Friedrich August von Hayek
More actions
| Friedrich August von Hayek, Prof. DDr. Dr. h.c. | |
|---|---|
 | |
| Narození |
8. května 1899 Vídeň, Rakousko-Uhersko (Dnešní Rakousko) 🇦🇹 |
| Úmrtí |
23. března 1992 Freiburg, Německo 🇩🇪 |
| Instituce |
Universität Salzburg (1969–1977) Albert-Ludwigs-Universität Freiburg (1962–1968) University of Chicago (1950–1962) London School of Economics (1931 - 1950) |
| Pole působení | ekonomie, politologie, právo, jurisprudence, filosofie, psychologie |
| Alma mater | Universität Wien |
| Vlivy | Eugen von Böhm-Bawerk, Ernst Mach, Carl Menger, Friedrich von Wieser, Ludwig von Mises, David Hume, Ludwig Wittgenstein, John Locke, Edmund Burke, John Stuart Mill, Alexis de Tocqueville, Karl Popper |
| Oponoval | John Maynard Keynes |
| Ovlivnil | Milton Friedman, Murray Rothbard, Štěpán Drábek |
| Známý díky | Problem ekonomické kalkulace, katalaxie, rozšířený řád, problém rozptýlených znalostí, cenové signály, spontánní řád, Hebbova teorie |
„Specifickou úlohou ekonomie je ukazovat lidem, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o nichž se domnívají, že je mohou ovládat.“ The Fatal Conceit: The Errors of Socialism, 1988 | |
Friedrich August von Hayekbyl rakousko-britský ekonom, politický filosof a teoretik společenských institucí. Patřil k nejvýznamnějším představitelům tzv. rakouské ekonomické školy a obhájcům klasického liberalismu ve 20. století. Zabýval se hospodářskými cykly, kapitálem, penězi, rozptýlenými znalostmi, vznikem pravidel ve společnosti, právním státem i fungováním lidské mysli. V roce 1974 obdržel společně s Gunnarem Myrdalem Nobelovu cenu za ekonomii.[1][2]
Ústřední otázkou jeho díla je, jak a zda může vznikat složitý a relativně uspořádaný společenský systém, přestože žádný člověk nezná všechny skutečnosti potřebné k jeho cílenému řízení. Odpovědi hledal v decentralizovaném rozhodování, systému cen, tržní konkurenci a postupném vývoji institucí. Svobodnou společnost obhajoval především jako prostředí, které umožňuje využívat znalosti a objevovat možnosti přesahující schopnosti jednotlivých plánovačů.[3]
Hayek byl zásadním kritikem centrálního plánování, připouštěl však některé formy sociálního zabezpečení a zdůrazňoval potřebu právního rámce trhu. Jeho odkaz proto nelze automaticky ztotožnit s každou politikou označovanou za pravicovou, konzervativní nebo protržní.
Raná léta & intelektuální vývoj
Vídeňské prostředí a zkušenost první světové války
Hayek se narodil do intelektuální vídeňské rodiny jako syn lékaře a univerzitního profesora Augusta von Hayeka a jeho manželky Felicitas Hayek (roz. Juraschek). Měl dva mladší bratry Heinricha a Ericha. Příjmení Hayek je odvozeno od českého Hájek a genealogický původ rodu lze vystopovat až k nositeli příjmení „Hagek“, který kolem roku 1500 emigroval z Prahy. Friedrichův dědeček z otcovy strany Gustav von Hayek pak pocházel z Brna. Z matčiny strany byl Friedrich bratrancem slavného filozofa Ludwiga Wittgensteina. Hayekův otec pracoval pro městský odbor zdravotnictví a zabýval se biologií a botanikou, což ovlivnilo i zájem mladého Friedricha o přírodní vědy a psychologii.
Za první světové války sloužil Friedrich u dělostřeleckého pluku v rakousko-uherské armádě a účastnil se bojů na italské frontě. Během této služby utrpěl poškození sluchu v levém uchu. Byl též vyznamenán za statečnost. Pozdější rozpad monarchie a válečné zkušenosti utvořily pozadí Hayekova pozdějšího zájmu o společenskou spolupráci, nacionalismus a politické uspořádání.
Po válce studoval na univerzitě ve Vídni politologii, právo, psychologii, filosofii a ekonomii. Tam také roku 1921 získal doktorát z práv a roku 1923 doktorát politických věd. Mezi jeho učitele patřil například Friedrich von Wieser, který zde přednášel ekonomii. Přestože Hayek zpočátku sympatizoval s některými socialistickými představami, setkání s knihou Socialismus od Ludwiga von Misese jej vedlo k přehodnocení politických i ekonomických pohledů na věc. Stala se i prvotním impulsem Friedrichova příklonu k rakouské ekonomické škole. Sám se později účastnil Misesova soukromého ekonomického semináře. Mises nicméně nebyl Hayekovým univerzitním školitelem v běžném akademickém smyslu slova. Rozhodně se však stal jeho významným intelektuálním vzorem, mentorem a akademickým spolupracovníkem. Hayek od Misese převzal zejména zájem o peněžní příčiny hospodářských krachů a o možnost ekonomické kalkulace v socialismu. Postupně přitom rozvíjel vlastní pojetí znalostí ve společnosti, metodologie a společenské evoluce.
Hayek strávil několik let prací ve státní službě a v roce 1927 se stal prvním ředitelem Rakouského ústavu pro ekonomický výzkum, který se zabýval výzkumem hospodářských cyklů. Jeho založení podpořil i samotný Mises. V roce 1929 získal Hayek docenturu a následně získal částečný úvazek pro přednášení na vídeňské univerzitě. Na základě svých přednášek, které se později staly základem spisu Ceny a výroba, získal v roce 1931 profesuru a titul doktora ekonomických věd na britské London School of Economics, což vedlo k jeho následnému odstěhování do Spojeného království. Jeho příchodu významně napomohl profesor ekonomie Lionel Robbins. Hayek v roce 1938 získal i britské občanství.
Londýnská éra
Hayek se během svého působení v Londýně prosadil jako významný účastník debat o penězích, kapitálu a hospodářské krizi. Jeho polemika s profesorem cambridgeské univerzity Johnem Maynardem Keynesem začala již kritikou Keynesova Pojednání o penězích, nikoli až zpochybněním Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, jak je někdy uváděno. Rozcházeli se zejména ve vysvětlování nesouladu úspor a investic, nezaměstnanosti a možnosti měnové či rozpočtové politiky.
Zatímco Keynesovo pojetí postupně získávalo výrazný vliv a zájem někdejších politických představitelů, Hayek se stále více soustřeďoval na otázky, které přesahovaly dobovou makroekonomii: co lidé vědí, jak dochází k vzájemnému přizpůsobení očekávání a co ve skutečnosti znamená tvrzení, že se ekonomika „nachází v rovnováze“. Nešlo tak o úplné opuštění hranic ekonomie, ale naopak o výrazné rozšíření jejího původního rámce.
Cesta do otroctví a Montpelerinská společnost
Kniha Cesta do otroctví z roku 1944 přinesla Hayekovi ohlas daleko za hranicemi akademické ekonomie. V podmínkách druhé světové války upozorňovala na nebezpečí, která spojoval s přenesením rozsáhlého válečného plánování do mírové společnosti. Veřejný úspěch zároveň přispěl k tomu, že byl stále častěji vnímán spíše jako politický myslitel nežli ekonom.[6]
V roce 1947 svolal do švýcarského letoviska Mont Pèlerin setkání ekonomů, historiků a filosofů, z něhož vznikla tzv. Montpelerinská společnost. Hayek se stal jejím prvním prezidentem zůstal jím až do roku 1961. Společnost měla poskytovat prostor pro obnovu liberálního myšlení v době, kdy v mnoha zemích sílila naopak podpora hospodářského plánování a rozsáhlého státního řízení. Společnost sdružovala různé proudy; nešlo tak o jednotnou školu se závazným hospodářským programem.[7]
Chicago, Freiburg a pozdní uznání
Od roku 1950 působil Hayek na Chicagské univerzitě, především v mezioborovém Committee on Social Thought. Nebyl tedy profesorem tamní ekonomické katedry a jeho působení v Chicagu tak samo o sobě neznamená příslušnost k tzv. chicagské ekonomické škole. V tomto období rozvíjel zejména psychologii, metodologii společenských věd a teorii svobodného právního řádu.[4][5]
Roku 1962 se přestěhoval do Freiburgu. Později působil také v Salcburku a následně se do Freiburgu vrátil. V posledních desetiletích života vznikla jeho rozsáhlá práce Právo, zákonodárství a svoboda, návrh konkurujících si měn a kniha Osudná domýšlivost.[1]
Ekonomická cena z roku 1974 ocenila jeho příspěvky k teorii peněz a hospodářských výkyvů i analýzu souvislostí mezi ekonomickými, společenskými a institucionálními jevy. Nešlo tedy o ocenění jedné politické knihy nebo o potvrzení celého jeho programu. Hayek při této příležitosti upozorňoval také na nebezpečí přehnané autority ekonomických expertů.[2][8]
Zemřel 23. března 1992. Zanechal dílo, jehož význam spočívá nejen v jednotlivých závěrech, ale také v propojení ekonomie s teorií poznání, práva a institucí.
Základní orientace v Hayekově myšlení
Koordinace místo předpokládané vševědoucnosti
Hayek odmítal začínat vysvětlení skutečné ekonomiky předpokladem, že relevantní informace už někdo soustředil a zbývá pouze vypočítat nejlepší řešení. Rozlišoval mezi znalostí dostupnou analytikovi v modelu a znalostmi, které mají jednající lidé. Úkolem ekonomie je také vysvětlit, jak se navzájem slučitelné plány vůbec vytvářejí.[9]
V jeho pojetí se argument pro decentralizaci neopírá o tvrzení, že jednotlivci jsou neomylní. Právě jejich omylnost zvyšuje význam souběžných pokusů, zpětné vazby a možnosti měnit rozhodnutí. Trh je významný tím, že dovoluje využívat různé místní znalosti a průběžně opravovat chyby; z tohoto argumentu ovšem bez dalšího neplyne bezchybnost každého tržního výsledku.
Spontánní řád a účelová organizace
Spontánní řád vzniká vzájemným přizpůsobováním mnoha lidí, aniž by někdo předem naplánoval jeho celkovou podobu. Typickými příklady jsou jazyk a rozsáhlé směnné vztahy. Jednotlivé činnosti mohou být záměrné, i když jejich souhrnný výsledek záměrný není.[3]
Naproti tomu firma, úřad či spolek představují organizace s konkrétními účely a vnitřní hierarchií. Hayek jejich existenci neodmítá: spontánní řád může zahrnovat množství plánovaných organizací. Za problematické považuje přenesení modelu jediné organizace na celou společnost, v níž lidé sledují nesourodé a často neslučitelné cíle.
Svoboda, obecná pravidla a omezená vláda
Hayekovým politickým ideálem je ochrana jednotlivce před svévolným donucením. Svoboda neznamená schopnost uskutečnit každé přání ani automaticky účast na kolektivním rozhodování. Člověk může mít volební právo, a přesto být vystaven rozsáhlému státnímu zasahování; naopak nedostatek prostředků ještě sám o sobě nemusí být výsledkem něčího donucení.
Vláda má být vázána předvídatelnými pravidly, která neurčují jednotlivcům konkrétní životní cíle. Hayek přitom rozlišuje právní stát od pouhé existence zákonů: i svévolný režim může své zásahy provádět podle platně přijatých předpisů. Rozhodující je povaha pravidel a skutečné omezení moci.[10]
Následující přehled ukazuje, jak Hayek tyto otázky rozvíjel v jednotlivých pracích. U méně ustálených českých názvů je připojen originál; české označení zde nemusí znamenat název vydaného překladu. Letopočty odkazují na původní vydání, případně výslovně na přednesení přednášky.
Stěžejní knihy, eseje a studie
Geldtheorie und Konjunkturtheorie (1929)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Peněžní teorie & hospodářský cyklus.
První významná Hayekova monografie vyšla anglicky jako Monetary Theory and the Trade Cycle roku 1933. Řeší otázku, jak mohou v hospodářství založeném na cenové koordinaci vznikat opakované rozsáhlé poruchy. Navazuje na teorii kapitálu a úroku i na Misesovu analýzu úvěrové expanze.[11]
Hayek spojuje cyklické výkyvy s pružností bankovního úvěru. Když se úvěrové podmínky odchýlí od podmínek odpovídajících skutečným úsporám, podnikatelé mohou zahájit projekty, pro jejichž souběžné dokončení nejsou dostupné potřebné zdroje. Problém proto nemusí být patrný z průměrné cenové hladiny: stabilita cen spotřebního zboží může doprovázet změny relativních cen a vznik neudržitelné struktury výroby.
Kniha také varuje před čistě statistickým popisem cyklu bez vysvětlení mechanismu, který jednotlivé jevy propojuje. Zároveň není přesné převádět její argument na tvrzení, že každou krizi musí spustit konkrétní rozhodnutí centrální banky. Zabývá se i samotným fungováním úvěrového systému a chováním obchodních bank.[12]
Prices and Production (1931)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Ceny & výroba.
Kniha vychází z Hayekových londýnských přednášek. Jejím nejznámějším prvkem je znázornění časové struktury výroby, později označované jako Hayekův trojúhelník. Výroba není okamžitá přeměna vstupů ve spotřební zboží: zahrnuje navazující etapy, které mohou trvat různě dlouho.[11]
Pokud lidé více spoří, uvolňují zdroje pro investice, jejichž výsledky budou dostupné později. Pokles úroku pak může koordinovat delší výrobní projekty s ochotou spotřebitelů čekat. Jestliže podobný pokles úroku vyvolá úvěrová expanze bez odpovídající změny spotřeby, podniky mohou současně soutěžit o zdroje, které pro všechny zamýšlené projekty nestačí.
Pozdější krize v tomto vysvětlení odhaluje nesoulad vzniklý během konjunktury. Nejde pouze o „příliš mnoho investic“, ale o jejich nevhodné složení a načasování. Výrobní zařízení navíc nelze bez nákladů převést k libovolnému jinému použití. Kniha se stala jedním ze základních textů rakouské teorie hospodářského cyklu, její předpoklady a obecná platnost však zůstávají předmětem ekonomických sporů.[4][13]
Collectivist Economic Planning (1935)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Kolektivistické hospodářské plánování.
Tento svazek Hayek editoval a přispěl do něj vlastními texty; nejde o knihu napsanou celou jeho rukou. Shromáždil práce o možnostech socialistické ekonomické kalkulace, včetně textů Ludwiga von Misese, Enrica Baroneho, N. G. Piersona a Georga Halma.[14]
Ústřední problém spočívá v rozlišování technické uskutečnitelnosti a hospodárnosti. Skutečnost, že lze postavit železnici několika způsoby, ještě neříká, který způsob nejlépe využívá zdroje vzhledem k jejich alternativnímu použití. Socialistické hospodářství musí tento problém řešit i tehdy, když odstraní soukromý zisk.
Hayek ve svých příspěvcích mapuje dosavadní debatu a zpochybňuje představu, že možnost matematicky popsat rovnováhu už představuje praktický návod k plánování. Sestavení rovnic a získání průběžně se měnících informací potřebných k jejich použití jsou odlišné úkoly. Historický význam svazku spočívá také v tom, že zpřístupnil anglicky mluvícím ekonomům širší kontinentální diskusi o socialismu.
Ekonomie a znalosti — Economics and Knowledge (1937)
Studie vznikla z přednášky z roku 1936 a představuje jeden z klíčových obratů v Hayekově myšlení. Zkoumá, co přesně znamená rovnováha mezi rozhodnutími různých lidí. Jednotlivec může jednat vnitřně konzistentně podle svých představ, zatímco plány více jednotlivců se mohou vzájemně vylučovat.[9]
Pro společenskou koordinaci nestačí logická správnost jednotlivého rozhodnutí. Záleží na tom, zda jsou očekávání lidí slučitelná a zda odpovídají skutečnosti. Pokud podnikatel očekává poptávku, která nenastane, jeho výpočet může být bezchybný, ale projekt přesto selže.
Hayek proto přesouvá pozornost od popisu rovnovážného stavu k procesu učení. Jestliže ekonom tvrdí, že trh směřuje k rovnováze, musí vysvětlit, jak lidé získávají a opravují své znalosti. Toto tvrzení nelze odvodit pouze z definic a formální logiky volby. Studie se tak stala východiskem pro jeho pozdější práci o cenách jako prostředku koordinace rozptýlených znalostí.
Monetary Nationalism and International Stability (1937)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Měnový nacionalismus a mezinárodní stabilita.
Soubor pěti přednášek rozšiřuje Hayekovu peněžní teorii na mezinárodní hospodářství. Kritizuje představu, že hranice států automaticky vymezují samostatné ekonomické celky, jejichž peněžní oběh lze řídit bez ohledu na přeshraniční vztahy.[15]
Hayek rozebírá přizpůsobování plateb, úvěrů a cen mezi zeměmi. Upozorňuje, že opatření výhodné z pohledu jedné národní autority může narušovat koordinaci širšího systému. Diskutuje také zlatý standard a problematiku pohyblivých směnných kurzů, k nimž v této práci zaujímá kritický postoj.
Podstatná je historická proměnlivost jeho měnových návrhů. Hayek třicátých let se zabýval fungováním mezinárodního peněžního uspořádání; pozdní Hayek navrhoval konkurenci soukromě vydávaných měn. Nelze proto všechny jeho měnové texty číst jako obhajobu jednoho neměnného institucionálního modelu. Trvalým tématem je spíše omezení politické manipulace penězi a jejího vlivu na koordinaci výroby.
Profits, Interest and Investment (1939)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Zisky, úrok a investice.
Tato sbírka studií dále rozpracovává vztah mezi strukturou výroby, cenami, mzdami a investováním. Hayek v ní reaguje na odbornou debatu vyvolanou svými dřívějšími pracemi a zpřesňuje vysvětlení hospodářského cyklu.[16]
Významným motivem je závislost výrobních metod na poměru cen práce a produktů. Pokud například rostou ceny finálního zboží rychleji než peněžní mzdy, klesají reálné mzdy a mohou se měnit pobídky k používání práce a strojů. Tento mechanismus souvisí s Hayekovou interpretací takzvaného Ricardova efektu.
Kniha ukazuje, proč Hayek považoval samotné souhrnné údaje o investicích za nedostatečné. Stejný peněžní objem může být vynaložen na odlišné projekty, s jinou dobou návratnosti a jinými požadavky na doplňující zdroje. Pro vysvětlení prosperity a krize je proto důležité také to, do čeho se investuje a jak jednotlivé projekty zapadají do hospodářství.
Hospodářské podmínky mezistátního federalismu — The Economic Conditions of Interstate Federalism (1939)
Esej zkoumá souvislost mezi mírovým mezinárodním uspořádáním, společným trhem a omezením politické moci. Hayek uvažuje o federaci států, která odstraňuje vnitřní obchodní bariéry a brání ekonomickému nacionalismu.[17]
Takové uspořádání podle něj omezuje možnost jednotlivých vlád zvýhodňovat domácí zájmové skupiny. Zároveň však rozmanitost členských společností ztěžuje vznik shody na podrobném společném plánování. Federální moc by proto neměla automaticky převzít všechny zásahy, které už nemohou provádět národní vlády.
Text objasňuje Hayekův internacionalismus: volný obchod pro něj souvisí s politickými podmínkami mírového soužití. Nejde ovšem o jednoduchou předpověď dnešní Evropské unie ani o bezvýhradnou obhajobu jakékoli nadnárodní integrace. Rozhodující je, zda federální uspořádání moc skutečně omezuje, nebo ji pouze přesouvá na vyšší úroveň.
Socialistická kalkulace: konkurenční „řešení“ — Socialist Calculation: The Competitive ‘Solution’ (1940)
Studie reaguje na návrhy, které měly spojit veřejné vlastnictví výrobních prostředků s cenami a napodobováním konkurenčního rozhodování. Hayek se zabývá zejména argumenty Oskara Langeho a H. D. Dickinsona. Předmětem sporu už není pouze otázka, zda socialismus potřebuje kalkulaci, ale zda ji lze uspokojivě zajistit administrativním přizpůsobováním cen.[44]
Hayek zpochybňuje předpoklad, že lze náklady a výrobní možnosti zjistit nezávisle na procesu, v němž podnikatelé zkoušejí nové postupy. Nestačí nařídit manažerům, aby vyráběli co nejlevněji: je nutné vysvětlit, jak objeví neznámé možnosti, kdo bude rozhodovat o investicích a podle čeho se posoudí jejich úsudek.
Zdůrazňuje také rychlost změn. Postup, který by se dokázal přibližovat rovnováze při neměnných podmínkách, může zaostávat ve světě, kde se poptávka a dostupné technologie průběžně proměňují. Studie tak konkretizuje jeho námitku proti nahrazování hospodářského procesu matematickým popisem výsledného stavu. Nejde pouze o množství výpočtů, ale o institucionální podmínky objevování a využívání informací.
The Pure Theory of Capital (1941)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Čistá teorie kapitálu.
Nejrozsáhlejší Hayekova práce z čisté ekonomické teorie se snaží překonat zjednodušující zacházení s kapitálem jako s jedinou homogenní veličinou. Kapitál tvoří rozmanité statky, které se liší životností, možnostmi využití i místem ve výrobním procesu.[18]
Hodnota stroje závisí na jeho očekávaném použití, dostupnosti dalších vstupů a budoucí poptávce. Zachování peněžní hodnoty kapitálu proto není totožné se zachováním konkrétní fyzické skladby zařízení. Kniha sleduje vztahy mezi časem, výrobními vstupy, výstupy a obnovováním kapitálové struktury.
Hayekovým cílem bylo vytvořit přesnější základ pro vysvětlení peněžních a cyklických jevů. Plánované úplné propojení kapitálové a peněžní teorie však nedokončil v podobě původně zamýšleného širšího projektu. Výsledkem je technicky náročné dílo, jehož přínos spočívá především v analýze časových a strukturálních vztahů ve výrobě. Je významné i jako upozornění, že stejné agregátní bohatství může skrývat velmi odlišnou schopnost uspokojovat budoucí potřeby.
Cesta do otroctví — The Road to Serfdom (1944)
Hayekova nejznámější kniha se zabývá politickými důsledky rozsáhlého centrálního plánování. Pokud má jediná autorita rozhodovat o využití většiny zdrojů, musí také určovat, které cíle dostanou přednost. Obecná shoda na prosperitě nebo spravedlnosti přitom nezaručuje shodu na konkrétním pořadí potřeb.[6]
Plánování podle Hayeka vytváří tlak na soustředění rozhodovací pravomoci, oslabování obecných pravidel a potlačování odporu. Kontrola hospodářských prostředků se může proměnit v kontrolu životních možností: zaměstnání, publikování nebo stěhování nelze snadno oddělit od přístupu ke zdrojům.
Kniha rozebírá také propagandu a výběr politických vůdců. V systému vyžadujícím prosazení jednotného plánu mohou získávat výhodu lidé ochotní používat prostředky, které by jiní odmítli.
Argument není přesné shrnovat jako předpověď, že každé sociální opatření nevyhnutelně vede k totalitě. Hayek připouští určité sociální zajištění a rozlišuje rámcová pravidla od řízení hospodářství jediným plánem. Kniha je varováním před konkrétní institucionální tendencí; její použitelnost na různé podoby smíšených ekonomik je samostatnou otázkou.[19]
Využití znalostí ve společnosti — The Use of Knowledge in Society (1945)
Jedna z nejvlivnějších Hayekových studií vyšla v American Economic Review. Rozlišuje obecné odborné poznání od znalosti konkrétních okolností času a místa: místní poptávky, volné kapacity, dostupných zásob nebo schopností určitého pracovníka.[20]
Takové znalosti jsou rozptýlené a rychle se mění. Cenový systém umožňuje lidem přizpůsobovat své jednání změnám, jejichž úplné příčiny neznají. Hayek používá příklad cínu: pokud se stane vzácnějším, růst ceny vede uživatele k úsporám a hledání náhrad, aniž by každý musel znát zdroj nedostatku.
Cena nepřenáší celý příběh. Zprostředkovává zhuštěný signál důležitý pro rozhodování. Rozhodující otázkou proto není, zda se bude plánovat, ale kdo bude plánovat a jak se budou jednotlivé plány koordinovat.
Studie neprokazuje, že každá existující cena dokonale zachycuje všechny společenské náklady. Jejím zásadním přínosem je vysvětlení informační funkce cen a upozornění, že model s předem známými vstupy obchází jeden z hlavních problémů skutečné ekonomiky.
Individualismus: pravý a nepravý — Individualism: True and False (1946)
V této přednášce, později zařazené do sbírky z roku 1948, Hayek rozlišuje dvě tradice individualismu. První spojuje s uznáním omezenosti lidského rozumu a s institucemi vznikajícími postupně; druhou s racionalistickým přesvědčením, že společenský řád musí být vědomě zkonstruován.[45]
Jeho „pravý individualismus“ nepředpokládá člověka odtrženého od společnosti. Naopak bere vážně rodinu, spolky, zvyklosti a spolupráci. Vychází však z jednání konkrétních lidí a odmítá považovat společenské celky za bytosti s jedinou vůlí.
Smyslem individualismu není tvrzení, že člověk všechno ví nebo že má jednat sobecky. Je jím prostor pro vlastní rozhodování a odpovědnost v prostředí, jehož celku nikdo dokonale nerozumí. Hayekova historická typologie je výrazně hodnotící a zjednodušuje rozdíly mezi jednotlivými autory; její význam spočívá především v objasnění jeho vlastní liberální pozice.
Význam konkurence — The Meaning of Competition (1948)
Hayek kritizuje ztotožnění konkurence s teoretickým stavem „dokonalé konkurence“. Jestliže model předpokládá úplné informace, známé výrobní možnosti a stejné produkty, odstraňuje právě ty činnosti, při nichž se podniky ve skutečnosti snaží získat výhodu.[22]
Reálná konkurence zahrnuje hledání zákazníků, zkoušení výrobků, změny kvality, obchodní pověst a objevování levnějších postupů. Není pouhým stavem, v němž už každý zná správnou cenu a jedná podle ní. Je procesem, který některé potřebné znalosti teprve vytváří.
Z toho vyplývá i metodologická námitka: odchylka skutečného trhu od modelu dokonalé konkurence sama o sobě ještě neříká, jaké opatření jeho fungování zlepší. Je třeba porovnávat konkrétní instituce a jejich schopnost umožnit vstup, experimentování a opravování chyb. Text předznamenává Hayekovo pozdější pojetí soutěže jako objevovacího postupu.
Individualismus a ekonomický řád — Individualism and Economic Order (1948)
Sbírka propojuje Hayekovy práce o metodologii, znalostech, individualismu a socialistické kalkulaci. Obsahuje několik samostatně rozebraných esejů, ale její význam není jen v jejich soustředění do jednoho svazku.[21]
Ukazuje, že spor mezi decentralizovaným trhem a plánováním je současně sporem o povahu informací a o způsob vysvětlování společnosti. Hayek zde polemizuje také s návrhy tržního socialismu: administrativně stanovené ceny mají být upravovány podle přebytků a nedostatků, avšak zůstává otázkou, zda takový postup dokáže nahradit podnikatelské rozhodování, proměnlivost výrobních možností a odpovědnost za chyby.
Pro čtenáře představuje svazek vhodný vstup do ekonomického základu Hayekovy politické filosofie. Jeho obhajoba svobody zde vystupuje jako součást širšího vysvětlení spolupráce lidí, kteří mají různé cíle a neúplné znalosti.
Intelektuálové a socialismus — The Intellectuals and Socialism (1949)
Hayek zkoumá, jak se odborné myšlenky mění ve veřejné přesvědčení. Intelektuály zde rozumí především zprostředkovatele idejí: novináře, učitele, publicisty, spisovatele a další osoby, které vybírají a interpretují myšlenky pro širší publikum.[23]
Jejich vliv podle něj není omezen na okamžité politické kampaně. Formují představy o tom, co je rozumné, přijatelné a pokrokové, a tím dlouhodobě ovlivňují prostor politických možností. Úspěch socialismu spojuje mimo jiné s přitažlivostí ucelené vize společnosti.
Zastánci liberalismu proto podle Hayeka nemají pouze hájit momentální zájmy podnikatelů nebo navrhovat dílčí opravy. Potřebují srozumitelný a intelektuálně ambiciózní ideál svobodné společnosti. Esej nepopisuje nutně vědomé spiknutí: důraz klade na výběr témat, obecné světonázory a pomalé šíření myšlenek. Je zároveň významným vysvětlením Hayekova vlastního zájmu o dlouhodobé intelektuální instituce.
Kontrarevoluce vědy — The Counter-Revolution of Science (1952)
Kniha spojuje metodologické a historické texty. Jejím terčem je scientismus, tedy nekritické přenášení metod či představ spojených s přírodními vědami do zkoumání společnosti. Hayek neodmítá vědu, měření nebo teorii; odmítá předpoklad, že vědeckost všech oborů musí mít stejnou podobu.[24]
Společenské jednání podle něj závisí také na tom, jak lidé skutečnost chápou. Peníze, smlouvy a ceny nelze dostatečně vysvětlit pouhým popisem fyzikálních vlastností předmětů. Je nutné zohlednit významy, očekávání a pravidla.
Historická část sleduje mimo jiné Saint-Simona, Comta a prostředí, v němž vznikala představa společnosti jako objektu odborného inženýrského řízení. Hayek kritizuje sklon zaměňovat úspěch technického plánování určitého zařízení za důkaz možnosti podobně řídit celý společenský proces.
V tomto díle je též představena slavná metafora s lesní pěšinou.
Později svou metodologii více formuloval prostřednictvím rozdílu mezi jednoduchými a komplexními jevy. Nešlo tedy o neměnné rozdělení, podle něhož by všechny přírodní vědy byly předvídatelné a všechny společenské vědy nutně nepředvídatelné.
Co je to mysl — The Sensory Order (1952)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Na překladu nicméně pracuje Štěpán Drábek, který jej postupně publikuje pod názvem Co je to mysl.[2] Původní název lze překládat jako Smyslový řád.
V práci z teoretické psychologie Hayek vysvětluje vnímání jako činnost klasifikujícího nervového systému. Mysl není pasivní záznamník vnějších podnětů: přiřazuje jim význam podle vztahů v systému a podle dříve vytvořených dispozic.[25]
Rozdíly mezi smyslovými kvalitami proto nelze jednoduše ztotožnit s rozdíly mezi fyzikálními vlastnostmi podnětů. Důležité je jejich místo v organizaci nervových spojení. Hayek rozvíjí pojetí, v němž se mentální řád vytváří prostřednictvím klasifikace a jejího průběžného přizpůsobování.
Kniha souvisí s jeho dalšími pracemi otázkou omezenosti poznávajícího systému. Člověk se ve světě orientuje pomocí struktur, které si nemusí plně uvědomovat nebo je umět slovně popsat.
Sensory Order je samostatnou teoretickou prací, nikoli psychologickým experimentálním důkazem správnosti liberalismu. Jeho význam spočívá v originálním propojení psychologie, neurofyziologických představ a filosofie poznání; později se k němu vztahovali mimo jiné Joaquin Fuster a Gerald Edelman.
Capitalism and the Historians (1954)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Kapitalismus & historikové.
Hayek je v tomto případě editorem kolektivního svazku a autorem úvodního příspěvku. Kniha se zabývá obrazem průmyslové revoluce, zejména tvrzením, že kapitalismus přinesl pracujícím především zhoršení životních podmínek.[26]
Autoři upozorňují na potřebu srovnávat tovární práci s reálně dostupnými alternativami tehdejší doby, nikoli pouze s pozdější životní úrovní. Ptají se také, nakolik historický obraz ovlivnily výběr pramenů, politické postoje a literární zpracování chudoby.
Hayekův příspěvek zdůrazňuje, že politické názory často stojí na historických představách, které lidé přijímají bez samostatného zkoumání. Spor o dějiny industrializace proto považuje za významný pro hodnocení tržního hospodářství.
Svazek nelze chápat jako konečné vyřešení sporů o životní úroveň během průmyslové revoluce. Vývoj mezd, zdraví, bydlení a pracovní doby může poskytovat různé výsledky a lišil se mezi skupinami i obdobími. Jde o vlivný polemický příspěvek k historické interpretaci kapitalismu.
The Constitution of Liberty (1960)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje, v současnosti však na jeho vzniku pracuje Štěpán Drábek společně s kolegy Danem Vořechovským a Janem Lipinou. Název lze ovšem překládat jako Řád svobodné společnosti.
Kniha představuje systematické vyložení Hayekovy politické filosofie a někteří z jeho pozdějších žáků označují toto dílo za klíčovou publikaci v rámci celé Hayekovi tvorby. První část rozebírá hodnotu svobody, odpovědnost, rovnost a většinové rozhodování. Druhá se věnuje donucení, právním pravidlům a omezení vlády. Třetí zkoumá konkrétní otázky sociálního státu, daní, odborů, bydlení nebo vzdělávání.[10]
Významným rozlišením je rozdíl mezi hodnotou služby pro ostatní a morální zásluhou jejího poskytovatele. Tržní odměna podle Hayeka nemusí odpovídat úsilí nebo mravním kvalitám člověka. Její koordinační úloha spočívá v usměrňování činností podle poptávky a vzácnosti, nikoli v udělování známek za ctnost.
Hayek obhajuje rovnost před obecnými pravidly, nikoli zajištění stejných výsledků. Současně připouští určité veřejné služby a zabezpečení proti krajní nouzi. Posuzuje jejich slučitelnost se svobodou podle způsobu organizace a rozsahu donucení.
Kniha ukazuje, že jeho liberalismus nelze redukovat na jednoduchý požadavek co nejnižších veřejných výdajů. Klíčová je institucionální otázka, zda moc zůstává omezená a zda jednotlivci mohou sledovat vlastní cíle.
Proč nejsem konzervativec — Why I Am Not a Conservative (1960)
Doslov k dílu The Constitution of Liberty vysvětluje, proč Hayek odmítal ztotožnit liberalismus s konzervatismem. Oceňoval význam tradice, avšak nepovažoval samotné stáří nebo zavedenost instituce za dostatečný důvod k její obhajobě.[27]
Konzervatismu vytýká především chybějící samostatný směr: může brzdit změnu, ale tím ještě nevysvětluje, ke kterému uspořádání by se společnost měla přibližovat. Kritizuje také sklon k nacionalismu, respektu k autoritě a prosazování vlastních hodnot prostřednictvím státu.
Liberál má podle něj přijímat možnost, že svoboda povede k výsledkům, které osobně neschvaluje. Může přesvědčovat a kritizovat, ale nemá automaticky používat donucení k ochraně vlastní představy správného života.
Esej vysvětluje, proč Hayekova kritika socialismu neznamená obecnou podporu tradičních hierarchií nebo kulturně konzervativní politiky. Jeho úcta k vyvinutým institucím má být spojena s ochotou umožnit další změny a s nedůvěrou k moci, která chce jejich vývoj zastavit.
Teorie komplexních jevů — The Theory of Complex Phenomena (1964)
Studie zkoumá meze vysvětlování systémů, jejichž výsledky závisejí na velkém množství vzájemně propojených okolností. Takové systémy se vyskytují ve společnosti i v přírodě. Znalost obecných principů proto nemusí umožňovat přesnou předpověď jednotlivých událostí.[28]
Hayek rozlišuje podrobné předpovědi a předpovědi vzorců: můžeme například vědět, jaký typ uspořádání určitý mechanismus umožňuje nebo vylučuje, aniž bychom dokázali určit každou jeho budoucí součást. Nedostatek přesných předpovědí sám o sobě nedokazuje absenci vědeckého poznání.
Současně nejde o oprávnění k libovolným tvrzením. I teorie komplexních jevů musí mít obsah, který něco vylučuje a může být konfrontován se skutečností. Význam studie spočívá v hledání přiměřených nároků na ekonomii a další obory: jejich vědeckou hodnotu nelze měřit pouze schopností napodobit přesnost některých fyzikálních modelů.
Studies in Philosophy, Politics and Economics (1967)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Studie z filosofie, politiky & ekonomie.
Sbírka zachycuje rozšíření Hayekova zájmu od ekonomické koordinace k obecné teorii pravidel, institucí a poznání. Zahrnuje práce z filosofie vědy, politické teorie i ekonomie, včetně studie o komplexních jevech.[29]
Jejím výrazným motivem je rozdíl mezi pravidly, která lidé skutečně používají, a pravidly, která dokážou vědomě formulovat. Společenský řád může záviset na naučených postupech, jejichž širší funkci jednající člověk nezná.
Kniha zároveň ukazuje Hayeka jako autora, který považuje přísné oddělování oborů za problematické. Ekonomické instituce závisejí na právu, očekáváních a morálních zvyklostech; jejich vysvětlení proto vyžaduje více než analýzu cen a množství. Pro pochopení přechodu od jeho raných ekonomických prací k pozdní teorii kulturní evoluce jde o významný mezistupeň.
Výsledky lidského jednání, nikoli lidského záměru — The Results of Human Action but Not of Human Design (1967)
Esej rozvíjí myšlenku spojovanou se skotským osvícenstvím: mezi přírodními jevy a vědomě vyrobenými věcmi existuje rozsáhlá oblast institucí vzniklých nezamýšlenými důsledky lidského jednání.[3][30]
Například lidé používají a upravují jazyk, aniž by kdy společně schválili jeho úplnou strukturu. Podobně mohou postupně vznikat obchodní zvyklosti a pravidla spolupráce. Jejich vznik nevyžaduje, aby účastníci předem chápali všechny výhody výsledného uspořádání.
Text napadá zejména předpoklad, že užitečná instituce musela být vědomě vytvořena kvůli užitečnému účelu. Zároveň z něj není oprávněné vyvozovat, že každá spontánně vzniklá instituce je dobrá. Vysvětlení původu a hodnocení žádoucnosti představují dvě různé otázky. Právě jejich vztah se později stal důležitým tématem kritik Hayekovy evoluční filosofie.
Konkurence jako objevovací proces — Competition as a Discovery Procedure (1968)
Hayek zde formuluje soutěž jako postup, jehož prostřednictvím se zjišťují skutečnosti, které by jinak zůstaly neznámé nebo nevyužité. Předem nemusíme vědět, kdo dokáže vyrábět nejlevněji, který výrobek lidé ocení nebo jaké nové využití lze nalézt pro dostupné zdroje.[31]
Kdyby byly všechny výsledky konkurence předem známy, velká část důvodů pro její používání by odpadla. Požadovat úplný předběžný důkaz toho, co konkrétní soutěž objeví, proto znamená požadovat znalost jejího dosud neznámého výsledku.
Hayek zároveň zdůrazňuje přizpůsobování: úspěch jedněch nutí ostatní měnit postupy. Soutěž není mechanismem ochrany zavedených výrobců před nepohodlím, ale mechanismem odhalování a využívání lepších možností.
Argument podporuje otevřený vstup a možnost experimentovat. Neznamená však, že libovolné soupeření je společensky přínosné bez ohledu na pravidla. Je třeba odlišit konkurenci v poskytování služeb od soutěže o politická privilegia nebo přenášení nákladů na druhé.
Hospodářská svoboda a zastupitelská vláda — Economic Freedom and Representative Government (1973)
V této práci Hayek analyzuje, proč může rozsah státního zasahování narůstat i bez všeobecného přání vytvořit řízenou ekonomiku. Zaměřuje se na fungování zastupitelských institucí a vyjednávání organizovaných zájmů.[32]
Skupina může mít silnou motivaci prosazovat opatření s koncentrovaným prospěchem, zatímco jeho náklady se rozptýlí mezi velké množství lidí. Politická většina se pak může skládat z výměny podpory pro řadu zvláštních výhod. Jednotlivá opatření vypadají omezeně, jejich společný účinek však rozšiřuje závislost na politickém rozhodování.
Hayek nehledá řešení pouze ve volbě poctivějších politiků. Zdůrazňuje pravidla, která by omezovala možnost rozdávat výjimky a privilegia. Text tak vytváří spojení mezi obhajobou trhu a ústavní reformou, které podrobněji rozpracoval ve třetím dílu Práva, zákonodárství a svobody.
Právo, zákonodárství a svoboda I: Pravidla a řád — Rules and Order (1973)
První díl trilogie rozlišuje spontánní řád (kosmos) a záměrně vytvořenou organizaci (taxis). Zkoumá také rozdíl mezi obecnými pravidly spravedlivého jednání a příkazy sloužícími konkrétním účelům organizace.[33]
Právo podle Hayeka není totožné se vším, co zákonodárce vydá. Část pravidel může vznikat postupně, prostřednictvím zvyklostí a rozhodování sporů. Zákonodárství je naproti tomu vědomá činnost, která může taková pravidla zpřesňovat, ale také nahrazovat příkazy a privilegii.
Hayek odmítá představu, že právní řád musí být buď kompletně naplánován, nebo ponechán bez jakékoli opravy. Připouští změny pravidel, mají však respektovat jejich systémové souvislosti a omezenost našeho poznání.
Smyslem obecného práva je umožnit lidem vytvářet vlastní plány. Pokud se pravidla průběžně mění podle požadovaného konkrétního výsledku, přestávají sloužit jako stabilní rámec a stávají se nástrojem řízení jednotlivých životů.
Právo, zákonodárství a svoboda II: Fata morgána sociální spravedlnosti — The Mirage of Social Justice (1976)
Druhý díl zkoumá, zda lze výsledné rozdělení příjmů v tržním řádu hodnotit stejným způsobem jako vědomé rozdělení odměn jedním rozhodovatelem. Hayek tvrdí, že neplánovaný výsledek mnoha směn nemá jediného autora, který by přiděloval každému jeho podíl.[34]
Označuje tržní řád jako katallaxi: systém směny umožňující spolupráci lidí s odlišnými cíli. Jeho fungování nevyžaduje shodu na společném konečném účelu. Snaha průběžně vynucovat konkrétní vzorec výsledků však podle Hayeka vyžaduje nové zásahy, protože svobodná rozhodnutí tento vzorec mění.
Hayek netvrdí, že bohatství dokazuje zásluhu nebo že každá chudoba je zaviněná. Naopak odmítá zaměňování tržní odměny s morální hodnotou člověka.
Jádrem sporu zůstává předmět hodnocení: kritici mohou namítat, že spravedlnost se nemusí týkat pouze záměrného přidělování, ale také pravidel, která předvídatelně ovlivňují životní možnosti. Hayekova námitka proti jednomu pojetí distribuce proto sama neuzavírá všechny debaty o spravedlivých institucích.
Právo, zákonodárství a svoboda III: Politický řád svobodného lidu — The Political Order of a Free People (1979)
Závěrečný díl se věnuje institucionálním podmínkám omezené vlády. Hayek rozlišuje liberalismus, který se ptá na rozsah a meze moci, od demokracie, která se ptá na způsob výběru vládců.[35]
Kritizuje stav, v němž stejný politický orgán stanovuje obecná pravidla a zároveň rozhoduje o konkrétních výdajích a skupinových výhodách. Navrhuje výraznější oddělení tvorby obecných právních pravidel od každodenního vládnutí. Jeho model zahrnuje i neobvyklé uspořádání zastupitelských orgánů, které má oslabit závislost zákonodárců na okamžitém volebním tlaku.
Práce ukazuje, že Hayek není odpůrcem každého vědomého institucionálního návrhu. Sám navrhuje reformy, jejichž účelem je chránit prostor neplánované společenské spolupráce.
Právě zde však vzniká otázka vztahu mezi jeho kritikou konstruktivismu a vlastní ústavní konstrukcí. Zůstává také sporné, zda by oslabení bezprostřední volební odpovědnosti skutečně chránilo obecná pravidla, nebo mohlo vytvořit nové uzavřené mocenské prostředí.
Troufalé zdání znalosti — The Pretence of Knowledge (1974)
V přednášce spojené s převzetím ekonomické ceny Hayek varuje před důsledky neodůvodněné vědecké sebejistoty. Ekonomové mohou upřednostňovat snadno měřitelné veličiny a podceňovat vztahy, pro něž nemají dostatečná data.[8]
Přesný číselný výsledek přitom nemusí znamenat přesné poznání. Pokud model opomíjí podstatné okolnosti, může jeho zdánlivá exaktnost vytvářet falešný dojem kontroly. Hayek tuto výhradu vztahuje také k pokusům řídit zaměstnanost prostřednictvím souhrnné poptávky bez dostatečného zohlednění struktury cen a výroby.
Doporučuje připustit hranice předpovědí a soustředit se na podmínky, za nichž se společnost může přizpůsobovat. Používá přirovnání k pěstování složitého živého systému, jehož růst lze podporovat, nikoli libovolně naprogramovat.
Text není odmítnutím empirického výzkumu. Je kritikou přechodu od neúplného poznání k neoprávněným nárokům na řízení. Tato zásada se logicky vztahuje také na ekonomická a politická tvrzení Hayekových příznivců.
Volba měny — Choice in Currency (1976)
Krátká práce navrhuje umožnit lidem svobodně používat různé měny, včetně zahraničních, a nevynucovat výlučné používání domácí měny. Motivem je omezit schopnost vlády financovat své záměry znehodnocováním peněz.[36]
Pokud mohou uživatelé snadno přejít k měně, jejíž hodnotě více důvěřují, vzniká na emitenty tlak. Měnová autorita musí počítat s tím, že nespokojení držitelé peněz odejdou ke konkurenci.
Text představuje mezikrok mezi kritikou státní měnové politiky a radikálnějším návrhem soukromých emisí. Základním tématem je zde svoboda volby mezi měnami; v navazujícím Odstátnění peněz Hayek podrobněji zkoumá, jak by fungovaly peníze vydávané konkurenčními institucemi.
Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku? — Denationalisation of Money (1976)
Hayek navrhuje zrušit státní monopol na vydávání peněz a umožnit konkurenci různých emitentů. Soukromé instituce by nabízely vlastní měnové jednotky a snažily se získat důvěru jejich stabilní hodnotou.[37]
Na rozdíl od představy, že peníze musí mít pevně omezené množství, uvažuje o přizpůsobování nabídky tak, aby emitent udržoval přibližně stabilní kupní sílu vůči zvolenému souboru statků. Znehodnocování měny by mohlo ohrožovat pověst instituce a vést k odchodu uživatelů.
Návrh je proto nepřesné ztotožňovat s bitcoinem. Společným tématem může být oslabení státního monopolu, avšak Hayekova představa zahrnuje konkurující si emitenty a aktivní stabilizaci hodnoty.
Kniha otevírá otázky důvěryhodnosti soukromých závazků, síťových účinků, přechodových nákladů a možného soustředění měnového trhu. Její význam spočívá také v tom, že podrobuje konkurenci oblast, kterou i mnozí zastánci trhu považují za samozřejmou výsadu státu.
New Studies in Philosophy, Politics, Economics and the History of Ideas (1978)
Kompletní český překlad tohoto díla dosud neexistuje. Název lze ovšem přeložit jako Nové studie z filosofie, politiky, ekonomie a dějin idejí.
Sbírka navazuje na svazek z roku 1967 a přidává samostatnou oblast dějin idejí. Obsahuje například Předstírání znalostí, Konkurenci jako objevovací proces, text o hospodářské svobodě a zastupitelské vládě i obecnější výklad liberalismu.[38]
Její význam spočívá ve vzájemném propojení pozdních Hayekových témat. Kritika plánování zde souvisí s teorií poznání, výklad pravidel s kulturní evolucí a kritika politického jazyka s otázkou, jak se vytvářejí kolektivní cíle.
Sbírka rovněž ukazuje, proč Hayek považuje jasné rozlišení pojmů za prakticky významné. Slova jako společnost, řád, spravedlnost nebo demokracie mohou zakrývat rozdíl mezi spoluprací lidí a organizací řízenou jediným účelem. Tento svazek je proto užitečný především pro sledování souvislostí, které jsou v samostatných knihách rozpracovány odděleně.
Osudná domýšlivost: Omyly socialismu — The Fatal Conceit: The Errors of Socialism (1988)
Poslední velká kniha vydaná za Hayekova života vysvětluje vznik rozšířeného řádu lidské spolupráce. Rozsáhlá civilizace podle ní závisí na pravidlech vlastnictví, smluv, směny a odpovědnosti, jejichž význam lidé nemuseli při jejich přejímání chápat.[39]
Tato pravidla se mohou dostávat do napětí s intuitivními postoji vhodnými pro malou osobně propojenou skupinu. Solidaritu uvnitř rodiny nebo malé komunity nelze bez dalšího převést do systému, který má koordinovat miliony neznámých lidí.
„Osudnou domýšlivostí“ je přesvědčení, že instituce, kterým plně nerozumíme, lze bezpečně nahradit uspořádáním odvozeným pouze z vědomého rozumu. Kniha rozebírá obchod, tradici, morálku i vliv jazyka na politické myšlení.
Při jejím používání je však nutná textová opatrnost. Editor W. W. Bartley III výrazně zasahoval do výsledného rukopisu a rozsah jeho podílu je předmětem odborné diskuse. Základní témata navazují na Hayekovy předchozí práce, ale každou jednotlivou formulaci nelze bez výhrady považovat za stejně spolehlivé svědectví Hayekova názoru.[40]
Vztah k dalším myslitelům a směrům
Hayek & Mises
Hayek s Misesem sdílel důraz na individuální jednání, subjektivní hodnocení a význam cen výrobních prostředků. Jejich kritiky socialismu se však liší umístěním svého argumentačního těžiště. Zatímco Mises zdůrazňoval problém ekonomické kalkulace bez soukromého vlastnictví a tržních cen, Hayek podrobněji rozpracoval vznik a využívání rozptýlených znalostí.[14][20]
Rozdíl se týká také metodologie. Hayekův výklad učení a koordinace nepovažuje všechny otázky fungování hospodářství za jednoduše řešitelné pouze misesovskou dedukcí z lidského jednání. To ovšem neznamená, že se Hayek od Misesova rámce zcela odvrátil, pouze poukázal na jeho limity. [9]
Ani rakouská ekonomická škola nepředstavuje jednotný soubor závěrů, které by Hayek pouze převzal. Jeho práce se staly jedním z jejích důležitých směrů, současně ale pronikly do debat, jejichž účastníci se k rakouské ekonomii nehlásí.
Hayek & Keynes
Jejich spor se často představuje jako střet „trhu“ a „státu“, ale takové rozdělení může odvádět pozornost od konkrétních teoretických otázek. Debata se týkala například toho, zda zvýšení výdajů napravuje klíčovou příčinu krize, jak reagují investice na úrok a jakou roli mají nesoulady mezi různými výrobními odvětvími.[5]
Hayek kladl důraz na strukturu a časovou návaznost výroby; Keynes na mechanismy, jimiž může nedostatečná poptávka udržovat nezaměstnanost. Odborný nesouhlas přitom neznamenal jednoduché osobní nepřátelství. Hayek později také odlišoval Keynesovy osobní postoje od některých politik implementovaných jeho následovníky či sympatizanty.
Klasický liberalismus, libertarianismus a neoliberalismus
Hayek se hlásil ke klasickému liberalismu. Jeho dílo ovlivnilo libertariány, avšak s radikálními směry se rozchází v rozsahu legitimních funkcí státu. Nepřijal program odstranění státu ani nevybudoval svou argumentaci na jednotném axiomu nepřípustnosti jakéhokoli iniciovaného donucení.[10][35]
Hayek bývá spojován také s dějinami neoliberalismu. Toto označení má význam zejména v souvislosti s obnovou liberálních idejí ve 20. století a s Montpelerinskou společností. Bez bližšího vymezení však může směšovat odlišné autory a hospodářské programy.[7]
Kritika & neuzavřené otázky
Dosah rakouské teorie hospodářského cyklu
Kritici Hayekovy rané ekonomie zpochybňovali její předpoklady o úroku, kapitálu a přizpůsobování investic. Piero Sraffa například upozornil na obtíže s jednoznačným vymezením přirozené úrokové míry v hospodářství s různými statky. Další spory se týkaly toho, zda úvěrová expanze nutně vyvolává předpokládané změny výrobní struktury.[13][46]
Pro hodnocení teorie je třeba oddělit několik tvrzení. Je možné přijmout, že úvěrové podmínky ovlivňují riziko a složení investic, a přesto odmítat, že tento mechanismus vysvětluje každou velkou recesi. Samostatnou otázkou je politika během již probíhajícího propadu: odstranění neudržitelných projektů není totožné s přínosností jakéhokoli dalšího poklesu výdajů a zaměstnanosti.
Teorie musí být posuzována podle konkrétních mechanismů a historických případů, nikoli pouze podle obecné přitažlivosti varování před levným úvěrem. Zároveň její kritika nevyvrací automaticky Hayekovy odlišné argumenty o rozptýlených znalostech nebo obecných právních pravidlech.
Znalostní problém a hranice tržní koordinace
Hayekův argument přesvědčivě upozorňuje na problém, který nelze vyřešit pouhým předpokladem informovaného plánovače. K závěru, že konkrétní trh funguje nejlépe ze všech dostupných možností, je však třeba další analýza.[41]
Rozptýlené znalosti existují také uvnitř firem, komunit a veřejných institucí. Otázkou je, jaké mechanismy umožňují jejich využití v určité situaci a jaké chyby přinášejí. Ceny navíc vyjadřují poptávku spojenou s kupní silou a mohou opomíjet dopady na osoby, které nejsou účastníky směny.
Z Hayekovy metodologie lze odvodit požadavek srovnávat skutečné alternativy: nedokonalý trh s konkrétní regulací a jejími informačními i politickými omezeními. Stejně neoprávněné je předpokládat vševědoucí stát jako považovat každý existující tržní výsledek za nejlepší dosažitelný stav.
Nové výpočetní možnosti mohou některé informační náklady snižovat. Samy však nerozhodují, jak vzniknou spolehlivé vstupy, jak se odhalí dosud nevyzkoušené možnosti a jak budou řešeny konflikty cílů. To jsou otázky institucionální i technické.[3]
Donucení a soukromá moc
Hayekovo pojetí svobody vyvolalo námitky i mezi libertariány. Ronald Hamowy upozornil na nejasnosti v jeho vymezení donucení a v rozdílu mezi nepřípustným nátlakem a legitimními podmínkami spolupráce.[42]
Nejasné „šedé zóny“ vznikají například v případech, kde člověk formálně může smlouvu odmítnout, ale závisí na jediném dostupném poskytovateli zásadní služby. Je třeba rozlišovat neštěstí způsobené okolnostmi od záměrného ovládání druhého, ale hranice nemusí být v praxi samozřejmá.
Hayekovo zdůraznění obecnosti práva také ponechává otázku, zda obecně formulované pravidlo může vytvářet systematickou závislost nebo chránit dříve získaná privilegia. Formální obecnost je důležitou pojistkou, avšak nemusí být jediným kritériem spravedlivého právního řádu.
Kulturní evoluce a hodnocení tradic
Ze samotného tvrzení, že instituce přežila dlouhý vývoj, ještě nutně nevyplývá, že je morálně správná nebo nejlepší pro každého. Instituce mohou přetrvávat také kvůli moci, vysokým nákladům na změnu nebo výhodnosti pro určitou společenskou skupinu. Vysvětlení jejich původu je proto nutné oddělit od jejich ospravedlnění.
Hayekův přístup proto poskytuje důvody k opatrnosti: zavedené pravidlo může plnit i takové funkce, které nejsou na první pohled patrné, a případně odstranění s sebou tedy nese riziko nepředvídatelných důsledků. Před tím ostatně varuje princip tzv. Chestertonova plotu.
Opakem opatrnosti však nemusí nutně být plošné a okamžité zrušení zavedených pořádků. Kritická reforma může postupovat po částech, sledovat důsledky a připouštět opravy.
Otevřená otázka zní, podle čeho rozeznávat užitečnou tradici od škodlivého přežitku. Hayekova úcta k evoluci musí být vykládána společně s jeho obhajobou svobody změny; jinak by se mohla snadno transformovat v konzervatismus, proti kterému se však sám explicitně vymezoval.[27][40]
Demokracie a kontroverze kolem Chile
Hayek navštívil Chile v letech 1977 a 1981, tedy za vlády Augusta Pinocheta. Jeho vyjádření z těchto návštěv, včetně připouštění dočasné diktatury a preference údajně liberálního diktátora před neliberální demokratickou vládou, patří k nejproblematičtějším částem jeho veřejného působení.[43]
Tyto výroky souvisejí s jeho rozlišováním mezi omezením moci a způsobem jejího ustavení. Kritická námitka však míří právě na důslednost tohoto rozlišení: režim potlačující politické odpůrce, používající svévoli a porušující základní práva nelze hodnotit pouze podle liberalizace části hospodářství.
Odborná rekonstrukce návštěv zpochybňuje zjednodušenou představu Hayeka jako přímého architekta chilské hospodářské politiky. Neodstraňuje tím ale odpovědnost za jeho veřejná vyjádření. Pro posouzení odkazu je třeba držet pohromadě obě skutečnosti: jeho soustavnou teorii omezení moci i konkrétní politické soudy, které s tímto ideálem vytvářejí vážné napětí.
Vliv a význam
Hayekovo dílo vstoupilo do několika odlišných debat. Pro rakouskou ekonomii zůstává zásadní jeho výklad kapitálové struktury a hospodářských cyklů. Pro širší ekonomickou teorii jsou důležité zejména jeho otázky týkající se znalostí, cen, koordinace a soutěže. V politické filosofii a teorii práva ovlivnil diskuse o obecných pravidlech, omezení vlády a vztahu demokracie k individuální svobodě.[3][13]
Jeho politický vliv nelze oddělit od úsilí vytvářet dlouhodobé prostředí pro rozvoj liberálních myšlenek. Montpelerinská společnost pomohla propojit autory s různými přístupy k trhu a státu. Hayekův veřejný obraz se přitom často zúžil na symbol boje proti socialismu, zatímco jeho psychologické a metodologické práce zůstávaly mimo širší pozornost.[7][25]
Pro četbu jeho díla je podstatné rozlišovat jednotlivé úrovně argumentace. Vysvětlení cenového systému ještě samo neurčuje správnou daňovou politiku; kritika centrálního plánování nerozhoduje každou otázku veřejných služeb; teorie spontánního řádu neospravedlňuje každou historicky vzniklou instituci. Hayekovy konkrétní závěry vyžadují vlastní posouzení.
Jeho trvalým přínosem je formulace náročného požadavku pro každou teorii společenského uspořádání: vysvětlit, odkud pocházejí znalosti, na nichž rozhodování závisí, kdo je dokáže využít a jak systém opravuje vlastní chyby. Tato otázka zůstává významná i tam, kde čtenář Hayekovy politické odpovědi nepřijímá.