Vnitřní integrita
More actions
V odborné filozofii neexistuje jediné obecně přijímané pojetí osobní integrity. Vedle chápání integrity jako vnitřní integrace osobnosti existují například pojetí založená na věrnosti vlastním závazkům, utváření vlastní identity, schopnosti stát za vlastním úsudkem nebo na morálním účelu jednání.[1]
Vnitřní integrita, respektive snaha o vnitřní integritu, je nekončící průběžný proces, kterým člověk porovnává svůj obraz reality, vlastní motivace, deklarované hodnoty a skutečné jednání — a když se mezi nimi objeví rozpor, snaží se jej poctivě opravit, místo aby jej zamaskoval.
Vnitřní integrita neznamená být neomylný, mít vždy pravdu ani se nikdy nerozporovat. Naopak vyžaduje připouštět si vlastní omylnost a počítat s tím, že člověk podléhá účelovému myšlení, post-hoc racionalizaci, alibismu a dalším jevům, které zkreslují jeho pohled na sebe sama i na realitu.[2][3] Snaha o vnitřní integritu proto spíše narušuje představu o vlastní dokonalosti či výjimečnosti, než aby ji posilovala.
Paradoxně se tak jedním z vedlejších důsledků snahy o vnitřní integritu stává ztráta potřeby považovat sám sebe za výjimečně dobrého, racionálního či objektivního člověka.
„Mluvím o zvláštním, dodatečném druhu integrity: nejde jen o to nelhat, ale dělat vše pro to, abyste ukázali, v čem se možná mýlíte.“— Richard Feynman, Cargo Cult Science, 1974[4]
Rozpor jako výchozí bod
Odhalený rozpor je cenná informace, kterou může přinést úspěšná pochybnost.
Může vzniknout například mezi:
- tím, co si myslím, že je pravda, a co pozoruji
- tím, o čem tvrdím, že je pro mě skutečně důležité, a tím, jak skutečně jednám
- důvodem, které svému jednání připisuji, a skutečnou motivací
- představou o sobě a zpětnou vazbou okolního světa
- různým hodnocením dvou technicky obdobných situací podle toho, jaké emoce s nimi mám spojené
Příklad poctivého vypořádání se s rozporem
|
NARAZÍM NA ROZPOR
|
→ |
PŘIJMU JEJ JAKO INFORMACI
Rozpor nemusím okamžitě vysvětlit ani odstranit |
→ |
ZKOUMÁM
realitu · motivace · hodnoty · jednání · důsledky |
→ |
OPRAVÍM, CO NEOBSTÁLO
• změním své přesvědčení |
Rozpor se zmenší, odstraní, nebo zůstane vědomě otevřenou otázkou.
Zamaskování rozporu
„Dáš záhadnou modrou budku přímo doprostřed města — a co lidé udělají? Prostě kolem ní projdou.“— Devátý Doktor, Doctor Who, „Boom Town“, 2005[5]
|
NARAZÍM NA ROZPOR
|
→ |
VNÍMÁM OHROŽENÍ
sebeobrazu · názoru · vztahů · společenského přijetí · jistoty |
→ |
CHRÁNÍM DOSAVADNÍ OBRAZ
|
→ |
ROZPOR PŘESTÁVÁM VNÍMAT
Dosavadní obraz sebe nebo situace může zůstat zachován, přestože původní rozpor nezmizel. |
Rozpor zůstává, ale člověk o něm přestává vědět.
Emoce spojené s rozporem
Nalezení rozporu není pouze intelektuální problém. Může být spojeno se strachem, pocitem viny, studem, nejistotou nebo ohrožením vlastního obrazu sebe sama. Emoce a kognitivní zpracování přitom nelze chápat jako dva zcela oddělené systémy; výzkum ukazuje rozsáhlé vzájemné ovlivňování emočních a kognitivních procesů.[7]
Strach může vznikat například z toho, že přijetí rozporu bude vyžadovat změnu názoru, přiznání chyby, změnu jednání, ztrátu společenského přijetí nebo přijetí nepříjemných důsledků vlastního rozhodnutí. Strach nemusí být vždy snadno rozpoznatelný. Může ovlivňovat způsob, jakým člověk interpretuje situaci, a může přispívat k racionalizaci nebo jiným obranným reakcím. Právě proto může být jednou z významných překážek při poctivém zkoumání vlastních motivací.
Pocit viny může upozorňovat na rozpor mezi vlastním jednáním a vlastními hodnotami. Sám o sobě však není důkazem skutečného provinění. Člověk se může cítit vinný za něco, za co odpovědný není, stejně jako nemusí cítit vinu za jednání, za které odpovědný je. Pocity viny a studu patří mezi tzv. sebeuvědomovací morální emoce a mohou ovlivňovat vztah mezi morálními standardy a následným jednáním.[8]
Více ohledně viny je v části Odpovědnost.
Co vlastně člověk porovnává
Obraz reality
Co si myslím, že se stalo? Co skutečně vím? Co pouze předpokládám? Co bych si přál, aby byla pravda?
|
REALITA
Co se skutečně děje |
→ |
EMOČNÍ A KONTEXTOVÉ VLIVY
emoce · očekávání · předchozí zkušenosti · hodnoty · sociální kontext · zkreslení |
→ |
LIDSKÉ VNÍMÁNÍ
Jak situaci prožívám a interpretuji |
Očekávání a předchozí znalosti mohou ovlivňovat samotné zpracování vnímaných podnětů[9] a při vnímání emocí druhých lidí mají doložený vliv také situační, tělesné, jazykové a kulturní kontexty.[10] Emoční a kontextový filtr není možné jednoduše odstranit. Pro snahu o vnitřní integritu je důležité vědět o jeho existenci a počítat s možností, že stejná realita může být v jiném emočním nebo situačním kontextu interpretována odlišně: Člověk může tutéž poznámku jednoho dne vnímat jako vtip a jiného dne jako útok — aniž se změnila samotná poznámka; změnil se kontext, ve kterém ji zpracovává.
Objektivita, Implicitní zkreslení, Efekt falešného konsenzu, Framing, Apofenie
Vlastní motivace
Proč jsem skutečně něco udělal?
Rozdíl mezi „Proč jsem to udělal?“ a „Jak bych mohl svoje rozhodnutí rozumně obhájit?“ . Člověk přitom nemusí mít úplný introspektivní přístup k procesům, které jejich rozhodnutí skutečně ovlivnily.[3] V experimentech s tzv. choice blindness například část účastníků nevšimla záměny výsledku svého vlastního rozhodnutí a následně dokázala uvádět důvody pro volbu, kterou ve skutečnosti neučinila.[11]
Deklarované hodnoty
Vnitřní integrita nevyžaduje zachování deklarovaných hodnot za každou cenu. Pokud při jejich zkoumání člověk zjistí, že je nepovažuje za správné, může být integritní reakcí jejich změna. Trvat na hodnotě pouze proto, že ji člověk v minulosti veřejně zastával, by naopak mohlo znamenat upřednostnění konzistence vlastního obrazu před poctivostí.
Co tvrdím, že považuji za správné? Platilo by moje hodnocení stejně, kdyby stejné jednání provedl člověk, kterému nefandím?
Skutečné jednání
Ne co jsem chtěl udělat. Ne co o sobě tvrdím. Ale co jsem opravdu udělal.
Důležité jsou i skutečné následky, ne pouze zamýšlené.
Nejistota a schopnost říci „nevím“
Člověk často může narazit na rozpor a zjistit:
- Nevím, proč jsem to udělal
- Nevím, která z těch interpretací je správná
- Nevím, jestli moje hodnota obstojí
- Nemám dost informací
- Neumím to vyhodnotit
Tady vzniká obrovské pokušení nejistotu předčasně odstranit nějakým vysvětlením. Je to ideální místo pro Post-hoc racionalizaci.
Člověk nemusí vědět, proč přesně jednal určitým způsobem, která interpretace situace je správná ani zda některé jeho přesvědčení obstojí. Schopnost připouštět možnost omylu souvisí s konceptem intelektuální pokory. Výzkum ji operacionalizuje mimo jiné jako schopnost rozpoznat, že vlastní přesvědčení mohou být chybná; vyšší intelektuální pokora byla spojena také s větší tolerancí nejednoznačnosti a nižším dogmatismem.[12]
„Nevím“ se tak stává příležitostí pro další pozorování a výzkum.
Kontrolní smyčka vnitřní integrity
Integrita není lineární ani definitivní. Je to regulační smyčka. Člověk něco chápe, rozhodne se, jedná, svět mu vrátí výsledek, podle něj aktuaizuje svůj model. Tento koncept má obdobu v psychologických teoriích seberegulace, které popisují jednání jako průběžné porovnávání aktuálního vnímání reality se standardem nebo cílem a následnou úpravou chování.[13]
|
REALITA
Co se skutečně děje |
→ |
VNÍMÁNÍ A INTERPRETACE
Co pozoruji a jak tomu rozumím |
→ |
ROZHODOVÁNÍ
motivace · hodnoty · možnosti · očekávání |
→ |
JEDNÁNÍ
Co skutečně udělám |
→ |
DŮSLEDKY
Co moje jednání skutečně způsobilo |
↓
|
POROVNÁNÍ
Odpovídají důsledky mému původnímu obrazu reality? |
→ |
AKTUALIZACE
• opravím svůj obraz reality |
↺ Nový model je znovu konfrontován s realitou a celý proces pokračuje.
Příklady mechanismů, které integritu narušují
„'Somebody Else's Problem field' je něco, co nevidíme, nebo co nám náš mozek nedovolí vidět, protože si myslíme, že je to problém někoho jiného. Mozek to prostě vyřadí, jako slepou skvrnu.“— Ford Prefect, Douglas Adams: Life, the Universe and Everything, 1982[14]
| Mechanismus | Co chrání | Typická podoba | Co může integrita udělat |
|---|---|---|---|
| Post-hoc racionalizace[3][11] | obraz vlastních motivací | „Udělal jsem to proto, že…“ | připustit „nevím proč“ |
| Alibismus | obraz vlastní odpovědnosti | „Nemohl jsem jinak“ | oddělit okolnosti od vlastní volby |
| Kognitivní disonance[15] | stabilitu obrazu sebe sama | „Moje jednání odporuje tomu, za čím si stojím, takže si jeho význam nějak vysvětlím.“ | Připustit nepříjemný rozpor bez nutnosti jej okamžitě odstranit; zvlášť zkoumat hodnotu, jednání i jeho vysvětlení. |
| Doublethink | možnost současně držet rozporná tvrzení | „Současně přijímám dvě vzájemně rozporná tvrzení a podle potřeby zacházím s oběma jako s pravdivými.“ | Položit obě tvrzení vedle sebe a použít na ně stejné kritérium; ptát se, zda bych stejný princip použil i při obrácení rolí. |
| Dogmatismus[12] | přesvědčení před změnou | Protiargument či nový fakt není důvodem k přehodnocení, ale problémem, který je třeba nějak odmítnout. | Připustit možnost omylu, určit, co by mohlo názor změnit, a vědomě hledat informace, které mu odporují. |
| Konformita[16] | sociální přijetí | „Všichni to přece vidí stejně“ | hodnotit věc nezávisle na skupině |
| Implicitní zkreslení[17] | neviditelnost vlastních kritérií | Dvě obdobné situace hodnotím odlišně podle vlastnosti, o které současně tvrdím, že pro mě není relevantní. | Porovnávat obdobné případy, obracet role a zkoumat, zda se úsudek nemění při změně irelevantní vlastnosti. |
| Poslušnost, Kognitivní outsourcing[18] | možnost přesunout úsudek na autoritu | „Jen jsem plnil zadání“ | znovu převzít vlastní hodnocení |
Odpovědnost
Člověk může správně zjistit, že něco udělal špatně, a přesto smyčku integrity nedotáhnout do konce. Protože další otázka je:
„Co s tím udělám?“
A tady vzniká rozdíl mezi „Ano, udělal jsem to“ ✖ „Ano, udělal jsem to, ale protože..“ „Ale“ nemusí být vždy alibismus. Kontext hraje zásadní roli. Ovšem integrita podle mě vyžaduje oddělit vysvětlení jednání a zbavení se odpovědnosti za jednání. V kontextu vnitřní integrity odpovědnost neznamená automaticky vinu, morální zavržení ani povinnost přijmout trest. Znamená především přiznat si vlastní podíl na jednání a neodvozovat vlastní rozhodnutí z příběhu, který člověka zbavuje autorství jeho činů.
Odpovědnost vůči sobě
Odpovědnost vůči sobě je úplný základ vnitřní integrity. Nejde o omluvu ostatním. Jde o schopnost říct si:
- ano, udělal jsem to
- ano, rozhodl jsem se takto jednat
- ano, měl jsem i jinou možnost
- ano, ten důvod, který jsem uváděl, možná nebyl skutečný
- ano, tohle odporuje tomu, co tvrdím, že zastávám
Rovina odpovědnosti vůči sobě probíhá bez ohledu na to, zda se o jednání dozví kdokoli další. Člověk si musí být schopen přiznat vlastní rozhodnutí, motivace a jejich důsledky sám před sebou.
Současně ale odpovědnost vůči sobě připouští pouze ty následky, které si člověk sám vůči sobě připouští. Není nutné vyhledávat za své chyby tresty, považovat se za horšího; je ale vhodné se ze svých omylů poučit.
Odpovědnost vůči okolí
Odpovědnost vůči okolí si člověk může přiznat. Sama o sobě je ale závislá na samotných hodnotách a konkrétní vnitřní integritě. Vezměme si tyto dva extrémní příklady:
- Veřejné přiznání odpovědnosti, přihlášení se k následkům, závazek k nápravě škody a přijetí trestu
- Odmítnutí odpovědnosti a lhaní za účelem ochrany sama sebe před následky
Samotná vnitřní integrita neurčuje, kterou z těchto možností musí člověk zvolit. Veřejné přiznání, náhrada škody ani přijetí trestu nejsou automatickým důsledkem vnitřní integrity; stejně tak jejich odmítnutí není automaticky jejím porušením. Rozhodující je, zda zvolené jednání odpovídá hodnotám, které člověk skutečně přijímá, a zda si před sebou nezastírá vlastní motivaci a odpovědnost za svou volbu.
Vnitřní integrita jako nikdy nedokončený proces
Člověk nikdy nemůže dosáhnout stavu Hotovo, jsem vnitřně integritní. Samotné přesvědčení o vlastní integritě je varováním o dalším slepém místě. Snaha o vnitřní integritu vyžaduje připouštět možnost, že právě v okamžiku, kdy se člověk považuje za vnitřně integritního, si nějaký vlastní rozpor přestal připouštět.
Příklady neintegrity
| Deklarované tvrzení | Příklad neintegritního použití |
|---|---|
| „Nemůžeš soudit celou skupinu podle jednotlivce.“ | „Podívej, co udělal jeden člen skupiny X. Tihle lidé jsou prostě takoví.“ |
| „Nelze soudit z jednoho případu.“ | „Znám jednoho člověka, kterému se to stalo, takže to evidentně funguje.“ |
| „Wikipedia není spolehlivý zdroj.“ | odkaz na Wikipedii, když podporuje můj argument |
| „Korelace neznamená kauzalitu.“ | „Podívej na tenhle graf. Od zavedení X vzrostlo Y.“ |
| „Musíme věřit odborníkům.“ | „Tenhle odborník se nepočítá, protože je zaujatý.“ |
| „Politici musí nést odpovědnost.“ | „On za to vlastně nemohl, poradili mu to jeho lidé.“ |
| „Nikdo nestojí nad zákonem.“ | „Trestat ho by ale bylo politické.“ |
| „Nemáme soudit úmysly, ale činy.“ | „Naši to mysleli dobře.“ |
| „Důležité jsou úmysly.“ | „Je mi jedno, jak to mysleli; podívej se na následky.“ |
| „Chci objektivní informace.“ | „Ten článek se mi nelíbí, takže médium je propagandistické.“ |
Reference
- ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy: Integrity, poprvé vydáno 2001, podstatná revize 2025.
- ↑ KUNDA, Ziva. The Case for Motivated Reasoning. Psychological Bulletin. 1990, 108(3), 480–498. DOI: 10.1037/0033-2909.108.3.480.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 NISBETT, Richard E.; WILSON, Timothy D. Telling More Than We Can Know: Verbal Reports on Mental Processes. Psychological Review. 1977, 84(3), 231–259. DOI: 10.1037/0033-295X.84.3.231.
- ↑ Richard P. Feynman: Cargo Cult Science, projev při závěrečném ceremoniálu California Institute of Technology, 1974. Originál: „a specific, extra type of integrity that is not lying, but bending over backwards to show how you're maybe wrong“. Český překlad vlastní.
- ↑ Doctor Who, série 1, epizoda 11 „Boom Town“, BBC, 4. června 2005. Originál: „You put a mysterious blue box slap bang in the middle of town, what do they do? Walk past it.“ TARDIS Guide – přepis epizody. Český překlad vlastní.
- ↑ GREVE, Werner; WENTURA, Dirk. True Lies: Self-Stabilization Without Self-Deception. Consciousness and Cognition. 2010, 19(3), 721–730. DOI: 10.1016/j.concog.2010.05.016.
- ↑ PESSOA, Luiz. On the Relationship Between Emotion and Cognition. Nature Reviews Neuroscience. 2008, 9, 148–158. DOI: 10.1038/nrn2317.
- ↑ TANGNEY, June Price; STUEWIG, Jeff; MASHEK, Debra J. Moral Emotions and Moral Behavior. Annual Review of Psychology. 2007, 58, 345–372. DOI: 10.1146/annurev.psych.56.091103.070145.
- ↑ DE LANGE, Floris P.; HEILBRON, Micha; KOK, Peter. How Do Expectations Shape Perception? Trends in Cognitive Sciences. 2018, 22(9), 764–779. DOI: 10.1016/j.tics.2018.06.002.
- ↑ BARRETT, Lisa Feldman; MESQUITA, Batja; GENDRON, Maria. Context in Emotion Perception. Current Directions in Psychological Science. 2011, 20(5), 286–290. DOI: 10.1177/0963721411422522.
- ↑ 11,0 11,1 JOHANSSON, Petter; HALL, Lars; SIKSTRÖM, Sverker; OLSSON, Andreas. Failure to Detect Mismatches Between Intention and Outcome in a Simple Decision Task. Science. 2005, 310(5745), 116–119. DOI: 10.1126/science.1111709.
- ↑ 12,0 12,1 LEARY, Mark R. et al. Cognitive and Interpersonal Features of Intellectual Humility. Personality and Social Psychology Bulletin. 2017, 43(6), 793–813. DOI: 10.1177/0146167217697695.
- ↑ CARVER, Charles S.; SCHEIER, Michael F. Control Theory: A Useful Conceptual Framework for Personality–Social, Clinical, and Health Psychology. Psychological Bulletin. 1982, 92(1), 111–135. DOI: 10.1037/0033-2909.92.1.111.
- ↑ Douglas Adams: Life, the Universe and Everything. Pan Books, 1982. Český překlad vlastní. Ford Prefect vysvětluje princip „Somebody Else's Problem field“.
- ↑ American Psychological Association: APA Dictionary of Psychology – Cognitive Dissonance Theory. Teorie vychází z práce Leona Festingera a popisuje nepříjemný stav vyvolaný nekonzistencí mezi kognicemi a motivaci tuto nekonzistenci redukovat.
- ↑ ASCH, Solomon E. Studies of Independence and Conformity: I. A Minority of One Against a Unanimous Majority. Psychological Monographs: General and Applied. 1956, 70(9), 1–70. DOI: 10.1037/h0093718.
- ↑ GREENWALD, Anthony G.; BANAJI, Mahzarin R. Implicit Social Cognition: Attitudes, Self-Esteem, and Stereotypes. Psychological Review. 1995, 102(1), 4–27. DOI: 10.1037/0033-295X.102.1.4.
- ↑ MILGRAM, Stanley. Behavioral Study of Obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology. 1963, 67(4), 371–378. DOI: 10.1037/h0040525.