Selhání trhu
More actions
Tržní selhání je v pojetí neoklasické ekonomie označení pro stav, kdy volný trh nedokáže efektivně rozdělit statky mezi všechny tržní aktéry. Výsledkem je tak plýtvání nebo špatná dostupnost zboží či služeb pro spotřebitele. Dochází k situaci, kdy existují účastníci, jejichž tržní situaci lze zlepšit, aniž by se zároveň zhoršila pozice kohokoli jiného, což znamená, že volný trh nevede k nejlepšímu možnému uspořádání zdrojů ve společnosti.[1][2][3][4]
Mikroekonomie definuje čtyři hlavní příčiny, které vedou k tržnímu selhávání. Jsou jimi: nedokonalá konkurence, zanedbání vlivu externalit, problém veřejných statků a informační asymetrie.
Rakouská ekonomická škola samotný koncept tržních selhání zcela odmítá, nebo alespoň významně zpochybňuje. Ekonomové jako Murray Rothbard, Israel Kirzner, Harold Demsetz, Ronald H. Coase, Dominick Armentano tvrdí (a další) zastávají pozici, že tržní selhání jsou pouhou fikcí, která vychází z chybného porovnávání reálného trhu s neuskutečnitelným ideálem.
Základní kritika
Diskutabilní už je samotné použití slova „selhání“. O selhání lze hovořit pouze v kontextu srovnávání reálně získaného výsledku s kýženým ideálním stavem. Problém ovšem je, že v ekonomii není možné objektivně zjistit a určit, jak by měl tento ideální stav vypadat. Lze se pouze dohodnout na preferované aspiraci. V mainstreamové ekonomii se za tento ideální stav považuje tzv. Paretovo optimum, jehož volbu lze nicméně zpochybnit jak z hlediska etického (pomyslný stav, kdy jeden diktátor vlastní všechny zdroje, zatímco poddaní nevlastní nic lze považovat za Pareto-optimální), tak z hlediska efektivity. V souvislosti s tím vzniká celá řada problémů.
Paretova optima nelze v globální plošné rovině nikdy dosáhnout, lze se mu pouze blížit. Z toho ovšem plyne, že v kontextu ideálního nedosažitelného stavu se „tržním selhání“ jeví být úplně všechny způsoby rozdělení statků, ke kterým může v reálném světě dojít. V takovém případě se pak nabízí otázka, zda má vůbec cenu mluvit o „selhání“, pokud z principu není možné neselhávat.
Pokud srovnáváme reálné tržní řešení (včetně všech jeho nedostatků) s teoreticky dokonalým, ale prakticky neexistujícím ideálem, dopouštíme se logické chyby známé jako klam nirvány (nirvana fallacy)[5]. V tomto kontextu lze říci, že pojem „selhání“ je zatížen přehnaně negativní konotací, která rétoricky degraduje vnímání volného trhu. Působí dojmem normativního označení, zatímco ve skutečnosti se jedná spíše o deskriptivní výrok odkazující na nevyhnutelné vlastnosti světa.
Další problém spočívá v tom, že nelze jednoznačně vybrat jediný „ideální“ pareto-optimální stav. Stavů, které splňují Paretovo optimum, může existovat nekonečně mnoho. Pokud se ale centrálně řízené a regulované hospodářství zaměří na jeden z těchto stavů, ke kterému se bude následně přibližovat, není zřejmé, proč by právě tento zvolený stav měl být tím nejlepším, tím méně z hlediska osobních preferencí všech účastníků trhu. Velmi pravděpodobně půjde o arbitrární politickou volbu. Pojem efektivity přitom nelze objektivně změřit zvenčí (sociální optimum), protože preference a hodnoty každého člověka jsou ryze subjektivní[6] a volný trh dokáže tyto preference reflektovat mnohem jednoznačněji.
Dalším problémem je, že v neoklasické ekonomii je Paretovo optimum pojímáno staticky – jako stav rovnováhy v jeden konkrétní moment. Friedrich August von Hayek nicméně namítá, že trh je naproti tomu dynamický proces, který se nikdy nenachází v dokonalé rovnováze. Israel Kirzner systematicky obhajuje, že to, co neoklasická ekonomie považuje za selhání, je pouze momentální nedostatek informací, který podnikatelé na volném trhu postupně rozšiřují a eliminují.[7][8][9] Murray Rothbard zase podotýkal, že jakýkoli výsledek na volném trhu je z podstaty věci efektivní, neboť odráží reálné preference lidí.[10]
Problematické je nejen použití slova „selhání“, ale i použití samotného slova „trh“. V praktické rovině se totiž zpravidla jedná o selhávání jednotlivců, technologií, či států, spíše než o selhání vágně vymezeného „trhu“. V tomto ohledu existuje celý samostatný koncept „selhání státu“ (government failure), který je podrobněji rozebírán v tzv. teorii veřejné volby.
Dále není jasné, proč by měly existovat pouze čtyři příčiny selhání trhu. Tento výběr se zdá být arbitrárním a není jasné, proč do výběru nezařadit například samotnou vzácnost a omezenost zdrojů, nebo jiné typy mezilidských asymetrií (asymetrie schopností, asymetrie vlastností,...).
Existence tržních selhání bývá typicky jedním z nejčastěji zmiňovaných argumentů proti volnému trhu, který se používá k ospravedlňování státem regulované ekonomiky. Takový postoj lze nicméně podezřívat z určité tendenčnosti a intelektuálně nepoctivého skoku. Tržní selhání je koncept, který popisuje strukturální výzvy a překážky, které brání volnému trhu v dosažení hypotetického ideálního stavu, ve kterém panuje adekvátní rozdělení statků; z toho ovšem nelze automaticky vyvozovat, že tržní regulace, státní zásahy nebo centrální plánování dokážou statky rozdělit jakkoli lépe či efektivněji. Narážíme zde na filozofický problém tzv. Humeovy gilotiny (is-ought-problem), který říká, že z deskriptivních výroků o tom, jaké věci jsou (vlastnosti světa brání dokonalému rozdělení zdrojů,–) nelze vyvodit normativní závěry o tom, jaké by věci měly být (–a proto stát musí aktivně zasahovat do tržního prostředí).[11]
Čtyři příčiny tržních selhání & libertariánská oponentura
1) Nedokonalá konkurence
Nedokonalá konkurence je stav, kdy (přinejmenším) jeden tržní aktér ovládá velkou část trhu, a může tak plošně ovlivňovat cenu zboží. V prostředí s dokonalou konkurencí by se cena rovnala nákladům, zatímco v případě nedokonalé konkurence snižují firmy výroby, aby udržely vysoké ceny. Zákazníci pak platí více, zatímco zboží se na trhu vyskytuje méně.
Dokonalá konkurence je naopak stav, kdy:
- prodávající i kupující mají dokonale symetrický přístup k informacím
- výrobky jsou homogenní a mají jednotnou kvalitu
- neexistují bariéry vstupu do odvětví ani výstupu z něj
- existuje natolik velký počet kupujících a prodávajících, aby nikdo nemohl ovlivnit cenu nebo velikost výstupu
Námitka č. 1:
V prostředí s nedokonalou konkurencí skutečně mohou existovat dominantní hráči, kteří ovládají významnou část trhu. Nejedná se však o skutečné monopoly v čistém slova smyslu. Skutečné monopolní postavení může vzniknout pouze skrze moc a donucení a jeho typickým příkladem jsou státní instituce[12][13], např. antimonopolní úřad, který je sám o sobě monopolem.
„Jediným způsobem, jak by vláda mohla snížit množství monopolů, je když odstraní všechny monopolní výsady, které sama vytvořila.“— Murray Rothbard, Power and Market: Government and the Economy, 1970
Dále je třeba zdůraznit, že monopolnímu postavení se mohou firmy přibližovat mnohem snáze v mezích státního rámce nežli v prostředí volného trhu. Státy se svými zákonodárnými aparáty nastavují podnikovou legislativu, přičemž velké korporáty mají zpravidla dostatek moci i prostředků, aby mohly ovlivňovat politiky, kteří tyto státy řídí.[14][15] Státy pak mohou zavádět takovou legislativu, která zvýhodňuje dominantní hráče a naopak poškozuje jejich konkurenci, či dokonce znemožňuje volný vstup do odvětví jako takového.[16] Tomuto procesu se odborně říká dobývání renty (rent-seeking).
Námitka č. 2:
Hlavním problémem je, že stav dokonalé konkurence je ryze hypotetický a v praxi nedosažitelný. Jakmile není kterákoli z podmínek splněna, konkurenci již nelze považovat za dokonalou. V reálné praxi nicméně není možné splňovat byť jediné z výše uvedených kritérií.
Dokonalé informační symetrie nelze dosáhnout už jen proto, že jednotliví tržní aktéři budou mít jiné preference a odlišnou představu o tom, kolik informací považují za dostatečné množství. Mnozí z nich nebudou sami chtít vyvíjet iniciativu a platit transakční náklady za zisk těchto informací.
Produkty nemohou nikdy dosáhnout homogenity. I kdyby bylo dosaženo jednotné kvality i prodejní ceny, nikdy nebude dosaženo homogenity optikou subjektivních preferencí zákazníků. Spotřebitel může určitý produkt preferovat například kvůli značce a ryze osobnímu a subjektivnímu emočnímu poutu k dané firmě.[17] Pokud by plechovka Coca Coly měla naprosto totožné složení, cenu i kvalitu jako plechovka Pepsi, lze předpokládat, že mnoho spotřebitelů by přesto nepovažovala oba produkty za homogenní a rovnocenné.[18][19]
Náklady na vstup a výstup v rámci odvětví jsou nevyhnutelné, už jen proto, že jedním z nákladů bude vždy spotřebitelův čas strávený výběrem jiného poskytovatele zboží a služeb.
Dostatečný počet prodejců vůči kupujícím nemá jasný strop a může být téměř neomezený. Problémem ale je, že čím více prodejců na trhu existuje, tím spíše se jejich zisky blíží nule, a tím méně jsou prodejci motivováni prodávat.
2) Zanedbání externalit
Externality vznikají tehdy, kdy činnost jednoho aktéra ovlivňuje někoho dalšího, aniž by za tuto činnost byla udělena adekvátní peněžní kompenzace. Negativní externality škodí druhým lidem, aniž by za ně jejich původce musel kohokoli odškodnit (např. chemický závod, který znečišťuje řeku, podél níž stojí soukromé pozemky). Pozitivní externality naopak přinášejí užitek, aniž by za ně byl kdokoli odměněn. (např. úly se včelami, které opylují sad souseda, který sám včely nechová). Trh tyto externality ignoruje, a proto se negativní externality produkují nadbytečně, zatímco ty pozitivní nedostatečně.
Námitka č. 1:
Volný trh je schopen internalizovat externality a zahrnou jejich náklady přímo do tržní ceny, a to podle tzv. Coaseova teorému.[20]
Námitka č. 2:
Negativní externality lze považovat za zásah do vlastnických práv druhých tržních aktérů, včetně sebevlastnického práva. Pokud například majitel pozemku pálí na své zahradě pneumatiky a vznikající kouř doputuje až na sousední pozemek, kde začerní fasádu, umaže sušící se prádlo nebo znečistí plíce vlastníka, jedná se o jednoznačnou újmu, u níž vzniká nárok na finanční kompenzaci.[21]
V prostředí, kde existuje volný trh soudnictví a právních služeb, je možné vlastníka za negativní externality zažalovat a vymáhat náhradu mnohem efektivněji, než ve stávajícím systému centralizovaného státního práva.
_on_bridge_in_Hradec_Kr%C3%A1lov%C3%A9.jpg){kind=link}
3) Problém veřejných statků
Další z příčinou tržních selhání je problém, který vyplývá z podstaty veřejných statků. Za veřejný statek lze označit každé zboží nebo službu, která se vyznačuje dvěma klíčovými znaky: nezmenšitelností a nevylučitelností ze spotřeby. Nezmenšitelnost znamená, že pokud danou věc užívá jeden člověk, nijak to neumenšuje užitek druhých uživatelů. Nevylučitelnost znamená, že nikomu nelze zabránit, aby z daného statku čerpal užitek. Typickými příklady veřejných statků jsou veřejné osvětlení, čistý vzduch, otevřený software, veřejný ohňostroj, síť požárních sirén, protipovodňové systémy a tak podobně.
Za selhání trhu je prezentován výskyt tzv. „černých pasažérů“ (free-rider problem) – tedy jedinců, kteří za statek neplatí, přestože mohou volně využívat všech jeho benefitů.[22] Černí pasažéři nemají motivaci za tyto statky utrácet, kvůli čemuž klesá motivace soukromých firem tyto produkty vyrábět. Čím více černých pasažérů existuje, tím méně se vyplatí veřejné statky produkovat.
Námitka č. 1:
Některé veřejné statky jsou z principu obtížně monetizovatelné. Tuto skutečnost nicméně nelze přičítat trhu, neboť se jedná o všudypřítomnou vlastnost reality. Za veřejný statek se často označuje například kolektivní tělesná obranyschopnost obyvatelstva. Z toho, že jsou ostatní systémoví aktéři zdraví, těží i jednotlivci, kteří pak s menší pravděpodobností onemocní. Pokud ovšem zajdeme do důsledků, narazíme na absurdní situace. Pokud určitý člověk praktikuje zdravý životní styl, podstupuje pravidelné kontroly i očkování, zvyšuje tím svou tělesnou imunitu, čímž zcela jednoznačně prospívá ostatním, neboť přispívá k posílení kolektivní imunity; zdá se však absurdní, aby byl oprávněn nárokovat si od ostatních jakoukoli finanční kompenzaci.V reálném světě existují přirozené hranice transakčních nákladů, kde se definování vlastnických práv prostě nevyplatí.
Existence černých pasažérů se jeví jako nevyhnutelná a těžko si lze představit ideální stav, ve kterém by tito lidé neexistovali.
Námitka č.2:
Přítomnost černých pasažérů nemohou efektivně vyřešit žádné regulace či jiné státní zásahy. Činnost státu problém nepokrývá, naopak černé pasažérství masivně rozšiřuje a prohlubuje. Stát vytváří obrovské množství veřejných služeb a statků, k nimž lidé získávají přístup bez ohledu na své zásluhy či platby[23] a které jsou lidé nuceni povinně financovat, aniž by se z jejich používán mohli dobrovolně vyvázat.[24] Mluvíme o sociálních politikách, veřejném zdravotnictví, technické infrastruktuře, národní obraně, bezpečnosti a civilní ochraně. Na volném trhu by tyto služby byly poskytovány soukromými subjekty, které zpravidla mají větší zájem na potírání černého pasažérství.[25][26][27]
Námitka č.3:
Nepochybně je možné definovat, co lze považovat za veřejný statek, ale již není možné objektivně určit, který veřejný statek je zapotřebí a který není. Zde totiž narážíme na problém ekonomické kalkulace.[28] Pokud je určitý veřejný statek považován za skutečně nutný a potřebný, pak lze předpokládat, že na volném trhu se lidé dobrovolně složí, aby si tento statek pořídili – například systém pouličního osvětlení.
Pokud se v určité lokalitě lidé dobrovolně nesloží, nebo nemají dostatek zdrojů, aby se složit mohli, není zřejmé, proč by zde tento veřejný statek měl vůbec existovat v původním zamýšleném rozsahu i podobě. Lze tak například zpochybnit legitimitu státu či centrálního plánovače, který se rozhodne přerozdělit zdroje tak, aby například vybudoval protipovodňový systém na malé vesnici, jejíž obyvatelé nevykazují ochotu tak učinit nebo postrádají dostatek prostředků. Přestože tento zásah může působit ušlechtile, z principu nákladů obětovaných vyplývá, že zdroje vynaložené zdroje na vybudování protipovodňového systému budou nevyhnutelně scházet někde jinde.
Vnímání potřebnosti či nepotřebnosti veřejných statků též závisí na kontextu konkrétní doby. Stávající existence systémů veřejného osvětlení se může v současnosti jevit stejně tak nutná a zřejmá, jako by se v budoucí bohaté kyberpunkové budoucnosti mohla jevit potenciální existence celoplanetárního promítání pomocí prstence obrazovek umístěného na oběžné dráze (kterou jistě lze považovat za veřejný statek).
Námitka č.4:
Specifikem mnoha různých veřejných statků je skutečnost, že vznikají, aniž by jejich primárním účelem bylo generování finančního zisku. Finanční zisk nemusí být jedinou motivací k výrobě určitých statků, protože výrobcův užitek může pramenit i z vnitřního uspokojení z pomoci druhým. Incentivou pro vznik veřejných statků tak často bývá princip solidarity. Neexistuje důvod, proč by na volném trhu mělo dojít k zániku produkce nekomerčních produktů.[29] Neděje se tak ani v současnosti. Moderní technologické a open-source softwarové projekty typu Linux nebo Wikipedie jsou ukázkovými příklady veřejných statků, které vznikají na bázi dobrovolnosti a bez finanční motivace.
Námitka č.5:
Nevyloučitelnost ze spotřeby je vždy relativní a nikoli absolutní. Závisí zejména na dostupnosti technologií, tolerované výši nákladů a motivacích tržních aktérů. Existují případy, které ukazují, že způsob, jak spotřebu omezit a zpoplatnit, dokáže volný trh nacházet i tam, kde se na první pohled jeví jako neproveditelná.
John Stuart Mill nebo Paul Samuelson používali k ilustraci klasického tržního selhání námořní majáky, které označovali za jednoznačný příklad veřejného statku. Tvrdili, že záře je viditelná všem lodím na moři a neexistuje proto efektivní způsob, jak zabránit námořníkům v bezplatné spotřebě. Z toho vyvozovali, že výstavbu majáků musí zajišťovat stát, neboť soukromníkům se kvůli masivnímu rozšíření černého pasažérství nevyplatí majáky budovat. Na tato tvrzení později zareagoval Ronald Coase, který ve své studii odhalil, že autoři své závěry vyvodili z pouhého teoretického uvažování, aniž by si ověřili reálný historický kontext, což označil za projev „gaučové ekonomiky“ (armchair economics).[30] Coase dokázal, že v rozmezí 17. a 19. století byla většina anglických majáků postavena soukromými investory a jejich provoz byl ziskový. Poplatky se totiž vybíraly od každé lodě, která doplula do přístavu, a to na základě tonáže a trasy.
4) Informační asymetrie
Mikroekonomie říká, že trh selhává v případě informační asymetrie mezi tržními aktéry. Informační asymetrií se rozumí stav, kdy má jeden z tržních aktérů o produktu či službě mnohem více informací, než jeho protistrana.[31] To v praxi často vede ke zneužití moci, neboť zákazník, který se nachází ve slabší pozici, může být dotlačen ke koupi produktu, jehož reálná kvalita neodpovídá preferencím či očekáváním. Majitel ojetého automobilu může například prodat svůj vůz se skrytou vadou, majitel obchodu může doporučovat koupi méně kvalitního produktu jen pro vyšší marži a obchodník může upřednostňovat ty produkty, jejichž prodejem získá ty nejvyšší provize.
Námitka č.1:
Selhání trhu je prezentováno jako situace, kdy nejsou zdroje rozděleny podle Paretova optima. Samotné rozložení informací na trhu nicméně lze považovat za Pareto-optimální. Informace jako takové jsou vzácným statkem jako každým jiným a do jejich získávání musíme započítat transakční náklady. Současné rozložení informací přitom odpovídá stavu kdy se mezní náklady na získání dalších informací rovnají jejich meznímu přínosu.[32] Pokud by jakákoli regulatorní autorita chtěla nutit společnost k „lepšímu“ rozložení informací, nutně by to znamenalo sebrat cizí zdroje a čas a investovat je do přenosu informací, což by vlastníka těchto zdrojů jednoznačně poškodilo.
- Neoklasická teorie zde oponuje existencí specifického druhu zboží a služeb, které se označují jako statky závislé na důvěře (creedence goods). To jsou takové statky, jejichž kvalitu není zákazník schopen dostatečně kvalifikovaně posoudit nejen před jejich spotřebou, ale dokonce ani po ní. Patří sem chirurgické zákroky, užívání léků, opravy složitých mechanických spotřebičů, vzdělávací produkty nebo finanční a právní poradenství. Problémem je, že u těchto statků se transakční náklady na zisk informací přibližují nekonečnu – kupující by se musel sám stát dospělým expertem v daném oboru, aby dokázal kvalitu statku dostatečně posoudit. V takovém případě už jde o systémovou nemožnost rovnocenného posouzení, kdy je informace pro laiky principiálně nedostupná. Tím vzniká prostor pro morální hazard.
- Rakouský protiargument zní tak, že tato situace je nevyhnutelnou vlastností reality. Vždycky budou existovat mezilidské interakce, které budou muset být založeny na pouhé důvěře. Na volném trhu nicméně budou v dlouhodobém horizontu existovat efektivnější kontrolní a reputační mechanismy, které budou nepoctivé poskytovatele statků závislých na důvěře dostatečně penalizovat a limitovat. Libertariánská optika navíc apeluje na dobrovolnost a osobní odpovědnost, přičemž říká, že každý klient by měl mít svobodnou možnost morální hazard dobrovolně podstoupit na základě svého vlastního uvážení. Taková rozhodnutí jsou však často z důvodu tržních regulací znemožněna.
Námitka č.2:
Princip informační asymetrie zdaleka neplatí jen pro tržní situace a není tedy jasné, proč by měla být prezentována jako specifikum tržních selhání. Jde spíše o širší problém související s obecným fenoménem nedokonalého vědění.
Představme si rekreačního houbaře, který vyrazí do lesa na sběr hub. Kvůli svým nedostatečným znalostem nasbírá jedovaté houby, kterými se následně otráví. V tento moment dochází ke splnění kritérií informační asymetrie, protože zcela zjevně existuje nerovný vztah mezi reálně existujícím amatérským houbařem a jeho pomyslným alternativním já, které disponuje expertními znalostmi z oboru mykologie. V tomto kontextu by se situace dala taktéž prohlásit za „tržní selhání“, protože splňuje definici jedné z jeho příčin. Taková praxe se nicméně jeví poněkud absurdní, protože selháním trhu by pak mohlo být v podstatě cokoli – lidé se neumějí teleportovat, letadla mohou havarovat, není možné přenášet myšlenky pomocí telepatie,...
Námitka č.3:
Není jasné, proč by se měla tato příčina tržního selhání omezovat pouze na asymetrii v informovanosti. Asymetrií, které ovlivní kvalitu transakce, může existovat téměř neomezené množství. Pokud bude například prodejce výrazně inteligentnější, charismatičtější nebo atraktivnější než kupující, může tyto své vlastnosti použít k tomu, aby přiměl kupujícího k nákupu takového produktu, jehož prodej je nejvýhodnější pro samotného prodejce a ne nutně pro zákazníka. Mezilidské nerovnosti ve vědomostech, vlastnostech a schopnostech jsou nicméně základní vlastností reality a nelze je považovat za selhání čehokoli.
Námitka č.4:
Informační asymetrie není sama o sobě problém, ale naopak základní východisko pro dělbu práce. Stav informační asymetrie motivuje jednotlivce, aby dále prohlubovali svoji informační expertizu v těch oborech a odvětvích, kde již mají konkurenční výhodu. To jim následně umožňuje produkovat hodnotu a užitek pro ostatní (lidé běžně platí odborníkům za to, že vědí víc než oni samotní) a to často lépe, než by to dokázali druzí s menšími informačními kapacitami. Tržní proces a cenový mechanismus neslouží ke zrovnoprávnění informací, nýbrž umožňuje lidem kooperovat, aniž by museli vědět všechno to, co vědí ostatní. Friedrich August Von Hayek navíc systematicky obhajuje, že cenový systém koordinuje specifické lokální informace nesrovnatelně lépe než jakýkoliv centrální orgán.[33][34]
Námitka č.5:
Volný trh bude sám přirozeně generovat instituce, které snižují informační asymetrii a přicházejí s novými technologiemi a způsoby, které snižují transakční náklady na přenos informací. Podnikatelé na volném trhu sledují poptávku zákazníků. V případě, že bude existovat masová poptávka po mechanismech, které eliminují počet nevýhodných nákupů vzniklých neférovým zneužíváním moci informovaných prodejců, bude docházet ke vzniku reparačních mechanismů, nezávislých recenzí a certifikačních autorit.
Námitka č.6:
Pro rakouskou ekonomickou školu je představa dokonale symetrického rozložení informací logickou kontradikcí. Znalosti, vědomosti a informace jsou ve společnosti z principu decentralizované, subjektivní a často nepřenositelné. Mnohdy narážíme na tzv. tacitní znalosti, tj. vědomosti, které jsou založené na vlastní praxi, citu a zkušenostech, a které nelze snadno popsat slovy, zformulovat do dat nebo jednoduše předat druhým.[35][36]
Závěr
Nová odvětví, inovativní technologie a způsoby spolupráce často vznikají prostřednictvím decentralizovaného experimentování, spontánního řádu a dobrovolné směny. Volnotržní prostředí je tedy výchozím stavem většiny nových větví lidského pokroku (kupecké právo, volný trh měn a svobodné bankovnictví, nternet, kryptoměny, letecká doprava, komunikace a rozhlas, automobilový průmysl a doprava, lékařství a farmacie,...). Regulace často nastupují až ex post. Pokud tedy hodláme tento výchozí stav změnit a posunout se vstříc regulacím a mocenským zásahům do tohoto odvětví, měly by existovat dostatečné argumenty, jejichž síla a relevance dalece převažuje argumenty protistrany (tedy zastánců volného trhu). To se však zjevně neděje. Všechny argumenty pro regulovaný trh lze zásadním způsobem zpochybnit. Jistě, stejnou měrou lze zpochybnit i argumenty zastánců volného trhu, jenže větší a bezprostřednější důkazní břemeno spočívá z logiky věci na bedrech těch, kdo chtějí změnit výchozí situaci a nikoli těch, kteří trvají na zachování počátečního stavu. Ještě významnější důkazní břemeno vyplývá z donucovací povahy regulací. Kdo chce druhým pod hrozbou sankce zakázat určité jednání, přikázat jim způsob výroby nebo směny či omezit nakládání s jejich vlastnictvím, měl by prokázat nejen existenci závažného problému, ale také nezbytnost, přiměřenost a pravděpodobnou účinnost navrhovaného zásahu.
Pohledy z různých myšlenkových směrů
Následující panely nenahrazují hlavní výklad ani samy nerozhodují, jak má být konkrétní problém řešen. Ukazují, že výraz „selhání trhu“ vychází z odlišných předpokladů o efektivitě, vlastnictví, institucích a moci. Autoři z jednotlivých tradic jsou zváni, aby své pohledy doplnili nebo zpřesnili podle vlastních pramenů.
| Neoklasická ekonomie |
|---|
|
V neoklasické ekonomii označuje tržní selhání konkrétní situace, v nichž decentralizované směny nevedou k Paretovsky efektivnímu výsledku. Typickými případy jsou externality, veřejné statky, nedokonalá konkurence a informační asymetrie. Nejde nutně o tvrzení, že trhy jsou obecně nefunkční; jde o analytický benchmark, podle něhož lze popsat, kdy ceny nezahrnují všechny relevantní náklady či přínosy nebo kdy dobrovolné financování neposkytne statek v množství, jež model považuje za efektivní.[37] Možnou odpovědí nemusí být vždy přímá státní výroba. Podle povahy problému může zahrnovat vymezení vlastnických práv, daně či dotace, pravidla hospodářské soutěže, zveřejňování informací nebo jiné instituce. Klíčové je porovnání očekávaných přínosů zásahu s jeho náklady a vedlejšími účinky. Od rakouské ekonomie se tento pohled liší přijetím rovnovážného a Paretovského měřítka jako užitečného nástroje analýzy, i když jej nelze přímo pozorovat v reálné ekonomice. |
| Rakouská ekonomická škola |
|---|
|
Rakouská ekonomická škola chápe trh především jako proces objevování, koordinace a podnikatelského reagování na rozptýlené znalosti, nikoli jako stav dokonalé rovnováhy. Proto její představitelé, například Friedrich August von Hayek, Israel Kirzner a Murray Rothbard, často namítají, že označit odchylku od modelu dokonalé konkurence za „selhání“ znamená srovnávat skutečné instituce s nedosažitelným ideálem. Tento přístup zdůrazňuje, že alternativou k nedokonalému trhu není beznákladová a vševědoucí náprava, ale jiné nedokonalé institucionální uspořádání. U externalit, veřejných statků a informací proto zkoumá vlastnická práva, smlouvy, reputaci, podnikatelskou inovaci a také možnost selhání státu. Od neoklasického pohledu se liší zejména odmítnutím představy, že lze z vnějšku určit společensky optimální alokaci nezávisle na projevených preferencích a tržním procesu. |
| Institucionální ekonomie |
|---|
|
Institucionální ekonomie posouvá otázku od „trh, nebo stát?“ k porovnání konkrétních institucí: trhu, firmy, smlouvy, regulace, samosprávy či jiného způsobu koordinace. Navazuje zejména na Ronalda Coase a zdůrazňuje transakční náklady — hledání informací, vyjednávání, kontrolu a vymáhání dohod. Tyto náklady existují jak při tržní směně, tak při hierarchickém či veřejném řešení.[38] „Selhání trhu“ pak není automatickým důkazem pro regulaci a „selhání státu“ automatickým důkazem pro deregulaci. Rozhoduje srovnání proveditelných alternativ v daných podmínkách: kdo má informace, kdo nese náklady, jak lze vymáhat pravidla a zda navržená instituce skutečně sníží problém více, než vytvoří nové náklady. Od obou předchozích směrů se tento přístup liší důrazem na empirické a srovnávací posouzení institucí namísto hodnocení skutečného trhu proti jedinému ideálnímu modelu. |
| Marxismus |
|---|
|
Marxistický pohled obvykle nepovažuje tržní selhání za pouhou technickou odchylku od jinak neutrálního konkurenčního ideálu. Zaměřuje se na vlastnické vztahy, třídní moc a způsob, jímž se výroba řídí ziskem. Problémy jako nezaměstnanost, nerovnost, hospodářské krize nebo environmentální škody proto může vykládat jako strukturální rysy kapitalistické organizace výroby, nikoli jen jako několik výjimek k opravě regulací.[39] Z tohoto hlediska může neoklasický pojem selhání trhu zachytit dílčí problém, ale zároveň zakrývat otázku, kdo vlastní výrobní prostředky, kdo rozhoduje o investicích a kdo nese náklady. Řešením pak nebývá jen korekce cen či informací, nýbrž demokratizace nebo socializace ekonomické moci; jednotlivé marxistické proudy se liší v tom, jakou podobu má mít. Od institucionální ekonomie se liší tím, že nevnímá kapitalistický trh jen jako jednu z organizačních možností k porovnání podle nákladů, ale jako vztah moci, který má být podroben zásadnější kritice. |
Libertariánský folklor
V rámci libertariánských komunit existuje oblíbený aforismus, který se často používá v reakci na koncept tržního selhání. Zní takto:
„Tržní selhání je neschopnost trhu nabídnout cokoli, po čem toužím, za cenu, kterou bych si představoval.“
Odkazy
Související články
Videa
Materiály
Reference
- ↑ https://web.archive.org/web/20230306065517/https://media.opengov.nsw.gov.au/pairtree_root/41/eb/7e/1a/65/1b/4e/a2/b8/d8/68/9a/1d/8d/75/1a/obj/PUB17_509_Market__failure_guide.pdf
- ↑ John O. Ledyard (2008). Market Failure, The New Palgrave Dictionary of Economics
- ↑ Paul Krugman and Robin Wells (2006). Economics, New York, Worth Publishers.
- ↑ Francis M. Bator (1958). "The Anatomy of Market Failure," Quarterly Journal of Economics, 72(3) pp. 351–379
- ↑ Demsetz, Harold (1969). "Information and Efficiency: Another Viewpoint". The Journal of Law & Economics. 12 (1): 1–22
- ↑ ROTHBARD, Murray N. Man, Economy, and State: A Treatise on Economic Principles. Princeton, N.J.: D. Van Nostrand Company, 1962.
- ↑ KIRZNER, Israel M. Competition and Entrepreneurship. Chicago: The University of Chicago Press, 1973. ISBN 0-226-43776-0.
- ↑ KIRZNER, Israel M. Perception, opportunity, and profit: studies in the theory of entrepreneurship. Chicago: University of Chicago Press, 1979. ISBN 0-226-43773-6.
- ↑ KIRZNER, Israel M. The Meaning of the Market Process: Essays in the Development of Modern Austrian Economics. London: Routledge, 1992. Routledge foundations of the market economy. ISBN 0-415-06866-5.
- ↑ ROTHBARD, Murray N. Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics. In: SENNHOLZ, Mary, ed. On Freedom and Free Enterprise: Essays in Honor of Ludwig von Mises. Princeton: D. Van Nostrand Company, 1956, s. 224–262.
- ↑ Hume, David. A Treatise of Human Nature. Edited by L. A. Selby-Bigge, 2nd ed., Clarendon Press, 1978.
- ↑ ARMENTANO, Dominick T. Antitrust and Monopoly: Anatomy of a Policy Failure. New York: Wiley, 1982. ISBN 0-471-09930-9.
- ↑ ARMENTANO, Dominick T., 1999. Antitrust: The Case for Repeal. 2. vyd. Auburn: Mises Institute. ISBN 0945466250.
- ↑ Tullock, G. (1967). The welfare costs of tariffs, monopolies, and theft. Western Economic Journal, 5(3), 224–232.
- ↑ KRUEGER, Anne O., 1974. The Political Economy of the Rent-Seeking Society. The American Economic Review. 64(3), 291–303.
- ↑ STIGLER, George J. 1971. The Theory of Economic Regulation. The Bell Journal of Economics and Management Science, 2(1), 3–21.
- ↑ AAKER, David A. Managing brand equity: capitalizing on the value of a brand name. New York: Free Press, 1991.
- ↑ CHAMBERLIN, Edward H. The Theory of Monopolistic Competition. Cambridge: Harvard University Press, 1933. Harvard economic studies, vol. XXXVIII.
- ↑ McClure SM, Li J, Tomlin D, Cypert KS, Montague LM, Montague PR. Neural correlates of behavioral preference for culturally familiar drinks. Neuron. 2004 Oct 14;44(2):379-87.
- ↑ Coase, R. H. (2013). The Problem of Social Cost. The Journal of Law & Economics, 56(4), 837–877.
- ↑ ROTHBARD, Murray N. Law, Property Rights, and Air Pollution. Cato Journal. 1982, vol. 2, no. 1, pp. 55–99.
- ↑ Baumol, William (1952). Welfare Economics and the Theory of the State. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.
- ↑ DE JASAY, Anthony. Social Contract, Free Ride: A Study of the Public Goods Problem. Oxford: Clarendon Press, 1989.
- ↑ HOPPE, Hans-Hermann. The Economics and Ethics of Private Property: Studies in Political Economy and Philosophy. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1993.
- ↑ BUCHANAN, James M. An Economic Theory of Clubs. Economica. 1965, vol. 32, no. 125, pp. 1–14.
- ↑ FRIEDMAN, David D. The Machinery of Freedom: Guide to a Radical Capitalism. New York: Harper & Row, 1973.
- ↑ BENSON, Bruce L. To Serve and Protect: Privatization and Community in Criminal Justice. New York: New York University Press, 1998.
- ↑ Mises, L. von. (1990). Economic calculation in the socialist commonwealth (S. Alder, Trans.). Ludwig von Mises Institute.
- ↑ BENKLER, Yochai. The Wealth of Networks: How Social Production Transforms Markets and Freedom. New Haven: Yale University Press, 2006.
- ↑ COASE, Ronald H. The Lighthouse in Economics. The Journal of Law and Economics. 1974, roč. 17, č. 2, s. 357–376.
- ↑ AKERLOF, George A. The Market for "Lemons": Quality Uncertainty and the Market Mechanism. The Quarterly Journal of Economics. 1970, vol. 84, no. 3, pp. 488–500.
- ↑ STIGLER, George J. The Economics of Information. Journal of Political Economy. 1961, roč. 69, č. 3, s. 213–225. ISSN 0022-3808.
- ↑ HAYEK, Friedrich A. The Use of Knowledge in Society. The American Economic Review. 1945, roč. 35, č. 4, s. 519–530. ISSN 0002-8282.
- ↑ HAYEK, Friedrich A. Individualism and Economic Order. Chicago: University of Chicago Press, 1948. vii, 272 s.
- ↑ HAYEK, Friedrich August von. The Use of Knowledge in Society. The American Economic Review. 1945, vol. 35, no. 4, pp. 519–530.
- ↑ POLANYI, Michael. The Tacit Dimension. Garden City, NY: Doubleday & Company, 1966.
- ↑ Steven M. Wall: Public Goods. Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2021, části 2–3.
- ↑ Ronald H. Coase: The Institutional Structure of Production, Nobel Prize Lecture, 1991.
- ↑ Lisa Herzog: Capitalism. Stanford Encyclopedia of Philosophy, rev. 2026.