Centrální banka

Budova Evropské centrální banky

Centrální banka je instituce stojící v centru měnového a bankovního systému státu nebo měnové oblasti. Konkrétní pravomoci centrálních bank se mezi jednotlivými zeměmi liší, jejich typické funkce jsou však podobné. Obvykle má výsadní postavení při vydávání hotovosti, ovlivňuje úrokové sazby, licencuje finanční instituce, pro které stanovuje pravidla, vykonává nad nimi dohled a poskytuje jim služby. Běžně spravuje devizové rezervy, podílí se na fungování platebního systému a může působit jako věřitel poslední instance.

Moderní centrální banky jsou institucemi zřízenými nebo privilegovanými státem, které jsou legislativně zakotvené. Měny vydané centrálními bankami jsou takzvané měny s nuceným oběhem. Zpravidla jsou v rámci systému frakčního bankovnictví.

Zastánci považují centrální banky za nástroj, který udržuje stabilitu měny, omezuje bankovní paniky a vytváří opatření, pro zvládání na hospodářských krizí.

Kritika centrálního bankovnictví se obvykle týká cenové nestability, znehodnocování měny a jiným chybám při centrálním plánování.

Rakouská ekonomická škola navíc kritizuje zkreslení tržních signálů i samotnou centralizaci měny a její privilegovanou pozici oproti alternativám.

Věřitel poslední instance

Centrální banka může rovněž vystupovat jako věřitel poslední instance. Banka, která se dostane do nedostatku likvidity a není schopna získat financování běžným způsobem, může za určitých okolností získat prostředky od centrální banky. Smyslem tohoto mechanismu je zabránit tomu, aby dočasný nedostatek likvidity jedné či více bank způsobil rozsáhlejší bankovní paniku nebo kolaps finančního systému.

Právě tato role je zároveň jedním ze sporných bodů centrálního bankovnictví. Možnost získat mimořádnou pomoc může stabilizovat finanční systém, ale zároveň může měnit motivace bank a přenášet část důsledků jejich rizikového chování na jiné účastníky systému. Tento problém bývá označován jako morální hazard.

Vznik peněz a inflace

Frakční bankovnictví

Frakční bankovnictví umožňuje vznik peněz i u krytých měn již ze samotné koncepce systému. Když jsou povinné rezervy nastaveny na 10%, znamená to, že banka nemusí vlastnit až 90% komodity, kterou jsou bankovky kryty. Když tedy někdo vloží peníze do banky, banka může část těchto peněz půjčit a vydat na ně nové bankovky. Tento systém se oficiálně začal používat v 19. století například v USA. Problémem frakčního bankovnictví jsou takzvané bank runy, kdy dojde k výběru velké části uložených peněz a banka přestane mít komoditu, kterou byly peníze kryté. Tento problém řeší nekryté peníze, které žádnou takovou komoditu nemají. Stačí, aby banka měla uložené dostatečné množství peněz v podobě rezervy, kterou jí stanovuje zákon, a může vytvořit nové peníze tím, že si u ní někdo vezme úvěr.

Úrokové sazby

V rámci bankovních systémů s centrální bankou běžně funguje úvěr na dvou úrovních. Centrální banka stanovuje úrokovou sazbu a komerční banky si od ní půjčují peníze s úrokem právě ve výši úrokové sazby. Tyto peníze následně s přirážkou půjčuje komerční banka.

Inflace

Inflace je pojem, který se v rámci ekonomie používá ve dvou velmi blízkých významech. Většina moderních ekonomů jej používá ve významu "růst cenové hladiny", kdy je cenová hladina určena rozdílem ceny vybraných komodit. Druhý význam používají především zastánci rakouské ekonomické školy, kteří mluví o míře růstu peněžní zásoby. Zvýšení množství peněz, které se v ekonomice pohybují, totiž ceteris paribus přímo úměrně snižuje jejich hodnotu. Typický ilustrativní příklad je: "Když by se všechny bankovky zdvojnásobily, zdvojnásobily se ceny". Zatímco ekonomové neoklasické syntézy používají k určení růstu cenové hladiny ceny některých komodit, rakouští ekonomové definují inflaci skrze princip, díky kterému cenová hladina roste.

Rozdíl těchto dvou pojetí je vidět v situacích když dojde ke zdražování komodit, které moderní ekonomové zahrnují do výpočtu inflace. Dle jejich pojetí tedy inflace roste, zatímco rakouští ekonomové toto za růst inflace neoznačují. Taková situace nastává při nedostatku některých surovin nebo při ztrátě hodnoty měny jako takové.

Vznik nových peněz zapříčiňuje inflaci v obou pojetích. Toto je způsob jakým centrální banky můžou ovlivňovat její míru. Vyšší úrokové sazby snižují incentivu k půjčce, tudíž vzniká méně peněz a inflace klesá. Opačný princip platí i u zvyšování inflace.

Například Česká národní banka používá režim cílování inflace a stanovuje inflační cíl, ke kterému svou měnovou politiku směřuje. Častou otázkou je proč jsou tyto cíle okolo 2%. Odpovědí bývá vytváření incentiv a to incentivu více utrácet a to jak na spotřebních produktech tak investicích, jelikož neutracené peníze ztrácí na hodnotě. Zároveň zlepšuje stav dlužníků, kteří splácejí peníze s nižší hodnotou než ty, které si půjčili.

Argumenty pro centrální bankovnictví

Zastánci centrálního bankovnictví považují jeho hlavní přínos za schopnost zajišťovat měnovou a finanční stabilitu. Centrální banka může podle tohoto pohledu vytvářet jednotný rámec měnové politiky, reagovat na prudké změny ekonomických podmínek a v době finančních problémů poskytovat bankovnímu systému likviditu.

Jedním z hlavních argumentů je stabilita cen. Výrazná a nepředvídatelná inflace komplikuje dlouhodobé smlouvy či spoření. Centrální banka má prostřednictvím měnové politiky usilovat o to, aby vývoj cen zůstal relativně stabilní a předvídatelný. Nejde o zachování hodnoty peněz, nýbrž o předvídatelnost v jejich znehodnocování.

Druhým argumentem je stabilita bankovního systému. Banky běžně financují dlouhodobější a méně likvidní aktiva prostřednictvím závazků, které mohou jejich klienti požadovat zpět podstatně rychleji. Pokud mnoho klientů nebo finančních institucí začne současně požadovat likvidní prostředky, může vzniknout panika zasahující i banky, které by za běžných okolností byly schopny své závazky splnit. Centrální banka může jako věřitel poslední instance dodat systému dočasnou likviditu a pokusit se zabránit řetězovému kolapsu.

Obhájci rovněž poukazují na možnost reagovat na mimořádné hospodářské situace. Centrální banka může měnit úrokové sazby, poskytovat likviditu nebo nakupovat finanční aktiva v situacích, kdy běžné fungování finančních trhů selhává nebo je vážně narušeno.

Libertariánská kritika

Z pohledu libertariánství není hlavním problémem centrální banky pouze to, zda jednotlivá rozhodnutí provádí dobře či špatně. Kritika směřuje hlouběji k samotnému principu, podle něhož je správa základních peněz a významná část fungování peněžního systému svěřena privilegované centrální instituci namísto konkurence mezi různými poskytovateli peněz a bankovních služeb.

Inflace

Rakouští ekonomové kritizují frakční bankovnictví, jelikož zvětšuje peněžní zásobu a tím znehodnocuje měnu. Jelikož se tento jev neděje rovnoměrně, čím dříve se člověk dostane k novým penězům, tím větší z nich vytěží hodnotu, jelikož nakupuje za ceny, které se zvětšení peněžní zásoby ještě nepřizpůsobily. Tento fenomén je známý jako Cantillonův efekt. Jak bylo naznačeno výše celková hodnota peněžní zásoby se počtem jednotek nemění. Z toho vyplývá, že nové peníze pouze hodnotu přerozdělují.

Tržní signály úrokových sazeb

Výše úroku dává signál investorům. Čím je úrok nižší tím více se vyplatí investovat a to i do méně výdělečných či riskantních projektů, jelikož i nižší návratnost je schopna úrok pokrýt a nepovedený risk není tak nákladný. Tento efekt vytváří incentivu pro vznik a růst projektů. Naopak v situaci, kdy je úrok vysoký je daň za nepovedený projekt vysoká, což motivuje vznik a růst pouze takových projektů, které jsou dostatečně výdělečné a jisté. Naopak projekty, které nesou vyšší riziko či mají nižší výnosnost spíše zanikají, či se zmenšují.

Čím je pro lidi důležitější potřeba, kterou projekt naplňuje, tím více jsou ochotni platit za její naplnění. Priorita dané potřeby v žebříčku potřeb lidí neurčuje její cenu, nýbrž nárůst ceny, který jsou ochotni podstoupit při jejím nedostatku. Láhev vody nestojí 1 000 kč, ale když by bylo vody tak málo, mnozí by byli tuto cenu schopni zaplatit. Při nedostatku prioritizované suroviny vzniká incentiva k jejímu doplnění, což vede k přesunu výrobních prostředků k jejímu doplnění. Kdyby byl nedostatek vody, množství práce a zdrojů které by byly využívány k jejímu získávání, by rapidně stoupal. Zároveň je tato služba či produkt při nedostatku dražší, tudíž lidé, kteří ji využívají, mají méně prostředků a přestanou tak platit některé méně prioritizované služby. Při ceně 1 000 kč/l vody by lidé více šetřili a například si přestali kupovat sodastream. Sodastream by tedy zkrachoval nebo by alespoň výrazně zmenšil svou produkci. Zdroje a práce, kterou jeho provoz přestal spotřebovávat se přesunou na prioritnější místa. Uvedené příklady jsou hyperbolickou ukázkou jevů, které se dějí v rámci všech odvětví. Ta méně potřebovaná se zmenšují, zatímco ta více potřebovaná se zvětšují. Potřeby lidí nejsou jednotné a liší se jednotlivec od jednotlivce. Ukázané jevy nesou pravidla nýbrž trendy a incentivy, které vznikají.

U měny mimo frakční bankovnictví, dochází ke kalkulaci úroku na základě množství úspor. Věřitelé se typicky snaží maximalizovat zisk, čehož lze dosáhnout skrze zvětšení úroku, ale i množství úspor, které půjčují. Výsledkem je, že v časech mála úspor se více spoří a úroky jsou větší, zatímco v časech mnoha úspor se investuje/půjčuje, úspory se vyčerpávají a úroky jsou nízké. Toto nutně neznamená, že se tyto dva stavy střídají, jelikož jde o škálu. Jednotlivé jevy, které jsou součástí popisovaného procesu se liší intenzitou a často se dějí v mnoha oblastech naráz. Jedno odvětví může být v nedostatku a druhý ve stejný čas expandovat.

U frakčního bankovnictví dochází ke konstantnímu zkreslení tržních signálu kvůli zvýhodňování dlužníků. Vznikají tak projekty, které by při vyšším úroku nevznikly. Možnost financování těchto projektů platí všichni držitelé znehodnocením jejich úspor. Tento jev je příkladem misalokace zdrojů. Tato skutečnost zároveň značí vyšší rizikovost projektu, jelikož znehodnocením úspor si lidé nemohou méně prioritizované služby dovolit. U krytých měn je stále přítomná zpětná vazba v podobě množství úspor, které mohou banky půjčit.

U fiat měn často dochází k výraznějšímu zkreslení, jelikož úrok je na množství úspor nezávislý. Zpravidla je úrok níže nebo blízko úroku, který by byl u jiného typu měny, jelikož v opačném případě by byl vyšší než u subjektů poskytujících úvěry mimo tento systém. Kvůli tomu vzniká více projektů, které by v systému s měnou jiného typu nevznikly s čímž se pojí zvýšené riziko těchto projektů. Držitelé měny doplácejí ještě více než u frakčního bankovnictví s krytou měnou.

V případě, že by byla úroková sazba zvýšena tak, aby negovala efekt misalokace zdrojů, tak by mohla zkreslení zmenšit, nicméně taková předpověď je kvůli subjektivní povaze ekonomické kalkulace nemožná a ani není typickým záměrem centrálních bank. Jediný skutečně efektivní způsob navrácení tržních signálů je navýšení úrokové sazby na takové měřítko, že tento způsob půjčky přestane být reálnou možností, čímž se měna de facto vzdá frakčního bankovnictví.

Hospodářské cykly

Rakouská teorie hospodářských cyklů za jejich vznik viní frakční bankovnictví. Specificky zmíněné misalokování zdrojů, které kvůli němu probíhá. Jak bylo výše uvedeno, misalokované investice mají větší šanci zkrachovat. Expanze trhu je situace, kdy k takovýmto investicím dochází. Krize je situace, kdy tyto investice zkrachují, trh se tak vyčistí, výrobní prostředky se přesunou k prioritizovanějším projektům a znovu nastává expanze. Tento jev probíhá v rámci různých odvětví trhu v různé intenzitě, ačkoliv může proběhnout i na celém trhu naráz.

Monopol a centralizace

Centrální bankovnictví představuje výraznou centralizaci rozhodování o peněžním systému. Centrální banka má v oblasti základních peněz postavení, které na běžném volném trhu nemá obdobu: její měna je zpravidla základem celého bankovního systému a její rozhodnutí ovlivňují všechny banky a držitele dané měny.

Libertariánská kritika se proto ptá, proč by právě peníze měly být oblastí, v níž je konkurence omezena ve prospěch jedné privilegované instituce. Pokud konkurence umožňuje spotřebitelům vybírat mezi různými výrobci, technologiemi či způsoby poskytování služeb, není podle tohoto pohledu zřejmé, proč by obdobný proces nemohl probíhat také mezi různými druhy peněz a bankovními systémy.

Ovlivňování ceny úvěru

Centrální banka prostřednictvím svých sazeb a operací ovlivňuje krátkodobé úrokové sazby a následně podmínky, za nichž si půjčují domácnosti a podniky.

Z libertariánského pohledu je problematické, že úrok není pouze technickým parametrem. Je cenou, která ovlivňuje rozhodování o spoření, spotřebě a investicích. Stejně jako jiné ceny obsahuje informace o nabídce a poptávce. Centrální ovlivňování úrokových sazeb proto může měnit signály, podle kterých jednotliví účastníci trhu rozhodují.

Tato námitka souvisí také s obecnější kritikou centrálního plánování: centrální autorita musí rozhodovat na základě neúplných informací a nemůže přesně znát preference, očekávání a individuální okolnosti milionů účastníků ekonomiky.

Rakouská teorie hospodářského cyklu

Výraznou kritiku centrálního bankovnictví rozvinula Rakouská ekonomická škola, především Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek. Podle rakouské teorie hospodářského cyklu může úvěrová expanze snížit tržní úrokové sazby pod úroveň, která by odpovídala skutečným úsporám. Podnikatelé pak mohou zahájit investice, pro jejichž dokončení nejsou v ekonomice k dispozici odpovídající reálné zdroje.

Výsledný hospodářský růst může podle této teorie působit jako skutečné zvýšení prosperity, část investic je však založena na zkresleném cenovém signálu. Jakmile úvěrová expanze skončí nebo se ukáže nedostatek skutečných zdrojů, některé projekty se stanou neudržitelnými a následuje jejich likvidace či restrukturalizace.

Recese je v tomto pojetí především důsledkem předchozího boomu, nikoli samostatnou poruchou, kterou lze jednoduše odstranit další expanzí úvěru. Jde o specifickou teorii rakouské ekonomické školy, nikoli o obecně přijímané vysvětlení všech hospodářských cyklů.

Inflace a přerozdělování

Kritika se týká také schopnosti centrální banky zvyšovat množství základních peněz. Nové peníze nevstupují do ekonomiky současně ke všem jejím účastníkům a změny peněžní zásoby proto nemusí mít pouze vliv na obecnou cenovou hladinu. Mohou měnit relativní ceny, hodnotu úspor a dluhů a rozdělení kupní síly mezi jednotlivé skupiny obyvatel.

Z tohoto důvodu libertariánští autoři často chápou inflaci také jako problém přerozdělování. Člověk, který drží peněžní úspory, může při růstu cen ztrácet jejich kupní sílu, zatímco dlužník může na poklesu reálné hodnoty svého dluhu získat.

Na rozdíl od běžného zdanění přitom takový přesun není proveden explicitním odebráním určité částky, ale změnou kupní síly samotných peněz. Proto bývá inflace v libertariánské literatuře někdy přirovnávána ke skryté formě zdanění.

Morální hazard

Role centrální banky jako věřitele poslední instance může vytvářet morální hazard. Pokud finanční instituce předpokládají, že při rozsáhlých problémech bude centrální banka motivována zabránit jejich pádu, mohou mít menší motivaci vytvářet vlastní rezervy nebo omezovat rizikové chování.

Tento problém není pouze součástí libertariánské kritiky; otázkou morálního hazardu při poskytování nouzové likvidity se zabývají i samotné centrální banky a instituce, jako je Bank for International Settlements.

Vzniká tak obtížný rozpor: příslib pomoci může omezit bankovní paniku a zabránit šíření krize, samotná existence tohoto příslibu však může změnit chování institucí ještě před vznikem krize. Libertariánská kritika proto upozorňuje, že stabilita dosažená záchrannou sítí může současně vytvářet část rizik, před nimiž má tato síť chránit.

Cantillonův efekt

S problematikou inflace a přerozdělování souvisí také takzvaný Cantillonův efekt, pojmenovaný podle ekonoma Richarda Cantillona. Základní myšlenkou je, že nové peníze nevstupují do ekonomiky rovnoměrně a současně. Dostávají se nejprve ke konkrétním osobám, firmám, bankám nebo státu a teprve následně se prostřednictvím jejich výdajů šíří dále.

Změna množství peněz proto nemusí způsobit pouze rovnoměrnou změnu všech cen. Záleží také na tom, kde nové peníze do ekonomiky vstoupí a za co je jejich první příjemci utratí. Mohou se tak měnit relativní ceny jednotlivých statků, hodnoty aktiv i rozdělení kupní síly mezi různé skupiny obyvatel.

Libertariánská kritika v této souvislosti upozorňuje, že měnová expanze není neutrálním technickým opatřením, které by zasáhlo všechny účastníky ekonomiky stejným způsobem. Rozhodnutí o způsobu vytváření a distribuce nových peněz může některé skupiny zvýhodnit a jiné poškodit, aniž by takové přerozdělení bylo přímo viditelné jako například u zdanění.

Alternativy k centrálnímu bankovnictví

Kritika centrálního bankovnictví nemusí znamenat požadavek na jeho nahrazení jinou centrálně řízenou institucí. Libertariánští a tržně orientovaní ekonomové navrhují různé systémy, v nichž by nabídka peněz a bankovních služeb vznikala více prostřednictvím konkurence.

Jednou z možností je svobodné bankovnictví (free banking), při němž banky působí bez centrální banky a za určitých modelů mohou vydávat vlastní bankovky či jiné peněžní závazky. Jejich důvěryhodnost, rezervy a podmínky směnitelnosti by pak byly předmětem konkurence mezi jednotlivými institucemi.

Další možnost představují konkurenční soukromé měny. Friedrich August von Hayek ve své knize Denationalisation of Money navrhoval odstranění státního monopolu na peníze a umožnění konkurence mezi soukromými emitenty měn. Spotřebitelé a firmy by podle této představy mohli používat měny, kterým důvěřují, a emitenti by byli motivováni udržovat jejich vlastnosti tak, aby o ně uživatelé nepřestali mít zájem.

Historickou alternativou jsou také komoditní peníze, například zlato nebo stříbro, jejichž nabídka není přímo určována rozhodnutím centrální instituce. Ani takový systém však není bez problémů – nabídka komodity se může měnit, její používání má náklady a praktické bankovnictví nad komoditními penězi může opět vytvářet otázky spojené s frakčním bankovnictvím.

Novější technologickou alternativu představují některé kryptoměny. Nejznámějším příkladem je Bitcoin, který nemá centrálního emitenta a jeho pravidla vydávání nových jednotek jsou určena protokolem provozovaným decentralizovanou sítí. Bitcoin není prostou digitální obdobou svobodného bankovnictví a neplní automaticky všechny funkce současného bankovního systému, ukazuje však, že digitální peníze mohou technicky fungovat bez centrální autority odpovědné za jejich emisi.

Z libertariánského pohledu není nutné předem určit, která z těchto alternativ je nejlepší. Samotný princip volného trhu předpokládá, že různé peněžní systémy mohou soutěžit a jejich vlastnosti mohou hodnotit jejich uživatelé. Otázka se tím mění z „jaký peněžní systém má být zaveden?“ na „proč nemohou různé peněžní systémy soutěžit?“.

Česká národní banka

Budova České národní banky

Česká národní banka (ČNB) je centrální bankou České republiky. Vznikla 1. ledna 1993 společně se vznikem samostatné České republiky. Její postavení je zakotveno v Ústavě České republiky a v zákoně o České národní bance.

Hlavním cílem ČNB je péče o cenovou stabilitu. Dále pečuje o finanční stabilitu a bezpečné fungování finančního systému, určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh a vykonává dohled nad finančním trhem.

ČNB tak představuje konkrétní český příklad většiny funkcí centrální banky popsaných v tomto článku.

Závěr

Spor o centrální bankovnictví není pouze technickou debatou o správné výši úrokových sazeb nebo optimálním množství peněz. Jde také o spor o způsob organizace peněžního systému.

Zastánci centrální banky zdůrazňují možnost stabilizovat hodnotu peněz, poskytovat likviditu v krizích a omezovat riziko kolapsu finančního systému. Kritici naopak upozorňují, že stejná instituce získává mimořádnou moc ovlivňovat cenu úvěru, množství základních peněz a podmínky fungování celého bankovního systému, přičemž její rozhodnutí mohou vytvářet inflaci, přerozdělování, morální hazard a chybné ekonomické signály.

Z libertariánského pohledu je proto zásadní především otázka monopolu. I kdyby centrální banka dokázala některé své cíle plnit úspěšně, zůstává otázkou, zda tyto služby musí poskytovat jediná privilegovaná instituce, nebo zda mohou vznikat prostřednictvím konkurence a spontánního řádu.

Centrální bankovnictví tak představuje jeden z nejvýraznějších příkladů střetu mezi důvěrou v odborně řízenou centrální instituci a důvěrou v decentralizované rozhodování jednotlivců na volném trhu.