýhodnit i existující velké firmy

Regulace nemusí poškozovat všechny firmy stejně.

Velký podnik může mít:

• vlastní právní oddělení,
• specialisty na evropskou legislativu,
• zaměstnance vyčleněné na reporting,
• kapitál potřebný k rozsáhlé jednorázové investici.

Pro malého konkurenta může stejná povinnost představovat relativně větší náklad.

Regulace vytvořená s cílem omezit určitou externalitu proto může současně vytvářet bariéru vstupu a měnit konkurenční prostředí. To neznamená, že každá složitá regulace byla vytvořena ve prospěch velkých firem. Je však nutné mezi její dopady počítat také náklady na její administraci a dodržování.

Co je vidět a co není vidět

Frédéric Bastiat ve své eseji Co je vidět a co není vidět upozorňoval, že hospodářské rozhodnutí má nejen bezprostřední a snadno pozorovatelný následek, ale také následky vzniklé tím, že zdroje již nemohly být použity jinak. Tento princip souvisí také s klamem rozbitého okna.

Při hodnocení Green Dealu může vznikat tento problém na obou stranách debaty.

• Viditelným přínosem může být nová železniční trať, zateplený dům, bateriová továrna nebo nižší spotřeba fosilních paliv.
• Méně viditelným nákladem mohou být investice, které kvůli dani, regulaci nebo přesunu kapitálu nevznikly jinde.

Stejně tak však:

• viditelným nákladem může být dražší energie nebo investice do nové technologie,
• zatímco méně viditelným přínosem mohou být klimatické škody, znečištění nebo dovoz fosilního paliva, k nimž by bez opatření došlo.

Použití Bastiatova argumentu pouze na náklady regulace by proto bylo neúplné. Stejná otázka musí být položena také vůči variantě bez regulace:

Jaké náklady vzniknou, když opatření nebude přijato?

Správným srovnáním nejsou:

náklady Green Dealu versus nula,

ale spíše:

náklady a přínosy Green Dealu versus náklady a přínosy dostupných alternativ.

Toto srovnání je obtížné mimo jiné proto, že některé náklady vznikají okamžitě, zatímco očekávané klimatické přínosy jsou rozloženy do desetiletí a obsahují nejistotu.

Rozdělení nákladů

Stejný absolutní náklad může mít pro různé lidi velmi odlišný význam.

Zvýšení ročních výdajů domácnosti například o 10 000 Kč představuje jiný zásah do životní úrovně člověka s nízkým příjmem než pro domácnost s několikanásobně vyšším příjmem. U uhlíkového zpoplatnění je proto důležité sledovat nejen celkovou ekonomickou efektivitu, ale také distribuční dopady.

Ty závisí na:

• příjmu domácnosti,
• místě bydliště,
• dostupnosti veřejné dopravy,
• energetické náročnosti bydlení,
• zdroji vytápění,
• nutnosti dojíždět automobilem,
• možnosti financovat počáteční investici do úspornější technologie.

Člověk s nízkým příjmem žijící v dobře dostupném městském bytě může být uhlíkovou cenou zasažen jinak než stejně příjmový člověk žijící ve starším rodinném domě na venkově a dojíždějící každý den automobilem.

Modelování Evropské komise proto distribuční dopady klimatických a energetických politik výslovně analyzuje a upozorňuje na význam cílených kompenzačních a strukturálních opatření.

Sociální klimatický fond

Právě kvůli očekávaným sociálním a distribučním dopadům ETS2 vytvořila EU Sociální klimatický fond (Social Climate Fund). Jeho cílem je podporovat zranitelné domácnosti, mikropodniky a uživatele dopravy, které zasáhnou náklady spojené s uhlíkovým zpoplatněním budov a silniční dopravy.

Fond může financovat například:

• renovace budov,
• energeticky účinnější vytápění,
• dostupnější dopravu,
• nízkoemisní mobilitu,
• a dočasnou přímou příjmovou podporu.

Vzniká tím důležitý mechanismus:

uhlíkové zpoplatnění
        ↓
změna relativních cen
        ↓
nerovnoměrné dopady na domácnosti
        ↓
kompenzační přerozdělování

Klimatická politika tedy v tomto případě není pouze systémem změny cenových signálů. Současně vytváří nový tok přerozdělování, jehož cílem je část distribučních následků původního cenového zásahu zmírnit.

Konkurenceschopnost

Klimatická politika EU probíhá v ekonomice, která obchoduje se zeměmi s odlišnými cenami energie, mzdami i environmentálními pravidly.

Pokud výrobce v EU platí za emise a jeho zahraniční konkurent nikoli, může výroba v EU zdražit relativně k dovozu. Dopad závisí na konkrétním odvětví, možnosti zvýšit efektivitu, cenách vstupů a schopnosti přenést náklady na zákazníky.

Zvlášť významné je to u energeticky náročných odvětví, jako jsou:

• výroba oceli,
• chemický průmysl,
• výroba hnojiv,
• cement,
• některé druhy kovovýroby.

Samotná Evropská komise od roku 2025 stále výrazněji spojuje dekarbonizaci s otázkou konkurenceschopnosti. Clean Industrial Deal výslovně uvádí vysoké ceny energie a silnou globální konkurenci mezi problémy průmyslu EU a kombinuje klimatickou politiku s podporou výroby, průmyslovými investicemi a opatřeními zaměřenými na výrobu čistých technologií v EU.

Tento vývoj ukazuje posun od jednoduché otázky:

„Jak snížit emise?“

k širší otázce:

„Jak snížit emise a současně zachovat nebo vytvořit požadovanou průmyslovou strukturu v EU?“

Druhá otázka již zahrnuje nejen environmentální politiku, ale také dotace, obchodní politiku, veřejné zakázky a výběr strategických odvětví.

Únik uhlíku

Jedním z možných důsledků rozdílných klimatických pravidel je únik uhlíku (carbon leakage).

Modelový příklad:

1. výroba tuny oceli v EU kvůli uhlíkovému zpoplatnění zdraží;
2. výroba se přesune do země s nižšími klimatickými náklady;
3. spotřebitel v EU stejnou ocel doveze;
4. teritoriální emise EU klesnou;
5. globální emise mohou klesnout podstatně méně, vůbec, nebo za určitých okolností i vzrůst.

Právě tento problém má řešit CBAM popsaný výše.

CBAM však zároveň rozšiřuje klimatickou regulaci na dovoz. Z ceny uhlíku uvnitř EU se tak stává také nástroj zahraničního obchodu.

Tím vzniká konflikt několika cílů:

• snížení globálních emisí,
• ochrana konkurenceschopnosti výrobců v EU,
• rovné podmínky mezi domácí a zahraniční výrobou,
• zachování konkurence a otevřeného mezinárodního obchodu.

Dopady na jednotlivce

Green Deal působí na člověka různými cestami. Některé povinnosti dopadají přímo na vlastníka nebo podnikatele, jiné jsou uloženy výrobcům a distributorům a k jednotlivci se dostávají prostřednictvím změny ceny nebo nabídky výrobků.

Proto není přesné chápat každý dopad Green Dealu jako přímý zákaz.

• Automobil se spalovacím motorem a rok 2035

Podle právní úpravy platné k září 2026 je pro nové osobní automobily v EU od roku 2035 stanoveno snížení průměrných emisí CO₂ nových vozidel o 100 % proti referenční hodnotě roku 2021. Praktickým důsledkem platného pravidla je požadavek nulových výfukových emisí u nových automobilů a dodávek.

Pravidlo se netýká již existujících automobilů. Samo o sobě tedy neznamená, že by majitel spalovacího automobilu musel v roce 2035 vozidlo odevzdat, přestat s ním jezdit nebo jej nesměl prodat jako ojetinu.

Situace navíc není legislativně uzavřena. Evropská komise v prosinci 2025 navrhla změnit cíl od roku 2035 ze 100 % na 90 % a umožnit výrobcům kompenzovat část zbývajících emisí prostřednictvím kreditů spojených s obnovitelnými palivy a nízkouhlíkovou ocelí. K září 2026 jde stále o projednávaný legislativní návrh, nikoli o platnou změnu pravidel.

Dopad na spotřebitele tedy probíhá především přes nabídku nových automobilů, jejich ceny, infrastrukturu a následně strukturu trhu ojetých vozidel.

• Benzín a nafta

ETS2 má od roku 2028 zahrnout emise z paliv používaných zejména v silniční dopravě a budovách.

Povolenky však nebude při tankování nakupovat samotný řidič. Regulovaná povinnost leží zejména na subjektech, které palivo uvádějí do spotřeby.

To neznamená, že řidič náklad nenese. Dodavatel paliva se může pokusit cenu povolenky promítnout do ceny benzínu nebo nafty.

Není však možné předem uvést jednu pevnou částku typu:

„ETS2 zdraží litr benzínu přesně o X korun.“

Výsledek bude záviset mimo jiné na budoucí ceně povolenky, obsahu uhlíku v palivu, konkurenci mezi dodavateli, daňovém systému a míře, v jaké firmy náklad přenesou na zákazníky.

• Plynový nebo jiný fosilní kotel

Směrnice o energetické náročnosti budov z roku 2024 neobsahuje jednoduché unijní pravidlo typu:

„Dne 1. ledna 2040 musí každý občan vyhodit svůj plynový kotel.“

Obsahuje však několik kroků směřujících k útlumu samostatných kotlů na fosilní paliva.

Od 1. ledna 2025 členské státy nesmějí poskytovat finanční pobídky na instalaci nových samostatných kotlů na fosilní paliva, s vymezenými přechodnými výjimkami.

Členské státy mají ve svých plánech renovace popsat postupné ukončování používání fosilních paliv pro vytápění a chlazení s výhledem na úplné ukončení používání kotlů na fosilní paliva do roku 2040. Směrnice také stanoví, že členské státy mají usilovat o nahrazování samostatných fosilních kotlů v existujících budovách.

Konkrétní povinnosti vlastníka domu proto závisí také na tom, jak členský stát unijní směrnici převede do svého právního řádu.

• Musí každý majitel domu povinně zateplit?

Pro obytné budovy unijní směrnice nestanovuje jednoduchou povinnost, podle níž by každý jednotlivý dům musel do roku 2030 dosáhnout jedné konkrétní energetické třídy.

Členské státy mají zajistit, aby se průměrná spotřeba primární energie celého obytného fondu proti roku 2020 snížila:

• alespoň o 16 % do roku 2030;
• alespoň o 20–22 % do roku 2035.

Nejméně 55 % tohoto snížení má pocházet z renovací 43 % energeticky nejnáročnějších obytných budov.

Konkrétní nástroje volí členské státy a mohou zahrnovat technickou pomoc, finanční podporu nebo minimální standardy.

U nebytových budov jsou pravidla přímočařejší: nejhůře energeticky fungující část fondu musí postupně splnit stanovené prahové hodnoty.

Tvrzení „EU nařídila každému majiteli domu zateplit do roku 2030“ tedy zaměňuje agregovaný cíl pro národní fond budov za jednotnou individuální povinnost.

• Elektřina

Green Deal ovlivňuje elektrickou energetiku několika protichůdnými mechanismy.

Cena emisních povolenek zvyšuje náklady některých výrobců elektřiny využívajících fosilní paliva. Současně politiky EU podporují výstavbu obnovitelných zdrojů, sítí, akumulace, energetickou účinnost a další investice, jejichž deklarovaným cílem je mimo jiné dlouhodobé snížení závislosti na drahých dovážených fosilních palivech.

Výslednou cenu elektřiny však nelze ztotožnit s cenou Green Dealu.

Ovlivňují ji také například:

• ceny zemního plynu a dalších paliv,
• počasí a dostupnost jednotlivých zdrojů,
• výrobní mix,
• přeshraniční propojení,
• stav distribuční a přenosové sítě,
• daně a regulované poplatky,
• investiční náklady,
• konstrukce trhu.

Evropská komise sama v roce 2025 označila vysoké ceny energie za významný problém konkurenceschopnosti hospodářství EU a v rámci Clean Industrial Deal představila plán zaměřený mimo jiné na jejich snižování.

Proto je stejně nepřesné tvrdit, že Green Deal nemá na cenu energie žádný vliv, jako vysvětlovat každé zvýšení ceny elektřiny pouze Green Dealem.

• Létání

Green Deal neobsahuje obecný zákaz občanského létání.

Leteckou dopravu však zatěžují nástroje určené ke snížení jejích emisí. Patří mezi ně rozšiřování emisního obchodování a zejména nařízení ReFuelEU Aviation.

Dodavatelé paliv na letištích EU musí zajistit minimální podíl takzvaných udržitelných leteckých paliv (SAF):

• 2 % od roku 2025;
• 6 % od roku 2030;
• 20 % od roku 2035;
• postupně až 70 % v roce 2050.

Od roku 2030 je navíc stanoven minimální podíl syntetických paliv.

Protože jsou alternativní letecká paliva v současnosti obecně dražší než konvenční kerosin, mohou klimatická pravidla přispívat ke zvýšení nákladů leteckých společností a následně cen letenek. Rozsah tohoto přenosu však není pevně stanoven právním předpisem.

• Podnikatel

Dopad na podnikatele se výrazně liší podle odvětví.

Firma může být:

• přímo povinným subjektem EU ETS;
• odběratelem energie, v jejíž ceně se uhlíkové náklady projeví;
• příjemcem veřejné podpory na dekarbonizaci;
• výrobcem technologie, po které regulace zvýší poptávku;
• dovozcem zboží podléhajícího CBAM;
• vlastníkem budovy podléhající energetickým pravidlům;
• nebo podnikem, který je Green Dealem ovlivněn pouze nepřímo prostřednictvím dodavatelů a cen.

Stejná politika proto může být pro jednu firmu nákladem a pro jejího konkurenta obchodní příležitostí.

To je jeden z důvodů, proč mají jednotlivá odvětví silnou motivaci ovlivňovat podobu pravidel a proč je u Green Dealu relevantní problém dobývání renty.

Přímý a nepřímý dopad

Pro pochopení Green Dealu je užitečné rozlišovat mezi právním adresátem pravidla a člověkem, který nakonec nese jeho ekonomický náklad.

Například:

EU uloží povinnost dodavateli paliva
             ↓
dodavatel nakoupí povolenky
             ↓
zvýší se jeho náklady
             ↓
část nákladu může zahrnout do ceny
             ↓
náklad částečně nese řidič

Podobně může regulace uložená automobilce ovlivnit cenu a nabídku vozidla, regulace elektrárny cenu elektřiny a požadavek na banku dostupnost úvěrů.

Ekonomové tento problém označují jako incidenci daně nebo regulace. Osoba, která má povinnost formálně odvést určitou částku, nemusí být totožná s osobou, která v důsledku změny cen a mezd skutečně nese celý její náklad.

Proto například věty:

„ETS2 neplatí občané, ale distributoři“

a

„ETS2 zaplatí občané“

nemusejí být přesnými protiklady.

První popisuje právní povinnost, druhá se pokouší popsat ekonomický dopad. Pro jeho přesné určení je však nutné zjistit, jak velká část nákladu bude skutečně přenesena na konečného zákazníka.

Časté zkratky a nepřesnosti

Ve veřejné debatě je pojem Green Deal často používán jako zkratka pro velké množství různých unijních opatření. Výsledkem jsou výroky, které mohou obsahovat pravdivé jádro, ale zaměňují konkrétní právní mechanismus za jednodušší politické heslo.

• „Od roku 2035 EU zakáže spalovací auta.“

Platné pravidlo se vztahuje na emisní výkonnost nově registrovaných automobilů a dodávek, nikoli na již existující vozidla.

Podle práva platného k září 2026 je od roku 2035 stanoven 100% cíl snížení CO₂ pro nové automobily a dodávky. Současně však probíhá legislativní řízení o návrhu tento cíl změnit na 90 % a zavést další kredity.

Výrok je tedy použitelnou politickou zkratkou pro velmi silné omezení nových spalovacích vozidel podle současného práva, nikoli přesným popisem zákazu vlastnictví nebo provozu existujících aut.

• „V roce 2040 budou zakázány všechny plynové kotle.“

Směrnice stanovuje směr k úplnému ukončení používání fosilních kotlů do roku 2040 v národních renovačních plánech, podporuje jejich nahrazování a od roku 2025 zakazuje veřejné finanční pobídky na nové samostatné fosilní kotle.

Nevytváří však jediný přímo použitelný příkaz všem občanům EU, aby v tentýž den odstranili svůj existující kotel.

Konkrétní zákazy a přechodná pravidla mohou vznikat na úrovni členských států.

• „Každý starý dům musí být do roku 2030 zrekonstruován.“

U obytných budov pracuje směrnice především s průměrnou energetickou spotřebou celého národního fondu a požadavkem soustředit významnou část úspor na energeticky nejhorší budovy.

Nejde o povinnost renovovat každý jednotlivý obytný dům do roku 2030.

• „Každý řidič si bude muset kupovat emisní povolenky.“

Ne. Povinnými subjekty ETS2 jsou zejména dodavatelé paliv.

Cena povolenek se však může prostřednictvím cen paliv přenést také na řidiče a domácnosti.

• „Green Deal zakáže létání.“

Obecný zákaz létání zaveden není.

Letecká doprava je však postupně zatěžována uhlíkovými náklady a požadavky na rostoucí podíl udržitelných leteckých paliv, což může ovlivnit její cenu.

• „Vysoké ceny energie způsobuje Green Deal.“

Některé součásti Green Dealu cenu energie ovlivňují – například cena emisních povolenek zvyšuje náklady emisně náročných zdrojů.

Cena energie však vzniká působením většího množství faktorů. Změnu ceny proto nelze bez další analýzy celou připsat Green Dealu.

Stejná chyba může nastat opačným směrem, pokud jsou všechny cenové dopady klimatické politiky popírány s odkazem na jiné příčiny.

• „Když Green Deal vytvoří pracovní místa, ekonomika na něm vydělala.“

Samotný počet pracovních míst neříká, zda byly zdroje použity efektivně.

Práce je vzácný výrobní zdroj. Pokud veřejná podpora vytvoří deset tisíc pracovních míst v jednom odvětví, je nutné zkoumat také to, kde by stejní lidé, kapitál a materiály pracovali bez tohoto zásahu.

Stejným způsobem však není správné považovat každé pracovní místo vzniklé v podporovaném odvětví za „umělé“. Pokud produkt vytváří hodnotu i při zohlednění veřejných nákladů a externalit, může být hospodářský přínos skutečný.

Relevantní otázkou jsou proto náklady obětované příležitosti, nikoli samotná existence pracovního místa.

Green Deal jako několik současných sporů

Veřejná debata často spojuje několik logicky oddělených otázek do jednoho stanoviska „pro Green Deal“ nebo „proti Green Dealu“.

Ve skutečnosti lze rozlišit minimálně tyto spory:

1. Klimatický spor – jak velký je lidský vliv na změnu klimatu a jaké škody lze očekávat?
2. Spor o externalitu – představují emise zásah do legitimních zájmů nebo práv dalších lidí a jak má být tato externalita měřena?
3. Ekonomický spor – který způsob omezení emisí má nejnižší celkové náklady?
4. Znalostní spor – kolik rozhodnutí lze účinně provádět centrálně a kolik má být ponecháno decentralizovanému procesu?
5. Distribuční spor – kdo má nést náklady transformace a kdo má dostávat případnou kompenzaci?
6. Spor o legitimitu – která omezení svobody, vlastnictví a dobrovolného jednání jsou přípustná k zabránění škodám ostatním?
7. Průmyslový spor – má politika pouze oceňovat externalitu, nebo má zároveň aktivně vytvářet preferovanou průmyslovou strukturu?
8. Mezinárodní spor – jak řešit situaci, kdy EU stanoví přísnější klimatická pravidla než její obchodní partneři?

Člověk proto může například současně:

• považovat antropogenní změnu klimatu za vážný problém;
• podporovat cenu uhlíku;
• považovat EU ETS za vhodnější než přímé technologické zákazy;
• odmítat dotování konkrétních výrobců;
• kritizovat CBAM jako omezení mezinárodního obchodu;
• a nesouhlasit s některými konkrétními cíli Green Dealu.

Stejně tak může někdo podporovat státní klimatickou politiku, ale preferovat technologicky neutrální mechanismy před detailním určováním způsobu transformace.

Označení „zastánce Green Dealu“ a „odpůrce Green Dealu“ proto často skrývají větší množství samostatných postojů. Pro analýzu dopadů na svobodu je důležitější otázka který konkrétní nástroj je použit, jak funguje, kdo jej vynucuje a jaké alternativy existují než samotný politický název Green Deal.

Výsledky a jejich měření

Úspěšnost Green Dealu nelze posuzovat jediným ukazatelem. Jeho deklarovaným hlavním cílem je snížení emisí skleníkových plynů, jednotlivé politiky však současně ovlivňují ceny energie, investice, veřejné rozpočty, průmysl, zahraniční obchod, technologický vývoj a životní úroveň obyvatel.

Stejně důležité je rozlišovat mezi otázkami:

„Změnil se sledovaný ukazatel?“

a

„Změnil se kvůli Green Dealu?“

První otázka je převážně statistická. Druhá vyžaduje znalost hypotetického vývoje, který by nastal bez daného opatření.

Vývoj emisí

Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) byly čisté emise skleníkových plynů EU v roce 2024 přibližně o 37 % nižší než v roce 1990 a proti roku 2023 předběžně klesly o dalších 2,5 %.

Pokles emisí však nezačal vznikem Green Dealu v roce 2019. Emise EU klesaly již dříve a některé významné nástroje klimatické politiky jsou starší; například EU ETS funguje od roku 2005. Není proto správné celý rozdíl mezi emisemi před rokem 2019 a po něm automaticky připsat Green Dealu.

U samotného EU ETS byly ověřené emise v roce 2025 o 1,3 % nižší než v roce 2024. Od spuštění systému v roce 2005 klesly emise v odvětvích zahrnutých do ETS přibližně na polovinu.

Ani tato časová souvislost sama o sobě nedokazuje, jak velkou část snížení způsobil přímo ETS. Vývoj ovlivňovaly také ceny energií, technologické změny, hospodářské cykly, změna struktury průmyslu, růst obnovitelných zdrojů a další politiky.

Cíl pro rok 2030

Podle projekcí členských států shromážděných EEA by opatření, která již byla přijata nebo implementována, vedla do roku 2030 přibližně k 47% snížení čistých emisí proti roku 1990.

Pokud by byla uskutečněna také všechna další plánovaná opatření oznámená členskými státy, projekce se pohybuje přibližně kolem 54% snížení. Závazný cíl EU činí nejméně 55 %.

To znamená, že podle současných projekcí není dosažení cíle automatické. Závisí mimo jiné na skutečné implementaci již přijatých a plánovaných opatření, investicích a dalším vývoji ekonomiky a technologií.

Obnovitelné zdroje

Podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie EU dosáhl podle předběžných údajů v roce 2025 přibližně 26,2 %.

Závazný cíl pro rok 2030 činí 42,5 %, přičemž EU usiluje o dosažení 45 %. Samotný růst podílu obnovitelných zdrojů proto opět neříká, zda bude konečný cíl dosažen ani jaké jsou celkové náklady jednotlivých způsobů jeho dosažení.

Teritoriální emise a uhlíková stopa spotřeby

Výsledek závisí také na tom, co přesně měříme.

Teritoriální účetnictví sleduje emise vznikající na určitém území. Pokud je například výroba oceli přesunuta z EU do jiné země a hotová ocel následně dovezena zpět, teritoriální emise EU mohou klesnout, přestože emise spojené se spotřebou zákazníka v EU nezmizely.

Proto existuje také spotřební pohled neboli uhlíková stopa spotřeby, který zahrnuje emise vznikající během výrobního řetězce zboží a služeb spotřebovaných v EU bez ohledu na zemi výroby.

Podle Eurostatu byla v roce 2023 uhlíková stopa spotřeby EU přibližně o 21 % vyšší než emise vznikající při výrobě v EU. Přibližně 35 % emisí spojených se spotřebou v EU vzniklo mimo EU.

Tento rozdíl je důležitý při hodnocení úniku uhlíku. Pokles domácí výroby nemusí představovat stejně velký pokles globálních emisí.

Ekonomický růst a emise

V letech 1990 až 2023 emise EU výrazně klesaly, zatímco reálná ekonomická produkce rostla. Tento vývoj ukazuje, že růst HDP a růst teritoriálních emisí nejsou nevyhnutelně spojeny.

Nedokazuje však sám o sobě:

• že Green Deal způsobil hospodářský růst;
• že hospodářský růst proběhl díky klimatické politice;
• ani že klimatická politika neměla žádné hospodářské náklady.

Stejně tak skutečnost, že ekonomika současně roste a emise klesají, neumožňuje zjistit, zda by bez určité regulace ekonomika rostla rychleji, pomaleji nebo stejně.

Jde o klasický problém kontrafaktuálu – výsledku alternativního scénáře, který ve skutečnosti nenastal.

Co znamená „úspěch“ Green Dealu?

Různí pozorovatelé mohou stejnou politiku hodnotit rozdílně také proto, že používají jiné kritérium úspěchu.

Kritérium	Otázka	Možný problém měření
Snížení emisí	O kolik skutečně klesly globální emise?	Teritoriální pokles může být částečně nahrazen dovozem emisně náročného zboží.
Nákladová efektivita	Kolik stálo snížení jedné tuny emisí?	Je nutné zahrnout přímé i nepřímé náklady a náklady obětované příležitosti.
Životní úroveň	Jak opatření ovlivnilo spotřebitele, mzdy, ceny a disponibilní příjmy?	Průměr může zakrývat velké rozdíly mezi skupinami obyvatel.
Konkurenceschopnost	Jak se změnila schopnost firem z EU soutěžit?	Současně působí ceny energie, mzdy, kurz, obchodní konflikty, technologie a mnoho dalších faktorů.
Energetická bezpečnost	Snížila se závislost na rizikových dodavatelích?	Přechod od jedné dovozní závislosti může vytvořit jinou – například na kritických surovinách.
Inovace	Vznikly nové technologie, firmy a výrobní postupy?	Obtížně se určuje, které inovace by vznikly i bez podpory.
Distribuce nákladů	Kdo transformaci platí a kdo z ní získává?	Cena zaplacená spotřebitelem nemusí odpovídat právnímu adresátovi regulace.
Dopad na svobodu	Jaké nové zákazy, povinnosti, daně a omezení vznikly?	Jde částečně o normativní kritérium: různé filozofické směry přikládají stejnému zásahu různou váhu.

Neexistuje proto jedno číslo, které by samo rozhodlo spor o Green Deal. Politika může například snížit emise, ale dosáhnout toho dražším způsobem než dostupná alternativa. Jiná politika může mít nižší náklady, ale nesplnit emisní cíl. Další může být ekonomicky efektivní v souhrnu, ale způsobit vysokou újmu určité skupině obyvatel.

Problém kauzality

Při hodnocení konkrétních výsledků je třeba rozlišovat korelaci a kauzalitu.

Pokud po přijetí určité politiky:

• klesnou emise,
• vzroste cena energie,
• zavře továrna,
• vznikne továrna na baterie,
• nebo vzroste počet elektromobilů,

nelze pouze z časové následnosti určit, jak velkou část změny způsobila daná politika.

Ve stejném období evropskou ekonomiku ovlivňovaly například pandemie covidu-19, energetická krize, ruská invaze na Ukrajinu, prudké změny cen zemního plynu, technologický vývoj, úrokové sazby nebo hospodářská politika jednotlivých států.

Připsat celý příznivý vývoj Green Dealu by proto bylo stejně problematické jako mu připsat celý nepříznivý vývoj.

Pro hodnocení konkrétní politiky je vhodnější porovnávat její vývoj s realistickým alternativním scénářem a pokud možno oddělit vliv ostatních faktorů.

Pohledy myšlenkových směrů

Green Deal je příkladem tématu, v němž mohou lidé přijímat stejná empirická fakta a přesto dojít k odlišným závěrům. Rozdíl může vznikat v pojetí vlastnických práv, legitimity donucení, významu externalit, schopnosti státu zpracovávat informace nebo v tom, zda má být hlavním kritériem celkový společenský užitek či práva jednotlivce.

Libertarianismus

Libertariánství vychází z vysoké hodnoty individuální svobody, vlastnických práv, dobrovolné směny a omezení donucení. Z tohoto pohledu je pro Green Deal zásadní otázka, zda emise představují zásah do práv ostatních lidí, a pokud ano, jaký způsob ochrany těchto práv používá nejméně dalšího donucení. Libertariánský pohled proto nemusí znamenat popírání klimatických externalit. Libertariánské teorie obecně nepřiznávají vlastníkovi neomezené právo způsobovat škodu ostatním a mohou připouštět odpovědnost nebo kompenzaci za náklady uvalené na jiné osoby. Jednotliví libertariáni se však výrazně rozcházejí v tom, které řešení je legitimní. Někteří mohou považovat obecnou cenu externality za přijatelnější než technologické zákazy a dotace, protože ponechává jednotlivcům větší možnost rozhodnout, jak na cenu reagují. Jiní odmítají i uhlíkovou daň jako nucené odebrání majetku a požadují řešení založené na odpovědnosti za konkrétní škodu, vlastnických právech nebo dobrovolných institucích. Typická libertariánská kritika Green Dealu se proto soustředí zejména na: rozsah nového donucení; omezování možnosti jednotlivce zvolit vlastní technologii; Dotace financované nedobrovolně; dobývání renty; bariéry konkurence; a otázku, zda stejného cíle nelze dosáhnout obecnějším a méně invazivním pravidlem. Zároveň libertariánská analýza musí řešit i opačnou otázku: pokud emise skutečně poškozují jiné osoby, nelze svobodu původce emisí automaticky postavit nad práva lidí, na něž náklady jeho jednání dopadají.

Anarchokapitalismus

Anarchokapitalismus odmítá legitimitu státu jako instituce oprávněné financovat své politiky daněmi a jednostranně vnucovat pravidla lidem, kteří s nimi nesouhlasili. Green Deal proto z anarchokapitalistického pohledu naráží především na samotný způsob svého financování a vymáhání. To však neznamená, že znečišťování musí být považováno za legitimní. Murray Rothbard například ve své analýze znečištění ovzduší vycházel z vlastnických práv a odpovědnosti za fyzické narušení cizí osoby nebo majetku. Pokud lze prokázat, že znečišťovatel způsobil takový zásah, může být podle tohoto přístupu odpovědný za agresi. Problém globální změny klimatu je pro takové řešení obtížný právě kvůli velkému množství původců, dlouhé kauzální cestě a obtížnému přiřazení konkrétní škody konkrétnímu emitentovi. Anarchokapitalistická alternativa by hledala řešení zejména prostřednictvím: vlastnických práv; odpovědnosti za škodu; soudního nebo arbitrážního vymáhání; pojištění; smluv mezi vlastníky; dobrovolných certifikací a reputace; technologických inovací a konkurence. Z tohoto pohledu je systém, v němž politická instituce nejprve určí povolené množství emisí, následně vytvoří obchodovatelné povolenky, část jejich hodnoty získává a výnosy dále přerozděluje, stále státem vytvořeným a vynucovaným trhem, nikoli volným trhem.

Neoklasická ekonomie

Neoklasická ekonomie analyzuje změnu klimatu zejména jako problém negativní externality. Pokud producent při svém rozhodování nenese všechny náklady emisí, může vznikat více emisí, než odpovídá společenským nákladům. Klasickým řešením je Pigouovská daň, která má cenu externality zahrnout do ceny jednání. U klimatické politiky tuto logiku představuje zejména uhlíkové zpoplatnění. Podobný ekonomický princip používá cap-and-trade. Namísto centrálního stanovení ceny je politicky stanoveno celkové množství emisí a cena povolenky vzniká na trhu. Z tohoto pohledu jsou technologicky neutrální ceny emisí často preferovány před detailními příkazy, protože umožňují jednotlivým firmám snížit emise tam, kde jsou jejich mezní náklady nejnižší. Hodnocení Green Dealu se proto soustředí hlavně na: zda cena odpovídá skutečnému externímu nákladu; zda systém pokrývá dostatečnou část emisí; zda jsou výjimky a dotace ekonomicky odůvodněné; jaké jsou distribuční dopady; zda není stejného snížení možné dosáhnout levněji. Neoklasický ekonom proto může podporovat uhlíkové zpoplatnění a současně kritizovat technologické zákazy nebo dotace, které podle jeho analýzy zvyšují náklady bez odpovídajícího dodatečného snížení emisí.

Rakouská ekonomická škola

Rakouská ekonomická škola zdůrazňuje především rozptýlenost ekonomických znalostí, subjektivní hodnotu a trh jako proces podnikatelského objevování. Friedrich August von Hayek upozorňoval, že informace potřebné k hospodářskému rozhodování nejsou centrálně dostupné, ale existují v podobě místních a často dočasných znalostí jednotlivých účastníků trhu. Rakouská kritika Green Dealu se proto zaměřuje zejména na situace, kdy politické instituce vybírají: preferované technologie; strukturu energetiky; podporovaná odvětví; investiční priority; nebo konkrétní tempo nahrazování kapitálu. Cena a zisk v tržním procesu podle tohoto přístupu nejsou pouze prostředkem distribuce, ale také mechanismem objevování informací. Pokud je výsledek ve velké míře předem určen regulací a dotacemi, část tohoto procesu je nahrazena politickým rozhodnutím. Rakouský přístup je proto obvykle skeptičtější i vůči představě, že lze vypočítat jeden objektivní „společensky optimální“ poměr mezi klimatickými škodami, cenou emisí a ostatními lidskými cíli. Náklady a hodnoty mají subjektivní povahu a jejich význam se projevuje v jednání jednotlivců. To neznamená, že negativní fyzické účinky znečištění neexistují. Spor se týká především možnosti centrálně určit jejich správné ocenění a nejlepší strukturu reakce.

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie neposuzuje problém pouze jako jednoduchou volbu mezi „trhem“ a „státem“. Zkoumá, která konkrétní instituce dokáže problém řešit s nejnižšími celkovými náklady. Ronald Coase zdůrazňoval význam vlastnických práv a transakčních nákladů. Pokud jsou náklady na vyjednávání nízké, mohou dotčené strany někdy externalitu řešit dohodou. Při vysokém počtu účastníků, obtížném dokazování a vysokých nákladech vymáhání však mohou být takové dohody nepraktické. Elinor Ostrom navíc ukázala, že společné zdroje nemusí být spravovány pouze čistě soukromým trhem nebo jedinou centrální institucí. Mohou existovat polycentrické systémy tvořené více veřejnými, soukromými a komunitními institucemi. Při hodnocení Green Dealu se proto institucionální ekonom ptá: jaké jsou náklady měření a vymáhání; kdo má potřebné informace; jak lze měnit špatně nastavená pravidla; kdo nese důsledky chyby; zda je vhodnější jednotné unijní pravidlo, národní politika, lokální řešení nebo jejich kombinace; a zda navrhovaná instituce odstraní více problémů, než sama vytvoří. Selhání trhu tedy není automatickým důkazem, že státní řešení bude lepší; stejně tak selhání státu samo nedokazuje, že konkrétní problém bez něj vyřeší trh.

Sociální demokracie

Sociálnědemokratický pohled obecně přijímá aktivní roli demokratického státu při řešení změny klimatu a zdůrazňuje propojení ekologických a sociálních cílů. Sociální demokraté v EU podporují dosažení klimatické neutrality, investice do obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti, současně však požadují takzvanou spravedlivou transformaci (just transition), při níž náklady změn nemají neúměrně dopadnout na nízkopříjmové domácnosti, zaměstnance a regiony závislé na transformovaných odvětvích. Z tohoto pohledu může být legitimní kombinovat: regulační cíle; cenu emisí; veřejné investice; Dotace; podporu pracovních míst; sociální dávky; veřejnou dopravu; a investice do energetické účinnosti domácností. Sociální klimatický fond je příkladem tohoto přístupu: uhlíkové zpoplatnění má měnit ekonomické pobídky, zatímco přerozdělení části výnosů má omezit negativní sociální důsledky. Na rozdíl od libertariánského pohledu není samotné nedobrovolné financování politiky rozhodujícím argumentem proti ní, pokud vznikla demokratickým procesem, sleduje veřejný zájem a rozdělení nákladů je považováno za sociálně spravedlivé.

Utilitarismus

Utilitarismus hodnotí politiku především podle jejích důsledků pro celkový blahobyt. U Green Dealu proto není rozhodující, zda je určitý nástroj označen jako daň, zákaz, dotace nebo tržní mechanismus. Zásadní otázkou je, zda očekávané přínosy politiky převyšují její očekávané náklady a zda neexistuje alternativa s lepší celkovou bilancí. Do úvahy mohou vstupovat: očekávané klimatické škody; náklady na omezení emisí; dopady na zdraví; ceny energie; technologický vývoj; hospodářský růst; riziko klimatických katastrof; dopady na budoucí generace; a distribuční účinky. Klimatická politika představuje pro utilitaristické hodnocení zvláštní problém, protože část nákladů vzniká dnes, zatímco značná část očekávaných přínosů se projeví v budoucnosti. Výsledek analýzy proto silně ovlivňuje zvolená diskontní míra – tedy váha přikládaná budoucím nákladům a přínosům. Utilitarista může obhájit i poměrně výrazný zásah do individuální svobody, pokud očekává dostatečně velký čistý přínos pro ostatní. Stejně tak jej však musí odmítnout, pokud stejného výsledku lze dosáhnout méně nákladným způsobem. Na rozdíl od deontologického nebo právově založeného libertariánského pohledu proto není určitá hranice donucení sama o sobě nepřekročitelná; je součástí hodnocených nákladů.

Závěr

Green Deal není jedním zákonem ani jedním ekonomickým mechanismem. Je zastřešujícím politickým projektem, který kombinuje právně závazné klimatické cíle, regulaci, emisní obchodování, dotace, veřejné investice, obchodní opatření a sociální kompenzace.

Právě tato různorodost komplikuje jednoduché hodnocení.

EU ETS například kombinuje politicky stanovený emisní limit s obchodovatelnými povolenkami a tržně vznikající cenou. Technologické normy naproti tomu omezují množinu řešení přímo. Dotace mění relativní výhodnost technologií prostřednictvím veřejných prostředků. CBAM rozšiřuje klimatickou politiku do zahraničního obchodu. Sociální klimatický fond pak část nákladů způsobených jinými opatřeními kompenzuje přerozdělováním.

Spor o Green Deal proto nelze přesně vyjádřit jedinou otázkou:

„Jsi pro Green Deal, nebo proti němu?“

Přesnější je postupně se ptát:

1. Existuje problém nebo externalita, kterou má opatření řešit?
2. Jak velká je očekávaná škoda bez zásahu?
3. Jaký konkrétní mechanismus byl zvolen?
4. Jaké informace potřebuje ke svému fungování?
5. Kdo rozhoduje o jeho parametrech?
6. Kdo nese náklady a kdo získává výnosy?
7. Jaké existují alternativy?
8. Jaký je skutečný výsledek oproti realistickému scénáři bez opatření?
9. Jak velký zásah do svobody a vlastnictví mechanismus vyžaduje?
10. Je tento zásah podle zvoleného etického a politického rámce legitimní?

Člověk může přijmout vědecké závěry o antropogenní změně klimatu a současně odmítat konkrétní části Green Dealu. Může podporovat cenu emisí a odmítat Dotace. Může požadovat výraznější klimatickou politiku a současně kritizovat způsob rozdělení jejích nákladů. Může také zpochybňovat legitimitu státní klimatické politiky, aniž by tím zpochybňoval existenci samotné externality.

Pro hodnocení dopadu Green Dealu na svobodu proto není rozhodující jeho název ani deklarovaný účel, ale konkrétní pravidla, jejich způsob vynucení, dostupné alternativy a skutečné důsledky.

Související články

• EU
• Negativní externality
• Cenový signál
• Dotace
• Přerozdělování
• Centrální plánování
• Ekonomická kalkulace
• Misalokace zdrojů
• Dobývání renty
• Konkurence
• Náklady obětované příležitosti
• Klam rozbitého okna
• Svoboda
• Donucení
• Libertariánství
• Anarchokapitalismus
• Friedrich August von Hayek
• Coase